Archiv štítku: black metal

Recenze

Bestial Raids – Master Satan’s Witchery

1 komentář
Bestial Raids - Master Satan's Witchery

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Elder Devilry
02. Excrements of Creation
03. Descending the Thantifaxath
04. All Sins Abode
05. Kingdom Below
06. Angel of the Abyss
07. Darkness Visible

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
bandcamp

Kdyby mě dříve někdo požádal o tip z ranku bestiálního black metalu (nebo war metalu, chcete-li), tak vím, že Bestial Raids bych nejspíš nezmínil. Ne, že by alba „Reversed Black Trinity“ a „Prime Evil Damnation“ byla úplně marná. Pár solidních nápadů měla a jejich provedení bylo dost slušné, ale celkový dojem degradovaly různě roztroušené debilní riffy, které zněly jako bez přípravy a bez rozmyslu z fleku splácané ve zkušebně. Ale přeci na těch Polácích něco bylo, minimálně naživo, a snad proto se drželi na dosah všem zájemcům o temný a násilný black metal.

Třetí album trojice Sadist, Necron, Desolator zvané „Master Satan’s Witchery“ je suverénně nejlepším titulem kapely. Pokud na dřívějších nahrávkách vyčnívaly maximálně 2-3 skladby, ke kterým jsem se byl ochotný občas vracet a o jejichž kreditu svědčí i to, že je Bestial Raids hrají živě, tak zde jsou pouze dva kousky, úvodní „Elder’s Devilry“ a prvně vypuštěná „Descending the Thantifaxath“, u nichž po mnoha posleších nedokážu říct, čím jsou vlastně zajímavé. Jejich smysl spočívá alespoň v tom, že člověka seznámí s výborným (!) soundem a také faktem, že album v prvé řadě stojí na šíleném výkonu bubeníka Desolatora. Nejenže vlivem polské vodky umí ultra-rychle sypat, ale dovede si s rytmy hrát, a proto „Master Satan’s Witchery“ oplývá i jakousi nevyzpytatelností, která s posluchačem určitě dokáže pořádně zahýbat.

Album je evidentně zasvěceno klifotickým světům, tedy nevybalancovaným, nebezpečným energiím noční strany, které hrozí, že pozřou samy sebe i svět stvoření. A Bestial Raids se na této desce stali jejich kanálem. V krátkosti bych uvedl, že v druhé půlce „Kingdom Below“ nebo nosných partech „Darkness Visible“ Bestial Raids nikdy nebyli tak zlovolně nepříčetní a majestátní. Kdo si chce nechat urvat palici rovnou, bez toho aby musel sjíždět celé album, nechť dá šanci „All Sins Abode“. No, a pokud máte rádi, když se nakurw a napierdol spáří s pomalejšími pasážemi, jistě by mohly zaujmout „Excrements of Creation“ nebo „Angel of the Abyss“. Ale vzhledem k výše zmíněné nevypočitatelnosti a faktu, že je „Master Satan’s Witchery“ chytře poskládáné album, nelze samozřejmě jednotlivé songy shrnout adjektivy „pomalý“, „rychlý“ a podobně. Mimochodem, i když Sadist nikdy nepatřil k výrazným vokalistům, zde překonal sám sebe. Ne všechny pazvuky ale vycházejí právě z jeho hrdla, protože podobně jako na „Prime Evil Damnation“ se zde objevují i hosté. Jistý jsem si ale pouze příspěvkem Impuratha z Black Witchery.

Samozřejmě, že zde hovořím primárně k lidem, kteří se podobného Blasphemy / Sarcófago soundu neštítí. Pokud pro vás ideální agresivní black metal představují spíše desky jako „Panzer Division Marduk“ nebo „Diabolis Interium“ než „Desecration of the Holy Kingdom“, tak nevím, zda vám bude „Master Satan’s Witchery“ zrovna po chuti. Nedá se také tvrdit, že by Bestial Raids vnášeli něco nového do subžánru, kterým se profilují, ale nekompromisní realizací své vize určitě dosáhli něčeho, co si respekt zaslouží.

Ještě před pár týdny jsem nečekal, že bych s hudbou Bestial Raids někdy mohl strávit tolik času jako teď, a vše nasvědčuje tomu, že se mírné závislosti na „Master Satan’s Witchery“ ještě nějakou dobu nezbavím. Ale s tím se nedá nic dělat, protože volání Ďábla je zde silné…

Minirecenze

Conjuro nuclear – Magia negra

Napsat komentář
Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.

Recenze

Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead

Komentáře: 4
Void Meditation Cult - Utter the Tongue of the Dead

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.10.2016
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Blessed by Lycosidae (Opening Mass)
02. Utter the Tongue of the Dead
03. The Antichrist Prevails
04. At the Door of an Infernal Realm
05. Defile and Devour
06. Alms for the Eyeless Idol
07. The Brimstone Hail
08. Mould and Blood
09. The Shores of Eternal Night
10. Goddess of the Waking Death

Hrací doba: 35:08

Odkazy:
bandcamp

Výhoda recenzování „anonymních“ (či lépe řečeno obskurních) kapel spočívá v tom, že v úvodu není třeba vypisovat romány. Jakoby nestačilo vědět jen to opravdu základní info, že Void Meditation Cult původně předcházela kapela Sperm of Antichrist. V ní Desolate Defiler působil i s jednou „neznámou“ dámou (která údajně vedla již neexistující label Crush Until Madness), ale ta byla po vydání jediného dema „Blight and Darkness“ a odehrání jednoho či dvou koncertů stejně odejita.

Desolate Defiler s novým názvem a již vlastními silami stvořil demo „Sulphurous Prayers“, které (nejenom) mně v době vydání (2009) uhranulo svou naprosto zvrácenou atmosférou. Těžko se dopočítat momentů, kdy mi z éterických linek hrozila zástava srdce a pominutí smyslů. Těch pět let čekání nebylo úplně jednoduchých, rovněž i díky tomu, že Void Meditation Cult nepůsobili příliš aktivním dojmem. Koncerty by se daly spočítat na prstech jedné ruky (dle všeho s personální výpomocí lidí z Prosanctus Inferi a Black Witchery), jednou se mihla zpráva, že v přípravě je šestiskladbové miníčko a také došlo na společné vydání demosnímků „Blight and Darkness“ a „Sulphurous Prayers“ na jednom nosiči. Pochyby, přání a očekávání rozbila až letos zpráva, že Void Meditation Cult na zářijovém festivalu Hells Headbash představí své debutové album „Utter the Tongue of the Dead“.

Rozdíly mezi demonahrávkami „Blight and Darkness“, „Sulphurous Prayers“ a současnou deskou jsou patrné, ale platforma zůstává totožná. Desolate Defiler totiž staví na prokletých základech vystavěných Demoncy a jejich monumentem nečistého black metalu – „Joined in Darkness“ (titulní skladbu Void Meditation Cult mimochodem hráli živě). Dále by se nalezly paralely s ranými Samael, Beherit a jejich „Drawing Down the Moon“, případně i s Black Witchery. Zde ovšem nikoliv co se týče intenzity, ale kvůli temnému fluidu mnoha riffů z pera Tregendova, kterému je „Utter the Tongue of the Dead“ věnováno. Hudba Void Meditation Cult je až nepříjemným způsobem temná, negativní a zlá. Což se sice může v pofidérních zinech psát o každé druhé blackové kapele, ale zde jsou tato slova vskutku oprávněná.

Nekromantická zvuková formule, skrz niž toho Void Meditation Cult dosáhli, nemá složitý postup, ale každá ingredience byla pečlivě vybrána, ošetřena a veškeré úkony jsou vykonány precizně. Vize Void Meditation Cult je ucelená a hlavně byla naplněna. Jsou zde samozřejmě skladby a pasáže, které osobně upřednostňuji, ale nepatřičná či zbytečná výplň se dle mého skromného názoru nenachází. Je ale „Utter the Tongue of the Dead“ chytlavá nahrávka vhodná k pravidelnému poslechu za jakékoliv situace? To rozhodně nikoliv. Album převážně ubíhá v pomalejších či středních tempech, se sypačkami se opravdu šetří a snad jediná skladba, již lze označit za agresivní, je „The Brimstone Hail“. Posluchač je postupně vtahován do stavu mysli, kdy je přirozené v okolních stínech a tvarech vidět věci, které nemohou existovat, a každý náhodný zvuk je podbarven ozvěnou odjinud. Proto si „Utter the Tongue of the Dead“ zaslouží označit za ritualistickou nahrávku, díky níž je mnohem snazší nalézt dělící čáru mezi kapelami, které se někdy záměrně či nevědomky staly kanálem zvláštních nelidských sil, a těmi, které slovo rituál užívají v jeho vyprázdněném významu, jako berličku své falešné image.

Void Meditation Cult

A ještě tak povšechně. Jednotlivé skladby jsou propojeny ambientními pasážemi a nově dostaly prostor i efektivně užité klávesy, které výborně suplují zefektované atmosférické kytarové linky, které tolik ničily na „Sulphurous Prayers“, i když ty zde také nechybí. Vychválit si zaslouží i autenticky zlé vokály, ale než abych se je snažil popsat, tak raději doporučím vlastní konfrontaci. Nic z toho by ale neobstálo bez dostatečně mocných riffů, které se samozřejmě drží výše zmíněného démonického paradigmatu, ale rozhodně snesou srovnání i s modlami, ze kterých Void Meditation Cult vychází.

Snad jen ke zvuku bych vznesl vážnější výčitky. Produkce byla sice zvolena náležitě, ale nemyslím si, že i v této oblasti kapela musela následovat „Joined in Darkness“ nebo „Drawing Down the Moon“. Netroufám si sice definitivně říct, zda jsou bicí naprogramované či nikoliv a kytarám jistý špinavý feeling nechybí, ale opravdu by mě zajímalo, jak by album působilo v přirozenějším, organickém hávu.

Void Meditation Cult

Osobně jsem přesvědčen, že čekání na „Utter the Tongue of the Dead“ se vyplatilo, neboť má očekávání byla víceméně splněna. Z toho důvodu předpokládám, že se k desce budu pravidelně v nejbližších letech rád vracet. Nijak extrémně často, k tomu se album ani nehodí, ale jakmile přijde správná chvíle, budu vědět, k jakým zvukům se uchýlit. Stejně tomu bylo i v případě „Blight and Darkness“ a „Sulphurous Prayers“. „Utter the Tongue of the Dead“ obě nahrávky převyšuje, takže nepředpokládám, že by tomu mělo být teď jinak. Pusťte si i vy Void Meditation Cult někdy o samotě, ve tmě a tichu, klidně i venku, a třeba pochopíte.

Recenze

Eldamar – The Force of the Ancient Land

Komentáře: 7
Eldamar - The Force of the Ancient Land

Země: Norsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Northern Silence Productions
Původní vydání: 4.2.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Spirit of the North
02. Winter Night
03. Travel in Woods
04. From Life to Spirit
05. Valkyrjur Ancient Ones
06. The Border of Eldamar
07. Galaðwen the Eldar
08. New Beginning

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Tolkienův fantasy svět metalové kapely vždy lákal. Bylo to už dávno předtím, než se strhla obrovská celosvětová Pánoprstenovská mánie zapříčiněná natočením velkolepé adaptace knih, a je to tak i v době, kdy už tato mánie opadla a pozornost mainstreamového publika potažmo filmového průmyslu se přesunula jinam. Eldamar je další do rodiny podobně laděných projektů, přičemž je zajímavé, že mnohé tyto skupiny spojuje nejen tématika, ale i podobný zvuk. Pokud tedy slyšíte na jména jako Caladan Brood, pro mě za mě třeba Emyn Muil a samozřejmě v první řadě především Summoning, pak jste u Eldamar na správné adrese.

Eldamar konkrétně pochází z Norska a jedná se o jednočlennou formaci, jejíž hlavní postavou je Mathias Hemmingby. Jedná se o mladého muzikanta (Metal-Archives udává, že mu je rovných dvacet let), pro něhož je Eldamar první hudební prezentací. Mathias se neobtěžoval s žádnými demosnímky a okamžitě se vrhl na dlouhohrající desku, jež vyšla v únoru letošního roku pod názvem „The Force of the Ancient Land“. A nedlouho nato se mu dostalo odezvy, jakou snad ani nemohl čekat – potenciál zavětřila zavedená firma Northern Silence Productions, která hned v květnu pustila do světa profesionálně udělanou reedici na digipak CD.

Hádám, že dle výše nastíněného obsahu muziky a zmíněným skupinám asi tušíte, jak bude „The Force of the Ancient Land“ znít. A víte co? Ono to přesně takhle skutečně zní. U Eldamar nenajdete ani náznak čehokoliv novátorského či objevného, je to úplně klasický průhledný tolkienovský black metálek, jak jste jej slyšeli už na mnoha jiných místech v takřka stejné podobě. Ale to se při obálce, jakou reedice disponuje, asi dalo čekat, spíš opak by byl překvapením. Očekávejte tedy epicky rozmáchlé písně, které svou stopáží jdou i vysoko nad deset minut. S jedinou výjimkou v podobě finální „New Beginning“ trvající „jenom“ necelých devět minut a obligátních nemetalových meziher „Travel in Woods“, „Valkyrjur Ancient Ones“ a „Galaðwen the Eldar“.

A takhle rozděleno vlastně funguje i celé „The Force of the Ancient Land“ – Eldamar zná jen dvě polohy. Jedna je ke slyšení ve všech metalových skladbách, druhá ve všech mezihrách. Co to znamená? Jednoduše, intermezza jsou pohádkový patetický ambient. A ony metalové kousky? Že se vůbec ptáte. Pomalá tempa, monotónní zastřená kytara, zastřený vokál, jednotvárné bicí a hlavně výrazné ambientní zasněné klávesy. Recept je to docela jednoduchý, navíc po celou hrací dobu dokola omílaný, přesto si Eldamar věřil na neskromnou délku jedné a čtvrt hodiny.

Upřímně, „The Force of the Ancient Land“ není žádný velký zázrak. Jednoduše je to takový mírně přiteplený kýč. Abych ale nebyl úplná svině a nekecal, tak musím říct, že se to dá strávit i bez újmy na zdraví. Vlastně se nahrávka poslouchá docela v klidu a i těch 75 minut lze dát bez extrémnějších obtíží zvládnout. Snad až na nějaké chvilky jako třeba „Travel in Woods“, jež je na můj vkus až moc tklivá. Některé jiné momenty jsou ovšem docela dobře a vcelku hezky vystavěné.

Eldamar

Nic extra, ale na druhou stranu mě to neotravuje jako mnozí jiní z téhle sorty skupin. Například takoví Sojourner, které jsem tu recenzoval před půl rokem a kteří hrají relativně podobně jako Eldamar, mě vysírali o kotel víc a při jejich desce jsem měl chuť akorát tak zdechnout z nadměrné koncentrace homosexuálních kytarových výmrdků. „The Force of the Ancient Land“ mě aspoň neuráží, ačkoliv nemohu tvrdit, že bych si to kdykoliv v budoucnu chtěl pustit znovu. Jestli ale tenhle styl žerete, pak se vám Eldamar s největší pravděpodobností líbit bude.

Recenze

Solitvdo – Hierárkhēs

Napsat komentář
Solitvdo - Hierárkhēs

Země: Itálie
Žánr: atmospheric / melodic black metal
Datum vydání: září 2016
Label: Eremita Produzioni / Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Hierarkhes
02. Aristokratia
03. Devotio – Marco Curzio
04. Fides, pietas, gravitas, virtus
05. Il silenzio

Hrací doba: 46:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Původně jsem tak úplně neměl v plánu novou desku Solitvdo poslouchat. Nicméně ne nadarmo se říká, že člověk kupuje očima – nakonec mě přesvědčil lákavý obal „Hierárkhēs“. Tenhle druh grafiky mám rád a líbí se mi; klidně se můžete smát, že je to pěkně debilní důvod, proč nějakému albu věnovat svůj čas, ale co už. Byly i nahrávky, které jsem si pouštěl z mnohem zhovadilejších důvodů.

Tak či onak, já asi nejsem tím důvodem, proč jste na tuhle recenzi klikali (alespoň tedy doufám), takže se pojďme věnovat Solitvdo resp. nějakým těm obligátním úvodním kydům, bez nichž se to asi neobejde, máme-li se bavit o nepříliš známé kapele. Jedná se o jednočlenný projekt, v jehož čele stojí jistý D. M. pocházející z Itálie. Pokud je mi správně známo, Solitvdo je jeho jediným působištěm. „Hierárkhēs“ nese v dlouhohrající diskografii pořadové číslo dva a navazuje na debut „Immerso in un bosco di querce“ (původní edice na audiokazetě z roku 2014, CD reedice o rok mladší).

„Hierárkhēs“ skupinu představuje jako klávesově blackmetalovou záležitost. Solitvdo ovšem ctí, že se nejedná o bezduché symfonické pidlikání, vzhledem ke kontextu a konceptu využití kláves a majestátních nálad smysl dává. Navíc lze pochválit, že na rozdíl od „Immerso in un bosco di querce“, kde byla ústředním tématem provařená matička příroda, je obsahová náplň „Hierárkhēs“ trochu netypičtější a snad i lákavější. Novinka se totiž zaobírá kulturou a odkazem antického Říma.

Zatím to tedy vypadá vcelku sympaticky, ale po hudební stránce „Hierárkhēs“ žádným velkým zázrakem bohužel není. Solitvdo staví na skladbách delšího rázu – jedině s výjimkou prostřední „Devotio – Marco Curzio“ se všechny ostatní položky tracklistu hravě přehouply přes devět minut a v případě finální „Il silenzio“ dokonce přes jedenáct minut. Je tu tedy spousta prostoru pro vybudování pořádné atmosféry, což je také zcela zjevně cílem Solitvdo. Výsledek však zůstal zaseknutý někde na půli cesty ke kýženému opusu.

Písničky jsou poměrně jednotvárné a většinou jen dokola omílají, případně jen zlehounka obměňují jednu kytarovou linku. Bicí mi znějí trochu plastově, předpokládám, že půjde o bicí automat, jehož podoba sice není vysloveně průserová a postupem času jsem si na ni zvykl, ale vzpomínám si, že při prvním poslechu mě ten zvuk praštil přes uši. Vokály jsou vcelku nevýrazné a příliš pozornosti nepoutají, jsou zapuštěné mezi vše ostatní a působí tedy spíše jako další nástroj. Z toho tudíž tak nějak logicky plyne, že nejvýraznějším prvkem „Hierárkhēs“ budou klávesy. Skutečně tomu tak je, ale lze pochválit, že nejde o otravně kýčovitý rádoby epický patvar. Je z nich samozřejmě cítit majestát, epičnost a v dobrém slova smyslu až patos (což koresponduje s výše zmiňovanou tématikou „Hierárkhēs“) a také jsou výrazné, ale nepůsobí to nijak zvlášť otravně. Ale na druhou stranu ani nijak zvlášť poutavě.

Solitvdo - Hierárkhēs

Jako celek „Hierárkhēs“ nemá dostatek síly na to, aby dokázalo posluchače zajmout nějak výrazně. Na produkci Solitvdo vlastně není nic vyloženě špatného, na co by šlo ukázat a co by se dalo odstřelit. Jen to celé působí poněkud průměrnějším dojmem. Poslouchá se to příjemně, funguje to jako slušná kulisa, ale nic víc se v tom nalézt asi nedá. Jestli zrovna nemáte do čeho (nebo koho, haha) píchnout, pak s „Hierárkhēs“ nic moc nezkazíte, nebudete-li mít přehnaně vysoká očekávání. Jako ukrácení času při čekání, než k vám nějak doputují zajímavější záležitosti, se to na Bandcampu dá několikrát otočit. Toť ale vše.

Recenze

Predatory Light – Predatory Light

Komentáře: 9
Predatory Light - Predatory Light

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Laughing Wound
02. Lurid Hand
03. Path of Unbeing
04. Divine Membrane
05. Sacrum (Feral Devotion)
06. Born of the Wrong Blood

Hrací doba: 41:05

Odkazy:
bandcamp

Bezejmenná fošna Predatory Light pro mě osobně byla jedním nejočekávanějších debutů letošního roku. Důvod je nasnadě a člověk zrovna nemusí mít doktorát, aby na něj přišel – pes je samozřejmě zakopaný v dřívější neřadové demo tvorbě Predatory Light. Poprvé jsem se jménem téhle zámořské smečky potkal v loňském prostřednictvím splitka s krajany Vorde a musím se přiznat, že mě tahle nahrávka docela slušně rozštípala. Do té doby jsem neznal ani jednou ze dvou přítomných formací, ale o to větší pak bylo překvapení, když se z toho vyklubala kurevsky skvělá muzika. A byli to právě Predatory Light, kdo mě zaujal o trochu víc.

Jakmile se tedy začaly objevovat kusé zprávy o tom, že se blíží i první dlouhohrající deska Predatory Light, hned jsem začal větřit další zajímavou záležitost. Jenže… znáte takové to pořekadlo, že přílišná očekávání se leckdy nemusejí vyplatit a že čím víc se člověk těší, tím větší pak bývá zklamání? Inu, to je bohužel částečně i případ debutu Predatory Light. Zdůrazňuji však ono částečně – věřte tomu, že tahle deska není vůbec špatná, naopak je hodně dobrá. Problém je v tom, že není až tak dobrá, že jsem prostě chtěl ještě mnohem víc. A právě díky tomu byly první poslechy trochu zklamáním. Nicméně abych byl fér, tak musím zmínit, že jsem si samozřejmě vědom skutečnosti, že je to spíš můj vlastní problém. Bylo by poněkud nespravedlivé mlátit Predatory Light o hlavu zrovna tohle, zvlášť když je ta nahrávka vlastně povedená.

To ale nic nemění na faktu, že první poslechy se v mém případě nesly na vlně rozčarování. A jestli se vám raná tvorba Predatory Light taktéž líbila a na novinku jste se těšili podobným způsobem jako já, asi to tak budete mít stejně. Čím to ale je? Jeden z hlavních faktorů – není-li to náhodou ten úplně nejdůležitější – je zvuk. Jak už tomu tak bývá, demo tvorba byla víc špinavá. Predatory Light to v téhle podobě náramně slušelo – byli podzemní, ohavní, jedovatí. Rychlé pasáže byly pekelné a četné melodie se dokázaly působivě zahryznout. Řadová deska je mnohem čitelnější a chce se dodat: bohužel. Jasně, zdaleka to není Nuclear Balast metal, to se zase nelekejte, ale přece všichni víme, že to není jen nečitelná garáž versus přeprodukovaná sterilita, mezi těmito dvěma extrémy existuje mnoho dalších mezistupňů. A přijde mi, že se Predatory Light trochu zbytečně na pomyslné ose zvukového zla posunuli tím méně šťastným směrem. Osobně bych si tedy nechal líbit větší nebezpečnost.

Díky tomuhle působí linky sólové kytary až příliš melodicky, což mě zpočátku trochu vysíralo. I navzdory tomu, že jinak jsou tyto povětšinou povedené. Stejně tak nelze Predatory Light vyčítat, že by snad rezignovali na skladatelskou úroveň, protože to by také nebyla pravda. Rozhodně tu jsou povedené skladby, dobře vyznívají i četné doomové pasáže a naopak v těch rychlých momentech je na dosah ruky onen zápal a zanícený fanatismus, v nějž jsem před poslechem doufal. Důkazem budiž třeba bestiální sypanice ve třech čtvrtinách „Path of Unbeing“. Snad i z toho důvodu, že právě v takových chvílích album vyznívá nejvíc zle, jsou pro mě agresivní momenty těmi vrcholnými.

Predatory Light

Jak vidno z některých smířlivějších formulací, postupem času se dojem spravil a nechuť (či snad dokonce pachuť?) vymizela. Před vydáním jsem nechtěl být kritický a naopak jsem věřil tomu, že v téhle recenzi budu muset vychvalovat až do nebes. Realita je nakonec jiná, své výhrady mám a loňské splitko s Vorde mi připadá mnohem působivější, přesto nepochybujte o tom, že se jedná o kvalitní nahrávku. Ve chvíli, kdy jsem oprostil od předsudků a smířil se s faktem, že to zní trochu jinak, než jsem doufal, se ukázalo, že debut Predatory Light ve svých útrobách přece jenom cosi skrývá. A z jistého úhlu pohledu lze vlastně ocenit, že si nahrávka obhájila své právo na existenci i navzdory počátečnímu zklamání.

Na druhou stranu, dokážu si představit i situaci, kdy někomu současná podoba Predatory Light bude sedět více. Pokud si přímo nelibujete v podzemním black metalu, deska pro vás bude stravitelnější a poslouchatelnější, pro zavilé hevíkáře to bude přílišné „maso“ i tak, ale jestli se black metalu přímo neštítíte a starší věci Predatory Light neznáte, album s největší pravděpodobností bude tím nejlepším odrazovým můstkem.

Recenze

Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones

Napsat komentář
Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. The Synarchy of Molten Bones
02. Famished for Breath
03. Onward Where Most with Ravin I May Meet
04. Internecine Iatrogenesis

Hrací doba: 29:12

Odkazy:
bandcamp / bandcamp

První pohled (H.):

Vliv, jaký ta která kapela má či měla na scénu, se dá posuzovat i podle toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích a kolik ostatních se snaží její styl napodobit. V aktuálním tisíciletí není moc skupin, které by v tomto ohledu mohly na blackmetalovém kolbišti konkurovat francouzským Deathspell Omega. Tvorba této formace se v průběhu let stala etalonem toho, jak by měl znít moderní avantgardní black metal – aby také ne, když to jsou právě Deathspell Omega, kdo měl lví podíl na spuštění současné vlny chaotické odnože žánru.

Dříve Deathspell Omega pouštěli do světa nové počiny docela pravidelně, ale v posledních jednotkách let se trochu odmlčeli – doposud poslední nahrávkou bylo minialbum „Drought“ z roku 2012. V mezičase sice vyšlo hned několik vinylových reedic staršího materiálu, ale co do nové muziky bylo čtyři roky sucho. Už nějakou dobu se ovšem dalo tušit, že se něco blíží a že je cosi na spadnutí – ono něco se jmenuje „The Synarchy of Molten Bones“ a nakonec vyšlo ve třetině listopadu. Mohlo by se zdát, že novinka nabízí poměrně chudou stopáž vzhledem k tomu, kolik let uplynulo od „Drought“, ale podle mě nevadí, že „The Synarchy of Molten Bones“ trvá pouhopouhých 29 minut. Za mě to problém není – vždy jsem tvrdil, že je lepší strhující krátký počin než násilně natahovaná hodina s hluchými místy.

No, hluchá místa zrovna na „The Synarchy of Molten Bones“ nehrozí – prostě na ně není čas ani prostor. Předkládaná půlhodinka je ohromně intenzivní a natlakovaná až do extrému. Ve své podstatě je to stále charakteristické pojetí black metalu, jak jej Deathspell Omega zavedli již před lety, ale tentokrát je vše nahuštěné na malý prostor, skoro až co nejmenší možný prostor. Deska polevuje jen minimálně po hudební stránce (ačkoliv po většinu hrací doby se pořád pálí z ostrých), atmosférou však vůbec.

Z tohoto ohledu by klidně šlo tvrdit, že je „The Synarchy of Molten Bones“ nejintenzivnější nahrávka Deathspell Omega. Přijde mi ovšem zbytečně nadhodnocující pasovat album do pozice vrcholu celé tvorby skupiny, jak už jsem na několika místech četl. Nechápejte mě zle, „The Synarchy of Molten Bones“ je skvělá nahrávka, jejíž kvalitativní laťka je setsakra vysoká a s níž Deathspell Omega ponižují drtivou většinu svých následovníků a napodobitelů. I mě to svádí vytáhnout okřídlené prohlášení, že se ukázalo, kdo je ve svém ranku králem. Ale hej… „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“ i „Paracletus“ jsou dle mého skromného mínění ještě o kus působivější záležitosti.

Deathspell Omega

Tímhle prohlášením ale samozřejmě nechci rozporovat kvality „The Synarchy of Molten Bones“, poněvadž se stále jedná o desku hodnou mnoha poslechů a hodnou prostoru na polici vedle dalších nahrávek Deathspell Omega. Stejně tak jde o album, k němuž se člověk bude sem tam vracet, a rovněž nepopírám, že tu jsou i elementy hodné obdivu.

Jedním z nich je právě ona už jmenovaná intenzita a nahuštěnost. Plocha se citelně zmenšila, přesto „The Synarchy of Molten Bones“ nechybí nic, co je pro Deathspell Omega typické. Zběsilé pasáže promyšleného avantgardního chaosu se snoubí s fantastickými melodiemi. Skladatelský level kapely je jako vždy ohromně vysoko, což je ostatně poznat i na skutečnosti, že navzdory extrémnosti materiálu a jeho jednolitosti jsou všechny čtyři skladby jasně rozpoznatelné a vlastně i dobře zapamatovatelné. Deathspell Omega jednoduše umí napsat tak silné pasáže, že se vám vryjí do paměti, přestože je to ve své podstatě docela peklíčko. Jakkoliv se ale „The Synarchy of Molten Bones“ na první poslech tváří ohromně agresivně a nepřístupně, hodně rychle člověk přijde na to, že sladká odměna v podobě božských melodií, silné atmosféry a nezaměnitelné aury nechybí.

„The Synarchy of Molten Bones“ je rozhodně silná a výrazná nahrávka, která je působivá ve své zběsilosti a nátlaku. Je to album potvrzující výlučnost Deathspell Omega a je hodno jména svých autorů. Což je prohlášení, jež samo o sobě říká, že „The Synarchy of Molten Bones“ patří do ranku skvělých věcí. Přesto všechno zůstaňme nohama na zemi a zbytečně nenadhodnocujme – žánrové vrcholy roku jsou tentokrát někde jinde. Spokojenost však na místě je, o tom žádná.

Druhý pohled (Onotius):

Pokud na minulé desce francouzských blackmetalových vizionářů Deathspell Omega byla slyšet poněkud menší živelnost na úkor zádumčivé atmosféry, pak novinka je kouskem pro všechny pochybovače, kteří by si snad naivně mysleli, že ve prospěch avantgardy jejich blackové já postupně vymizí. „Žádné takové,“ vysmívají se Frantíci a perou do nás v mohutné razanci na koncentrované jednohubce „The Synarchy of Molten Bones“ muziku stejně tak experimentálně nesvázanou jako drtící a vážící si fundamentů černěkovového žánru. A je to hukot od prvního do posledního tónu.

Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Jakkoliv první poslechy ještě probíhají trochu s nedůvěrou, jakmile se člověk do hudby patřičně ponoří, je lapen a ani z jejích spárů nechce být propuštěn. Větší apel na syrový neprostupný zvuk je slyšet, hned jak spustí první skladba, v níž silné orchestrální dechy zadují vrstvící se disonantní harmonii a jsou záhy vystřídány mocnými údery bicích a kytar. Ona disonantní orchestrace nahrávku zároveň monumentálně uzavírá, tudíž působí celistvě – což koneckonců potvrzuje i jednotný styl hutné a propracované muziky. Oproti v mých očích vrcholnému dílku „Paracletus“ je zde o špetku méně různorodosti. Novinka disponuje méně melodickými pasážemi a atmosféra je zde jednotvárnější. O to víc je však při správné náladě pohlcující. Ona nespoutanost, špinavost a nekompromisnost je totiž celkem slušně podmanivá. Ať už ničivá dvojka „Famished for Breath“ či rozmáchlá desetiminutovka „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ disponující brilantní instrumentací i napínavou strukturou, album jako celek představuje jedinečnou salvu plnou zdánlivě chaotických, ale v důsledku neskutečně poutavých nápadů.

Deathspell Omega

Očekávání, jež jsem do novinky vkládal, tedy rozhodně nevyšla vniveč. Deathspell Omega se sice po skladatelské stránce nehnuli ani o píď – což při kvalitě jen stěží nazývat nějakou významnou slabinou. Co se týče celkového vyznění, nahráli něco, co dovádí mnohé aspekty předchozích desek do extrému. Sice by možná neuškodilo trochu vyrovnanější dávkování nápadů, jak tomu bylo na na „Paracletus“ nebo skladatelsky přehlednějším „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“, ale nahrávka má svou tvář – pevnou, suverénní a něčím velmi přitažlivou. Zkrátka to funguje tak, že tu máme dalšího aspiranta na desku roku.

Reporty

Possessed, Belphegor, Absu

Komentáře: 2
Possessed, Belphegor, Absu

Datum: 8.12.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Absu, Belphegor, Cold Raven, From Hell, Possessed

Když bylo oznámeno podzimní turné Possessed, Belphegor, Absu a na seznamu zastávek se objevila i Ostrava, tak nebylo o čem dumat. Z metalových stylotvůrců byli Possessed jedni z těch, které jsem neměl tu čest ještě vidět, a nedávný koncert Venom Inc. byl důkazem, že i služebně starší to stále dovedou poctivě rozsekat. No, a nad vystoupením Absu jsem se již ekstaticky vyjadřoval v reportu ze zářijového Prague Death Mass, opáčko tedy bylo povinností.

Dalo se tušit, že i díky Belphegor bude sestava pro návštěvníky velice lákavá, o čemž jsem se přesvědčil hned při vstupu do klubu současně se startem první kapely někdy okolo čtvrt na osm. Dav byl od pohledu početnější než na zmíněných Venom, u baru člověk musel mírně „zabojovat“ a minimálně během předkapel byly stolky s merchem opravdu důkladně obsypány lidmi. A klub se samozřejmě ještě dál plnil. Na číselný odhad si netroufám, ale věřím, že účast byla pro pořadatele i kapely dobrá a pro návštěvníky, včetně těch co neradi davy, stále ještě snesitelná.

Na pódiu se tedy jako první snažili italští Cold Raven, kteří propagovali svůj dlouhohrající debut a také jediný zásek v diskografii. Co si budem nalhávat, jednalo se o průměrný black metal spíše modernějšího ražení. Z některých riffů a vybrnkávaček občas vykouknul Watain z období „Sworn to the Dark“ a „Lawless Darkness“, bohužel však bez přesvědčivého fanatismu či jedovatosti. Italové naštěstí hráli s jakousi důstojností, žádného vyloženého faux pas ať už na poli hudebním či teatrálním jsem si nevšiml. Už jsem zkrátka zažil mnohem horší předkapely. Asi po dvaceti minutách jsem si začínal přát, aby se pánové jali pomalu končit. Ta hromada středních temp v muzice málokdy vedla k nějakému strhujícímu vyvrcholení nebo alespoň osvěžení. Ale Cold Raven mi mé přání splnili celkem promptně.

Američtí From Hell mají venku taky pouze jedno album a hádám, že hlavním důvodem jejich účasti na tour, je kytaristova koncertní výpomoc v Possessed. A dojem? O maličko lepší než z Cold Raven, i když Američanům už se jisté faux pas nevyhnulo. Začínali totiž s instrumentálním intrem, které jelo z pultu a samozřejmě že když muzikanti hrábli do strun, tak to absolutně nesedělo a všechna gradace byla v prdeli. Pár lidí se uchechtlo, zvukař vše rychle srovnal a následujících cca 25-30 minut průměrného death/thrashe již ubíhalo v pořádku.

From Hell

No, a okolo půl deváté se na už pódiu chystali Absu. Gunslut s Proscriptorem pozvolna upravovali a ladili bicí, Ezezu (basa, vokál) a Vic Crom (kytara) se přišli přichystat vzápětí. Všichni zmínění se na pódium dostavili již lehce „začernění“ a po krátké zvukovce se rozjelo intro „Terminus“, aby na něj navázala se „Swords and Leather“. Proscriptor odklepal, zařval a minimálně publikum u hrazení bylo okamžitě jeho. Rozběhl se decentní kotel, který se v intenzitě pozvolna stupňoval. Ano, teď už hrál elitní metal. Po „Swords and Leather“ a „Sun of Tipharet“ Proscriptor přesně oznámil kolik minut mytologického okultního metalu ještě zbývá, a trojice do lidí z fleku naprala salvy „Highland Tyrant Attack“, „Never Blow Out the Eastern Candle“ a „The Cognate House of Courtly Witches Lies West of County Meath“. Gunslut vystřídal „sira Přísnotu“ za bicími a závěr setu patřil „And Shineth Unto the Old Cometh“, „The Gold Torques of Uláid“ a dvěma peckám z „Tara“ – „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“. Proscriptor se na pódiu kroutil jako posedlý Dio, štěkal texty, co to šlo, a dal bych ruku do ohně za to, že v Barráku bylo jen minimum lidí (pokud vůbec nějací), kteří by si na Absu dovolili kydat špínu. Triumf!

Ale jelikož se jednalo o skoro totožný set, jaký jsem viděl v září, a něco málo tomu v Ostravě přece jenom chybělo, tak byl můj osobní dojem o něco snížený. Ale ještě nebyl večeru konec.

Absu

Belphegor moc v lásce nemám, i když jejich vydobytou pozici v extrémně-metalovém „mainstreamu“ chápu. Z pódia zmizely bicí sloužící prvním třem kapelám, přibyly kapelní zástavy, jakési „kostěnné“ totemy, které byly zespodu nasvíceny a nějaké ty další rohaté lebeně. Všichni čtyři členové také došli na stage zmalovaní, zakrvácení… bla, bla, bla,všichni víme jak Helmuth, Serpenth a spol. obvykle vypadají. Zpočátku působil set Belphegor celkem impozantně, a to nikoliv jen vizuálně. Kapela byla pochopitelně nejextrémnějším spolkem večera, ale není extrém jako extrém, a abych Rakušákům toho Ďábla opravdu uvěřil, chtělo by to víc, mnohem víc (umění autenticky infernálního a vyblástěného death/blacku prosím konzultujte s posledními třemi deskami Arkhon Infaustus). Dav pod pódiem logicky zhoustnul a nemálo lidí set Belphegor pozorně sledovalo. I se mnou takové „Lucifer incestus“ „Diaboli virtus in lumbar est“ celkem hnuly, ke konci jsem měl dokonce chuť se na kapelu prorvat více dopředu, ale to už hrála (myslím) skladba „Totenkult“, s níž vše skončilo. Za mě ok set, který bych z rozmaru asi dokázal více ztrhat, ale věřím, že pro některé to byl velký zážitek. I když nepřišlo mi, že by to v kotli nějak výrazně a trvale vřelo, byť na výzvy kapely (minimálně jednou z úst Serpentha zazněla i česky) publikum reagovalo živě. A pak přišli Possessed, hehe…

Belphegor

Pódium bylo vyklizeno, bicman Emilio Marquez v běžeckém dresu (nebo co to bylo) se pomalu šteloval a bavil obecenstvo posunky a ksichty. Netrvalo to dlouho. Za volání „Possessed! Jeff! Jeff!“ na pódium vyjel i Becerra a s „Pentagram“ se začalo. Kotel, až na pár krátkých výjimek, neustále vřel, což si vyžádalo několik frontmanových glos, a početný mlýn byl natolik intenzivní, že jsem určitě nebyl sám, kdo další dny počítal modřiny a bolavá místa. Nebylo divu, protože Possessed byli opravdu strhující a ukázali, jak se dělá extrémní metal bez zbytečně ujetých temp a rádoby-šokující teatrality. Prostě čistokrevný námrd. Possessed samozřejmě dali pár skladeb ze „Seven Churches“ („Satan’s Curse“!!!), více jich zaznělo z „Beyond the Gates“, EPko „The Eyes of Horror“ sjeli téměř celé. V poslední cca třetině, než došla řada na kulty největší („The Exorcist“, „Swing of the Axe“ a samozřejmě „Death Metal“), zazněla i nová skladba „Abandoned“. Šílenství a příboj energie nepolevily ani během novinky, no a úplný závěr si jistě dovedete představit. Kapele se koncert v Ostravě zřejmě líbil a troufám si tvrdit, že ani čeští, slovenští a polští fanoušci neodcházeli zklamaní. Snad až na jedince, kteří někde zrovna spali.

Possessed

Našlo by se nějaké negativum? Možná ano. Trochu mi vadila ona „klasika“, kdy je headliner nejhlasitější. Jednak by mi nevadilo, kdyby v tomhle ohledu Absu trochu více kopali. Ale na druhou stranu, přiblížit se při Possessed bez ucpávek k repráku nebyla žádná slast (stejnou pozici jsem na chvíli zaujal u Absu bez problémů). No, a pokud jste si chtěli pořádně prohlédnout Becerru, tak jste se prostě museli prorvat do přední řady, případně vychytat momenty, kdy se dav trochu rozestoupil. Ale to jsou jinak maličkosti.

Snad je z řádků výše jasné, o jak výborný koncert se jednalo.

Recenze

Cryfemal – D6s6nti6rro

Napsat komentář
Cryfemal - D6s6nti6rro

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Infestacion
02. Atmosfera de tristitia
03. Profanatism
04. Requiem eterno
05. Bajo astral
06. Ultimas palabras
07. Perdido no cemiterio
08. Espectros de belmez

Hrací doba: 39:04

Odkazy:
facebook

Cryfemal je kapela, která je na jednu stranu děsně vtipná a na druhou stranu zároveň hodně dobrá. Z ultimátně pošukaných obrázků jsem si dělal humor již v dobové recenzi na „Malicioso sonido putrefacto“, tudíž se moc opakovat nebudu a pouze dodám, že ke kultovním fotkám jako „visím na obráceném kříži“, „lezu do rakve a tvářím se u toho jak kokot“, „hraju si na hrobníka“ nebo „vykuř mi párek, bejby“ nyní Ebola, lídr skupiny, přidal neméně dementní vystupování ve spoďárech. Zvlášť když si na ně napíše „RIP“, hnáty ověsí tunami hřebů a jde v tom hrát živě. Jo, přesně kvůli tomu je Cryfemal tak směšná záležitost.

Nicméně hudebně je to docela jiné kafe. Jakkoliv se Cryfemal na první pohled zdálky tváří jako strašná píčovina, v reálu je ta produkce výborná – samozřejmě jen z určitého úhlu pohledu, protože někomu bude připadat sračková i ta muzika. Mě osobně to ovšem baví, jelikož black metal v podání Cryfemal je dokonale zvrácený, nemocný a nechybí mu ohavná aura hřbitovního puchu. Přesně kvůli tomu jsem si tenhle španělský projekt kdysi oblíbil. Docela mě tedy mrzelo, když to Ebola v roce 2011 zabalil. Rozlučka prostřednictvím šesté desky „Malicioso sonido putrefacto“ sice byla důstojná, ale i tak mi to přišlo jako škoda. Svět se ovšem točí dál, poslouchal jsem holt staré věci a zvyknul si na skutečnost, že nová fošna Cryfemal už nebude.

O to víc mě překvapilo, když se v loňském roce začaly objevovat kusé zprávy, že Ebola své chorobné dítko přivedl opět k životu a pracuje na novém počinu. Ten se jmenuje „D6s6nti6rro“ a na rozdíl od minulosti, kdy alba Cryfemal vycházela na obskurních labelech, se ho ujala renomovaná firma Osmose Productions. Zpočátku jsem byl vůči novince skeptický, ale nakonec musím uznat, že se jedná o povedenou záležitost, jež starší tvorbě nedělá ostudu, byť je trochu jinde. A z tohoto ohledu snad lze prohlásit, že návrat Cryfemal smysl měl.

V základě se opětovně jedná o blackmetalovou temnotu. Jisté a ne zrovna zanedbatelné rozdíly tu však jsou. Především mi připadá, že novinka nezní tak barbarsky a nemocně jako starší věci, jako kdyby byla blíže konvenčnějšímu blackmetalovému zvuku. Což je možná důsledek druhého největšího rozdílu – i když se to tak na první poslech nemusí zdát, „D6s6nti6rro“ je relativně melodická nahrávka. Zatímco dříve bylo hlavní náplní nahrávek zvěrské riffování a zlo odkapávalo z reproduktorů, na novince se hlavního slova ujímají mrazivé kytarové vyhrávky.

Tak či onak, deska vás přivítá pěkně od podlahy, protože hned na první pozici se nachází bestiální zásek „Infestacion“. Žádná intra ani nádech před bouří, hned od první vteřiny se rozjede sypací inferno par excellence. Záhy se ovšem ukáže, proč lze Cryfemal (stále) považovat za dobrou kapelu. Na rozdíl od mnoha kazimrdů tvořících hudbu s přesvědčením, že v black metalu stačí jen zběsilý bicí kulomet a primitivní tremolo, totiž Ebola ani ve vysokých rychlostech nezapomíná na skutečnost, že hudba potřebuje nápady. „Infestacion“ provází výše zmiňovaná melodika, několik povedených zvratů a v některých momentech vše dokreslují klávesy zastrčené v pozadí za blackmetalovým marastem.

Cryfemal

Pokud jste ale nabyli dojmu, že se v podobném duchu ponese celé „D6s6nti6rro“, musím vás trochu zklamat (anebo příjemně překvapit?). Hned druhá „Atmosfera de tristitia“ nabídne střední až pomalejší tempo a díky povedené vyhrávce, která se prolíná většinou písně, se jí daří navodit atmosféru, přesně jak slibuje název. V jiných částech fošny se zase objeví skoro až chytlavé riffování nebo naopak jemné vybrnkávání, které vždy nezbytně uvozuje další příchod black metalu. Jak vidno, ingredience nejsou ničím výjimečným. Ebola je však na „D6s6nti6rro“ míchá dostatečně poutavě na to, aby z toho lezly silné skladby. Většina songů vystřídá vícero zmiňovaných poloh a přelévá z pomalejších pasáží do zběsilé rychlosti a zase zpět jak nic. Vše je poskládáno s takovou jistotou, že písně fungují na jedničku a žádná z osmi přítomných není slabší.

Samozřejmě, „D6s6nti6rro“ není nijak objevná nahrávka. Ale je poctivá a co ztrácí na nějaké výlučnosti, to dohání kvalitou materiálu. Ono to asi nezní nijak zvlášť přesvědčivě, ale když Cryfemal rozbalí kusy jako „Requiem eterno“ nebo „Bajo astral“, tak to prostě maká, i když je to oproti minulosti jinde a samo o sobě to není nic zvláštního. Jistě, „D6s6nti6rro“ má hodně daleko k žánrovým vrcholům roku, dokonce to ani není vrchol diskografie Cryfemal, ale pořád se jedná o docela povedenou fošnu, jejíž poslech mě baví.

Minirecenze

Szarlem / Drengskapur – Ritual

Napsat komentář
Szarlem / Drengskapur - Ritual

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.7.2016
Label: Folter Records

Hrací doba: 13:20

Odkazy Szarlem: –

Odkazy Drengskapur:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Na sedmipalcovém splitku „Ritual“ se potkávají dvě podzemní blackmetalové smečky z německé provenience. Ani v jednom případě nejde o žádné začátečníky a obě už na kontě mají více jak dekádu fungování a několik alb – Szarlem dvě, Drengskapur tři.

Přesto jsem se až doposud podrobněji setkal pouze s Drengskapur, jejichž „Der urgewalten Werk“ z roku 2013 jsem poslouchal. Nicméně cokoliv podrobnější byste ze mě dnes vymámili jen těžko – vzpomínám si, že jsem to kdysi prohnal ušima, že to nebyla úplná píčovina a dalo se to poslouchat, ale jinak to bylo poměrně obyčejné a neobjevné. Naproti tomu o Szarlem pouze vím, že tohle jméno existuje, ale jinak jsem to až doteď nikdy neposlouchal. Tak hurá na věc.

Stranu A okupuje právě Szarlem a hned na začátek mohu říct, že právě jejich příspěvek „In the Glare of Fire“ je tím lepším, co splitko nabízí. Hned v úvodní hymnické pasáži na člověka dýchnou těžké devadesátky, ale to nemyslím nijak zle, spíš je to takové sympatické staromilství. Není vůbec těžké v tom slyšet vliv Bathory, ale tento stav trvá jen chvíli. Po minutě a půl se zvrhne „In the Glare of Fire“ v blackmetalový standard ve středním tempu, ale ruku na srdce – pořád je to v pohodě. Nic se nevymýšlí, uctívají se staré pořádky, ale něco v tom je, jisté pasáže jsou povedené, baví mě i uvřeštěný vokál. Není to vůbec nic zvláštního nebo snad dokonce objevného, ale ne všechno takové může být. Nakonec proč ne, album bych si klidně poslechl.

Naopak Drengskapur jsou ti, kdo na „Ritual“ tahají za kratší konec a jejichž píseň působí spíš jen do počtu. „Mitternachtsstund’“ je zvukově ještě o kus syrovější a také rychlejší. Ve skutečnost by šlo i zde zopakovat, že kapela nic nevymýšlí a hraje dle dávno zaběhlých žánrových schémat. Tak to je, ale na rozdíl od „In the Glare of Fire“ to nemá sílu strhnout a povýšit poslech na nějakou vyšší úroveň než pouhé „dá se to poslouchat, nesere mě to“. Tato sice znamená, že „Mitternachtsstund’“ není sračka, ale to je poněkud málo, protože song do nadprůměru ani nenakoukne. Pár riffů je oukej, ale… však to sami znáte, to prostě nestačí.

Z hlediska celku je „Ritual“ nepříliš výrazným počinem undergroundového ražení. Podobných sedmipalcových splitek máme asi všichni pár doma a tohle by se mezi nimi hravě ztratilo. Neurazí, a když se to člověku náhodou dostane do sbírky, není důvod to vyhazovat. Na druhou stranu, ani nevidím důvod to z té police vytahovat na úkor jiných (lepších) nahrávek nebo si to snad cíleně pořizovat.