Země: Itálie Žánr: post-black metal Datum vydání: 23.3.2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. Breeze of Memories 02. Be 03. Behind This Life 04. Summer Dusk 05. Il lampo Hrací doba: 29:55 Odkazy: facebook / bandcamp

Italští Seventh Genocide mají hned několik pádných důvodů k oslavám. Kapela na scéně působí od roku 2006, což znamená jediné – letošní desetileté výročí. Ovšem mnohem důležitější je fakt, že kapela po raných letech bez vydané nahrávky konečně funguje. Prvotní skomírání vystřídala solidní aktivita korunovaná dvěma dlouhohrajícími deskami z let 2012 a 2015, přičemž novějšímu záseku nazvanému „Breeze of Memories“ budou patřit následující odstavce. Mohou Italové zapít krom výročí a aktivity také své hudební kvality?

Výše už padlo, odkud Seventh Genocide pochází, jak dlouho a jak potentně hrají, avšak zcela zásadní informaci, co že to vůbec Italové produkují, jste se ještě nedozvěděli. Nuže, pojďme to napravit. Debutovou desku zřejmě jako většina čtenářů neznám, nicméně nevadí, Seventh Genocide nám ušetřili tu práci a sami svůj dříve produkovaný styl popsali na svém Bandcampu. První informace o debutu je obzvláště zajímavá a Caps Lock nešetřící – bacha, prý nejde o post-black metal. Další řádky pak patří steskům nad nevyspělostí materiálu, z čehož lze usuzovat, že Italové na svou prvotinu asi nejsou úplně pyšní.

Nová deska naproti tomu hrdě hlásí, že tady už ten post-black skutečně najdete. Proti žánru samotnému vůbec nic nemám, nicméně to, jak kontrastně (post-black ber, na „raw and cold“ ser) jsou obě desky prezentovány, zavání nějakou těžkou post-obsesí. Seventh Genocide jsou navíc prototypem kapely, která se na post-blackové vlně vyloženě veze, a co především – k tomu všemu jí to ještě ani moc nejde.

Minimálně v jednom případě lze však Seventh Genocide věřit, na „Breeze of Memories“ je skutečně produkován post-black metal, byť ve velmi primitivní formě. Z blackové složky nechybí bubenické znásilňování virblu, kytarové chrastění, ani přísný řev. I když popravdě… ve skutečnosti chybí vše a zůstává jen snaha. Snaha znásilňovat, chrastit, řvát. Vše je nejhorším možným způsobem amatérské, neoriginální a především jalově usnažené. Seventh Genocide po té blackové zlobě evidentně prahnou, ale přitom je všude cítit strašná neohrabanost a skladatelská impotence. Ve výsledku to pak znamená minimum poslouchatelných momentů a permanentně udivený výraz na posluchačově tváři. V rámci black metalu se průměru blíží snad jen pasáž v závěrečné „Il lampo“, ale to je, považte sami, trochu málo. O poznání lépe si vedou post-rockové kytárky, které jsou sice naprosto neoriginální a nezajímavé, ale dají se aspoň poslouchat a trhání uší odkládávám na později pouze díky nim.

Jediné potěšení mi přináší půlhodinová stopáž, díky níž jsem dal celé „Breeze of Memories“ dokonce jednou v kuse. Zbytek jsem poslouchal po částech, neb síla na víc než jedno plynulé přejetí jednoduše nebyla. Je možná nefér takto nezkušenou kapelu potápět, ale nemůžu si pomoct, horší věc jsem letos neslyšel a nejen fanouškům Alcest, Agalloch nebo Deafheaven, na něž Seventh Genocide údajně cílí, doporučuji, aby nadále poslouchali své oblíbence a z „Breeze of Memories“ pro jistotu neslyšeli ani tón.