Datum: 25.4.2018 Místo: Praha, Underdogs’ Účinkující: The Body, Uniform

Strop nám možná spadne na hlavu, ale bude to hezká smrt, glosuji v duchu a vcházím zase jednou do katakomb smíchovského klubu Underdogs’. Není to ani měsíc, co zdejší statiku zdatně drolili Thaw, a přijela sem další kapela slibující věru nadměrnou zvukovou robustnost. Tělo – The Body. Kapela libující si v bahnitých riffech, industriálních rámusech, úderné rytmice a především tisíci a jednom způsobu, jak tento hutný základ neustále posouvat do nejrůznějších možných i zdánlivě nemožných směrů. Za zatím poslední dobrý důkaz toho, jak až vizionářky může něco takového znít, může posoužit například jejich poslední kolaboraračka s grindovými Full of Hell, o níž jsem koneckonců referoval i ve svém ročním eintopfu za loňský rok. Elektro, saxofony, meditace, drtičky,… To vše v uceleném balení, jak to The Body vždycky uměli. Nu ale zpět ke kapele jako takové – ta snad i aby nám zkrátila čekání na zbrusu novou květnovou novinku „I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer.“, vystoupila ve smíchovském sklepním chrámu společně s newyorskou kapelou Uniform, jež se stejně jako loňském koncertu The Body v Praze zhostila role předskokana. A protože loňské pražské vystoupení The Body, tehdy dokonce jen s efekty a synťáky namísto kytar a bicích, sklidilo nejednu nadšenou reakci, očekávání byla vyhnána na solidní míru. Jak to tedy dopadlo?

Kolem půl osmé spouští svůj set kapela Uniform – uskupení do té chvíle pro mne (až na pár ne příliš soustředěně vyslechnutých YouToubových ukázek) neznámé. Většinu pozornosti na sebe na pódiu strhává Michael Berdan, tetovaný zpěvák s odbarvenými rozčepýřenými vlasy a urputným výrazem dokreslující atmosféru ponuře strojené muziky agresivními screamy. Na pohled působí jako Jan-Chris de Koeijer z Gorefest řízlý Jackem Nancem z plakátů debutového filmu Davida Lynche – „Mazací hlava“. A dává do svého divadla solidní sumu energie. Buď sebou šije nebo fanatizovaně hledí do dálky, cuchá si vlasy, slintá. Jo, asociální show jsou fajn – poslouchám black, takže tohle mne může těžko překvapit ba urazit. Spíš ta muzika, ta kolem spíš tak nějak profičí. Jak to vlastně popsat? Noise punk? Industrial rock? Metal? Zvuk jejich projev zplošťuje na fáze tvrdých strojených sypaček a dlouhého atmosférického rezonujícího čekání na takové sypačky. Ty náklepy sice zprvu pomáhají prolamovat ledy, ale aby mne zbavily pocitu rozpačitosti, to se kapele nedaří. Na to jejich projev vyznívá – nevím – uniformně? Přesto vzhledem k vágní znalosti tvorby předkapely dostávám tak nějak co jsem čekal – prostě první řezavé riffy a dusavé rytmy – něco co pak The Body vezmou, zhyperbolizují i zdekonstruují svým svébytným způsobem.

Už u první kapely se prostor Underdogs’ až nepříjemně zaplnil, tudíž na The Body posléze neoplývají ani ta lepší místa bůhvíjakým komfortem. To ale překousneme – blíží se to, proč tu jsme. Duo nastupuje na pódium. Žádná póza, vizuál protřelých nerdů. Na jedné straně zavalitý obrýlený vousáč s kytarou a krabičkami na hluk – Chip King v tričku se „Star Trekem: Novou generací“ – na druhé pak bubeník Lee Buford zase oháknut anarchistickým áčkem se samopalem místo jedné linky. A dočkáme se prvních tónů a prvních mohutných úderů bicích. Pokud The Body na studiovkách čas od času obalí své kořeny do trochy té změkčující éteričnosti (v podobě například hlasu zpěvačky Wolpert Armstrong), pak tady a teď vypluly na povrch ty kořeny, ty základní stavební materiály, ty cihly obnažené a dané na odiv.

Občas kontrastní mezihra (a čas pošoupnout si brýle), občas atmosferické vydechnutí, následuje ale další riffový průplach. Burácející rytmy třesou klubem, přesto co do zvukové intenzity nezvládají trumfnout velikonoční nadílku od Thaw. Tak či tak The Body předvádějí skvělé vystoupení vyzařující sílu a nezanedbatelnou energii. Jenže v momentech, kdy by se dalo ještě gradovat, náhle končí. Ano, vlastně tomu rozumím, má to být koncentrované, až na dřeň – bez kompromisů. Přesto bych si přál ještě alespoň jeden kousek navíc.

A je to za námi – jak prudce to začalo, tak překvapivě to skončilo. Uniform jako letmá nedomrlá ukázka dekadence, The Body jako hlavní hrdinné duo předvádějící podstatu sludge ohoblovanou na kost. Odnáším si podobné dojmy jako z – když o tom tak přemýšlím ne až zas tak vzdálených – Gnaw Their Tongues před měsícem. Mohutné, silné, praskaly kosti. Jedná výtka, kterou lze legitimně vznést – krátké.