Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 30.8.2010 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Hoax-Virus-God 02. Cloning the Divine 03. Worship Industrialized 04. Hexameron 05. I, Flesh of God 06. Origin 07. Cuiusvis hominis est errare 08. I, Blood of Satan 09. XXI (The Pathological Mass) 10. The Hulk of Conviction and Faith Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Pokud ne už s prvními dvěma počiny „Ten Eyed Nemesis“ a „Kinetic Zero“, tak minimálně s loňským počinem „Fuck God-Disease Process“ už museli francouzští ďáblové Otargos zaujmout většinu příznivců kvalitního, černotou naplněného black metalu. V rychlém sledu (rozmezí cca jeden a půl roku) kapela přichází s další deskou „No God, No Satan“.

Rozhodně se však nejedná o nějaké nedodělané a nepotřebné zbytky ze skladatelského procesu „Fuck God-Disease Process“ (a jestli ano, nejde to na kvalitě nového materiálu poznat), protože „No God, No Satan“ se svému předchůdci nejenže vyrovná, ale v nejednom ohledu jej dle mého mínění dokonce i překonává. Otargos sice recept výrazně nezměnili, ale všechny elementy z „Fuck God-Disease Process“ dotáhli na novince k dokonalosti.

Co to ale ve výsledku znamená? Zůstal precizně odvedený, do detailu promyšlený black metal zahraný s velkou technickou zručností (v rámci žánru samozřejmě, pořád se jedná o black metal, takže, co si budeme povídat, hmatníkové onanie očekávat zase nemusíte). Navíc zabalený v skvělém zvukovém kabátu, kde je každý nástroj jasně slyšet, ale nic nepůsobí sterilně. Zvláště kytary hrají jedna báseň – průrazně, nabroušeně, ale čitelně.

Přesto všechno si však Otargos stále umí pohlídat chorobnou, nemocnou atmosféru, která je tentokrát snad ještě tíživější než na „Fuck God-Disease Process“. Pro představu se podívejte na obal desky, ten pocity z „No God, No Satan“ dostatečně vystihuje. Kapela ví, do čeho píchnout – nešetří přechody, rytmickými změnami a těžkými riffy, které se prolínají s „ubíjejícími“ (v tom dobrém slova smyslu) sypačkami, ale nebojí se ani repetitivních pasáží tvořících onu zmiňovanou atmosféru. Nudit se rozhodně nebudete, protože Otargos vědí, jak si posluchačovu pozornost zajistit.

Po zajímavém intru „Hoax-Virus-God“, které člověka uvede „do děje“, následuje první těžký projektil „Cloning the Divine“. A hned tenhle první kousek potvrzuje to, co jsem již řekl výše – četné změny temp, brutální sypačky i hutné riffy včetně jedné opravdu mrazivě pomalé pasáže přecházející do skvělého klenutého sólování (možná škoda, že tak krátkého). À propos, dalším dílem do mozaiky je i videoklip. Jak moc si Otargos se svým prohnilým dítkem vyhráli, je vidět právě i na onom klipu. Není to žádná klasická sranda „skupina stojí, hraje na nezapojený kytary a tváří se při tom drsně“, ale opravdu do detailu propracovaná záležitost. V době, kdy většina kapel svoje písničky pro videa nechutně zkracuje, Otargos na čtyřminutový song natočili video dlouhé devět minut a vytvořili regulérní krátký film s příběhem, pointou a dokonce i titulky. Zcela vážně je to jeden z nejlepších klipů v žánru!

Další hodně povedenou věcí je kupříkladu výbornou basovou linkou vybavená „Hexameron“, která těsně před svou polovinou nabere až doommetalový nádech (v blackmetalovém podání). Nebo třeba taková blastbeatová orgie „Origin“ – ta člověka zadupe do země. Oproti tomu si ale Otargos hned vzápětí bez skrupulí střihnou desetiminutový uhrančivý opus „Cuiusvis hominis est errare“, jenž je možná úplným vrcholem „No God, No Satan“. Když tak o tom přemýšlím, ona vlastně celá nahrávka nabírá čím dál tím víc na naléhavosti, čím víc se blíží ke svému konci. Závěrečná „The Hulk of Conviction and Faith“ už je čirá apokalypsa.

Co dodat? Otargos nahráli vážně skvělé album, které by podle mě žádnému příznivci černého kovu nemělo proniknout mezi prsty. Výborná záležitost!