Země: USA Žánr: drone / doom metal Datum vydání: 2.5.2013 Label: Blind Date Records Tracklist: 01. Indianapolis / Ukiah 02. We Are a Righteous People / Guyana Hodnocení: 2,5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR

Dnes výjimečně nebude na pořadu dne žhavá novinka, potažmo letošní deska, nýbrž počin loňský. Druhá placka od americké party Shadow of the Torturer, “Dronestown”, spatřila světlo světa loni v květnu, což je vlastně docela veselé období, když vezmu, o jak ponurou nahrávku se jedná. Trio ze Seattlu totiž na novince valí takřka čistokrevný doom, a pokud se v něm občas mihne nějaká příměs, ve většině případů je to bahnitý sludge nebo drone. Už jen to může slibovat porci silně uhrančivé hudby, nicméně vzhledem k tomu, že o téhle bandě jsem slyšel prvně v životě, byl jsem raději střízlivý a čekal, čím mě ohromí. Nu, vyplatilo se. Bohužel, v tomhle případě nenásledují slova chvály, jako spíš oddych, že jsem toho skutečně neočekával příliš mnoho a nejsem tak v závěru zklamaný. Což o to, chlapi to občas drhnou věru slušně, nicméně kde se stala chyba, že je to nakonec takové… nanicovaté?

Na první pohled na to jdou Shadow of the Torturer docela rozumně. Zvolili pro “Dronestown” velmi rozumnou stopáž necelých 40 minut. Do nich se vecpaly dvě skladby, obě dvě stejně dlouhé. To vzhledem k žánru není problém, nicméně v podání Američanů je to docela kámen úrazu. Už první skladba “Indianapolis / Ukiah” se rozjíždí na můj vkus až příliš dlouho a nerozvíjí přitom žádný zásadnější motiv, který by utkvěl v uchu. První zapamatovatelnější pasáž přichází takřka v samém závěru. Druhý kus “We Are a Righteous People / Guyana” pak na nějaký vývoj docela rezignoval a tak nějak nevím, co si o něm mám přesně myslet. V podstatě jde o 21 minut úmorné kytarové nudy, do níž je puštěn záznam dialogů, monologů neznámých osob nebo jejich útržků a sem tam mezi nimi zařve vokalista Mikey Brown (mimochodem zakládající člen kapely, který jediný zbyl z původní sestavy). Upřímně řečeno, poslouchat 21 minut skladbu, která se nevyvíjí a nikam nespěje, je dost nuda. Mimoto, celý závěr desky jde díky tomu do kytek a vy jste spíš rádi, že jste se vůbec dobrali nějakého konce, pokud jste v přehrávači už dávno nenašli nějakou záživnější hudbu.

A co se týče hudby samotné, taky to není až tak slavné. V “Indianapolis / Ukiah” občas probublá bahnem zajímavý moment, ale většinou se člověk u poslechu regulérně nudí. Ano, jako celek je alespoň první skladba hutná a mazlavá, ale kromě toho nic dalšího nenabízí. Samo o sobě je to prostě málo. Navíc vcelku rychle praští do ucha fakt, že kapela v druhé skladbě vykrádá některé prvky ze skladby první. Za rámeček si Shadow of the Torturer určitě nedají ani to, že deska má 40 minut a já prakticky nemám o čem psát, protože prostě není o čem. “Dronestown” je sice obrazem dystopie jako cyp, jenže řádně nudné dystopie.

Dost dlouho jsem přemýšlel nad tím, co vlastně chce kapela skrze desku sdělit, a když nepočítám, že to jsou myšlenky plné zmaru a deprese, tak mě vcelku nic nenapadá. Pokud má druhá skladba zobrazovat současnou zkriplovatělou/pokryteckou/degenerovanou americkou společnost, pořád by to mohla dělat zábavnější metodou, než nutit posluchače poslouchat 21 minut koncentrované nudy. A přitom Shadow of the Torturer umí nahrát i dobré věci, protože když srovnám “Dronestown” s jejich stranou splitka s Ghost of Wem, je to jako nebe a dudy. Vzhledem k tomu, že jsem neslyšel jejich prvotinu, nebudu vynášet soudy nad tím, ve kterém případě měli silnější nebo slabší chvilku a spokojím se s prohlášením, že jejich druhá řadovka za poslech rozhodně nestojí, protože doposlouchat se dá leda s pořádnou dávkou sebezapření.