 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Side B: Hrací doba: 55:43 Odkazy:
|
Dnes, když se na vše můžeme podívat zpětně a s velkým odstupem, už je docela lehké hodnotit vývoj Bathory a analyzovat žánrový oblouk, jejž tato švédská metalová legenda během své historie opsala. S lehkým srdcem tedy můžeme říct, že pátá dlouhohrající deska „Hammerheart“ z dubna roku 1990 plně dotahuje to, co naznačil již předešlý opus „Blood Fire Death“ z října 1988. Již v minulé vzpomínkové recenzi padlo, že „Blood Fire Death“ stojí rozkročeno mezi dvěma érami Bathory – zatímco střed alba se ještě ohlížel za dřívějším obdobím agresivního black metalu, začátek a konec vytyčený skladbami „A Fine Day to Die“ a titulní „Blood Fire Death“ jasně naznačil, kam budou Quorthonovy hudební kroky směřovat dál.
Není žádným tajemstvím – naopak by mělo jít o jednu z povinných znalostí každého příznivce metalové muziky – že Quorthonovo vizionářství posloužilo jako základní stavební kámen hned pro dva metalové subžánry. Raná tvorba platí za prazáklad black metalu, alba ze začátku devadesátých let zase pomohla stvořit (anebo stvořila?) to, čemu se dnes říkává viking metal – a právě „Hammerheart“ myslím můžeme považovat za první skutečnou desku tohoto stylu a zároveň monument, na nějž veškeré ostatní vikingmetalové nahrávky navazují, ať už přímo a chtěně, anebo nepřímo a nechtěně.
Atmosféra i zvuk se oproti starším deskám Bathory změnil zásadně a to platí i pro obě jmenované písně z „Blood Fire Death“. Kytary na „Hammerheart“ se sice stále mohou pochlubit puncem určité špíny, ale sound alba jako celku je mnohem čitelnější a čistší. Nicméně to platí jen relativně, protože nahrávka je daleka sterilnosti. Uvěřitelnost a přirozenost nakonec podporují i četné formální nedokonalosti, z nichž nejcitelnější je určitě zpěv. Už ani nevím, kolikrát jsem dával mimo jiné právě Bathory za příklad toho, že instrumentální ekvilibristika a precizní technická úroveň nejsou věci, jichž by v metalové hudbě bylo nutně zapotřebí, a že leckdy jsou naopak spíš na obtíž. Nejdůležitější je duše a ta „Hammerheart“ v žádném případě nechybí, právě naopak. Nenajdete velké množství desek, jejichž nálada by se mohla postavit na roveň atmosféře obou korunních děl Bathory z vikinského období, tedy „Hammerheart“ a následujícím „Twilight of the Gods“, o němž ještě bude řeč někdy příště.
Na „Hammerheart“ hraje hlavní roli střední tempo, zpěv namísto řevu, agrese ustoupila atmosféře a vzývání Satana nahradily nordická výpravnost. Quorthon na „Hammerheart“ mnohdy kráčí až na hranu kýče jako třeba v písních „Father to Son“ či „Song to Hall Up High“, ale daří se mu nespadnout do propasti přepálenosti a trapnosti. Snad jedině s výjimkou jednoho motivu ve „Father to Son“, ale ani ten není natolik zlý, aby dokázal ponížit význam tohoto metalového pomníku. Nehledě na skutečnost, že i tato skladba obsahuje fenomenální chvilky. A zdaleka není jediná.
„Hammerheart“ ve svých útrobách nabízí množství doslova magických momentů, které jsou jednoduše nesmrtelné a patří do výkladní skříně celého metalového žánru. Ve skutečnosti se to týká takřka každé skladby na desce. Kupříkladu kytarové sólo v „Shores in Flames“ je naprosto úžasné, stejně tak jako mnohé pasáže v „Home of Once Brave“, „Valhalla“ nebo „One Rode to Asa Bay“ (poslední jmenovaný song se stal doprovodem k jedinému oficiálnímu videoklipu v historii Bathory). Jejich ohromná síla navíc tkví i v obdivuhodné životnosti – jednak je „Hammerheart“ albem, jehož kvality nijak nedokázalo degradovat ani staří téměř tří dekád, jednak nezáleží na tom, kolikrát jste tenhle opus slyšeli, protože husí kůže přijde vždy. Musím říct, že snad pouze „Baptised in Fire and Ice“ se mi po desítkách přehrání trochu oposlouchala, ale i v ní se pořád nacházejí skvělé motivy a riffy, díky nimž při poslechu nikdy nepřeskočím.
Samozřejmě, že pět dnes ódy na desky jako „Hammerheart“ je nošením dříví do lesa. Tohle je zásadní žánrové dílo, jejž všichni dávno uctíváme a chováme v obrovské úctě. Ale tím spíš si zde vzpomínku zaslouží.
