Země: Dánsko Žánr: melodic death / groove metal Datum vydání: 10.6.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. The Broken 20/20 02. The Boys From Dead Soul Road 03. Existence Status Zero 04. Adrian 05. Organism 06. Silent Inferno 07. Edge of Devastation 08. No Surrender 09. The Longing 10. Emotional Psyco Release 11. Deadhead 12. The Deadcalm Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Scarlet Records

Dám vám teď jednu kvízovou otázku bez možností, která je určená primárně fanouškům dánské scény a moderního metalu soilworkovského střihu. Pamatujete si jméno Michael Bøgballe? Vsadím se, že pár z vás určitě tuší, nicméně pro ten zbytek mám uklidňující zprávu, abyste si to nebrali, protože i já na něj zapomněl, takže vám osvěžím paměť a dávám k dispozici velkou nápovědu jménem Mnemic. Správně, Michael zpíval na prvních dvou albech této moderní úderky a od té doby jako by se po něm slehla zem, takže jsem čuměl jako puk, když jsem jeho jméno uviděl v sestavě Scamp. No jo, musela mi pomoct až ta personální soupiska, čili přiznávám, že jsem jej z alba prvně vůbec nepoznal, protože zas tak vytříbený sluch opravdu nemám.

Aby nebylo mýlky, tak Scamp nejsou nová parta, protože na metalovém rybníčku plují již jedenáctým rokem a novinka “The Deadcalm” je prvním albem po debutu “Mirror Faced Mentality” z roku 2008, nicméně pro zmíněného zpěváka je druhý počin první zastávkou v jejich řadách, takže po výměně vokalisty je “The Deadcalm” svým způsobem novým startem, k němuž si nemohli vybrat lepší posilu, protože to byl právě Michael, který vtiskl Mnemic na prvních dvou albech ksicht díky svému ladnému přecházení od melodických ke řvaným zpěvům, za něž by se ani Björn ze Soilwork stydět nemusel. To, že od jeho odchodu kapela spíš tápe a na dobrou nahrávku se nezmohla, nebudu zbytečně rozebírat, nicméně pro mě osobně zůstavají pravými Mnemic ti z druhého alba “The Audio Injected Soul”…

Zpět ale ke Scamp. “The Deadcalm” přináší nadstandardní porci moderně střiženého death metalu, kterému nechybí moderní nazvučení, občasné samply a jiné futuristické zvuky, ostré kytary a střídaní ostrých a melodických vokálů, takže nic nového pod sluncem, nicméně stále se najdou případy, kdy i takto provařené hudební postupy můžou fungovat. Nemá cenu vás teď krmit tvrzeními o tom, jak jsou Scamp revoluční a inovativní, protože ve skutečnosti takoví nejsou, ale ten standard, který odvádí, dělají s takovým nasazením a hlavně si vybrali opravdu silnou skladatelskou chvilku, že můžu o “The Deadcalm” mluvit jako o žánrovém nadprůměru, který si nic nezadá s těmi největšími jmény. Už jen fakt, že produkoval Tue Madsen, což je záruka skvěle odvedené práce, znamená, že od Scamp čekejte do posledního detailu vybroušený zvukový klenot plný kytarových škrkaček, vyhrávek, bicích dvoušlapek a dunivé basy v pozadí. Prostě vše tak, jak má být. Scamp do toho všeho míchají trošku víc thrashe a groove metalu, takže je výsledek o něco málo přirozenější a nepůsobí vyloženě jako chladný strojový metal, jakým zrovna Mnemic na prvních dvou albech drtili kosti.

Scamp vědí, že u podobného alba je velmi důležitý začátek, který sice vyloženě neurčuje, jestli se po zbytek hrací doby bude posluchač bavit, nicméně když album nějak odpálit, tak ať to stojí za to, takže na prvních čtyřech pozicích se seskládaly jedny z nejlepších válů “The Deadcalm”. “The Broken 20/20” je klasická sekačka ukovaná z ostrých kytarových riffů, které jsou místy tak hopsavé, že si dokážu živě představit to peklo pod pódiem. Samozřejmě, že po chvíli je ta agrese vystřídána zpěvným refrénem, v němž Michael ukáže, proč kdysi platil za jednoho z nejnadanějších pěvců z řad žánrových souputníků a zrovna v tomto případě to dohromady dopadlo dobře, protože jestli něco nemusím, tak pocit, že jsou melodické vokály do skladeb šroubovány zpětně a uměle jen proto, aby daná píseň byla větší hitovka. Tohoto jsem se bohužel dočkal i u Scamp a příkladně “Organism” mi v tomto ohledu přijde dotažená do (ne)dokonalosti.

Vrátím se ale k těm pozitivnějším věcem, kam patří třeba “Existence Status Zero”, jež je pro mne jakýmsi prototypem toho nejlepšího, co můžete na “The Deadcalm” najít. Tedy pokud se budeme bavit o žánrově čistokrevných písních, protože zrovna tady je všechno, co jsem výše popsal pouze teoreticky. Hodně se mi líbí melodické kytarové linky v druhé polovině, jež nahrazují kytarové sólo, pro které nezbylo dostatek místa na celé nahrávce, a je tím podrženo její moderní zaměření, kdy jsou jako vrchol představované spíš breakdowny a melodické výlety, jichž je na albu dost. Dalším z výrazných kusů je rytmicky přesná kytarová řežba jménem “Adrian”, jejíchž prvních deset vteřin patří Mortenu Christensenovi, jenž sedí za bicími a který doplňuje škravý riff ve slokách, jako je tomu dobrou praxí u Fear Factory. Že se však výrazně nepolevuje ani v druhé polovině alba, budiž důkazem našlapaná “Emotional Psyco Release” nebo závěrečná skladba titulní, která staví mnohem víc na melodii než na agresi, a přestože se stopáží přehoupla přes šest minut, tak nepůsobí natahovaně a důstojně uzavírá album, které by si zasloužilo o nějaké dvě písně méně, aby byla jeho síla napěchovaná s větší hustotou, ale žádný provar to taky není, takže jsem neměl problém si album pustit (a hlavně doposlouchat) i dvakrát po sobě, když na to přišlo, což je velmi příjemný fakt, že i přes jasnou stylovou vyhraněnost a jednoduchost nepředstavuje “The Deadcalm” počin na jedno odpoledne.

Po tolika slovech chvály, která zde k nohám Scamp padla, je nelogické očekávat nějakou kritiku, protože “The Deadcalm” se povedlo. Samozřejmě, záleží, co kdo čeká. Pokud nemáte přehnaná očekávání a spokojíte se s výtečně odvedeným standardem, tak by vás nahrávka zklamat v žádném případě neměla. Co víc, fanoušci jmen jako Soilwork, Mnemic a Fear Factory by měli být vyloženě nadšení, protože všechno, kvůli čemu výše uvedené party stojí za to poslouchat, je zde zastoupeno v plné míře. Jednotlivé vály působí uvěřitelně, a přestože odpůrci technicky načančaného metalu budou nadávat i na tuto nahrávku, tak za sebe říkám, že “The Deadcalm” není pouze jedním z mnoha, ale jedná se o počin, který vyčnívá z dlouhé řady jemu podobných a díky své nenucené chytlavosti spojené s notnou dávkou agresí jsem si jej velmi rychle oblíbil.