Datum: 26. 1. 2017
|
Týdny nového roku začaly zhurta a o hudební nadělení nebyla nouze. Desek se vyrojilo požehnaně, koncertů-solitérů rovněž a ani ty festivalové nezůstaly pozadu. Křest tímto tříplamenným ohněm má nový rok za sebou již nyní. O festivalový příspěvek se postaral pražský svátek Spectaculare. Ten sice patří k těm mladším, nicméně při čtvrtém ročníku už můžeme mluvit o počínající tradici. Tiše, ale zato doufaje. Je totiž oč stát.
Pakliže jste se s konceptem pražské festivalové spektakularity doposud nesetkali, vězte, že jde o klubovou přehlídku, jež v letošní podobě trvá takřka celý měsíc. Zatímco délka festivalové reality se v průběhu let navyšovala, koncept zůstal přibližně shodný – přivézt do Prahy zástupce různých uměleckých forem a představit je pod jednou festivalovou vlajkou. Na prvním místě hudba a dále třeba tanec, filmové snímky, výstavy i nějaký ten workshop, který pro mě navždycky zůstane dílnou. Není jednoduché hledat společné jmenovatele, jež vystupující spojují, zpravidla se však jedná o účinkující z periferie zvaná alternativa. Na hudebním poli vládne elektronika – ambienty, techna a další srandy. Na občasnou návštěvu pak připluje jazz, který to ale od elektroniky beztak vždycky chytne. Stejně jako šestadvacátého, kdy do Prahy jazz přijeli elektronicky nakazit Arve Henriksen s Christianem Fenneszem.
Výsledku společného vystoupení obou hudebníků dostal příležitost přihlížet Palác Akropolis, de facto základna festivalového dění. Uměleckých prostor, jež letos poskytují spektakulárním představením azyl, je ale víc a nejsou ledajaká – krom klubů vzpomeňme na planetárium či kostel. Palác Akropolis každopádně platí za centrum a na Henriksena s Fenneszem mířím právě tam.
Dorážím netradičně včas. Jako jo, mám to tři minuty cesty, ale znám se. Takhle můžu slavit první dílčí úspěch. Tím druhým bylo ulovení slušného sedadla. I pár minut před začátkem to šlo díky poloprázdnu v sále snadno. Vše se však přehouplo v milé překvapení, na hlavní chod už čekal zodpovědně naplněný dům. Nejdřív ale předkrm. Ten obstaral slovenský kytarista David Kollar, hudebník, který se zhlédl mimo jiné ve filmové hudbě. Má cesta k jeho osobě ale směřovala jinudy, přes KoMaRu, parádně ujetý projekt kombinující postupy rockové a jazzové. A že škopky na debutu ovládl Pat Mastelotto z King Crimson, to asi taky není zmínka úplně od věci. Každopádně toho dne vystoupil David Kollar sám, s elektrickou kytarou, efekty a jablečným pomocníkem.
Světla v publiku hasnou, ta pódiová sílí a míří na stolek, za nímž se začíná hrát ve vší tichosti a jemnosti. Intimní kytarové tóny postupně houstnou, nikterak přímočaře, spíše s oklikami, ne však samoúčelnými. Houstne se na vlnách, plynule, s připomenutím, že se dá nejen zvyšovat hlas, ale taky vzpomenout na intimní šeptání začátku. Kroky směřují přes smyčce a ťukání na tělo až k silně rytmizovaným pasážím, jež Akropolí poprvé trochu zatřesou. Ale nikterak rázně a nahlas, vášeň tentokrát sálala především z hračičkování, jež dokázalo zůstat v mantinelech smysluplnosti a tepání pro výsledek. Ten stál nejen za poslech, ale taktéž za slib, že se nevidíme naposled.
Pár minut na protažení a je tu další hození do vody. Publikum zhasnout a ztišit, pódium hrát, žhnouti a tít. Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. Před nimi světelná hradba, kterou Henriksenova trubka s Fenneszovou kytarou a královstvím z krabiček začínají improvizačně pronikat. Ještě brýle, ale už, Arve, hraj, přiběhnu záhy, tvůj Fennesz. Sestava kompletní, přede mnou demonstrace, jak to bude celé probíhat. Zatímco Kollarovy linky a úmysly se ještě daly z pozorování vyčíst, společně hnojená ambientní abstrakce norsko-rakouského dua něco takového neumožňovala. Zde nebyl prostor na srozumitelné odpovědi, vše zastřel háv elektronických nejasností. Přesto bylo možné uvolnit se a relaxovat. Však to od Fennesze známe, překážky glitche a tajnůstkařiny nemusí znamenat nepříjemnosti.
Trubka mi dala samozřejmě vzpomenout na Supersilent, kde se Henriksen umí objevit jako náznak chvilkové spásy od chaosu i jako příspěvek do neřízené hlukové mlýnice. Vynecháme-li ono slovíčko „hlukové“, můžeme něco podobného říct i o vystoupení s Fenneszem. Za zjevné poznámky, že Henriksen se tentokrát dostával ke slovu častěji a neplatil za otcovský dohled nad dvěma hyperaktivními excentriky. Nor se dostal i ke svému vysoko položenému zpěvu. Také jím dokázal podobně jako trubkou dokonale ctít prim tajnosnubného ambientu a stal se součástí hry, nikoli dominantou nade vším.
Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. A hádejte, kolik nakonec dvojice předvedla kompozic. Dvě? Jo. S přídavkem však tři. Nejen protože do desáté zbývalo ještě několik chvil a sál plesal nadšením. Spíš aby bylo jasno, že nejasnost a záchytné body jsou i přes občasné svity jasna tím přitažlivým gró.