Archiv štítku: black metal

Sauron: „Klasztor“ song stream

Dráha polských pagan blackmetalových veteránů Sauron započala před cca čtvrtstoletím a jako u většiny začínajících kapel se první roky jejich existence nesly ve znamení demosnímků. Ve skutečnost Sauron ve své rané éře stačili vydat pouze dema, přičemž to druhé z nich neslo název „The Baltic Fog“ a na svět bylo vyvrhnuto v roce 1995 na audiokazetě.

Již loni došlo k první reedici „The Baltic Fog“ opět na MC a letos, konkrétně 3. března, se demosnímek dočká i své vinylové edice. Počin vyjde u Wheelwright Productions a bude se pyšnit novým masteringem, novým přebalem z dílny Magadeleny Jędrzejczak-Nalazek (viz níže) a přiložen bude i velký plakát. Limitace elpíčka činí 200 kusů.

Jako ochutnávku před březnovým vydáním vám nyní přinášíme stream skladby „Klasztor“. Prahnete-li po syrovém soundu pohanského black metalu z 90. let, pak poslouchejte tady:

„The Baltic Fog“ track list:
1. In the Glare of the Black Candles
2. Klasztor
3. Hellish Requiem
4. The Baltic Fog
5. In the Shadow of Svantevit
6. Grave
7. Necromansy
8. The Deepest Night of Arkona

Sestava na „The Baltic Fog“:
P.W. – Vocals/Bass
Evil – Guitar
Rzeczy – Drums

Sauron online:
Website
Facebook

Wheelwright Productions online:
Website
Facebook
Bandcamp

Sauron - Klasztor


Uškumgallu – Rotten Limbs and Dreams of Blood

Uškumgallu - Rotten Limbs and Dreams of Blood

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2016
Label: Vrasubatlat

Tracklist:
01. (—)
02. Rotten Limbs
03. In Tombs of Lust
04. Morbid Seed and Spiritual Entrails
05. Dreams of Blood
06. Monolith Dementia

Hrací doba: 43:47

Odkazy: –

Američtí Uškumgallu jsou jedna z několika kapel labelu Vrasubatlat, v jehož čele stojí R. F., kterého také podezírám, že je ústředním autorem hudby nejen zde, ale i v dalších spřízněných projektech. Chlap evidentně nemá o nápady nouzi, ale ty na mě prozatím působily dostatečně poutavě, a tudíž má smysl si Uškumgallu, Urzeit, Dagger Lust, Serum Dreg nebo Triumvir Foul někdy pustit. Někoho snad naláká i hudebníkova účast ve známých Ash Borer, ale vězte, že „Rotten Limbs in Dreams of Blood“ a vůbec všechny ostatní kapely Vrasubatlat nabízejí poněkud jiné porce hnusu.

Přirovnání ke konkrétním kapelám dokáže práci ulehčit, ale v případě Uškumgallu mám problém. Jistou spřízněnost cítím možná tak s americkými Arizmenda nebo Kuxan Suum, tedy skupinami z okruhu Crepusculo negro / The Black Twilight Circle. Ono samotné fungování kapel okolo Vrasubatlat mi model Crepusculo negro (a vůbec dalších podobných kruhů, legií apod.) připomíná tím, jak si pár hyperaktivních hudebníků v čele s magorem největším navzájem vypomáhá v x projektech. Ale tím bych přirovnání rychle utnul.

Je-li pro někoho black metal v prvé řadě o atmosféře, tak Uškumgallu, jak už sám název „Shnilé údy a sny o krvi“ napovídá, vytvářejí trýznivé a zvrácené vize. Čehož ale kapela dosahuje trochu jinak než by někdo možná čekal. Úvodní setkání může navodit trochu jiný dojem, ale pomalá tempa a disharmonické vybrnkávačky jsou tu především tím pomyslným kořením, takže jakmile se prokoušete úvodní skladbou, můžete se těšit, že vás „Rotten Limbs“ praští drátem přes koule. Ono zhnusení, splín a depréze tedy nejsou příliš podobné tomu, co si na člověku občas rádo pošmákne ve tři ráno za bezesné noci, ale spíše si to představuji jako něco, čemu by čelil nějaký protagonista „Silent Hillu“ s rezavou tyčí v ruce. Ano, deprimující beznaděj zdejší tóny a rytmy definuje, ale je tu taky dost slušná porce natlakovaného násilí vedeného ani ne tak vůči sobě jako proti oněm démonům. Katarze jak vyšitá.

„Rotten Limbs and Dreams of Blood“ je variabilní deska ve smyslu, že základní jednoduchý recept představuje s každou písní jinak. A každá skladba s těmi několika málo nápady zachází výborně. Uplácat sedmi-až-devítiminutovou skladbu ze dvou, tří riffů je podle mého názoru, který dost pošramotily zástupy třetiřadých kopírek Burzum, opravdu o hubu. Ale světe div se, ono to tady fakt funguje. Nejsou tu motivy, které by mi ve své základní formě odstřelily mozek, ale Uškumgallu jsou velice důvtipní v tom, jak neustále poskytují různé perspektivy toho samého. Nejen proto mi deska přijde dostatečně poutavá. Velkým plusem je i autentičnost a nasazení, s  nimiž jsou výše uvedené emoce předneseny. Vokály jsou prostě zoufalé a vzteklé v tom nejlepším slova smyslu, a posluchači tak umožňují se do hudby lépe vcítit.

Extrémních hlubin či výšin, které jste určitě pocítili s jinými kapelami, Uškumgallu dle mého názoru nedosahují, ale album svůj smysl má. Nebudeme přece poslouchat dokolečka dvacet oblíbených nahrávek, ale občas je proložíme něčím, co nám ty naše oblíbené prožitky a motivy poskytne trochu jinak, ne? To jen tak krátce o desce, která by si asi zasloužila více slov, ale pořád lepší, než kdybychom ji tu neměli vůbec. Zmaru zdar.


Terra – Mors Secunda

Terra - Mors Secunda

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Apotheosis
02. Nadir

Hrací doba: 40:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Anglická trojice Terra na sebe poprvé upozornila předloni, když vydala svůj bezejmenný dlouhohrající debut. Na něm se nacházely tři délemetrážní skladby, jejichž souhrnná délka činila 40 minut. O tom, že jejich atmosférický black metal vzbudil nějakou pozornost, jistě svědčí i skutečnost, že se nahrávka dostala až k italskému vydavatelství Code666 Records, které v Terra zjevně ucítilo jistý potenciál.

Slovo dalo slovo a ruka byla v rukávě. Druhé album „Mors Secunda“, jež vyšlo na samém sklonku loňského roku, už se objevilo pod hlavičkou jmenovaného labelu, a to rovnou v neskromné edici nejen na CD, ale i na béžovém vinylu. Ani nemluvě o tom, že masteringu „Mors Secunda“ se neujal nikdo menší než Colin Marston (Dysrhythmia, Krallice, Gorguts). Kolem Terra se evidentně začala točit zajímavá jména, tudíž vše vypadá, že po hudební stránce to bude stát za to. Je to tak?

No, kdybych měl odpovědět bez vytáček, asi bych řekl: ne. Nicméně vzhledem k tomu, jak byla otázka postavena, tato odpověď nutně neimplikuje, že „Mors Secunda“ stojí za starou belu. Pouze mi připadá, že deska není až takové žrádlo, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Kdybych to chtěl spláchnout hodně rychle a cynicky, tak bych jednoduše řekl, že produkce Terra není žádné velké terno a že navzdory evidentním ambicím Anglánům z nástrojů neleze nic jiného než vcelku dobře odvedený standard atmospheric black metalu. Kapela v zásadě nehraje nijak špatně, docela se mi líbí přirozeně znějící bicí, dobré momenty se rovněž najdou a v neposlední řadě lze pochválit, že na obtíž nejsou ani vysoké stopáže písní. „Mors Secunda“ totiž disponuje stejnou hrací dobou jako předchůdce, ale má o jednu položku tracklistu méně, což v překladu znamená, že obě kompozice na novince trvají +/- dvacet minut. Přesto není problém výsledek poslouchat.

Háček je ovšem v tom, že Terra nedokázali přijít s ničím, čím by mohli skutečně zaujmout, nic výjimečného se na „Mors Secunda“ prostě neděje. Hraje to v cajku, ale na vyšší ligu Angličané bohužel nemají. Postrádám uhrančivé a strhující momenty, celková atmosféra není nijak závratně odzbrojující, nevidím a neslyším tu nic, kvůli čemu by stálo za to projevit nadšení. Prostě se to jen solidně poslouchá, toť ale vše. Už jednou padlo slovo standard, které celé počínání Terra vystihuje asi nejlépe. Ostrovní trojice nedělá nic špatně, recepty a postupy svého žánru má nastudované zodpovědně, ale tím to končí – album je v pohodě, bohužel však navíc.

Terra

Na adresu Terra už jsem zaznamenal pěkných pár nadšených ohlasů, zahraniční recenze se předhánějí v kadenci superlativů, všude panuje nadšení. Já osobně jej nesdílím a ani nechápu. Přijde mi to jako klasický případ brutálního nadhodnocování něčeho, co si tak obrovskou chválu prostě nezaslouží… nevidím jediný důvod, proč by si ji zasloužit mělo. Jak jsem už řekl, „Mors Secunda“ není špatné, ale držme se s hodnocením při zemi. Zcela střízlivě – když desku neuslyšíte, o nic zásadního nepřijdete; když ji uslyšíte, s největší pravděpodobností nebudete mít potřebu se k ní vracet. Zvlášť když s přibývajícími poslechy poutavost předkládaného materiálu klesá docela strmě. Osobně jsem tedy čekal víc.


Battle Dagorath – I – Dark Dragons of the Cosmos

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Země: USA / Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. From the Black Sun’s Fire
02. Phantom Horizons Beyond
03. Return to Gates of Dawn
04. Through the Rite of the Stars
05. Transfixion of the Spheres
06. Psychic Abduction

Hrací doba: 57:45

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Myslím, že kdo se zajímá a jen trochu chtěl, se jménem Battle Dagorath už se nejspíš setkal. Cest, po nichž šlo k objevení tohoto projektu dojít, je hned několik. Alba skupiny například svého času byla běžně k sehnání v domácích distribučních kanálech, tudíž si jich našinec mohl lehce všimnout. Nebo jste Battle Dagorath mohli zaznamenat díky tomu, že se do sestavy přidal Christoph Ziegler z Vinterriket. A kdyby vám ani jedno z toho nestačilo, tak minimálně ve stáji Avantgarde Music jste Battle Dagorath zaznamenat mohli; připojili se sem v relativně nedávné době.

Loňské „I – Dark Dragons of the Cosmos“ je ve skutečnosti prvním albem Battle Dagorath, jež pod značkou jmenovaného elitního labelu z Itálie vychází. To je samo o sobě jistou známkou kvality, nicméně zasvěcení věděli již předem, co od nahrávky čekat – starší věci totiž byly dostatečně výmluvnými záležitostmi.

Vše se tváří nanejvýš slibně, tak se radši vraťme na zem. U Battle Dagorath se zdá být vše na svém místě, ale mně osobně muzika téhle skupiny nikdy nepřipadala tak uhrančivá, jak by papírově měla být. A přitom Battle Dagorath hrají přesně to, co mám obecně vzato tuze rád – monotónní atmosférický black metal prošpikovaný ambientem (ještě aby ne, když na klávesy hraje Ziegler). Aby toho nebylo málo, tak se nejedná o pomalejší uspávačku ve středních tempech omílajících tentýž hymnický riff až do zblbnutí. Battle Dagorath se nebojí vyšších rychlostí a na posluchače útočí (i) tlakem. Ne nadarmo se v souvislosti s touto kapelou dost často zmiňují švýcarští Darkspace, k nimž má mezinárodní duo skutečně poměrně blízko, byť jejich nálady nejsou tak chladně industriální. Navrch je vše zalito sympaticky syrovým zašpiněným soundem, což platí i o „I – Dark Dragons of the Cosmos“, ačkoliv novinka není co do zvuku tak mrazivá jako předchozí dvojalbum „Cursed Storm of Ages“ z roku 2013.

Abych to zkrátil, Battle Dagorath prostě hrají dobře, na čemž „I – Dark Dragons of the Cosmos“ nemění zhola nic. Bohužel však hrají jenom dobře. Deska trvá hodinu a poslouchá se docela příjemně, o tom žádná. Jenže k onomu kýženému stavu, kdy se do hlubin hudby bezmezně propadnete a začnete atmosféru hltat všemi póry těla, cosi schází. Předpokládám, že právě něco takového bylo záměrem stvořit (přinejmenším z toho mám ten pocit), tudíž lze misi považovat za… ne přímo neúspěšnou, ale ani ne úspěšnou. Výsledek skončil tak na půli cesty, místy ony síly povznášející mysl do vyšších sfér nesměle probleskují, o jejich skutečném působení však mluvit nelze.

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Navrch mi na „I – Dark Dragons of the Cosmos“ příliš nesedla kytarová sóla, která jako kdyby tam snad ani nepatřila. Nemohu si pomoct, ale když se ze špinavé kytarové masy protkané ambientem zničehonic vynoří melodické sólo, působí to na mě až nepatřičně. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že pokud by album bylo tak o skladbu kratší, nic zásadního by se nestalo, což také není úplně nejlepší vizitka. A díky jednotvárnosti je vlastně téměř jedno, o jakou píseň by se mělo krátit, za zaručené zachování by případně stála snad jen předposlední „Transfixion of the Spheres“, kteroužto tím pádem lze považovat za vrchol „I – Dark Dragons of the Cosmos“.

Může to vypadat, že se desce dostalo víc kritiky, než by si možná zasloužila. Uznávám, že jsem se v předchozích řádcích soustředil především na negativní stránky „I – Dark Dragons of the Cosmos“. Na druhou stranu ovšem nemá cenu plýtvat superlativy, pokud si je nahrávka jednoznačně nezaslouží. Navzdory všemu řečenému se jistě nejedná o špatnou věc – ačkoliv je přebal „I – Dark Dragons of the Cosmos“ šedivý, sama hudba unylým šedivým průměrem není. Jen není na místě přechvalovat jen ucházející dílko, když se v tomto ranku dají lehce najít mnohem působivější formace.


Arkhaeon – Beyond

Arkhaeon - Beyond

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.10.2016
Label: BergStolz / Auric Records

Tracklist:
01. Beyond

Hrací doba: 33:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Arkhaeon je dalším z řady okultně blackmetalových projektů, jichž se v posledních letech vyrojilo jak hub po dešti nebo jak zlatokopek kolem náhlého výherce jackpotu ve Sportce. Je pravda, že už je takových věcí zbytečně moc a o trendovosti jejich počínání nejde moc pochybovat, nelze však ignorovat ani skutečnost, že v téhle větvi černého kovu se také nacházejí mimořádné kvalitní věci, jejichž úroveň dokáže uspokojit i náročného posluchače. A dnes jsme se tu sešli, abychom si pověděli, zdali do téhle sorty patří švýcarské uskupení Arkhaeon, anebo jestli se jedná o jednu z těch zbytečných formací.

Debutové album „Deathprayer Evangelium“ vyšlo v srpnu 2014, a ač jsem jej neslyšel, dovolím si říct, že na první pohled se tváří jako zcela standardní zástupce svého subžánru. Obalem počínaje, sanskrtovými a dalšími klikyháky v některých písních tracklistu konče. Stejně tak už nepřekvapí umělé budování mystéria nezveřejněním sestavy.

To aktuální druhá deska „Beyond“ na onen pověstný první pohled vypadá malinko zajímavěji a ambiciózněji. Už přebal není typickým pseudo-okultnem s vševidoucím okem a podobnými sračkami. A i když mi ten přebal úplně nesedl a k předkládané se mi příliš nehodí, asi je to pořád lepší než vševidoucí a vševědoucí kukadlo. Zato pohled na seznam skladeb působí mnohem slibněji, poněvadž se zde nachází jen jediná kompozice trvající bezmála 34 minut.

Očekávaná hudební odysea a s ní kýžený posluchačský zážitek se ovšem jaksi nedostavují. „Beyond“ není vyloženě příšerná skladba a dá se vcelku v pohodě poslechnout i navzdory její délce. Uhranutí však není na pořadu dne, není se tu čemu klanět a co uctívat. Několik málo momentů je nakonec relativně fajn, ale je jich menšina, jež se v takto dlouhém celku dočista rozpustí. Většina stopáže je poslouchatelná, naneštěstí ale obyčejná a nepříliš výrazná.

První polovina „Beyond“ se nese v blackmetalovém duchu. Začátek je relativně dobrý a daří se v něm vzbudit posluchačovu pozornost (čímž neříkám, že to snad je nějaký zázrak), ale po volnějším předělu začínajícím v páté minutě, který je místy až zbytečně melodický, už začne pozornost zvolna opadat. Zejména v rychlých momentech je produkce Arkhaeon nevýrazná a nemá vůbec co nabídnout.

Arkhaeon

Ve druhé půli se „Beyond“ zlomí do mnohem minimalističtější podoby, což by v zásadě nemuselo vadit, pokud by tím Arkhaeon nedokazovali (nedokazoval?), že utkvělé nutkání blackmetalových kapel hrát esoterický dark ambient je spíše kontraproduktivní. Snaha je možná hezká, ale nelze ji brát jako argument a plusové body, protože čistě snaha nestačí. A s veškerou úctou ke švýcarskému projektu, jeho podání ambientu je prostě jedná dlouhá hluchá pasáž. Snad až po nástupu orientálních proudů někde ve 25. minutě to začne být docela oukej, ale… je to strašně málo.

Dojem pak nijak nezlepší ani opětovně blackmetalové finále. Zlom zpátky ke kytarovému běsnění nastane podobně zničehonic, jako kdesi v 16. minutě ustal. Čímž jsem chtěl nepřímo říct, že mi tam ty proměny stylů ani moc nedávají smysl, přijdou mi poněkud samoúčelné, jen aby tam prostě byly, přestože nějaké velké opodstatnění k nim není (nebo přinejmenším já ho nevidím). Tak jako tak, „Beyond“ nakonec skončí v podobném duchu, v němž se odehrávala první půlka alba – v duchu průměrného black metalu, jenž se snaží působit hlubokým dojmem, ale je to jen pozlátko.

Jak vidno, „Beyond“ mě příliš nepřesvědčilo. Byl jsem na to album vlastně vcelku zvědavý, ale výsledek je poměrně slabý i navzdory tomu, že se navenek snaží působit přesně opačně. Za mě se nejedná o nic, co bych ještě někdy potřeboval slyšet znovu, a s tímto názorem desku k poslechu doporučit nemohu.


Siculicidium – Land Beyond the Forest

Siculicidium - Land Beyond the Forest

Země: Rumunsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
Side A:
01. No Place, Nowhere
02. Land Beyond the Forest
03. Return to the Solar Temple
04. Asylum Retrograde

Side B
01. Unholy Pagan Fire [Beherit cover]
02. A Touch of Medieval Darkness [Desaster cover]
03. New Mind [Swans cover]

Hrací doba: 29:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Mohlo by se zdát, že lidové pověry, povídačky a mýty by měly být výbornými tématy pro metalové texty. Jejich povaha k tomu přímo vybízí. Nejsou to žádné pohádky, naopak se mnohdy jedná o temné záležitosti opředené mystikou. A přesto se z této oblasti ani zdaleka nečerpá natolik, aby to odpovídalo obrovskému potenciálu různých středověkých či starověkých báchorek a pověr.

Pár takových případů, které se do zmiňovaných vod nebojí ponořit, však naštěstí existuje. Rumunští Siculicidium samozřejmě nejsou první a doufám, že ani poslední, přesto je vhodné zmínit, že právě okolo takových témat se točí jejich nejnovější minialbum „Land Beyond the Forest“. A s vědomím toho, co Siculicidium hudebně předváděli na svých starších počinech, se to rýsuje jako vysoce lákavá kombinace. A čert vem, že přebal „Land Beyond the Forest“, namísto aby dýchal temnou mystikou, vypadá spíš jako velká vagína v lese a že texty jsou tentokrát v angličtině. Minimálně to druhé je ale nakonec vcelku šumák, protože beztak není rozumět jedinému slovu. Nicméně názvy písní v maďarské hatmatilce (hlavně se mě neptejte, proč rumunská kapela mívá texty v maďarštině) byly víc sexy, haha.

No, ale to jsme trochu odbočili, tak zpátky k hudební náplni „Land Beyond the Forest“. Znalce poměrů Siculicidium nové EP asi nijak zvlášť nepřekvapí, potěšit však může bez větších problémů. Rumuni stále naplňují svou pověst zvrhlého transylvánského komanda a z této pozice tedy opět servírují špinavý syrový black metal, který ovšem není přehlídkou ortodoxní zabedněnosti. Najde se tu prostor na zajímavé melodie a přechody a někdy dokonce i experimentování. V tom posledním ohledu sice „Land Beyond the Forest“ zas tak nevyniká, vzpomene-li si člověk na předchozí řadovku „Hosszú út az örökkévalóságba“, ale i tak jsou tu mnohé momenty zajímavé a každá ze tří základních písní – tedy „Land Beyond the Forest“, „Return to the Solar Temple“ a „Asylum Retrograde“ – dokáže přijít s něčím, co je přinejmenším hodně fajn. Ve druhé jmenované to je třeba parádní kytarová melodie v půli skladby, v poslední jmenované zas pasáž s trubkou. A to třeba s pozadím v podobě nadrbaného punkově primitivního blackového riffování. To chceš!

Včetně intra „No Place, Nowhere“ dává stěžejní část „Land Beyond the Forest“ nějakých bezmála 15 minut, což je na vinylu strana A. Ípko však obsahuje i B stranu, na níž už se nenachází vlastní tvorba Siculicidium, nýbrž tři předělávky. Nutno dodat, že s výjimkou jedné si je Rumuni vybírali tak, aby +/- zapadaly do konceptu nahrávky. To se týká „Unholy Pagan Fire“ původně od finského kultu Beherit a „A Touch of Medieval Darkness“ původně od německých veteránů Desaster. Oním tematickým vybočením pak je píseň „New Mind“, již složili legendární Swans.

Siculicidium si se všemi třemi kousky poradili docela se ctí a ostudu si neutrhli. Nejpovedenější mi v jejich podání přijde „A Touch of Medieval Darkness“; u „New Mind“ je samozřejmě zajímavé převedení skladby do blackmetalového soundu, naléhavosti originálu se však nepodařilo dosáhnout. Což mě jen tak mimochodem přivádí k mojí klasické hlášce, kterou pronáším snad vždy, když mám hodnotit nějakou předělávku – originál si pustím vždy radši. A to platí ve všech třech případech.

Přesto mě ten poslech coverů neobtěžuje, jen nemám potřebu to nutně slyšet. To hlavní se přece jenom odehrává na straně A. Na druhou stranu, řekněme si upřímně, že i navzdory kvalitě a zábavnosti, které „Land Beyond the Forest“ nechybí, mají Siculicidium na kontě už i lepší věci. Fandové kapely však stále budou potěšeni a vzhledem ke skutečnosti, že i já mám pro muziku těchto rumunských pořízků slabost, pořád se mi to líbí.


Nebrus – Exta malorvm

Nebrus - Exta malorvm

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Razed Soul Productions

Tracklist:
01. Exta malorvm I
02. Dismal Omen
03. Relaying on Madness
04. Havok Emissary
05. Exta malorvm II
06. Aphotic Path
07. Psalm of Abhorrence
08. Death Parade
09. Exta malorvm III

Hrací doba: 44:58

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Překvapení se mnohdy může skrývat i tam, kde by jej člověk vůbec nečekal. Třeba v nahrávkách, které na první pohled nevypadají jako nic zvláštního, co by mělo stát za pozornost, jen jako další zaměnitelný počin nijak nevybočující z nekonečné řady nepříliš známých nebo dokonce úplně neznámých skupin. A přesto i na místě, kde očekáváte obyčejný průměr, můžete najít důstojné sonické zpracování Pekelného odkazu.

Nemohu si pomoct, ale italská dvojice Nebrus skutečně na první pohled nedisponuje ničím, co by mě mělo nalákat. Do poslechu „Exta malorvm“ jsem se pustil… no, vlastně ani nevím proč. Ale o to víc mě potěšilo, že Italové kutají černý kov dostatečně zábavným, přiměřeně agresivním a v neposlední řadě autentickým způsobem. A to v takové míře, že „Exta malorvm“ navzdory několika muškám vydrží na pěkných pár poslechů.

Než se však k náplni „Exta malorvm“ dostaneme trošku podrobněji, pojďme si nejprve Nebrus letmo představit. Jak již padlo, kapelu tvoří dva lidé, přičemž všechna standardní pohlaví (tedy dvě) jsou v sestavě zastoupena rovnoměrně. Tu část populace, které se houpe párek mezi nohama, reprezentuje Mortifero, jenž se stará o (takřka) kompletní instrumentální stránku. Zástupcem druhé části populace, které obvykle rostou dvě boule pod tričkem, je Noctuaria, v jejíž režii jsou vokály a v případě potřeby i klávesy / syntezátory. Ale těch (myšleno klapek, nikoliv vokalů) se na „Exta malorvm“ nachází naprosté minimum (typicky se objevují ve dvou titulních darkambientních mezihrách). Dříve byl třeba jejich podíl větší, to nedokážu posoudit, poněvadž debutové „From the Black Ashes“ (2012) jsem neslyšel a okolní neřadové počiny taktéž ne, ale co se novinky týče, prim hraje black metal dštící síru do všech okolních směrů.

„Exta malorvm“ vlastně není nijak rozmanitou nahrávkou. Všechny písně s výjimkou již zmiňované dvojice titulních intermezz (očíslovaných římskou cifrou… ale pozor „Exta malorvm III“ už darkambientní není) se odehrávají dle obdobného receptu. A abych se přiznal, příliš se mi nedaří mezi sebou jednotlivé kusy rozlišovat. To samozřejmě obecně vzato není nic chvályhodného, ale solidnímu dojmu z „Exta malorvm“ to nakonec a naštěstí nebrání. Jednotvárnosti alba přispívá i fakt, že se Nebrus vesměs obejdou bez nějakých melodií, sól či větších ozvláštnění. Nahrávka je postavena především na riffech a veškerá variabilita se odehrává maximálně tak ve změnách tempa případně schopnosti ten black metal místy zahustit až na dohled chaotické větvi žánru. Tak či onak, deska působí jako jednolitá konstantní masa bez větších výkyvů jakýmkoliv směrem.

Přesto poslech nenudí. Riffy jsou patřičně jedovaté, pasáže ve středním tempu působí dostatečně hnilobně, dost mě baví i ty momenty, kde Nebrus znějí méně čitelně a záměrně neuspořádaně. Atmosféra tomu nechybí a Italům nelze upírat, že své hudbě dokázali dodat nějaké charisma. Pochválit musím i práci na bicích, protože Mortifero dokáže hrát o trochu invenčněji než ve dvou základních polohách „bum-čvacht“ a „sypu jak debil“. Třeba „Havok Emissary“ s kvalitně temnými riffy budiž příkladem všeho řečeného.

Samozřejmě, „Exta malorvm“ není zásadní album a už vůbec není přelomové. Ani to není extratřída, žánrová špička, vrchol loňského roku nebo deska, jejíž kvality by vám vyrazily dech. Ani náznakem nic takového. Nebrus prostě natočili jenom povedenou žánrovku. Ale i to někdy stačí ke spokojenosti a příznivce černého kovu podobná záležitost může na chvíli uspokojit. Takovým lidem to lze klidně doporučit k poslechu, byť s poznámkou, že nepřijdete o nic velkého, když nad výzvou mávnete rukou. Jste-li v žánru spíše sváteční posluchači, klidně to nechte plavat.


Soulemission – Tales of Inevitable Death

Soulemission - Tales of Inevitable Death

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.10.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Bellum omnium contra omnes
02. March Against the Storm
03. Luciferian Blood Orders
04. Seas of Emptiness
05. Where Fallen Angels Dare
06. Endless Grief
07. Perished Entity
08. Glorification of Elimination

Hrací doba: 42:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Hádám, že lze říct, že jednou z tužeb hudebního fanouška je vedle požitkářského vychutnávání již známých formací také vyhledávání nových jmen, která by byla hodna zařazení k oné již známé množině, k níž stojí za to se vracet. Snad právě z tohoto důvodu posloucháme ty neustále vznikající neznámé skupiny a doufáme, že se při tom strefíme do něčeho, co se nám strefí do vkusu. Jenže takových případů je bohužel minimum a nenaráží se na ně na každém rohu. Naopak, taková objevitelská činnost s sebou nutně přináší i mnohá šlápnutí do hovna, když člověk něco vyzkouší, aby následně odcházel neuspokojen či dokonce zhnusen a s pocitem ztráty času.

Některé perly, k nimž se mi podařilo se v loňském roce dopracovat, jsem tu již představil. Dnes na to ovšem půjdeme z druhé strany a představíme si něco, co za představení nestojí – jedno z těch šlápnutí do hovna.

V sestavě Soulemission nejvíce zaujme vokalista Michel Stigter, protože to není nikdo jiný než Nimroth, jenž dlouhé roky vřískal v řadách Cirith Gorgor. To možná není superhvězdná kapela, ale rozhodně jde o zaběhlou formaci, která má svojí fanouškovskou základu. I ostatní dva kořeni v sestavě Soulemission kdesi hráli, ale zde už jde o jména, o nichž jsem doposud neslyšel, takže se tím nebudeme zdržovat. Tak jak tak, ani zkušenosti nizozemské trojici nijak nepomohly. Debutové album „Tales of Inevitable Death“ je totiž k uzoufání nudné.

„Tales of Inevitable Death“ vlastně ztělesňuje vše, co si představíte pod pojmem průměrný black metal. Nenechte se zmást vcelku dobrým přebalem (ačkoliv logo na styl noname deathovek by už leckoho mohlo trknout) ani skutečností, že jako host se na nahrávce představuje borec formátu Niklase Kvarfortha (objevuje ve čtvrté skladbě „Seas of Emptiness“) nebo že bicí jako sezónní člen nahrál portugalský řezník Menthor (Nightbringer, Lvcifyre, Enthroned). Když si totiž „Tales of Inevitable Death“ pustíte, asi vás napadne, jak je možné, že se k hostování na tomhle albu propůjčili takoví kanóni.

Asi by bylo záhodno se konečně dostat k vlastní náplni „Tales of Inevitable Death“, ale nějak nevím, co bych o tom měl psát. Kde nic není, tam ani čert nebere. Tady se prostě hraje čistokrevný průměr postrádající jakékoliv poutavější nápady. Kytary nepředvedou jediný solidní riff, který by člověku mohl uvíznout v paměti, snad jedině sem tam nějaké sólo se vcelku dá, ale ani zdaleka ta nejsou natolik dobrá, aby šlo o nějaké terno. Michelův vokál mě spíš rozčiluje a na téhle desce mi připadá strašně afektovaný. Vlastně ani ty bicí nejsou nijak kulervoucí, jako kdyby si to Menthor prostě nějak natřískal, aby se neřeklo, a šel zas do prdele. S jeho bestiálním výkon například na „Sun Eater“ od Lvcifyre se to nedává srovnávat ani vzdáleně. Není tu jediný song, k němuž bych mohl říct něco výrazně kladného, žádný moment, kde by mě to skutečně a upřímně bavilo. Jen šeď, nuda a pocit marněného času, jejž šlo využít na poslech mnohem hodnotnějších záležitostí.

Soulemission

Jak vidno, k „Tales of Inevitable Death“ nemám příliš pozitivních slov. Ale není se čemu divit. Album mě nebavilo už na první poslech, nebavilo mě ani za pár dalších poslechů, naopak mě čím dál tím víc sralo a hodně rychle jsem se začal těšit, až ho spláchnu do hajzlu a budu se moct jít věnovat něčemu užitečnějšímu. Třeba vrtat si propiskou v zadku nebo tak něco.


The Ruins of Beverast – Takitum Tootem!

The Ruins of Beverast - Takitum Tootem!

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A
01. Takitum Tootem!

Side B
2. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Už jsou tomu víc jak tři roky, co německá formace The Ruins of Beverast vedená Alexanderem von Meilenwaldem vydala svůj poslední opus „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Jak je u toho projektu zvykem, šlo o monumentální black/doommetalovou atmosféru s několika vpravdě dokonalými momenty. Jednoduše řečeno, nebylo pochyb o tom, že The Ruins of Beverast stále jsou (je) ve formě. To se ovšem bavíme o minulosti, od té doby již něco doby uplynulo a bylo na čase se ptát, kdy bude nějaké pokračování. Zvlášť když hlad po něm už je po takové době veliký (alespoň tedy z mé strany), poněvadž se jedná o ohromně působivou záležitost a takových není nikdy dost.

Po třech letech jsme se konečně dočkali, byť je to počin, jehož délka je tentokrát o poznání kratší, než by si člověk přál. Namísto dalšího 80minutové monumentu se totiž jedná jen o dvanáctipalcové minialbum, jehož každou stranu okupuje jedna skladba. Stopáž se tedy vyšplhala lehce přes dvacet, což je na EP dle všeho slušná dotace, ale v případě The Ruins of Beverast by člověk s chutí zbaštil i mnohem větší porci. Budiž však Meilenwaldovi odpuštěno, protože ona dvacetiminutovka, již nyní servíruje na „Takitum Tootem!“, je setsakra výživná. Samozřejmě, nic jiného už člověk od The Ruins of Beverast ani nečeká, neboť kvalita starších počinů se dotýká stropu. Přesto prostě potěší, že to samé lze říct i o „Takitum Tootem!“.

To stěžejní nabízí titulní píseň na straně A, kde není nouze o atribut, jímž hudba The Ruins of Beverast proslula především – dech beroucí atmosférou. Ta se dá opětovně krájet, dokáže vtáhnout, pohltit a prostě se jí nejde nabažit. Skladba je vesměs monotónní a většinu z devíti minut naplňuje rituální rytmika a jeden riff, ale kurva, je to jednoduše síla jako hovado. Tlak se stupňuje a narůstá a nedá posluchači vydechnout. Hudební vize, jaké Alexander von Meilenwald ve své tvorbě předkládá, jsou strhující a „Takitum Tootem!“ zas a znovu potvrzuje, že tenhle chlápek má skutečně obrovský a záviděníhodný talent. Neříkám to často, ale – poklona.

Na straně B se již nenachází autorský kus, nýbrž předělávka „Set the Controls for the Heart of the Sun“, kterážto zde byla prodloužena víc jak dvojnásobně oproti originálu. Nicméně i s klasikou od Pink Floyd si Meilenwald poradil na jedničku, vypůjčil si základní motiv, ale jinak se samozřejmě vydává jinou cestou – temnější a metalovou. Působivost ovšem nijak nepolevuje, vše perfektně sedí do nálad The Ruins of Beverast, tudíž se jedná o výtečného společníka k „Takitum Tootem!“. Přesně takhle by měly covery vypadat – vzít si to hlavní, ale dát tomu vlastní tvář a úplně jiný rozměr. To se zde povedlo bez výhrad.

Je to sice „jen“ EP, ale nadšení je na místě. The Ruins of Beverast je v síle své hudby a atmosféry ojedinělá a výjimečná záležitost – „Takitum Tootem!“ to do puntíku potvrzuje. Nahrávku jsem zhltnul zcela nenasytně a moc rád bych si ještě přidal. Naštěstí je už další řadovka na cestě a rozhodně se na ni budu těšit, protože jak vidno, Alexander von Meilenwald je stále při síle. A jak je zvykem, trvanlivost nového materiálu je vysoká, mám za sebou spoustu poslechů a stále nehodlám končit, tohle lze v dohledné době z přehrávače vyhodit jen těžko. Koupě vinylu je povinnost a věřím tomu, že všichni příznivci The Ruins of Beverast se mnou plně souhlasí. Klasa.


Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Gnaw Their Tongues - Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / noise / industrial
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ConSouling Sounds / Tartarus Records / Crucial Blast

Tracklist:
01. Hold High the Banners of Truth Among the Swollen Dead
02. The Speared Promises
03. Frail as the Stalking Lions
04. Your Kingdom Shrouded in Blood
05. Silent Burned Atrocities
06. Hymn for the Broken, Swollen and Silent
07. I Have Clad the Pillar in the Flayed Skins
08. Our Mouths Ridden with Worms

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues už dnes asi není skupina, která by ještě dokázala překvapit. Po víc jak dekádě fungování, deseti deskách a bezpočtu neřadových počinů to je snad i pochopitelné. Ale to nemusí nutně znamenat degradaci kvalitativní úrovně. Poprvé to sice vždycky bývá nejsilnější, v tomto případě snad i nejhnusnější, ale to neznamená, že by snad hudba tohoto nizozemského projektu s postupem let ztrácela na síle či své odpornosti.

Moriesovi lze možná vyčítat nadprodukci – s Gnaw Their Tongues sype spoustu počinů a vedle toho má ještě kotel dalších projektů, mezi nimiž jsou nejznámější asi Cloak of Altering, De magia veterum (první album po pěti letech vyjde příští měsíc!) a v poslední době třeba Pyriphlegethon – ale rozhodně mu nelze vyčítat, že by snad postupem času měknul a mírnil se. Takové tvrzení aktuální deska „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bezpečně potvrzuje. Gnaw Their Tongues ani na svém desátém řadovém počinu neztrácí nic ze své ohavné aury, stále je to zkurveně intenzivní a odporný marast, který vám vymáchá držku v těch nejhorších chorých sračkách, jaké si váš ubohý mozeček ani nedokáže představit. To zní lákavě, ne?

Recept je již dávno daný. Na druhou stranu, kdyby mě u všech kapel desátá studiová deska upoutala takovým způsobem, jakým se pod kůži dokázalo zarýt „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“, hned by se v tom hudebním světě žilo o poznání lépe. Očekávejte tedy obligátní dávku absolutní zlovolnosti, které je dosaženo kombinací black metalu a noisu, v níž se tu a tam zjeví i nějaký skřípot z industriálního hájemství. Anebo taky ne a já jen předstírám, že v tom brajglu něco slyším, abych vypadal víc elitářsky.

Ne, to byl vtip. I navzdory tomu, s jakou formou „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ (a produkce Gnaw Their Tongues obecně) pracuje, jsou jednotlivé kompozice mezi sebou povětšinou rozeznatelné a jsou tu momenty, které posluchači v hlavě utkví. Jedním z takových je kupříkladu trýznivá „Your Kingdom Shrouded in Blood“, jež právě patří k těm písním, v nichž je vliv industrialu jasně patrný. Podobně se vymyká třeba i pátá „Silent Burned Atrocities“, i když opačným způsobem. Jakkoliv je muzika Gnaw Their Tongues ošklivá a animální, její rychlost není nijak závratná. Výjimka však potvrzuje pravidlo a bestiálně rychlé momenty v „Silent Burned Atrocities“ jsou toho důkazem. A když pak dojde ke zvolnění, v pozadí se objeví temná klávesová melodie, aby song poté sklouzl k opilé zfetované pasáži, nelze pochybovat o tom, že Mories svou hudbu skutečně komponuje a přemýšlí nad ní – na rozdíl od mnoha jiných hlukařů, jejichž produkce je bohapustou improvizací na téma „co největší bordel“.

I navzdory právě řečenému je však „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ především masou zvuku, jejíž intenzita vás zatlačí do kouta. Atmosféra desky je strhující a hypnotická. Zlo při poslechu odkapává z reproduktorů a ortodoxní negativismus prostoupí vším, co se přiblíží na doslech, ale odtrhnout se od toho prostě nedá. A to je známka toho, že Gnaw Their Tongues stále hraje vysokou ligu.

Gnaw Their Tongues

Jak již padlo, „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ znalce tvorby Gnaw Their Tongues nijak zvlášť nepřekvapí. Pocuchat nervičky ovšem dokáže. A to je dle mého skromného stěžejní, protože přesně tohle je tím, kvůli čemu podobné počiny posloucháme. Misantropie budiž pochválena. A nyní zemři, červe!