 |
|
Země: Rakousko Tracklist: Hrací doba: 45:14 Odkazy:
|
Thomas Rainer zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří se neradi nudí a radši neustále makají na nové muzice. Zatímco nějací frajeři dokážou kutit jednu placku deset let, jiní to do lidí hrnou pravidelně a co dva roky pustí ven nové CDčko. Jmenovaný Rakušan patří jednoznačně do druhé jmenované množiny. A aby toho náhodou neměl málo, tak působí hned ve dvou zavedených, aktivních a pravidelně koncertujících kapelách. Hlavní působištěm jsou asi stále L’âme immortelle fungující od půlky 90. let. Ti jsou na gotické scéně už dávno profláklým pojmem… čímž neříkám, že jsou dobří. Pro mě je ta kapela neposlouchatelná, protože je to úplně kýčovitá vyjebanost.
Před nějakými deseti lety se ovšem Rainer pustil do vedlejšího, na tanečnější elektroniku orientovaného projektu Nachtmahr, jenž brzy přerostl v druhou regulérní skupinu. O tom svědčí už jen diskografie, která aktuálně čítá již šest dlouhohrajících položek. Počínaje letopočtem 2008 vychází s železnou pravidelností každý sudý rok nová placka (akorát v roce 2009 se tam vklínilo ještě jedno album „navíc“) a ani letošek není výjimkou. A hned na začátek si lze položit otázku, zdali se i na novince „Kampfbereit“ pořád daří držet nastavenou kvalitu. Inu, jak se to vezme. V porovnání s předcházejícím „Feindbild“ – ano; v porovnání s ještě starší tvorbou – ne.
Když jsem svého času na Nachtmahr narazil, měl jsem z toho docela radost. Bylo to akorát tak krátce potom, co jsem začal elektronickou muziku poslouchat aktivněji, takže jsem to všechno hltal horem dolem úplně stejně jako kdysi v dětství, když jsem začínal poslouchat heavy metal a byl jsem lidově řečeno v piči ze všeho, kde hrála kytara. Postupem času, když si člověk utvořil trochu přehled, si samozřejmě lze všimnout toho, že Nachtmahr zas až taková pecka není a že se v podobných žánrech najdou mnohem lepší záležitosti. Ale ta první alba jsou i přes několik trochu jalových momentů stále minimálně slušná a nemám s nimi problém ani dnes. Rozhodně se Nachtmahr nedá upřít, že mají na kontě pár proklatě dobrých hitovek, jež si pořád pustím s chutí.
Nicméně čím novější deska, tím méně se mi muzika Nachtmahr zamlouvá. Ještě „Veni vidi vici“ z roku 2012 bylo takříkajíc v cajku a pár povedených fláků se zde rozhodně našlo. Minulé „Feindbild“ mi ovšem koule příliš netrhalo, a i když jsem to v dobové recenzi zas tak moc nezdissoval, s větším odstupem času jsem si uvědomil, že mě to album vlastně vůbec nebaví a že některé momenty mě dokonce vyloženě serou. A nemlich to samé se dá prohlásit i o nejnovějším „Kampfbereit“.
Jeden z hlavních problémů „Kampfbereit“ vidím v absenci skutečně výrazných skladeb. Nebudeme si nic nalhávat, tvorba Nachtmahr se v posledních letech zvrhla v pohodlnou tucající rutinu, která by zoufale potřebovala nějaké ultimátní hity, jaké člověku uvíznou v hlavě hned na první poslech. Ale marná sláva, žádnou takovou pecku jako namátkou „Tanzdiktator“ z „Alle Lust will Ewigkeit“, „Can You Feel the Beat?“ ze „Semper fidelis“ či „Ich bin“ z „Veni vidi vici“ na „Kampfbereit“ prostě neslyším. Abych nekecal, tak je pravda, že sem tam nějaký kousek docela solidně šlape, což se týká kupříkladu hned úvodní dvojice „Tanzt für mich“ a „Strenge Liebe“, ale takový ten echt hit mi chybí. Prostě je to na úrovni odvedené řemeslo, ale nic navíc.
No, a druhý velký problém pak vidím v tom, že některé tracky mě především v refrénech tak trochu serou, jelikož začínají zavánět nepříjemným kýčem. Jistě, tu a tam se něco takového objevovalo i na starších nahrávkách (právě to jsem měl na mysli, když jsem výše zmiňoval ty jalové momenty), ale na těch novějších albech mi ta koncentrace blbých motivů přijde už moc vysoká na to, aby se nad tím dalo přivřít oko. Ke cti „Kampfbereit“ sice slouží, že „Feindbild“ v tomto ohledu bylo ještě o něco horší, ale to nic nemění na tom, že třeba refrény „Burning Bridges“ nebo „Entfache dieses Feuer“ bych já osobně okamžitě vyrazil, kdybych měl tu možnost.
Může to znít trochu hnusně, ale když tak „Kampfbereit“ poslouchám, tak si říkám, že Nachtmahr jsou dnes už vlastně zábavnější vizuálně než hudebně. To zase musím férově uznat, že ta jejich říšská stylizace říznutá erotikou, v níž se to jen hemží sexy roštěnkama v upnutých uniformách (a občas i bez nich), mě hodně baví a líbí se mi. Nicméně hudebně tam ten pokles jednoduše cítím.
Jasně, obecně vzato je „Kampfbereit“ stále stravitelné a víceméně bezproblémové album. Pár momentů je sice trochu na draka, ale vzato kolem a kolem se to poslechnout dá. Na druhou stranu, ten poslech jsem si nijak zvlášť neužíval, díky čemuž jaksi postrádám důvod k trávení času právě s touhle deskou. Nabízí se ovšem filozofická otázka, nakolik je chyba v samotné kapele a nakolik spíš v jejích posluchačích. Co si budeme nalhávat, Nachtmahr mají solidně velkou a hlavně loajální fanouškovskou základnu, která jim zatleská (vlastně už tleská) i za „Kampfbereit“, tak proč by se otravovali s vymýšlením něčeho nového, když jim lidi budou lízat prdele i za rutinní alba. Z mého pohledu se však skupina začala ubírat cestou, která mě baví čím dál méně…
P. S. Nepopírám však, že i to nejhorší z dílny Nachtmahr je pořád ještě zlaté proti čemukoliv od L’âme immortelle. Ta patetická sračka se fakt nedá!
