Země: Itálie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 23.9.2015 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. La caduta 02. Risonanza originaria del tremendo 03. La cresta verso Grauhaupt 04. Sorge la stele e l’enigma 05. Torri del silenzio Hrací doba: 58:09 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Against PR

Vždycky jsem to měl vnitřně nastavené tak, že mě více oslovuje „plynulá“ hudba. Mám tím na mysli to, že jsem nikdy nebyl fanatický fanoušek takových těch krkolomných technických vylomenin, breakdownů nebo prudkých změn tempa. Občasné výjimky se jistě najdou, ale obecně dávám přednost muzice, která si pomalu plyne v dlouhých plochách a vyvíjí se spíše pozvolna. A nejspíš právě tohle je ten důvod, proč jsem měl vždy v takové oblibě monotónní black metal, jenž v rámci předlouhých skladeb čaruje hypnotickou atmosféru.

Jakkoliv mě ovšem podobná hudba z pohledu posluchače strašně baví, z pohledu recenzenta má jednu velkou nevýhodu – píše se o ní poměrně těžko, zvlášť když už má člověk takových recenzí na kontě víc. Už jsem tu tenhle druh black metalu rozebíral docela hodněkrát a ve většině případů jsem vlastně do jisté míry opakoval sám sebe a psal to stejné jen trochu jinými slovy. A bohužel, i dnes k tomuto chtě nechtě nutnému sebevykrádání dojde…

Důvod je myslím nasnadě – i Movimento d’avanguardia ermetico totiž spadají právě do této větve černého kovu. Jejich recept se nijak zvlášť neliší od jakési nepsané, o to víc však dodržované podoby tohoto specifického subžánru. Italové staví především na atmosféře a náladotvornosti, tvoří dlouhé kompozice, které se přelévají v dlouhých plochách monotónnějšího ražení, a i v těch rychlých momentech ta hudba navzdory své příslušnosti k black metalovému stylu nepůsobí agresivně nebo nenávistně. Přinejmenším tedy pro mě je tohle spíš taková meditativní muzika, při jejímž poslechu se člověk nechá unášet zádumčivou náladou a nechá se vtáhnout do hlubin.

Je tedy asi zřejmé, že tenhle styl nestojí na individuálních výkonech a ekvilibristice, ani na energii či tahu na bránu. Alfou a omegou je samozřejmě jen a pouze atmosféra, která je zároveň i tím soudcem, jenž odděluje dobré od špatného. Pokud atmosféra nefunguje, album je ztracené. Naopak pokud funguje, je mnohdy postaráno o působivý opus.

A jak jsou na tom Movimento d’avanguardia ermetico? Myslím, že v tomto případě mohu s klidným srdcem prohlásit, že zde to funguje, jelikož na oné náladotvornosti deska „Torri del silenzio“ nijak nestrádá. Nahrávku otevře překvapivě krátká píseň „La caduta“, jež se nevyšplhala ani na tři minuty hracího času, ačkoliv hudebně se od zbytku nijak neodlišuje, a pak již Movimento d’avanguardia ermetico hrají tak, jak předepisují žánrová pravidla – atmosféricky, monotónně a v dlouhých skladbách, které zde trvají od 10 minut do bezmála 17 minut. Nuda? Ani omylem. „Věže ticha“, jak zní v překladu název alba, se zastavily stopáži 58 minut, nicméně ta hodinka v jejich stínu ubíhá velice rychle a natolik záživně, že jsem neměl sebemenší problém si to s chutí poslechnout i třeba několikrát za sebou.

Ještě než ale pro dnešek skončím, musím zmínit jednu věc. Ačkoliv tohle všeobecně není styl, kde by byl prostor výraznou originalitu, muzika Movimento d’avanguardia ermetico mi místy přece jenom velice připomíná tvorbu jiné skupiny. Některé momenty „Torri del silenzio“ totiž znějí, jako kdyby vypadly z pera Drudkh. Netuším, zdali tomu tak bylo i v minulosti, jelikož novinka je prvním albem Movimento d’avanguardia ermetico, s nímž mám tu čest, ale občas skutečně cítím velký vliv ukrajinské veličiny.

Z nějakého důvodu mi to však vůbec nevadí. Snad proto, že nemám pocit nějakého vykrádání, spíš jen jako by Movimento d’avanguardia ermetico používali obdobné výrazové prostředky. A když nic jiného, ten účinek „Torri del silenzio“ je natolik silný, že nemám sebemenší problém se přes tohle přenést. Ve finále tedy mohu rozhodně mluvit o spokojenosti. Skvělá hypnotická hudba, atmosféru lze krájet, navrch krásná obálka – to mi ke štěstí naprosto stačí.