Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 29.2.2020 Label: Aesthetic Death Tracklist: 01. Fecund Godhead Deconstruction 02. Megas Archon 365 03. Gomorrahan Grave of the Sodomite 04. To Neither Rot Nor Decay 05. That Which Whets the Saccharine Palate 06. Mock Divine Fury Hrací doba: 44:50 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Grand Sounds PR

Yaldabaoth pravděpodobně zaujmou svým původem. Což o to, metalových kapel ze Spojených států amerických jsou hromady, ale Spojené státy americké jsou docela široký pojem a dost záleží, o jaký americký stát konkrétně jde. Domovinou Yaldabaoth je totiž Aljaška. Nevím jak vy, ale já osobně moc skupin z Aljašky neznám, takže už jen proto mi přijde docela zajímavé si pustit nějaké blackmetalové zlo právě odsud.

O dost méně už ale Yaldabaoth zaujmou svým zaměřením na okultismus a esoterismus. To rozhodně není ničím, z čeho by se měl posluchač posadit na prdel, poněvadž za poslední dekádu a něco se tohle pojetí black metalu neskutečně rozmohlo a z okultního náhledu na černý metal se stal trend. O originalitě ostatně dost řekne i to, že v Brazílii existuje skupina téhož názvu i podobné textové tématiky (ačkoliv hudebně zní dost jinak).

Abych řekl pravdu, ukázky z debutového alba Yaldabaoth mě na zadek úplně neposadily. Úplně špatné mi sice nepřipadaly, ale ani žádný zázrak. Přesto jsem z nějakého důvodu dostal dojem, že by stálo za to zde formaci představit, takže jsem dal nahrávce „That Which Whets the Saccharine Palate“ větší šanci a podrobil ji důkladnějšímu poslechu.

Vlastně můžu říct, že první dojmy v případě „That Which Whets the Saccharine Palate“ neklamaly. I po zevrubnější analýze obsahu alba bych totiž mohl své finální pocity shrnout asi tak, že produkce Yaldabaoth je vlastně docela slušná, v jistém slova smyslu vlastně i dobrá, ale nikterak výjimečná nebo zvláštní. Hádám však, že tohle úplně neuspokojí vaše čtenářské choutky, tak se to pokusíme trochu rozebrat.

Yaldabaoth hrají „náročnější“ a vlastně i poměrně technický black metal, jenž nechá vzpomenout třeba na kanadské Thantifaxath. Musím ale dodat, že Yaldabaoth se na rozdíl od téhle sorty skupin neuchylují k chaotickým pasážím.

Nejvíc suchý je pro mě hned začátek alba. „Fecund Godhead Deconstruction“ nahrávku trochu paradoxně začne s jednou z nejvíc melodických chvilek na celé desce. Ve svém dalším průběhu už song trochu přitopí pod kotlem a vlastně docela úspěšně představí sound Yaldabaoth, ale i přes několik slušných kytarových motivů tomu něco schází. Následující, téměř desetiminutová „Megas Archon 365“ je na tom obdobně. Sem tam se objeví slušný motiv, ale jedná se spíš o detaily a z celkového hlediska skladba nijak zvlášť nezaujme, byť nějaké zásadní nedostatky asi nevykazuje.

Dál „That Which Whets the Saccharine Palate“ naštěstí začne být o trochu poutavější. Další dlouhá kompozice „Gomorrahan Grave of the Sodomite“ už nabídne několik kvalitních momentů – již delších než pouhá vyhrávka nebo kytarová klička. O něco kratší asi být mohla, ale dá se to přežít. Trochu klidnější „To Neither Rot Nor Decay“ působí lehce „meziherním“ dojmem, ale svou atmosféru má a patří k tomu nejlepšímu na albu. V titulní „That Which Whets the Saccharine Palate“ začnou Yaldabaoth dost citovat Deathspell Omega, což samozřejmě trochu ubírá na dojmu, ale ze skladatelského hlediska song hloupý není. Finální „Mock Divine Fury“ vnímám podobně jako „Gomorrahan Grave of the Sodomite“ – pár dobrých pasáží, ale asi by tomu slušela nějaká minuta dolů, protože se najdou i obyčejnější části.

Celkově je „That Which Whets the Saccharine Palate“ vcelku slušné album, ale zásadně mu schází větší osobitost a svébytnost. Navíc ani po kompoziční stránce nejde o takovou palbu, a přitom paradoxně chybí i výrazné momenty, protože to stojí víc na koherentním podání. Kdybych tedy chtěl být svině, řeknu, že Yaldabaoth nenabízejí nic lepšího než poctivě odehranou variaci na tvorbu jiných formací, jež vlastní vizi nepostrádají. Navzdory nepochybné průměrnosti se ovšem „That Which Whets the Saccharine Palate“ pořád poslouchá docela rozumně a pár seancí si obhájit zvládne. Na víc to ale asi nemá.