Primal Fear - Delivering the Black

Primal Fear – Delivering the Black

Primal Fear - Delivering the Black
Země: Německo
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 24.1.2014
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. King for a Day
02. Rebel Faction
03. When Death Comes Knocking
04. Alive & on Fire
05. Delivering the Black
06. Road to Asylum
07. One Night in December
08. Never Pray for Justice
09. Born With a Broken Heart
10. Inseminoid

Hodnocení:
Atreides – 6,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Němečtí Primal Fear rozhodně nejsou neznámým jménem – na hudební scéně působí dobře sedmnáctým rokem a jejich letošní deska “Delivering the Black” je již jejich desátým počinem – což rozhodně není málo. Jeden by si mohl říct, že taková kadence alb se nutně podepíše na jejich kvalitě a myslím, že mi nikdo nemůže mít za zlé, když jsem od novinky nijak závratné kvality ani neočekával. Dobře odvedenou práci – to ano, stejně jako alespoň určitou míru chytlavosti. Ostatně, bylo by opravdu smutné, kdyby kapela ražení Primal Fear s devíti předešlými zářezy v diskografii posrala i tu řemeslnou stránku, což je u mě minimem, pod které by neměla klesnout snad žádná skupina, která chce něco vydat. Relativně nízko nastavenou laťku očekávání však pětice muzikantů hravě překonala a ještě přidala něco navrch.

Na první pohled je “Delivering the Black” naprosto typickou heavy metalovou desku, která nijak nevybočuje ze zavedeného žánru. Padesát minut hrací doby, deset skladeb, název alba i jednotlivých skladeb víceméně v duchu zavedené tradice. První poslech vás v tom jen utvrdí, protože na desce není vůbec nic, co by chtělo vybočovat mimo žánr. Na inovace Primal Fear nehrají ani omylem, zkrátka a dobře jedou poctivý power/heavy metal, který se hraje bratru patnáct let, ne-li déle. Jestli existuje nějaká progrese nebo změny v rámci diskografie kapely nejsem schopen posoudit vzhledem k faktu, že předchozí tvorbu znám spíše sporadicky. Nechybí však žádné žánrové klišé – na “Delivering the Black” zkrátka najdete všechno, co heavy metal dělá heavy metalem, a to jak po stránce instrumentální, tak textové. Hutné riffy, šlapavé songy, sem tam rychlejší sypačku, nechybí ani obligátní balada.

Podle takového popisu se album může zdát tak trochu jako nuda a provar, zejména pokud nejste zrovna velkými fanoušky žánru. Jenže Primal Fear na “Delivering the Black” ukazují, že dokáží uchopit klasický heavy metal s grácií a nadhledem i na desátém albu. Padesát minut v jejich společnosti docela příjemně ubíhá, a ačkoliv sypou z rukávu jedno klišé za druhým (jaké všichni slyšeli už přinejmenším stokrát někde jinde), v podání bandy kolem Mata Sinnera a Ralfa Scheeperse mě docela baví. Vlastně se až trochu divím, jak moc mě tahle deska baví – jednak preferuji jiné žánry, jednak jsem vážně nečekal, že desátá deska heavy metalové kapely bude mít pořád docela slušný náboj. Nedokážu zhodnotit, jestli kapela podává konstantní výkon, postupně se zlepšuje, nebo třebas chytá druhý dech. “Delivering the Black” je ale opravdu slušná deska. Nejvíc mě asi zaujala “When Death Comes Knocking” a “Road to Asylum”, v zásadě špatná ale není žádná skladba a docela povedená je i balada “Born With a Broken Heart”, která je jinak krizovým místem většiny představitelů žánru. Jediná trochu slabší je předlouhá “One Night in December”, u ní mi délka devíti minut přijde vážně přestřelená. A to i přesto, že Primal Fear umí i jak chytlavé riffy, tak i melodie, devět minut mi už přijde za hranou toho, co jejich skladatelský um zvládne. O pěveckém výkonu Ralfa Scheeperse snad nemá cenu pochybovat. Ačkoliv od sirén “Metal Is Forever” uplynulo hodně vody, čistým a silným hlasem vládne pořád. Dobrá je i zvuková stránka, která sice na první pohled působí trochu umělohmotně, na druhý a další poslech však začne odkrývat určitou míru propracovanosti a snad i trochu syrovosti, což je také neopomenutelným kladem.

Pokud jste fanouškem žánru, tohle album byste si rozhodně neměli nechat ujít. Primal Fear vám opravdu nenaservírují nic nového nebo neokoukaného, zato vám ale naservírují velmi slušnou zábavu na ploše padesáti minut. Nejde sice o materiál, který budete točit týden v kuse a neoposlouchá se vám (myslím, že na to by stačil i den intenzivního poslechu), ale to snad od “Delivering the Black” nikdo neočekává. Za mě tedy velmi pěkný nadprůměr v podobě šesti a půl bodu. Fanoušci žánru či kapely nechť podle libosti jeden, dva body přidají.


Další názory:

Primal Fear jsou již dávno sázkou na jistotu a stálicí, u níž už tak nějak předem víte, co od jejího nového alba dostanete. Na druhou stranu je ale nutné uznat, že na rozdíl od jiných expertů Primal Fear nikdy vyloženě nezklamou a dá se tvrdit, že nemají problém si udržet konstantní laťku kvality. Pravda, sem tam to sice není úplná trefa do černého, protože třeba minulé “Unbreakable” mě nijak zvlášť nechytlo, ale novinka “Delivering the Black” se zase povedla a i přes veškerou předvídatelnost a neobjevnost to téhle kapele prostě parádně šlape a je to zábavné. Svým způsobem to rozhodně je to největší klišé, ale jsou skupiny, které to pořád umí podat i svěžím a chytlavým způsobem, což je přesně tenhle případ. Objeví se tam relativně dost pěkných hudebních nápadů, Ralf Scheepers opět ukazuje, že zpívat umí setsakra skvěle… vlastně je tam všechno, co od podobné desky člověk může chtít. Palec nahoru.
H.


4 komentáře u „Primal Fear – Delivering the Black“

  1. Aby sa zastavila systematická devalvácia power metalu (najmä cez jeho italo odnož) a prznenie takzvaným symphonic metalom (kde ono “sympho” je umelina jak šušťáky!) , museli konečne zasa prísť tí, čo viac menej stáli pri jeho zrode – pohrobkovia, kamaráti či odpadlíci Helloween: v krátkom čase tu máme novinky Masterplan, Freedom Call, Iron Savior, Primal Fear a čoskoro i Gamma Ray; okrem vyložene sračkovitého Masterplanu všetci minimálne s miernym alebo väčším nadštandardom, najmä Primal Fear (8/10).
    (Tfuj, doriti, jedna veta…, no to sa mi podarila štylistická “perla”, sorry :-D :-D :-D )

    1. Já tuhle post-Helloween suitu nějak vůbec nesleduju, ale že do její kvalitní části patřej i Freedom Call? Z novinky jsem slyšel akorát klipovku, ze který mi bylo mírně (no, vlastně docela dost) na zvracení, a předchozí deska je na tom dost podobně… takže se mi nějak nechce věřit, že by s novou deskou otočili o 180° a nahráli něco poslouchatelnýho 8-O

      Jinak fakt hezká věta :-D

      1. Je fakt, že Freedom Call to vedia občas dobre predávkovať gýčovitou germánskou melodikou a už pri skladaní istotne vidia plné štadióny… :-D
        Klipovka je tiež taká štadiónová odrhovačka, treba je proste pretrpieť (alebo vynechať) keďže je na albume prvá, potom už príde materiál, ktorý má drive a rozhodne je lepší ako celý taliansky alebo fínsky power metal…
        Niekedy mi to pripadá, že promo snímky nevyberá kapela, ale úradník vydavateľstva, ktorý má zvukovody upchaté budúcimi šuštiacimi USD…

Napsat komentář: hancock Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.