Země: Kanada / Francie Žánr: thrash metal Datum vydání: 19.6.2015 Label: Mausoleum Records
Tracklist:
01. Apéro
02. Grievance
03. Double Edged Sword
04. Invasion
05. Debauchery
06. The Day After
07. Ultimatum
08. Insidious
09. Demonikhol
10. State of Delusion
11. Last Call
Vypadá to, že Eric Forrest je aktuálně při chuti, protože čtvrté album své domovské kapely E-Force, které se jmenuje „Demonikhol“, vypustil do světa zhruba rok od vydání poslední placky „The Curse…“. Jasně, oproti vyhlášeným workoholikům to není žádné terno, ale když se podíváte na diskografii blíž, tak pětiletá pauza, která dělila debut „Evil Forces“ s nástupcem „Modified Poison“, nebo dokonce šest let mezi druhým a třetím albem, je oproti aktuálnímu pracovnímu nasazení této party rozhodně někde jinde.
Když si vzpomenu na loňské „The Curse…“, tak se mi vybaví neskutečné množství energie a poctivá porce natlakovaného thrash metalu. Jednalo se o první album E-Force, které jsem měl možnost slyšet, a líbilo se mi tak hodně, že jsem si řekl, že do příště už budu mít nastudované i předchozí dva počiny, ovšem Eric Forrest vypustil „Demonikhol“ tak rychle a nečekaně, že jsem svůj slib splnit nemohl a první roky kariéry této kanadské trojice jsou mi tak stále utajeny, ovšem to není v jádru žádná překážka, aby si kdokoli, kdo je na tom stejně, nemohl „Demonikhol“ užít.
To hlavní, čeho se v případě takhle rychle vydaného nástupce skvělé desky člověk bojí, je, zda se i tentokrát podaří udržet laťku kvality na předchozí úrovni, nebo bude výsledek působit spíš jako chudý příbuzný a slepenec minule nepoužitých nápadů. Sám za sebe můžu říct, že ačkoli novinka vznikala v opravdu rychlém sledu za „The Curse…“, tak nemám pocit, že by Eric Forrest a Krof, kteří tvoří aktuálně tvoří sestavu E-Force, něco zanedbali nebo záměrně ošidili. Pokud si říkáte, že ve výčtu sestavy chybí Jérôme Point-Canovas, tak vězte, že v sestavě je stále uveden jako kytarista, ovšem rytmické stopy nahrával tentokrát Forrest sám a o sóla se podělila pětice kytaristů, z nichž nejzajímavější je pro nás Tomáš Skořepa z řad domácích Exorcizphobia, takže čert aby se v té aktuální situaci vyznal.
Hlavní je, že „Demonikhol“ je svou kvalitou s „The Curse…“ téměř srovnatelné a díky zkrácení hrací doby o takřka čtvrt hodiny a osekání většiny skladeb k hranici čtyř minut zní ještě více natlakovaně. E-Force nedělají žádné ústupky, takže se připravte na 40 minut agresivního thrash metalu, z jehož instrumentálního vyjadřování (zejména skvělá sóla) je vzdáleně cítit progresivní přístup, ale skladby samotné jsou ze skladatelského hlediska přímočarým direktem na tvář.
Oproti minulejšku se lehce zhutnil zvuk, přičemž zejména kytary už neřežou tak pronikavě, a deska tak ztratila ten oldschoolový náboj, který byl minule zřetelný. Hrany se trochu zaoblily a nástroje se při zvučení roztáhly do šířky, a i když zní výsledek více vyleštěně, tak je „Demonikhol“ jako masivní koule, která je však při prostém nástrojovém obsazení kytara-basa-bicí jasně identifikovatelná a člověk nemá šanci se ztratit. Eric Forrest své hlasivky mučí ve stále stejné poloze agresivního řvouna s až death metalovým výrazivem v hrdle a hlasové experimenty jako střídání různých nálad se nekonají, ovšem v tomto případě to není nikterak na škodu, protože po celou dobu přitvrzuje již tak agresivní podklad „Demonikhol“. Po jisté době se hudba E-Force může zdát jednotvárná a monotónní, protože vyložený moment překvapení se po celou dobu nedostaví, ovšem není to nic, co by mě mělo při poslechu otravovat.
Pokud totiž pominu úvodní intro „Apéro“, závěrečné instrumentální industriální dozvuky jménem „Last Call“ a krátkou mezihru „The Day After“ s mluveným slovem, tak nám zbývá pouhých osm skladeb, které jsou sice jedna vedle druhé celkem úspěšně zaměnitelné (zejména první poslech v tomto byl peklo), ale přímočaré riffy a v rámci možností chytlavé sloganovité refrény se zadírají pod kůži vcelku rychle a počáteční zmatek byl rychle nahrazen řádem, který v sobě až strojově nezpomalující novinka má. Z oné osmičky skladeb se i navzdory dojmu, že jsou všechny takřka stejné a dá se říct, že i stejně kvalitní, dá bez problémů vybrat dvojice, která vyčnívá. Za mě je to skvělá „Doubled Edged Sword“, která splňuje nároky na thrashovou hymnu bez jakýchkoli pochyb a od řízného odpichu přes chytlavý refrén a skvělé kytarové sólo je tohle skladba, kterou jsem si zamiloval okamžitě na první poslech. Totéž platí ještě o vynikající „Ultimatum“, v níž se Forrest výjimečně v refénu pouští do vyšších poloh, a přidává tak na naléhavosti svého sdělení. Skvělý vál se silným thrashovým vlivem starších kapel. Tím, že jsem vybral tuto dvojici, nechci říct, že zbytek je o ničem, ale pokud bych měl určit pár songů, které „Demonikhol“ skvěle prezentují, tak to bude právě tato dvojice a úvodní rychlopalba „Grievance“.
Je hodně pozitivní, že „Demonikhol“, které by teoreticky mělo být šité zatraceně horkou jehlou, protože on ten rok není vskutku dlouhá doba, je ve výsledku neméně kvalitním albem, jakým bylo „The Curse…“, a E-Force tak zažívají hodně silné období, kdy se jejich skladbám dá vytknout jen opravdu málo. Pokud si člověk odmyslí ten fakt, že jsou si jednotlivé kompozice dosti podobné a může se tak jednoduše stát, že se z „Demonikhol“ stane kulisa k jiné činnosti, tak ten příval ostrých riffů a zmučeného vokálu Erica Forresta prostě a jednoduše má něco do sebe. Já dávám zcela jistě palec nahoru.
Země: USA / Kanada Žánr: crust / metal / rock Datum vydání: 15.5.2015 Label: Relapse Records
Tracklist:
01. Lazarus
02. Fire in the Sky
03. Stonecracker
04. Midsummer
05. Hangmans Hyll
06. We Control the Fear
07. You People
08. Prison
09. Sons of the Soil
10. The Lie
11. Our Day
12. The Devil Knows His Own
Věřím, že v jistých kruzích jsou Tau Cross považování za superskupinu, protože sestava, která čítá léty prověřená jména z uskupení jako Voivod, War/Plague a Amebix nenechává hrstku posluchačů klidnou, ovšem pro mě je to prostě a jednoduše boční projekt Michela Langevina, tedy bubeníka Voivod, protože zbylá část personálního obsazení, jež se za projektem Tau Cross skrývá, je pro mě jednou velkou neznámou. Ovšem pro úplnost je třeba říct, že spolu s Langevinem, jenž usedl samozřejmě na bubenickou stoličku, tvoří Tau Cross zpěvák a basák Rob Miller a dvojice kytaristů Jon Misery a Andy Lefton. Tak, tím jsem si odbyl nezbytné úvodní představení a můžu se tedy vrhnout na debutové album „Tau Cross“.
Při bližším pohledu na zázemí jednotlivých členů, kdy většina z nich má za sebou působení v punkově crustových partách, kde se občas mihne i nějaká ta hardcorová pasáž, jsem byl velmi zvědavý, jak se do tohohle uragánu dokáže procpat Michel „Away“ Langevin, od něhož se automaticky očekává futuristická thrashová řežba v takovém ražení, jak ji předvádí v řadách svého domovského působiště. Jistě, v srdci Voivod pumpuje punková krev taky nemalou měrou, ovšem při poslechu Amebix, které má ve svém portfoliu zpěvák Rob Miller, to nestojí ani za řeč. A jak to tedy dopadlo?
Výsledkem spojení zmíněných persón je vcelku přímočará metalová řežba s oldschoolovým nádechem starých Venom, což umocňuje hlavně vokál Roba Millera, který má k tomu Cronosovu chrapláku vcelku blízko. Vyloženě thrashová tempa nečekejte, protože rytmika je punkově jednoduchá a má díky tomu obrovský tah na branku. Kytarové riffy taky nejsou ódou na progresivní thrash metal ve stylu Voivod, takže je jasné, že Langevin v tvůrčím procesu nedržel otěže pouze ve vlastních rukách, což je koneckonců velká škoda, když se podívám na výsledek „Tau Cross“ jako celku.
Hned zkraje si řekněme, co je na „Tau Cross“ špatně. Je to bohužel hrací doba. Ať se na mě pánové nezlobí, ale natáhnout obdobně laděnou desku, jíž by vzhledem k přímočarému zaměření krásně stačilo 30 minut, na délku blížící se jedné hodině, je opravdové zlo. Skladby, které by jinak překypovaly energií a přímočarostí, jsou tak najednou v té záplavě riffů a nepříliš zajímavých refrénů stěží rozeznatelné a album jako celek je špatně stravitelné. Nevadí mi, že jednoduché vypalovačky se natáhly ve většině případů k hranici čtyř minut, protože příkladně „Lazarus“ a „Midsummer“ ona repetitivnost dokonce pomáhá k budování chladné atmosféry, ale když to člověk musí poslouchat takřka hodinu, tak věřte, že i to, co je vám zkraje velice po chuti, najednou nemůžete ani cítit. A právě to je případ Tau Cross, kteří si ukousli příliš veliké sousto.
S jednotlivými skladbami, které jsem si pouštěl jen tak náhodně, jsem ani v závěru desky, jenž už při souvislém poslechu nevnímám tak, jak bych asi měl, neměl žádný závažný problém a třeba balada „The Devil Knows His Own“ je velmi příjemné překvapení skrývající se v samém závěru, ovšem chce to obalit se notnou dávkou trpělivost, než se k ní doposloucháte. Podobnou náladou překvapí ještě „We Control the Fear“, která uprostřed stopáže funguje velmi dobře a přelévá desku ve slabší druhou polovinu. Je možná škoda, že s přibývajícími minutami ubývá rychlých válů jako „Stonecracker“ a „Fire in the Sky“, přičemž na jejich místo se dere skoro až post-punkově emocionální kompozice „Sons of the Soul“, případně utahané kytarovky, jimiž už dnes Tau Cross nikoho na prdel neposadí. To je případ „The Lie“ a „You People“. Naopak nejlepší písně se skrývají za nářezovou „Fire in the Sky“ a delší „Hangman’s Hyll“, přičemž hlavně od té druhé bych to fakt nečekal, protože před prvním poslechem bych čekal rozchrastěnou, punkově říznou píseň, jen s tím rozdílem, že tentokrát ji někdo bude natahovat na plochu trojnásobné doporučené hrací doby, což se neděje a postupným stavěním atmosféry je tohle ten pravý vrchol nahrávky.
Z výsledku jsem dosti zklamaný, protože ty crustově chrastivé riffy spolu s dynamickým vokálem Roba Millera, jenž nahrávce propůjčuje silný retro nádech, fungují dohromady v rámci jednotlivých písních hodně dobře, ale Tau Cross se na svém debutu dopustili osudové chyby a snažili se přinést až příliš velkou porci materiálu, díky němuž je výsledný efekt úderné placky s punkovým feelingem fuč a v hlavě po jejím poslechu zůstane jen hromada riffů a vokálních partů, což je zatracená škoda, protože ten potenciál tady byl a Tau Cross jej promrhali až trestuhodně jednoduše.
Země: USA / Kanada Žánr: experimental Datum vydání: 28.4.2015 Label: Constellation Records
Tracklist:
01. The Sun Roars into View
02. Won’t Be a Thing to Become
03. In the Vespers
04. And Still They Move
05. With the Dark Hug of Time
06. The Rest of Us
07. Never Were the Way She Was
08. Flight
Kolaborace jsou pro mě jednou z nejzajímavějších hudebních forem. Zejména když na jednu desku svedou umělce, jejichž tvorba pokrývá docela odlišné konce hudebního spektra. Na kolaboracích je také vidět, který ze zúčastněných autorů více prosadil svou vizi, neboť málokdy vznikne album, na kterém je slyšet podíl všech jeho tvůrců stejnou měrou (byť nepochybně existují výjimky). „Never Were the Way She Was“ ale ukazuje, že i když jeden z hudebníků převažuje, může přínos toho druhého být naprosto nedocenitelný.
Colin Stetson je saxofonista (a klarinetista, flétnista a lesní rohista), který se poprvé pod svým jménem úspěšně ukázal světu trilogií „New History Warfare“. Technika cirkulárního dechu, kterou ve své hudbě používá, zaručuje dosti unikátní zvuk a Stetsonovi při živém hraní dodává poněkud srandovní vizáž, možná i díky čemuž povědomí o něm rychle roste. To jméno Sarah Neufeld mi bylo donedávna neznámé, neboť sólově tato slečna právě chystá teprve druhou desku. Kanadská houslistka se však výrazně zapsala do historie Arcade Fire, na jejichž albech se podílela dvakrát jako členka a dvakrát jako hostující hudebnice. Právě v Arcade Fire se setkala se Stetsonem (který má mimochodem bohatou zkušenosti s hostováním, zahrnující kromě Arcade Fire třeba legendárního Toma Waitse či rostoucí Bon Iver), z čehož po mnoha letech vyrašila spolupráce ve formě dnes recenzované desky.
„Never Were the Way She Was“ je ponejvíce poznamenána Stetsonovým unikátním zvukem, a tak pokud jste někdy slyšeli třeba jeden z dílů jeho trilogie, budete se na novince cítit jako doma. Jestli jste se ovšem, podobně jako já, na Stetsonových sólových počinech potýkali s přílišnou jednotvárností a obtížnou uchopitelností skladeb postavených bez výrazných momentů na jednom nástroji, pak vás potěším. Právě zde totiž do věci vstupuje Sarah Neufeld, která Stetsonově těžkotonážní bezcitnosti dodává tolik potřebnou kultivovanost. „Never Were the Way She Was“ je lepší, zábavnější a přesto stále hlubokomyslnou verzí „New History Warfare“, mohu-li to podat jednoduše.
A jak to vlastně zní? Praxe se liší skladbu od skladby, ale pěkný obrázek si lze udělat již z přiloženého videoklipu k písni „The Rest of Us“. Stetson udává rytmus, z něhož občas ujede na pár vteřin do zvláštních tónin, na které je si nutno zvykat. Neufeld je vlastně všude kolem, vyplňuje Stetsonovy rytmy souvislejšími melodiemi či častěji vytváří beztvarý ambientní podklad.
Když náhodně proskáčete desku, s největší pravděpodobnější to budou housle Sarah Neufeld, na které narazíte. Přitom mám i po mnohých posleších tendenci vzpomínat jen na ty momenty, do kterých se výrazně zapsal Stetson. Je to trošku nefér, neboť Neufeld tak pocitově odvádí mnohem menší díl práce, než jak je tomu ve skutečnosti. V „The Rest of Us“ je příspěvek obou hudebníků takřka shodný, ovšem specifičnost Stetsonovy hry válcuje méně nápadnou (ale důležitou) roli Neufeld. Někdy je Neufeld ještě méně výrazná („The Sun Roars into View“, „In the Vespers“), jindy pro změnu skladbám dominuje („And Still They Move“, „Never Were the Way She Was“). Bohužel jsou i přes nesporně vyrovnanou kvalitu „Stetsonovy“ písně výraznější a tudíž zapamatovatelnější.
Pestrá je kaskáda nálad, kterou duo vytváří. Od hloubavé melancholie ve „Won’t Be a Thing to Become“, přes tichý zmar ve skladbě titulní až po podobně neveselé drama ve „With the Dark Hug of Time“ jsou však emoce hlavním produktem spojení Stetsona a Neufeld. Někdy si až říkám, jak dokáží vytvořit tak silnou a hutnou atmosféru jen s pomocí dvou nástrojů. Přitom nelze oponovat známým tvrzením, že v jednoduchosti je síla – „Never Were the Way She Was“ je leccos, ale jednoduché určitě není. Je však výkladní skříní oslavující hledání nových cest. Stetson samotný z mého pohledu nalezl nový směr, který by sám o sobě možná zůstal poněkud neotesaný a zapomenutý. Až příspěvek Neufeld pomohl v nalezení jeho pravého smyslu. Výsledkem je dosud nejpříjemnější překvapení roku.
Druhý pohled (H.):
Popravdě řečeno, původně jsem vůbec neměl v plánu „Never Were the Way She Was“ poslouchat. Vlastně abych to řekl úplně upřímně, není to zas tak dlouho, co jsem vůbec netušil, kdo to je Colin Stetson nebo Sarah Neufeld a o existenci těchto dvou lidí jsem neměl sebemenší tušení. Když mi kolega Zajus před nějakým časem hlásil, že by si na něco takového rád napsal recenzi, tak jsem mu na to kývnul, aniž bych se obtěžoval si cokoliv zjišťovat, co to je zač, a kdyby si ze mě náhodou dělal prdel a mluvil o prodavačích párků v rohlíku z hlavního nádraží, vůbec bych to nepoznal.
Když už pak byla recenze napsaná a já jsem ji pročítal, zrovna mi nic nehrálo, tak jsem z lenosti (ano, občas může být člověk dokonce tak líný, že se mu nechce si vybírat, co dalšího si pustit!) kliknul na přiložený videoklip. „The Rest of Us“ ani nestačilo dohrát, abych už věděl, že tu desku chci slyšet celou. Nicméně už jen tento fakt – že „Never Were the Way She Was“ dokáže takhle z fleku zaujmout a poměrně záhy i pohltit člověka, jenž ještě chvíli předtím neměl jakoukoliv představu, oč půjde nebo ci očekávat – dokazuje, o jak silnou nahrávku se jedná.
Ve své podstatě to ovšem není zas až tak divné, že „Never Were the Way She Was“ dokáže oslovit posluchače obskurní hudby, protože navzdory nástrojovému obsazení ta deska disponuje poměrně temným soundem. Až jsem se tomu místy docela i divil, jak moc se nahrávka, na níž se vlastně vyskytuje jen saxofon, klarinet, housle a špetka beztextového vokálu, jenž působí spíš jen jako další nástroj, může svým feelingem blížit žánrům jako třeba dark ambient.
Na rozdíl od kolegy však nemám potřebu nějak zvlášť rozlišovat, kdo z obou zúčastněných hraje v té či oné písni víc, ani k tomu vlastně nemám jakýkoliv důvod. Stejně tak mi jednotlivě skladby ve svých náladách nepřijdou zas tak odlišné a pestré (což nemyslím v pejorativním slova smyslu, možná spíš naopak). Já se totiž vždycky při poslechu propadnu do té hloubky, již v sobě „Never Were the Way She Was“ skrývá, a z hypnózy se proberu až poté, co dozní poslední tóny alba – a přesně tak mi to vyhovuje, protože nahrávky, jež jsou natolik dobré, že dokážou tohle, mám nejradši a právě takové jsou z mého pohledu ty nejsilnější.
Pokud v hudbě hledáte spíše ty abstraktní věci jako uhrančivost atmosféry či hloubku sdělení a žánrové pozadí nebo použité nástroje jsou spíše druhotné záležitosti, pak s poslechem rozhodně neváhejte, protože „Never Were the Way She Was“ za to skutečně stojí. Jednoduše – excelentní deska.
Máte rádi atmosferický black metal s výraznější folkovou složkou? Ráno se rozplýváte nad vikinskou tvorbou Bathory, odpoledne cestou ze školy či práce přemýšlíte při poslechu Agalloch a večer usínáte za zvuků Alcest? Kapela Harrow z Britské Kolumbie vás jistě potěší. Je ovšem otázka, zda dlouhodoběji zabaví. Tato čtveřice hudebníků rozvíjí především onu atmosféru, v níž kombinuje melancholické folkové pasáže s trochu zvláštně nazvučenou black metalovou složkou, to vše prostřednictvím povětšinou minimalističtějších a instrumentálně prostších nápadů.
Mám-li mluvit o formě desky, nemohu nezmínit fakt, že byla fyzicky vydána pouze na kazetách v omezeném nákladu 150 kusů. Ačkoliv to dodává desce jistý punc výjimečnosti, pokud většina lidí narazí na materiál v digitální podobě, stejně budou oproštěni o ten oldschoolový aspekt a zbude jim pouze podivně plochý zvuk. Ten je nejpatrnější v čistě black metalových částech, kde kytary i bicí znějí, jako by byly nahrávány přes chlupatou deku. Čistě folkové části s akustickou kytarou jsou pak o něco čitelnější a co se týče vyznění, občas si dovolí i různé zajímavější harmonické postupy. Osvěžujícím aspektem je občasné využití houslí, jež svými melodiemi zvýrazňují některé momenty a pomáhají materiál trochu zpestřit.
Hned první skladba odhalí jak potenciál kapely, tak hlavní slabiny materiálu. K akustické kytaře, vyhrávající relativně jednoduchý, ovšem pro atmosféru účinný postup, se přidává elektrická kytara a přichází black metalová složka. Postup je povedený, evokuje mi starší Alcest, ale po čase člověk zjistí, že se poněkud opakuje a ani nějak moc nevariuje. Podobným způsobem je s nápady nakládáno častěji. Navíc se občas objevují momenty, jež jako by nebyly co se týče instrumentace tak úplně sehrané, především ve folkové složce, což místy také trochu narušuje pro materiál stěžejní atmosféru. Zatímco metalové části povětšinou využívají melodičnosti podobné shoegaze black metalu, popřípadě díky houslím dostávají lehce doomový punc, ve folkových částech je pak větší snaha o harmonie mezi akustickými nástroji. Občas to zní zajímavě a povede se to, jindy má člověk chvilkami pocit, že to kapku neladí. Některé nápady sice skutečně nejsou špatné, naopak jsou dost solidní, avšak jejich využití není ideální. Například k perfektnímu závěru „Awake Before the Dawn“ se člověk musí prokousat přes hromadu nemastných neslaných repetetivních partů. Jako celek pak funguje „Through the Grey“, jež disponuje zajímavými motivy a přirozeně graduje.
Pokud hudbě Harrow dáte trpělivost, dokáže si vás svou atmosférou získat. Je ale slyšet, že svou tvář ještě tak trochu hledají, zvlášť přihlédneme-li k tomu, kolik inspiračních zdrojů vám různé momenty připomenou. Na jednu stranu je fajn, když se kapela rozhodne vydat vše v malém nákladu a na kazetách, dalo by se to brát jako výzva k tomu více pátrat po kvalitě obsahu než po kvalitě zvuku. Této formy upřímnosti si cením, je ovšem třeba vnímat hranice mezi autentickým zvukem a zvukem nedotaženým (kde některé bubny skoro nejsou slyšet). Zde mě totiž zvuková nedokonalost od nápadů trochu ruší.
Země: Kanada Žánr: melodic death metal / metalcore Datum vydání: 23.2.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Gates of Horn and Ivory
02. My Witness, Your Victim
03. Danse Macabre
04. I Endeavor
05. Faceless Messenger
06. Perpetual Notion
07. A Necessary Evil
08. Architects Hallucinate
09. Disconnect Me
10. The Perfect Embodiment
11. A Gentle Disease
12. Follow the Crossed Line
13. As Above, So Below
O kanadské melodeathové kapele The Agonist se v poslední době mluvilo opravdu hodně. Nejen v souvislosti s novou deskou jménem “Eye of Providence”, ale hlavně kvůli loňskému odchodu dosavadní zpěvačky Alissy White-Gluz. Alissa se rozhodla kapelu opustit a zaplnit uvolnivší se post frontwoman u žánrových kolegů Arch Enemy. Nejsem si jist, zda udělala dobře. Opustit skupinu, která kolem sebe tvoří stále početnější zástupy fanoušků a má svou hudbou solidně našlápnuto, na úkor sice legendárních, ale už tak trochu vyčpělých Arch Enemy?
Nebudu soudit, každopádně na její místo nastoupila Vicky Psarakis. Zvolit náhradu za Alissu určitě nebylo lehké, protože její projev je jistě docela těžké substituovat. Přeci jen krom svěžích hudebních nápadů táhl poslední dvě alba kupředu právě její hlas. Zvládá bezproblémově čisté i growlové party. Vicky Psarakis se snaží a zpívat umí, o tom žádná, ale Alissu prostě plnohodnotně nenahrazuje.
Její projev je místy nejistý, trochu postrádá vlastní identitu a přijde mi, že minimálně growling je docela snadno zaměnitelný s jakoukoliv jinou tvrděmetalovou zpěvačkou. Možná proto je na “Eye of Providence” potlačen do úplného minima a Vicky se snaží prohánět své hlasivky hlavně po melodičtějších vlnách. Což je oproti dřívějšku velmi podstatná změna. V některých písních (jmenovitě například “Faceless Messenger” nebo “A Gentle Disease”) se Vickyin čistý vokál poslouchá opravdu dobře. Společně s hudebním vyzněním se ale z The Agonist čím dál tím více stává spíše trochu více technický a trochu více ukřičený metalcore.
Zahrané a nahrané je “Eye of Providence” hezky. K běžnému poslechu fajn, ale nic víc. Žádná přidaná hodnota. Vicky chvíli křičí, chvíli pěje, ale tak nějak to prostě postrádá šťávu a více než čemukoliv jinému se nyní The Agonist podobají posledním deskám Arch Enemy s Angelou za mikrofonem. Proč tedy ta Alissa odcházela? Chce ji kapela takto získat zpátky? Na ohraný zvuk a zastaralé principy? Nechápu.
Na desce o celkové stopáži těsně pod hodinu byste těžko hledali nějaký vyloženě peckový materiál. Jednoduše proto, že tam skoro žádný není. Písně znějí hodně podobně a nebýt několika pomalejších kusů na samém konci, člověk by skoro nepoznal, že neposlouchá jen jednu nechutně dlouhou písničku. Všechny si zkrátka jedou jako kolovrátek: typické melodeathové riffy a melodie většinou bez špetky novátorství a mix čistého s drsným vokálem. Sem tam pár zajímavých nápadů, které ale pod tíhou průměrnosti ani nemají šanci vyniknout. Znovu a znovu. Kytarové finesy Dannyho Marina z předchozích dvou nahrávek se kamsi vytratily a všehovšudy tak zbylo prostě jen průměrné album, další z mnoha.
Zkuste si schválně pustit píseň “Panophobia” z alba “Prisoners”. Ne, pusťte si je rovnou celé. Nářez jak blázen. Od začátku do konce výjimečný a novátorský počin. Potom zkuste to, co jste slyšeli, porovnat s “Eye of Providence”. Nemohu si pomoci, ale v kontextu “Prisoners” zní novinka jen jako chudý příbuzný, kterému někdo ještě zakázal vyjádřit vlastní názor. Takový mám z “Eye of Providence” pocit. Kapela se za každou cenu snaží začlenit mezi sebe novou zpěvačku, ale jaksi zapomíná na to, že má za sebou už několik výborných alb a případná další se sama prostě nezhmotní ve vzduchu.
Jako fanoušek předchozí tvorby The Agonist potěšen nejsem. Výměna na postu zpěvačky by ani tolik nevadila, pokud by za ni kapela našla adekvátní náhradu. Což se naneštěstí povedlo tak napůl. Převaha čistého vokálu také nemusí být na škodu, ale to by naopak ořezaný growl nesměl znít tak obyčejně. Absence zajímavých hudebních nápadů je velký průšvih, který si The Agonist budou žehlit ještě hodně dlouho. “Eye of Providence” je zkrátka průměrná melodeathová/metalcorová deska, jakých se na pultech obchodů válejí tucty. Škoda zabitého potenciálu.
Druhý pohled (H.):
Když se ze sestavy The Agonist odporoučela Alissa White-Gluz, docela dost mě to mrzelo, protože právě ona byla jedním z hlavních důvodů, proč mě tahle kapela tak bavila, přestože podobným žánrům obyčejně příliš neholduji. Navíc to bylo o to horší, že místo v nadějné skupině, jež šla album od alba kvalitativně nahoru, opustila kvůli angažmá u dávno vyčichlých Arch Enemy. Ačkoliv abychom jí nekřivdili, je pravda, že ona sama chtěla souběžně pokračovat u obou kapel, ale zbytek The Agonist se nechtěl o zpěvačku dělit. Tak či onak, výsledek je takový, že se The Agonist na “Eye of Providence” představují s novou vokalistkou.
Osobně jsem se The Agonist s jiným vokálem docela bál, protože jak jsem řekl, právě Alissa mě tam tak bavila. Nakonec však musím říct, že čistě co do zpěvu nemám problém. Ne snad, že by novicka Vicky Psarakis dala na svou předchůdkyni zapomenout, ale dokázala navázat poměrně důstojně a místy odvádí pěkný výkon. A i když jsem s kolegou nade mnou zajedno v tom, že její growling je trošku obyčejný, nemyslím, že by to měla být právě ona, kdo má na svědomí to, že je “Eye of Providence” doposud nejslabší nahrávkou v kariéře The Agonist.
Sice jsem výše řekl, že původní zpěvačka byla tím, co mě na dřívějších The Agonist tak bavilo, ale samozřejmě je nutné to vzít s nadsázkou, jelikož sebelepší zpěv dementní muziku ze žumpy nevytáhne – jednoduše řečeno, desky jako “Lullabies for the Dormant Mind” či “Prisoners” rozhodně měly co říct i hudebně. A přesně v tom tkví ten problém “Eye of Providence”, protože to posluchači nemá co sdělit.
Třeba předchozí “Prisoners” byla hodně svěží nahrávka… sice si na rozdíl od kolegy v recenzi nemyslím, že by byla skutečně tak výjimečná a novátorská, ale byla super a The Agonist se na ní zkoušeli někam posunout. Osobně jsem doufal, že v tom hodlají pokračovat, protože přesně tudy jsem tu cestu viděl – a o to víc je “Eye of Providence” krokem zpět, protože zde kanadská pětice vrství klišé nad klišé, riffy jsou nudné, nad nějakými parádičkami se člověk ani nepozastaví, protože jsou o ničem, skladby jsou většinou taky o ničem a někdy dokonce vyloženě hluché. A hlavně jsou mezi sebou naprosto krutě zaměnitelné. S nadsázkou je to od začátku do konce jedno tempo bez jakékoliv snahy o cokoliv zajímavého.
Výjimečně se stane, že člověka z absolutní posluchačské letargie vytrhne nějaký mírně chytlavější refrén, jako je tomu třeba hned v úvodní “Gates of Horn and Ivory”, ve třetí “Danse Macabre” či v “Disconnect Me”. Jenže všechno okolo těch refrénů i v rámci těch konkrétních skladeb je strašně nezáživné. Výsledkem tak je to, že posluchači zůstane v hlavě spíš akustická balada “A Gentle Disease”, což pro metalové album není ta úplně nejlepší vizitka. Jediné místo, kde se The Agonist konečně o něco pokusí, je až finální osmiminutovka “As Above, So Below”, v níž se kapela konečně vydlábne na nudnou strukturu střídání generických slok a čistě zpívaného refrénu, ale když se k tomu odhodlá až po 50 minutách hudebního vakua, tak se už pomalu ani nemusí snažit. I těch několik málo odvážlivců, kteří se skutečně dostanou až takhle na konec, totiž budou po předchozí náloži melodeathového placeba tak otupělí, že jim ta poslední věc také nic nedá.
“Eye of Providence” je prostě zklamání jako hrom. Kapela, která ještě před třemi lety nešetřila skvělými nápady a měla obrovský potenciál do budoucna, dnes předvádí ukázkové cvičení na téma “jak znít ohraně a dokonale zaměnitelně”. Horko těžko se The Agonist vyškrábali těsně pod hranici průměru, na průměr samotný však nedosáhli, protože na to je jejich novinka až přespříliš jalová. Určitě ne instrumentálně, ani po technické stránce ne, ale co skladatelské stránky ano a zcela bezpochyby. Jak již bylo řečeno, doposud nejhorší nahrávka skupiny.
Na závěr si však neodpustím jednu jízlivou poznámku. I kdyby Alissa White-Gluz v kapele zůstala a The Agonist s ní u mikrofonu vydali přesně to stejné album, pořád by na tom byla hudebně lépe než u Arch Enemy… To jen tak na okraj, že jsem to s tou vyčichlostí myslel skutečně vážně.
Datum: 9.2.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Lydia Ainsworth, To
Deska “Right from Real” patří na poli chytrého popu, respektive – vyhovuje-li vám tohle pojmenování více – experimentálního popu k těm nejzajímavějším počinům loňského roku. Je pravda, že muzika kanadské zpěvačky Lydii Ainsworth asi není úplně pro každého a hlavně její jemný a přesto pronikavý (ačkoliv se to tak nemusí zdát, není to protimluv) hlas a neustálé “uh-uh” vám musí sednout, abyste si to užili. Jakmile se tak ovšem stane, je o zábavu na delší dobu postaráno – a vzhledem k tomu, že v mém případě se tak stalo, bylo jasné, že když se Lydia vydala na své první evropské turné, v jehož rámci nechyběla ani pražská zastávka, tak se na té pražské zastávce také zastavím…
Během zvukové zkoušky to znělo docela strašidelně a Lydia měla větší volume než industriální Author & Punisher na témže místě minulý týden, takže už jsem si pomalu začínal myslet, že to bude poprvé, co na strahovské Sedmičce uslyším neposlouchatelný sound, ale nakonec bylo přece jen zdárně nazvučeno, hlavní protagonistka i oba její doprovodní muzikanti řekli, že jsou spokojeni, a na pódium pustili domácí předkapelu…
I když, předkapela je hodně nadnesené slovo, jelikož za projektem s názvem To stojí jedna potetovaná slečna s kytarou. Jak už asi přímo z nástrojového obsazení plyne, samotná hudba byla stejně minimalistická jako jméno projektu. Což samozřejmě nemusí být špatně a vlastně to špatně ani nebylo, jelikož nakonec šlo o poměrně příjemnou záležitost. Netvrdím, že to bylo dokonalé, to jistě nebylo… asi není zrovna nejlepší po prvních dvou akordech úvodní písničky hned zastavit se slovy “pardon, mám špatně naladěnou kytaru”. Dále mi přišlo, že v trochu rychlejších momentech (samozřejmě relativně rychlejších v rámci jakýchsi lo-fi mezí, fakt žádné death metalové výjezdy), kdy slečna hrála trsátkem, to znělo trochu nelibozvučně, ale nevím, zdali to bylo dáno zvukem nebo skutečně samotnou hrou. Na druhou stranu, ty nejklidnější chvilky byly hodně dobré a hlavně pěvecky to bylo skutečně výborné, tudíž mě to ve výsledku docela bavilo a kladné dojmy rozhodně převážily. Konec navíc přišel tak akorát v tom nejlepším, aby vystoupení nepůsobilo natahovaně (s takovýmhle minimalismem asi přece jen nejde hrát hodinu), takže nemám problém mluvit o spokojenosti, přestože jsem až do toho večera neměl o existenci To ponětí.
Hlavní účinkující večera se nakonec představili ve tříčlenné sestavě bicí, cello a samotná Lydia Ainsworth na klávesách a zpěvu a samozřejmě i v tomto případě se pokračovalo ve spíše minimalističtějším duchu. Komorní hudba však v komorním prostředí Sedmičky a při trochu komorní návštěvnosti (prázdno sice nebylo, ale plno také ani zdaleka ne) fungovala naprosto bravurně. Nebyla to žádná show v tom smyslu, že by se na pódiu děly nějaké kejkle, ale samotná hudba a soustředěný a procítěný výkon všech tří zúčastněných byly naprosto dostačující k tomu, aby šlo hovořit o skutečně skvělém koncertě. Popravdě mě to bavilo takovým způsobem, že mi přišlo, že sotva Lydia přišla na pódium, už byl konec. Ona je pravda, že to trvalo odhadem lehce přes půl hodinky, ale i tak to bylo spíš jak deset minut, což je vždycky známka povedeného vystoupení.
I když jinde asi Lydia Ainsworth nejspíš hraje pro trochu početnější publikum, rozhodně mi nepřišlo, že by byl koncert ze strany hudebníků jakkoliv krácen… i skromné díky všem přítomným za to, že přišli, znělo upřímně a ne jako povinnost, aby se neřeklo. Jednoduše řečeno, celé to působilo velice sympatickým a uvolněným dojmem. K tomu už stačilo přidat výtečné písničky jako třeba “Malachite”, “White Shadows”, “Moonstone” nebo “PSI”, aby šlo prohlásit, že – jakkoliv říkat tohle v reportech je prostě klišé – kdo nebyl, ten hodně prohloupil, jelikož to byl prostě nádherný popový koncert.
Jméno Last Scattering může smrtelník pozemský registrovat maximálně dva roky. Nic to ovšem nemění na tom, že už po tak krátké době byli tito Kanaďané schopni vylézt se svou debutovou dlouhohrající nahrávkou “Eidolon”. A to hned včetně uceleného konceptu, navíc s 60minutovým břemenem na zádech. Kdekdo by si mohli říct, že si toto šestičlenné uskupení přeci jen naložilo přespříliš, nicméně já hlásím milé překvapení. Zůstaňte na drátě…
Při pohledu na obal “Eidolon” jsem si okamžitě vybavil dvě jména, The Dillinger Escape Plan a Katatonia, lépe řečeno jejich poslední řadovky. Ne, že by si byly tyto přebaly nějak nápadně podobné, jen používají stejné barvy a vyvolávají ve mně obdobné emoce. Po hudební stránce jsou si Last Scattering bližší s mathcorovými velikány, melancholické pasáže à la Katatonia budeme na tomto debutu hledat marně. Do redakce k nám “Eidolon” přicestovalo s tím, že by snad mohlo vyhovovat fandům Dream Theater, Periphery, Between the Buried and Me nebo právě The Dillinger Escape Plan. Jako osoba poslouchající pouze poslední jmenované, a to jen ve velice omezené míře, jsem měl na papíře jsem utřít nos, nicméně opak je pravdou a papír tak odchází posmrkán a poražen.
Je sice pravda, že na každém kroku Last Scattering někoho připomínají, a přiznávám, že při prvních posleších jsem se zaměřoval vlastně jen na to, jaké že se to vlivy právě vkradly do té a té pasáže, ale ve finále vlastně nemohu říct, že by Kanaďané kohokoliv okatě vykrádali. Periphery připomínají jen v minimu djentových pasáží, s Dream Theater je spojuje maximálně označení progresivní, a když jsou Between the Buried and Me až příliš techničtí a naopak Last Scattering víc “hrr”, na mysl se mi opět derou The Dillinger Escape Plan, z jejichž tvorby si toho Last Scattering propůjčili patrně nejvíc. “Eidolon” však zní poněkud uspořádaněji, klidněji, což jsou přívlastky, na které v hudbě The Dillinger Escape Plan narazit můžeme, ale jen ve výrazně menším zastoupení.
Samotný koncept, který má “Eidolon” údajně táhnout kupředu, mi však uchází. Kapela bohužel neposkytla nějaké dodatečné informace, jež by objasnily, kolem jakého že tématu se deska točí a spoléhat se tak musím na vlastní intuici. První tóny mě matou. Evidentně orientální motivy v intru sice do lyrické náplně možná zapadnou, ale hudebně mi to tam nesedí. Přítomnost dvou blízkovýchodních členů (soudě alespoň dle jmen) je sice znát, ale vzhledem k tomu, kolik tyto náměty dostávají prostoru (málo), nemohu se zbavit pocitu, že se do té muziky zatoulaly nedopatřením. Zbylá hudební náplň má s tradičními orientálními prvky až na pár sól pramálo společného a celá nahrávka tak stojí především na sofistikované kytarové hře a variabilních vokálech.
Last Scattering jsou na tom s hráčskou vybaveností velice dobře, což je ostatně pro hudbu, která má následovat Between the Buried and Me nebo Periphery, nutná povinnost. U mladých kapel to však v záplavě nadšení, co že všechno na své nástroje umí vykouzlit, hasne u skladatelské stránky. A světe div se, Last Scattering jsou v tomto ohledu moc příjemnou výjimkou. Kanaďanům nedělá žádný problém složit songy atakující deset minut a zároveň přitom nenudit a stopáž jen slepě nenatahovat. Vše je podpořeno solidními nápady, náhlými změnami nálad i temp, čehož můžeme být svědky třeba v “GibGib”, která volně přechází mezi progresivním metal(cor)em a rockovějšími polohami se vším všudy, tedy i vokály.
Změny mezi agresivním řevem a čistým zpěvem jsou jistě záslužným a vítaným prvkem, nicméně tady mají Last Scattering ještě rezervy. Je evidentní, že čistý vokalista si přeci jen není úplně jistý, a není těžké se dovtípit toho, že v popisu práce má obsluhu některého z nástrojů, podle dostupných informací kytar. V některých hlasových polohách evokuje například Darona Malakiana, což nepokládám za výrazné plus ani mínus, jen za prosté konstatování faktu. V režii spletitých skladeb se odehrává naprostá většina stopáže a je vidět, že právě tohle je disciplína, ve které si Last Scattering stoprocentně věří. Výjimku tvoří snad jen poslední dva tři songy, které z nastolené linie mírně vybočují. Ne nijak zásadně, jen sem tam prokoukne nějaký rockovější motiv nebo zaexperimentování s vokálními linkami, ale v rámci celku nejde o žádnou drastickou změnu.
Skladby působí i přes instrumentální komplikovanost velice vzdušně, nepostávají na místě a neustále ženou kupředu. Z kapely je cítit svěžest a touha po tom skládat, nikoliv jen slepě hrát a instrumentálně onanovat. K největším kapacitám progresivního metalu je to přeci jen ještě pár delších kroků, nicméně stále jde jen o samotný začátek cesty. Ta nezačala vůbec zle a je teď pouze na kapele samotné, zda své cestě umožní další směřování, potažmo dosažení vytouženého cíle.
Země: Kanada Žánr: rock Datum vydání: 14.11.2014 Label: Republic Records
Tracklist:
01. Million Miles an Hour
02. Edge of a Revolution
03. What Are You Waiting For?
04. She Keeps Me Up
05. Make Me Believe Again
06. Satellite
07. Get ‘Em Up
08. The Hammer’s Coming Down
09. Miss You
10. Got Me Runnin’ Round
11. Sister Sin
Nebudu si dělat naděje a doufat, že by snad kanadští “rockeři” Nickelback byli u vás, čtenářů našeho skromného plátku, nějak oblíbenou kapelou. Spíše bych očekával spršku plivanců a zdvižených prostředníčků, protože tahle čtveřice se již léta těší mezi příznivci kytarové hudby dosti nezáviděníhodné pozice. Ne, že by si za to Chad Kroeger a spol. nemohli sami, protože jejich alba mají už léta značně sestupnou tendenci a na křivce kvality se dostali na samé dno mainstreamové rockové hudby, ale obecně vzato se stali spíše terčem posměchu než kapelou, kterou lze brát alespoň trochu vážně. Důvod, proč jsem tyhle Kanaďany uvedl jako rockery v uvozovkách, je právě novinkové album “No Fixed Address”, protože po jeho poslechu je jasně slyšet, kam pánové míří. A rocková hudba to zcela určitě není.
Ne, že by při poslechu osmého studiového alba Nickelback ovládly vaše sluchovody diskotékové rytmy, ale oproti dosavadní praxi přibylo samplů, elektronicky znějící rytmiky a syntezátorů. Oni jsou Nickelback celkově už nějakou dobu na míle vzdáleni celkem sympatické podobě post-grunge, s níž kdysi prorazili na přelomovém “Silver Side Up”, ale “No Fixed Address” je ve všech ohledech ještě dál a ruku v ruce s tím je albem opravdu špatným.
Asi každý, kdo v uplynulých deseti letech alespoň občas zapnul rockové rádio, se do kontaktu s hudbou Nickelback dostat musel, takže si odpustím nějaké zdlouhavé popisy toho, co všichni beztak znáte, a jen v krátkosti můžu konstatovat, že kytary jsou opět o malý kus méně konfliktní, protože jsou v těch svých několika vrstvách upravené tak, aby kytarové riffy připomínaly jen vzdáleně a hlavně se líbily rádiovým dramaturgům. Zpěvné vokální linky Chada Kroegera se staly zase o něco vtíravějšími a přímo úměrně k tomu rovněž odpudivějšími (“What Are You Waiting For?” je vážně k zblití) a v minulosti příjemná práce bicmena Daniela Adaira (“All the Right Reasons” v tomto ohledu znělo skvěle) je občas nahrazena elektronickými bicími, takže dojem z produktu namísto rockové nahrávky se podařil Nickelback dotáhnout k naprosté dokonalosti.
Hledat vyloženě povedenou píseň je jako hledat jehlu v kupce sena, a přestože se mi jednu podařilo najít (“Get ‘Em Up” s bluesově rockovým nádechem), tak se tím nic neřeší. Když si na albu, jehož hrací doba se blíží tři čtvrtě hodině, nedokážu najít ani minimální množství záchytných bodů, díky kterým by se dal poslech přečkat alespoň s obtížemi, tak je něco špatně. Na “No Fixed Address” jsou to zejména skladby, u nichž je slyšet, že jejich hlavní snahou je zalíbit se širokému publiku. Jasně, tohle sedí na všech jedenáct z nich, ale experty jsou už zmíněná zhovadilost “What Are You Waiting For?”, roztančená “She Keeps Me Up” s ženským hostujícím vokálem, která musí být pro milovníky starších alb jako rána pěstí do ksichtu, “Sister Sin” a nevkusná balada “Miss You”, při jejímž poslechu mě bolí i zuby, jak nechutně přeslazená je.
Oni Nickelback už dávno objevili takovou tu skladatelsky pohodlnou formulku, jak tvořit hity, takže by bylo bláhové očekávat nějakou revoluci, ačkoli k tomu titul první singlovky “Edge of a Revolution” může svádět. Tahle věc sice místy nechává rozeznít kytary, nicméně ani to z ní nedělá nic víc než na poměry kapely vyloženě průměrnou věc, která bude nějakou dobu otvírat přecpané koncerty díky své jasně čitelné rytmice a sborovému prozpěvování v závěru, ale po nějaké době po ní neštěkne pes. Ostatně si nedokážu představit důvod, proč se vracet k umělecky naprosto prázdným hovadinám typu “The Hammer’s Comming Down”, “Got Me Runnin’ Round” s hostujícím Flo Ridou nebo další sračkoidní baladě “Satellite”.
Možná si říkáte, proč si recenzi “No Fixed Address” vzal na starosti člověk, z jehož textu je jasné, že Nickelback nemusí. Abych to uvedl na pravou míru, tak můžu říct, že starší alba (teď myslím ta před “All the Right Reasons”) mám rád a třeba “Silver Side Up” si dodnes poslechnu s chutí. Bohužel se od té doby stali Nickelback velkou hudební mašinérií na prachy, takže se jejich desjy brodí čím dál hlouběji v bahně nechutné prvoplánovosti a podbízivosti, což není nic, co bych u poslechu rockové party vyhledával. Škoda slov. Chcete poslouchat “rockovou” desku bez duše? Desku, která je prázdná až to bolí? Já tedy ne. Rada na závěr: od tohohle radši ruce pryč.
Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: HevyDevy
Tracklist:
01. Rejoice
02. Fallout
03. Midnight Sun
04. A New Reign
05. Universal Flame
06. Warrior
07. Sky Blue
08. Silent Militia
09. Rain City
10. Forever
11. Before We Die
12. The Ones Who Love
Devina Townsenda asi není třeba představovat. Tenhle sympatický Kanaďan má za sebou již řadu nahrávek, díky nimž je považován za jednu z ústředních postav současného progresivního metalu. Je také neúnavným skladatelem, a tak se jen málokterý rok obejde bez nahrávky, na které by se podílel. Během loňska jsme se tak dočkali hned dvou: v květnu Devin představil první počin nového projektu Casualties of Cool a v říjnu pak přidal rovnou dvojalbum: dlouho očekávané “Z2”. V něm nalezneme hned dvě alba, jež však nejsou podobně spjatá, jako bývají jiné dvoudiskové počiny. Více už ale v samostatných recenzích: začneme samozřejmě diskem prvním, “Sky Blue”.
Devin Townsend Project – Sky Blue
Kam “Sky Blue” v kontextu Townsendovy tvorby zapadá? Malá odbočka do historie nemůže uškodit. V roce 2006 se tehdejší frontman Strapping Young Lad a The Devin Townsend Band rozhodl odejít dočasně ze scény, aby se po mnoha letech neustálého koncertování a skládání zotavil a nabral nové síly. Nečinnost však nevydržela dlouho, a proto hned následující rok vydal dvě sólová alba – ambientní “The Hummer” a extravagantní metalovou operu “Ziltoid the Omniscient”. Výhradně sólová kariéra mu však nejspíše také nevoněla, a tak již po dvou letech vypustil do světa první dvě alba nově vzniklého uskupení Devin Townsend Project. A právě pod něj spadá první polovina “Z2”, album pojmenované “Sky Blue”.
Nebudu asi jediný, kdo je přesvědčen, že právě pod značkou Devin Townsend Project nahrál kanadský umělec některé ze svých nejlepších počinů. Obdivuhodná je i neustálá tendence přicházet s něčím novým, aby žádné z alb neznělo jako desky předchozí, ale zároveň zachovával charakteristický skladatelský rukopisu Na progrockové “Ki” tak Townsend navázal mírně industriálně laděným “Addicted”, symfonicky progmetalové “Deconstruction” vyšlo společně s ambientně-výtahovým “Ghost” a dosud poslední počin “Epicloud” proťal pomyslnou spojnici mezi velkolepostí “Deconstruction” a chytlavostí “Addicted”. Kde v této změti stojí “Sky Blue”? Někde na pomezí “Epicloud”, “Ki” a “Ghost”. Devin Townsend Project si tak poprvé z minulosti bere více, než kolik přináší nového.
Je to ale špatná zpráva? Nenastal čas, aby excentrický Kanaďan konečně začal pilovat to, co už umí, a to nové si nechal třeba až na příště? Na to odpovědět nemohu, ovšem minimálně “Sky Blue” podle mě dopadlo všelijak, ale jen málokdy jsem si při poslechu říkal, že to, co slyším, je lepší než to, co jsem slyšel dříve. Jeho problém je totiž v první řadě v roztříštěnosti: jmenováním tří odlišných alb jsem chtěl jasně naznačit, že se na “Sky Blue” setkává až moc vlivů. Ty se pak neprojevují v celé jeho délce, nýbrž izolovaně v jednotlivých písničkách, a album tak působí nesoudržně. Lze poměrně snadno rozdělit skladby do tří škatulek, které se na desce navíc příliš nemísí a stojí v osamocených hloučcích, mezi nimiž není lehké přecházet. Rychlejší a veselejší písně “Rejoice”, “Fallout”, “Universal Flame” a “Silent Militia” jako by vypadly z “Epicloud”, zatímco trojici “Midnight Sun” a “A New Reign” bych si uměl představit na “Ki”, pokud by při jeho nahrávání již Townsend spolupracoval s Anneke van Giersbergen, jež se na jeho poslední počiny zapisuje čím dál tím výrazněji. Poslední skupinku pak tvoří poslední čtyři písně alba, které v sobě nesou melancholii a nenápadnost, jakou oplýval jedině “Ghost”. Jen jedna skladba pak nejspíše nespadá ani do jedné z těchto kategorií a právě v ní je Townsend nejsilnější – ale k tomu se dostaneme později.
Jaké skladby se vám budou líbit záleží víceméně zejména na tom, které konce Townsendovy tvorby vám sedly více a které méně. Mně samotnému na “Sky Blue” asi nejvíce sedly písně rychlé a veselé, ačkoli i mezi nimi existuje slabší výjimka. Tou je hned úvodní “Rejoice”, jež jako by se snažila vrstvit až příliš mnoho nápadů na stísněný prostor čtyř minut. Některé její části jsou dobré, ale jako celek prostě ne a ne fungovat. To naštěstí neplatí pro “Universal Flame”, skladbu postavenou v podstatě okolo několika málo výborných nápadů. Na jejím konci se navíc ukáže, jak výborně dovede Townsend do jinak veselé skladby zapracovat sborový zpěv. “Silent Militia” pak už od nástupu naznačuje, jak chytlavá mrška to bude, a tento předpoklad se naprosto vyplní. Na lehce vážnější notu brnkne druhá “Fallout”, další z nejsilnějších písní alba, ve které prim hraje hlavně Townsendův výtečný zpěv.
Jestliže výše zmíněné skladby mají jasně rozpoznatelný hitový potenciál, dvojice pomalejších písní “Midnight Sun” a “A New Reign” vyžadovala pro plné docenění o něco více než jen pár poslechů. První zmíněná připomíná starší Townsendovu písničku “Where We Belong”, byť její směřování je spíše vážnější. “A New Reign” je její klidnější a dojemnější sestrou.
Pokud si ještě vybavíte rozdělení písní z počátku recenze, víte, že již zbývá jen škatulka poslední. Zatímco v případech minulých jsem převážně chválil, zde tomu bude naopak. Čtveřice songů album uzavírající je i po mnoha posleších taková… nijaká. Nemá vývoj, nemá náboj, nemá nápad. “Rain City” svou délkou atakuje osm minut, přitom se v ní nestane nic zaznamenáníhodného. To samé platí pro ještě delší “Before We Die”, kterou alespoň jakž takž zachraňuje solidní sborový refrén a druhá, čistě ambientní polovina. O něco lepší je snad jen primitivní “Forever”, jež staví jen na nenápadných klávesách a několika vokálních linkách. I ta ale v druhé polovině značně zeslábne.
Zmiňoval jsem jednu píseň, která se vymyká ostatním škatulkám, a z dobrého důvodu si ji nechal nakonec. “Sky Blue”, titulní track alba, je nejlepším popovým počinem, jaký dosud Townsend vytvořil. Inspirován refrénem jedné ze skladeb amerického zpěváka Ushera napsal Devin jednoduchou píseň, jež díky chytrému míchání vokálů a jemné rytmice svou zábavností poráží vše, co v posledních letech Townsend napsal. Kdyby tohle byl další ze směrů, který se rozhodne v budoucnosti prozkoumat, nemohl bych se v žádném případě zlobit.
Townsend neproslul jen jako dobrý skladatel, nýbrž také jako výborný zpěvák, a i tato skutečnost se na “Sky Blue” výrazně podepsala. Jeho hlas exceluje prakticky ve všech písních, spolupráce s Anneke van Giersbergen je navíc již tak zaběhlá a přirozená, že si lze Townsendův zpěv jen stěží představit bez přítomnosti ženského protipólu. Skladatelsky však podle mě “Sky Blue” dopadlo rozpačitě. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby z něj zmizely poslední čtyři písně. Zbylých 35 minut by jako předkrm k druhému disku, jež je podle autora tou důležitější částí “Z2”, bohatě stačilo. Townsend tak neučinil, a já tak místo pěkné osmičky musím hodnotit a bod a půl níže.
Další názory:
S poslechem “Sky Blue”, tedy prvního disku novinkového počinu “Z2″, se zdá, že kanadský excentrik Devin Townsend vyzkoušel snad už úplně všechno a pomalu a jistě začíná stagnovat, nebo mu aktuální poloha sedí natolik, že nemá potřebu se posouvat se dál. Pravda bude zřejmě v obou těchto extrémech, nicméně s příchodem Anneke, která se od vydání “Addicted” stala nepostradatelnou součástí Townsendovy tvorby, jako by se našel v kombinaci metalu, elektroniky, rocku a špetky relaxačních ploch, přičemž to vše je na “Sky Blue” posunuto směrem k líbivějším vodám a vzletnějším refrénům, než tomu bylo minule. A já se tomu vůbec nebráním, protože poslouchat to album je až na pár výjimek (zbytečná “Forever” a slabá “Warrior”) vážně radost. Stejně jako kolegovi v hlavní recenzi se mi nejvíc líbí rychlejší a hravější songy jako “Fallout”, “Universal Flame” (ta vážně nemá chybu) a “Silent Militia”. Vrchol je pak v nesmírně chytlavé titulní věci, která s jistou dávkou nadsázky ukazuje, jak suverénně by se Devin mohl uplatnit i na poli popové hudby. Oproti Zajusovi však nevidím problém v závěru desky, jenž se prostřednictvím křehké “Rain City” dotkl “Ocean Machine: Biomech”. Předposlední epická “Before We Die” mě uhranula fantastickým sborem a připravuje posluchače na disk druhý. Celkově se mi “Sky Blue”, na které jsem se těšil o něco méně než na druhý disk, líbí snad ještě o malý kousek víc než jeho přímý předchůdce, takže tomu odpovídá vysoké hodnocení. Kaša
Osobně jsem nebyl příliš nadšený, když jsem zjistil, že “Z2” má být dvojalbem, neboť jsem očekával skutečně pokračování čistě navazující na prvního “Ziltoida” – tedy jedno album bez žádného přídavku. První disk “Blue Sky” jsem proto bral spíš jako bonus s tím, že když mě nezaujme, svět se rozhodně nezbortí. Neočekávat nic byl rozhodně dobrý tah, protože sic mě klidnější část “Z2” docela baví, zdaleka není perfektní. Na vině je hlavně hodinová stopáž, kterou “Blue Sky” prostě nezvládá, obzvlášť pokud na něj koncentrujete svoji pozornost. Dokud poslouchám první disk spíš na podkres, při relaxaci nebo usínání, je to paráda (ostatně jako u většiny klidnější hudby, kterou poslouchám), ale ke konci už albu chtě nechtě dochází dech, ač zajímavých momentů nenabízí zase tak málo. Nejvíc z nich září hlas Anneke van Giersbergen, nicméně kombinace silných refrénů, elektroniky a etérické atmosféry je místy vážně parádní – “Warrior”, titulka “Sky Blue”, “Fallout” či “Universal Flame”, oblíbil jsem si ale i klidnější (na poměry alba) “Rain City”, zejména střední část, nebo “New Reign”. Jak říkám, “Blue Sky” rozhodně v mnoha ohledech není špatná deska, nicméně v porovnání s hudbou podobného ražení (porovnání s druhým diskem “Z2”, “Dark Matters”, je tu zcela mimo), pořád mi na ní chybí hlavně silnější závěr a jasnější, sevřenější kontury. V této podobě působí na úkor pestrosti možná až příliš nesourodě – proto “pouze” šest a půl bodu Atreides
Devin Townsend mě nepřestává překvapovat. Tentokrát se mu to však nepodařilo hudební složkou, ale formátem, který si pro své dva nové přírůstky vybral. V Devinově tvorbě se dá vysledovat několik linií, přičemž (pro mě) dva striktně oddělené směry se na “Z2” nepochopitelně protínají. Já vám nevím. Kdyby vyšlo pokračování “Addicted” a především “Epicloud” zcela odděleno od druhého “Ziltoida” s nějakým rozumným časovým rozestupem, u Townsenda dejme tomu půl roku, z výsledku bych byl o poznání šťastnější než nyní. Člověk se totiž nevyhne srovnávání obou disků a v tomto případě, kdy jde o dvě naprosto různorodá díla, je to nepochybně na škodu. Druhá věc se má tak, že “Sky Blue” je fakt hodně povedené. Uznávám, že podobnost “Sky Blue” je s “Epicloud” opravdu velká, ale jelikož se novinka svému předchůdci kvalitativně vyrovnává, dnes mi je to ještě ukradené a problém by mohl přijít až příště. Vzhledem k souběžnému naposlouchávání pokračování zelené příšerky jsem ze začátku neměl ani moc chuť se do poslechu “Sky Blue” nějak zběsile pouštět, ale nakonec si mě ten disk získal sám. Pecky jako “Fallout”, “Universal Flame” nebo “Sky Blue” představují Townsenda opět v té nejlepší formě. Je fakt, že je tu sice pár kousků, které mě zas tak nezaujaly – “A New Reign” a “Forever” – ale kvalitativně dolů příliš nejdou. Celkově až na peripetie s formátem tedy velká spokojenost a já už netrpělivě čekám na 14. březen, kdy si to Devin střihne v Praze naživo. Skvrn
Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: HevyDevy
Tracklist:
01. Z2
02. From Sleep Awake
03. Zilzoidian Empire
04. War Princess
05. Deathray
06. March of the Poozers
07. Wandering Eye
08. Earth
09. Ziltoid Goes Home
10. Through the Wormhole
11. Dimension Z
Příběh mimozemšťana jménem Ziltoid hledajícího na zemi tu nejlepší kávu, který Townsend zvěčnil na svém sedm let starém albu “Ziltoid the Omniscient”, byl mým úplně prvním setkáním s Townsendovou hudbou. Nutno podotknout, že toho tenkrát bylo na albu až příliš, a tak jsem si oblibu a respekt k tomuto hudebníkovi vybudoval až s pomocí následujících desek. Zpětně bych se však nebál označit Ziltoida za jeden z jeho povedenějších výtvorů. Asi není překvapením, že “Dark Matters” je napjatě očekávaným pokračováním mimozemšťanova příběhu.
V roce 2011 v rozhovoru pro Metalsucks padla otázka právě na Ziltoidovo pokračování. Místo odpovědi Townsend jen naznačil: “Rychle si uvědomuji, že humor a metal… to prostě nejde dohromady.” Vše tak napovídalo, že pokud dojde k pokračování Ziltoidova příběhu, nebude to formou hudby. Čemu vděčíme za to, že si “Dark Matters” nakonec našlo cestu na světlo světa, nevím. Po jeho poslechu však tuším, že měl Townsend pravdu. Humor a metal fakt nejdou dohromady.
Zatímco na počátku prvního příběhu byl Ziltoid jen mimozemšťanem přiletěvším na zem ze své rodné planety, v úvodu “Dark Matters” je již obdivovanou celebritou. Jeho sláva však nepokračuje věčně, neboť si ze Saturnova měsíce Titanu na Zemi přiveze “poozera”, jakési blíže neidentifikovatelné stvoření. Když však královna Blattaria, matka všech “poozerů” (a že jich je mnoho) zjistí, že jedno z jejích dětí chybí, vyhlásí Zemi válku, v níž sehraje klíčovou roli nejen Ziltoid sám, ale i další postavy známé z prvního alba, Planet Smasher a Captain Spectacular. Nebudu prozrazovat, jak bude příběh pokračovat a zda se ze všeho kafechtivý ufon nakonec dostane, ale… bože můj, to je ale blbost. První Ziltoidův příběh byl možná bláznivý, ovšem už jen proto, že byl první, byl přinejmenším zajímavý. Ale tohle? Townsend jednoduše při psaní příběhu zvolil takovou nadsázku, jakou nedokážu docenit.
Takto komplikovaný příběh se jistě nedostane k posluchači jen prostřednictvím zpěvu. Proto je album proloženo množstvím mluveného slova, a to jak slovy vypravěče (jenž své promluvy situuje převážně na kraje skladeb), tak dialogy různých postav. Přestože zápletka samotná je jen relativně malým problémem, který lze snadno ignorovat, vlezlá přítomnost monologů a dialogů na každém kroku je problém zcela zásadního rázu. Rozpravy vypravěče jsou dlouhé a nudné a dialogy často uvnitř skladeb překrývají jejich instrumentální stránku. Shnilou třešničkou na plesnivém dortu je pak namluvení postav. Za všechny jmenujme královnu Blattarii (jež ztvárnila jinak skvělá Dominique Lenore Persi ze Stolen Babies), jejíž hlas je i při běžném dialogu přímo odporně zpěvný, a Captaina Spectaculara, který zní jako předpubertální princátko snažící se zapůsobit na vysněnou slečnu.
Townsend měl naštěstí tolik rozumu, že vytvořil i verzi “Dark Matters” bez mluveného slova. Ta oproti ukecanému originálu zhubla o solidních sedm minut a mé bodové hodnocení v podstatě zdvojnásobila. Kdybych měl ovšem hodnotit jen na základě hlavní (nezapomínejme, že disk bez dialogů je pouze v limitovaném digipacku) verze, nezbylo by mi než “Dark Matters” strhat způsobem zcela nevídaným.
Po oproštění od mluveného slova se posluchač konečně může zaměřit na hudbu, která není zdaleka tak špatná, jak se mi zpočátku zdálo. Stejně jako většina Townsendových posledních alb je i “Dark Matters” plné mnoha vrstev a různorodých nápadů. Pokud bych ho měl porovnat se “Sky Blue”, vyvstanou na povrch dva velké rozdíly. Zaprvé, různorodost “Sky Blue” spočívala v nesourodosti jednotlivých písní. V případě “Dark Matters” je různorodost integrální vlastností skladeb samotných a album tuto vlastnost přejímá. Není zde tedy žádný velký žánrový zlom mezi skladbami, všechny změny jsou plynulé, přirozené a na albu jich najdeme mnohem víc. Druhým rozdílem je samotné hudební směřování. Zatímco “Sky Blue” navazuje tam, kde ostatní alba Devin Townsend Project končila, “Dark Matters” pod tuto kapelu nespadá z dobrého důvodu. Hudebně totiž pokračuje v tom, co započal původní Ziltoida. Rozhodující tak je, že vznikl v roce 2007, kdy byl Townsend na rozdíl od dneška ještě pevně zakotven v metalu. Ano, úlety do všech směrů jsou zde také, ale základem “Dark Matters” je metal. To o “Sky Blue” říci nemůžeme.
I na mluvení-prosté verzi alba hrají velkou úlohu hlasy, tentokrát naštěstí již hlasy zpěváků. Kromě Townsenda si ohromnou část vokálů na starost vzal sbor, zaslechneme i Anneke van Gierbergen a výborná je při zpěvu i již zmíněná Dominique Lenore Persi. Kvůli vokálnímu přetlaku sice zbylo méně místa pro samotného Townsenda, ten si naopak díky tvrdšímu materiálu dovolil několikrát sáhnout i k řevu a učinil tak vokální stránku alba ještě rozmanitější. Hudebně je “Dark Matters” stejně střelené, jako byl původní Ziltoid, což se po více posleších ukázalo jako dobrá zpráva. Ve všech písních se mísí různé hravé elektronikou prosáklé části s typicky metalovými základy, které mají obvykle skvělý náboj. Někdy bych k plnému docenění hudby ocenil ještě syrovější podání (i na verzi bez mluvení zůstávají občas některé ruchy v pozadí a velice zřídka i samotné proslovy). Z jednotlivých skladeb bych vypíchl pomalejší “From Sleep Awake” a dvojici delších excentrických skladeb “Ziltoidian Empire” a “War Princess” oplývající možná až geniální souhrou zdánlivě nesourodých prvků. “Deathray” nese ohromnou porci energie a je tak nějak příjemně přímočará. Méně mi sedly některé části “Wandering Eye” a “Earth”, ale v jejich případě jsou to spíše jednotlivosti, přes které se dá snadno přenést.
A tak zde vidím dvě zcela kontrastní stránky alba. Tu s dialogy, kterou si nedokážu užít a nejspíše si ji už v životě nepustím, a tu bez nich, ke které jsem si nakonec po nějaké době cestu našel. Rád bych byl k Townsendovi milý a na konec recenze připlácl číslo 7 jakožto hodnocení limitované verze alba. Jenže tu já nehodnotím, a tak se musím držet toho, co si může každý z nás koupit v obchodě. Tohle “Z2” je podle mě jedním z nejslabších Townsendových počinů. Já vím, že jsem neobjektivní a že i takové album má stále vysokou hodnotu. Přesto mi však starý dobrý zdrogovaný Devin, který vydal legendární “City” jen rok před takřka dokonalým “Ocean Machine: Biomech”, byl mnohem milejší než čistý Devin tvořící hyperkomplikované zpívánky s nerdími texty.
Další názory:
Jak prozradilo hodnocení “Sky Blue”, tak na “Dark Matters” jsem se těšil více. Do pokračování bláznivého “Ziltoid the Omniscient” jsem vnášel nemalé naděje, nicméně je fakt, že výsledek zůstal lehce za očekáváními. Oceňuji, jakým způsobem Devin“Dark Matters” pojal a že druhý disk svým velikášstvím předčil jak první album o kávychtivém emzákovi, tak “Deconstruction”, které jsem si představoval jako předlohu, jak by “Dark Matters” mohlo vypadat. O tom, že si Devin nebyl přijetím takto pojatého konceptu vůbec jistý, svědčí právě třetí disk, kde jsou ony mluvené pasáže vystřiženy a hlavním nositelem příběhu se stává hudba. Ačkoli nemám s rozmluvami na začátcích a koncích skladeb takový problém jako kolega v hlavní recenzi, tak uznávám, že bez nich to album šlape lépe. Hudebně je totiž “Dark Matters” nacpané skvělými momenty, zvraty a rozhodně se nejedná o počin, jehož poslech by byl jednoduchou záležitostí, a žádá si hodně času. Stejně tak nemusí leckomu sednout množství sborů a okatá snaha přenést na plochu hodiny hrací doby ujetý příběh a zabalit to do co nejvíce epického hávu. V tomto ohledu byl první “Ziltoid” přeci jen albem lepším. Původně jsem se chtěl zdržet nějakého vyzdvihování jednotlivých skladeb, protože mě “Dark Matters” baví v celé své délce (no dobře “Through the Wormhole” je z hudebního hlediska naprosto zbytečná), ale vrchol přichází v dvojici “Earth” a “Ziltoid Goes Home”. Za mě skvělá nahrávka, jíž nemůžu hodnotit výš kvůli rušivým mluveným pasážím a protože minule jsem se bavil víc. Kaša
Na “Dark Matters”, přímé pokračování prvního Ziltoida, jsem se upřímně dost těšil. Byl to právě “Ziltoid the Omniscient”, který mě přivedl k Devinově tvorbě. A když to vezmu kolem a kolem, docela mě překvapilo, jakou cestou se na “Dark Matters”Devin vydal. Po stránce instrumentální to až takové překvápko není. Je dobrá, o tom žádná, ale čelist ze země nesbírám. Hudba samotná je postavená na ohromném kvantu motivů, jež se ve struktuře skladeb prolínají a ve většině případů jsou zatraceně chytlavé a správně monumentální. Co mě baví o poznání víc, je pěvecká stránka, která je vážně úchvatná, hra vokálů a sborů mě na celé desce baví asi nejvíc. “Dark Matters” ale stejnou vahou, jakou přikládá hudbě, stojí i na příběhu, a když to vezmu kolem a kolem, album není ani tak albem, jako spíš muzikálem. Naprosto živě si dokážu tohle naprosto zběsilé šílenství představit zfilmované (klidně i zinscenované, nevím ale, zda by divadelní prkna dokázaly sci-fi ztvárnit tak dobře jako film). Z tohoto pohledu funguje 60 minut hudby takřka na výbornou, nicméně pokud k němu přistupujete jako k plnohodnotnému albu, přecejen vyznívají mluvené pasáže trochu v jeho neprospěch. Pokud se ale dostanete do fáze, kdy znáte proslovy takřka nazpaměť a u každého emocionálně gestikulujete a odříkáváte spolu s vypravěčem, nejspíše nic takového řešit nemusíte. “Dark Matters” prostě nabízí mnohem víc než samotnou hudbu a to mě na něm baví snad nejvíc.Atreides
Hodnocení druhé strany, “Dark Matters” alias “Ziltoid vol. 2”, je o poznání složitější. Ačkoliv skvělou jedničku nemám v nejživější paměti, vím, že mě hodně bavila a na její pokračování jsem se hodně těšil. No, a to je právě to, prostě jsem čekal víc. V první řadě tu jsou ony nešťastné dialogy, které veškeré pokusy o napínavou akci kazí již v zárodku, a jestli měly být jakýmsi pojícím elementem, staly se pravým opakem – děj kouskují. A právě nekompaktnost je největší a dost možná jedinou výraznou slabinou “Dark Matters”. Několik kousků Townsenda opět představuje ve velké formě a je prostě škoda, že takové fantastické momenty musím vnímat v rozporuplném kontextu celého alba. Alba, jehož koncept – vytvořit parodii bombastických hymen za pomoci ztřeštěného mimozemšťana, mi vždycky imponoval. Netřeba tedy dodávat, že s kolegovým (a původně i Devinovým) názorem, kdy prý metal a humor k sobě jednoduše nepasují, hrubě nesouhlasím. S tím, že “Dark Matters” byl pokus ne úplně zdařilý, však už bohužel souhlasit lze. Skvrn
Nadja je jednou z těch kapel (kterých po světě neběhá mnoho), jejichž diskografii jen velmi těžko budete mít kompletní a stoprocentně naposlouchanou od A do Z. Za jedenáct let existence vydali tolik nahrávek, že se mi to ani počítat nechce. Letošní rok je pak jeden z těch méně produktivních, kdy vydali jen jedinou řadovku – ta ovšem stojí za to.
Přiznám se, že k loňskému počinu “Flipper” jsem se ještě nedostal, nicméně letošní “Queller” je vážně paráda. Na 40 minutách skrývá čtyři skladby téměř totožné jak délkou, tak svým charakterem. Hlavním jmenovatelem je tu především zvuk a atmosféra. Špinavá, zašuměná produkce podtrhuje dronovou složku a skvěle spolupracuje s rozostřenou, silně zkreslenou kytarou. Hutné riffy znějí ještě hutněji, výšky jsou naopak otupené a zní jako vzdálené chóry mučených strun. Bahnitému základu přispívá baskytara.
Celá deska je, jak už bývá zvykem, klidná. Pomalu tekoucí proud hudby však není depresivní a veškerá agrese chybí. Takřka celá “Queller” působí uvolněně a přirozeně, jako celek má mnohem blíže k shoegazu než k dronovému či noisovému očistci. Postupně plyne a sílí. První dvě skladby jsou takřka relaxační a až ve třetí “Lidérc” se objeví monumentálnější riff. Závěrečná “Quell” je od začátku maličko vypjatější než zbylé skladby, ale až ve druhé polovině boří budovanou poklidnou atmosféru, kterou bezezbytku zpracovává a transformuje v nátlak a noisové završení. Perfektní gradace desky se stará o zážitek, který je-li správně umocněn dalšími vlivy (klidné prostředí, noc, kvalitní jed dle chuti), roste do závratných výšin.
Jako celek funguje “Queller” na výbornou. Je to sice naprosto typická Nadja, nicméně i přesto mu nelze takřka nic vytknout. Je-li to vaše první setkání s kapelou, nejspíš budete z “Queller” unešeni, pokud již máte od téhle kanadské dvojice pár alb v malíku, překvapeni asi nebudete, nicméně potěšeni zaručeně.
