Archiv štítku: crossover thrash

Mr. Bungle – The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo

Mr. Bungle - The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo

Země: USA
Žánr: crossover / thrash metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Grizzly Adams
02. Anarchy Up Your Anus
03. Raping Your Mind
04. Hypocrites / Habla español o muere (S.O.D. cover)
05. Bungle Grind
06. Methematics
07. Eracist
08. Spreading the Thighs of Death
09. Loss for Words (Corrosion of Conformity cover)
10. Glutton for Punishment
11. Sudden Death

Hrací doba: 56:27

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Založit svůj návrat na scénu na více jak třicet let starém demu, které nikdo nezná, nikoho nezajímá a se stylem, který kapelu později proslavil, nemá nic společného, to je asi ta nejvíc bunglovská věc, s jakou mohli Mr. Bungle přijít. Samozřejmě, hudební nadšenci dost možná při bádání v historických análech na kazetu „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ narazili, ale řekl bych, že většina fanoušků kapely Mr. Bungle je obeznámena (logicky) až s pozdější tvorbou zaznamenanou na klasických řadových deskách.

Upřímně, demo „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ je zajímavé především z historického důvodu. Pochází z roku 1986, tedy času, kdy se extrémní metal formoval a na svět přicházela jedna budoucí legendární nahrávka za druhou. Mr. Bungle, tehdy stále ještě středoškolská kapela, se zhlédli v právě rašícím thrash metalu, death metalu a hardcore punku. Brzy je ale tenhle styl začal srát – zjistili že chtějí dělat něco kreativnějšího. Nenapadlo je nic lepšího než začít na koncertech mezi thrashové výplachy vsouvat skáčko, čímž začali srát také svoje publikum. Důležité ovšem je, že právě to byl počátek jejich pozdějšího avantgardního zvuku a experimentálního blouznění, s nímž se nakonec v devadesátých letech prosadili.

Aktuální deska Mr. Bungle se ale vrací k absolutním kořenům a v tomhle případě to opravdu nejsou jenom promo kecy, ale holý fakt. Ze sestavy, která původní demo nahrála, jsou nyní v Mr. Bungle ti nejzásadnější, tedy Trevor Dunn, Trey Spruance a Mike Patton. Bubeník Jed Watts skončil neznámo kde. Že ten nynější návrat myslí Mr. Bungle vážně, je jasné na každém kroku. Už jenom to doplnění sestavy. Když se řekne osmdesátkový thrash metal, kdo se vám vybaví na postu bubeníka? Hádám, že odpověď drtivé většiny je Dave Lombardo. Ano, není to vzhledem k dlouholetému přátelství a spolupráci mezi Dunnem, Pattonem a právě Lombardem žádné překvapení, ale je tu. Asi jako každá dobrá thrashová kapela, i Mr. Bungle potřebovali druhou kytaru, takže stejná otázka i pro tento post. Thrash, osmdesátá léta a nějaký kytarista. Scott Ian určitě patřil mezi ty přední a taky nejlepší.

Personální složení má tak nyní „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ daleko lepší, než by snad kdy doufalo. Samotný materiál tohoto dema totiž není ničím převratným. Možná, že existuje úplně prostý důvod, proč je tohle demo tenkrát nevystřelilo mezi všechny ty Cryptic Slaughter, Cro-Mags, Exodus, Possessed nebo Slaughter. „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ zkrátka není žádným „Bonded by Blood“ ani „Seven Churches“ a Ian to může opakovat, kolikrát chce. Jak ale zvukově přívětivější nová verze ukázala, materiál to není vůbec špatný. Navíc tomu nelze upřít, že to bylo do jisté míry také inovativní. Skladby jsou na tehdejší dobu a žánr dost dlouhé, riffy neobvyklé a navíc to obsahuje i funkovou věc „Evil Satan“. Její vyřazení z aktuální verze jenom ukazuje, že Mr. Bungle prostě chtěli natočit čistě metalovou desku.

Samozřejmě, že po produkční stránce je novinka „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ úplně někde jinde. Sice to tím ztrácí ono kouzlo zapadlého dema a rovněž ten deathmetalový zápach vyšuměl do ztracena, ale i tak to zní dobře. Dokonce se tu povedlo i dost věcí vylepšit. Třeba intro „Grizzly Adams“ mě na původním demu nikdy nezaujalo. Tady z něj ale udělali atmosférickou lahůdku po vzoru soundtracků z kultovních hororů. Konečně je taky možné ocenit, co že to tam Spruance tenkrát vymyslel a co Patton tak šíleně vyřvává. Crossoverové riffy z „Anarchy Up Your Anus“ nebo „Sudden Death“ uvíznou v hlavě a jsou jednoduše parádní. Stejně tak mě baví i nové přírůstky, které rozšiřují původní seznam stop z osmi na jedenáct – předlouhá „Methematics“ (s přidaným riffem z legendární „Love Is a Fist“), alternativní, skoro až do konceptu alba nezapadající „Eracist“ a předělávka „Loss for Words“ od Corrosion of Conformity.

Mr. Bungle

Nevýhodou některých zdejších skladeb hlavně je, že se občas točí v kruhu a začínají v určitých pasážích nudit. Neuškodilo by je pořádně prostříhat, ne je naopak ještě protahovat, jako se děje třeba v „Hypocrites / Habla español o muere“. Některé zase nemají proporce nabídnout něco víc než klasický žánrový průměr. Přesto mi ale „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ přijde daleko lepší než to, co nyní tvoří devadesát procent nových thrashmetalových kapel. Novinka Mr. Bungle v sobě má kupodivu dost energie, ty mladické nápady jsou odvážné a povšechně je tohle pokouknutí po starých časech prostě sympatické. Lze vidět, že to dělaly zkušené páky, které to mají v ruce a umí to podat s takovým citem, aby se z toho nestal kýč a parodie sebe sama.

Z návratu Mr. Bungle je jednoduše znát upřímná radost pro věc a chuť si zahrát, ostatně kdo viděl záznamy z koncertů, měl by mi dát za pravdu. Plakáty jako když vypadly z dob minulých, hrály se nejen věci z prvního dema, ale rovněž klasiky od Circle Jerks, Crumbsuckers, Siege, Stormtroopers of Death nebo Slayer a předkapely tvořily jména jako Full of Hell, Victims Family, Intestinal Disgorge, Hirax či Possessed. Prostě totální oddanost a pocta podzemní scéně, z níž Patton a spol. vzešli. A jako poctu a oslavu žánru vnímám celé „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“.

Vydání desky „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ rozhodně není senzací roku ani nepředstavuje žádný opomenutý klenot poloviny osmdesátých let. Její vznik a všechny souvislosti, které ji provází, mě však baví a jsem za ni rád. Sice se demu „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ asi dostává většího luxusu, než by si reálně zasloužilo, ale to už jsou prostě Mr. Bungle. Nicméně se ho povedlo předělat vkusně a myslím, že to mělo celé smysl.


Cro-Mags – In the Beginning

Cro-Mags - In the Beginning

Země: USA
Žánr: crossover thrash / hardcore punk
Datum vydání: 19.6.2020
Label: Mission Two Entertainment

Tracklist:
01. Don’t Give In
02. Drag You Under
03. No One’s Victim
04. From the Grave
05. No One’s Coming
06. PTSD
07. The Final Test
08. One Bad Decision
09. Two Hours
10. Don’t Talk About It
11. Between Wars
12. No Turning Back
13. There Was a Time

Hrací doba: 38:25

Odkazy:
web / facebook

Kdyby se někdy měla volit největší držka hardcorové scény, žhavým kandidátem by byl určitě Harley Flanagan. Pro dodatečné posouzení stačí ostatně méně jak úvodní minutka z videoklipu „We Gotta Know“. Tenhle klip se však proslavil něčím jiným než jeho ksichty. Díky poměrně četným rotacím na MTV se v roce 1986 dostalo široké veřejnosti na obdiv, jak že to vypadá na hardcorových koncertech. Díky videu k „We Gotta Know“ se tak lidé často vůbec poprvé dovídali o moshingu nebo stage divingu. Ještě důležitější je však hudba samotná. „We Gotta Know“ je otvírák první desky Cro-Mags, „The Age of Quarrel“, která výrazně pomohla definovat newyorskou odnož hardcoru, a právě tato úvodní skladba a zejména její intro je naprostým základem a určujícím momentem celého žánru. Jestli má thrash metal „Raining Blood“ a black metal „Freezing Moon“, pak má hardcore „We Gotta Know“.

Tím ale invence Cro-Mags nekončí. V tom samém roce spojili síly s Motörhead a vydali se na turné, čímž se stali přímými účastníky promíchávání metalu s punkem, což ostatně silně ovlivnilo i následující tvorbu Cro-Mags, která je daleko více metalová, a to nejenom z thrashového hlediska, ale i toho klasického, heavymetalového. Už od počátků se kolem nich začal šířit silný kult, jenž byl navíc ozvláštňován jejich krišnovským přesvědčením a praktikováním bojových umění. Vše se ovšem začalo v devadesátých letech bortit.

Ani Cro-Mags se nevyhnuly spory o jméno a práva na jeho užívání. Kapelu založil Flanagan ve velice útlém věku, hudebně aktivní je už od svých dvanácti let. Dá se říci, že k tomu měl všechny předpoklady – v sedmé třídě přestal chodit do školy, běžně se setkával s lidmi jako Joe Strummer, Debbie Harry nebo Andy Warhol (lze vygooglit i fotky, kde se opět tváří jako… Harley), a také psal poezii, která byla v jeho devíti letech i vydána a předmluvu mu napsal Allen Ginsberg. Zkrátka díky známostem své rodiny a New Yorku, v němž vyrůstal, žil tak trochu jiný život.

Základ v podobě dema pro „The Age of Quarrel“ měl připraven už v roce 1982, s Cro-Mags po vydání prvotiny natočil ještě další tři desky, ale poté se kapela rozpadla. Právě Flanaganovi zde věnuji takovou pozornost, protože to on Cro-Mags založil a jenom on je podepsaný pod všemi jejich deskami. Po návratu na konci tisíciletí a vydání alba „Revenge“ se Cro-Mags opět uložili k ledu. V roce 2008 však začal dřívější zpěvák John Joseph a bubeník Mackie Jayson znovu vystupovat pod tímto jménem, ale Flanagana jaksi vynechali. Následovalo praní špinavého prádla na veřejnosti, potyčka na nože v zákulisí klubu CBGB a předhánění se ve vydání dalšího alba Cro-Mags (to se nakonec povedlo Flanaganovi, jelikož právě takhle se jmenuje jeho sólovka z roku 2016). Flanagan dal celou věc k soudu a uspěl. Práva na jméno Cro-Mags má on, zatímco JosephMackiem ostrouhali a nyní musí vystupovat pouze pod názvem Cro-Mags JM.

Harley Flanagan neváhal. Ihned dal dohromady sestavu a začal vydávat novou tvorbu. V Cro-Mags tak nyní působí staří známí Gabby Abularach (kytary na „Alpha Omega“ a „Near Death Experience“) a Rocky George (ano, ten ze Suicidal Tendencies) s Garrym Sullivanem (kytary, respektive bicí na „Revenge“). Tedy sestava, která vzhledem k předchozím působením v kapele dává smysl. Už ale konečně k hudbě. Po dvou EPčkách „Don’t Give In“ a „From the Grave“ z roku 2019 letos došlo i na první dlouhohrající počin, který dostal jméno „In the Beginning“.

„In the Beginning“ rozhodně představuje klasické Cro-Mags, zejména tedy ty metalové Cro-Mags kolem desky „Best Wishes“. Je tu ale jedno velké ale. „In the Beginning“ se také dá popsat jednoslovně a tím slovem by bylo recyklát. To je také jeho největším mínusem. Neděje se tu vůbec, ale vůbec nic, co bychom už na minulých nahrávkách neslyšeli. Ta snaha o zachycení svého stylu je za hranou, protože tady se dají jednotlivé skladby na základě podobnosti konkrétně přiřadit ke skladbám z minulosti, což je poněkud úsměvné.

Nejvíce to řve už v samotném úvodu „Don’t Give In“. No co by to asi mohlo být… „We Gotta Know“, tyvole! To jako fakt? „The Final Test“ si zase bere z „The Paths of Perfection“ a vůbec snad každou z písní lze nazvat variací na „Death Camps“, „Down, But Not Out“ nebo „Age of Quarrel“ z desky „Best Wishes“. I zadumané kusy jako „Between Wars“ tu už byly, stejně jako uvolněnější a skákavější choutky „No Turning Back“, obě polohy známé především z alba „Alpha Omega“.

Cro-Mags

Převažující valivé tempo novinky „In the Beginning“ a zabejčený výraz Flanagana jsou samozřejmě pro Cro-Mags naprosto typické, ale s tou podobností se to trochu přehnalo. Jedním dechem však dodávám, že to ihned neznamená, že by „In the Beginning“ bylo špatným albem, protože na to se k němu vracím až moc často a jeho poslech mně vůbec nevadí. Naopak, písně jsou stručné, k věci, na nic moc si nehrají, prostě se jen hrnou kupředu a utíká to.

Oblíbence jsem našel brzy mezi „Drag You Under“, klipové „From the Grave“ (s hostujícím Philem Campbellem) či „One Bad Decision“. Celkově vzato je „In the Beginning“ určitě zdařilejší plackou než předchozí návratové „Revenge“. Zařadil bych ho asi na stejnou úroveň jako poslední desku z klasického období, „Near Death Experience“. Porovnání se staršími alby už „In the Beginning“ nesnese ze zřejmých důvodů. Možná by novince prospělo ji zkrátit opravdu na tu půlhodinu, protože i na samotném albu si tu jsou některé skladby až příliš podobné, a tím pádem působí i trochu zbytečně.

Cro-Mags se tak sice vrátili na scénu s novým materiálem, ale svoji hodnotu mají zejména v minulosti. Dnes jim můžeme být vděčni kromě hned několika legendárních počinů i za všechny ty Enforcedy, Mindforcy, Power Tripy a další party, které si z nich berou inspiraci. S „In the Beginning“ nic zajímavého nepředvedli, ale deska na pár poslechů to i tak je, až mě to samotného překvapuje. Své dělá přítomnost Rockyho Georgeho, pro jehož kytaru mám slabost, a taky fakt, že podobně znějící crossover thrash nikdo dnes už moc nehraje a ten styl Cro-Mags je svým způsobem jedinečný. Hlavně ale snad bude nová nahrávka někdy v budoucnu důvodem, proč vyrazit na turné a při troše štěstí i k nám, protože minulý rok v říjnu jsem se na ně nedostal.


High Command – Beyond the Wall of Desolation

High Command - Beyond the Wall of Desolation

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Inexorable Darkness
02. Merciless Steel
03. Impaled upon the Gates
04. Devoid of Reality
05. The Commander’s Code
06. Visions from the Blade
07. Forged to Kill
08. Beyond the Wall of Desolation

Hrací doba: 42:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Metalový žánr obecně se rád vyžívá ve svých zlatých časech, a není tak divu, že se spousta kapel snaží toto kouzlo dávného oživovat i o třicet let později. V posledních letech si můžeme všímat především v oblastech Texasu a Vriginie nárůstu obliby tzv. crossover thrashe, tedy klasického thrash metalu míchaného s hardcore punkem. Tato fúze zažívala nejplodnější časy právě v osmdesátých letech, kdy podobně jako i jiné styly začala s další dekádou uvadat. Později se však objevilo několik odžískovaných nadšenců v čele s Municipal Waste, kteří se rozhodli zašlou slávu oprášit, a nutno uznat, že právě jim se to povedlo se vším všudy, jelikož mnohým říkají možná víc než klasici C.O.C., Cryptic Slaughter nebo D.R.I.

Abych se ale konečně dostal k High Command. Ti trochu paradoxně nepochází ani z jednoho ze zmiňovaných míst, ale dají se celkem přesně zařadit k mladým kapelám jako Enforced či Power Trip, čili thrasherům se silnými kořeny v newyorském hardcoru, čímž se od Municipal Waste a jim podobných výrazně odlišují. Pro kapely jako High Command se musí předobrazy hledat mezi Cro-Mags, Crumbsuckers, Leeway, ale i Slayer nebo konkrétně v případě těchto brousků a zpěváka Kevina Fitzgeralda také Kreator. Vyšisované bundy, zvedlé kšilty a další úsměvné nutnosti každého thrashového revivalu střídá vážnost, tvrdost a větší prostor pro vlastní ztvárnění žánru.

High Command, rodáci z Worcester v Massachusetts, mají s Enforced a hlavně Power Trip hodně společného, ale přesto se odlišují. Tím na první poslechy méně znatelným prvkem jsou texty. Namísto obligátních politických, sociálních nebo válečných témat se nebojí citelně opírat i o fantasy představy plné hrdinů a mystična, o čemž už může napovědět i pohled na poměrně netradiční obálku. Rovněž hudebně se dá bezpečně poznat, že tohle je zase trochu něco jiného, zejména díky častějším středním tempům a vůbec většímu heavymetalovému cítění, kde se najde místo i pro riffy ve stylu Mercyful Fate.

Dřevní poloha jejich prvotiny „Beyond the Wall of Desolation“ má za následek pocit ještě většího ohlížení se po zvuku let osmdesátých. Špína EPčka „The Primordial Void“ se vyčistila, stylovost však zůstala zachována. Nachází se tu dost různých inter, skladby jsou až překvapivě dlouhé (nejdelší skoro devět minut), čímž je jasné, že se nejedná o crossover pro fanoušky Municipal Waste. High Command si dokáží obstojně hrát se strukturou kompozice, mají dost nápadů, zejména úvodní riffy písní jako kupříkladu v hned po sobě jdoucích „Impaled Upon the Gates“, „Devoid of Reality“ a „The Commander’s Code“ jsou prostě bezchybné. Ostatně na kytarových riffech je „Beyond the Wall of Desolation“ založeno. Zmíněné tři kusy beru jako vrchol nahrávky.

Špatná skladba tu není žádná. To ale neznamená, že je „Beyond the Wall of Desolation“ genialita na entou. Ani sám nevím, kterou bych vyřadil, avšak kratší hrací čas by albu dle mého prospěl. Některé skladby působí natahovaně a hlavně ke konci desky je to znát. Mám tu dost oblíbených pasáží, ale najdu i několik méně závratných. Po chvíli jsem dospěl k názoru, že lépe High Command sedí to pomalejší, hutnější hardcorové tempo. Když dojde na thrashový nátěr, v určitých momentech to ztrácí na síle a působí chladnějším dojmem. Přesto je těžké ukázat na konkrétní vál, snad každý díky svým délkám stihne za tu dobu předvést něco absolutně skvělého stejně jako slabšího. Jistá rovnováha by tak byla s příštím počinem vítána.

Přese všechny výtky si ale myslím, že „Beyond the Wall of Desolation“ stojí za poslech. Především pokud tedy frčíte na thrash metalu. Power Trip to dělají lépe, vlastně o třídu lépe, ale High Command mají zase trochu jiný přístup, jenž se může do budoucna vyvíjet zajímavým směrem. Příští desku určitě budu sledovat a k téhle se jistě ještě párkrát vrátím. Bezpohlavních thrashů už bylo dost, tohle má koule a dokáže to pořádně nakopat, a to je přesně ono.


Suicidal Tendencies – STill Cyco Punk After All These Years

Suicidal Tendencies - STill Cyco Punk After All These Years

Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 7.9.2018
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. I Love Destruction
02. F.U.B.A.R.
03. All Kinda Crazy
04. Sippin’ from the Insanitea
05. It’s Always Something
06. Lost My Brain… Once Again
07. Nothin’ to Lose
08. Gonna Be Alright
09. Ain’t Gonna Get Me
10. All I Ever Get
11. Save a Peace for Me

Hrací doba: 41:17

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takhle čerstvou recenzi jsme tu ještě asi neměli, ale brzo pochopíte proč tomu tak v případě dnešního počtení je. Když jsem zde psal recenzi na EP „Get Your Fight On!“, které vyšlo pár měsíců před novinkou „STill Cyco Punk After All These Years“, tak jsem ji končil slovy o tom, že doufám, že nemá nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu, protože jsem byl zklamaný z nových písní, jelikož víc než ke crossover thrashy směřují k funku. No a nebyl jsem daleko od pravdy, jen mě Suicidal Tendencies trochu převezli. Po zjištění, co za skladby se nachází na „STill Cyco Punk After All These Years“, bych snad za ten funk byl i rád. Ale koho má napadnout se na novém EP nesoustředit na nové skladby.

Na „Get Your Fight On!“ se nacházely také dvě předělávky z prvního sólového alba Mikea Muira, které jsem bral celou dobu jenom jako výplň, aby na té nahrávce bylo taky něco jiného než čtyři verze titulního songu, cover a tři nepříliš zajímavé a vlastně i šuplíkové záležitosti. Ale chyba lávky, právě tyto dva kusy byly nakonec vodítkem k „STill Cyco Punk After All These Years“. Na něm se totiž nachází zbytek sólovky „Lost My Brain! (Once Again)“, kterou Muir vydal v roce 1995, tehdy pod pseudonymem Cyco Miko.

Než si tady vyleju srdéčko, ještě pro úplnost doplním, že jednu skladbu nepředělali, a to sice „Cyco Miko Wants You“, asi snad, aby to neznalé předchozí tvorby nedovedlo díky názvu až k oné sólové tvorbě, protože věřím, že spousta lidí se bez vlastního dohledání informaci o původu všech skladeb nedozví. Onen debut Cyco Mika popravdě zůstal od dob vydání docela zapomenut a vůbec by nevadilo, kdyby ho ani nikdo znovu takto neoprašoval, ne snad protože by stál za starou belu, ale protože prostě není důvod. Zároveň se na „STill Cyco Punk After All These Years“ nachází jedna věc, jež na „Lost My Brain! (Once Again)“ není. Tím je „Sippin’ from the Insanitea“, o níž jsem zjistil pouze to, že je označována jako dosud nezveřejněný materiál, ovšem nevím z které doby. Hádám ale, že to bude z období nahrávání první desky Cyco Miko.

Ale chápete to někdo? Ty vole, kolikátá takováhle placka už to je? Vlastně mě ani tento krok nepřekvapuje, jelikož Suicidal Tendencies si v tomhle doslova libují. Název „STill Cyco Punk After All These Years“ samozřejmě odkazuje na „Still Cyco After All These Years“, což je album z 93., které obsahuje předělaný celý debut „Suicidal Tendencies“ plus dva kousky z následujícího „Join the Army“. Takže už ze samotného názvu se dalo něco podobného očekávat. Ještě předtím vydali EPčko „Controlled by Hatred / Feel Like Shit… Deja-Vu“, na němž je několik skladeb z desky „Widespread Bloodshed Love Runs Red“ od skupiny No Mercy, v níž se setkal Muir s bývalým, v té době budoucím, kytaristou Suicidal Tendencies, Mikem Clarkem. Dále mají na kontě „No Mercy Fool! / The Suicidal Family“. To obsahuje v podstatě zbytek z „Join the Army“ a většinu zbylých písní z „Widespread Bloodshed Love Runs Red“. Další se nachází na různých kompilačkách, ale takhle hluboko až zacházet nechci. Zkrátka Suicidal Tendencies předělávají svou starší tvorbu často a zřejmě moc rádi.

Suicidal Tendencies

Muir se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že důvodem tohoto alba je fakt, že když měl materiál tehdy nahraný, přišlo mu blbý ho vydávat pod jménem Suicidal Tendencies, protože byl moc punkový a prostě se nehodil. Nyní asi dospěl k názoru, že už se to snese, protože změn tu opravdu moc není. K lepšímu už vůbec ne, naopak dokonce se povedlo několik mých oblíbených songů dokonale dokurvit jako třeba hned první „I Love Destruction“, v níž došlo k obohacení o vlezlé „ooohou“, jež tahá za uši.

Kdybych měl všechny výše vyjmenované desky porovnat, tak z nich „STill Cyco Punk After All These Years“ vychází nejhůře, protože dřívější verzi nic pozitivního nepřináší. Podobně jako u „Still Cyco After All These Years“ šlo tedy asi hlavně o to dát původně ryze punkovému stylu taky něco z metalu, což tu vyšlo vniveč. Zvolená produkce je tak plochá a nevýrazná, že to stejně zní zastarale, a ani hráčské výkony nejsou ničím extra, kvůli čemu bych si tohle měl pustit raději než originální „Lost My Brain! (Once Again)“, které má sice zvuk a stylizaci poplatnou době, ale alespoň působí autenticky.

Už takhle je recenze delší, než by si takováhle deska zasloužila, takže to utnu. „STill Cyco Punk After All These Years“ samozřejmě nestojí za poslech, je naprosto zbytečné, a jestli chcete slyšet přímočarý skate punk rock z devadesátek, tak vezměte původní „Lost My Brain! (Once Again)“. Je na něm několik opravdu dobrých pecek (navíc tam na kytaru hraje Steve Jones ze Sex Pistols), které bohatě stačí slyšet v originálním znění a ne skrze „STill Cyco Punk After All These Years“. Po očekávání nového materiálu velké zklamání, tak snad je nenapadne předělat zase něco dalšího, třeba druhou sólovku Muira, která je teda už hrozná, nebo třeba znova tu první, co když ani tohle není definitivní verze.


Municipal Waste – The Fatal Feast

Municipal Waste - The Fatal Feast
Země: USA
Žánr: thrash metal / crossover
Datum vydání: 10.4.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Waste in Space
02. Repossession
03. New Dead Masters
04. Unholy Abductor
05. Idiot Check
06. Covered in Sick / The Barfer
07. You’re Cut Off
08. Authority Complex
09. Standards and Practices
10. Crushing Chest Wound
11. The Monster with 21 Faces
12. Jesus Freaks
13. The Fatal Feast
14. 12 Step Program
15. Death Tax
16. Residential Disaster

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Milovníci béčkových hororů, sci-fi, komiksů a hudebních legend jako Suicidal Tendencies, S.O.D., D.R.I. či Nuclear Assault opět útočí. Právě tyto vlivy totiž v sobě pojí Municipal Waste, a že to dělají dost šikovně, dokazuje i fakt, že jejich aktuální, již páté řadové album “The Fatal Feast” vychází u vydavatelského kolosu Nuclear Blast. Kdo by čekal nějaké ústupky vůči širšímu publiku, ten se šeredně mýlí. Municipal Waste nahráli další půlhodinu zničující kombinace crossoveru, thrash metalu s vlivy punku a oldschool HC. Přesně takhle se hrálo v 80. letech v zaplivaných NY klubech a Municipal Waste nám toto období chtějí mermomocí připomenout.

O hudebním, respektive textovém, obsahu toho hodně napoví obal ve stylu již zmíněných béčkových hororů v komiksovém stylu, přičemž artwork “The Fatal Feast” považuji v rámci diskografie za jeden z nejpovedenějších a vůbec nevadí, že se jedná už o pátou variaci na de facto stejné téma. Tahle kapela prostě nechce být progresivní či jakýmkolim způsobem novátorská. Ono vlastně ani není kam se v rámci tohoto stylu kam vyvíjet, všechno podstatné již bylo řečeno a mladým kapelám už nezbývá nic jiné, než uctívat své dávné idoly.

Album otevírá podivné sci-fi intro “Waste in Space” a plynule přechází v úvodní palbu “Repossesion”, která naprosto přesně charakterizuje vše, o čem jsem doposud mluvil. Zběsilé crossover tempo, HC vokál, skvělé riffy a výrazná basa. Tohle musí na koncertech fungovat jako skvělý otvírák. Následující “New Dead Masters” je asi největší hitovkou alba, milovníci sborových vokálů, chytlavých refrénů a moshe si zaručeně přijdou na své. Album obsahuje celkem 16 skladeb (v základní verzi bez bonusů), a když si to zprůměrujeme, vychází nám zhruba 2 minuty na skladbu, tedy tak akorát, aby bylo řečeno všechno důležité. Rozhodně se tady nebudu rozepisovat o všech šestnácti kusech, tohle po mně vážně nechtějte. Rád ovšem představím několik opravdu povedených skladeb, jako například “Covered in Sick / The Barfer”, která jako by vypadla z projektů Billyho Milana, ať už M.O.D. či S.O.D.. Za zmínku stojí i “Authority Complex” plná zvratů a hitových riffů. Dalšího podivného intra se dočkáme v klipové titulce “The Fatal Feast”, já bych sice pro singl sáhl jinam, ale budiž, ovšem povedený klip rozhodně doporučuji. Skvělé jsou rovněž minutové vypalovačky “Unholy Abductor” a velice přímočará “You’re Cut Off” s jednoduchým a výstižným refrénem. Se závěrem alba má pozornost lehce upadala, čímž nechci říct, že by skladby byly vyloženě špatné, jen by to asi chtělo nosnější nápady, které by dokázaly i po půl hodině poslechu udržet jisté napětí.

Klasická otázka na závěr: co říci závěrem? Fanoušci crossover-thrashe už album jistě dávno slyšeli, proto bych rád navnadil všechny, kteří ještě neměli tu čest. Pokud máte zájem o oddechové album s ne moc vážnými texty, povedenými hudebními nápady, které se skvěle hodí na párty metalových nadšenců, rozhodně po “The Fatal Feast” sáhněte všemi deseti, nebo ještě lépe zkuste předminulou desku “The Art of Partying”, kde Municipal Waste dosáhli svého dosavadního vrcholu, ke kterému se bohužel prozatím nepřiblížili. Přesto je považuji za jednu z nejvýraznějších mladých kapel na metalové scéně, která si své aktuální úspěchy zaslouží.