Země: Kanada Žánr: melodic death metal / metalcore Datum vydání: 1.6.2012 Label: Century Media Records Tracklist: 01. You’re Coming with Me 02. The Escape 03. Predator and Prayer 04. Anxious Darwinians 05. Panophobia 06. Ideomotor 07. Lonely Solipsist 08. Dead Ocean 09. The Mass of the Earth 10. Everybody Wants You (Dead) 11. Revenge of the Dadaists Hodnocení: H. – 8/10 Ježura – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy: facebook / twitter

The Agonist jsou jedna z mála kapel, které mají co do činění s metalcorem (byť v tomto případě ne úplně čistokrevným) a které mám zároveň opravdu upřímně rád. Nebudu zastírat fakt, že velkou měrou v tom má prsy, tedy, ehm, prsty (a možná i další části těla, ale to sem teď nepatří) nádherná zpěvačka, ale ani to nic nemění na faktu, že předchozí deska “Lullabies for the Dormant Mind” byla vážně skvělá a dodnes mne baví. Na další pokračování jsem se tedy – vcelku pochopitelně – těšil, nicméně dvouskladbové EP “The Escape”, které vyšlo v loňském roce jako ochutnávka, mě nechalo poměrně chladným a ani jedna z přítomných písniček – tedy “Lonely Solipsist” a titulní “The Escape”, jež se obě nacházejí i na plnohodnotném počinu “Prisoners” – mě příliš nezaujala.

Několik prvních poslechů “Prisoners” na mne působilo vesměs stejně jako vzpomínka na výše zmiňovaný kraťas – jako trochu chudší příbuzný předchozích počinů, který sice má zdánlivě vše, co jsem od něj očekával, ale jednoduše už to nemá takové kouzlo, jako mělo zejména “Lullabies for the Dormant Mind”. S tímto vědomím a pocitem jsem také “Prisoners” na chvíli uložil k ledu a nechal jej být.

Posuňme se v našem napínavém příběhu o kus kupředu na časové ose. Prázdné místo v naší story jsem trávil povětšinou činnostmi, jimiž se člověk na slušné internetové stránce prezentovat nebude, nechce-li si nenávratně pošramotit svou pečlivě budovanou image, nicméně se nejednalo o nic, co by jakkoliv mělo změnit můj postoj k “Prisoners”. Povážlivě se však začalo blížit datum, kdy měla být zveřejněna jedna nejmenovaná recenze, pročež nastal čas vypnout soundtrack z německých pornografických filmů a opět prohnat ušním ústrojím novinku The Agonist. Nějakým záhadným způsobem ovšem nastal naprosto nečekaný zvrat. Těžko říct, zdali se Jupiter se Saturnem konečně dostaly do odpovídající konstelace, nebo “Prisoners” prostě a jednoduše jen dozrálo, ale zničehonic mne deska, jež se zpočátku tvářila jako zklamání, začala neskutečně bavit. Znáte ten pocit, kdy si řeknete něco ve stylu: “Vždyť je to super, proč jsem to tam já debil dřív neslyšel”? Tak přesně tohle je pro mě případ “Prisoners”…

Možným – dokonce bych řekl, že tím nejpravděpodobnějším – důvodem, proč mi trvalo tak dlouho si na “Prisoners” zvyknout, je směr, jakým se na tomto albu The Agonist vydali. Ten základní recept – tedy kombinace metalcoru a melodic death metalu, jejímž nejvýraznějším prvkem je výborný a rozmanitý zpěv slečny zpěvačky (tedy alespoň doufám, že slečny, muhehe… oukej, tohle už nebyl zrovna inteligentní humor) – zůstává samozřejmě stejný, na druhou stranu je ovšem zcela jasně slyšitelné, že se The Agonist nebáli malinko zaexperimentovat a do některých skladeb přidali mírně progresivnější prvky (samozřejmě progresivnější na poměry The Agonist, takoví Dream Theater by se tomu asi pěkně vysmáli). Jistě, nechybí ani sem tam nějaká pořádná hoblovačka, ale ta ozvláštnění, do nichž se The Agonist tentokrát pustili, mají za následek fakt, že “Prisoners” opravdu baví po celou svou hrací dobu (dokonce i ony dvě již na začátku zmiňované skladby fungují v rámci celku lépe než samostatně), na rozdíl třeba od “Lullabies for the Dormant Mind”, které sice bylo hodně dobré, o tom není sporu, ale posledních deset minut mu pomalinku docházel dech.

Úvodní “You’re Coming with Me” má klidnější začátek (což se obdobně zopakuje i v závěru alba například v “Everybody Wants You (Dead)”, akorát ještě v o něco větší míře), ale jinak se jedná o klasickou vypalovačku na začátek alba, která rozhodně neurazí. Druhá “The Escape” je stará známá z onoho inkriminovaného ípka, a jak jsem již dříve naznačil, z nějakého zvláštního důvodu mi zde přijde o poznání lepší. Především se v ní naplno ukazuje hlavní zbraň The Agonist – zpěvačka Alissa White-Gluz, jejíž čistý vokál song nakopává o level výše. V “Predator and Prayer” se ozve menší sbor, který působí velmi zajímavě, a je podle mě trochu škoda, že nebyl využit více než jen v samotném úvodu a závěru písně.

“Anxious Darwinians” kraluje výtečným čistě odzpívaným refrénem, což je možná trochu paradoxní, že jej vyzdvihuji, jelikož to jsou povětšinou právě sladké melodické refrény, které mi na metalcoru vadí, tohle ovšem není ten případ, na čemž má lví podíl opět Alissa White-Gluz. Ačkoliv to teď už možná začíná vypadat, že jsem se na stará kolena zamiloval, pravda je taková, že ona opravdu zpívá tak dobře, což se ostatně potvrzuje i v následující “Panophobia”, jež se zpočátku tváří jako obyčejný náklep, ale opět to jsou zpěvaččiny čisté party (zejména ve výborném závěru songu), které z tohohle songu dělají jeden z mých nejoblíbenějších kousků na “Prisoners”.

Na trochu delší stopáž si kapela troufla s “Ideomotor”, díky čemuž se jedná nejspíš asi o nejrozmanitější písničku alba. První polovina se nese v jakž takž klasickém duchu, ale po odlehčenějším středu, který působí spíš jako takové outro první části, se “Ideomotor” zlomí v několikaminutový instrumentální závěr plný sólující kytary, což bych třeba já osobně v takové míře zrovna od The Agonist rozhodně nečekal. Nicméně to funguje a navíc je to vážně dobré, takže proč ne. Starou známou “Lonely Solipsist”, která se taktéž objevila na EP “The Escape” a která patří mezi nepřímočařejší kusy “Prisoners”, přeskočme a pojďme rovnou na další “Dead Ocean”, jež rovněž patří mezi to nejzajímavější, co deska nabízí, především díky hodně povedenému rozjezdu.

“The Mass of the Earth” už víceméně nic nového nepřináší a nejzajímavější jsou na ní prvky, které se objevily už v některé z předchozích písní, ale pořád to je hodně dobré věc, která posluchače určitě bude bavit. Závěrečná dvojice “Everybody Wants You (Dead)” a “Revenge of the Dadaists” se pak může pyšnit asi nejvíce progresivními prvky na albu.

Přestože jsem po prvním poslechu očekával, že “Prisoners” udělím asi tak o dva body méně, než kolik ve výsledku dávám, ale vzhledem k faktu, jak moc deska postupem času vyrostla, bylo nutné stanovisko poněkud přehodnotit. Musím nakonec uznat, že “Prisoners” je nahrávka opravdu výtečná a hlavně – mnohem chytřejší, než bych si býval tipnul. The Agonist pro mě osobně představují jednu z nejlepších kapel moderněji laděného metalu, což svou třetí deskou nadobro zpečetili. Jak již bylo řečeno, velkou měrou se na tom podílí i skvělá zpěvačka, která svým hlasem dělá z věci, jež mi u podobné muziky povětšinou nejvíce vadí, naopak jednu z největších předností The Agonist, ale jak vidno minimálně z “Prisoners”, tihle Kanaďané mají rozhodně víc co nabídnout, než jen pěkný pohled na sličnou děvu s mikrofonem, jelikož ani po hudební stránce není co vytknout. A pak že to nejde!

Další názory:

Opravdu hodně jsem se bál, že The Agonist nahrají desku, která bude znít akorát jako vývar skvělé “Lullabies for the Dormant Mind”, a pokud jste se báli o to samé, mohu vás uklidnit. “Prisoners” je totiž při zachování typického výraziva The Agonist opět posunem a je to posun znatelný a hlavně správným směrem. S odstupem musím uznat, že ty zvěsti členů kapely o zatím nejdospělejším albu The Agonist mluvily pravdu. Je to sice pořád velký nářez, ale tentokrát působí mnohem promyšleněji než kdy dřív. The Agonist neupustili od metalcorového základu, který v jejich péči zní nějakým zázračným způsobem opravdu dobře, ovšem vrchem k tomu přidali koňskou dávku nejrůznějších vlivů, zdánlivě cizorodých inspirací a drobných, leč významných experimentů. Výsledkem je deska, která krom skvostné práce všech muzikantů láká na neuvěřitelnou pestrost, jakou jsem opravdu nečekal. Každá skladba je originál a každá nabízí spoustu a spoustu momentů, které dovedou jak okamžitě strhnout pozornost, tak bavit neustále, a to i z dlouhodobého hlediska. Ať už mluvím o nápady oplývající kytarové sekci, hlasově variabilní a skvostně zpívající Alisse nebo dalších složkách, je to výborné na všech frontách. Zkrátka a jednoduše, The Agonist se podařilo nahrát opravdu vynikající desku, která opět posouvá hranice toho, co se ještě dá nazývat metalcorem. Vynikající práce a ode mě hluboká poklona – The Agonist v mých očích definitivně zaujali místo jistoty, na kterou se lze bezvýhradně spolehnout…
Ježura