Archiv štítku: EBM

electronic body music

Herrschaft

Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: Francie
Žánr: industrial / electro metal / EBM

Otázky: H., Atreides
Odpovědi: MaX, Zoé H.
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzští electro/industrial metalisté Herrschaft nedávno vydali svou druhou dlouhohrající desku “Les 12 Vertiges”, ovšem nejen ona byla předmětem našeho rozhovoru. Na naše otázky o elektronické muzice, jazycích, drogách a samozřejmě i samotném albu odpovídali hned dva členové, Zoé H. a MaX…


Zdravím! Začněme s lehkou otázkou. Kapela pochází z Francie, ale název Herrschaft – pokud se nemýlím – pochází z německého jazyka. Proč je tomu tak? Má to nějaký zvláštní význam, nebo jste si německé jméno zvolili proto, že to zní dobře?

MaX: Samozřejmě, někdo by si mohl myslet, že německé jméno u electro metalové kapely jen “zní hustě”, ale je to trochu složitější. Vybrali jsme Herrschaft podle jeho německého významu, který má blízko k “panování” nebo “nadvládě”. Především tento význam dokonale pasuje k tématu našich dvou prvních alb, založených na panování a nadvládě lidstva ve futuristickém světě. Ukázalo se ale také, že tohle slovo má dokonce i pro Němce trochu nejasný význam, taková záhada v jeho definici… to se k nám hodí perfektně.

Když už se bavíme o jazycích… skoro všechny vaše skladby jsou napsané v angličtině. Pokud mi paměť slouží dobře, máte jen jeden song nazpívaný francouzsky, “De flammes et d’ombres” z vašeho prvního EP “Architects of the Humanicide”, je to tak? Přemýšleli jste někdy o tom, že byste udělali víc písní ve francouzštině?

MaX: Dobrá paměť, ale máme ještě jeden song ve francouzštině, je to skrytá písnička “Uber Alles” na “Tesla”. Použili jsme francouzštinu jen v příhodném případě, když byly písně natolik speciální, aby si to zasloužily. Obecně je ale psaní ve francouzštině náročný proces, přijde nám jednodušší psát většinu našich textů v angličtině a francouzštinu nechat jen pro “speciální” skladby.

Zoé H.: To je také důvod, proč je název nové desky ve francouzském jazyce. Líbí se mi, jak “Les 12 Vertiges” zní.

Vaše muzika je směs metalu a elektronické hudby… Dokonce bych si dovolil říct, že hudba Herrschaft není metal s industriálními vlivy, ale že metalová i elektronická složka jsou si rovny. Souhlasili byste s tím, nebo sami sebe považujete stále za metalovou kapelu? Také bych se rád zeptal, jak se vám líbí čistě elektronické styly? Hádám, že na ně asi budete mít pozitivní názor, když vezmu, jak vaše muzika zní, je to tak? Pokud ano, jaké elektronické žánry preferujete? Elektronická stránka “Les 12 Vertiges” mi připadá docela blízko k EBM…

MaX: Zcela určitě se vidíme někde na pomezí světů dark electro a metalu a snažíme se dát tomuto žánru novou identitu. Je spousta kapel, které o sobě tvrdí, že jsou “industrial”, ale elektronické složce nepřikládají velký význam, snad kromě nějakého strojového samplu na začátku jejich songu… Oukej, nepovažujeme se za součást téhle rodiny. Tudíž máš pravdu, když u Herrschaft slyšíš vlivy EBM. Všichni členové jsou nadšení z kapel jako Combichrist, Wumpscut nebo Front Line Assembly, je to náš druhý svět vedle metalových vlivů.

Zoé H.: Pro mě možná dokonce ten první ještě před metalem. Mnohem častěji začínám nový song nějakou elektronickou sračkou než zkresleným kytarovým riffem. To je možná ten největší problém všech těch samozvaných “industriálních” skupin, které jen udělají metalový základ a přidají mu nepatrný zvuk synťáku do pozadí. Sorry, chlapi: mám rád Fear Factory, ale není to industrial. Nine Inch Nails ano.

Jedna “bonusová” otázka ve spojitosti s tou předchozí. Daft Punk, nejspíš ta nejznámější elektronická formace z Francie, vydala v květnu novou desku po osmi letech. Slyšeli jste “Random Access Memories” a co si o tom myslíte?

MaX: Vlastně jsem to slyšel jen náhodou v rychlosti a docela mě to zklamalo. Je to hodně daleko od jejich elektro/klubového přístupu, který měli na svých předchozích deskách. Řekl bych, že je to na mě teď moc funky.

Zoé H.: I já postrádám ten klubový přístup. Dali tomu setsakra dobrý francouzský cit, díky němuž na to tancují lidé po celém světě. Ale, víš… když se skupina vyvíjí, nelíbí se nám to kvůli puritánství. Když skupina omílá pořád ten stejný shit, nelíbí se nám to, protože je to moc staromódní. Nechci soudit jakoukoliv kapelu, která zkouší něco nového nebo jiného. Jen zavřete oči a zapomeňte na jméno skupiny. Poslechněte “Random Access Memories” a zapomeňte, že to nahráli Daft Punk. Možná by to byla dobrá deska, kdyby se ta kapela jmenovala “Mám v píči”.

Vzhledem k tomu, že vaše muzika – jak už jsme výše řekli – mísí metal i elektroniku, rád bych věděl, v jakém pořadí písničky skládáte? Mám na mysli… napíšete metalové riffy a pak přidáváte elektroniku, nebo první tvoříte elektronické elementy?

MaX: První element písniček pochází z nápadů ode mě nebo Zoého… a pak vždycky začne boj mezi Zoém a mnou, protože jen sotva souhlasíme s nápady toho druhého. Song se zlomí, změní, další člen to odmítne, pak zase tam a zpět, dokud se z výsledku nezrodí celá skladba. Je to zábava pracovat tímhle způsobem, ale zároveň je to náročné a docela únavné.

Zoé H.: Začátek může být u čehokoliv. Syntetického zvuku, který se mi zalíbí, bicí struktury od MaXe, kytarového riffu, dokonce i atmosféry nebo electro padu. Víš, víc než noty nás vede zvuk každého elementu. Máme radši textury než melodie nebo techničnost.

Mezi prvním albem “Tesla” a “Les 12 Vertiges” je mezera pěti let. Proč trvalo tak dlouho nahrávku vydat? Kdy jste na “Les 12 Vertiges” začali pracovat a kolik času zabraly jednotlivé části celého procesu jako skládání nebo nahrávání?

MaX: Abyste to pochopili, měli byste vědět, že Herrschaft je absolutně samo-produkce v Zoého vlastním Studiu v Paříži. Máme všechny možnost a volnost nahrávat, budovat a zlepšovat náš zvuk pod jeho magickýma rukama, jak dlouho chceme. Ano, opravdu jsme na desce začali pracovat v roce 2008, hned po vydání “Tesla”. Takhle to prostě je… trvalo to, než jsme se dobrali konce, a stálo to hodně úsilí a pochyb, jestli to budeme moct vydat.

Zoé H.: Mít vlastní studio (www.zoe-h.net) a být producentem desky byla velká výhoda, ale i nenucenost ukončit song, protože nemáš limit na čas ani peníze.

Když pracuji pro jiné kapely, tak funguju mnohem rychleji (smích)!

Herrschaft

Vím, že Zoé hraje u The CNK a také že se podílel na některých dalších kapelách. Nicméně, musím se přiznat, že nevím nic o dalších hudebních projektech ostatních členů Herrschaft? Také někde hrají mimo Herrschaft?

MaX: Ne úplně. Všichni máme v hlavě další hudební projekty, ještě mimo CNK, ale všechny byly odloženy až do doby po vydání “Les 12 Vertiges”. Uvidíme, jestli teď budeme mít víc času na nich pracovat!

Zoé H.: Herrschaft fungují skoro deset let. Představ si to, nebylo mi ani 20, když jsem s touhle sračkou začal, byli jsme moc mladí, abychom měli další projekty (smích)! A dnes, když každé album zabere pět let, nechci ani vědět, co by se dělo, kdybychom všichni měli několik projektů!

Ale MaX je trochu skromný. Hrával v dřívější podobě současných Otargos, black metalu z Bordeaux ve Francii.

Na “Les 12 Vertiges” je několik hostů – Jessy Christ ve třech písních, Krank Nox v “Rat in Cage” a C.N.X. v “Allmighty”. Musím se přiznat, že jsem ani o jednom z nich dříve neslyšel a Google mi také moc nepomohl… Mohli byste nám prosím říct, co jsou zač?

MaX: Jsou to ohromně talentovaní lidé… Všechny tři známe z hraní společných koncertů a sdílení zájmu ohledně kapely toho druhého. Věděli jsme, že dřív nebo později bychom měli být schopni spolupracovat a jsme rádi, že odpověděli na naši výzvu na toto album. Jessy Christ byla zpěvačka dřívější electro-rockové kapele s názvem Psycho-shop (https://myspace.com/psychoshopmusic). C.N.X. je zpěvák v Temple of NemeSYS (http://www.temple-of-nemesys.com/) a podílel se na skupinách jako Tamtrum. Krank Nox byl zpěvák u dřívější formace Dexy Corp_ (https://www.facebook.com/dexycorp). Teď ses zeptal, takže se na všechen ten matroš musíš podívat, jestli to ještě neznáš.

Zoé H.: Všechno to svého času byly dobře známé kapely na industriální francouzské scéně. Většina z nich už neexistuje. Ale víš ty co, já jsem velký fanoušek těch skupin. Je to asi ta nejhranější muzika v mém iPodu. Takže jsme opravdu chtěli je na té nahrávce všechny mít. Doslova jsme ty songy napsali pro každého z nich. Když mi MaX přinesl texty písničky “Allmighty”, řekli jsme: “Tam musí být C.N.X., žádný jiný hlas tam nepasuje.” To samé u Kranka.

Teď bych se rád zeptal na pár skladeb z “Les 12 Vertiges”. Bohužel ještě nemám texty, protože jsem od vaší firmy dostal jenom muziku, takže se musím ptát na základě názvů písniček… Je tu track “Kimi Ga Yo”. Pokud vím, tak “Kimigayo” je národní hymna Japonska. Je tu nějaká spojitost mezi ní a vaším songem?

MaX: Hymna Kimigayo znamená “naše panování”. Použili jsme analogii s významem Herrschaft a začlenili text hymny do naší vlastní skladby. Kromě “japonské” syntetické příchuti to dokonale pasovalo pro účel songu.

Zoé H.: Jessy v tom tracku zpívá první řádky japonské hymny, přesně tak. Je to hodně poetická hymna. Mnohem civilizovanější oproti té francouzské (smích).

Poslední píseň na “Les 12 Vertiges” se jmenuje “Mephedron Trip”. Mají někteří členové Herrschaft zkušenosti s drogami nebo konkrétně mefedronem? Jaký je význam této skladby?

MaX: Konkrétně je to správné slovo. Celá deska je postavená na tomto druhu konkrétních zkušeností, s drogami nebo s alkoholem, smíchané s životem, aby vznikla nezávislá závrať vedoucí k songu na albu.

Zoé H.: To je v základě účel celé desky… Zažili jsme zkušenosti, tripy, s pomocí chemie i bez ní. A z každého tripu se stal text, hudba a pak píseň. Dvanáct příběhů, dvanáct závratí. Doufám, že teď nikomu nebudeme připadat jako normální feťáci, spíš jsme psychologové-baviči provádějící sociální výzkum.

Herrschaft

Další track na albu se jmenuje “Thirty-Six”… co v tomhle případě znamená číslo 36?

MaX: 36 stupňů. Jsou momenty, kdy teplota tvého těla dosáhne této hladiny a obvykle to není moc dobrá zpráva. Tato píseň je rozhodně ta nejzoufalejší na desce, hudebně i textově.

Zoé H.: Je to poslední věc, co jsme napsali, je to vrchol životů MaXe, Jessy a mě během těch posledních pěti let. Týká se to posledního zážitku, který jsme všichni společně měli před dokončením této desky. I pro mě to je, ještě společně s “Whispering Clouds”, ta nejzoufalejší skladba alba…

Další věc, na kterou bych se rád zeptal, je obálka “Les 12 Vertiges”. Část těla a symbol na jeho hrudi mi připomíná něco jako anatomie, ale v pozadí je vidět také část Stromu života z kabaly. Je nějaká spojitost mezi tělem a Stromem života nebo některým z jeho sefír? A co název samotné desky? Má nějaký přesný význam nebo to má spojitost s něčím větším – tedy kromě faktu, že každá skladba (nejspíš) reprezentuje jednu závrať?

MaX: Symbol Stromu života je klíčový element artworku a konceptu alba. Najdeš jej uvnitř těla na obalu, modrá a červená jako strom z tepen a žil. Uvidíš jej, tentokrát ve volné podobě, i v bookletu. A samozřejmě také kabalistický strom na obálce. Ve skutečnosti jsou všechny tyto symboly myšlené jako reprezentace vnitřního života, ve spojení s mramorovým tělem a všemi těmi závratěmi.

Dobrá, na řadě je úplně poslední otázka, která nebude moc originální. Mohli byste nám říct, jaké jsou plány Herrschaft na nejbližší budoucnost? Díky moc za rozhovor a za váš čas!

Zoé H.: Teď když je album venku, je čas se zase soustředit na živé hraní. Postavili jsme novou sestavu a tvrdě makáme na přípravě našich dalších vystoupení na pódiu.

Současně děláme projekt, kde shromažďujeme a vydáme všechny remixy spojené s Herrschaft, které během poslední let udělali naši přátelé, v jedné soudržné nahrávce, jež by ocenila všechnu odvedenou práci. Mělo by se to stát realitou v následujících měsících, koneckonců máme oslavovat desáté narozeniny!


Centhron – Asgard

Centhron - Asgard
Země: Německo
Žánr: EBM
Datum vydání: 1.2.2013
Label: Scanner

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jméno Centhron se tu zrovna nedávno mihlo i v novince, jakkoliv je to díky jejich žánru nepravděpodobné. Stalo se tak díky frontmanovi Elmaru Schmidtovi, jenž se pustil do spolupráce s německými Crematory, kteří jsou dle mého skromného názoru už docela vyčpělí, a nevzpomínám, kdy naposled mě něco z jejich produkce bavilo. Nicméně spolupráce s někým z elektronické scény by je mohla nakopnout. Než se tak ovšem v příštím roce stane, podíváme se nejdříve na “Asgard”, letošní novinku samotných Centhron, kterou protáčím už nějaký ten pátek.

Předně, aby nevznikla mýlka, zkratka EBM opravdu neznamená “electro black metal”, jak si kdysi myslel jeden nejmenovaný kolega Ježura, za což si z něj dodnes dělám milerád srandu, nýbrž “electronic body music” a jde o čistě elektronický žánr, jenž se vyvinul z industrialu a synthpunku. A podle toho také Centhron, kteří předvádějí v podstatě čistokrevnou podobu toho stylu, znějí.

Celou deskou prostupuje neúprosný taneční rytmus, který by rozhýbal i mrtvolu, extrémní vokál, vrstvy chytlavých beatů a výrazných synťáků; zajímavostí je, že muziku také tvrdí baskytara. Podle toho receptu Centhron jedou bez nějaké větší změny celých téměř 50 minut, co “Asgard” trvá, ale ani přesto vůbec nenudí. Elmar Schmidt a jeho kumpáni totiž dali dohromady 12 naprosto excelentních hitovek, z nichž ani jedna není slabší a všechny dokážou nakopnout koňskou dávkou energie. Namátkou třeba “Viking”, “Zombie Nazi Babe”, “L’etat c’est moi” nebo hned úvodní “Fuck Off and Die” jsou všechno zabijácké kusy. Nicméně nechci vzbudit dojem, že “Asgard” je prostě chytlavý výplach a nic víc, protože tak to rozhodně není, právě naopak, na každém rohu se skrývají výborné nápady – stačí poslechnout třeba jen takovou “Draugr”.

“Asgard” je jednoduše album, které doslova šlape jak hodinky, chytne a hned tak nepustí, a i když se to vzhledem k náplni nemusí moc zdát, vydrží i na velké množství poslechů. Upřímně, mnohem radši si dám podobnou super “diskotéku” než tuctový power metal…


Herrschaft – Les 12 vertiges

Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: Francie
Žánr: industrial / electro metal / EBM
Datum vydání: 7.10.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Gates to Dreams
02. Kimi Ga Yo
03. Disorder Mind Mechanics
04. Seducing Dementia
05. Rat in Cage
06. Endlessly Revolving
07. Whispering Clouds
08. Bloodpulse
09. Virtual Medication
10. Allmighty
11. Thirty-Six
12. Mephedrontrip

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Byly doby, kdy metal byl prostě metalem, čistokrevný a neředěný, a jeho kombinování s jakýmkoliv jiným žánrem bylo považováno za něco jako kacířství. Jasně, pořád se najdou lidi, kteří vám budou tvrdit, že do metalu nepatří žádné klávesy, ženské za mikrofonem nebo nedejbože míchání s jinými žánry, třeba s jazzem nebo dokonce nějakou nechutnou elektronikou, kterou přece poslouchají jenom smažky a feťáci. Podle mě je ovšem dobře, že se nejpozději po roce 2000 (přece jenom v 90. letech šlo spíše o konkrétní výstřelky a obecně nešlo mluvit o nějakém proudu) stalo experimentování a křížení žánrů standardem a že se už dnes asi málokdo pozastaví nad kombinací extrémního metalu a tvrdé elektroniky jako nad něčím výjimečným. Ono se to k sobě ostatně i docela hodí, protože podle mého skromného názoru mají obě tyto hudební scény – tedy metalový i elektronický underground – svým pojetím a filozofií společného víc, než jsou si fanoušci obou stran možná ochotni připustit… ale asi ne všichni, když podobných kříženců existují mraky a své příznivce si to najde. A Herrschaft z Francie právě takovouhle kombinaci nabízejí – a snad hned dopředu je možné prozradit, že komu míchanice ostrých kytar, ostrých beatů a ostrého vokálu chutnají, na “Les 12 vertiges” by si rozhodně mohl přijít na své.

Jak již bylo zmíněno, Herrschaft pocházejí z Francie, jejich aktuální album “Les 12 vertiges” je celkově jejich třetím počinem a druhým dlouhohrajícím. Pokud v sestavě čekáte nějaká jména ze známějších projektů, moc nepochodíte, pouze kytarista, baskytarista a “elektrikář” Zoé H. hraje v dalších kapelách, například jej najdete v aktuální sestavě žánrově ne zas tak vzdálených The CNK, dříve v živé sestavě Alcest, jako zvukař se také podílel na loňské desce “1994” black metalového projektu Glaciation, která svým absolutním zpátečnictvím docela zahýbala black metalovým podzemím. Herrschaft ovšem vždy byli hlavním projektem nejen jeho, ale i ostatních zúčastněných, jimiž jsou BzD (vokály) a MaX (elektronika, bicí).

Co vlastně člověk od kombinace metalu a elektroniky může čekat? Víceméně jsou vlastně dva způsoby, jakým to lze pojmout… tím prvním je nasazení chladně odlidštěné industriální atmosféry a hrát to na depku, tím druhým je pak zvolit spíše tanečnější beaty a postavit muziku na koňské dávce energie. Herrschaft se vydali tou druhou cestou. Jenže kdy už zkoušíte něco takového, ta muzika musí mít prostě koule, na nic se vás nemůže ptát, ale ať chcete nebo ne, sama vás chytne za prdel a roztancuje končetiny do všech stran. Což o to, živě to až zas takový problém není, protože tam i mnohem méně ostřejší (sice obrat jak stehno, ale říkat “tupější” se mi fakt nechtělo) kapely znějí tvrději, na koncertech ty beaty v podstatě vždycky duní. Ale namíchat ten koktejl tak, aby hudba zabíjela i studiově, to už je jinačí kumšt. Tohle byl třeba důvod, proč mi například v nedávné minirecenzi nesedli domácí Minority Sound, protože to na vkus člověka, který naprosto běžně poslouchá i techno nalejvárny, bylo moc hodné. Herrschaft ovšem v tomto ohledu na rozdíl od svých českých kolegů dopadli mnohem lépe.

Klidně to můžu říct na rovinu, u podobného industriálního metalu je pro mě osobně jedním z hlavních měřítek to, jak moc je to lidově řečeno rachot. A právě v tomto ohledu je “Les 12 vertiges” rozhodně super deska, jelikož právě tohle Herrschaft splnili a po téměř celou hrací dobu jedou ve vysokém tempu parádního tanečního metalu. Vlastně je ta “tucavá” složka v případě Herrschaft natolik výrazná, že bych se rozhodně nebál tvrdit, že “Les 12 vertiges” už není metal s elektronickými vlivy, nýbrž že jsou na té nahrávce obě složky – tedy ta metalová i ta elektronická – rovnocennými partnery.

Oukej, takže Herrschaft na “Les 12 vertiges” pálí chytlavé elektro-metalové hitovky plné energie, ale… nebude to za chvíli nuda? Vždyť ta fošna trvá přes 50 minut… Určitě to záleží na osobním vkusu a je jasné, že pokud se čehokoliv elektronického štítíte jak jeptiška pánského přirození, “Les 12 vertiges” vás nebude bavit už po pěti minutách. Jinak to ovšem zvládnout jde bez problémů, tedy alespoň v mém případě, ale nebudu zastírat fakt, že já jsem běžně zvyklý poslouchat hodinová alba čistého aggrotechu nebo EBM, takže mám školu. Na druhou stranu, “Les 12 vertiges” zároveň rozhodně není tuc-tuc v jednom rytmu po celou svou hrací dobu, Herrschaft totiž občas podpoří i rozmanitost desky nějakou pomalejší pasáží. Ne vždy to sice vyjde na jedničku, třeba jako v nic moc refrénu “Thirty-Six” nebo nepříliš záživných a s nadsázkou popových zpívaných kousků v “Allmighty”, ale jindy to zase funguje moc dobře, například v “Endlessly Revolving”, kde klidnější momenty efektivně vybuchují do chytlavého kytarového kusu. I taková “Whispering Clouds”, jež je v porovnání se zbytkem “Les 12 vertiges” celá umírněnější, je hodně dobrá. Co se týče rozvernějších kousků, výtečný je hned rozjezd placky – první pět songů mě osobně okamžitě chytlo hned na první poslech, což si myslím, že přesně takhle by to mělo vypadat. Z druhé poloviny “Les 12 vertiges” pak drtí hlavně našlapaná “Virtual Medication”. Mimoto, nejen vyloženě klidnějšími momenty si Herrschaft pomáhají k variabilitě, ono ani v těch rychlejších válech vlastně není nouze o nějaké změny tempa, různé motivy a nápady. Tím tedy byla záporně zodpovězena otázka, jestli to nebude nuda z důvodu malé proměnlivosti.

Uznávám, že by mi úplně nevadilo, kdyby to Herrschaft zabalili hned po “Virtual Medication” a “Les 12 vertiges” nechali jako čtyřicetiminutový nášleh, protože finální trojice “Allmighty”, “Thirty-Six” a “Mephedrontrip” už závěr desky malinko rozmělňuje. Sice i zde jsou dobré nápady, ale ve všech třech písničkách se nachází něco, co mi ne tak úplně sedí, což se v žádném z předcházejících songů neděje – ve dvou jsem to již zmiňoval, v té třetí se jedná o kytarové sólo, jež mi do projevu Herrschaft moc neštymuje. Jenže tohle už je spíš trochu hnidopišství, protože se ani v jednom případě nejedná o nic, co by velmi dobrý dojem z “Les 12 vertiges” nějak pokazilo nebo pohřbilo, vždy jde víceméně o pár vteřin, takže nemůžu tvrdit, že by mě to vyloženě otravovalo. A samozřejmě, rozhodně je možné, že někomu dalšímu to zase vadit vůbec nebude.

Jestli nám ještě před zakončením recenze něco zbývá, pak je to zcela jistě finální verdikt, který dnes bude docela jednoduchý – ačkoliv úplný závěr bych si dokázal představit ještě o chlup lepší (kdyby tomu bylo, neváhal bych zvednout hodnocení ještě o půl bodu), stále se jedná o výbornou věc, která mě dost baví. A pokud elektronický metal baví i vás, určitě se po vydání (album vychází 7. října) nebojte si “Les 12 vertiges” sehnat.

Herrschaft


Kant Kino – Father Worked in Industry

Kant Kino - Father Worked in Industry
Země: Norsko
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Alfa Matrix

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Jestli se mi podařilo vše správně pochopit, norské duo Kant Kino udělalo svým debutem “We Are Kant Kino – You Are Not” před třemi lety na elektronické scéně poměrně slušný rozruch. Nicméně to jsem se dozvěděl až zpětně, když jsem si o kapele zjišťoval další podrobnosti. K aktuální novince “Father Worked in Industry” jsem se totiž dostal úplně náhodou a jednalo se z mé strany o střelbu naslepo – avšak jak vidno, i poslepu se občas dá trefit, jelikož mě muzika Kant Kino velmi překvapila…

“Father Worked in Industry” je vlastně hodně divná deska a také mi trvalo hodně dlouho, než jsem jí přišel na chuť. Osobně preferuji spíš agresivnější a říznější elektroniku, ale Kant Kino se prezentují její takovou klidnější podobou, která je do jisté míry postavená hlavně na atmosféře jakési odevzdanosti v industriálním věku… ale zase ne tak úplně. Každopádně celou nahrávkou prostupuje dost zvláštní nálada, což se mi rozhodně líbí. Deska ovšem neobsahuje nějaké vyložené hity a zpočátku se člověk jako já, který není v podobných žánrech ještě úplně zběhlý, nemá moc čeho chytit, vlastně jsem si ani nejdříve nebyl pořádně jistý, jestli se mi to vůbec líbí. Přesto však v sobě “Father Worked in Industry” má cosi, co mě pořád nutilo si to pouštět znovu a znovu. Až postupem času mi vlastně došlo, že čím víckrát to album protáčím, tím méně se mi s tím chce přestat. Jednoduše to prostě vyrostlo v naprosto parádní desku, která mne nehorázně baví. Sice stále platí, že je to dost divná muzika, ale divná takovým tím dobrým způsobem, kdy je to klad. Postupně navíc začala na povrch vyplouvat i kvalita jednotlivých songů, které se posléze staly mými favority. Mezi takové patří třeba “My Game” s výtečným vokálem, proměnlivá “My Sweetest Crime”, excelentní “Message”, trochu ostřejší “Freezing”, naopak atmosféričtější titulka “Father Worked in Industry” nebo šlapavé “Underground” a “Reality”.


:wumpscut: – Madman Szpital

:wumpscut: - Madman Szpital
Země: Německo
Žánr: industrial / EBM
Datum vydání: 29.3.2013
Label: Beton Kopf Media

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Německý elektronický projekt :wumpscut: jsem v NCSN zmiňoval už v jednom z loňských dílů s albem “Women and Satan First” a už tehdy mě muzika Rudolfa Ratzingera dost zaujala, takže jsem neváhal ani s poslechem novinky “Madman Szpital”, s níž zmiňovaný DJ opět nepřetrhl šňůru trvající již od roku 1999 – co rok, to jedna nová deska plná původní muziky…

Když do toho připočítáme ještě tuny neřadovek, je to kombinace vskutku vražedná, takže se jistě nabízí otázka, jestli ta muzika za něco stojí. Osobně jsem kromě zmiňovaného “Women and Satan First” nic dalšího z tvorby :wumpscut: doposud neslyšel, tudíž to nedokážu úplně objektivně rozsoudit, nicméně čistě na ploše těchto dvou konkrétních alb je novinka o chlup méně dobrá, ale i “Madman Szpital” nabízí materiál přinejmenším zajímavý. Opět se jedná o elektroniku, která sice není nijak zvlášť agresivní, ale zase oplývá poměrně zvláštní náladou, která se mi dost líbí.

Deska se rozjíždí opravdu výborně a prvních několik songů se povedlo. Hned úvodní “Der liebe Gott sieht alles” zaujme především refrénem, v němž se s postupem času přidává víc a víc smyček, díky čemuž v průběhu skladby pěkně nabývá na síle. “Tod essen Leben auf” zase nabízí povedené synťáky, plíživá titulka “Madman Szpital” je jednoznačně nejvíc hororovým kusem alba, v porovnání s nímž pak následující “The Duke of Death” působí o něco přímočařeji, než ve skutečnosti je, ale pořád dobré. Nicméně zde deska trochu upadá a střed je mírně slabší – ne špatný, ale ani ne až tak dobrý. Reputaci ovšem více než dostatečně zachraňují dvě závěrečné skladby, s nimiž přichází vrchol “Madman Szpital”“Du Neger” a zejména “Vegan Witch” s opravdu silnou atmosférou jsou totiž vážně perfektní kusy, které mi dojem z nahrávky značně vylepšily.

Jako celek se mi ovšem “Madman Szpital” přijde přinejmenším zajímavé. Elektronickou scénu stále nemám natolik prozkoumanou, abych mohl posoudit, jestli a nakolik se :wumpscut: opravdu odlišuje, ale čistě bez kontextu – líbí.


Project Pitchfork – Black

Project Pitchfork - Black
Země: Německo
Žánr: darkwave / industrial
Datum vydání: 25.1.2013
Label: Trisol Music Group

Tracklist:
01. Pitch-Black
02. Drums of Death
03. Enchanted Dots of Light
04. The Circus
05. Rain
06. Contract
07. Storm Flower
08. Acid Ocean
09. Black Sanctuary
10. Nil

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Německá industriální legenda Project Pitchfork opět zasahuje s novým album, tentokrát již, pokud mě mé chatrné počty nezradily, patnáctým. Samozřejmě při takovém číslu vždy vyvstává otázka, zdali se kapele podaří udržet laťku, tím spíš při tak velké kadenci desek v posledních letech. Možná si řeknete, že dva roky od předcházejícího počinu “Quantum Mechanics” nejsou přece zas tak hrozné, avšak v té době vydali Project Pitchfork tři alba ve třech letech. A fakt že všechny tři, i “Dream, Tiresias!” a “Continuum Ride”, jsou velmi kvalitní počiny, je dalším důvodem, proč se ptát, jestli novinka dostojí věhlasu svých tvůrců. Ona poznámka o nadprodukci však byla myšlena spíše ohledně hlavního mozku kapely, ikonického frontmana Petera Spillese, jenž v mezičase ještě řádně provětral i svůj tanečnější vedlejší projekt Santa Hates You, s nímž v nedávné době rovněž nasolil pěkných pár počinů. V konečném součtu to tedy z jeho strany máme od roku 2009 celých sedm dlouhohrajících desek, včetně čerstvé “Black”, každá s fungl novou muzikou.

Ačkoliv tak nějak nechápu, jak je to ten člověk schopen zvládat, všech sedm zmíněných alb je na velmi dobré až skvělé úrovni. Pokud čtete pozorně, jistě jste si všimli, že do té sedmičky patří i “Black”, čímž jsme vlastně dostali odpověď, jestli nejnovější dílo z dílny Project Pitchork dokázalo udržet úroveň. Jasně, klidně se přiznám, že Project PitchforkSanta Hates You mám dost rád, tudíž tomu možná nevědomky trochu přidávám, nicméně to zhola nic nemění na faktu, že se mi to prostě upřímně líbí, jak po čertech zábavná a chytlavá tvorba Santa Hates You, tak o něco těžší Project Pitchfork.

Možná si někteří z vás vzpomenou, že před několika měsíci tu proběhla recenze právě na Santa Hates You, resp. na jejich poslední počin “It’s Alive!”. Vzhledem k tomu, že obě čistě elektronické skupiny jsou svým žánrem mimo běžné zaměření našeho webu, dovolil bych si to vzít malinko polopaticky, k čemuž se přímo nabízí právě srovnání se Santa Hates You, když jsme je tu již jednou probírali. Jak již bylo řečeno, Project Pitchfork jsou celkově o dost náročnější na poslech než právě Santa Hates You, jejichž muzika je tak pekelně chytlavá, že to člověka neuvěřitelně baví takřka ihned, kdežto desky Project Pitchfork patří obecně k tomu typu hudby, jemuž prostě musíte přijít na kobylku. Přestože to pro mnohé ortodoxní bude až kacířská myšlenka, v tomto ohledu ta muzika vyžaduje v podstatě stejný přístup jako některá metalová alba, která tu recenzujeme běžně (ono když jsme u toho, tak tvrdá elektronika a metal k sobě svým přístupem mají mnohem blíže, než si je většina lidí z obou táborů ochotna připustit, to už je ovšem na jinou diskuzi). Tím mám na mysli především to, že Project Pitchfork – a asi bych měl zdůraznit, že se to samozřejmě týká i “Black”, abychom se stále pohybovali v rámci recenze, nikoliv obecného povídání o kapele – je nutné věnovat nějaký čas a nahrávkou se doslova prokousat; stejně jako v případě mnohých metalových počinů prostě chvíli trvá, než se to člověku dostane pod kůži. Já osobně třeba Project Pitchfork už nějaký ten pátek poslouchám, přesto to ani u mne nebylo hned, než jsem “Black” pořádně docenil.

Samozřejmě i Project Pitchfork se nebojí některých chytlavějších momentů, na rozdíl od Santa Hates You ovšem nejsou podávány tak triviálně (čímž rozhodně netvrdím, že by Santa Hates You byla hloupá hudba), jejich skladby jsou vystavěny trochu náročněji a chytřeji. Klávesy jsou povětšinou složitější, beaty nejsou tak zběsile rozverné, ale trochu rozvážnější. Hlavně takřka všude je těch hudebních vrstev více, tudíž se posluchač musí obrnit trpělivostí, než je všechny pomalu poodkryje. V tomto ohledu může jako nádherný příklad posloužit hned úvodní “Pitch-Black”, v níž se toho na první poslech děje přehršel, až to mnohdy působí trochu chaoticky, zároveň jsou zde ale klávesové linky, které jsou opravdu líbivé, v tom dobrém slova smyslu. Na rozdíl od kolegy pode mnou mi na “Black” rozhodně nevadí délka, která se ustálila na 57 minutách, protože ta deska toho jednoduše nabízí tolik, že není problém udržet pozornost po celou dobu. Je pravda, že pokud k tomu připočítáme ještě druhý disk, jenž přidává další půl hodinu (dva nové songy a tři remixy písniček z prvního CD), je to už pořádná nálož muziky, tento druhý disk je ovšem pouze bonus k luxusní limitované edici.

Co se týče jednotlivých skladeb, po prvních pár posleších jsem měl pár jasných favoritů, které jsem chtěl v recenzi rozhodně vypíchnout, mezi takové patří kupříkladu “stadiónová” “Enchanted Dots of Light”, což je asi nejchytlavější kus nahrávky a nejspíš i jediný, který opravdu vyčnívá hned na prvních poslech. Avšak čím déle “Black” poslouchám, tím více se utvrzuji v tom, že vlastně u žádného songu na “Black” není možné sáhnout vedle. Ty, které se vybarvily mezi prvními, po čase rozhodně nudit nezačaly, naopak baví neustále. A na druhou stranu z těch, jež se zpočátku tvářily trochu nepřístupně nebo nenápadně, se při troše snahy vyklubou možná ty nejzajímavější věci. Z obecnějšího úhlu pohledu je však pro nás stěžejní to, že jako celek “Black” neobsahuje žádnou slabší položku, a ať sáhnete, kam sáhnete, vždy se trefíte do černého (příznačné přirovnání vzhledem k názvu).

Pokud se ovšem přece jenom zaměříme na jednotlivé písničky, zcela jasně se nám potvrdí výše řečená slova o rozmanitosti. Najdeme zde jak adrenalinové věci, jako je již zmiňovaná “Enchanted Dots of Lights”, ale i třeba groteskní cirkusáckou záležitost “The Circus”, potemnělou “Contract”, nebo atmosféry jako “Acid Ocean” či “Rain”, kterou bychom s hodně velkou nadsázkou mohli nazvat baladou. Přesto všechno “Black” stále v žádném případě nepůsobí jako nějaký slepenec, ale naprosto logicky drží pohromadě, což je obdivuhodné.

Řečeno ve zkratce, “Black” je další výtečná deska od jedné výtečné kapely, která sice už dávno na elektronické scéně zanechala nesmazatelnou stopu, přesto ani svou aktuální tvorbu nepůsobí jakkoliv vyčpěle či na odpis, jak se u mnohých veličin různých žánrů stává, právě naopak. Inu, kdo umí, ten prostě umí…


Druhý pohled (Zajus):

Poté, co mě velectěný H. loni vlákal do pasti zvané Santa Hates You, jsem k elektronické hudbě získal o něco lepší vztah, než jaký jsem k ní choval v minulosti. I tak se ale nevrhám po každé žánrové novince a své hudební oběti si vybírám velmi pečlivě. Proč jsem si vybral právě Project Pitchfork, musí být více než zjevné. Je to pochopitelně kvůli jejich personálnímu spříznění s již zmíněnými Santa Hates You. Zajímalo mě, co Peter Spilles kutí ve své hlavní kapele a jak se její tvorba od “Santů” liší. Ke svému překvapení jsem zjistil, že rozdílů je snad více než styčných bodů. Ano, stále zde mluvíme o elektronické hudbě s pravidelnou přítomností povedených vokálů, tím však podobnost z větší části končí. Kde Santa Hates You nasazují rychlejší tempa, chytlavé refrény a zábavné videoklipy, tam Project Pitchfork vsází na pomalejší hudbu a negativní emoce. Kde Santa Hates You útočí nebezpečnou krasavicí Jinxy, Project Pitchfork kontruje industriální odtažitostí.

Project Pitchfork

Jinými slovy, “Black” není zdaleka tak zábavné, dokud do něj opravdu neproniknete. Pak se ukáže síla jednotlivých kompozic, z nichž musím vypíchnout povedené písně “Rain”, “Acid Ocean” a “Black Sanctuary”. Důležité však je, že skladby nejsou cíleně nepřátelské. Po kratším hledání v nich není problém objevit množství zajímavých melodií, které však nijak nekazí již zmíněnou pochmurnou náladu alba. Pokud bych měl hledat výtky, zmínil bych přílišnou délku, která mě párkrát přinutila album “utnout” ještě před koncem. Nejde ovšem o žádný extrém, ubrat by nejspíše stačilo jen pár minut. Album “Black” mě tedy pozitivně překvapilo. Pokud si chcete, stejně jako já, rozšiřovat hudební rozhled a nechcete se přitom šťourat v minulosti, Project Pitchfork rozhodně nejsou špatnou volbou.
Zajus