 |
|
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Debemur Morti Productions
Tracklist:
01. The Gifted Medium
02. Astral Darkness
03. Voidtripper
04. Netherrealm
05. Beauty from Wretchedness
06. Verbrannt im altem Morast
07. Wreckage of the Flesh
08. Upturneth the Chalice
Hrací doba: 50:24
Odkazy:
facebook / bandcamp
K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions
|
Matron Thorn je jeden z těch týpků, kteří jsou ve tvorbě hudby sakra aktivní. Na to, že je mu teprve 27 roků, už do světa pustil mnoho desek a mnoho hodin muziky a také má na triku množství různých kapel. Nebudeme si vyjmenovávat vše, zájemci nechť ráčí směřovat své pomyslné online kroky na metalové archivy a tam si příslušný telefonní seznam prohlédnout. Pouze zmíním, že já osobně jsem se s Matronem setkal poprvé prostřednictvím Benighted in Sodom, což – soudě dle počtu vydaných nosičů – asi býval jeho stěžejní projekt.
Ale to už zjevně neplatí. Poslední album Benighted in Sodom, „Monstrously Beautiful Sorrow“, vyšlo už před třemi roky, což je na Matronovy poměry hodně dlouho. V posledních letech je o něm slyšet především díky Ævangelist, jejichž jméno rychle roste – a snad by se dalo říct, že i právem, poněvadž kvalitu ani zajímavost tomuto dvoučlennému projektu (druhým členem je Ascaris z Vlk, Venowl a dříve Velnias) upírat nelze. Tím ovšem Matronovy aktivity rozhodně nekončí, a přestože je kadence nových počinů Ævangelist nemalá, stále mu zbývá dost času a sil na další skupiny. Je ovšem otázkou, zdali má vedle dostatku času a sil i odpovídající dávku invence…
Jistě tušíte správně, že jedním z těch dalších projektů je i Death Fetishist. Podobně jako u Ævangelist se jedná o dvoučlennou formaci, přičemž zde vedle Matrona Thorna působí ještě bubeník Grond Nefarious, jehož dalším nejznámějším působištěm je smečka Panzergod. A nutno dodat, že ani Death Fetishist se s vydáváním neflákají, jelikož už letos stihla vyjít dvě ípka „Whorifice“ a „Lucifer Descending“ (obě v únoru), na něž v říjnu navázala i první dlouhohrající deska „Clandestine Sacrament“.
Snad ani nemá cenu zmiňovat, že Death Fetishist hrají black metal. Je však pozitivní, že je zde cítit rozdíl mezi tímhle a zbylými projekty Matrona Thorna. Samozřejmě, jisté styčné lze minimálně s Ævangelist nalézt, ale na jedno brdo to není, to zas nesmíme křivdit. „Clandestine Sacrament“ je těžko přístupná temnota, která nejen na první, ale i na mnohé další poslechy působí nestravitelně, jen jako stěna zvuku. Tento pocit je výsledkem kombinace hned několika různých faktorů:
Na jednu stranu je „Clandestine Sacrament“ relativně jednotvárnou nahrávkou. Vynecháme-li ambientní kousky „The Gifted Medium“ a „Verbrannt in altem Morast“ (v druhé jmenované jen tak mimochodem hostuje Jürgen Bartsch z Bethlehem), pak se většina alba v obdobném duchu. Na druhou stranu Death Fetishist nehrají jednoduše, triviálně a předvídatelně, mnohé rytmické zvraty jsou i ve vyšších rychlostech relativně nečekané. Díky tomu není úplně jednoduché se v tom orientovat, rozeznávat jednotlivé písně a zapamatovávat si. To se týká hlavně části alba od „Astral Darkness“ po „Beauty from Wrechedness“.
Navíc to dodělává skutečnost, že většinou hrací doby prostupují klaustrofobické kytarové vyhrávky, které to celé ještě více zahušťují. A aby toho náhodou nebylo málo, vše završuje poněkud zahuhlaný nečitelný zvuk, v němž to celé trochu splývá. Bez většího povšimnutí tak zůstanou i zajímaví hosté, mezi něž vyjma jmenovaného Bartsche patří D. G. (Misþyrming, Naðra, Skáphe, 〇, Martröð), Doug Moore (Pyrrhon) nebo Mories (Gnaw Their Tongues, De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon).
Mohlo by se zdát, že čas vše vyspraví a že jakmile deska dostane svůj prostor, materiál se konečně patřičně vybarví. Přesně tohle jsem si říkal také, ale postupem času jsem začal pochybovat, zdali tomu tak skutečně je. Víte, „Clandestine Sacrament“ se mi dostalo do drápů víc jak měsíc před vypuštěním mezi lidi a takřka ihned jsem jej začal naposlouchávat, protože jsem původně chtěl mít recenzi venku před oficiálním datem vydání. Jenže jsem měl stále pocit, že do toho ještě úplně nevidím a že potřebuji další poslech. Album jsem dávkoval pravidelně, ale nyní je konec prosince a pořád mám pocit, že „Clandestine Sacrament“ dostatečně neznám. Jistě, trvanlivost je obecně plus a možnost postupně odhalovat zákoutí desky taktéž, ale všeho s mírou…
Nicméně i navzdory právě řečenému mě baví „Clandestine Sacrament“ poslouchat. Když nic jiného, debut Death Fetishist oplývá krásně zvrácenou temnou atmosférou, jež z toho páchne na sto honů hned od začátku. I přes lehce rozporuplný pocit (zůstává otázkou, jestli to takhle nemá být) se ovšem jedná o záležitost, jíž – stejně jako v případě Ævangelist – nechybí zajímavost i vysoká úroveň. Což lze poznat už jen z toho, že i po onom tříměsíčním boji mě „Clandestine Sacrament“ svým způsobem stále láká a vlastně si dokážu bez problémů představit, že si to koupím. A z tohoto úhlu pohledu si dovolím říct, že Death Fetishist za pozornost stojí, byť není zaručeno posluchačské uspokojení. Ale i ta nervní nejistota, že v tom něco je, ale nevím co a nedokážu na to dosáhnout, je vcelku přitažlivá.
