Archiv štítku: CAN

Kanada

Minirecenze

Terrifier – Metal or Death

Napsat komentář
Terrifier - Metal or Death
Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 1.6.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

Odkazy:
facebook

Že vám bylo jméno kanadských Terrifier doposud utajeno? Nezoufejte, nejste jediní. Jde totiž o teprve dva roky starou thrash metalovou mlátičku, která však dříve fungovala pěknou řádku let pod názvem Skull Hammer. Už se chytáte? Ne? Máte fuk, já taky ne. Důležitější však bylo vám vnuknout myšlenku, že dva roky fungující Terrifier ve skutečnosti nejsou žádní cucáci a leccos mají i v jiných projektech nahráno. Dnes se podíváme na první (a doposud i poslední) počin Terrifier – minialbum “Metal or Death EP”, které sice vyšlo již před rokem, ale my na něj s radostí zavzpomínáme v několika dalších řádcích.

Jak jsem již naznačil, Terrifier mají pár let za sebou a je to pekelně znát. Kapela nevmýšlí nic složitého a do posluchače rve od prvních minut až po tu dvanáctou salvu poctivého thrashe se vším všudy. Však se podívejte na obálku, logo, názvy skladeb, tady se na invenci nehraje, síla Terrifier je v něčem, co bylo již dávno řečeno. Jenže vzhledem k tomu, s jakou grácií Kanaďané tuto naprosto neoriginální muziku podávají, člověka ani nenapadne jim to vyčítat za zlé. Je zřejmé, že za název celého EP i titulní skladby “Metal or Death” bych nejradši fackoval, ale v případě Terrifier je to omluvitelné. Na kapele je slyšet ohromná chuť, nasazení a co především – láska chovaná k thrash metalu. Opět – klasický thrashový vokál na pomezí čistého vokálu a křiku, energické kytary, sóla i vynalézavé bicí. Zvuk by sice mohl být vzhledem k dnešním vymoženostem o poznání řezavější, ale to už by to celé vlastně nedávalo smysl, tady se kuje oldschool!

“Metal or Death EP” servíruje to, co bylo již před nějakými 20, 25 lety prostřednictvím Slayer, Exodus, Testament a spoustou dalších řečeno. Terrifier však nezní křečovitě, vyloženě nevykrádají a svým 12minutovým minialbem mě jednoduše zbořili. A to mi u takového druhu muziky stačí.

Recenze

Ordoxe – Beyond Mankind

Napsat komentář
Ordoxe - Beyond Mankind
Země: Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.3.2014
Label: Hymnes d’Antan

Tracklist:
01. Obsessions
02. À travers ses yeux
03. Exiled Archangels
04. Tel un arbre
05. Comes Forth the Night
06. From Chaos Are Born the Stars
07. We Are Vermin
08. Orion Nebula
09. Samsara

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Kanaďané Ordoxe patří do početné skupiny smeček, které vodami undergroundového metalu brázdí již dlouhé roky, přesto se jim nepovedlo se dostat do nějakého širšího povědomí středního metalového proudu (i v rámci metalu existuje mainstream, i když se všichni tváří, že to tak není… to jste nevěděli?). Je ovšem pravda, že zrovna u Ordoxe v tom hraje podstatnou roli fakt, že velkou část z oněch “dlouhých let” nefungovali.

Kořeny Ordoxe sahají až do roku 1989, nicméně v tomto starém období kapela vydala jenom jeden demosnímek, aby posléze zanikla. Obnova přišla až v roce 2006 a formace okolo zpěváka a kytaristy Jean-Françoise Jalberta, který je hlavním hybatelem skupiny, vydala dvě dlouhohrající alba… aby se zase rozpadla. Další obnova pak přišla v roce 2012, po níž Ordoxe vloni vypustili třetí fošnu “Nihil” a letos na ni navázali čtvrtým studiovým počinem s názvem “Beyond Mankind”.

A co že to Ordoxe vlastně produkují? V základě bychom tomu klidně mohli říkat black metal, ale není to taková ta úplně klasická podoba žánru, protože na to jsou Kanaďané docela rozmanití (netvrdím ovšem, že nerozmanitost musí být na škodu, aby bylo jasno), melodičtí a také do své hudby tu a tam nechají promluvit i náznak dalších extrémně metalových stylů.

Přejděme už však k samotnému albu “Beyond Mankind”. Na něm je na první poslech znát, že jej natočili poměrně zkušení muzikanti a ne nějací neumětelové, přesto z něj mám trochu rozporuplný pocit. Předně je nutné zmínit, že Ordoxe rozhodně dokážou přijít i s momenty, které jsou bez jakéhokoliv přehánění výtečné. Jako názorný příklad mohou posloužit třeba skvostné kytarové melodie ve třech čtvrtinách skladby “À travers ses yeux”. O trochu méně skvělá, avšak stále dost dobrá porce melodií se nachází také ve čtvrté “Tel un arbre”. Hodně mě také zaujal předposlední kus “Orion Nebula”, v jehož rámci se Ordoxe vydají až někam na dohled black’n’rollu a sluší jim to tam opravdu dost, protože tenhle kus má vážně grády.

O trochu horší je to ovšem s tím, co se nachází mezi těmito vrcholnými momenty. Netvrdím, že je ten zbytek vyloženě jalový, protože tu a tam se nějaká vcelku povedená pasáž také najde, ale už to není nic vyloženě kulervoucího. Není problém si to poslechnout, ani není problém to doposlouchat do konce (to je zase nutné uznat, že přečkat oněch 43 minut, co “Beyond Mankind” trvá, není žádné velké utrpení), ale o tom, že by to ke mně nějak výrazněji promlouvalo jako celek, bohužel mluvit nemohu. Samozřejmě není vyloučeno, že mám v uších nasráno a že vám se bude muzika Ordoxe líbit o poznání více, avšak pro mě jsou Kanaďané nejzajímavější v těch vyloženě melodických chvílích, naopak z riffů jsem nic lepšího než “poslouchá se to slušně” bohužel nevydoloval.

Ordoxe zcela jistě nehrají špatně a jejich nejnovější deska má úroveň (myšleno solidní úroveň), o tom myslím není sporu. Zároveň však nejde o nic zvláštního a vlastně se jedná jen o jedno další album z mnoha. Na jednu stranu je to škoda, protože by to tak nemuselo být – na “Beyond Mankind” se nachází hned několik pádných důkazů toho, že se Kanaďanům v hlavách vylíhnou i výborné nápady a že s nimi také dokážou pracovat. Potenciál v tom tedy jistě je, nicméně hovořit u kapely, jež vznikla v roce 1989, o tom, že tam je potenciál do budoucna, je taky trochu na hlavu. Možná by neškodilo nechat si na složení a natočení alba delší časové období (pokud skupina není zrovna rozpadnutá, tak jí evidentně na vytvoření desky stačí rok), aby se těch skutečně poutavých nápadů sešlo trochu víc. Do té doby však nemohu nabídnout víc jak lepších 5,5 bodu…

Minirecenze

E-Force – The Curse…

Napsat komentář
E-Force - The Curse...
Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 11.4.2014
Label: Mausoleum Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Je to sice dosti ostudné, ale přiznat to musím. Přestože mám kanadské zasloužilce Voivod zatraceně rád, tak předchozí počiny E-Force, což je dítko jejich bývalého zpěváka Erica Forresta, jsem snad v životě vědomě neposlouchal a “The Curse…” je vůbec prvním zářezem, který jsem od této party slyšel v celé své délce. Nicméně, lepší pozdě nežli nikdy, takže pojďme alespoň v krátkosti na věc.

Přestože jsem nějaké obecné povědomí o tom, co Eric Forrest po svém odchodu z Voivod dělá, tak jsme nečekal, že “The Curse…” bude tak vyrovnaná thrashová jízda, která i navzdory hodinové stopáži nebude nudit. Skvělý zvuk, prvotřídní muzikantské výkony a samozřejmě přesvědčivý Eric Forrest, jenž už ve Voivod dokázal, že se do jejich řad nedostal čistě náhodou. Jeho vokál je mnohem ostřejší a zemitější. Svým až death metalovým zabarvením podtrhuje silné oldschoolové vyznění “The Curse…”. Tento dojem je pak ještě umocněn takovým tím bruskovitým zvukem, což třeba pro mě bylo malé překvapení, ale v žádném případě negativní.

“The Curse…” možná na první poslech nepůsobí nějak lákavě, protože je dlouhé, skladby jsou i přes ne zrovna progresivní strukturu taky delší, než bych normálně vyhledával, ale všechny songy jsou slepené do takové úderné a masivní koule, která se valí jako lavina, před níž není úniku. Zvláště pak první polovina je jako energická bomba, protože od úvodní “Perverse Media” až po “Psyclone” jsem hned při prvním poslechu hleděl se zatajeným dechem a čekal, kdy ten tlak poleví. “Devoured” je díky aranžím v pozadí zdánlivě odpočinkový kus, ale na baladu můžete rovnou zapomenout. V závěru mi sice přebývá poněkud rozvláčná “Your Beloved Hate”, což je při všem tom okolním nátlaku zanedbatelná slabší chvíle.

E-Force mě dost zaskočili. Neříkám, že jsem nečekal od našeho prvního setkání vůbec nic, ale “The Curse…” mě takřka srazilo na zem, protože tolik energie a skvěle podaných thrashových vypalovaček, které mají nápad a švih, aby nezačaly po chvíli lézt na nervy, jsem ani v nejmenším nečekal. Vážně skvělá placka.

Minirecenze

Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra – Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything

Napsat komentář
Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra - Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything
Země: Kanada
Žánr: experimental rock
Datum vydání: 21.1.2014
Label: Constellation

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Atreides – 8/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web

První pohled (H.):

O existenci Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra (jak v současné podobě, tak i pod předchozími modifikovanými názvy) mám ponětí už nějakou dobu, k poslechu samotné hudby jsem však nikdy nebyl s to se donutit. Jak už tomu tak v podobných případech bývá, oním impulsem to změnit byla samozřejmě nově vydaná deska, jež nese název “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything”…

Předně se mi hodně líbí, že skupina naplnila má očekávání v tom smyslu, že je její sound opravdu nevšední a do jisté míry i originální. Jak hojně využívané housle, které mnohdy pomalu zastávají úlohu kytary, tak i třeba velmi zvláštní vokální stránka dávají celému “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” punc něčeho, co neslyšíte na každém rohu – a to je samozřejmě skvělé.

Přestože je mi však celé počínání Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra a unikátnost jejich zvuku velice sympatická, nemohu bohužel tvrdit, že by deska byla bez chyby. Počin se rozjíždí naprosto úžasně a hned první skladba “Fuck Off Get Free (For the Island of Montreal)” je takřka po všech stránkách excelentní… je to náročná zvuková stěna, jejíž cihly ale tvoří velké množství malých a promyšlených detailů. Finále písně je pak doslova fantastické a vlastně se jedná o takový předčasný vrchol nahrávky.

Druhá “Austerity Blues” je stále skvělá, ale už o trochu méně, třetí “Take Away These Early Grave Blues” vlastně také, ale zase ještě o další trochu méně… a tak dále. Čím déle album hraje, tím mi přijde méně záživné, a zatímco první tři songy (už jen díky onomu neotřelému soundu) mě obrovsky baví, druhé tři jsou na tom o poznání hůře. “Little Ones Run” a “Rains Thru the Roof at Thee Grande Ballroom (For Capital Steez)” jsou sice docela krátké, ale vesměs úplně prázdné a zbytečné. “What We Loved Was Not Enough” je na tom oproti nim lépe, ale na to, co skupina předvádí ze začátku alba, to nemá. I přesto jsem si však z prvního setkání odnesl veskrze pozitivní dojmy a až budu mít čas, rád prozkoumám i zbytek tvorby.

Druhý pohled (Atreides):

Na rovinu se přiznám, že v hodnocení letošní desky kanadských experimentátorů Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra (což je asi tak desátá verze jména tohoto prapodivného uskupení a věřím, že zdaleka ne poslední) v čele s Efrimem Menuckem jsem dost silně zatížený jejich březnovým koncertem na Dobešce. Přece jen, z “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” přehráli většinu skladeb a ve všech případech to byl zážitek několikanásobně intenzivnější, než jaký nabízí studiový poslech. V podstatě ale všechno, co mě uzemnilo živě, mě dokázalo spolehlivě uzemnit i z reproduktorů či sluchátek.

Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra na letošní desce vynikají především ve dvou věcech. První je nezvykle intenzivní kombinace dvou houslí v podání Jessicy Moss a Sophie Trudeau a Menuckovy kytary, která si to celou dobu hasí někde na pomezí post-rocku a sludge. Ve spolupráci s basou (či kontrabasem) dokáže ústřední trio ztvárnit prakticky vše, od procítěných momentů až k brutálním valivým stěnám, které tu a tam přesáhnou až do noisu. V obou případech jde o chvíle, které prakticky nemají daleko k dokonalosti, tím spíš, když se k nim přidá zpěv.

Sborový projev je druhou vlastností, která tvorbu Kanaďanů na “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” definuje. Více či méně se na něm podílejí všichni členové, a i když je v čele hlavně Efrim doprovázený Jessicou a Sophie, nad intenzitou, napětím a emocemi, jakých Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra dosahují jen samotným zpěvem, zůstává rozum stát. A to nemluvím o tom, když se instrumentální stránka snoubí s tou vokální. Kombinace obojího v nechává na albu jen několik málo slabších míst, stejně tak se ale najde pár skladeb, jenž jsou výbornými až geniálními momenty vyloženě nacpané k prasknutí – jmenovitě trojka “Take Away These Early Grave Blues” excelující výbušností a intenzitou hlukových stěn a baladická “What We Loved Was Not Enough”, ždímající zejména v samém závěru pocity po litrech.

Samozřejmě, pár neduhů se najde a většinu jich vyjmenoval Zajus pode mnou, stejně jako se najde i ždibec vaty, který celek trochu kazí, sic to nevidím tak černě jako kolegové. “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” je totiž přinejmenším výbornou nahrávkou a neznat živou podobu, asi bych z rukávu tahal i vyšší hodnocení. Takhle je to “jen” za osm, protože zase až tak intenzivní a emocionální to z desky prostě není.

Třetí pohled (Zajus):

V době, kdy jméno dnes již legendárních kanadských post-rockerů Godspeed You! Black Emperor nezadržitelně rostlo, se jejich kytarista Efrim Menuck rozhodl pro založení vlastní kapely, kde by mohl zdokonalovat své skladatelské umění bez ohledu na ostatní členy Godspeed You! Black Emperor. Pod názvem A Silver Mt. Zion tak vznikl projekt, který má k dnešku na svědomí sedmero dlouhých počinů, z nichž poslední vyšel právě letos.

Za jeho zvláštním obalem se schovává zvláštní hudba, která, ač nedosahuje kvalit vrcholných počinů Godspeed You! Black Emperor, by rozhodně neměla být opomíjena. Silver Mt. Zion představují vlastní pojetí experimentálního rocku, v němž místo kytar hrají prim housle. To má své pozitivní, ale i negativní dopady. Mezi ty pozitivní patří především neotřelost a schopnost vytvářet spolu s výraznou basou dosti chaotickou zvukovou zeď, která vás při poslechu alba uzavře a nepustí. Jenže na druhou stranu zní album zejména v pomalejších částech zbytečně utahaně. Tak tomu je například v první polovině úvodní (skoro)titulní skladby nebo v několika momentech čtvrthodinové “Austerity Blues”. Naopak při ve vyšších rychlostech vynikne souhra nástrojů výtečně, čemuž napovídá i velice intenzivní a vysoko posazený zpěv.

Nejvíce jsem si oblíbil dvojici “Take Away These Early Grave Blues”, která má energický punkový nádech, to vše s houslemi jako hlavním nástrojem, a pomalejší “What We Loved Was Not Enough” s celou škálou skvělých vokálů a krásných melodií. Ty skvěle doplňuje krátká a uklidňující “Little Ones Run”, která úspěšně ředí napětí mezi těmito dvěma velice emotivními skladbami.

“Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” je tak velice specifická záležitost, která potěší hlavně příznivce netradičních řešení a hudby s nádechem post-rocku. I přes plejádu různých řešení je jejím cílem hra s emocemi a zde vítězí na celé čáře, neboť housle prostě svedou to, co by v tomto ohledu kytara zvládala velmi těžko.

Minirecenze

Thantifaxath – Sacred White Noise

Napsat komentář
Thantifaxath - Sacred White Noise
Země: Kanada
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Dark Descent Records

Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy: –

První pohled (H.):

Anonymní kanadskou smečku Thantifaxath jsem poprvé zachytil s jejím eponymním debutovým minialbem, jež vyšlo před třemi lety. Nedá se tvrdit, že by mě “Thantifaxath” vyloženě uzemnilo, nicméně i přesto onen čtvrthodinový hnus věštil, že jméno Thantifaxath by bylo záhodno do budoucna hlídat, protože potenciál zde nebyl zrovna malý.

Thantifaxath nakonec studiově mlčeli tři roky, nicméně letos v dubnu konečně do světa vypustili svou první dlouhohrající desku “Sacred White Noise”, jež je opětovně vybavena excelentní obálkou. Ačkoliv je produkce Thantifaxath značně negativní a kapela zjevně nemá zájem na tom, aby se u její hudby kdokoliv bavil, přece jenom je zde několik velmi pozitivních věcí. Tou největší je asi to, že onen potenciál během těch tří let vážně uzrál, takže “Sacred White Noise” je hodně uhrančivá záležitost, jež je co do obsahové stránky tak odporná, až je vlastně úžasná. Není to záležitost na jeden poslech a opravdu to chvíli trvá, než se v tom chaosu začne člověk trochu orientovat, ale když se mu to podaří, najednou to začne dávat smysl a je to vážně silné. Obzvláště skladby “Gasping in Darkness”, “Panic Becomes Despair” a “Lost in Static Between Worlds” jsou koncentrované zlo. Jediné, čemu jsem na chuť úplně nepřišel, je úvod v podobě “The Bright White Nothing at the End of the Tunnel”, v níž mi přijde, že to Thantifaxath s tím avantgardním lámaným riffováním trochu přehnali a takřka se zde není čeho chytit… na rozdíl od zbytku, jenž i přes veškerou chaotičnost hlavu a patu má.

Jako první člověka při poslechu Thantifaxath jistě napadnou třeba Deathspell Omega, kteří patří na piedestal tohoto druhu black metalu, nicméně zdaleka to není jediná reminiscence – třeba začátek “Where I End and the Hemlock Begins” (což jen jinak další skvělý kus) jako by vypadl od Wolves in the Throne Room, akorát s více zlým soundem. Důležité ovšem je, že jsou Thantifaxath stále sví a nejsou žádnou kopírkou. A to ve výsledku dává počin, který by příznivci opravdu extrémního black metalu neměli minout.

Druhý pohled (Skvrn):

Ke kanadskému black metalovému podzemí chovám poměrně blízký vztah. Ačkoliv se velikost zdejší scény nedá ani v nejmenším nedává srovnávat s tou norskou, švédskou nebo polskou, svým specifickým feelingem všechen handicap maže. Asi největší kanadské black metalové hnízdo sídlí kolem západního pobřeží v okolí frankofonního Montrealu. Nyní je kanadská scéna bohatší i o další nesmírně zajímavé jméno – Thantifaxath. Uskupení, které svým tajemným jménem skrývá uskupení tří anonymních hudebníků, ovšem pochází z jižněji položeného Toronta. Francouzštinu však úplně opouštět nebudeme, neboť se na novince “Sacred White Noise” objevuje spousta chaotických nálad, které natolik proslavily právě scénu zčernalého galského kohouta.

I když je “Sacred White Noise” albem debutovým, Thantifaxath na něm působí dojmem ostřílených mazáků, což je tvrzení, které vzhledem ke vzpomínané anonymitě nemůžeme ani popřít, ani zásadně vyvrátit. Thantifaxath se navíc povedlo v rámci průměrnými nahrávkami přeplněné scény vytvořit zcela vlastní hudební svět, který sice může připomínat občasným chaotickým riffováním připomínat vlivnou dvojici Deathspell Omega/Blut aus Nord, nicméně Thantifaxath si stále uchovávají vysokou dávku autentičnosti. Ta spočívá především v nezvyklé melodičnosti, která sice vzhledem k vzpomínanému chaosu na první dobrou nemá místo, nicméně po několika posleších je znatelné, že celé “Sacred White Noise” je dopředu taženo právě silnými melodiemi.

Jenže šetřit chválou tentokrát nemíním a musím zmínit zvuk, především skvělé kytary. To, co se děje třeba v takové “Gasping in Darkness”, je nepopsatelná temnota, ta atmosféra, ta gradace, tohle je opravdový majstrštyk. Má vůbec “Sacred White Noise” nějakou chybičku? Já upřímně o žádné nevím. Od řemeslného umu přes atmosféru až po samotný “outfit” jde o maximálně propracovanou věc a já jen musím konstatovat, že máme co do činění s výjimečnou záležitostí, čemuž odpovídá i číselné hodnocení.

Minirecenze

Theory of a Deadman – Savages

Napsat komentář
Theory of a Deadman - Savages
Země: Kanada
Žánr: post-grunge
Datum vydání: 29.7.2014
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od dob, kdy si tyhle hard rockery pro svůj vlastní label 604 Records upsal Chad Kroeger z Nickelback, uběhla už pořádně dlouhá doba a z party kolem Tylera Connollyho se za ty roky stala poměrně úspěšná kapela, která sklízí úspěchy hlavně na domácím trhu. Tady v Evropě takovou díru do světa jako kolegové Nickelback neudělali, což však neznamená, že by Theory of a Deadman tvořili hudbu méně kvalitní.

Nejsou tak hitoví (čti: podbíziví), a i když jsou jejich skladby zaměřeny pro rocková rádia, tak jsou schopni hrábnout občas do strun a hlavně dát dohromady velmi povedené skladby. Tedy, abych to upřesnil, tak byli, protože za poslední (a dost možná jediné) opravdu povedené album považuji “Scars & Souvenirs” z roku 2008. To bylo pro kapelu do té doby nejúspěšnějším kouskem a od té doby se Theory of a Deadman utápí v šedivém průměru americké rockové tvorby, protože minulé “The Truth Is…” bylo špatné snad ve všech ohledech.

“Savages” trpí klasickými nedostatky, které u této hudby často vznikají. Album je to strašně dlouhé a skladby příliš jednotvárné. Protože jsou refrény jednoduše zapamatovatelné, tak když jsem album na nějaký týden odložil a následně se k němu vrátil, tak jsem měl pocit, že jej poslouchám úplně poprvé.

Najdou se i světlé výjimky, to zase abych nepřeháněl. Třeba rozvernou “Blow”, “Savages” s Alice Cooperem jako hostem, hutnou “Misery of Mankind” a příjemnou “Livin’ My Life Like a Country Song” jsem si oblíbil, ale bohužel se zde nachází na jednu slušnou píseň minimálně stejné množství nudné výplně, což klasicky obstarávají cajdáky “Angel”, “The One” a “In Ruins”. Velkou výhodou Theory of a Deadman nese jméno Tyler Connolly, jehož vokál už se za ta léta vyprofiloval do identifikovatelné barvy. I když se občas snaží pohladit cukrkandlem, tak s ním nemám problém. To se bohužel nedá říct o samotné hudbě, takže i když se Theory of a Deadman oproti minulému zářezu mírně zvedli, stačí to sotva na žánrový průměr.

Minirecenze

Rick Miller – Heart of Darkness

Napsat komentář
Rick Miller - Heart of Darkness
Země: Kanada
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 24.2.2014
Label: MALS

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
bandcamp

Kanadský multiinstrumentalista Rick Miller se na prog rockové scéně pohybuje už dlouhých 30 let a přesto je “Heart of Darkness” vůbec prvním albem, ke kterému jsem se čistě náhodně dostal. Svůj debut vydal tenhle pán už v roce 1983, pak se na 15 let odmlčel, aby v roce 1998 vydal druhý počin “Interstellar Passage”. Následovala další kratší pauza a v roce 2003 se vrátil se svým třetím albem “The One”, od něhož se nachází v evidentním skladatelském přetlaku, protože během posledních deseti let je “Heart of Darkness” již osmým studiovým zářezem. Zářezem, který cituje klasické odkazy Pink Floyd, Genesis a spousty jiných part. A to aniž by působil vykradačsky.

“Heart of Darkness” je ve své podstatě jednoduchým albem, protože nějaké prog rockové suity o čtyřech jednáních a plné instrumentálních neuvěřitelností se nedočkáte. Album je to uvolněné, místy psychedelicky neklidné, nicméně převahu má až odpočinková nálada. Spousta pozitivních melodií se plynule mění v letmé melancholické momenty, kdy zejména dlouhá “The Dark Lady” je jakýmsi protikladem k ostatním písním, protože nejen svým názvem působí temněji.

Přestože je každá píseň jiná a jasně identifikovatelná, tak celková nálada “Heart of Darkness” tím nijak netrpí. Od úvodní folkové titulky plné tribal bubínků a píšťaly se přechází v krásně táhlou “Blood of the Rose”. “Castle Walls” je naproti tomu krátká, skoro až pop/rocková balada nesoucí se na pozadí akustické kytary a smyčcových aranží. “The Dark Lady” je asi nejproměnlivější a nejatmosféričtější kompozicí alba, kterou si nelze nezamilovat. Tedy, snad s výjimkou vesmírně nazvučených kláves v osmé minutě, které mi k ní nesedí. Ale jinak je to fantasticky vystavěná píseň, po níž už následuje jen zasněná “Come Summer, She Died”.

Pro mě, jakožto pro posluchače, který tuhle hudbu zbožňuje, je “Heart of Darkness” albem velmi vyzrálým a barvitým, ačkoli si dokážu představit, že leckomu by mohlo přijít nudné a jednotvárně unylé. Pro fanoušky žánru bude Rick Miller určitě povinnost.

Reporty

Mitochondrion, Ritual Necromancy, Auroch

Napsat komentář
Mitochondrion
Datum: 9.9.2014
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Auroch, Mitochondrion, Ritual Necromancy

Akreditaci poskytl:
Arkham Productions

Prostředí vysočanského klubu Modrá Vopice uvítalo ve středu 9. září delegaci ze zámoří. Kanadští Mitochondrion s sebou přivezli další dvě kapely – personálně spřízněné Auroch a Američany Ritual Necromancy. Pro všechny tři kapely šlo o vůbec první koncert v České republice a podle všeho i jeden z prvních v Evropě, což je lákavá nabídka nejen pro domácí, ale i blízké zahraniční publikum. Auroch navíc představili svoji letošní desku “Taman Shud”, Ritual Necromancy pak ípko “Void Manifest”.

Vzhledem k tomu, že Praha je v září na solidní black/deathové akce poněkud chudá (zbývá už jen výjezd polské Arkony), očekával jsem, že se v mrňavé Vopici nebude dát hnout. Tím spíš, když šlo o vůbec první vystoupení v Čechách vůbec. Na návštěvnosti se však nejspíš podepsal fakt, že ani jedno uskupení není v našich končinách kdovíjak známé, takže po příchodu jsem napočítal zhruba tři, čtyři desítky lidí, což je bilance, která se do konce večera příliš nezlepšila. Ostatně, není se tolik čemu divit, když navíc pár dní před výplatami bývá docela hluboko do kapsy.

Během usrkávání piva ladí Auroch. Sic měli první hrát Ritual Necromancy, pořadí se poněkud proházelo, nejspíš právě díky spřízněnosti obou kanadských kapel, protože v Mitochondrion hrají dvě třetiny Auroch. Začali přesně v půl deváté a rozjeli výbušnou směs uzemňujícího technického umu a brutálního death metalu. Jenže co čert nechtěl, to, co mi na desce učarovalo, se díky nečitelné a málo hlasité kytaře vytratilo. Na obě geniální složky zbyla jen basa a bicí, které sice hrály ze všech sil, ale s nevýraznou kytarou to prostě nebylo ono ono. Odér technické psychedelie byl ten tam, zůstal leda náser, který sice nebyl špatný, rozhodně ale daleko za očekáváním. Situaci trochu zachránil nelidský zpěv Sebastiana Montesiho a S., ale i tak jde o zklamání, které jakž takž vytáhla až poslední píseň. Což vzhledem k délce jednotlivých kusů a faktu, že se Auroch na podiu ohřáli zhruba dvacet minut, není příliš mnoho. Upřímně doufám, že se s touhle smečkou potkám někdy v budoucnu znovu a za trochu příznivějších okolností.

Co se ale nezadařilo Auroch, to se povedlo Američanům. Sotva Ritual Necromancy spustili, publikum začlo pookřávat a první vířící vlasy se objevily poměrně záhy. Americké kvarteto jsem neznal, takže jsem netušil, co bych od nich měl očekávat, jejich přímočarý death metal byl ale velmi solidní a příjemně mě překvapil. Čistému deathu příliš neholduji, a jak není smíchaný s něčím navíc, obvykle mě míjí, ale Ritual Necromancy předvedli parádní set, kterému prakticky nebylo co vytknout. Zvuk se srovnal a drtivá mašinerie mohla pracovat. Sic jsem se udržel v klidu a jen párkrát si hodil hlavou, neměl jsem daleko od toho, abych se procpal do předních řad si trochu zapařit. Je docela škoda, že nestrhli tolik lidí, kolik by si asi zasloužili, nicméně to byli právě oni, kdo rozhýbali publikum a aplaus měli v rámci možností víc než velký.

A sotva se člověk vzpamatoval z Ritual Necromancy a obměnil tekutiny v těle, na pódiu již stojí hlavní jméno večera. Mitochondrion vzali zvučení, stejně jako obě předchozí kapely, dost hopem, což se v jejich případě, stejně jako u předchozí kapely, nijak nepodepsalo na kvalitě zvuku. Netrvalo dlouho a Kanaďané si svoje publikum prostě získali. Co chybělo Auroch, to plně vynahradili a ještě přidali hodně navrch. Syrový death metal obohacený o blackový nádech a tu a tam o industriální podmaz fungoval na výbornou. Z jejich tvorby jsem obeznámen především s posledním albem “Parasignosis”, ze kterého padla titulní skladba a snad i “Kathenotheism”. Jestli nějaká další, to si opravdu nejsem jistý, protože oproti desce zněly skladby mnohem tvrději, razantněji a i vokály byly mnohem pestřejší a propracovanější, takže je dost možné, že jsem něco pořádně nerozpoznal. Tak či tak, změna vyznění to byla rozhodně k lepšímu. Jediné, co dokázali mírně zkazit dojem z jinak výborného náklepu, byla moshující dvojice/trojice/čtveřice (dle aktuální nálady), která vrátila neblahé vzpomínky na polské osazenstvo Brutal Assaultu a s nimi spojené podupané nohy a rozlité pivo. Živo bylo v publiku i na pódiu i bez nich, i tak jsem si ale Mitochondrion dokázal užít.

Dojem z Mitochondrion pod sebou bezezbytku pohřbil sety Auroch i Ritual Necromancy. Zabitý zvuk Auroch mě dost mrzí, na jejich set jsem se snad těšil ještě o něco víc než na samotné Mitochondrion, nicméně se nedá svítit. I přesto šlo o povedenou akci, jaká se nevidí každý den, a jak jsem napsal výše, doufám, že se zúčastněnými kapelami se nevidím naposledy, ačkoliv dostat je sem ze zámoří rozhodně není levná záležitost.

Minirecenze

Eternal Judgment – Fatal Virus

Napsat komentář
Eternal Judgment - Fatal Virus
Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 2012
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

“Eternal Judgment is a heavy as fuck.” Takhle výstižně začíná propagační pojednání o kanadské partě Eternal Judgment v souvislosti s jejich předloňským EP “Fatal Virus”. Počin, který navazuje na první demo “Time for Vengeance” z roku 2009, je ve všech směrech hrou mladé kapely na oldschoolovou duši posluchačů, protože už při pohledu na skvělý přebal je jasné, že tady se žádné novátorství nekoná. Pokud se to při pohledu na obal může zdát jako pouhá domněnka, tak stačí poslechnout si úvodních 30 vteřin první skladby tohoto EP a najednou je z domněnky fakt.

Čtveřice se zhlédla v kombinaci přímočarých thrashových pasáží ve stylu Nuclear Assault (tuhle partu vybírám hlavně díky výrazné baskytaře, která hraje na “Fatal Virus” skoro stejnou úlohu jako explozivní bicí) a progresivně laděných momentů s přístupem, který není až tak vzdálený jiným kanadským legendám Voivod. Ne, že by byli Eternal Judgment tak techničtí jako třeba Vektor, kteří na tom staví kariéru, ale hračičkovským skladatelským přístupem se od starých Voivod příliš neliší. Možná se vám zdá, že to nemůže tak úplně fungovat, nicméně vězte, že “Fatal Virus” je překvapivě silnou kolekcí songů od takhle mladé kapely. Jasně, hraje tomu do karet fakt, že jsou písně poskládány dle toho nejlepšího, co už někdo před mnoha lety složil, ale ta půlhodinka je tak natlakovaná silnými momenty, že nemám potřebu tohle Eternal Judgment vmetat do ksichtu.

Nejsilnějšími momenty jsou pro mě úvodní trojice “Fatal Virus”, “PowerDrive” a “War Planet… Prisoners of Hell”. První kousek je agresivní jízda na odpich, “War Planet… Prisoners of Hell” naproti tomu střednětempá skladba s jednoduchým kytarovým riffem, jenž je ve spojení s výraznou rytmikou až magicky působivý. O natlakované jízdě “PowerDrive” nelze říct nic negativního, protože i přes delší stopáž má tahle píseň neuvěřitelný tah na branku. A to i přes její proměnlivou strukturu. Prostě a jednoduše, Eternal Judgment se svým EP “Fatal Virus” zabíjí. Skvělá záležitost.

Minirecenze

Besegra – Infortunium

Napsat komentář
Besegra - Infortunium
Země: Kanada
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 1.6.2013
Label: Friendly Fire Distro

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

Kanadská pětice Besegra vznikla v roce 2009 a po čtyřech letech své existence v loňském roce vydala debutové EP “Infortunium”, jemuž se nyní v krátkosti podíváme pod pokličku. Protože nepředpokládám, že byste jen tak náhodně sledovali neznámé kapely, tak vám můžu vyzradit, že Besegra drtí velmi oblíbenou kombinaci thrash metalu s prvky death metalu, a jak sama kapela říká, tak do této směsice přimíchává špetku progrese a neo-klasického metalu. Tohle nezní vůbec špatně, říkal jsem si, ovšem o jak chybný dojem se jedná, se ukázalo záhy po několika posleších tohoto EP.

Důvod, proč mi tvorba této mladé party příliš nešmakuje, je jednoduchý. Zatímco momenty, kdy se drtí všechno, co stojí kolem, a spoléhá se na drtivé riffy, ostrý vokál a kulometnou rytmiku, jsou takřka v pořádku (pominu-li tu neoriginalitu, ale to je denním chlebem u této sorty kapel), tak jakmile se pánové vydají do těch experimentálnějších, nebo – jak tvrdí sama kapela – progresivnějších vod, tak výsledek začíná hodně hlasitě skřípat. Což o to, muzikanti jsou to jistě skvělí a můžou si dovolit i nekonečná kytarová sóla jako v “Open Arms”, ale když jsem tohle EP zkoušel soustředěně poslouchat třeba jen dvakrát za sebou, tak jsem se nudil tak ukrutně, že to hezké není.

Přestože disponuje “Infortunium” pouhou půlhodinkou hrací doby, tak skladby neobsahují potřebné nosné momenty, které by je činily zajímavé a nezapomenutelné. Určitě víte, jak to myslím. Vezměte si, že album už nějaký týden posloucháte a stále si z něj nic neodnášíte. Jen úryvky, které stěží někam přiřadit, a když, tak spíš jen proto, že si k nim jsem schopný přiřadit podobou pasáž známější kapely. Vyloženě povedená píseň mě bohužel nenapadá, ale zase můžu říct, že druhá “Blood Lust” nebo šlapavá “Division” nebyly zas tak špatné. Bohužel ten zbytek mě tak nějak minul a upřímně říkám, že nebýt toho, že to musím poslouchat na recenzi, tak to mažu hned po prvním pokusu, protože takových tuctových a obyčejných desek už jsem slyšel dvanáct do tuctu.