Země: Německo Žánr: darkwave / industrial Datum vydání: 25.1.2013 Label: Trisol Music Group Tracklist: 01. Pitch-Black 02. Drums of Death 03. Enchanted Dots of Light 04. The Circus 05. Rain 06. Contract 07. Storm Flower 08. Acid Ocean 09. Black Sanctuary 10. Nil Hodnocení: H. – 8,5/10 Zajus – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Německá industriální legenda Project Pitchfork opět zasahuje s novým album, tentokrát již, pokud mě mé chatrné počty nezradily, patnáctým. Samozřejmě při takovém číslu vždy vyvstává otázka, zdali se kapele podaří udržet laťku, tím spíš při tak velké kadenci desek v posledních letech. Možná si řeknete, že dva roky od předcházejícího počinu “Quantum Mechanics” nejsou přece zas tak hrozné, avšak v té době vydali Project Pitchfork tři alba ve třech letech. A fakt že všechny tři, i “Dream, Tiresias!” a “Continuum Ride”, jsou velmi kvalitní počiny, je dalším důvodem, proč se ptát, jestli novinka dostojí věhlasu svých tvůrců. Ona poznámka o nadprodukci však byla myšlena spíše ohledně hlavního mozku kapely, ikonického frontmana Petera Spillese, jenž v mezičase ještě řádně provětral i svůj tanečnější vedlejší projekt Santa Hates You, s nímž v nedávné době rovněž nasolil pěkných pár počinů. V konečném součtu to tedy z jeho strany máme od roku 2009 celých sedm dlouhohrajících desek, včetně čerstvé “Black”, každá s fungl novou muzikou.

Ačkoliv tak nějak nechápu, jak je to ten člověk schopen zvládat, všech sedm zmíněných alb je na velmi dobré až skvělé úrovni. Pokud čtete pozorně, jistě jste si všimli, že do té sedmičky patří i “Black”, čímž jsme vlastně dostali odpověď, jestli nejnovější dílo z dílny Project Pitchork dokázalo udržet úroveň. Jasně, klidně se přiznám, že Project Pitchfork i Santa Hates You mám dost rád, tudíž tomu možná nevědomky trochu přidávám, nicméně to zhola nic nemění na faktu, že se mi to prostě upřímně líbí, jak po čertech zábavná a chytlavá tvorba Santa Hates You, tak o něco těžší Project Pitchfork.

Možná si někteří z vás vzpomenou, že před několika měsíci tu proběhla recenze právě na Santa Hates You, resp. na jejich poslední počin “It’s Alive!”. Vzhledem k tomu, že obě čistě elektronické skupiny jsou svým žánrem mimo běžné zaměření našeho webu, dovolil bych si to vzít malinko polopaticky, k čemuž se přímo nabízí právě srovnání se Santa Hates You, když jsme je tu již jednou probírali. Jak již bylo řečeno, Project Pitchfork jsou celkově o dost náročnější na poslech než právě Santa Hates You, jejichž muzika je tak pekelně chytlavá, že to člověka neuvěřitelně baví takřka ihned, kdežto desky Project Pitchfork patří obecně k tomu typu hudby, jemuž prostě musíte přijít na kobylku. Přestože to pro mnohé ortodoxní bude až kacířská myšlenka, v tomto ohledu ta muzika vyžaduje v podstatě stejný přístup jako některá metalová alba, která tu recenzujeme běžně (ono když jsme u toho, tak tvrdá elektronika a metal k sobě svým přístupem mají mnohem blíže, než si je většina lidí z obou táborů ochotna připustit, to už je ovšem na jinou diskuzi). Tím mám na mysli především to, že Project Pitchfork – a asi bych měl zdůraznit, že se to samozřejmě týká i “Black”, abychom se stále pohybovali v rámci recenze, nikoliv obecného povídání o kapele – je nutné věnovat nějaký čas a nahrávkou se doslova prokousat; stejně jako v případě mnohých metalových počinů prostě chvíli trvá, než se to člověku dostane pod kůži. Já osobně třeba Project Pitchfork už nějaký ten pátek poslouchám, přesto to ani u mne nebylo hned, než jsem “Black” pořádně docenil.

Samozřejmě i Project Pitchfork se nebojí některých chytlavějších momentů, na rozdíl od Santa Hates You ovšem nejsou podávány tak triviálně (čímž rozhodně netvrdím, že by Santa Hates You byla hloupá hudba), jejich skladby jsou vystavěny trochu náročněji a chytřeji. Klávesy jsou povětšinou složitější, beaty nejsou tak zběsile rozverné, ale trochu rozvážnější. Hlavně takřka všude je těch hudebních vrstev více, tudíž se posluchač musí obrnit trpělivostí, než je všechny pomalu poodkryje. V tomto ohledu může jako nádherný příklad posloužit hned úvodní “Pitch-Black”, v níž se toho na první poslech děje přehršel, až to mnohdy působí trochu chaoticky, zároveň jsou zde ale klávesové linky, které jsou opravdu líbivé, v tom dobrém slova smyslu. Na rozdíl od kolegy pode mnou mi na “Black” rozhodně nevadí délka, která se ustálila na 57 minutách, protože ta deska toho jednoduše nabízí tolik, že není problém udržet pozornost po celou dobu. Je pravda, že pokud k tomu připočítáme ještě druhý disk, jenž přidává další půl hodinu (dva nové songy a tři remixy písniček z prvního CD), je to už pořádná nálož muziky, tento druhý disk je ovšem pouze bonus k luxusní limitované edici.

Co se týče jednotlivých skladeb, po prvních pár posleších jsem měl pár jasných favoritů, které jsem chtěl v recenzi rozhodně vypíchnout, mezi takové patří kupříkladu “stadiónová” “Enchanted Dots of Light”, což je asi nejchytlavější kus nahrávky a nejspíš i jediný, který opravdu vyčnívá hned na prvních poslech. Avšak čím déle “Black” poslouchám, tím více se utvrzuji v tom, že vlastně u žádného songu na “Black” není možné sáhnout vedle. Ty, které se vybarvily mezi prvními, po čase rozhodně nudit nezačaly, naopak baví neustále. A na druhou stranu z těch, jež se zpočátku tvářily trochu nepřístupně nebo nenápadně, se při troše snahy vyklubou možná ty nejzajímavější věci. Z obecnějšího úhlu pohledu je však pro nás stěžejní to, že jako celek “Black” neobsahuje žádnou slabší položku, a ať sáhnete, kam sáhnete, vždy se trefíte do černého (příznačné přirovnání vzhledem k názvu).

Pokud se ovšem přece jenom zaměříme na jednotlivé písničky, zcela jasně se nám potvrdí výše řečená slova o rozmanitosti. Najdeme zde jak adrenalinové věci, jako je již zmiňovaná “Enchanted Dots of Lights”, ale i třeba groteskní cirkusáckou záležitost “The Circus”, potemnělou “Contract”, nebo atmosféry jako “Acid Ocean” či “Rain”, kterou bychom s hodně velkou nadsázkou mohli nazvat baladou. Přesto všechno “Black” stále v žádném případě nepůsobí jako nějaký slepenec, ale naprosto logicky drží pohromadě, což je obdivuhodné.

Řečeno ve zkratce, “Black” je další výtečná deska od jedné výtečné kapely, která sice už dávno na elektronické scéně zanechala nesmazatelnou stopu, přesto ani svou aktuální tvorbu nepůsobí jakkoliv vyčpěle či na odpis, jak se u mnohých veličin různých žánrů stává, právě naopak. Inu, kdo umí, ten prostě umí…

Druhý pohled (Zajus):

Poté, co mě velectěný H. loni vlákal do pasti zvané Santa Hates You, jsem k elektronické hudbě získal o něco lepší vztah, než jaký jsem k ní choval v minulosti. I tak se ale nevrhám po každé žánrové novince a své hudební oběti si vybírám velmi pečlivě. Proč jsem si vybral právě Project Pitchfork, musí být více než zjevné. Je to pochopitelně kvůli jejich personálnímu spříznění s již zmíněnými Santa Hates You. Zajímalo mě, co Peter Spilles kutí ve své hlavní kapele a jak se její tvorba od “Santů” liší. Ke svému překvapení jsem zjistil, že rozdílů je snad více než styčných bodů. Ano, stále zde mluvíme o elektronické hudbě s pravidelnou přítomností povedených vokálů, tím však podobnost z větší části končí. Kde Santa Hates You nasazují rychlejší tempa, chytlavé refrény a zábavné videoklipy, tam Project Pitchfork vsází na pomalejší hudbu a negativní emoce. Kde Santa Hates You útočí nebezpečnou krasavicí Jinxy, Project Pitchfork kontruje industriální odtažitostí.

Jinými slovy, “Black” není zdaleka tak zábavné, dokud do něj opravdu neproniknete. Pak se ukáže síla jednotlivých kompozic, z nichž musím vypíchnout povedené písně “Rain”, “Acid Ocean” a “Black Sanctuary”. Důležité však je, že skladby nejsou cíleně nepřátelské. Po kratším hledání v nich není problém objevit množství zajímavých melodií, které však nijak nekazí již zmíněnou pochmurnou náladu alba. Pokud bych měl hledat výtky, zmínil bych přílišnou délku, která mě párkrát přinutila album “utnout” ještě před koncem. Nejde ovšem o žádný extrém, ubrat by nejspíše stačilo jen pár minut. Album “Black” mě tedy pozitivně překvapilo. Pokud si chcete, stejně jako já, rozšiřovat hudební rozhled a nechcete se přitom šťourat v minulosti, Project Pitchfork rozhodně nejsou špatnou volbou.
Zajus