Kanaďané Hate Division nejsou žádná měkká ořezávátka – ostatně, už jenom název, jaký si pro svou kapelu vybrali, napovídá, že asi nepůjde o muziku pro slečinky. A světě div se, opravdu je tomu tak. Kvarteto z Nového Skotska totiž hobluje brutální muziku v death metalových vodách zahuštěných techničtějším pojetím a trochou toho grindového svinstva – to asi proto, aby to náhodou nebylo příliš hodné.
Jestli byl tohle záměr, pak se určitě povedl. Hate Division sice ani zdaleka nejsou největší hudební extrém, na jaký můžete narazit (co si budeme povídat, kdo někdy zkusí noise, tomu pak i goregrind připadá vlastně docela v klidu), ale i tak je jejich výraz poměrně ostrou záležitostí, která se s ničím moc nesere. Sice to nejspíš nebude žádný zázrak, ale zatím to nezní špatně, což? Problém je v tom, že když se řekne, že jde o kombinaci death metalu a grindu, je tím řečeno úplně vše… jinak řečeno, desek, jako je právě “Order of the Enslaved”, jste již za svůj život jistě slyšeli dost a dost.
Zpočátku album dost splývá a je jednotvárné, ale nakonec se nějaké povedené momenty přece jen ukážou. Viz třeba finále “The Divine Reward”, kytarová melodie krátce po minutě v “A Controlled Extinction”, kulervoucí pasáž okolo druhé minuty v “Pornography of War” nebo perfektní sólo v poslední titulce. Horší už je, že jde vždycky jen o pár vteřin, takže většina stopáže pořád splývá v death metalové řezačce. Hate Division se sice snaží posílit rozmanitost mezihrami “World Descending” a “Global Autopsy” (které ovšem nic moc neřeší) a hlavně melodickou a odpočinkovou instrumentálkou “Dawn of Quiescence”, jenže ani ta bohužel zas tak moc nepomůže, protože to jsou 4 minuty ze 47…
Nicméně i v téhle rubanici se toho nakonec dá najít víc a album po čase prokoukne, navíc je to v rámci stylu. Největší bolístkou “Order of the Enslaved” tím pádem stále zůstává, že skoro stejně jako Hate Division znějí další stovky kapel. S výjimkou tohoto problémku však jde o docela poctivou placku, takže zarytí fandové stylu nemusí váhat…
Země: Kanada Žánr: black metal Datum vydání: 28.3.2014 Label: Sepulchral Productions
Tracklist:
01. Gouffre onirique et abîmes cosmiques
02. Future Torture
03. Écho des abysses
04. Le portail de Kadath
05. La marche des astres noirs
06. Les cavernes de glace I
07. Les cavernes de glace II
08. Les cavernes de glace III
Se jménem kanadského ambientně black metalového projektu Neige et noirceur jsem se poprvé setkal v létě loňského roku prostřednictvím kompilace “Natura mortis sonoris”, jež se nesla – navzdory faktu, že jde především o black metalovou skupinu – čistě v (dark) ambientním duchu. Onou výjimkou byla black metalová vichřice “Orlok”, která mě tenkrát i přes svou neobjevnost takřka posadila na zadek. Atmosféra jak v téhle jedné písni, tak i v tom ambientním zbytku ovšem byla silná, pročež jsem v dobové recenzi tvrdil, že se rozhodně podívám i na další tvorbu Neige et noirceur. To se mi vzhledem k ne úplně malé vytíženosti ještě nepovedlo, takže další setkání s touto jednočlennou formací ze známé black metalové líhně Quebecu nastalo až nyní, za pomoci letošní desky “Gouffre onirique et abîmes cosmiques”…
Tak nějak jsem od “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” potažmo Neige et noirceur obecně očekával, že půjde o syrovou black metalovou bouři s uhrančivou atmosférou. A nutno říct, že počin přesně naplnil mé představy a přináší přesně tohle, co jsem od Neige et noirceur očekával. Jedná se tedy o mrazivý black metal, který je sice postaven na vcelku jednoduchém (skoro by se dalo říct až primitivním) schématu a monotónnosti, ale jeho síla tkví v právě neuvěřitelně hypnotické atmosféře. Upřímně řečeno, nemám tušení, o čem texty Neige et noirceur pojednávájí, protože krkavčímu ryku není rozumět ani slovo, a i kdyby bylo, tak je to stejně jedno, jelikož je veškerá lyrika projektu ve francouzštině, ale když se spustí hudba, rázem si představím krajinu hluboko v horách, pokrytou několika vrstvami sněhu, v němž se široko daleko nenachází stopy jediného živého tvora. Zima až do morku kostí a neustálý příval nového sněhu z nebe.
Přesně takhle na mě muzika Neige et noirceur působí… samozřejmě, řeknete si, že nejde o nic výjimečného, protože podobných zimních black metalů jsou tuny a spousta jich je skvělých. Stejně tak je pravda, že hudebně v žádném případě nejde o nic dříve neviděného a neslyšeného – na “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” najdete řezavou black metalovou vichřici, místy se zpomalí téměř až do doomového tempa, někdy jde o čistý black metal, jinde z něj vystupují ambientní klávesy, nechybí ani čistokrevně ambientní momenty a skladby. To všechno už tu nejednou bylo a ještě mnohokrát bude – jenže jak vidno, i v roce 2014 může na první pohled takhle triviální přístup stále fungovat a “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” je toho jasným důkazem. Mnohdy je totiž víc než samotná originalita v hudební formě důležitý její vnitřní obsah (kam spadá právě i atmosféra) – a v tomto ohledu boduje Neige et noirceur na plné čáře.
Hned první vteřiny úvodní a zároveň titulní skladby “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” posluchače vtáhnou do ledové bouře. První píseň se nese spíše v rozvážnějším tempu a vystupují z ní lehké ambientní vlivy, až by někdo vzhledem k dalšímu vývoji desky mohl říct, že jde jen o šestiminutové intro… ale ono je to jedno, jak se na to podíváte, protože tak jako tak dokáže “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” se svými líně se převalujícími řezajícími riffy ihned pohltit.
“Future Torture” (nenechte se zmýlit, i přes anglický název se zpívá stále francouzsky) začíná krátkým ambientním předělem a následně se dále rozvíjí v pomalejším tempu, postupně ovšem nabírá na síle a hlavně na rychlosti. V tomto duchu, tedy v black metalu s občasnými ambientními doteky, v němž se střídají zběsilé sypající pasáže s těmi pomalejšími (které jsou ovšem stejně mrazivé), pokračují i následující kusy “Écho des abysses”, “Le portail de Kadath” a “La marche des astres noirs”. Přestože se však nesou ve stejném duchu, nedá se tvrdit, že by šlo o stále stejnou masu zvuku, v níž se nejde vyznat, protože jsou ty skladby mezi sebou i přes totožný přístup a náladu jasně rozeznatelné. Například “Écho des abysses” nabízí ty snad úplně nejagresivnější sypačky na celé desce a taková “La marche des astres noirs” pro mě zase vystupuje tím, že ji považuju za naprostý vrchol celého “Gouffre onirique et abîmes cosmiques”. Její druhá půle je totiž bez přehánění téměř perfektní a zcela jasně ukazuje, proč pořád a neustále tvrdím, že stěžejním atributem hudby by měla být atmosféra – je v tom totiž obrovská síla a i přes zjevnou neoriginalitu samotné formy a obecně hodně podzemní sound je to maximálně působivé. Tím ovšem nechci nijak snižovat sílu ostatních písní, protože například i v “Le portail de Kadath” jsou vyloženě excelentní momenty.
V závěrečné trilogii “Les cavernes de glace” ustoupí black metal do pozadí a hlavní roli převezme ambient – první dvě kapitoly jsou čistě v tomto pojetí, závěrečná “Les cavernes de glace III” jen zčásti, protože se po úvodní ambientní polovině zvrhne opět do black metalu. Vyzdvihnout ovšem musím jednu věc – je úplně jedno, jestli hraje syrový black metal nebo ambient, jelikož ve všech případech z toho plyne ta samá bezútěšná a mrazivá atmosféra. Díky tomu je “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” kompaktní a jednolité, aniž by šlo o jednotvárný poslech (což se nijak nevylučuje s tím, že samotná hudba je v zásadě hodně monotónní).
Tak či onak, již podruhé jsem se přesvědčil, že muzika pod hlavičkou Neige et noirceur je hodně kvalitní záležitostí, takže se budu snažit, abych měl do příští desky předchozí tvorbu už opravdu pečlivě nastudovanou. “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” je totiž pro mě skvělá deska, jež mě ohromně baví a hlavně ke mně promlouvá tou atmosférou, čehož si cením. Netvrdím, že se jedná o dokonalou nahrávku, protože se zcela jistě najdou lidi, jimž to bude připadat jako primitivní bordel, určitě se najde i někdo, kdo se nedokáže přenést přes velice špinavý a nepřátelský sound alba, někomu zas může vadit zcela evidentní neoriginalita muziky – tohle všechno jsou však věci, které jsem já osobně ochoten obětovat na oltář atmosféry, když ta je silná. A to je v případě “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” bezezbytku splněno.
Další názory:
Je jen zatraceně málo kapel, kterým žeru jejich až příliš čitelnou primitivnost a přímočarost včema deseti. Sólovka Neige et noirceur je jednou z nich a spolehlivě mě usadila na prdel již s předchozím albem “Hymnes de la montagne noire”. A jestli tři roky starý počin byl o jemném, skoro až rockovém vydrnkávaním, ze kterého se občas ozval black metal, letošní novinka “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” se s tím moc nepáře a servíruje první část postavenou na kost vymrzlém black metalu, který vás unese kamsi do nitra zimní Kanady… a jistě z hodin zeměpisu víte, že v Kanadě je v zimě podstatně větší kosa než kdesi v Norsku. A v mrazivé náladě pokračuje i druhá část, respektive dark ambientní trilogie “Les caverns de glace”, která není o nic horší a o nic méně mrazivější než část první. Hypnotická repetetivnost a ambientní zádumčivost dělají z “Gouffre onirique et abîmes cosmiques” monument, který, jak už řekl kolega nademnou, i v dnešní době funguje na téměř primitivních stavebních kamenech a přitom vytváří atmosféru, kterou by nejedno uskupení mohlo závidět. Atreides
Excentrický kanadský multiinstrumentalista Devin Townsend toho během své kariéry, která čítá všeho všudy více než dvacítku alb, dokázal tolik, že vlastně už nemá komu co dokazovat a může si točit alba, která jemu samotnému činí radost bez ohledu na to, co od něj fanoušci očekávají. Přesně takhle chápu jeho výlety mimo rock/metalové vody, které před lety nakousla dvojice alb “Devlab” a “The Hummer” vydané jako jeho sólovky a v nedávné době pak “Ghost”, neboli čtvrtá část z řady alb vydaných pod hlavičkou Devin Townsend Project, které bylo víc relaxační ambient a new age než cokoli jiného. Přestože se řadím mezi obrovské fanoušky Townsendovy tvorby, tak tohle jsou alba, jimž jsem prostě nikdy nepřišel na chuť, protože mi podobná hudba nic neříká, takže jsem při oznámení projektu Casualties of Cool, jehož hudební základy měly tvořit i zbytky z “Ghost”, nepropadl takovému nadšení, jako by se dělo v případě “klasického” Devinova počinu. Ovšem je tady jedno veliké ALE…
…Ché Aimee Dorval. Zpěvačka, jejíž jméno metalovému fanouškovi asi příliš neřekne, která ovšem zas tak úplně neznámá není. Spojení jejího podmanivého hlasu s Devinovým charakterickým zpěvem není čistě náhodné, ale mohli jsme ji slyšet už na albu “Ki”, jež bylo prvním počinem Devin Townsend Project. Zatímco na “Ki” se Ché jen tak mihla a dotvářela atmosféru v několika málo písních, tak na “Casualties of Cool”, což je eponymní album stejnojmenného projektu, už je bezesporu hlavní hvězdou, jíž Devin zdatně sekunduje a není pochyb o tom, že chtěl dát naplno vyniknout jejímu krásnému hlasu, protože on sám si vokálních linek užije v míře menší než jeho kolegyně. A to je svým způsobem naprosto v pořádku, protože aniž bych mu chtěl nějak křivdit, tak v opačném případě bychom na stole měli mnohem méně zajímavý počin a to říkám jako fanoušek takřka všeho, čeho se Townsend dotkl.
Casualties of Cool fungují hudebně na symbióze progresivní rocku, country, ambientu a různých new age prvků, což je výčet velmi podivný a papírově dohromady stěží funkce-schopný, ovšem je tomu právě naopak. Album má až na několik výjimek velmi soudržnou atmosféru, které škodí vražedných 70 minut hrací doby (a to nemluvím o bonusovém disku), ale pro posluchače, který je otevřen novým věcem, by neměl být vyloženě problém album doposlouchat na jeden zátah. Nebo jinak, já s tím problém neměl. “Casualties of Cool” se jen těžko připodobňuje ke starším počinům Devina Townsenda, ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o takovou směsici akusticky natlakovaného “Ki” s “Ghost”, tak je konečná práce zcela někde jinde, než s čím doposud tento hudební génius přišel. Samotný výsledek totiž zní jako country rock Johnnyho Cashe říznutý progresivním rockem a ambientem. Že to zní divně? Taky že jo.
Mně osobně se nejvíc líbí klasičtější (na poměry alba jako celku) písně, které v sobě mají country náladu a jsou tak nějak písničkovější. O kterých kusech že to mluvím? Příkladně “Forgive Me”, “Daddy” nebo hned následující “Mountaintop”. Právě v nich se mi cesta, kterou se Devin a Ché vydali, zdá nejzajímavější. Jasně, je to subjektivní názor a leckdo si může najít zalíbení v experimentálních věcech jako flétnové “Pure”, rytmické “Pier” nebo “Hejda”, což není óda na našeho hokejistu, ale experiment s indiánskými rytmy, ovšem já je asi nikdy nepochopím. O “Pier”, která zní jako něco, co by vydávaly dřevěné hodiny, platí totéž. Když už se vydat experimentálnějšími vodami, tak se radši nechám unášet na vlnách “The Field”, “Flight” nebo “The Bridge”, kdy posledně jmenovaná asi jako jediná vzdáleně navodí atmosféru Townsendovského metalu plného vrstvených vokálů. Sice se jedná pouze o krátké záblesky, ale tato jinak velmi poklidná skladba, v nichž pěvecké otěže Ché přenechá Devinovi, i díky tomu dostává trochu napětí, které podtrhuje nevýraznou gradaci, jež naplno propukne v závěru. Vrcholem “Casualties of Cool” je pro mne v předstihu uvolněná “Forgive Me” s éterickou náladou a melodickým spojením Devina a Ché, jimž to spolu vokálně velmi sluší.
Nechtějte po mně podrobnou charakteristiku jednotlivých písní, protože to vlastně ani není možné. “Casualties of Cool” je dost svojské a neuchopitelné album, že jej musí každý poodkrýt na svou vlastní pěst. Upřímně nedoporučuji poslech na jeden zátah včetně bonusového disku, který přináší další hodinu hudby, což z něj činí takřka nestravitelný počin a díky němu tak “Casualties of Cool” navazuje na minulé “Epicloud” (pokud budeme obě chápat jako Devinova alba). I ono obsahovalo bonusový disk plný materiálu, na nejž nezbylo místo. Stejně jako tehdy, i zde platí, že ne všechny skladby jsou natolik dobré, aby si zasloužily své místo na prvním albu, ale zase bych našel písničky, které mi na regulérním cd chybí, a sice “Drained” nebo podmanivá “Perspective”, ale to už bych si musel vyloženě vymýšlet jako rozmazlené děcko, kterému není nic dobré.
“Casualties of Cool” je pro mne takový první krůček k pochopení i odlehčenějších alb Devina Townsenda, protože když si vezmu všechny zde vyjmenované počiny, tak tento, který splodil s Ché Aimee Dorval, je pro mne tím nejzajímavějším a určitě tím nejlepším. Dokážu se přenést i přes velmi dlouhou hrací dobu, ale na můj vkus by “Casualties of Cool” slušelo o něco méně experimentů ve stylu “Mend”, “Pier” a “Hejda”, které mi byly spíš na obtíž a narušovaly tak celkový dojem příjemné country-prog rockové desky, kterou bych si rád užíval od začátku do konce. Vím, že jako fanoušek Townsendových alb bych už měl být zvyklý na hodně a jistou míru tolerantnosti v sobě chovám, ale s nohama pevně na zemi říkám, že výsledek mohl být ještě o fous lepší.
Další názory:
Musím říct, že jsem s Casualties of Cool nějakou dobu dost bojoval… tedy, ne, že by se mi ta hudba nelíbila, právě naopak, ta se mi v zásadě líbí opravdu dost. Je to velice příjemné, odpočinkové, ale pořád dost chytré, má to myšlenku a z obecného hlediska je to vlastně hodně super. Některé skladby jsou vyloženě skvělé, jmenovitě hlavně “Mountaintop”, “The Code”, “Moon” nebo “Ether”. Na druhou jsou zde i písničky, jež mě zase takřka nezaujaly, což se týká zejména utahané a příliš dlouhé “The Bridge”, nijaké “Deathscope” nebo zbytečností typu “Pure” či “Hejda”. No, a pak je tu ještě opravdu dost neukočírovaná délka, s níž to Devin Townsend aChé Aimee Dorval při veškeré úctě dost přehnali. Poté, co jsem s “Casualties of Cool” strávil nějakou dobu, jsem si uvědomil, že první polovinu nahrávky vlastně znám takřka dokonale, zatímco tu druhou skoro vůbec, jelikož jsem desku někde po půl hodině vždy utnul s pocitem, že jsem zcela nasycen a víc slyšet nepotřebuji. Tyto dva neduhy (některé slabší kusy a přestřelená stopáž) mě nutí k tomu, že musím dát “pouze” 6,5 bodu, což je vlastně škoda, protože ve svém jádru je Casualties of Cool skvělá hudba s množstvím potenciálu a ty vrcholné písně by samy o sobě zasloužily mnohonásobně lepší hodnocení. Bohužel, méně je někdy více a příliš velké oči občas škodí… a to i v případě tak talentovaných muzikantů jako Devin Townsend… H.
Přestože mám Devina rád a některá jeho alba považuji za nesmírně hodnotná, k jeho novému počinu Casualties of Cool jsem byl zpočátku velice skeptický. Jeho výlety do nemetalových oblastí totiž nedopadají vždy dobře, a tak jsem se bál, aby z “Casualties of Cool” nevyrostl další “Ghost”. V jisté rovině byla moje obava správná, byť neoprávněná. “Casualties of Cool” je přesně tím relaxačním, nesmírně pohodovým albem, jaké Devin v době vydání “Ghost” sliboval, byť s několika velkými rozdíly. “Casualties of Cool” je totiž navíc chytré, zábavné a chytlavé. Od první skladby předvádí Devin bezvadnou jízdu. Bohužel právě první skladby jsou také ty nejlepší. Od pohodového “Mountaintop” přes krásný “Flight” až po floydovsky laděný “Moon” jen těžko hledám chyby. I mimo začátek se nacházejí velice silné skladby jako “Ether” či “Forgive Me”, bohužel jsou tu však i mnohem slabší kousky. Indiánské písně “Hejda” a “Pure” jdou úplně mimo mě, experimentálnější “Deathscope” moc nezapadá do zbytku alba a z nejdelší skladby alba “The Bridge”, mě zaujalo jen několik málo momentů. Nevyjmenovaný zbytek pak svou kvalitou kolísá kolem lehkého nadprůměru a není tak ničím, co by mě zvedlo ze židle. Recenzenti Townsendovi často doporučovali alba zkracovat a já ho do teď téměř vždy bránil, jenže “Casualties of Cool” by bylo mnohem víc cool i casual, kdyby nešlo o hodinu a čtvrt dlouhé monstrum. Nadbytek materiálu zde bohužel táhne desku dolů, a já nemohu jít výše než na sedmý stupínek. Zajus
Kanadští black metalisté Haeres se letos vytasili se svou druhou dlouhohrající deskou “Trom”, na níž člověka hned na první pohled zaujme poměrně povedený obal, díky němu jsem si z nějakého důvodu ihned vzpomněl na norské Helheim (nejspíš kvůli přebalu k desce “Kaoskult” z roku 2008). Aby bylo formální úvodní omáčce učiněno zadost, dodejme ještě, že novinka navazuje na tři roky starý počin “Héritiers du sang noir”. Teď už ovšem ke stručnému povídání k “Trom”…
Haeres ve své podstatě nepředvádějí žádné výjimečnosti. Jejich black metal je (na poměry svého žánru, v němž se dají nalézt i pořádná pekla a ani to nedá moc práce) poměrně přívětivý, dost melodický a čitelný, sound je rovněž v pohodě poslouchatelný i pro ty, kdo nejsou zrovna fanoušci chrastivých kanálních výblitků. Jak už ovšem bylo zmíněno, samotná kompoziční stránka není nic zvláštního – “Trom” se hezky poslouchá, člověk se u toho vlastně ani nenudí, ale na to, abyste si z té desky odnesli nějaký hlubší zážitek, to při vší úctě nemá.
Muzika Haeres je vážně pohodová a její poslech vám žaludeční potíže v žádném případě nepřivodí, ale z obecného hlediska je to prostě a jednoduše kapela, která se pohybuje ve v podstatě zaměnitelné sortě průměrných, maximálně lehce nadprůměrných formací, jichž po celém světě běhají tisíce. Poslechem “Trom” tedy nic moc nezkazíte a neměli byste být znechuceni, ale neexistuje důvod, proč byste si měli cíleně shánět právě toto album.
Budeme-li se bavit o konkrétních skladbách… “Trom” celých necelých (to je obrat!) 50 minut šlape v +/- stejném duchu, takže ačkoliv poslech nenudí, nějaký konkrétní song si člověk úplně nezapamatuje. Z alba asi nejvíce vystupuje instrumentálka “Le chemin des souffrances”, “Patriote” díky epičtějšímu refrénu a možná ještě “Nous sommes légion”, která je tak nějak mírně výraznější.
Jsou tomu již dva roky, kdy BadBadNotGood poprvé výrazně rozčeřili vody široce vymezeného žánru zvaného jazz fusion. Na svém druhém počinu “BBNG2” si totiž Kanaďané vzali na paškál momentálně populární hip-hopové a popové umělce a přetvořili jejich hudbu do barvitých a instrumentálně zdařilých kompozic postavených jen na souhře kláves, basy a bicích. Vdechli tak skladbám život, jaký pro ně jejich autoři ani v nejdivočejších snech nezamýšleli a po právu si získali značnou pozornost ze strany fanoušků. “BBNG2” však nebylo jen albem coverů, značná část hudby na něm byla originální tvorbou kapely a právě zde byli Kanaďané úspěšní méně. V kontextu toho se tak nabízí otázka, jak dobré je “III”, letošní album kapely, které se skládá výhradně z vlastních skladeb?
Nebojím se říci, že “III” je prvním opravdu dospělým albem kapely. Nejistý rukopis “BBNG2” je pryč a z novinky tak čiší sebedůvěra a originalita, bohužel však ne konzistentnost. Ne vždy to totiž kapele po skladatelské stránce vyšlo a vedle povedených písní (kterých je většina) tu jsou i takové, které tok alba kazí. Elektronická “Can’t Leave the Night” byla mým favoritem v prvních posleších, ovšem její kouzlo rychle vyprchalo. Stejně tak singl “Hedron” není v mých očích moc povedený, “Differently, Still” je příliš unylá, a tanečně repetitivně “Since You Asked Kindly” postrádá potřebné vazby se zbytkem alba. To, co zbývá, je však skvělé. Práci všech tří nástrojů se nebojím označit za precizní, a jak například sólo piana v úvodní “Triangle” nebo basové kreace uprostřed “Kaleidoscope” a “Eyes Closed”, tak i drobné bicí vychytávky rozprostřené po celé desce splňují přesně to, co jsem od BadBadNotGood čekal a co takřka nemá chybu. Hostující líně se převalující saxofon v “Confessions” je nádherný a skladbu postrkuje o řád výš, škoda, že se Leeland Whitty nezapojil do více skladeb.
Z “III” jsem tak spíše rozpačitý. Není zlé, ale chybí mi vyváženost a také energie předchozího alba. BadBadNotGood mají na víc.
Země: Kanada Žánr: doom / death metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Rain Without End Records
Tracklist:
01. Haunted
02. Black Night Silent
03. These Doleful Shades
04. The Light Which No Longer Shines
05. Darkness Reflected
06. Darkness Confined
07. Darkness Everlasting
Co si představíte pod pojmem death/doom metal? Netuším, nicméně když mi na tohle žánrové zařazení padly zraky, okamžitě na mě vyskočila asociace se jménem Vallenfyre respektive muzikou, jakou takhle banda tvoří. Těžké, úmorné, neúprosné a zničující bahno plné rozkladu a agresivní beznaděje, které vás pomaličku vtáhne do sebe a pak ještě pomaleji rozemele na šrot. A jelikož mi právě tímhle nějaký ten rok nazpět Vallenfyre učarovali, představa, že se něčeho podobného dočkám i od Kanaďanů As Autumn Calls mě snadno přiměla podívat se téhle desce na zoubek. Jak jsem se jen mýlil…
Muzika, jaká se urodila na albu s názvem “Cold, Black & Everlasting”, má totiž ke kýžené bažině tak daleko, jak jen to v rámci škatulky jde. A když o tom tak přemýšlím, vlastně si vůbec nejsem jistý tím, jestli jsou pojmy death metal a doom metal použity oprávněně. Death metalová složka je totiž zastoupená výhradně vokálem (respektive jedním ze dvou druhů vokálu) a ta doom metalová? Nejsem na doom žádný expert, vlastně se v něm skoro nevyznám, ale troufám si tvrdit, že pomalé tempo, trudnomyslné texty a melancholická atmosféra ještě automaticky nedělají doom metal. A i kdyby nakrásně dělaly, dost určitě ne stylem, jaký je prezentován na “Cold, Black & Everlasting”.
Ono to totiž nepůsobí depresivně ale spíše tak nějak politováníhodně – jako by se čtyři zarytí fanoušci doom metalu (kterými podle všeho As Autumn Calls jsou) rozhodli, že do toho chmurného mlýna přispějí i svojí troškou, ale přitom jaksi zapomněli na to, že k rozumnému výsledku je zapotřebí velice konkrétní představa, co chtějí hrát, a také schopnost tomu dát nějakou smysluplnou podobu. A právě tyhle dvě věci “Cold, Black & Everlasting” zoufale chybí.
Vlastní muzika sestává ze zdánlivě nekonečných melodických vyhrávek a k uzoufání nudných a naprosto nijakých riffů, pěvecká stránka pak ze zmiňovaného death metalového vokálu, který je takový průměrný, a čistého zpěvu, který místy dost irituje a je z něj zřejmé, že jeho majitel rozhodně není nijak nadaným pěvcem. Různě se to střídá ale ve výsledku je to pořád jedna a ta samá, pětašedesát minut dlouhá písnička, které kromě řady objektivních kvalit také chybí jakékoli opodstatnění nebo smysl.
Abych ale jenom nenadával, na druhou stranu je třeba uznat, že ne všechno je na “Cold, Black & Everlasting” úplně špatně. Například rozhodně nejde tvrdit, že by tuhle desku nahráli absolutně neschopní muzikanti. On je to sice po devíti letech existence a jedné další řadovce na kontě tak trochu automatický předpoklad, ale nic nemění na to, že jistá zručnost v tom zkrátka je. Stejně tak ty melodie vlastně uši netrhají a místy jsou dokonce vcelku obstojné… Ve šlépějích melodií se výjimečně vydá i kompozice, a zejména mezi závěrečnou trojicí skladeb probleskne několik ne úplně marných momentů. I když to tedy podle předchozích odstavců vypadá, že je “Cold, Black & Everlasting” vážně ukrutná sračka, nakonec to zase tak zlé není. Ale dobré bohužel taky ne.
Co se dá dělat – navzdory jisté úrovni je “Cold, Black & Everlasting” pořád album, které prostě nefunguje ani zdaleka tak dobře, abych mu dopřál smířlivý verdikt. Doom metal a atmosférické odnože metalu, tedy kategorie, ve kterých se As Autumn Calls snaží bodovat, jsou o silných emocích a náladách, kterých je skrze hudbu dosahováno. Otrávenost, únava a vlezlý odpor pouštět si tohle dílo znova však rozhodně nejsou důkazem úspěchu. “Cold, Black & Everlasting” není vyloženě špatné album a své momenty má, ale díky všeobecně patetickému vyznění si těžko může dělat jakékoli nároky na cokoli. Nevylučuji, že to někomu jinému může sednout víc než mně, ale mám-li si zachovat čisté svědomí, výš prostě jít nemůžu. Je mi líto.
Další názory:
Já osobně jsem od “Cold, Black & Everlasting” nečekal vůbec nic zvláštního, ale doufal jsem alespoň v to, že by As Autumn Calls mohli dodat slušnou a poslouchatelnou žánrovou nahrávku. Je jasné, že očekávat v podobných případech nějaký dechberoucí majstrštyk je asi trochu mimo, ale pokud doufám v solidní standard, tak to podle mého názoru není nic přehnaného a kapela by teoreticky neměla mít problém to splnit a případně ještě překonat. Jak se ovšem ukázalo, u As Autumn Calls to taková hračka nebyla. Rozjezd úvodní “Haunted” napovídá, že by tomu tak mohlo být… když se asi po minutě a čtvrt rozjede pasáž s hrubým vokálem a typickou stylovou melodikou, vypadá to nadějně. A vlastně i během celého prvního poslechu mi tento pocit zůstal, nicméně se vzrůstajícím počtem poslechů (a to ani nejde o nějak závratnou cifru) to začíná čím dál tím víc skřípat. Přílišnou standardnost materiálu bych byl ještě ochoten odpustit, protože tu, jak už jsem řekl, jsem očekával, ale fakt, že vyjma poměrně solidních kytarových melodií (ty jsou na desce asi nejsilnější složkou) je těch 65 minut většinu času trochu zívačka na jedno brdo, kterou ještě umocňuje dost špatný a místy dokonce vyloženě falešný čistý zpěv, už přejít dost dobře nejde… “Cold, Black & Everlasting” je sice stále ještě poslouchatelné, ale přece jenom už lehce pod průměrem… H.
Je docela zajímavé, že je po celém světě rozeseto několik relativně malých oblastí, v nichž se soustřeďuje silná lokální black metalová scéna s poměrně specifickou atmosférou a feelingem. Samozřejmě by se tu dalo vytáhnout obligátní Norsko nebo Francie, ale zrovna teď mám na mysli spíše jiné části světa… například provincii Quebec v Kanadě. Zde se soustřeďuje hodně zajímavých a v mnoha případě i hudebně velice kvalitních black metalových projektů a kapel a jedněmi z nich jsou i jistí Sorcier des glaces, kteří v letošním roce přišli s novinkou “Ritual of the End”…
Ačkoliv k black metalu z Quebecu chovám docela sympatie, zrovna Sorcier des glaces bylo až doposud jméno, které se mi zcela úspěšně vyhýbalo, tudíž jsem poslech “Ritual of the End” pojal spíš v tom duchu, že se podívám na to, zdali tahle dvoučlenná formace potvrdí kvalitu černého kovu ze své oblasti. Zpočátku to ovšem nevypadalo zrovna slavně, zejména kvůli tomu, že deska hned na začátek nabízí “Under the Moonlight” a “Morbid Ritual”, což jsou pro mě dva si nejslabší kusy celé kolekce, byť to v zásadě není nic vyloženě špatného. Pouze druhá polovina první zmiňované je opravdu dobrá, ale jinak tyhle songy rozhodně nemají na to, co přijde po nich.
Až od třetí “Snowland” totiž Sorcier des glaces konečně rozehrají ten pořádný syrový, řezavý a mrazivý black metal se skvělou atmosférou a se spoustou silných nápadů. Osobně k vrcholům “Ritual of the End” řadím především čtvrtý opus “The Frozen Sword of Midnight”, který je po celou svou délku naprosto výborný, a hned následující “The Sign of the End”, jež se předcházející skladbě s klidem vyrovná. Docela dobrá je i předělávka “Macabre Operetta” od Samael, která je provedena takovým způsobem, že by mě ani nenapadlo, že je to cover, kdybych si to nepřečetl. A když už jsme u toho, táhlé outro “Slumbering in the Dark” je také povedené, takže obecně se dá říct, že výtečná druhá půle tuhle desku zachraňuje a dělá z ní nakonec dost dobrou nahrávku.
Uff, to je teda zase jednou šílenost. Upřímně řečeno si stále nejsem na 100 % jistý, co si mám o šestém řadovém počinu jednočlenného projektu Mörb z Kanady vlastně myslet. Jedná se totiž o desku, jež ve svém nejzákladnějším jádru vlastně ani není marná, ale je tak moc nesourodá, že jsem z toho poměrně dost zmatený.
Vezmeme-li výčet žánrů v hlavičce minirecenze, na první pohled to nějak divoce nevypadá, ale chyba lávky. Osobně se nemůžu rozhodnout, jestli mám “Le Théâtre de Satan” brát jako album, které chce být black metalem, epickým black metalem, seriózním folk metalem, chlastacím folk metalem nebo nějakou avantgardou… a vzhledem k tomu, jak moc je ta nahrávka rozhádaná, bych klidně řekl, že se nemohl rozhodnout pomalu ani sám autor. Všechny právě vypsané možné nástřely hudebního pojetí tu totiž jsou a střídají se jak na běžícím páse. Chvílí to zní jako klasický black metal a o pár vteřin později třeba hopsa-hejsa folk metal určený k nezřízené konzumaci alkoholu.
Samozřejmě v zásadě nemám nic proti rozmanitosti, vůbec ne, ale musí dávat smysl, přičemž mně osobně “Le Théâtre de Satan” zas tolik smyslu jednoduše nedává. A co je horší, podobné úlety a výkyvy se dějí nejen co do stylového rozsahu – podobně roztříštěná je deska i co do kvality. Některé momenty mi přijdou absolutně vypatlané a pomalu i 3/10 by pro ně byla přehnaně hodná známka, v jiných chvílích se třeba ozve nápad, který by pomalu sahal i po hodnocení 8/10. Je pravda, že místy je to až sympaticky praštěné a úchylné, ale výsledku “Le Théâtre de Satan” prostě nefunguje.
Ty silnější nápady ovšem jasně ukazují, že v případě Mörb tu potenciál rozhodně je. Určitě by neškodila větší sebereflexe a také by bylo dobré nevydávat každý nápad, který dostanu. Osobně si myslím, že by tomu značně napomohlo snížení tempa, protože oněch šest desek vyšlo v průběhu pouhých dvou let a toho kousku letošního roku, což je prostě šílená kadence. V současné podobě je to však bohužel přespříliš rozpačité.
Na poslech “Oblique to All Paths” od mezinárodního doom metalového projektu Culted jsem se i relativně těšil. Debutovou desku “Below the Thunders of the Upper Deep” (2009) ani následné EP “Of Death and Ritual” (2010) jsem sice neslyšel, ale i tak jsem byl zvědavý, co se z téhle záležitosti vyklube. Něco se z toho sice vyklubalo, ale abych byl upřímný, doufal jsem, že s albem budeme trochu větší kamarádi…
Hlavním znakem “Oblique to All Paths” je utahanost. Což o to, v případě doom metalu může být tento přívlastek myšlen i jako pozitivum, ale tohle není ten případ, zde tím opravdu myslím to, že je přítomný materiál až příliš roztahaný, nevýrazný a takový mdlý. Culted nenatočili vyloženě špatnou desku, která by se nedala poslouchat, rozhodně to má pár svých momentů a zcela jistě ten počin má co do formálního hlediska relativně slušnou úroveň, jenže ani tohle nic nezmění na faktu, že již s úvodním devatenáctiminutovým kolosem “Brooding Hex” při poslechu vždy upadnu do jakési letargie, z níž mě díky poměrně monotónnímu ladění hudby dokáže vytrhnout jen máloco. Pravda, stále se ta letargie vlastně poslouchá moc dobře, ale to je trochu málo.
Jakkoliv to u doom metalu může působit nepatřičně, zrovna v tomto případě by se hodilo dát do toho umírání trochu více života. Culted takřka celou dobu drhnou relativně jednoduché pomalé riffy, tempo je stabilní a neměnné, vokál zrovna tak. Osobně bych uvítal víc náznaků alespoň nějakých melodií jako třeba v druhé půli “March of the Wolves”. Sice to ani zde není nějaký trhák ve výraznosti, ale oproti zbytku “Oblique to All Paths” to dost vyčnívá.
“Oblique to All Paths” není vyložený průser, a jak již bylo řečeno, úroveň tam je. Možná to nesedlo jenom mně, ale bohužel, prostě mě to moc nebaví. Nevím, nakolik se do výsledku promítl fakt, že se švédský vokalista s kanadským zbytkem Culted nikdy osobně nepotkal, tudíž mezi nimi jen těžko může fungovat nějaká chemie, ale ať je tomu jakkoliv, i přes znatelný potenciál je to jen lehoučký nadprůměr…
Jediný důvod, kvůli němuž se vyplatí se prokousávat takovým velkým množstvím neznámých nahrávek, je ten, že mezi tunami těch špatných a podprůměrných, z nichž většina letí do koše pomalu už po prvním poslechu, občas narazí na věc jako “A Collection of Creatures”. Kanadská formace s názvem Johnny Hollow totiž natočila desku vysoce poutavou, neobyčejnou a zajímavou…
Výčet žánrů v hlavičce této minirecenze se asi tváří hodně divoce, ale ve skutečnosti Johnny Hollow nehrají nějakou krkolomnou muziku, vlastně jde o hodně příjemnou, přirozenou a provzdušněnou záležitost, ačkoliv avantgarda i experiment zde jsou a je jich tu hodně. Těch padesát žánrů spíše plyne z naprosté nezařaditelnosti Johnny Hollow; když si tu hudbu pustíte, jistě byste přišli i na další styly, které bych tam mohl napsat, takže je to vlastně skoro jedno, protože do nějaké škatulky tuhle skupinu stejně nezařadíte.
Největší roli na “A Collection of Creatures” hraje především cello, výtečná živelná rytmika a v neposlední řadě také fantastický zpěv Janine White, do čehož se samozřejmě promítají i další nástroje jako kytary (rozhodně však nečekejte nějakou metalovou kytaru), klávesy, basa, další vokály nebo lehká elektronika. Nástrojově to nevypadá na žádnou šílenost, nicméně výsledkem je i tak onen nezařaditelný žánrový mix s velice bizarní a groteskní atmosférou. Ačkoliv tohle říkám strašně nerad a podle mě by se to ani v recenzích říkat, tohle je vážně tak “mimo”, že musím prohlásit, že to prostě musíte slyšet sami, jelikož nevím, jak to popsat.
Obzvláště začátek “A Collection of Creatures” je naprosto úžasný, prvních sedm skladeb je doslova fantazie a upřímně jsem už během prvního poslechu seděl na prdeli, čuměl s otevřenou hubou a nevěřil, že je to vážně až tak taková nádhera. Úplný závěr desky v podobě posledních pěti písní už bohužel nastavenou laťku nedokáže udržet, ale i tak se stále jedná o skvělou a zajímavou hudbu a také to nic nemění na tom, že tohle si rozhodně zaslouží poslouchat a dostávat vysoká hodnocení.
