Země: Česká republika Žánr: pagan black metal Datum vydání: 21.12.2013 Label: Paragon Records Tracklist: 01. Dance of the Fiery Stars 02. Two Untouched Moments 03. Krasatina (Grief for the Idol) 04. Wayfarer’s Awakening 05. Don’t Tell Lies to Children 06. Doomsayer 07. O veliji Vezě 08. The Great Dance of Dionysus 09. Love Bombing 10. Minnestund 11. Perchta Hodnocení: Atreides – 8/10 H. – 8/10 Ježura – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Panychida

Panychida byla paradoxně kapelou, která mě v době vydání své první desky “Paganized” tak nějak zcela minula, a to i přes mé zaměření na pohanský metal, který byl tehdy mým uším bližší než jiné žánry. Podobný osud potkal i následující řadovku “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow” a popravdě ani nevím proč tomu tak vlastně bylo, když se všude kolem ozývaly hlasy vyzdvihující kvalitu jejich podání, jež se snaží oprostit žánrových klišé – a to i od těch jedinců, kteří v tomto značně dehonestovaném žánru jinak upřednostňují pouze “starou gardu”, jež vznikala v devadesátých letech. Na první poslech mě však album nijak zvlášť neoslovilo a dál jsem se jím nezabýval, tím spíš, že to bylo v době, kdy mě daný žánr začal pomalu míjet. S vydáním nové desky “Grief for an Idol” jsem se ale rozhodl, že se hudbě plzeňských pohanů podívám pod kůži, co že je na nich tak zajímavého. Protože když o tom mluví moje okolí nanejvýš kladně, něco na tom prostě být musí.

Ačkoliv jsem vzhledem k předchozímu odstavci postupoval zpočátku poněkud skepticky, “Grief for an Idol” si mě získala na svoji stranu až nebezpečně rychle. Povaha desky je mi celkově velmi blízká a čtveřice to bere pěkně od podlahy. Totiž od podlahy… vzhledem k tomu, že Panychida už má něco za sebou, přistavuje jen další patro a pokračuje ve výstavbě svého rozpoznatelného ksichtu. Pozvolný vývoj ve výrazivu kapely je velmi příjemný a rozhodně mi novinka sedne mnohem více než předchozí album, které jsem si před recenzí pustil. Black metal v podání Plzeňských má v sobě dostatek síly, zároveň však nabízí směsici nejrůznějších poloh od nasranosti přes rozmáchlou výpravnost až po melancholii a nádavkem přidává kopu melodií. Každá jednotlivina má zároveň na hony daleko ke kýčovitosti nebo prvoplánovému patosu, což je jedině dobře. K tomu všemu má většina skladeb něco do sebe. Nemyslím těch x skvělých momentů a pár opravdu brilantních, ale prostě to něco, díky čemu si daný kus zapamatujete. Když ne podle jména, tak právě podle nějaké vlastnosti vystihující jejho podstatu zcela určitě. Mohl bych takto vyjmenovat prakticky celé album, mně však v hlavě utkvěla hlavně omračující “Two Untouched Moments” v pořadí oblíbenosti následovaná dudami protkanou písní “Wayfarer’s Awakening”. Velmi dobrá je i závěrečná instrumentálka “Perchta”, jíž předchází vyprávění z Jiráskových pověstí.

Skladby jsou díky tomu pěkně rozmanité, vedle toho však velmi dobře fungují i jako celek. Ačkoliv se “Grief for an Idol” nevyznačuje žádným očividným konceptem, skladby zachovávají jistou soudržnost, prostě z nich máte pocit, že k sobě od přírody patří. Po instrumentální stránce nemám albu co vytknout. Panychida pálí jeden riff za druhým a totéž platí o melodiích. Album v tomto ohledu občas zabrousí až k heavy metalu. Vynikající práce kláves pak vyzdvihává už tak hustou atmosféru některých skladeb ještě o úroveň výš. Pokud pak Panychida něco opravdu umí, je to uvození skladby a její následná gradace. Začátek písně “Krasatina (Grief for the Idol)” v podobě akustické vydrnkávačky nebo a capella intro kratičké “Doomsayer” se opravdu povedly. Druhá jmenovaná píseň pak přímo přechází v následující “O veliji Vezě” a tvoří tak dohromady sedmiminutový opus. Instrumentální stránku alba pak vyzdvihuje kvalitní produkce zvuku. Každý nástroj je krásně čitelný a dostatečně ostrý a hutný, aby dokázal zvýraznit živelný charakter alba.

Vytknout nemám ani co vokálům. Vlčák od předchozí desky po vokální stránce pořádně vyrostl a zkouší se svým hlasem více pracovat. Zlý, naštvaný growling je kvalitní po všech stránkách, občas zabrousí až k zoufalosti, případně k hlubšímu, temnějšímu murmuru. Místy zazní i čistý zpěv, jako je tomu v reférnu “Krasatina (Grief for an Idol)”, rovněž již zmiňovaná “Two Untouched Moments” je také vokálem naprosto excelentní. Nijak mi nevadí ani angličtina, ačkoliv češtinu bych přece jen slyšel raději. Přijde mi trochu zvláštní nahrát téměř celé album v angličtině, jednu píseň nahrát ve staroslověnštině a do závěrečné písně vložit české vyprávění. Uvítal bych asi i o něco vyváženější rozložení písní nebo jejich vyváženost, protože první polovina mi přijde výraznější, především dvojice skladeb “Love Bombing” a “Minnestund” ze závěru alba mě nijak zvlášť neoslovila. Rovněž si myslím, že Panychida má i na rozmáchlejší kompozice, v nichž by mohla dát vyniknout atmosférickým částem, které opravdu umí.

Osobně mám za to, že takhle dobrá pagan metalová deska tu nebyla už hodně dlouho. Vzhledem k neznalosti Cales se můžu odvolávat leda k deset let staré “Bohemian Winter” z dílny krajanů Beltaine, pokud bych se chtěl více držet žánru Panychidy, tak k o něco mladší “Age of Rebirths” od Adultery nebo k “Obyčeji slunovratu” od brněnských Svardenvyrd. “Grief for an Idol” se mezi zmiňovanými deskami vyjímá především svou rozmanitostí a silou, svého předchůdce (kterému jsem ani po poslechu v rámci této recenze na chuť nijak zvlášť nepřišel) pak v mých očích o několik délek překonává a i přes drobné výhrady (které se ovšem dají docela snadno odpustit) si vysokou známku zaslouží.

Další názory:

Debut “Paganized” mě svého času příšil nesebral, avšak druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow” už byla hodně kvalitní, nicméně i když jí toho nebylo nic moc co vytýkat, tak nějak jsem si říkal, že by to mohlo být ještě lepší a že pořád ne všechno je stoprocentní. Novinka “Grief for an Idol” je ovšem konečně deska, u níž mám pocit, že Panychida svůj potenciál opravdu dotáhla na maximum a nahrála album, které je po všech směrech výborné a zábavné. Tím pádem asi nikoho nepřekvapím, když prohlásím, že je pro mě “Grief for an Idol” jednoznačně doposud nejlepší nahrávkou Panychidy; je nejvyzrálejší, obsahuje spoustu výtečných až doslova excelentních momentů, šlape přímo ukázkově, ale zároveň má hodně daleko do nějaké obyčejné hoblovačky. A hlavně má to, co je u všech stylů, které se byť i jen okrajově otírají o pohanství, snad nejdůležitější – je uvěřitelná. Není nic horšího, když posloucháte pagan metal, ale působí to na vás jako póza a těm muzikantům to nevěříte, ale to naštěstí není případ Panychidy ani v nejmenším, čehož si hodně cením. Z konkrétních songů bych speciálně vypíchnul kousky “Two Untouched Moments”, “Wayfarer’s Awakening”, “Don’t Tell Lies to Children” a “O veliji Vezě”, které pro mě osobně představují vrcholné momenty, na něž se při každém poslechu speciálně těším, nicméně jak už jsem řekl, “Grief for an Idol” je jinak parádní po celou svou délku a ani ten zbytek není jakkoliv slabší. Hodně velká spokojenost.
H.

Novinka “Grief for an Idol” byla vzhledem ke kvalitám předchozí tvorby Panychidy velmi očekávaným počinem a poté, co jsem desku mnohokrát protočil, mohu alespoň za sebe říct, že se Panychidě podařilo očekávání naplnit beze zbytku. “Grief for an Idol” je vyspělé a komplexní dílo, které nejenže typický zvuk kapely potvrzuje, ale při zachování všech poznávacích znaků jej ještě rozšiřuje. Stylový základ je stále pevně ukotven v black metalu s důrazem na melodie, ale celek zcela nenásilně a velmi efektivně doplňují výjezdy jinam, zejména do heavy metalových vod. Instrumentál pořád určují všudypřítomné, svérázně melodické a pro kapelu příznačné riffy, ale tentokrát se ke slovu celkem výrazně dostaly klávesy a jejich vkusné použití posouvá desku o pořádný kus dál. Celkově je to vlastně pořád dost podobný materiál, na který jsme si mohli v uplynulých letech zvyknout, ale je ve všech směrech silnější a bohatší, než jak si pamatujeme. Dá se “Grief for an Idol” něco vytýkat? Jak se to vezme. Tak třeba vokály. Ať už zpívá Vlčák, Honza, Talic nebo sbor (hostujícího V’ganðra z Helheim bych z toho vynechal), ve všech případech to zní tak nějak neexaktně. Jednou je to frázováním, jindy trochu zvláštní intonací nebo dramatickým přednesem… Sranda ovšem je, že mi to k desce absolutně pasuje a tato pěvecká neexaktnost vlastně spíš přidává na přitažlivosti, než aby jí škodila. Co se skladeb týče, první dojem napovídá, že se zde nenachází taková vyčnívající pecka jako třeba titulní song předchozí řadovky, ale hned druhý dojem už se vytasí s důvodem. Je tomu tak proto, že na “Grief for an Idol” je pecka prakticky každá skladba, a žádná tedy nějak dramaticky vyčnívat ani nemůže. Není tedy co řešit – “Grief for an Idol” je naprosto výtečné album, které mě i po velkém počtu poslechů ohromně baví a Panychida má díky němu v ruce materiál, se kterým může směle konkurovat první lize.
Ježura