Archiv štítku: black metal

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Tome of the Unreplenished - Cosmoprism: The Theurgy - Act I

Země: Velká Británie / Kypr
Žánr: noise / power electronics / black metal / experimental
Datum vydání: 3.2.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Exileosis
02. Dead Body of God
03. Sapient
04. Black Hole Resident
05. Hypostasis

Hrací doba: 30:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Vantablack je nejčernější známá látka. Barva tak černá, že když na ni dopadne světla, je pohlceno – vantablack je totiž schopno absorbovat až 99,965 % viditelného spektra. Kruh na obálce „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ vypadá takto temně. A hudba, již pod sebou ukrývá, je temná stejně tak.

Tome of the Unreplenished fungují několik jednotek let. Za tu dobu stihli vydat bezejmenné EP (2013), desku „Innerstanding“ (2015) a čerstvě další minialbum, jímž je právě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, které dle názvu slibuje, že bude první částí většího konceptu. Nedokážu novinku srovnat s jejími předchůdci, protože jsem je neslyšel. Mohu však ihned říct, že na základě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ si je moc rád zpětně dostuduji, protože pokud půjde o jen poloviční peklo jako novinka, pořád to bude setsakra velký hnus.

Člověk versus kosmos, kosmos versus člověk. Tome of the Unreplenished na „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ pracují s konceptem, že při bádání o vesmíru a jeho vztahu k člověku se nevyhnutelně musí narazit entitu mnohem většího rozsahu než lidstvo samo. Ať už má jít o něco, co mnozí nazývají bohem, mimozemské civilizace nebo vlastní tíhu nekonečna. Právě okolo takových myšlenek se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, a jak lze asi odhadnout, pokus o akustické vyjádření nevyjádřitelného nebude probíhat skrze konvenční hudební zbraně, refrény nebo jednoznačné písňové struktury.

„Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ není ani tak nahrávkou s jasně danými konturami a rozlišitelnými skladbami, jako spíš sonický experiment snažící se zkoumat, kam až může sahat hloubka zvuko-hlukové jámy. Žánrově nevyhraněná směska noisu, power electronics a náznaků black metalu se s posluchačem nemaže a láduje do něj extrémně nehostinné audio plochy. Minialbum je sice rozdělené do pěti samostatných stop, ale ve finále jde o zcela marginální detail, poněvadž v jádru je „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ je především o zvukovém ataku, depresivní stísněnosti a neprostupné temnotě.

Cosi jako píseň je zde zcela nepodstatné, a to i navzdory skutečnosti, že třeba „Exileosis“ či „Hypostasis“ se ve svých začátcích dotýkají rituálního ambientu nebo třeba že „Black Hole Resident“ dokonce obsahuje jednu melodii (!). Nakonec se totiž stejně vše musí podřídit hlukovému marastu, před nímž není úniku.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Pouze bych si s Tome of the Unreplenished dovolil nesouhlasit v tom, že se vydávají na dosud neprobádané území. Podobně odporně znějící zvukové performance už v minulosti šlo slyšet i jinde. Ale ani to nic nezmění na skutečnosti, že se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ v rámci rozsahu člověkem slyšitelných frekvencí nachází na hodnotách, jejichž poslech je většině lidí nepříjemný.

Samozřejmě, jako vždy se nabízí obligátní otázka – je tohle ještě hudba? Přijde na úhel pohledu. Rozhodně však dle mého lze „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ považovat za umění, protože předkládaná černočerná půlhodina splňuje veškeré atributy a nároky, jaké by měly být při posuzování uměleckosti uplatňovány. Hluk v podání Tome of the Unreplenished je ve své zvrácenosti v lecčems působivý a nedá posluchači spát. Nutí jej setrvat tam, kde by logika velela odvrátit se. A takové uhranutí je mnohem víc, než co vám může nabídnout konvenční produkce.

Hudební dobrodruzi by si „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ rozhodně neměli nechat ujít.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I


Adagio Funebre – Atrocity of Hadamar

Adagio Funebre - Atrocity of Hadamar

Země: Česká republika
Žánr: black / death / heavy metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: David Hradílek Records

Tracklist:
01. The German Seed
02. Gekrat to a New Home
03. Gruesome
04. In the Guts of Hadamar
05. Rudi
06. The Aura of the Past
07. Life for a Life
08. A Piece of Decadence
09. The Dissolved Soul

Hrací doba: 38:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Adagio Funebre

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

David Hradílek - Zvěrstva Hadamaru

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Adagio Funebre

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.


Misanthropic Rage – Gates No Longer Shut

Misanthropic Rage - Gates No Longer Shut

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. In a Blind Dimension
02. Gates No Longer Shut
03. I, the Redeemer
04. Into the Crypt
05. Niehodowalny
06. Cross Hatred
07. I Took the Fate in My Hands

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Polskou odnož jakéhosi řekněme inteligentního black metalu mám docela rád, takže když je příležitost ochutnat nějaké nové jméno zmiňovaného původu a stylu, nikdy příliš neváhám a jdu do toho. Přesně takhle jsem v loňském roce nepohrdl poslechem debutového minialba „Qualia“ dvojice W. a AR. ze středopolského města Mińsk Mazowiecki, která souhrnně vystupuje pod názvem Misanthropic Rage.

Bohužel na mě „Qualia“ nezapůsobilo takovým způsobem, jak jsem doufal. V titulním sedmnáctiminutovém opusu se sice nacházely i slibné nápady a jedna bravurní pasáž, ale vše okolo už zdaleka nebylo tak bezchybné a zbylé dvě písně (z nichž jednou byla předělávka „K.I.N.G.“ od Satyricon) už byly docela slabé. Přesto jsem se nakonec rozhodl nelámat nad Misanthropic Rage hůl a dát jim druhou šanci. Tentokráte prostřednictvím dlouhohrající prvotiny „Gates No Longer Shut“.

Nebyl jsem si úplně jistý, co přesně mám od „Gates No Longer Shut“ očekávat. „Qualia“ sice načrtlo jistý potenciál, nicméně nešlo přehlédnout skutečnost, že deska vychází méně jak půlroku po EP, což zjevně asi není časový horizont, během něhož se lze hudebně posunout o mílové kroky kupředu. Přesto nakonec musím říct, že z řadovky mám o něco lepší pocit než z jejího neřadového předchůdce. Byť ani tentokrát není na místě skákat radostí dva metry do vzduchu, neřkuli ještě výš do vzduchu.

Po úvodu v podobě „In a Blind Dimension“, která vyjma vcelku pěkného melodického sóla nenabízí nic zvláštního, začne série poutavějších písniček. Titulní „Gates No Longer Shut“ se po chvilce s nic moc riffem zvrhne do povedené skladby, již drží nad vodou především zvolnění s výborným motivem a zkušeně podané vygradování, v němž se prolnou obě dosavadní tváře songu, tedy jak ta kytarová, tak ta progresivnější. „I, the Reedemer“ rovněž nepostrádá výraznější linky a v neposlední řadě přidává sympaticky zvláštní sólo. Laťku pak drží i dobře vystavěná „Into the Crypt“, jež nenudí i navzdory sedmi minutám délky. Sice se i zde ukazuje, že slabina Misanthropic Rage tkví v rifech, které v jejich podání znějí poněkud „dutě“ (ačkoliv je pravda, že v pár momentech to poměrně sedí), ale kladné dojmy mírně převažují

Zato následující „Niehodowalny“ mě ničím nezaujala. Misanthropic Rage totiž mimo jiné v mnohých pasážích prezentují i technicky pojatý black metal, ale tato jejich poloha mě nudí ze všech nejvíce – a právě „Niehodowalny“ se v tomhle vyžívá. Občas to zavání snahou o chaotický black metal, která se prostě nezdařila. Ani druhá polovina, v níž Poláci zvolní a pokusí se o další progresivnější chvilku, mě tentokrát nijak neupoutala, takže za zmínku zde stojí snad jen úplný závěr s čistým vokálem. „Cross Hatred“ je na tom vesměs stejně jako „In a Blind Dimension“ – několik málo útržků je relativně fajn, ale jako celek žádný zázrak. A nakonec vesměs to samé lze říci i o finální osmiminutovce (nejdelší na albu) „I Took the Fate in My Hands“.

Misanthropic Rage

Jak tedy „Gates No Longer Shut“ zhodnotit? Některé momenty v jistých písních a některé části alba – svá slova směřuji především k pasážím s melodiemi, čistými vokály nebo náznaky progresivnějšího přístupu – ukazují, že Misanthropic Rage evidentně nejsou jalová skupina a jistý talent jim byl do vínku dán. Mám ovšem pocit, že ho nebylo dostatek k tomu, aby Poláci dokázali (alespoň tedy v současné době) stvořit působivou věc. Zjevně trvají na tom, že chtějí hrát i technicky a že chtějí posluchačům nabídnout i riffy evokující starou školu, a přitom je obě tyto polohy sráží a jedná se o to nejméně záživné, s čím nahrávka přichází.

Tak či onak, na základě „Gates No Longer Shut“ lze myslím bezpečně prohlásit, že na špičku podobně pojatého polského black metalu Misanthropic Rage zdaleka nemají a formacím jako namátkou Furia, Odraza, Morowe, Mord’A’Stigmata, Thaw, Outre, Cień, Mussorgski či Eerie koukají jen zdálky na záda. Třeba se to časem změní a Misanthropic Rage se vyhrají do podoby, kdy jmenovaným budou moct konkurovat, ale nyní z pomyslného ringu odcházejí poražení. Poslechem „Gates No Longer Shut“ nic moc nezkazíte, o mírný nadprůměr asi stále jde, ale kdokoliv z před chvílí zmiňovaných je myslím vašeho času hoden spíš.


Bethlehem – Bethlehem

Beautality - Einfallen

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.12.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Fickselbomber Panzerplauze
02. Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere
03. Kynokephale Freuden im Sumpfleben
04. Die Dunkelheit darbt
05. Gängel Gängel Gang
06. Arg tot frohlockt kein Kind
07. Verderbnisheilung in sterbend’ Mahr
08. Wahn schmiedet Sarg
09. Verdammnis straft gezügeltes Aas
10. Kein Mampf mit Kutzenzangen

Hrací doba: 51:02

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Bethlehem se snad nikdy nemohli pochlubit stálou sestavou, vlastně právě naopak. Jedinou stálicí v kapele byl vždy baskytarista Jürgen Bartsch. Občas se stalo, že na nějaké konkrétní pozici někdo vydržel delší dobu, ale na těch ostatních to stejně rotovalo rychlostí Kaplanovy turbíny. I to byl jeden z důvodů, proč Bethlehem na jaře 2015 ohlásili ukončení činnosti. Tím dalším pak byly zdravotní problémy Jürgena Bartsche, jemuž znemožňoval hrát zánět šlachy na pravé ruce.

Už v prohlášení o konci Bethlehem se Bartsch nechal slyšet, že to může i nemusí být definitivní odmlka kapely. Klasika, jednoduše si nechal otevřená vrátka, až ho zase popadne chuť hrát. Rozhodně jsem však nečekal, že onen návrat přijde takhle rychle. Jen rok a půl od ohlášení rozpadu už Bethlehem avizovali novou sestavu a s ní i novou dlouhohrající desku – tentokráte hrdě eponymní.

Než se ovšem k té desce dostaneme podrobněji, zastavme se nejprve u oné sestavy, protože ta je docela zajímavá. Zaprvé se na bicí stoličku vrátil Wolz, jenž už v Bethlehem působil v letech 1999-2011 a mimo jiné nabubnoval také DSBM veledílo „Death – Pierce Me“ od švédského projektu Silencer. Kytary se ujal ruský muzikant Ilya Karzov (jenž se na novince výrazně podílel po skladatelské stránce), na nějž šlo v minulosti narazit ve formacích jako Bog Morok či Morguenstern (obě jsme zde recenzovali). Úplně největší tahák se ale ujal zpěvu. Což o to, již několik známých a zajímavých jmen se v Bethlehem u mikrofonu v minulosti objevilo, zmínit lze třeba Kvarfortha (Shining, Skitliv) nebo Rogiera Drooga (Weltbrand, Hell Militia a čerstvě i Valkyrja). Na tuto tradici nyní navazuje polská ďáblice Onielar známá z Darkened Nocturn Slaughtercult. A upřímně řečeno, právě její přítomnost pro mě byla jedním z největších taháků novinky.

A nutno hned zkraje říct, že její jedovatý skřehot patří k největším přednostem „Bethlehem“, a v některých momentech je doslova ozdobou nahrávky – jedním příkladem za všechny budiž třeba „Gängel Gängel Gang“, kde se Onielar skutečně vyřádila a pouští ze svého hrdla jednu zběsilost za druhou. Vlastní hudba však jejímu bestiálnímu výkonu mnohdy nestíhá sekundovat takovým způsobem, aby šlo nemít výhrady.

Což o to, „Bethlehem“ je v jádrá relativně příjemná nahrávka – onu příjemnost samozřejmě berte s rezervou v rámci nihilismem prolezlého stylu kapel. Prostě natolik příjemná, nakolik jen může být album s tak odporně rudou obálkou (výjev je jen tak mimochodem vypůjčen z osm let starého hororu „Necromentia“). Ve své podstatě bezejmenná novinka nedělá jménu Bethlehem ostudu, přestože se ani zdaleka nejedná o nejlepší počin kapely. Má ovšem jednu zásadní nevýhodu – s prvními poslechy baví, ale velmi rychle se vyčerpá a opotřebuje.

Bethlehem

„Fickselbomber Panzerplauze“ placku odpálí v ostřejším tempu a jako otvírák funguje bez sebemenších problémů. I navzdory relativní jednoduchosti to maká a tahle agresivnější poloha současným Bethlehem sluší. Druhá „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ je ale poněkud rozporuplná, přechody mezi pomalými klávesovými tryznami (které navíc samy o sobě působí docela klišovitě) a rychlými momenty jsou trochu násilné. Pomalejší „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“ je zase chvílemi trochu gay a vesměs se jedná o přehrávání otřepaných postupů depressive black metalu. Což není nic, co by jméno formátu Bethlehem po mém soudu mělo mít zapotřebí.

Asi nejzajímavější je střed desky. Zaříkávací „Gängel Gängel Gang“ je dost divná a pořád si nemůžu vybrat, jaká je. Na jeden poslech zapůsobí, na další mi zase přijde trochu blbá. Zajímavost jí ovšem upírat nelze a jistě by šlo ocenit jistou nekomfortnost, což je pocit, jenž mi k Bethlehem velmi sedne. Hned vzápětí pak překvapí nečekaně melodická „Arg tot frohlockt kein Kind“, která je výborným osvěžením a patří k nejlepším momentům nahrávky. Následující trojice skladeb je na tom podobně jako „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ nebo třeba čtvrtá „Die Dunkelheit darbt“ – mají svoje momenty, dobré nápady, ale nejsou zcela bez výhrad. Až finální riffů-prostá „Kein Mampf mit Kutzenzangen“ přinese nějakou změnu.

Obecně vzato materiál na „Bethlehem“ špatný není. I navzdory pár muškám mě album vlastně baví (bavilo) a zásadně mě irituje pouze „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“. Největším a jediným skutečným problémem tak zůstává již zmiňovaná netrvanlivost – počin se ohraje nepříjemně rychle. Nestydím se ale říct, že prvních pár poslechů jsem si docela užil, což je vlastně víc, než v co jsem v předstihu doufal. Abych se totiž přiznal, nečekal jsem toho od „Bethlehem“ mnoho, tudíž nemohu být zklamán. Svým způsobem jsem relativně mile překvapen, byť se k tomuhle kousku asi nebudu moc vracet. I když… nikdy neříkej nikdy…


Khonsu – The Xun Protectorate

Khonsu - The Xun Protectorate

Země: Norsko
Žánr: industrial / black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Jhator Recordings

Tracklist:
01. Desolation City
02. A Jhator Ascension
03. The Observatory
04. Liberator
05. Death of the Timekeeper
06. The Tragedy of the Awakened One
07. Visions of Nehaya
08. A Dream of Earth
09. Toward the Devouring Light
10. The Unremembered

Hrací doba: 58:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Khonsu

Před pěti lety se zjevili Khonsu a vypadalo to, že na tuto norskou formaci čeká zářná budoucnost. Kapely se okamžitě ujal renomovaný label Season of Mist, pod jehož hlavičkou vyšlo debutové album „Anomalia“. Jak ovšem známo, tahle firma už dávno není v pozici, kdy by si mohla dovolit dělat charitu, takže je asi zřejmé, že v Khonsu čuchala nějaký potenciál na sebe vydělat. Nalijme si čistého vína, velkou, ne-li dokonce stěžejní roli v tom hrálo propojení s Keep of Kalessin.

Hlavním mozkem Khonsu je totiž S. Grønbech, což je bratr týpka známého pod gangsterskou přezdívkou Obsidian Claw. Druhý jmenovaný je lídr Keep of Kalessin a svému bráchovi (jenž se jen tak mimochodem mihl i v samotných Keep of Kalessin jakožto skladatel na EP „Reclaim“) v tehdy nově vznikajícím projektu notně píchl. Ujal se produkce a z Keep of Kalessin přitáhl i zpěváka Thebona, který „Anomalia“ nakdákal. Však právě na jménu bráchovy známější formace tenkrát stála komplet propagace (což nechci prezentovat jako vypočítavost Khonsu, nepochybuji o tom, že šlo spíš o tah Season of Mist).

Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po kladně přijatém debutu se Khonsu nějak vytratili, zmizeli ze stáje francouzského labelu a následující roky o nich nebylo příliš slyšet. Ticho pročíslo pouze EP „Traveller“ v roce 2014, ale jinak Khonsu navenek stagnovali. Anebo možná jen v ústraní pracovali na dalším materiál, jenž nakonec vyšel v listopadu pod názvem „The Xun Protectorate“.

První, co na „The Xun Protectorate“ upoutá, je rozhodně nádherná obálka, která patří k těm nejlepším metalovým artworkům, na něž jsem v loňském roce narazil. Už jen ten sliboval mnohé a společně s pozitivní vzpomínkou na „Anomalia“ nebyl důvod se na druhou desku netěšit. Je pravda, že debut rozhodně nebyl dokonalý a měl svoje mouchy, ale jistá zajímavost mu jistě nechyběla, měl spoustu výborných momentů a přinejmenším jednu naprosto dokonalou píseň. Výchozí pozice tedy nebyla vůbec špatná.

„The Xun Protectorate“ oproti „Anomalia“ přináší několik vcelku zásadních změn. Samozřejmě na svém místě zůstává základní žánrový rámec, tedy progresivněji a do industriálu laděný black metal. Přesto je vyznění novinky docela jiné, kosmičtější. Především musím ocenit jednu věc. „Anomalia“ v mnohém skutečně připomínala Keep of Kalessin. Na „The Xun Protectorate“ se Khonsu stínu spřízněné známější formace naštěstí zbavili. Jistě v tom má prsty i skutečnost, že druhé album již nenazpíval Thebon, jehož specifický vokál mám a nejspíš navždy budu mít (a hádám, že nejen já) spojený právě s (jistým obdobím) Keep of Kalessin. Tu a tam sice stále probleskává rukopis Arnta Grønbecha, jenž na novince vystupuje jako host, ale naštěstí se nejedná o nic natolik zásadního, aby stále bylo nutno tvrdit, že Khonsu na noze vláčejí kouli s názvem Keep of Kalessin.

Tenhle posun je příjemný především díky tomu, že Keep of Kalessin už jsou dnes hudebně odepsaná skupina, která do světa pouští pěkné homo-mrdky – však poslední řadová nahrávka „Epistemology“ už je v podstatě neposlouchatelná. V pomyslném souboji obou bratrských formací tedy nyní suverénně vedou Khonsu. Vězte, že i navzdory všemu, co padne níže, má totiž z bratrů Gronbechů mnohem více hudební invence ten s křestním jménem začínajícím na S.

Přesto „The Xun Protectorate“ není bez chyby a opětovně je tu několik nedostatků, jejichž přítomnost mi prostě brání v nadšení. Jako by se Khonsu zbavili neduhů debutu a na druhém albu si našli neduhy jiné. Předně mě nebaví plochý a chladný zvuk, jenž se velké míře podepsal na tom, že jsem zpočátku neměl chuť „The Xun Protectorate“ vůbec poslouchat. Jistěže by leckdo mohl oponovat, že studenost ozvučení souvisí s industriálním laděním muziky Khonsu, jenže takový argument dle mého neobstojí. Pokud by šlo o chladnost v rámci stylu a uměleckého záměru, neměl bych proti tomu vůbec nic. Obzvláště v metalových momentech a obzvláště na kytarách je ta plochost nejznatelnější.

Khonsu

À propos metalové momenty. Právě ony jsou totiž tím, co „The Xun Protectorate“ stahuje dolů. Což o to, deska obsahuje i některé výborné nápady a působivé pasáže, to se zase nestrachujte, zato věřte tomu, že vrcholy přicházejí tehdy, kdy Khonsu ukazují svou elektroničtější tvář. Kytarověji orientované písně jsou totiž vcelku nudné, což se například týká otvíráku „A Jhator Ascension“, paradoxně možná nejnudnější položky celé kolekce. Jako ještě křiklavější příklad nám může posloužit devítiminutová „Liberator“, v níž lze nalézt i výborné chvilky. Ty ovšem přicházejí až se zvolněním, melodiemi, klávesovými linkami, čistými vokály. A od nich posluchače zdržují dlouhé minuty zcela prázdného riffování, které víc nudí, než baví.

Pokud něco z „The Xun Protectorate“ stojí za slyšení, je to jednoznačně až závěr počinu. Suverénní vrchol totiž přichází s osmou „A Dream of Earth“, jejíž atmosféra je doslova kouzelná. V souvislosti s ní bych si dovolil vyzdvihnout i vokály, které jsou na albu rozmanité a kvalitní. Vtipně z toho nejhůře vychází stálý vokalista T’ol, jenž se stará o řev. Levou zadní jej totiž přebíjejí hosté – čisté mužské zpěvy dostal na starost Rune Folgerø z Atrox, ženské linky pak nazpívala mně neznámá Eli Karoline Kvendseth. Právě její příspěvky jsou excelentní a právě „A Dream of Earth“ patří k místům, v nichž to bezezbytku dokazuje. Jakmile se zpěvačka někde objeví, okamžitě si krade písničku pro sebe.

Baví mě ale i další dlouhá kompozice, takřka dvanáctiminutová a epičtěji laděná „Toward the Devouring Light“, v níž se dá bez větších problémů strávit i čistě metalové hoblování – snad i proto, že je zde v menšině. Vcelku zajímavá je taktéž „Death of the Timekeeper“, která se vytasí s parádními kytarovými melodiemi. Také některé další písně jako „The Observatory“ či „The Tragedy of the Awakened One“ obsahují dílčí momenty, s nimiž může být posluchač spokojen.

Z pohledu celku mám však stále pocit, že „The Xun Protectorate“ nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Nenechte se zmýlit, některé pasáže jsou excelentní, ale vedle toho se zde nacházejí i poměrně jalové chvilky. Obzvláště zpočátku se nahrávka tvářila jako velké zklamání – podrobnější poslechy sice naštěstí dojem poopravily, ale stále zůstává mírná pachuť a pocit, že Khonsu by měli i navíc. Že by mohli stvořit dech beroucí dílo, kdyby se oprostili od domnělé nutnosti být metalovou skupinou. Snad se tohoto metalového okovu zbaví na třetí desce, stejně jako se mezi prvním a druhým albem zbavili okovů Keep of Kalessin. Jestli ne, dopadne to příště stejně jako „The Xun Protectorate“ a nakonec i jako „Anomalia“ – jako poměrně zajímavá nahrávka s jednou fenomenální písní (zde „A Dream of Earth“, minule „The Malady“), která však měla na víc.

Khonsu


Saor – Guardians

Saor - Guardians

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 11. 11. 2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Guardians
02. The Declaration
03. Autumn Rain
04. Hearth
05. Tears of a Nation

Hrací doba: 55:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Když v roce 2013 debutoval Andy Marshall se svým projektem Àrsaidh a do světa vypustil dílko „Roots“, bylo těžké nezaznamenat onu vlnu superlativů, jež se všude kolem okamžitě vyrojila. Pagan-blackový žánr si nemohl stěžovat na nedostatek desek, spíš chyběla kvalita a ji konstantně zastiňovala popularita německy mluvících líbivin. Àrsaidh (za pár měsíců již Saor) na scénu vnesl nepatrnou naději, že by to mohl být právě on, který se v budoucnu stane žánrovým tahákem. A naději ještě více přiživila druhá deska, silný příběh „Aura“. Loňské „Guardians“ je pak třetím prckem do rodiny. Přicházelo po jednoroční odmlce s možností potvrdit kvalitu, s možností Saor ještě pevněji zařadit mezi žánrovou špicí. Místo toho se zjevily neočekávané rozpaky…

Hudba Saor fungovala zpravidla záhy, ne snad okamžitě, na první poslech, ale pronikání nebolívalo. První poslechy „Guardians“ rázem doprovázel zmatek. Postrádal jsem záchytné body, silné momenty a po vypnutí v polovině ve mně nezůstalo vůbec nic, pouze rozpaky. Touha vracet se scházela, jako bych tušil, že k rozklíčování toho Marshall příliš nepřipravil. Album jsem odložil. Od té doby uběhly týdny i řádka měsíců, zaznamenal jsem kritické hlasy, ale nové Saor si po čase opět pustil, že mě to třeba chytne. Nechytlo.

Přírodní atmoblackové kapely bývají svému žánru zpravidla věrné, a pakliže převlečou kabát, změní maximálně odstín jeho barvy, upraví nálady, přihodí tamtoho, uberou onoho. Podobně je na tom i Saor – žádné velké posuny, konstantní prezentace vizuální stejně jako hudební. Proč ne, pokud to funguje a nechybí nápady. „Guardians“ je ale postrádá. Není to relativní stagnace, co skotský projekt na nové desce sráží, ale absence nosných momentů. Ta tam je schopnost učarovat a zároveň nesklouznout k laciné podbízivosti.

Stejně jako v minulosti je i „Guardians“ místem dlouhým štrekám zaslíbeným – každá z pětice skladeb zodpovědně přesahuje desetiminutovou hranici. Takovýto parametr si nás samozřejmě pokušitelsky vyhlíží a začne šťouchat: hele, koukej, jak moc epické to bude. Bohužel, během oněch deseti minut často Saor nemá co říct, přešlapuje na místě, a když už si to začne sám uvědomovat, na bitevní pole pošle housle, které využijí svých parametrů a vsadí na líbivou notu.

Saor

Zvuk něco takového umožňuje. Marshall folkové nástroje naprosto logicky vytáhl do popředí, obsadil rovněž několik hostů akustiku obsluhujících. Učinil tak na úkor charakteristické zastřenosti píšťal – na nich minulost Saor (byť se vší nenápadností) stála. Nezmizely, jen přestaly hrát ve folkové složce prim. Opozicí k čitelným akustickým nástrojů je protagonistův upozaděný zpěv. Sluší mu to. A nejen jemu, zvuk prošel změnami, přesto nepatří ke slabinám.

Vrátíme-li se k nástrojům, směr udávají již zmíněné housle. Proti tomu samotnému není třeba co mít, problém hledejme ve způsobu jejich zapojení. Souboj metalové složky – zejména elektrických kytar – a houslí je totiž víc než zaznamenáníhodný, právě zde hledejme hmatatelnou příčinu neúspěchu. Přestože se oba nástroje snaží o vzájemnou symbiózu, nevstupují do tohoto vztahu s čistým svědomím. Kytary před setkáním poztrácely nosné nápady, a přestože se vše snaží napravit táhlou výpravností, nedokáží udržet posluchačovu pozornost. Housle se prohřešky kytar snaží vší silou napravit. Dělají to ovšem za pomocí laciných prostředků, impotenci se snaží skrýt za paravánem z idyly a sentimentu, vděčných to materiálů.

Od Saor jsme si zvykli na velmi nadprůměrnou kvalitu, svěží náhled na folk/blackové vody. Fakt, že „Guardians“ jako celek prohrává se svými předchůdci, však ještě rozhodně neznamená nepřítomnost velmi dobrých záblesků. Každá z pěti skladeb má své momenty a nebojuje pouze za pomoci patosu. Dominující dudy v úvodu titulní skladby ukáží svou sílu, dokáží navnadit. Střed skladby sice bloudí, avšak dokáže najít správnou cestu ven a vygradovat. „The Declaration“ nabídne energický začátek, který ale následně znehodnocuje kámen úrazu celé desky – kytary, v tomto konkrétním případě až jalové. Poté se už průběžně dostavuje únava. Fidli, spánek, fidli, spánek, housličky. Občas se zjeví náhlá pompa, občas přešlapování kytar. Vykoukne i nadějnější „Hearth“, ale kdo by si po tak dlouhém boji neschrupnul, nemám pravdu?

Množství dobrých nápadů se na „Guardians“ utopilo v nánosech unavenosti, nevýraznosti a prázdnoty. Nezřízená touha po zprostředkování domoviny jakožto ráje zastínila důraz na vytváření povedených motivů, které v minulosti pravidelně podněcovaly k posluchačským návratům. „Guardians“ říkám bez emocí sbohem.

Saor


Opium Seance – Levitation

Opium Seance - Levitation

Země: Velká Británie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Gravplass Propaganda

Hrací doba: 15:50

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Je hudba, od níž byste se radši měli držet dál, pokud holdujete melodiím, chytlavým refrénům a jednoduché stravitelnosti. Přesně do takové sorty spadá i britská formace (projekt?) Opium Seance. Pokud vás ovšem láká skutečně dusivá zvrácená atmosféra, pak jste na správně adrese, poněvadž přesně tohle pilotní demosnímek „Levitation“ nabízí. A to v míře více než vrchovaté.

Kvalitního hudebního zvěrstva, které vám přiotráví ušní bubínky svou zlomyslností a odporným naturelem, není nikdy dost. A věřte tomu, že tenhle počin něco takového zvládne s přehledem. Jedná se totiž o zkurveně temnou a ohavnou čtvrthodinu zla, jež nabízí působivější a autentičtější náladu než většina metalových pochcánků s plnou držkou keců o vlastní krutopřísnosti. Zde žádná velkohubá prohlášení nenajdete, není třeba slov ani vychloubání, dokonce ani není třeba informací. Stačí samotné demo, jehož hlubiny dokážou pohltit a slabším jedincům pocuchat nervy.

Zaprvé je nutno pochválit naprosto excelentní sound… pod čímž si přestavte pojmenování pro arci-ohavnost. „Levitation“ totiž zní naprosto hnusně, špinavě a nebezpečně, žádné přeprodukované naleštěné mrdky. Už jen tímhle demosnímek polapí a chytne pod krkem, po spuštění se okamžitě zatáhnou mračna a obklopí vás temnota.

Pocit sevřeného hrdla ovšem nepramení pouze ze zvukové stránky, nýbrž i z vlastního materiálu, ačkoliv je pravda, že právě nepřátelský sound patří k největším zbraním „Levitation“. Nicméně i skladatelsky jsou Opium Seance vysoko. Nijak zběsile rychlá záležitost to není, ale skutečně bravurně se daří tvořit ohromný tlak. Při podrobnějším průzkumu však pod bahnitou zvuko-hlukovou dekou najdete krásně zvrhlé melodie (třeba pasáž v „Obsidian Trance Visions“) nebo působivé klávesové linky (finále „Spirits Glimpsed Through Sickly Haze“). Hudebně se „Levitation“ pohybuje někde na pomezí black a death metalu, přičemž z prvního jmenovaného si bere dekadenci a nihilismum, zatímco z druhého jmenovaného zvrácenost. Výsledek je na průsečíku těchto tří vlastností a je v téhle poloze sakra působivý.

Jen těžko lze u Opium Seance mluvit o něčem jiném než obrovském překvapení. Nebojím se volit silná slova – „Levitation“ patří k nejsilnějším demosnímkům loňského roku, které jsem slyšel. Představte si něco na způsob Void Meditation Cult s tlakem zlo-deathu typu Portal, Abyssal či Altarage. Neříkejte, že to nezní lákavě!


Black Hate – Through the Darkness

Black Hate - Through the Darkness

Země: Mexiko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 1.10.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Intro
02. Aneetmaa
03. Kazudijirzu
04. Fuego / Viento
05. Through the Darkness
06. C.O.C.D
07. Aneetmaa (Original edit)

Hrací doba: 40:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Pod (dle mého skromného názoru) nepovedeným a tuze neobjevným jménem Black Hate se skrývá nepříliš známá parta z hlavního města Mexika. Nepříliš známá přinejmenším z toho úhlu pohledu, že zde skutečně nemáme co do činění s nějakou první ligou. Přesto již na Black Hate narazit šlo bez větších problémů a jejich znalost bych asi nepovažovat za kdovíjaký důkaz orientace v undergroundových poměrech. Přinejmenším předchozího alba „Los tres mundos“, které vyšlo v červnu 2012 pod hlavičkou Dusktone, se všimnout dalo.

Mě ovšem „Los tres mundos“ nijak zvlášť koule netrhalo – navzdory jistým schopnostem Black Hate, navzdory nepochybné snaze, navzdory několika solidním momentům. Na obranu Mexičanů ale musím říct, že jsem té desce příliš pozornosti nevěnoval, protočil jsem ji tak dvakrát, třikrát a šel dál. Je však pozitivní, že s loňskou nahrávkou „Through the Darkness“ jsou na tom Black Hate o něco lépe a tentokrát se nebojím prohlásit, že jde o vcelku slušnou fošnu.

Slibný je už výborný přebal „Through the Darkness“, byť je pravda, že to není nic, co by v případě Black Hate vyhnalo zvědavost do nevídaných výšin – ono už „Los tres mundos“ mělo dobrý obal a výsledek měl svoje mouchy. Zato fotka kapely, kterou najdete na metalových archivech, příliš nadšení nevzbudí – Mexičané zde vypadají napůl jako nějaká post-blacková teploušovina, napůl jako průměrná DSBM nuda. Což je pocit, jejž ostatně přiživuje i obyčejné logo s žiletkou (ach, ta originalita).

Naštěstí je „Through the Darkness“ docela o něčem jiném. Black Hate totiž sypou black / death metal agresivnějšího ražení a rychlejšího tempa. Jasně, ani tady se nebavíme o ničem objevném, to chraň Bůh (případně jakákoliv jiná imaginární entita dle vašeho subjektivního vkusu), ale musí se Mexičanům nechat, že tentokrát jim to sype velmi slušně a na zapamatovatelné momenty novinka vysloveně skoupá není.

Po vcelku obstojném, byť nikterak zvláštním intru se rozjede song „Aneetmaa“ a nutno uznat, že to je docela dobrý otvírák. Valivý začátek je povedený a posléze se to zvrhne v dobře vystavěný majestátní black / death metal. Melodické zvolnění uprostřed skladby také není úplně špatné, ale možná rozjeté tempo zabije až příliš brzy a osobně bych se bez něj obešel. Nejde však o nijak zvlášť zásadní nedostatek.

Dobrou laťku drží i následující rychlovka „Kazudijirzu“, kde zaujme především pasáž s agresivním štěkáním „Ki-ús, Namma!“. Navíc lze postřehnout i lehce orientální nádech v některých vyhrávkách, což plně koresponduje s konceptem „Through the Darkness“, kterýžto se točí okolo babylonského kultu bohyně Nammu a jejího syna Enkiho. Myslím, že nejen díky tomuhle by s aktuálním počinem Black Hate mohli být spokojeni třeba příznivci Melechesh, na něž si posluchač zrovna v „Kazudijirzu“ (ale nejen zde) vzpomene docela lehce.

Black Hate - Through the Darkness

Další písničky už asi nemá cenu nějak podrobněji rozebírat, protože mi nepřijde, že by ještě nějaká dosahovala úrovně „Aneetmaa“ a „Kazudijirzu“. Solidní úroveň si však naštěstí uchovávají skoro všechny a pár povedených momentů se především v titulním kousku najde. Snad jenom „C.O.C.D“ je poněkud slabší a nudnější než zbylé věci. Mimoto nechápu, proč se na konci alba nachází jakási demoverze „Aneetmaa“, to mi přijde trochu… zbytečné.

Obecně vzato se samozřejmě nebavíme o nahrávce, již byste museli za každou cenu slyšet. „Through the Darkness“ není žádná šleha, je to jen mírně nadprůměrná fošna, která se dobře poslouchá. Několik málo přehrání s ní lze strávit, protože zasypat to umí relativně hezky, ale jasně, když dojde na lámání chleba, tak Black Hate nehrají nic, co by vás posadilo na prdel nebo s čím by mělo smysl trávit čas dlouhodobě.


Sacrificio – Guerra eterna

Sacrificio - Guerra eterna

Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. La sombra en la ciénaga
02. Razas del sepulcro
03. La marca del hereje
04. Depositio haereticorum
05. Ritos funerarios
06. Vástagos de la abominación
07. Centinela de los túmulos
08. Guerra eterna

Hrací doba: 34:24

Odkazy:
facebook

Kdekdo jistě narazil na španělské věrozvěsty nečistého rouhání Proclamation. Kapela nepatřila k těm nejlepším pokračovatelům soundu Blasphemy, ale na jejich zvráceném lomozu přeci jen něco bylo a tetralogie „A.M.E.N.“ se dle mého názoru dočkala zasloužené úcty. Na koncert Španělů navíc s radostí vzpomínám dodnes. Ona série čtyř alb byla již zpočátku plánována jako definitivní a skutečně, po čtvrtém záseku „Nether Tombs of Abaddon“ a několika nezbytných koncertech ku jeho podpoře kapela ukončila činnost, i když zasvěcení tušili, že dotyčná trojice nehodlá pověsit nástroje na hřebík. Posuňme se ale o něco dále. Píše se rok 2014 a z hlubin španělských katakomb se vyplazilo stejnojmenné demo Sacrificio.

Někdo propagační texty nových desek záměrně ignoruje a není se čemu divit, když se kolikrát jedná jen o snůšku hyperbol, které hudbu nevystihují, pouze prodávají. Ovšem oficiální popis Sacrificio uhodil hřebík na hlavičku a tudíž neuškodí, když jej budu mírně parafrázovat. Španělé se v rámci své nové inkarnace rozhodli evokovat autentického ducha raného black metalu, tak jak jej formovaly kapely z Kolumbie, Brazílie, Maďarska a Československa. Demo bylo dle mého názoru dobré a po všech směrech naprosto „archaické“. To až natolik, že ne každý překousnul dnes-již-atypický mix, kde nástroje byly nekompromisně umístěny do jednotlivých kanálů. Pokud vám třeba při poslechu vypadla bedna, slyšeli jste například pouze bicí, basu, tympány a možná občasné sólo nebo druhý vokál.

Končí rok 2016 a Sacrificio skrze Iron Bonehead a Nuclear War Now! vydávají první dlouhohrající album „Guerra eterna“. Srovnám-li je s demem, tak k posunu došlo po stránce zvukové, neboť Sacrificio již nenahrávali svépomocí a nezvolili extrémní mix. Produkce je pochopitelně stále oldschool, neučesaná ale hudba se tentokrát poslouchá lépe. Profesionálnější přístup byl zřejmě zvolen z důvodu, že „Guerra eterna“ má ve srovnání s demosnímkem bohatější aranže. Je tu více kytarových sól, kláves, chorálů a kdejakých různých atmosférických efektů.

Když začne první skladba „La sombra en la ciénaga“, mám pocit, že kapela i hudebně udělala opravdu výrazný rok kupředu, hloub. Překvapila mě například přítomnost dosti melodických sólových linek, což mi vzhledem k dávným ultra-ortodoxním prohlášením Proclamation vůbec nesedělo. Ale song samotný je výborný, neboť dokáže krásně zkombinovat vše, co dělá poctivý staroškolský metal tím, čím je. Záměrně vynechávám slova jako black či death, protože to, co šlo tušit už z dema, zde nabývá konkrétních rysů. Sacrificio jsou primárně o metalu a „black/deathové extrémy“ jsou pouze kořením navrch. Kdyby si i další skladby strany A podržely epiku a tah na branku té první, tak asi nešetřím superlativy, ale nakonec musím uvést, že laťka byla vytažena až příliš vysoko a dále již není překonána.

Sacrificio

Podíváme-li se na druhou půlku alba, tedy stranu B, všimneme si, že s výjimkou závěrečné titulní kompozice, jež se svou silou skoro vyrovná té úvodní, ji vyplňují především nově nahrané, vybrané skladby z dema. Ano, jsou lépe zahrané, ale nemohu je prostě nazvat lepšími. Díky nim vysvitne, že kapele přeci jen více sluší primální surovost zkušebny. Ani vokál není tak jedovatý jako dříve a užitá španělština, kterou mám v metalu velice rád, nakonec vyznívá bezzubě.

Jak už jsem letmo předeslal, mám pocit, že se Sacrificio odcizili zběsilému aspektu vyznění takových Parabellum nebo Reencarnación a více evokují vznešeného ducha starých Master’s Hammer, Tormentor a Bathory. Feeling starého, divokého rocku, který jsem letmo cítil z dema, dále vystřídaly 80’s heavy/thrash odkazy. Zde už záleží na jedinci, co preferuje.

Na tohle album jsem se docela těšil, protože vím, že dotyčná trojice maniaků je schopná stvořit nahrávku, která sice není prvotřídní dle objektivních měřítek, ale jejich živočišný fanatismus subjektivní dopad hudby výrazně posiluje. Metaloví staromilci by Sacrificio jistě přehlížet neměli, ale dospěl jsem k názoru, že „Guerra eterna“ mohlo a mělo dopadnout o fous lépe.


Belenos – Kornôg

Belenos - Kornôg

Země: Francie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Kornog
02. Sklosenn ur vag
03. E donder ar mor
04. Lidkerzh an anaon
05. Treizhadenn-noz
06. Armorika
07. D’an usved
08. Sord-mor
09. Lusenn an Ankou

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Belenos je formace, která existuje již dlouho a jisté jméno si vcelku po právu vybudovala. I navzdory tomu, že má tenhle francouzský projekt pod vedením Loïca Celliera již sedm dlouhohrajících nahrávek na kontě, až doposud jsem mu věnoval méně pozornosti, než by si asi zasloužil. Vlastně znám jeho tvorbu spíše povrchně (čti: kdysi jsem nějaká alba slyšel a mám představu, oč se jedná, rozhodně bych si však nedovolil tvrdit, že mám naposloucháno). S vydáním loňského, sedmého řadového počinu „Kornôg“, jenž na svět přišel celých šest let od předchozího „Yen sonn gardis“, jsem si ovšem řekl, že si na Belenos konečně vyhradím trochu více soustředěnějšího času, abych zjistil, jak to s tou kvalitou doopravdy je.

Zase se jednou musím veřejně pochválit (co se divíte – nikdo jiný to za mě neudělá!), protože pod výbornou obálkou (snad jen to logo by tam nemuselo tolik zavazet), na níž se pere rozbouřené moře se skalisky na pobřeží (jedná se o výřez obrazu od francouzské malíře Théodore Gudina), se ukrývá hudba, jakou jsem očekával. „Kornôg“ nabízí hymnický pohanský black metal, jenž dokáže nabídnout jak agresivnější momenty, tak i epické pasáže s chóry. Ta druhá jmenovaná složka je trochu výraznější a snad i častější, protože i navzdory mnohdy rychlejšímu tempu v nejedné písni bývá „Kornôg“ skutečně agresivní jen výjimečně. Tak výjimečně, až skoro vůbec, protože Belenos má přece jenom dost daleko do surové bestiální vzteklosti war metalu. A snad i proto si posluchač z „Kornôg“ odnese spíše dojem oné epičnosti. Což nechci prezentovat ani jako pozitivum, ani jako negativum, jen říkám, jak to vidím, respektive slyším.

Ke cti Belenos ovšem slouží, že tu pagan-blackmetalovou hymničnost dokážou (nebo lépe řečeno dokáže – na pódiu jsou sice čtyři lidi, ale na studiových nahrávkách si Loïc jede ortodoxní sólo a vše skládá i nahrává komplet na vlastní pěst) předat bez zbytečného patosu a kýče. Právě tohle bývá jeden z největších problémů obdobně laděné muziky a já osobně tohle nemůžu skousnout, patetickou hudbu vysloveně nenávidím, tudíž cením, že je podání Belenos důstojné a seriózní.

Tohle samo o sobě činí z „Kornôg“ přinejmenším poslouchatelné a vcelku příjemné album. Jenže aby šlo o opravdu výlučné dílo, je nutno jít ještě víc a přidat něco navíc. Nebudu z toho dělat drama – o výjimečné a zásadní album se skutečně nejedná. Což o to, v některých skladbách je skladatelský skill dost vysoko a je znát, že Loïc není žádný cucák, naopak že má dost zkušeností a svou hudební vizi. Což je zcela v pořádku a lze to kvitovat s povděkem. Abych se jen neplácal v obecnostech, tak konkrétně se mi líbí třeba hned úvodní titulní kousek „Kornôg“ nebo předposlední „Sord-mor“. Zajímavá je i bezmála třináctiminutová (na albu nejdelší) „D’an usved“, již bych sice za vrchol neoznačil, ale na třetí flek bych ji už asi dal, protože některé její momenty jsou bezesporu skvělé.

Belenos

Bezchybné však „Kornôg“ není. Předně si myslím, že by nahrávce slušelo lehce ubrat na stopáži. Z jistého úhlu pohledu se dá pochopit, že Loïc chtěl po šestileté přijít s dostatkem materiálu, ať už pro potěchu svých posluchačů nebo z důvodu tvůrčího přetlaku. Každopádně nahrál své doposud nejdelší album. Zatímco všechny předcházející desky se se slušnou rezervou vešly pod 50 minut, „Kornôg“ sahá po rovné hodině – magická hranice 60×60 vteřin unikla jen o minutu a půl.

Když ale novinku poslouchám, mám pocit, že by to chtělo o nějakých 10-15 minut méně. Některé písně mezi sebou poněkud splývají, zejména ve středu nahrávky, kde vybočuje jen mezihra „Treizhadenn-noz“. Nejsou to sice špatné kusy, ale v rámci placky nejsou nijak zvlášť zásadní. „E donder ar mor“ či „Lidkerzh an anaon“ alespoň nabízejí nějaké solidní pasáže, takže kdybych měl vyhazovat, klidně bych si odpustil druhou sedmiminutovku „Sklosenn ur vag“, která vesměs nic neřeší a snad s výjimkou poslední minuty a půl nepředvede nic, bez čeho by se posluchač v pohodě neobešel.

Nechci však Belenos kritizovat víc, než je nezbytně nutné, abych nevyvolal dojem, že je „Kornôg“ špatné. Je to povedená nahrávka, poslouchá se parádně a dokáže nabídnout kus výpravné atmosféry, aniž by musela sahat po laciných pohodlných prostředcích, což se cení. Rozhodně se bavíme o nadprůměru, nehledě na skutečnost, že je mi to album něčím sympatické. A když „Kornôg“ srovnáme třeba s pagan-blackovým hnojem německé provenience, je naprosto zřejmé, že Belenos je kvalitativně na úplně jiné (vyšší) úrovni. Pouze říkám, že to má své mušky, byť ani ony naštěstí nedokážou zabít dobré dojmy.