Vždycky mám velkou radost, když v recenzích mohu představit nějakou obskurní kapelu. Ne takovou, která to o sobě jen tvrdí na Facebooku. Ani ne takovou, která se jen umí obléknout do kapucí a zahalit držku, z čehož bychom se všichni asi měli posrat až za roh. Mám na mysli skupiny, které jsou divné, zvláštní a leckdy až ojedinělé a – ano, klidně to řekněme – obskurní po hudební stránce. Dovolím si tvrdit, že Britové Coffin Haze k takovým rozhodně patří!
Myslím, že mi bude stačit, abych jen trochu vysvětlil, co přesně že to Coffin Haze hrají za muziku, a budete se mnou souhlasit, že se nejedná o věc, na jakou narazíte na každém rohu. Pak si to pustíte, a jestli byste předtím měli nějaké pochybnosti, tak nejpozději při poslechu se rozplynou a konečně pochopíte, že tu nemluvíme o standardní hudební produkci.
Na tohle všechno ale ještě bude čas později, nejprve si dejme nějakou menší informační nalejvárnu. Nebojte, nepůjde o nic dlouhého, poněvadž v případě Coffin Haze toho není zas tolik co říct. První demosnímek s názvem „Rehearsal Ritual I“ vyšel v roce 2015 na audiokazetě limitované osmdesáti kusy. Pak nějakou dobu nic, dokud se na podzim loňského roku v oběhu neobjevil druhý demáč, dle očekávání nazvaný „Rehearsal Ritual II“. Opět na audiokazetě, tentokrát ovšem limitované na ambicióznějších (to byla ironie) 150 kopií. Obě vydání proběhla pod značkou borců z Caligari Records.
Teď ale přejděme k tomu, co si na nás (vás) Coffin Haze vlastně přichystali. U následujícího odstavce bych vás požádal o zvýšenou pozornost, jelikož v něm zazní to zásadní, co o Coffin Haze potřebujete vědět:
Myslete na žánry jako surf rock nebo psychobilly. Máte to? Tak teď si zkuste představit, jak by něco takového mohlo znít, kdyby se to někdo rozhodl hrát se zvukem metalového undergroundu v zašlé garáži, s feelingem syrového metalu. Při troše fantazie vám vyjdou – Coffin Haze!
Formálně se to může zdát jako jednoduchý recept, ale jak se ukazuje, plně to stačí k nevšednímu poslechu. Míchat rozličné žánry dávno přestalo být znakem vizionářství či originality, protože zdánlivě už bylo smícháno všechno se vším, ale jak vidno, stále existují skulinky a zákoutí, které ještě nebyly objeveny. Coffin Haze jednu takovou našli. Alespoň tedy mně to tak přijde, jelikož si nevzpomínám, že bych kdy slyšel něco, co by se zvuku téhle skupiny přibližovalo. A to je myslím sakra silné prohlášení!
Nejlepší na tom ale je, že „Rehearsal Ritual II“ neboduje pouze díky netradiční žánrové kombinace z ní plynoucího soundu. Ten materiál je totiž fakt dobrý skladatelsky. Připravte se na nahrávku patřičně vyfetovanou a psychedelickou. Zároveň ale strašně fajnovou a pohodovou. Hraje tam hromada vzdušných melodií, a přitom je to zatuchlé jak zapomenutá hrobka. Tenhle kontrast ovšem funguje na výbornou. Výše jsem mluvil o obskurní hudbě – tenhle pojem v poslední době patří k těm, které jsou hojně nadužívány až zneužívány, a přitom jen na seskupení jako právě Coffin Haze sednou.
Asi nemá cenu nějak dále rozebírat, že „Rehearsal Ritual II“ mě setsakra potěšilo. Coffin Haze je přesně ten druh kapely, kvůli nimž stojí za to se prohrabávat neznámými formacemi s vidinou toho, že se někde mezi nimi může skrývat perla. Víc k tomu snad není třeba dodávat – snad jedině kromě poznámky, že nejen „Rehearsal Ritual II“, ale ani jeho předchůdce „Rehearsal Ritual I“ byste si neměli nechat ujít…
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 9.3.2018 Label: Columbia Records
Tracklist:
01. Firepower
02. Lightning Strike
03. Evil Never Dies
04. Never the Heroes
05. Necromancer
06. Children of the Sun
07. Guardians
08. Rising from Ruins
09. Flame Thrower
10. Spectre
11. Traitors Gate
12. No Surrender
13. Lone Wolf
14. Sea of Red
Už jsou to čtyři roky, co britská heavymetalová legenda Judas Priest vydala album „Redeemer of Souls“. Když se po letech ohlédneme zpět, lze konstatovat, že ačkoliv to nebyl žádný propadák, o kdovíjak povedený materiál se také nejednalo. Po ambiciózním a rozpačitě přijatém „Nostradamovi“ sice šlo o krok k větší jistotě a klasickému zvuku, avšak v mých očích také o sestup z té nejvyšší heavymetalové ligy. Co víc, kapelu opustil zakládající člen, kytarista K. K. Downing, kterého sice nahradil schopný Richie Faulkner, ale na tu změnu po pravici Glenna Tiptona se muselo nějaký čas zvykat. Zkrátka, ze všech těchto důvodů jsem událostem oznamujícím vydání nové desky „Firepower“ nevěnoval příliš pozornosti.
To se ale začalo postupně měnit se zveřejňováním prvních singlů. Nejprve titulka, poté „Lightning Strike“. Už začínalo být jasné, že „Firepower“ bude stát za vyzkoušení a nejspíš bude na hony vzdálené svému předchůdci. Dávku naděje zažehla rovněž skutečnost, že o produkci se stará Andy Sneap a také Tom Allom, tedy producent všech klasických desek Judas Priest z osmdesátých let. Tahle kombinace starého pardála a současné produkční hvězdy zněla velice zajímavě. Angažování Alloma dává tušit, po čem kapela zřejmě prahla, tedy po návratu velkolepého zvuku a někdejší přední metalové pozici.
Dalším zajímavým znakem „Firepower“ je jeho obal a vlastně i název. No schválně, komu se při pohledu na obálku nevybaví jistá spojitost se „Screaming for a Vengeance“ potažmo „Defenders of the Faith“ a „Turbo“? Novinku sice nenamaloval Doug Johnson, ale tvůrce „Firepower“, Claudio Bergamin, se jím evidentně musel nechat hodně inspirovat. Co se názvu týče, připadá mi podobně silný a zapamatovatelný jako například výše zmíněné tituly.
Nejdůležitějším aspektem je ale samozřejmě hudba. Kdož jste ještě desku neslyšeli, asi hádáte správně, že veškerá podobnost a spojitost s osmdesátkovými alby není čistě náhodná. Ano, „Firepower“ skutečně připomíná jakéhosi křížence desek od „Screaming for a Vengeance“ až po „Painkiller“ a nejvíce pak asi právě tyto dvě jmenované. Judas Priest tak dokázali tu neuvěřitelnou věc, že obvyklé tlachy o tom, jak se nějaké kapele podařilo stvořit nahrávku znějící jako – a teď si dosaďte nejlepší album té kapely – nejsou pouhé pohádky, ale skutečně tomu tak ve výsledku je. Možná můžete namítat, že se pouze opakují a nepřicházejí s ničím novým, ale copak tohle někdo po skoro padesát let staré skupině chce?
„Firepower“ je nejlepším albem Judas Priest od dob „Painkiller“. A směle šlape na paty všem klasickým dílům, ať už vezmete „Sad Wings of Destiny“ nebo „British Steel“, záleží, co máte zrovna nejraději. Jak je to možné? Sám pořádně nevím. Za vrchol posledních pětadvaceti let jsem bral návratové „Angel of Retribution“, které je rovněž velice povedené, ale „Firepower“ posouvá laťku ještě výš. Asi se to všechno prostě dobře sešlo – hlavně je tu opět přítomna produkce hodná jména Judas Priest a skvěle napsané skladby nepostrádající hudební kumšt a hitovost zlaté éře heavy metalu vlastní.
Placka je otevřená pěkně zostra, a to tvrdým riffem ústřední skladby. Hnedka úvodní flák dává vzpomenout na útočnost „Painkillera“, zejména v refrénu, kde se salvou kopáků rozhodně nešetří. Zahanbit se nedají ani kytary, zkrátka tady šlape všechno. Stejně tak už trochu klidnější a více hymnická „Lightning Strike“ – není co vytýkat, poctivě provedené řemeslo. Do temnějších vod se dostává „Evil Never Dies“. Rob Halford zde v sobě probouzí toho pravého démona, ale nachází se tu i výborná klidnější pasáž, kde nabídne zase svoji spíše vypravěčskou polohu. Halford na „Firepower“ jednoduše exceluje! Začátek jako víno a ani v příštích minutách se nepolevuje.
Nemohu opomenout hit „Never the Heroes“ opatřený synťáky a vůbec celkově atmosférou osmdesátek. Podobně nostalgicky na mě působí také „No Surrender“, což je asi nejpřímočařejší věc novinky; věřím, že pro někoho možná až moc vlezlá, ale já z ní slyším podobnou radost jako z „You’ve Got Another Thing Comin‘“. Nejlepší refrénem se u mě pyšní „Spectre“, jež zní díky skvěle vybudované struktuře opravdu mohutně. Ryzí hit. Když už tu jmenuji takhle výrazné okamžiky, uvedu také moji nejoblíbenější skladbu „Firepower“ – „Flame Thrower“. Ta se od zbytku liší zejména svoji groovy kytarou a až rock ‘n‘ rollovými slokami. Zajímavá kombinace tvrdosti a lehkosti, kterou podtrhuje nešetřící se Halford.
Asi mohu jednoduše napsat, že zde není žádná skladba, jež by se dala považovat za vyloženou vatu, spíše si prostě nějaké oblíbíte více či naopak méně. Mezi ty u mě patří třeba „Traitors Gate“ nebo „Rising from Ruins“, ale znovu zdůrazňuji, že se stále jedná o povedené písně. Co by za ně jiní dali. Posledně jmenované předchází kratičké pianové a později kytarové intro „Guardians“ a je vlastně takovým předělem a odpočinkem vprostřed desky. O ukončení celého opusu se možná trochu překvapivě stará balada „Sea of Red“ s akustickými kytarami a vším ostatním, co k tomu už patří, a samozřejmě že v provedení Judas Priest to funguje jako tečka výborně.
Důležité je také zmínit, že „Firepower“ je skvěle poskládáno, co se řazení skladeb týče. Je tím tak zamezeno jakémukoliv delšímu slabému místu. Když vás nějaká píseň tolik nebaví, druhá nabídne o něco jinou tvář, jež může být více po chuti. Také jsou dobře rozprostřeny nejlepší kusy, kdy se v každé části desky nějaký nachází, takže i přes poměrně rozmáchlou stopáž je pořád na co se těšit.
Jak shrnout „Firepower“? Je albem, které se zapíše do kapelní historie. Je albem, které vrací Judas Priest do první ligy, a to na ty nejvyšší pozice. „Firepower“ je albem, které platí za jednu z nejlepších heavymetalových nahrávek posledních dvaceti let, tím pádem patří po bok skvostů jako „Blood of the Nations“ nebo „Brave New World“. Co víc, snese porovnávání i s největší klasikou Judas Priest, což je pro mě stále neskutečné. Tohle přijde po 48 letech existence. Bez užití těchto velkých slov mohu také zkráceně napsat, že je to hlavně velká zábava, a to je přeci to hlavní. Nezbývá než smeknout.
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 2.2.2018 Label: Silver Lining Music
Tracklist:
01. Olympus Rising
02. Thunderbolt
03. The Secret of Flight
04. Nosferatu (The Vampires Waltz)
05. They Played Rock and Roll
06. Predator
07. Sons of Odin
08. Sniper
09. A Wizard’s Tale
10. Speed Merchants
11. Roadies’ Song
12. Nosferatu (Raw Version)
Britskou kapelu Saxon asi není třeba dlouze představovat. 41 let existence, 22 studiových alb, miliony prodaných nosičů – myslím, že tento rychlý výčet hovoří za vše. Pomohli formovat heavymetalový žánr a patří bezesporu k jeho legendám. Svůj vrchol si logicky odbyli v osmdesátkách, avšak ani později nestagnovali, ba naopak stále pravidelně přicházejí s novými kvalitními nahrávkami. Současná sestava spolu hraje už více jak deset let a ani novinka „Thunderbolt“ na tom nic nemění.
Asi nemusím dělat žádné cavyky a zbytečné divadýlko okolo a rovnou napíšu, že „Thunderbolt“ jsou samozřejmě klasičtí Saxon, tak jak je všichni dobře známe. Jak už jsem řekl, sestava se nijak nezměnila a nezměnil se ani tým okolo. Producentem je opět Andy Sneap, obálku opět namaloval Paul Raymond Gregory, zkrátka vše je tak, jak jsme už mnoho let zvyklí. Ono není ani důvod tyto zaběhnuté záležitosti nějak měnit, když tak dobře fungují.
Celou desku „Thunderbolt“ otevírá dramatické intro s názvem „Olympus Rising“, jež volně přejde v píseň titulní. Ta už je klasickou ukázkou Saxonovského metalu, kde kromě jisté rytmiky a souhry kytaristů Quinna a Scarratta září nesmrtelný hlas Biffa Byforda. Ačkoliv má sedmdesátku za rohem, jeho zpěv je stále skvělý a naprosto nezaměnitelný. Z úvodní dvojice skladeb je zřejmé, že na této placce budeme mít co do činění s řeckou mytologií, která se prolíná většinou písní.
Ruku v ruce s tím jde jistá dávka epičnosti, ať už v podobě mohutného refrénu nebo budování atmosféry k něčemu velikému. Hezkou ukázkou je třeba následující „The Secret of Flight“, má nejoblíbenější z „Thunderbolt“. Vlastně ukazuje Saxon v mé nejoblíbenější podobě. Dobré kytary a trochu upozaděný Byfordův vokál doplněný o lehké sbory, vytváří vhodné podhoubí pro budoucí výjezd, zde v podobě Byfordova plného nasazení vedoucího až do refrénu. Nejvíc mě na tom baví právě ty sloky, ale nesmím opomenout ani kytarové sólo (to mimochodem začíná jako “Woman” od Def Leppard, nemůžu si pomoci, haha), a to ne pouze tady, ale ve většině skladeb.
Ještě více hymnická je „Nosferatu (The Vampires Waltz)“, která jde s atmosférou asi nejdále. Jsou tu kostelní varhany, temné sborové motivy, gradace, orchestrace, přesto tomuto kusu něco chybí a nedokáže tak chytit jako třeba předchozí pecka. Trochu uvolnění do hry vnáší „They Played Rock and Roll“. Člověk hned zpozorní, jelikož tempo se posunuje do vyšších otáček a vůbec celé ladění skladby je jiné. Je to tím, že se jedná o poctu souputníkům Motörhead. Vznikala ještě před úmrtím Lemmyho, který zde měl původně i zpívat. Nakonec se zde objevuje pouze ze záznamu s jeho výrokem „We are Motörhead and we play rock and roll“. Saxon nic složitého nevymýšleli a složili rychlou chytlavou věc plnou odkazů na své kamarády. Povedené.
Dalším zpestřením je „Predator“, kde se, světe div se, objevuje growling. Ne tedy od Byforda, ale hosta, Johana Hegga z Amon Amarth. A pak že nejde po čtyřiceti letech přijít s něčím novým! (Nepočítáme-li teda za growling třeba opakování slova metalhead ze stejnojmenného fláku.) Příznačným nástupcem této jinak nepříliš zajímavé písně je epos „Sons of Odin“, který je naopak zase velice slušný a patří k tomu nejlepšímu z desky.
Bohužel po něm nastává období, řekněme, ne tolik povedených kusů, jež občas působí jen jako pouhá výplň. I když se mi i některé dosavadní skladby líbily o něco méně, stále bylo co poslouchat. V případě „Sniper“ (jednodušší, rychlejší), „A Wizard’s Tale“ (epičnost na hranici kýče, vtíravá kytara) i „Speed Merchants“ (prvoplánová závoďárna) tento element docela schází a spíše převládají negativní pocity. Poslední jmenovaná z nich ale vychází nejlépe. Závěrečná děkovačka všem bedňákům „Roadie’s Song“ už zase šlape bez problémů. Úplně poslední je však syrová verze „Nosferatu“, ta ale nic moc odlišného od konečné verze nepřináší.
Saxon si s „Thunderbolt“ ostudu rozhodně neuřízli, naopak ukázali, že svoji laťku si stále drží a s novým materiálem vhodně navazují na předchozí tvorbu. Vzhledem k tématu většiny textů a důrazu na tvorbu atmosféry přibylo trochu powermetalových vlivů, avšak aniž by to nějak uškodilo zavedenému stylu kapely. Přestože klasická díla Saxon zůstávají v nedohlednu, „Thunderbolt“ určitě potěší všechny fanoušky a příznivce klasického metalu.
Britové Electric Wizard představují už takřka tři dekády stěžejní jméno doommetalového, potažmo stonermetalového žánru. Svou pozici si vybojovaly osmi řadovými alby, především pak těmi z devadesátých let a přelomu tisíciletí. S novějšími počiny se už nedá mluvit v superlativech, avšak stále se jedná o hodnotná díla splňující všechny normy. Oni sami si nejspíš uvědomili, že další „Dopethrone“ už nenatočí, a tak se ho v posledních letech už ani nesnaží napodobit a dali se na trochu jinou trať.
Už z názvu nové placky je vidět, odkud pramení hlavní inspirace. Asi nemusím říkat, jakou desku „Wizard Bloody Wizard“ parafrázuje. Právě od zlomového alba z roku 2007, „Witchcult Today“, se kroky Electric Wizard ubírají směrem k sedmdesátkovému rocku. Přidalo se více psychedelie a takové té rockové přímočarosti, takže kapela místy působí jako klasická okultní partička hrající si se zvukem a zavedenými postupy skupin let minulých. Těžkotonážní rytmika a apokalyptická atmosféra „Dopethrone“ zmizela. Přesně v tomto trendu pokračuje také „Wizard Bloody Wizard“, které, bych řekl, je ještě více tradiční, ale na druhou stranu zase tvrdší než poslední opusy.
Kdo již byl seznámen s tvorbou Electric Wizard, moc dobře ví co čekat. Ta formule je už léta stejná a ani nyní se nic nemění. Jestli vám nevoní táhlá hypnotická tempa pohybující se dlouhou dobu ve stále stejném rytmu, zkreslená kytarová sóla či ztrápeně kňouravý zpěv, pak se tomuto obloukem vyhněte. „Wizard Bloody Wizard“ dá bohužel za pravdu všem těm, kteří tvrdí, že tohle není nic víc než natahovaná nuda, což je obecně nepravda, ale v případě tohoto alba pravda.
Nedá se říci, že by bylo „Wizard Bloody Wizard“ rovnou špatné, jako spíš že je nudné, což je možná ještě horší. Najdou se tu světlé momenty, třeba až nezvykle chytlavá „Necromania“ nebo předposlední tvrdá kompozice „Wicked Caresses“ s povedenou riffáží a úderným refrénem. I tak je to ale málo. Většina skladeb rychle vyprchá z mysli a i po několika přehráních ani pořádně nevíte, co jste to slyšeli, jelikož vás písně nedokážou patřičně usadit do křesla a přimět se naplno věnovat poslechu.
Hlavním problémem je nedostatek silných nápadů a opakování už dříve slyšeného. Electric Wizard nepřichází s ničím novým a jedou zdánlivě na jistotu. Tak, tak však dostáli svého standardu, jestli vůbec. Nenalézá se tu nic, co by nějak nadchlo a nutilo k vícero poslechům. Spíš se zde ukáže, že hrát umí, ale tuhle formu „jejich“ metalu nám už dříve ukázali několikrát a daleko lépe. Asi nejvýraznější je absence jakékoliv atmosféry, kde tedy kromě revivalu na 70. léta nemá deska žádnou tvář a nevyvolává takřka žádné pocity, což jak jistě uznáte, je u stoner / doom metalu docela problém. Takže žádná zkáza, žádný konec všech dnů, dokonce ani žádná výraznější drogová opojení („The Reaper“ je spíš takovou snahou). Prostě nemastné, neslané. Jestliže se kapele objektivně dařilo držet formu poměrně vysoko, s „Wizard Bloody Wizard“ a vlastně už i s minulým „Time to Die“ poněkud skomírají a začíná to vypadat, že již nemají co říct.
Ukazuje se, že i tříletá pauza byla na stvoření skutečně silného materiálu zřejmě málo. „Wizard Bloody Wizard“ můžete celkem bez výčitek přejít a věnovat se zábavnějším činnostem. Je možné, že nadchne skalní příznivce, kteří berou vše, co Electric Wizard vydají, ale kromě nich marně přemýšlím o dalších potencionálních zájemcích. Na svůj žánr je to průměr, na tvorbu těchto klasiků podprůměr. Bral bych z toho všehovšudy pár minut, víc ne.
Necro Deathmort nejsou žádní veteráni, ale řekl bych, že za tu necelou dekádu svého fungování (první počin vyšel v roce 2009) se jim už povedlo si své publikum najít. Trochu se ale může zdát, jako kdyby se nyní snažili začít oslovovat i posluchače mimo své žánrové vody. Zatímco starší věci vycházely pod Distraction Records, kteří se soustředí výhradně na elektronickou muziku, aktuální desku „Overland“ si pod svá křídla vzal kanadský label Profound Lore Records, jejž má většina z nás spojený především s extrémním a experimentálním metalem. Na druhou stranu, tohle spojení smysl dává, jelikož Profound Lore si na žánrovou čistotu nikdy obzvlášť nepotrpěli, takže proč ne.
Já osobně jsem měl Necro Deathmort v merku už nějakou chvíli, ale víme, jak to chodí. Stokrát obehranou pohádku o džbánu, chození pro vodu a utrženém uchu si snad protentokrát můžeme odpustit a radši se vrhněme rovnou na věc. Tím spíš, že v případě „Overland“ ona „věc“ za nějaké to povídání rozhodně stojí.
Bez dalších průtahů mohu říct, že moje první zodpovědně pojaté setkání s Necro Deathmort dopadlo skvěle a deska ve mně zanechala velice dobrý dojem. Dokonce mě její společnost natolik bavila, že jsem napsání recenze relativně dlouho odkládal, ačkoliv naposloucháno jsem již dávno měl. Poté, co člověk vykřičí svůj názor do světa, totiž motivace k poslechu citelně klesá, ale já se s „Overland“ ještě loučit nechtěl. Ne snad, že by to bylo něco naprosto ojedinělého a nevídaného, sem tam se mi tohle stává a už jsem takhle podvědomě odkládal recenze mnohých alb, nicméně o kvalitách nahrávky to jistě svědčí i tak.
Londýnské duo na „Overland“ prezentuje elektronickou hudbu, pro niž jsou určující dvě věci. Zaprvé – ke svému životu nepotřebuje agresivitu, tvrdé beaty ani chytlavost. Namísto nich pracuje spíš s chytrým pojetím, skladatelskou zajímavostí a otevřenou hlavou. Necro Deathmort ve skutečnosti s tanečností v tom pravém slova smyslu neoperují vůbec. Zadruhé – do základního žánrového rámce nasává vlivy množství dalších stylů, s jejichž přispěním se „Overland“ stává pestrou mozaikou nálad, aniž by docházelo k roztříštěnosti nebo pocitu zbytečného míchání jablek s hruškami.
Jako krásný příklad žánrové otevřenosti Necro Deathmort může posloužit třebas pátá „Gu“, která svojí náladou i tepající rytmikou jasně odkazuje na psychedelický rock. Hned vzápětí na ni v podobném duchu navazuje i „Obey“. Různě po albu lze dále slyšet hrátky se saxofonem, kytary, taková „Vortex“ nabídne i dronové momenty a mnohdy se objevuje i soundtrackový nádech. Například závěrečná „Meddle“ svou atmosférou vzdáleně připomene hudební doprovod k prvnímu dílu legendárního sci-fi filmu „Blade Runner“.
Jinými slovy řečeno, „Overland“ není deskou, při jejímž poslechu byste měli trpět na nedostatek invence nebo předvídatelnost, ačkoliv do ucha leze jedna báseň. Což je samozřejmě moc fajn a měli bychom si toho cenit. Obzvlášť když podobně fajn není jen tahle otevřenost, nýbrž celé album. Netvrdím, že se jedná o něco skutečně geniálního, ale to nakonec leckdy není třeba. Zásadní nedostatky totiž na „Overland“ neslyším a experimentálně jsem ověřil, že nahrávka dokáže obstát i v (relativně) delším časovém horizontu. Vzato kolem a kolem tedy mohu tuhle parádu jen doporučit.
Dnešní recenze bude jednou z těch, které jsou zasvěceny mladým a nadějným kapelám. I když jak tak o tom přemýšlím, možná to není úplně nejšťastnější pojmenování, poněvadž když něco označením jako „nadějné“, působí to dojmem, že v tom dlí nějaký potenciál, který by v budoucnu mohl být zužitkován k tvorbě výborné hudby, ale za současného stavu tomu ještě cosi schází nebo naopak přebývá.
To ale není úplně případ Kassad. Tento anglický projekt (mnoho věcí nasvědčuje tomu, že jednočlenný, ale se stoprocentní jistotou to tvrdit nemohu) možná prostřednictvím „Faces Turn Away“ vydal svůj první dlouhohrající materiál (předcházelo mu pouze sedmnáctiminutové minialbum „Humans“ z ledna 2016), ale jde o povedenou hudbu, jíž neschází vysoká kvalita, vize ani vyzrálost. A to je moc příjemné zjištění.
O úrovni Kassad může vypovídat i tvrzení, že „Faces Turn Away“ asi nejpřesněji spadá do škatulky „post“-black metalu. Na tom na první pohled samozřejmě není nic zvláštního, ale jde o to, že to říkám zrovna já. Dlouhodobě platím za nekompromisního kritika takzvaného post-black metalu, důkazy čehož lze nalézt v mnohých starších recenzích. Nemusíte se ovšem bát, že bych nyní otáčel a konečně přišel na chuť gay kytárečkám – Kassad je možná „post“-black, ale rozhodně ne blackgaze nebo podobné srance. Ostatně i proto dávám „post“ do uvozovek. Na druhou stranu, kdyby tomu někdo říkal atmospheric black metal, taky by to mělo něco do sebe, ačkoliv i v tomhle případě musíme dodat jednu věc: do obligátního klišé „přírodního“ black metalu to má taky fest daleko.
Co si pod tou škatulkou tedy představit? Řekl bych to asi tak, že Kassad na black metal nahlíží soudobou moderní (bez pejorativního zabarvení) optikou a bez okovů ortodoxnosti. To se projevuje v náladě materiálu, která je docela vzdálená žánrové misantropii, nebo třeba zvukem, dlouhými klidnými pasážemi či melodiemi – můžete tvrdit, že i to vše jde leckdy najít u „standardního“ black metalu, ale zde je to jednoduše odlišné v porovnání s prazákladní formou žánru. Ještě jinými slovy, Kassad není black metal pro lidi, kteří uctívají raw kanály, ale spíš pro lidi, kteří nosí flanelové košile a brýle s tlustými obroučkami. To nejspíš bude spoustě z vás znít víc jako něco, co by mělo člověk odradit, ale takhle jsem to zrovna v tomhle případě nemyslel. Spíš to berte jako určitou neohrabanou snahu přiblížit sound Kassad slovy.
A přitom dle rozjezdu první „Shame“ (a nejen jí) to tak úplně nevypadá. Začátek desky je totiž docela agresivní, v rychlejším tempu a se skřeky na pozici vokálů. Nicméně to netrvá dlouho a pod blackmetalovou maskou začnou prosvítat melodie a v polovině už převezme slovo hezky gradovaná lehčí pasáž. Podobně je na tom i třeba „Pariah“. Oproti tomu taková „Void“ již sází na střední tempa a trpělivé budování atmosféry, „Faces Turn Away“ na zastřený sound a monotónnost, „Drifting“ je zase téměř desetiminutové ambientní „outro“, které naštěstí nepůsobí povinným nebo zbytečným dojmem.
Ve všech skladbách bez výjimky však „Faces Turn Away“ dokáže nabídnout příjemně chytré nápady i povedené melodie, které jsou dost výrazné, ale nevtíravé. A vůbec, klidně bych se nebál tvrdit, že to album je prostě složené hodně dobře.
Zatím to vypadá dost dobře, takže vás už asi nejspíš napadla otázka, v čem že bude zakopaný pes a kde bude skrytý háček. Musím vás ovšem zklamat (anebo potěšit… jak se to vezme), protože žádný zásadní nedostatek na „Faces Turn Away“ nevidím a nenapadá mě nic, co bych nahrávce mohl úspěšně vytýkat. Mohu pouze poukázat na jednu drobnost: jakkoliv na debutu Kassad neslyším nic špatného, jeho dopad a působivost stále nejsou takové, aby se dalo hovořit o něčem skutečně výjimečném či hluboce působivém. „Faces Turn Away“ je „jenom“ výborná a nadprůměrná záležitost. Ale to ke spokojenosti nakonec stačí.
Země: Velká Británie Žánr: progressive death / black metal Datum vydání: 25.8.2017 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. Disappear
02. Unbound by Sin
03. Insentience
04. First to Leave the Funeral
05. Familiar Ghosts
06. A Final Glance Back Before Departing
07. One Chapter Closing for Another to Begin
08. Inner Sanctum
09. A Particularly Cold September
Rozpad Akercocke mě popravdě řečeno vždy mrzel. Není to sice kapela, jejíž tvorbu bych fanaticky přehrával pořád dokola, spíš jsem si ji pouštěl jen jednou za čas, ale o to víc jsem si pak tenhle mimořádně chytře pojatý metalový extrém vychutnal. Navíc, všechna čest, „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ je podle mého skromného názoru jedno z nejlepších progresivně deathmetalových alb, jaká kdy kdo natočil.
Když tedy Akercocke v roce 2012 skončili, potěšen jsem z toho zrovna nebyl, byť přiznávám, že formace Voices dokázala alespoň trochu vyplnit prázdný prostor. Tu dalo dohromady několik členů Akercocke po rozpadu skupiny, včetně jednoho z dvou hlavních tahounů původní formace, bubeníka Davida Graye. Zpěvák a kytarista Jason Mendonça ovšem chyběl. Přesto se Voices na tradici Akercocke podařilo navázat důstojně a obě doposud vydaná alba stojí za pozornost i zpětně, pokud je neznáte.
Návrat Akercocke prasknul již v loňském roce, kdy také začali koncertovat a pracovat na nové desce. Z klasické dřívější sestavy se vrátil nejen Jason Mendonça a David Gray, ale také kytarista Paul Scanlan, jenž hrál naposledy na „Choronzon“ z roku 2003. Line-up doplňuje klávesista Sam Loynes, který před rozpadem spolupracoval s Akercocke jako koncertní výpomoc a který se podílel i na Voices, a nakonec baskytarista Nathanael Underwood jakožto jediný úplný nováček v historii Akercocke. Výsledek jejich snažení, „Renaissance in Extremis“, vyšel přesně dekádu od posledního počinu „Antichrist“.
Může to znít strašně jednoduše a zkratkovitě, ale chce se říct, že „Renaissance in Extremis“ zní, jako kdyby Akercocke vůbec nespali, jako kdyby od minulého alba neuběhlo celých deset let. To ovšem nechápejte v tom smyslu, že snad Britové zamrzli v čase, ale spíš tak, že během přestávky neztratili mnoho ze své dřívější fazóny. Chtěl jsem tím říct, že Akercocke i na „Renaissance in Extremis“ stále hrají vysoce kvalitní a také vysoce progresivní kombinaci death a black metalu. Nemusejí si vypomáhat post-metaly ani djenty ani jinými běžnými postupy současných samozvaných metalových intelektuálů. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že i přes množství volnějších pasáží zní jejich hudba stále poměrně tvrdě, riffy jsou technické, nikoliv však bezduše onanistické, a Jason Mendonça stále dokáže z hrdla vyloudit pěkný chlívek. Vždy je ovšem cítit, že v téhle hudbě nejde o přízemní pudy, naopak že je vše skládáno s rozmyslem. Akercocke kdysi hrávali ve formálních oblecích a tvrdili, že to je z toho důvodu, protože jejich muzika je umění a oni ji nechtějí degradovat. Dnes už sice kvádra nemají, ale klidně by mohli mít a jejich argument by stále platil.
Navzdory vysoce nadprůměrným kvalitám „Renaissance in Extremis“ však musím uznat, že i zde se nacházejí momenty, které mi nepřipadají úplně bezchybné. Dost často se jedná o volnější momenty, ale pravidlo bych z toho nedělal, protože jiné takové jsou zase skvělé – kupříkladu začátek „Familiar Ghosts“ je v podstatě perfektní. Ve všech případech se ovšem jedná jen o malé části jinak skvělých skladeb, takže obecně vzato spokojenost jednoznačně převládá.
Nejdůležitější je, že Akercocke prostřednictvím „Renaissance in Extremis“ ukázali, že jejich návrat smysl měl a že stále mají metalovému světu co sdělit. Na svá vrcholná díla „Choronzon“ a „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“ sice skupina nedosáhla, přesto je „Renaissance in Extremis“ albem, které ční vysoko nad většinou ostatních současných takzvaně progresivních metalů, a na starší tvorbu Akercocke navazuje velmi důstojným způsobem.
Dle dosavadního ladění filmového koutku už jste možná pochopili, že mám slabost pro brakové kulty z videokazet. Věřím však, že v tom zdaleka nejsem sám, a také věřím, že spoustě z vás se rozsvítily oči, jakmile viděli název tohohle článku. „Flash Gordon“ k takovým VHS-kultům jistě patří. Tenhle film je opulentní space opera nádherně ilustrující 80. léta se vší jejich přehnaností a specifiky, zároveň v něm ale místy doznívá i psychedelická éra předchozí dekády, která se projevuje třeba na zpracování mraků nebo zdrogovaných obrazcích při průletu vesmírem.
Samotnou postavu Flashe Gordona ovšem tento snímek z roku 1980 ani zdaleka nevytvořil. Ta totiž pochází z komiksu – první strip s Flashem se objevil v lednu 1934 a již o dva roky později se hrdina poprvé podíval i do filmu. Postupně vznikly tři dlouhé snímky, kde si Flashe Gordona zahrál Buster Crabbe – v letech 1936 („Flash Gordon“, někdy též s podtitulem „Space Soldiers“), 1938 („Flash Gordon’s Trip to Mars“) a 1940 („Flash Gordon Conquers the Universe“). 1954-1955 pak byl vysílán i seriál se Stevem Hollandem v hlavní roli a v letech 1979-1982 běžel animovaný seriál a další televizní seriál přišel v roce 2007, ale ten se s příliš kladnými ohlasy nesetkal a brzy byl zrušen. V současné době se v zákulisí pomalu uvažuje i o moderním rebootu, jenž by správňáckého sci-fi hrdinu vrátil zase do hry, ale zatím není jisté, že k jeho realizaci dojde. Poslední zprávy z loňského roku hovoří o tom, že je projekt stále ve fázi přepisování scénáře.
Dovolím si však tvrdit, že právě zpracování z roku 1980 je to nejznámější. Nelze nevidět, že snímek už je z dnešního pohledu roztomile naivní, leckdy až infantilní. V jednu chvíli vypadá skutečně dobře a projevuje se nákladná výprava, kterou hned vzápětí zabije naprosto dementně vyhlížející kostým. A nejen ten – třeba scéna, kdy Flash Gordon bojuje se strážemi stylem à la americký fotbal, je vysloveně trapná. Zároveň s tím je však ve filmu velká nadsázka a zasvěcení zachytí i řádku vtípků a easter eggů – například se původně uvažovalo, že by měl snímek režírovat slavný Ital Federico Fellini, z čehož nakonec sešlo, ale v jednu chvíli se zde objeví skřítek jménem Fellini. Kterého si vede na vodítku tehdejší sexbomba Ornella Muti. Zkráceně řečeno, „Flash Gordon“ určitě není konkurencí „Hvězdných válek“, byť o tom prý byl producent snímku přesvědčen, spíš má blíže k takové „Barbarelle“ anebo obecně sci-fi kouskům z 50. a 60. let.
Pokud tedy budete od „Flashe Gordona“ očekávat seriózní sci-fi, jen těžko budete uspokojeni, protože s takovou se na tohle koukat moc nedá. Přistoupíte-li však na předkládanou hru a obrníte se nadhledem, pak pochopíte, proč jde o kultovní záležitost. Pak začne dávat smysl i arci-gay soundtrack z dílny Queen (úvodní song vás bude strašit ve snech, haha) a hloupoučký příběh o tom, jak se hrdina z planety Země omylem dostane do vzdálené galaxie a přesvědčí všechna zotročená a vzájemně znepřátelená království, aby se spojila proti tyranskému císaři Mingovi, vládci vesmíru. Je to samozřejmě pohádka, ale v naivitě celého snímku vlastně odpovídající celkové atmosféře.
Perličky:
• Do hlavní úlohy byli zvažováni i Arnold Schwarzenegger nebo Kurt Russell. Štýrský dub roli nedostal kvůli rakouskému přízvuku; Russell byl u producentů favorit, ale nakonec sám odmítl.
• Mezi zvažovanými režiséry nechybí třeba Frederico Fellini či Sergio Leone. Mike Hodges byl až osmá volba.
Dnes je „Flash Gordon“ čistá nostalgie, ale své kouzlo má a pokud vám nechybí smysl pro takový druh filmů, kouká se na to docela příjemně i dnes. Jestli mi něco vadilo, tak to nebyla ona naivita, ale spíš sám hlavní hrdina, jejž si zahrál Sam J. Jones. Ten je tak kladný, až to bolí, proti němu byl i Mirek Dušín podlý hajzl. Ale to do jisté míry můžete brát jako další dílek do skládanky. Naopak si cením parádně slizkého záporáka Minga v podání Maxe von Sydowa a také krásných holek – kromě Ornelly Muti v roli Mingovy dcery si zmínku zaslouží i Melody Anderson v úloze Flashovy holky.
Perličky:
• Remake „Flashe Gordona“ chtěl točit George Lucas, ale když zjistil, kolik by stálo zakoupit práva, radši se na to vydlabal a vymyslel si „Hvězdné války“.
• Jedná se o první film a zároveň jeden ze dvou filmů, k nimž složila hudbu legendární skupina Queen. Soundtrack vyšel v prosinci 1980 i jako jejich studiové album. Oním druhým snímkem je „Highlander“. Producent „Flashe Gordona“ prý před natáčením o Queen nikdy neslyšel. Pro vytvoření hudby se chvíli uvažovalo i o Pink Floyd.
„Flash Gordon“ je klasické sci-fi dobrodrůžo v pestrobarevném a pestrém fantastickém světě, které se mezi fanoušky science fiction dočkalo kultovního statusu. Nutno ale říct, že se tak jako u mnohých jiných snímků stalo až zpětně a s odstupem času. V době svého vydání „Flash Gordon“ sice neprodělal, ale i tak vydělal mnohem méně, než se předpokládalo. Původně se plánovala i pokračování, všichni herci v hlavních rolích dokonce podepsali smlouvy na víc filmů, ale k realizaci dalších dílů nakonec nikdy nedošlo. Každopádně, jestli se slzou v oku vzpomínáte na Rodokapsy a komiksy z Ábíčka, „Flash Gordon“ vám určitě radost udělá.
Brouzdat v útrobách House of Mythology se rozhodně vyplatí. Tento britský label možná nefunguje nějak zásadně dlouho, nicméně s tím, co pod jeho hlavičkou vychází, si asi mnozí z nás rychle zvykli na to, že se jeho aktivitám vyplatí věnovat pozornost. Netvrdím, že jsem slyšel úplně vše, co se pod jejich křídly objevilo, ale když si vzpomenu na to, s čím jsem tu čest měl, musím říct, že jsem se až doposud ani jednou nespálil a vždy jsem odcházel spokojen. A to platí i po poslechu „Frequency Is the New Ecstasy“.
S dlouhým, úmorným, únavným, nudným, nezáživným, nezajímavým, mdlým, otravným, fádním, suchopárným, vyčerpávajícím, bezbarvým, malátným a zbytečně, nepochopitelně, nesmyslně, nadbytečně, přebytečně a hloupě natahovaným úvodem vás pro dnešek nehodlám zdržovat. Zmíním tedy pouze nutné minimum, čímž mám na mysli, že dvoučlenná formace Teleplasmiste pochází z Velké Británie a že „Frequency Is the New Ecstasy“ je její první dlouhohrající prezentací.
To bychom měli, tak můžeme přistoupit k tomu hlavnímu, o čem by dnešní povídání mělo být – co je „Frequency Is the New Ecstasy“ vlastně zač a jak přesně si stojí z hlediska kvality. Přinejmenším druhá zmiňovaná věc by však neměla patřit k šokujícím odhalením následujícího textu, protože už na začátku jsem naznačil, že Teleplasmiste jsou na tom dobře.
„Frequency Is the New Ecstasy“ patří k tomu druhu nahrávek, o nichž se nepíše úplně lehce, a to z jednoduchého důvodu. Teleplasmiste totiž vyznávají hudební formu, kde písnička nehraje jakoukoliv, byť i sebemenší roli. Vše se točí okolo atmosféry, pocitů, okolo zvuku. Britské duo servíruje dlouhé náladotvorné plochy, které si pohrávají se žánry jako ambient, dark ambient nebo s dronovými tóny. Takový stylový rozstřel může na základě empirických zkušeností evokovat monotónnost a minimalismus, což na jednu stranu pravda je, ale na druhou stranu – jen do určité míry.
Hudba Teleplasmiste bezesporu plyne poklidně, vůbec se nesnaží šokovat náhlými zvraty, spíše rozvážně postupuje a klade důraz na hloubku prožitku namísto potřeby ukázat toho co nejvíc, ale povrchně. Nicméně tvrdit, že je „Frequency Is the New Ecstasy“ skutečně minimalistickou, striktně homogenní či dokonce jednotvárnou deskou by bylo poněkud nemístné, jakkoliv se zde opravdu minimalistické pasáže nesporně nacházejí. Nicméně je na nahrávce zcela jistě i vývoj – znatelný a konstantní.
Vzhledem k povaze nahrávky asi nepřekvapí, že vám tu nedokážu vyzdvihnout nějaké jednotlivé písničky nebo konkrétní momenty. Takovéhle věci nijak neřeším. Poslech se nese na vlně jakéhosi splynutí s atmosférou, při čemž jsou nějaké stopy nebo názvy písniček („písniček“) nepodstatné. Což je ale v naprostém pořádku, poněvadž síla alb jako „Frequency Is the New Ecstasy“ netkví v zapamatovatelnosti, ale právě v celistvém zážitku.
Jako vždy u podobných záležitostí se dostáváme na jakési rozcestí. Teleplasmiste jsou dle mého názoru dobří a poslech jejich debutu mě i navzdory počáteční nedůvěře (několik poslechů trvalo, než se do toho pořádně dostal) baví. Netvrdím ovšem, že jde o záležitost pro každého a že byste to měli všichni slyšet. „Frequency Is the New Ecstasy“ je počin určený trpělivým posluchačům, kteří si užívají postupné vrstvení v dlouhých kompozicích, rádi hledají ve spodních mimosmyslových proudech, dávají přednost introvertní hloubce. Spadáte-li do takové kategorie, pak myslím není moc co řešit – rozhodně vám náleží mé doporučení. Čeká vás krásná meditativní deska. Naopak dáváte-li přednost, řekněme, větší doslovnosti – a nemusíme si pod tím představovat jen opačný extrém v podobě prvoplánové chytlavosti – pak vás „Frequency Is the New Ecstasy“ asi uspokojit nedokáže.
Země: Velká Británie Žánr: art rock Datum vydání: 18.8.2017 Label: Caroline International
Tracklist:
01. To the Bone
02. Nowhere Now
03. Pariah
04. The Same Asylum As Before
05. Refuge
06. Permanating
07. Blank Tapes
08. People Who Eat Darkness
09. Song of I
10. Detonation
11. Song of Unborn
Není pochyb, že Steven Wilson je dnes již hudební ikonou. Ne snad přímo světového formátu, ale v určité ne zrovna malé posluchačské obci rozhodně ano. Ostatně je to zcela zasloužené. Během více než třicetileté kariéry si prakticky neodpočinul a tak jen stěží najdeme rok, v němž by nevyšla alespoň jedna nahrávka, na jehož tvorbě by byl Wilson hluboce zapsán. I vzhledem k tak ohromnému množství hudby, kterou do světa vypouští, je naprosto obdivuhodné, jak málo přešlapů během těchto třiceti let nalezneme. Jistě, některé počiny Blackfield se nevydařily, jak by měly, ne všechna alba jeho ambientního projektu Bass Communion jsou stejně silná a i v diskografii jeho hlavních dvou kapel, Porcupine Tree a No-Man, najdeme kousky o něco méně dokonalé, všehovšudy je však vyrovnanost tvorby britského hudebníka dosti neuvěřitelná.
Pozornost posluchačů však Wilson nezískával zrovna raketovým tempem, a když se podíváte na prodej jeho dvou nejúspěšnějších projektů, tedy Porcupine Tree a jeho následné sólové kariéry, uvidíte plynulý a někdy až bolestně pomalý vzestup. Fanoušků přibývá, jak jen je to v rámci relativně „fajnšmekerského“ žánru možné, jenže po třiceti letech došla Wilsonovi trpělivost a rozhodl se jít, jak se v našich končinách říká, štěstíčku naproti. „To the Bone“ je jeho první album u opravdu velkého světového labelu, první album, jež Wilson trochu omluvně označuje jako popový počin, a také první album, v němž jde na trh doslova s holou kůží.
Nejdůležitější pro vyznění „To the Bone“ z výše zmíněné trojice změn je ta poslední jmenovaná. Než se dostanu k hudbě samotné, pozastavím se nejdříve u dvou ne sice rozhodujících, každopádně však důležitých postřehů. Předně texty. Wilson byl ve svých textech vždy zručným kritikem společnosti a v posledních letech se stal také skvělým vypravěčem příběhů. Novinka je v tomto ohledu jiná, byť nemám dojem, že je přímo osobní, jak název slibuje. Vlastně po několika textově velice silných deskách se mi „To the Bone“ zdá až moc volnomyšlenkářské a texty, které nemají ani silný jednotící prvek a nejsou vyloženě povedené ani jednotlivě, rozhodně nepatří k silným stránkám celého počinu.
Druhou zajímavou změnou prošla celá vizuální prezentace. Když se podíváte na Wilsonův katalog, na obaly jednotlivých alb i na videoklipy, které za poslední tři desetiletí stvořil, málokdy v nich najdete Wilsona samotného, a když už, vždy se skrývá ve stínu či třeba před zdrojem silného světla. „To the Bone“ je radikálně odlišné, což dosvědčuje znepokojivě neoblečený Wilson na obalu nahrávky. Ve videoklipech je to ještě znatelnější, všechny čtyři jsou jednoznačně o Wilsonovi a s výjimkou naprosto ujeté „Permanating“ tak trochu postrádají pointu. Po dlouhé řadě potemnělých a mistrovsky zpracovaných vizuálů je „To the Bone“ změnou, kterou není snadné rozdýchat.
Wilson si po vydání svého druhého sólového počinu „Grace for Drawning“ sestavil nesmírně semknutou kapelu složenou z ohromně zručných a zkušených muzikantů a i díky tomu jeho následná dvě alba zněla o něco více jako tvorba hudebního uskupení než jako dílo jediného člověka. V případě „Hand Cannot Erase“ tomu tak bylo i přes poměrně bohatou produkci. Na „To the Bone“ onen „kapelní“ feeling zmizel, jenže to neznamená, že by se vrátila intimita první sólovky „Insurgentes“, neboť ona bohatá produkce zůstala na svém místě. „To the Bone“ je tak vnitřně rozervané, není ani osobní Wilsonovou zpovědí, ani počinem skvělých muzikantů s Wilsonem ve svém středu. Je to promyšlené, dobře napsané, perfektně nahrané, ale bohužel také trochu bezzubé.
Wilsonův posun směrem k popu je snad až na hitovku „Permanating“ záležitost spíše mentálního nastavení než nějakých výrazných posunů v hudbě samotné. Kdo má dobře naposlouchané vše, co tento velikán za posledních deset let natočil, asi ho na „To the Bone“ nic nezaskočí. To koneckonců nemusí být na škodu, bylo by zvláštní, kdyby Wilson nahrávkou, jež má být jeho osobní zpovědí, popřel to, co několik desetiletí tvořil. Přesto jsou na „To the Bone“ momenty, při nichž mám dojem, jako bych poslouchal jakýsi tribute spíše než samotného umělce. Ne vždy to zajde tak daleko jako třeba v „Song of I“, která v sobě neskrytě kombinuje potemnělost „Index“ s orchestrálními prvky „Sleep Together“. Drobné náznaky opakovaní však najdeme všude. Jen namátkou: celá „Blank Tapes“ je až příliš podobná několika skladbám z „Grace for Drowning“, kytarové sólo v „Detonation“ stylově kopíruje práci Guthrieho Govana z předchozích desek (přestože kytaristou je v tomto případě David Kollár ze skvělých KoMaRa) a sbor v závěrečné „Song of Unborn“ je přesně ten samý, který Wilson nadužíval již na zmíněném „Grace for Drowning“.
V tuto chvíli to možná zní, jako bych byl z „To the Bone“ zklamaný, ale tak jednoduché to zase není. Dá se říci, že se při jeho poslechu dobře bavím. Mezi silné skladby patří třeba nesmírně pozitivní (ovšem také nekonfliktní) „Nowhere Now“. „Pariah“ boduje svým dramatickým závěrem se skvělým zpěvem Ninet Tayeb, zatímco již zmíněná „Permanating“ ukazuje Wilsonovu lásku k Abbě. „Song of I“ jsem sice nařkl z neoriginality, přesto jde svou atmosférou a hudební hloubkou o jeden z vrcholů alb, hned po velice chytlavé „The Same Asylum as Before“. Ani další položky tracklistu, jmenovitě třeba dojemná „Refuge“ (v jejíž tvorbě mají mimochodem prsty Necro Deathmort, kdo by to řekl) či solidně šlapající „People Who Eat Darkness“ nejsou špatné. Výraznější výtky bych měl snad jen k nevýrazné titulní skladbě a hlavně devítiminutové „Detonation“. Ta by teoreticky měla být jakýmsi vyvrcholením, jenže se spíše točí v kruhu a kromě kraťounkého basového sóla v ní není mnoho, čím bych se dovedl nadchnout.
Přesto však zde mluvíme o Stevenu Wilsonovi, a tak i skladatelsky slabší chvilky jsou pořád na poměrně vysoké úrovni, nemluvě o bezvadném zvuku a celkovém množství detailů, které se v každém momentu skrývají. I tak je ale těžké se pro „To the Bone“ nadchnout. Po řadě strhujících nahrávek napsal Wilson dobrý počin, který se možná v budoucnu ukáže být branou do jeho katalogu pro mnoho nových fanoušků. Přesto mám dojem, že si britský mág ukousl až příliš velké sousto. Mohl natočit desku o sobě, intimní, plnou toho, co vždy chtěl udělat a třeba se i bál, že odradí své současné fanoušky. Něco takového bych jistě rád slyšel. Nebo mohl natočit album opravdu popové, přístupné zcela nezkušeným posluchačům, takové které uspěje v hitparádách a vydělá mu na živobytí. Ani za to bych se nezlobil a věřím, že by Wilson byl nesmírnou vzpruhou pro tradičně nudný mainstream. Udělat oboje najednou však nejde a „To the Bone“ je tomu důkazem.
