Země: USA Žánr: melodic death metal Datum vydání: 11.6.2013 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. In Hell Is Where She Waits for Me 02. The Goat of Departure 03. Into the Everblack 04. Raped in Hatred by Vines of Thorn 05. Phantom Limb Masturbation 06. Control 07. Blood Mine 08. Every Rope a Noose 09. Their Beloved Absentee 10. Map of Scars Hodnocení: Zajus – 8/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Poněkud ironicky musím na počátku dnešní recenze připomenout svůj eintopf z června letošního roku, ve kterém jsem psal, že si “Everblack” rozhodně neposlechnu. Když jsem pak dostal příležitost ho nejen poslouchat, ale také recenzovat, řekl jsem si, že neuškodí dát mu šanci a případně osvětlit, proč si The Black Dahlia Murder nezaslouží pozornost. Můj odpor k této kapele nebyl zcela bezdůvodný. Když v roce 2007 vyšlo povedené album “Nocturnal”, zařadil jsem si The Black Dahlia Murder rázem mezi nejzajímavější mladé kapely, jejichž budoucí alba budu pečlivě sledovat. K “Nocturnal” se ostatně občas stále vracím, zejména díky hitu “Deathmask Divine”. O dva roky novějším albem “Deflorate” jsem pak byl vyloženě zklamaný. “Deflorate” totiž nenabízelo nic nového, ale ani to staré už nebylo tak dobré. K “Ritual” jsem tudíž přistupoval již s despektem, a možná proto jsem ho odsoudil ještě dříve, než se mi stihlo dostat do žil. Proto tedy ta původní nevraživost k “Everblack”. A tak zde sedím, vařím se pod horkým sluncem, píšu recenzi a připadám si jako blbec, protože “Everblack” je prostě skvělé album.

Už jeho začátek je jiný, než jaké si The Black Dahlia Murder pamatuji. Pomalý nástup doprovázený mluveným slovem trvá jen něco málo přes minutu, ale i tak symbolizuje změnu, kterou považuji za zcela zásadní. “Everblack” je totiž mnohem temnější než jeho předchůdci. Už nejde jen o salvu bicích, složité riffy a štěkajícího Trevora Strnada. “Everblack” má atmosféru. Jinak se však kapela nijak zvlášť kolejím, které postavila svou starší tvorbou nevzdaluje. Většina skladeb (řekl bych všechny, ale drobné výjimky se tu a tam najdou) stojí na rychlém tempu, ze kterého se neslevuje. Základním prvkem hudby jsou klasicky kytarové riffy, které však v podání The Black Dahlia Murder zní technicky a svěže. Hned úvodní “In Hell Is Where She Waits for Me” je skvělým příkladem. Celou skladbou se táhne kytarový motiv, který není vlastně riffem v užším slova smyslu, ovšem tvoří ústřední melodii a z jinak jednoduché skladby dělá mnohem komplexnější zábavu. Když si ho zkusíte odizolovat od zbytku hudby, vznikne vám líbivá melodie, kterou by šlo zahrát třeba na housle a umístit ji doprostřed nějaké symfonie. Co se tímto krkolomným popisem snažím říct, možná není úplně jasné, tak tedy jinak: riffy jsou tím, co činí “Everblack” skvělým albem. Žádná nudná a přímočará rubanice, ale komplexní nahrávka s přímočarým vyzněním.

Když už jsme u kytar, pozastavme se ještě nad sóly. Ryan Knight by se mohl dost možná honosit titulem nejlepšího sólového kytaristy v žánru. Jeho hra je silně melodická a technická, rád střídá táhlé tóny s rychlými prstoklady, a to v každé skladbě zcela novým způsobem. Knightova práce je celkově ozdobou hudby The Black Dahlia Murder. Trevor Strnad se za ty roky, během kterých jsem The Black Dahlia Murder sledoval jen zpovzdálí, nijak nezměnil. Stále střílí jedovatá slova kadencí kulometu a svůj vysoký řev střídá s hlubokým growlem. Ačkoliv se v poslední době často zamýšlím nad významem snadno zaměnitelných vokalistů v extrémním metalu, Trevor Strnad je jedním z těch, kteří by mi naopak velice chyběli. Jeho texty jsou zvrácené a morbidní, ovšem tak nějak poeticky, pokud je to vůbec možné.

Skladatelsky je vše v naprostém pořádku, jak jsem již několikrát naznačil. Všechny písně jsou uhnětené z jednoho těsta, ovšem nepostrádají množství unikátních prvků, díky kterým je lze snadno odlišit. Nejvýraznějšími jsou pak ty momenty, kde kapela vytváří onu zmíněnou atmosféru. Smyčce v “Into the Everblack” znějí hodně pekelně, zvláště když vyústí v úchvatné sólo, jedno z nejlepších na desce. Stejně dobré je i krátké piano v závěru “Every Rope a Noose”. Jsou to drobné nápady, které album neskutečně zvedají. The Black Dahlia Murder mě svým pátým počinem překvapili. Málokdy se stává, že nečekáte nic a dostanete mnoho. Je pravdou, že úplně zadarmo to nebylo a pár poslechů k pochopení desky potřeba bylo. Od té chvíle to však byla již jen jízda plná odměn. Jsem rád, že jsem se mýlil.

Na závěr ještě jedno zamyšlení. Každý si určitě všiml, jak moc se občas liší evropské a americké školy stejných žánrů. Shodou okolností jsem ve stejné době jako “Everblack” poslouchal i novinku “Seventh Swamphony” Finů Kalmah a přestože je oboje nejčastěji řazeno jako melodický death metal, prakticky nemají obě kapely téměř nic společného. V případě The Black Dahlia Murder bych tedy navrhoval označení sofistikovaný death metal. Tvrdý jako death metal, ovšem žádný primitivní nářez, složitý jako technical death metal, ovšem bez jeho pompéznosti a nabubřelosti, a melodický jako melodic death metal, ovšem bez nutné podbízivosti jeho evropských učenců. Anebo pojďme přejmenovat evropskou školu melodic death metalu na power metal s growlingem. Anebo se vykašleme na škatulky, protože jsou zbytečně svazující a dají vznikat podobným nesmyslům, jako je tento odstavec. Je to na vás.

Další názory:

Ve svém jádru je “Everblack” vlastně dost dobré album. Rytmika ukázkově uhání dopředu, seč jejím autorům ruce a nohy stačí, kytarová práce na vysoké úrovni, zpěvák Trevor Strnad řve jak pomatený – papírově zní všechno super. Bohužel mě to ale nijak extra nebere, přičemž ten důvod je hned na ráně – ta deska je jednoduše strašně jednotvárná, přičemž tohle není ten případ, kdy by to nemělo vadit. Nicméně to rozhodně není poprvé, co mám s nějakým počinem The Black Dahlia Murder podobný problém. Osobně kapelu vnímám podobně jako kolega, jen s tím rozdílem, že mě svého času nebavilo “Nocturnal”, ale “Miasma” (a taktéž jsem tam měl jednu skvělou hitovku – “Statutory Ape”). Později jsem ovšem The Black Dahlia Murder v podstatě přestal sledovat, každé album jsem poslechnul tak jednou, dvakrát a dál to nijak neřešil. A poslední rozdíl oproti kolegovi – ani “Everblack” na tom zhola nic nemění. Sice tam je několik náznaků snahy o nějaké ozvláštnění, ale nic moc to se mnou nedělá. Jediný song, který mě opravdu dokázal zaujmout a něco mi dal, je až úplně závěrečný kousek “Map of Scars”, jenž se vážně povedl a jednoznačně je tak pro mě vrcholem “Everblack”. Jinak proti té muzice vůbec nic nemám, je to úplně v pohodě, ale zároveň nemám potřebu to slyšet znovu.
H.