Země: Řecko Žánr: stoner metal Datum vydání: 22.4.2014 Label: Ihaveadrum Records
Tracklist:
01. The Great Dandolos
02. Second Coming
03. A Girl Named Greed
04. Burn this City Down
05. Tornado
06. No Tomorrow
07. Vigilante
08. Sky High Heels
09. Disappointment Blues
10. The Beast Within
Řecká čtveřice Planet of Zeus se letos pohybuje na scéně již čtrnáctým rokem, takže lze s jistotou říct, že to nejsou žádní zajíčci, kteří by se teprve sehrávali, a na jejich novince je to každopádně znát. O jejich historii se toho příliš neví, takže krom toho, že vznikli v roce 2000 v Aténách, se milovníci biografických údajů musí spokojit s tím, že letošní album “Vigilante” je v pořadí jejich třetím studiovým zářezem a že výsledek je na takto neznámou partu, jejíž význam zřejmě nepřesahuje velikost lokálního spolku, překvapivě dospělý a ucelený. Ale k tomu až později, začnu totiž klasicky ze široka.
Jak už jsem nakousl, “Vigilante” je třetím albem Planet of Zeus a navazuje tak na debut “Eleven the Hard Way” z roku 2008, po němž následoval o tři roky mladší sourozenec “Macho Libre”. S další tříletou odmlkou pak přichází novinka, která vznikla ve stejné sestavě jako obě dosavadní alba. Jmény vás zatěžovat nebudu, protože Planet of Zeus nejsou o instrumentálních hrátkách a až na výjimku v pozici zpěváka a kytaristy Babise z čtyřčlenné řady nikdo nevyčnívá. Tahle parta totiž drhne špinavě chlapský sludge metal říznutý stonerem, který je ve všech směrech podřízený vlivu amerického jihu, jenž je považován za jakousi mekku této hudební odnože.
Zapomeňte na nějaké evropské poznávací znamení v tvorbě Planet of Zeus (ani anglická výslovnost Babise nic neprozradí), protože nebýt toho, že bych neměl k dispozici letmé informace o kapele, tak zemi původu zcela určitě netrefím. Nakolik je fakt, že si Planet of Zeus velice jednoduše zaměníte s kteroukoli podobnou partou výhodou nebo naopak nevýhodou, je tématem k diskuzi. Nicméně, přestože originality tahle parta příliš nepobrala a hned v první písni “The Great Dandolos” můžete říct, že víte, jak bude znít zbytek alba, tak taková ta neotesaná špinavost a agrese táhnou “Vigilante” nahoru až neskutečným způsobem. Jinými slovy to album baví, ačkoli víte, že to je kopírka známějších jmen, které už něco znamenají. Mně osobně přijde tvorba Planet of Zeus jako takový hybrid Clutch a pomalejších High on Fire.
Jednou z nejsilnějších stránek “Vigilante” je jeho vyrovnanost. Bohužel to jde ruku v ruce s tím, že na albu není vyložená pecka, která by nad ostatními vyčnívala a zasekla drápky hned na první poslech, ale po celou tři čtvrtě hodinku podávají Planet of Zeus stabilní výkon, díky němuž je zase nemožné říct, že by některá z částí této desetiskladbové skládačky neměla šmrnc, což je ve výsledku jedině dobře. Favority, kteří mě strašně baví, si ale najdu i tak, takže krom natlakované jízdy “The Great Dandolos”, jež album otvírá, je to určitě “A Girl Named Greed” s až bluesovou kytarou ve slokách a houpavá “No Tomorrow”. Ta vzdáleně čerpá z odkazu Black Sabbath, když se krom Iommiho jednoduchého ústředního riffu dostane i na psychedelií poprášenou první polovinu. Moc dobrá záležitost.
Přestože je album po celou svou hrací dobu stylově pevně uzavřené, tak si žánrový nadšenec nemusí zoufat nad nudným materiálem. Kytary jsou samozřejmě hlavní náplní této nahrávky a pohrávají si často s velmi povědomými motivy (“Sky High Heels”, “Tornado”), ale není to nic na škodu, protože ty skladby jsou tak pohodově napsané, že i když zpěvák Babis v některých kouscích pořádně zařve, tak postrádám z nahrávky vyloženě negativní tlak a atmosféru, která by mě měla umlčet. Prostě to všechno tak nějak hezky plyne, má to svůj klasický sound, drajv, což přidává “Vigilante” na autentičnosti, protože i přes povedený zvuk zní kapela špinavě a v kytarovějších momentech dokonce jako by se natáčelo přímo na pódiu. Za všechny se přímo nabízí úvodní “The Great Dandolos”, která má spoustu šťávy.
Je potřeba něco dodávat? Myslím si, že z výše uvedeného je vyznění “Vigilante” zřejmé, takže bych řekl, že ani ne. Máte rádi sludge a stoner metal? Jo? Fajn, tak v tom případě pěsti na prsa a klusem pro něj, protože ačkoli nespadnete ze židle ohromeni úžasem, tak se pravděpodobně slušně pobavíte. No, a jestli jej rádi nemáte, tak tomu i tak dejte šanci, protože takhle příjemná deska by mohla tím správným odrazovým můstkem k větším jménům a pravým žánrovým klenotům. V každém případě byste nemuseli prohloupit.
Země: Řecko Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. War in Heaven
02. Burn
03. Order of Dracul
04. Prototype
05. Dogma
06. Prometheus
07. Titan
08. Confessions of a Serial Killer
09. Ground Zero
10. The First Immortal
Nad Septic Flesh se v roce 2003 zavřela voda a podle všeho se zdálo, že už nadobro… naštěstí to však opravdu bylo jen zdání, jelikož o čtyři roky později se démoničtí Řekové opět dali dohromady pod lehce modifikovaným názvem Septicflesh a jali se pokračovat v tom, s čím kdysi přestali, tedy ve tvorbě skvělého a nestandardního death metalu. V této nové éře svou tvorbu nechali plynout na atmosférické vlně, ale posunuli ji směrem dál k symfonice a orchestrálním hrátkám. A při vší úctě ke starým počinům, které jsou bezpochyby skvělé a které mám upřímně rád, se předvedli ve snad ještě silnější formě než pod původním jménem Septic Flesh.
Možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož jsem Septic Flesh z nějakého důvodu poměrně dlouhou dobu ignoroval, a tak to bylo až “Communion”, díky němuž jsem si muziku těchto Řeků oblíbil. Sice takřka ihned následoval podrobný náslech i starší tvorby, ale i po něm pro mě “Communion” zůstal na samotném piedestalu a nevěřil jsem, že jej (nyní už) Septicflesh někdy zvládnout překonat. Jenže stalo se a v roce 2011 udeřilo monumentální “The Great Mass”, které bylo s výjimkou dvou slabších skladeb takřka bezchybné, dokonalé a naprosto perfektní.
Dodnes si vzpomínám, jak pak Septicflesh hráli ten samý rok na festivalu Brutal Assault a těsně před jejich vystoupením jsem se při zvukovce bavil s jedním náhodným fandou, který prohlásil, že se při prvním poslechu “The Great Mass” skoro rozbrečel, jak dokonalá hudba to je. Ačkoliv mně slzička neukápla, tento anonymní člověk to tenkrát vystihl naprosto dokonale, protože masivní death metalová hradba, nelidský growling Spirose Antonioua a fenomenální orchestrální partitura Christose Antonioua byla kombinace, která skoro až doslovně trhala prdele. Septicflesh prostě tenkrát všechny pseudo symfonické pop metaly a všechny Demon Burgery a podobné amatéry vyškolili, jak se dělá spojení metalu a orchestru.
Tehdy jsem si také uvědomil jednu věc – Septicflesh vystoupali na svůj absolutní vrchol, “Communion” bylo pokořeno a šance, že by snad Řekové mohli zajít ještě dál a stvořit ještě něco lepšího než “The Great Mass”, se zdála takřka minimální. Nyní ovšem přichází deska s ještě monumentálnějším názvem “Titan”, jež má zcela jasně zodpovědět otázku, zdali Septicflesh opět dokázali překonat sama sebe…
Jak se ovšem velice záhy ukázalo, odpověď na tuto otázku je naprosto triviální: ne, nedokázali. Nicméně jak jsem již řekl, osobně jsem nic takového ani nečekal. Ne, že bych snad k poslechu “Titan” předem přistupoval s nějakým despektem nebo něco na ten způsob, ale “The Great Mass” je opravdu strop, víc už to nejde, lépe už to snad není možné. Opusy jako “Oceans of Grey”, “Pyramid God” nebo “The Vampire from Nazareth” se jednoduše překonávají tak těžko, že už snad ani překonat nejdou.
Ačkoliv toto tvrzení dle mého skromného názoru bezezbytku platí (a to i bez matematického důkazu), přece jenom je tu několik drobných ale. Předně – fakt, že “The Great Mass” nebylo pokořeno, se nijak nevylučuje s tím, že by snad “Titan” nemohla být dobrá, ba dokonce přímo skvělá deska. A v tomto ohledu už se Septicflesh nemýlili ani náhodou, protože “Titan” po všech stránkách skvělá deska bezesporu je. Musím se přiznat, že zpočátku jsem byl lehce nedůvěřivý a na první poslech snad i malinko zklamaný, že se moje předtucha vyplnila a novinka na svého předchůdce prostě nemá, ale jak se zvyšoval počet poslechů, “Titán” si mě postupně začínal čím dál tím víc získávat, až se nakonec ukázalo, že ta síla v tom pořád je, že Septicflesh i v roce 2014 stále trhají prdele a že v oboru spájení symfoniky s metalem si jen těžko hledají sobě rovného.
Na první a vlastně i jakýkoliv další poslech je “Titan” albem, které je svému předchůdci velice podobné. V minulosti se Septicflesh (Septic Flesh) vždy posouvali a i mezi “Communion” a “The Great Mass” je ve své podstatě dost velký rozdíl (ačkoliv je samozřejmě stále poznat, že to natočila jedna a ta samá skupina). U “Titan” tomu tak není, novinka jako by se opravdu snažila zopakovat úspěch svého předchůdce. Nějakým způsobem to však ve finále ani moc nevadí… přece jenom je to teprve druhá deska, tudíž není nějaký velký důvod jakkoliv remcat. Jestli se to takhle Septicflesh budou snažit drhnout i za dalších pět alb, tak to problém už bude, nyní ale to prolínání výbuchů hřmotných death metalových riffů a bicích salv s fantasticky napsanými linkami orchestru funguje stále na jedničku.
Na té současné podobě Septicflesh se mi strašně líbí jedna věc. Jakkoliv Řekové orchestracemi nijak nešetří, smyčce tvoří naprosto rovnocennou součást jejich muziky a vlastně jsou tím jazýčkem na misce vah, díky němuž je kapela skoro až jedinečná, pořád Septicflesh nezapomínají na to, že jsou metalovou skupinou. Vezměte si, jak vypadá většina takzvaně symfonického takzvaně metalu – kytary hrají velké hovno, bicí jsou hodnější než pohádková babička a nad tím vším jsou nánosy laciných klávesových jakoby kudrlinek a do toho ještě svým pseudo-operním vokálem kdáká nějaká holka v korzetu. Nic proti tomu, když se to někomu líbí, ale Septicflesh jsou absolutně jiná liga a právě oni jako jedni z mála (nebo snad jediní?) ukazují, jak má vypadat symfonický metal.
V prvé řadě tím mám na mysli tu již zmiňovanou poznámku, že Řekové nezapomínají na to, že jsou pořád metalová kapela. Riffy jsou pořád brutální, a když na to přijde, Septicflesh klidně dokážou, že jsou schopni vytvořit výtečné momenty i bez orchestru – viz třeba totálně kulervoucí riff v “Dogma”. Stejně tak bicí – když bubeník Fotis Benardo dostane šanci se urvat ze řetězu a předvést kvalitní sypačku, tak si pište, že ji také předvede a nijak se nerozpakuje svou soupravu rozžhavit do červena. O vokálu již padla zmínka v úvodu – Spiros Antoniou je pořád ve formě, a i když má asi padesát uměleckých pseudonymů a fakt prapodivný knírek, jakmile otevře tlamu, snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že jeho growling je stále excelentní.
A nad tím vším ční onen zmiňovaný orchestr a sbory. A právě zde je tak nádherně vidět, proč jsou Septicflesh o tolik dál než všechny ostatní symphonic metalové formace – včetně těch, které taktéž mají k dispozici celý orchestr (o těch, jež svou proklamovanou symfoniku staví jen na klávesovém cvrlikání, ani nemluvě). Tady se totiž ukazuje, jakou výhodou je, že má Christos Antoniou vzdělání v oboru klasické hudbu (plus samozřejmě i talent, o tom žádná), protože některé jeho party – jež opět nahrával pražský orchestr The City of Prague Philharmonic Orchestra (Filharmonici města Prahy) – jsou bez přehánění naprosto fenomenální. A to platí i v případě “Titan”.
Prozatím se tedy může zdát, že je “Titan” sice výborným, ale stále trochu chudším příbuzným “The Great Mass”. Chtěl bych však zmínit, že v některých momentech se i “Titan” skoro blíží dokonalosti a v jistých pasážích Septicflesh opravdu dosáhnou na laťku, jakou sami sobě nastavili s “The Great Mass”. V určitých částech skladeb jako “Prototype”, “Dogma”, “Prometheus” nebo “Confessions of a Serial Killer” Řekové vážně dokážou přijít s tak fantastickými nápady, že se mohou rovnou v podstatě čemukoliv z “The Great Mass”. A to je skvělé a vlastně jsem tím řekl, že i tentokrát je to úžasná muzika.
Zároveň se mi zdá, že je “Titan” o kousek vyrovnanější. Na “The Great Mass” byly ty nejlepší kompozice naprosto dechberoucí, ale zase zde byly dvě, jimž nestačil dech na to, aby držely krok se zbytkem. Oproti tomu na “Titan” jsem nenašel píseň, o níž bych musel říct, že se mi zdá horší než ostatní. Jasně, některé kusy mám o chlup radši a považuji je za vrcholy (konkrétně jde o ty čtyři zmíněné v předcházejícím odstavci), ale o žádném songu se nedá tvrdit, že by nedokázal držet nastavenou laťku.
Možná se zeptáte, jak je tedy možné, že stále považuji “The Great Mass” za lepší album. Důvody jsou vlastně dva. Tím prvním je to, že čistě pocitově mi přijde, že jako celek (tj. jako DESKA, ne jako jednotlivé písničky) měl minulý opus přece jenom o něco větší sílu a byl uhrančivější. Ten druhý důvod je pak velice jednoduchý – čistě proto, že “The Great Mass” bylo první. A to není myšleno jen tak z principu, protože “The Great Mass” byla nahrávka, jež posluchače nemilosrdně povalila, i když byl vybaven zevrubnou znalostí předcházející tvorby. A právě tento moment překvapení už na “Titan” (zcela logicky) není – tedy, alespoň ne pro člověka, který je ostřílený desítkami poslechů “The Great Mass”. Právě toto je nejspíš největší nevýhoda “Titan” – momenty, které by mě opravdu překvapily, tu takřka nejsou. Ano, některé pasáže jsou beze srandy famózní, ale vyjma zničujícího třískání kotlů v “Order of Dracul” jsem po celou hrací dobu nenarazil na něco, u čeho bych si řekl, že to je tedy kurva něco, že tohle jsem vážně nečekal.
Ani tato drobná vada ovšem nic nezmění na faktu, že Septicflesh natočili další monstrum, vedle něhož v podstatě všechny ostatní symphonic metalové skupiny vypadají jako tříkolka vedle Rolls-Royce. Pokud jste se se Septicflesh doposud nesetkali, není vůbec co řešit, okamžitě upalujte si “Titan” obstarat, protože se naprosto regulérně (a možná doslova!) poserete z toho, jak výtečná hudba to je. Pokud Septicflesh znáte, pak jste již “Titan” jistě sami slyšeli, ale kdyby náhodou ne, tak v případě, že se vám líbilo “The Great Mass”, bude se vám jistě líbit i novinka, byť hrozí akutní nebezpečí toho, že dopadnete jako já a “Titán” bude přes veškeré své titánské kvality pouze “tím druhým”.
Další názory:
Nemusím se nějak zbytečně rozplývat nad tím, jak mne svého času “The Great Mass” položilo na lopatky, ale můžu říct, že díky tomu jsem na “Titan” strašně moc těšil. Očekávání po takovém opusu jsou samozřejmě na úplně jiné úrovni než u běžného alba. První uvolněné skladby “Burn” a “Order of Dracul” se mi líbily, a přestože posun mezi minulým a současným albem je takřka nicotný, tak s tím nemám žádný problém, protože radši skvělé zopakování famózního úspěchu než zbytečný úkrok někam stranou. Septicflesh na “Titan” lehce přitvrdili (možná se mi to jenom zdá, ale kytarové riffy mi přijdou místy velmi chaotické a mnohdy naprosto zničující), ale skvělá práce se symfonickým orchestrem nechává vše tak, jak bylo minule. Hlavní je, že “Titan” obsahuje spousty vyloženě skvělých momentů, díky kterým i s takto – na poměry Řeků – lehce nadprůměrným albem, nechávají všechny snaživce o stejný výsledek na míle daleko. Nejsilnějším zážitkem je pro mne skvělá “Prometheus” s fantastickou druhou polovinou a “Confessions of a Serial Killer”, jejíž orchestrální pasáže mě strašně baví. Původně jsem si říkal, že se budu snažit vyhnout srovnání s předchozím dílem, ale když ono to fakt nejde. Před třemi lety stáli Septicflesh na naprostém vrcholu, kterého tentokrát nedosáhli, ale i přesto je “Titan” bezesporu vynikajícím albem, které se nerodí každý den. I přes zjevnou stagnaci poctivá osmička za parádní a vyrovnaný materiál. Kaša
Budu možná až příliš opakovat kolegu v hlavní recenzi, ale s jeho postupným objevováním kladných stránek nové desky Septicflesh musím naprosto souhlasit. První poslechy “Titan” byly po velkých očekáváních dosti nevybíravým políčkem. Skořápka byla v pořádku, ale Septicflesh jako by nebyli uvnitř, jen jí zvnějšku namalovali tak, aby album vypadalo jako jejich vlastní. “Titan” si mě však nakonec získal, a to hodně. Po jistém počtu poslechů se z něj stalo ohromně povedené album, sahající po kotníky i úžasnému “The Great Mass”. Orchestrální aranže mi tentokrát přijdou ještě monumentálnější než posledně a to, co kapela posledně předvedla jen v úžasné písni “Mad Architect”, se tentokrát odehrává mnohem častěji, orchestr jako by získával na síle a sebevědomí. Zároveň jsou to však stále Septicflesh drtící posluchače těžkou death metalovou botou. Ze skladeb tak musím vypíchnout například “Dogma”, kde povznešenost orchestru kontrastuje s nekompromisností kapely. “Prometheus” je zejména v závěru naprosto dojemnou záležitostí, ztělesnění krásy hudebními prostředky. Nejvíce si mě však získala o něco přístupnější skladba “Confessions of a Serial Killer”, jejíž ústřední motiv je až geniálně jednoduchý. Septicflesh to zvládli i podruhé. “Titan” je monumentální počin, který mi v hlavě bude znít ještě hodně dlouho. Zajus
Zdá se mi, že poslední dobou mám v přehrávači až nechutně velké množství black metalu průměrných kvalit – snad i díky tomu bylo docela příjemné si zase jednou poslechnout žánrovou nahrávku, jejíž úroveň je o trochu vyšší. Netvrdím, že je “Behold the Son of Plagues” nějaké extrémně fantastické veledílo, ale rozhodně se Akrotheism nedá upřít, že na svém dlouhohrajícím debutu přišli s velice povedenou muzikou, jež věští více než slušný potenciál do budoucna.
Obálka “Behold the Son of Plagues” a především její barevné ladění ve mně zpočátku příliš důvěry nevzbuzovaly, ale nakonec se ukázalo, že samotná hudební náplň rozhodně má něco do sebe. Akrotheism ve své podstatě produkují black metal klasičtějšího rázu, ale zase ne tak úplně, protože se na jejich řadové prvotině najde prostor i pro nejedno ozvláštnění, jakým jsou mimo jiné třeba chytlavější či melodičtější riffy (dobrým příkladem budiž třeba začátek “Flagellum Made Catharsis”) nebo výjezdy do mírně epičtějších poloh, v nichž Řekové nepostrádají atmosféru (viz některé momenty ve skladbách jako “Hanged in the Shaft of the Abyss” a “Send Us to Swines”). Snad i díky tomu se toho na nahrávce děje vlastně relativně docela dost a člověk se tak nenudí, aniž by “Behold the Son of Plagues” ztrácelo konzistentnost.
Fanoušci black metalu jistě ocení lehce staromilské vyznění, které ctí kořeny svého žánru, zároveň se však Akrotheism povedlo neznít zpátečnicky nebo jako vyložená kopírka již dříve řečeného, což je rozhodně chvályhodné – tím spíš, že se jedná o debutující projekt.
Zatím to tedy možná vypadá, že se jedná o nějaký dechberoucí opus, což ale zase není pravda, protože do takového titulu “Behold the Son of Plagues” ještě cosi chybí. Nicméně i přesto se stále jedná velice zdařilý materiál, v některých konkrétních momentech dokonce bez přehánění bravurní. Osobně mám z Akrotheism výborný dojem a bezesporu se pro mě jedná o velice solidní příslib do budoucna.
Země: Řecko Žánr: gothic metal Datum vydání: 25.4.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Rave to the Grave
02. Lady Cry
03. Terminate Me
04. Bleed Sister Bleed
05. Dancing Shadows
06. Suicide Girl
07. The Last Valentine
08. Creeping Skies
09. Angels Making Love (in the Dark)
10. Sexy and Undead
11. You Make Me Feel Like Nothing
12. On the Road 66
My tady v redakci máme takový obřad. To si vždycky uděláme kafíčko, zakousneme k němu nějakou tu máslovou sušenku, sedneme si k počítači a začneme licitovat o to, kdo si vezme jaké recenze. Je to vcelku zábavná činnost, člověk se naučí spoustu nových nadávek a ve výsledku si alespoň připadá důležitý, když se nakonec stejně nechá ukecat k recenzování desek, do nichž se mu vlastně vůbec nechce. Sem tam se ale stane, že se mezi těmi nepřebernými hromadami anonymního promo materiálu najde počin, který se i takhle na první pohled a bez bližšího ohledání tváří vcelku zajímavě. No, a přesně takhle se mi dostala do ruky deska “Grave Party” od řeckých SadDoLLs, neboť při pohledu na avizovanou škatulku jsem si totiž řekl, že by nakonec nemuselo být úplně od věci taky jednou zkusit něco, co se motá okolo darkwave…
Od chvíle, kdy jsem kývnul na recenzování novinky SadDoLLs uběhlo už docela dost vody, ale pořád nemám nejmenší tušení, co je to darkwave, a tím pádem už vůbec nevím, proč a jestli vůbec oprávněně je do spojitosti s ním kladeno jméno SadDoLLs. Album “Grave Party” mi totiž přijde jako veskrze klasická variace na takový ten taneční gothic metal. Znáte to – šlapavá rytmika, mechanické kytary, někde vespod rytmický sampl nebo aspoň klávesy a především nepostradatelný hluboký mužský vokál. Prostě přesně taková ta muzika, která hraje v klubech, kam se stahují gotici, co si chtějí taky trochu trsnout, ale bez rizika, že u toho přestanou vypadat temně. Jenže ačkoli to pro nezainteresovaného jedince může znít jako záruka muziky vpravdě retardované, tenhle žánr může mít (a v řadě konkrétních případů také má) hodně co do sebe, a když se ta kýžená gotická podmanivost vezme za správný konec, výsledek bývá velmi poslouchatelný. Otázka je tedy zřejmá – za jaký konec to vzali SadDoLLs?
Upřímně, žádný zázrak se nekoná. Ta muzika rozhodně není originální a není ani až tak působivá, aby to na člověka udělalo nějaký zásadní dojem. Celá “Grave Party” dělá dojem, že jste ji už někde a zdaleka ne jednou slyšeli, v jednom případě jde dokonce zdroj inspirace velmi snadno identifikovat ve švédských Deathstars (což ale nakonec není žádné velké překvapení, když si v tom songu zahostoval basák Deathstars, Skinny Disco, a přispěl minimálně svým řevem)… Jenže i přes tuhle ne úplně pozitivní vizitku nakonec “Grave Party” není ani zdaleka tak špatná, jak by se doposud třeba mohlo zdát.
Zdá se, že SadDoLLs podle všeho umí uchopit naprosto běžné žánrové výrazivo takovým způsobem, že to funguje a posluchač se u toho ještě baví. “Grave Party” je totiž vlastně docela dost chytlavá záležitost, a člověk jí tak snadno leccos odpustí, i když to není zřejmé úplně na první poslech. Elektronicko-atmosféricko-kdovíjakéještě intro “Rave to the Grave” není zlé, ale proti nátuře zbytku alba je trochu někde jinde. To podle prvního regulérního songu “Lady Cry” už se dá dost přesně odhadnou, v jakém duchu se bude pokračovat dál, ale je to tak chytlavé, až je to možná trochu ke škodě. Následující “Terminate Me” (to je ta, kde si střihnul vokál Skinny Disco) je poměrně obstojná, ale teprve “Bleed Sister Bleed” už je vyvážená a všestranně zdařilá skladba, která funguje takřka ukázkově. Dál se jede v obdobném stylu a z osmičky skladeb alespoň z mého pohledu vyčnívají nasamplovaná diskotéka “Dancing Shadows”, “The Last Valentine”, která boduje opravdu pěknými melodiemi, a potom “Creeping Skies”, což je suverénně nejtvrdší kus alba, a i když to sám o sobě není žádný zázrak, docela vkusně rozbíjí lehký stereotyp desky, což je rozhodně ku prospěchu věci.
“Grave Party” je tedy vcelku povedená nahrávka, jenže by byla poloviční nebýt vokální výkonu, který je dílem pána, jenž si nechává říkat George Downloved. Výše už jsem naznačil, že zpěv je pro tento druh muziky dost důležitý, a tady se to ukazuje v plné šíři. George je totiž vybaven velice příjemným hlasem, jaký se pro tuhle hudbu hodí naprosto přesně, a i když nijak zvlášť nevybočuje, práci odvádí velmi solidní, a to ať už zpívá čistě, pokouší se o něco na způsob growlu, je na to sám, nebo mu někdo pomáhá (krom “Terminate Me” mu ještě v “You Make Me Feel Like Nothing” pomáhá nějaká dáma).
Ačkoli se “Grave Party” tváří dost nenápadně a v zásadě nenabízí nic, co by ji mohlo vyčlenit ze zástupu podobných žánrových nahrávek, je provedena s dostatečnou řemeslnou zručností na to, aby dovedla vcelku obstojně zabavit každého, kdo od ní nežádá žádné velké umění. A protože jsem od ní také žádné velké umění nečekal, stačí mi to k tomu, abych hodnotil solidní, nadprůměrnou šestkou. Ne, že by se ze mě stal fanoušek SadDoLLs a “Grave Party” si už hověla na mojí poličce, ale čas, který jsem s ní strávil, rozhodně nebyl nepříjemný.
Samozřejmě se ani v nejmenším nechci nějak strefovat do kolegy pode mnou, ale upřímně prostě nechápu, kde z tohohle alba vydoloval 8,5 bodu. Je možné, že bude třeba problém na mé straně, protože už jsem různě na internetu viděl víc recenzí s hodnocením třeba za 90 %, ale nemůžu si pomoct, nepřijde mi, že by třetí deska řeckého projektu Spectral Lore byla něčím, co by vyloženě stálo za pozornost.
Předně, “III” má dohromady skoro 90 minut, což je prostě totální šílenost. Jasně, jsou alba, která jsou takhle dlouhá a opravdu fungují a jsou zábavná, ale na to, abyste dokázali takhle obrovskou plochu smysluplně naplnit, potřebujete také obrovské množství fakt dobrých nápadů nebo přinejmenším opravdu dechberoucí atmosféru. Jenže na “III” není pořádně ani jedno z toho.
Je pravda, že vyloženě marná hudba Spectral Lore není, ale na to, aby Ayloss, jediný člen projektu, dokázal utáhnout skoro hodinu a půl, to prostě a jednoduše nemá. Pár solidních a vlastně i docela povedených momentů se na “III” najde, ale na to, aby ta nahrávka skutečně dokázala zaujmout, jsou rozmělněny na přespříliš velké ploše a mezi nimi se vyskytuje sice ne úplně blbý, ale ani nějak zvlášť poutavý materiál.
Hlavní první disk je docela hluchý a třeba první dva songy “Omphalos” a “The Veiled Garden” se mi zdají o ničem. Jedině rozjezd a finiš “The Cold March Towards Eternal Brightness” nabízí trochu solidnější pasáže a vlastně i následující nemetalová instrumentálka “Drifting Through Moss and Ancient Stone” se teoreticky dá skousnout, ale něčím extra záživným také není.
Druhý disk je na tom o něco lépe a dá se o něm tvrdit, že nějakým způsobem funguje. I z toho důvodu by se mi zdálo rozumnější se na první CD dočista vybodnout a vydat jen těch 37 minut z druhé placky. Nicméně jedinou skladbou “III”, o níž můžu upřímně prohlásit, že mě baví, je až úplně závěrečná “Cosmic Significance”, která se na rozdíl od toho zbytku povedla, což je ale málo. Alespoň, že ta obálka je fakt pěkná…
Druhý pohled (Onotius):
Ambientní black metal většinou nepatří mezi žánry, jež bych si dopřával dennodenně, ovšem řadí se mezi jednu ze škatulek, k nimž chovám velký respekt. Málokterý hudební žánr je obestřen takovou tajemnou aurou, jakou projekty typu Blut aus Nord či Darkspace oplývají, málokterý hudební směr pak poskytuje tak autenticky atmosférické výrazivo jako zmiňované spolky. Když jsem proto při bloudění po metalových archivech narazil na novou desku řeckého jednočlenného projektu Spectral Lore, jehož obálka mi evokovala poslední Aosoth, zpozorněl jsem na nejvyšší míru.
Leckoho možná může zarazit stopáž alba, jež čítá celých 87 minut, ovšem nenechte se zmást, nejedná se o žádný konstantně minimalistický ambientní šum, nýbrž o velice sofistikovaný i instrumentálně propracovaný materiál, který mistrně propojuje ducha temné i magické atmosféry se skladatelskou a nástrojovou šikovností. První skladba “Omphalos” začíná čistou esencí amtosfericky blackového humbuku s ambientním prostředkem, ovšem v druhé polovině již odhalí cit pro melodie (ve stylu třeba Krallice občas s lehkým folkovým nádechem, nic vlezlého). Zatímco jiní zástupci atmosferické hudby spíš opakují motiv a variují, Spectral Lore zjevuje nové a nové motivy, přesto zachovává i minimalističtější hypnotické party a je neuvěřitelné, že stále má čím překvapovat. Za zářný příklad nechť mluví například skvostná “The Cold March Towards Eternal Brightness” (od solidně blackových momentů, přes ambientní brnkání po melodické a totálně srdcové pole evokující Ársaidh). To, že jediný mozek projektu Alyoss umí i dobře čistě zpívat, ukazuje neméně propracovaná “The Spiral Fountain”.
Přijde mi celkem škoda, že je tento projekt vůči konkurenci tak neznámý, protože nejenže má potenciál zaujmout i širší okruh posluchačů než někteří lídři této minoritní metalové odnože, ale především protože se jedná o výbornou desku, kterou si i přes krutou stopáž příště zase rád pustím. Když je nálada, tak klidně třeba o bod více, jinak…
Země: Řecko Žánr: heavy metal Datum vydání: 17.3.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. My Will Be Done
02. Blame It on Me
03. I Am the Fire
04. Vengeance
05. Long Way Down
06. Just Can’t Let Go
07. Terrified
08. Eyes Wide Open
09. Redemption
10. Summer Days
11. Dreamkeeper
12. End of the Line
Začnu trošku zeširoka, abychom si to odbyli, protože zmínce angažmá u Ozzyho Osbourna se v případě debutového sólového zářezu Guse G. nedá vyhnout. Od většiny kytarových hrdinů, kteří v minulosti působili v doprovodné kapele nesmrtelného Ozzyho, se Kostas Karamitroudis, jak zní civilní jméno tohoto týpka, mírně liší. Ozzy jej neobjevil tak jako před lety Randyho Rhoadse, Zakka Wyldea nebo Jakea E. Leeho, jimž angažmá u legendy metalové hudby změnilo ze dne na den život, protože tento řecký kytarový všeuměl si všeobecné renomé na scéně získal svou vlastní pracovitostí. A proč všeuměl? Pokud na Guse G. něco nesedí, tak je to hudební škatulka, jež by jej omezovala, a v minulosti jej tak bylo vidět a slyšet v heavy metalových Dream Evil, death metalových Nightrage nebo nejvýrazněji v jeho domovské partě, power metalových Firewind.
Asi nebudu sám, když řeknu, že jsem byl velmi zvědavý, kudy se tento rychloprstý Řek na svém vlastním autorském počinu vydá, protože vzhledem k jeho hudební minulosti se dalo čekat hned několik různých scénařů. Gus G. však nezklamal a dokázal se oprostit zejména od vlivu Firewind, s nimiž to jde s každou další deskou krutě z kopce, a nahrál album, kterému by ze všech možných slušelo nejvíc označení svěží a hitové. Gus G. se nevydal cestou, kde se rozhodl posluchačskou obec ohromit a položit na zem svou nezdolnou zručností a nenadrtil tak dvanáctku technicky vytříbených instrumentálek, v nichž by předvedl co nejvíce ze svého kytarového umění, ale sedl si na zadek, dal dohromady šlapavé riffy, chytlavé melodie a na pomoc si pozval několik zpěváků, kteří mu pomáhají vytvořit z “I Am the Fire” barvité rock/metalové album, které je velmi vzdušné, líbivé a jež se nebojí zabrnkat na ostřejší strunu prostřednictvím kytar na pomezí hard rocku a heavy metalu.
Když už jsem nakousl otázku hostujících muzikantů, kteří se na “I Am the Fire” podíleli, tak si je pojďme představit. Hned ve čtyřech skladbách se vokálů chopil Mats Levén (ex-Therion, Candlemass) a zanechává tak ze všech hostů stopu nejvýraznější. Nevím, jestli je to pouhá náhoda, že si jej Gus G. vybral do jedněch z nejlepších skladeb, nebo je z nich činí jeho plný hlas, ale dopředu předesílám, že jeho kusy jsou jedny z nejsilnějších momentů celé desky. Z dalších jmen patří mezi ty nejzajímavější Michael Starr ze Steel Panther, Tom S. Englund z Evergrey, Jeff Scott Soto a dvojice David Ellefson (Megadeth) a Billy Sheehan z Mr. Big, kteří se svými tlustými strunami hostují v jediných dvou instrumentálkách desky, kdy zrovna ta Ellefsonova“Vengeance” je díky jeho baskytaře asi tou nejtvrdší položkou dvanáctiskladbového “I Am the Fire”.
Pojďme si teď v krátkosti představit album samotné, aby bylo jasné, jestli se Gusovi podařilo dokázat to, co od něj každý očekává. Tedy poskládat dohromady kolekci písní, jež mají duši a hráčskou zručnost hodnou jeho jména. Začíná se opravdu znamenitě, protože první polovina je svým způsobem trefa do černého. No dobře, s výjimkou sladké “Just Can’t Let Go”, která mě nabaví, ale jinak se sype z rukávu jedna palba za druhou. Hitové vypalovačce “My Will Be Done” vládne Mats Levén svým charismatickým hlasem a je to nejvtíravější píseň na albu. V dobrém smyslu myšleno. Naproti tomu, “Blame It on Me” možná není na první poslech tak výrazná, ale díky klasickému hard rockovému nádechu se neztratí a korunu tomu nasazuje pěkné kytarové sólo. Titulní “I Am the Fire” a “Long Way Down” jsou pak důkazem, že není zapotřebí hvězdného hosta, aby se o dané písni dalo hovořit jako o hitovce, protože ani Blake Allison, ani Alexia Rodriguez nejsou jména, která by mi byla blíže známa, a hlavně Alexia udělala z “Long Way Down” díky svému vypjatému projevu něco víc než celkem obyčejnou semi-baladu, která periodicky střídá poklidné sloky s kytarovějším refrénem.
Pomalu přecházím do druhé poloviny, jíž otvírá rymicky velmi výrazná “Terrified” s Billy Sheehanem, jehož basa duní snad ještě víc než ta Ellefsonova. Právě tato píseň tak nějak splňuje to, co se dá běžně očekávat od sólového alba kytaristy, protože kytarovými sóly se nešetří, nicméně na obranu Guse G. podotýkám, že to není výjev instrumentální prázdnoty, jejímž jediným smyslem je ukázat co nejvíc, protože melodický potenciál této písně není vůbec špatný. Jinak řečeno – přestože jí chybí vokál, tak to není Gusova one man show, ale i v takovém kusu je zřejmé, že se snažil o co nejpřirozenější výsledek, takže hraje jako kytarista ve prospěch celku a nebýt střídajících se vokalistů, tak bych snad ani neřekl, že to je něčí sólovka. Opravdu. “Eyes Wide Open” je oproti prvním dvěma písním s Levénem za mikrofonem pomalejší, ale díky výraznému kytarovému motivu a hlavně skvělému refrénu není šedou myškou v koutě, jíž si stěží všimnete. Z blížícího se konce mne baví ještě melodická “Summer Days” s Jeffem Scottem Sotem, ačkoli v tomto případě je to pouze jeho vokální linka, co mne baví, protože když se při poslechu zaměřím na hudební složku, tak je to skladba velmi jednoduchá a nevýrazná.
Poměrně nezajímavě na mne dopadá “Redemption” s Michaelem Starrem, jemuž ten jeho domovský glam metal prostě sluší a tady mi jeho potenciál přišel překvapivě nevyužitý. Totéž platí ještě pro “Dreamkeeper” s Tomem S. Englundem, který v Evergrey balady umí úplně v pohodě, i když už to taky není to, co bývalo, ale “Dreamkeeper” bohužel nemá nic, čím by zaujala, takže jeden poslech by mi tak akorát stačil. To, co Englund běžně dohání svým hlasovým potenciálem, je zde zazděno, protože se drží zbytečně zpátky a vrcholem, který by měl patřit jemu, je tak skvělé Gusovo sólo v závěru. Škoda, protože zrovna tohle byla jména, na která jsem se těšil.
Překvapení? Rozhodně. Minimálně v tom smyslu, že Gus G. není žádný hudební diktátor, jenž si na svém albu zařídí všechno tak, aby bylo z každého tónu patrné, koho že to vlastně posloucháte, ale místo toho se obklopil hosty, jímž dal dostatek prostoru pro předvedení svého vlastního hudebního cítění. Je škoda, že nedopadlo celých 45 minut tak dobře, jako první polovina, která z mého pohledu úplně bez problému převyšuje tu druhou, ale celkově vzato je “I Am the Fire” povedená metalová deska, která je nasáklá hudební historí stejně tak, jako moderním rockovým feelingem a výsledek je velmi vzdušný, až se člověku nechce věřit, že tohle všechno složil ten samý Gus G., který na posledních albech Firewind docela tápe. Velmi dobrá práce.
L’hiver je dalším z takřka nekonečného zástupu jednočlenných black metalových projektů. Tento konkrétní pochází ze slunného Řecka a má jej na svědomí muzikant se všeříkající přezdívkou K., jenž je ovšem někdy znám i jako Wintersorrow. Tak se pojďme podívat, co se urodilo na aktuálním minilabu “Raven”, které je v současnosti k dispozici jen jako download (i bezplatný – hledejte Bandcamp), ale brzy vyjde taktéž na kazetě…
Pokud jste doufali, že se do hudby L’hiver nějak promítne země původu a z “Raven” se vyklube black metal s helénskou atmosférou, asi vás budu muset zklamat, protože K. svým zvukem i atmosférou míří spíše (jak jinak) na sever Evropy. Ostatně stačí citovat pouze údajné hlavní vlivy ze stránek kapel – tedy “příroda, zima, utrpení” – aby měl člověk v podstatě už jasno, oč tady půjde.
Samozřejmě je to syrovější mrazivý black metal v pomalejším tempu se znatelným ambientním podmazem, v tomto ohledu se nejedná o vůbec nic originálního, protože tahle žánrová kombinace tu byla již tisíckrát a ještě tisíckrát bude. Klasicky z toho smrdí na sto honů Burzum, jehož rané desky svého času celému tomuto specifickému subžánru položily základy; člověk si ovšem sem tam vzpomene třeba i na bohužel trochu zapadnutý maďarský klenot Forest Silence a jeho fantastický opus “Philosophy of Winter”, s nímž “Raven” nesdílí pouze ambientně black metalový styl, ale také hlubokou zimní atmosféru.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou projekty jako L’hiver miliontým recyklátem již dávno slyšeného, nezřídka se stane, že i přesto ta hudba může fungovat, a to z jednoho jediného důvodu, jímž je právě ta atmosféra. A zrovna “Raven” je jeden z příkladů, kdy to vyšlo na jedničku. Jakkoliv jde totiž o záležitost stylově velmi neoriginální, ta atmosféra je natolik hutná a uhrančivá, že to vůbec nevadí, protože je to prostě setsakra dobré. Možná, že formálně by si to zasloužilo spíš tak o půl bodu méně, ale mě osobně “Raven” natolik chytnul a počínání L’hiver je mi natolik sympatické, že dám rád i těch 7 bodů.
Jestli mě něčím fošna “Incendium” od řecké smečky Burial Hordes zaujala hned na první pohled, byl to určitě obal, který sice možná není úplně nejgeniálnějším přebalem, jaký člověk kdy viděl, ale zcela jistě má nějaké charisma, není to klišé a oproti artworkům předchozích dvou alb “War, Revenge and Total Annihilation” (2005) a “Devotion to Unholy Creed” (2008) se z mého pohledu rozhodně jedná o posun k lepšímu. Jak je na tom ale řecká čtveřice hudebně?
Nutno říct, že rozhodně ne špatně… vlastně bych se nebál říct, že dokonce dost dobře. Nejedná se o nějaké objevitele, nic takového si nebudeme nalhávat, ale podobně jako i výše propíraná obálka, také samotná hudba má rozhodně něco do sebe a má atmosféru a… vlastně se opět nabízí zopakovat to stejné slovo, které jsem použil již u artworku, čili – charisma. “Incendium” má v sobě totiž přesně to, díky čemu jste hudbě ochotní odpustit, že vůbec nepřichází s ničím novým – to jest, hodně triviálně řečeno, že je prostě dobrá. Ne výjimečná nebo tak něco, ale i tak fakt dobrá.
Základním stavebním kamenem muziky Burial Hordes je black metal, ale aby to nebylo tak úplně jednoduché, je ten black metal v podání Řeků znatelně načichlý rovněž death metalovou chorobností, která promlouvá jak skrze samotnou hudbu, tak i skrze vokál. Jenže zatímco v tom prvním má stále navrch black metalová složka, vokál zpěváka Cthonose se z větší části nese v hlubokém murmuru. Čas od času se objeví nějaký ten řev, ale to jen minimálně; nějaký charakteristický black metalový jekot, jaký člověk u tohoto žánru tak nějak většinou očekává, tu ovšem nenajdete.
Black metal, jak jej hrají Burial Hordes, rozhodně není takovou tou typickou mrazivou záležitostí. Pokud bych měl produkci kapely na “Incendium” charakterizovat pouze jedním slovem, asi bych řekl, že je ta muzika hodně hrubá – což už ostatně může nepřímo vyplývat z výše zmiňovaného vlivu death metalu. S hodně velkou porcí nadsázky by se skoro dalo prohlásit, že jde o black metal zahraný s death metalovým soundem a death metalovým vokálem. Ať už to ale nazveme jakkoliv a ať už s těmi škatulkami budeme slovíčkařit sebevíc, tím hlavním zůstává fakt, že ve výsledku “Incendium” jako deska prostě a jednoduše funguje.
V rychlých momentech jsou Burial Hordes patřičně chorobní, špinaví a drtící a v těch pomalejších, v nichž se Řekové vytasí s parádními vyhrávkami a sice jednoduchými, nicméně vysoce účelnými a ve výsledku působivými melodiemi, zase nastupuje skvělá atmosféra. A zdaleka se nejedná pouze o téměř osmiminutový opus “Scorned (Aokigahara)”, jenž se jako jediný na nahrávce nese v pomalejším tempu takřka celou délku, protože podobné zvolnění se děje vlastně v každém songu. I když zvolnění není úplně nejšťastnější výraz, protože jak už bylo řečeno, tam, kde Burial Hordes zvolní tempo a povolí hradbu riffů, zase zahustí atmosféru. Kromě “Scorned (Aokigahara)” bych mezi další hodně výborné kusy zařadil třeba závěrečnou titulku “Incendium”, “Nailed Curse” nebo “Path of Bloodshed”.
V těchto dvou polohách se Burial Hordes více či méně pohybují takřka celou hrací dobu alba, ale jakkoliv se tento recept může zdát až příliš jednoduchý a pro někoho snad i vyčerpaný, “Incendium” ukazuje, že i tohle může ke štěstí stačit. V jednoduchosti je síla, jak se říká. Na druhou stranu ale ta hudba zas až tak jednoduchá není, protože minimálně ty pomalejší pasáže, v nichž Burial Hordes dokážou navodit patřičně zlou náladu takřka ihned s první vteřinou, rozhodně ukazují, že do nějaké úplně triviálnosti to má zase daleko.
Osobně mě “Incendium” chytlo hned na první pokus a první poslechy byly vyloženě zničující a skvěle jsem si tu desku užíval. Po chvíli mě album trochu omrzelo, tak už jsem si pomalu začal říkat, že mu asi došel dech a budu muset do recenze napsat, že se bohužel nejedná o příliš trvanlivou záležitost, nicméně než jsem to stačil udělat, najednou mě “Incendium” chytlo podruhé a ještě víc než v první fázi, konečně prokoukly všechny detaily a desku jsem si definitivně zařadil do šuplíčku kvalitních počinů. Pořád platí to, co již padlo výše, a sice že se nejedná o nějakou genialitu a adepta na nahrávku roku, ale to nic nemění na tom, že Burial Hordes prostě nahráli povedenou a poctivou fošnu. Za mě se jedná o 40 minut parádního black/death metalu, který umí jak drtit, tak i přinést kus výtečné atmosféry. Takhle nějak si představuji, že by podobná muzika měla znít, takže z mého pohledu bezesporu spokojenost.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: únor 2014 Label: Hellthrasher Productions Původní vydání: srpen 2013, Iron Bonehead Productions
Tracklist:
01. Crawling Hope
02. Bleeding of the Giant Sun
03. The Oldest of Times
04. Concatenation
05. Destiny of Death
06. Unknown Salvation
07. Επτά
Kdysi dávno platilo nepsané pravidlo, že severský black metal byl dobrý black metal a black metal z jiných části Evropy (neřkuli světa) byl skoro jako něco méněcenného. To už ovšem naštěstí dávno neplatí a snad každý, kdo se tomu vyloženě nebránil, již dávno musel uznat, že i v ostatních částech zeměkoule se rodí žánrové skvosty nejvyšší kvality, které se nezřídka norským kultům i vyrovnají, pokud je v jistých případech rovnou nepřebijí.
Ačkoliv bychom jistě našli mnohem exotičtější kouty planety, na něž by něco podobného šlo vztáhnout, zcela jistě to platí i o Řecku. Člověku, který má tenhle styl na párku, to tak možná nepřijde, protože si z této země vybaví možná tak jednu kapelu tohoto ražení, jež vlastně ani nepatří mezi nějaké vyloženě ostré smečky (snad netřeba říkat, které Rotting Christ mám na mysli), ale ve skutečnosti se tu nachází dost bohaté podhoubí se spoustou výborných kapel. Pro někoho to může být i překvapující, nakolik zrovna v Řecku black metal jede, ale tamní scéna má opravdu dlouhou tradici. Několik vlaštovek jsme tu už v průběhu času recenzovali, ale další velké množství by za zmínku samozřejmě ještě stálo. Jednou z dalších formací z tohoto obrovského zástupu řeckého undergroundu je i athénská smečka s názvem Heretic Cult Redeemer.
Než se pustíme do samotné hudby, jaká se na tomto stejnojmenném (nebo také bezejmenném, záleží na úhlu pohledu, jak je ctěná libost) debutu “Heretic Cult Redeemer” nachází, možná bychom si nejprve mohli ujasnit, jak se to má s jeho vydáním a proč jej recenzujeme až nyní. Původně totiž počin vyšel už v srpnu loňského roku v režii firmy Iron Bonehead Productions, avšak pouze v LP podobě. Až nyní, v únoru 2014, se objevila rovněž verze na lesklém kotoučku známém jako kompaktní disk, neboli zkráceně CD, a to u polských Hellthrasher Productions. Tak pojďme na věc…
Asi jste už všichni zdárně pochopili, že Heretic Cult Redeemer se v rámci svojí tvorby věnují black metalu… ostatně by byla blbost, abych dva odstavce zasvěceně psal o hloubce řecké black metalové scény a pak prozradil, že recenzovaná skupina tvoří melodický power metal. Jak je ovšem známo, black metalová škatulka je i přes zdánlivou ortodoxnost velice široká a pestrá, takže to pojďme lehce specifikovat. Heretic Cult Redeemer produkují black metal řekněme “modernějšího” střihu… osobně mi tento výraz k tomuhle stylu příliš nesedí (vlastně vůbec), ale použil jsem jej z toho důvodu, aby bylo ihned zřejmé, že byste od “Heretic Cult Redeemer” neměli očekávat skřípající starou školu, u níž vůbec nepoznáte, jestli ji někdo nahrál včera nebo před čtvrt stoletím. Nic takového se tu neděje, black metal Heretic Cult Redeemer je rozhodně současného ražení.
Nezaměňujte však současné ražení s nějakou podbízivostí, melodičností nebo vyměklou podobou žánru. Heretic Cult Redeemer jsou totiž stále pravověrným black metalem, a i když je zvuk jejich prvotiny sám o stravitelný, po hudební stránce už to pro mnohé tak stravitelné nebude (ačkoliv je samozřejmě pravda, že se ani zdaleka nejedná o tu úplně největší divočinu, jakou v žánru můžete slyšet). Heretic Cult Redeemer bych bez nějakého většího váhání zařadil do té vlny okultně laděného black metalu, která se v posledních pár letech objevila a nabrala na síle. Je to přesně ta podoba žánru, u níž nemáte sebemenších pochyb o tom, že je to čistokrevný black metal, ale i přesto ta hudba má otevřenou hlavu a silnou atmosféru nasáklou rituály, hořícími svícny, oltáři z kostí a dýmem z kadidel.
Upřímně se mi dost líbí, že hudba Heretic Cult Redeemer má takový “plný” sound. Kapela staví na hradbě riffů a mase zvuku, která povoluje jen málokdy, většinou v nějakých pomalejších a čistě atmosférických momentech. Jak už tomu tak bývá, s tímhle přístupem pak výsledek působí velice jednolitým dojmem s nepříliš velkým počtem záchytných momentů, ale je to vyváženo již zmiňovanou silnou atmosférou. Je mi jasné, že někomu tenhle přístup nemusí vůbec sedět, avšak já osobně si nemůžu pomoct, na mě to tímhle způsobem jednoduše funguje a přesně takhle to mám rád. Pokud se tedy výsledek nezasekne někde v půlce cesty a opravdu se podaří vytvořit působivou atmosféru, tak je to za mě super – a nutno říct, že Heretic Cult Redeemer se se svým opusem v půlce cesty určitě nezasekli.
Před chvíli jsem zmiňoval, že podobné desky obsahují jen minimum záchytných bodů, které si opravdu zapamatujete, což ovšem neznamená, že by tu nebyly vůbec žádné. Jedním z nich je určitě předposlední skladba “Unknown Salvation”, jež se po celou svou délku nese v dost pomalém tempu a hodně výraznou roli v ní hraje sólová kytara. Dalším je bezesporu čtvrtá píseň “Concatenation”, v níž se místy objevuje doslova kvílivá kytara, jež však působí opravdu zajímavě a rozhodně tam má své opodstatnění. Pro jiného to třeba může být úvodní “Crawling Hope” – už jen z toho důvodu, že se nachází na první pozici, kdy je pozornost většiny lidí asi největší. Na druhou stranu se jí ale nedá upřít ani fakt, že po atmosféričtějším rozjezdu a následné sypanici se v ní Heretic Cult Redeemer vytáhnou vyloženě chytlavým riffem. Doslova skvělý je rovněž začátek druhé “Bleeding of the Giant Sun”, jenž v sobě skrývá hodně velkou sílu. Osobně si nemůžu odpustit ani zmínku o perfektně vystavěném opusu “The Oldest of Times”, který je pro mě – aniž bych chtěl jakkoliv snižovat kvality ostatních skladeb – možná úplným vrcholem desky. To už jsme ale vyjmenovali většinu tracklistu, ne? Jestli mě zrak nešálí, tak ano, tudíž to ukončeme tím, že i poslední dva kusy “Destiny of Death” a řecky pojmenovaná “Επτά” laťku nijak nesnižují, a pojďme se vrhnout na závěrečné hodnocení…
Asi to po předchozích řádcích nebude zrovna překvapivý verdikt, ale za mě určitě ano, já dávám palec nahoru. Jak jsem již výše zmínil, na mě podobný druh black metalu prostě a jednoduše funguje, takže když je výsledek v odpovídající kvalitě, má to u mě kapela vyhrané. A vzhledem k tomu, že přesně to se Heretic Cult Redeemer povedlo, není vůbec co řešit. Za mě je to výtečná black metalová nahrávka s myšlenkou a hlavně silnou atmosférou. Když k tomu navíc dodám, že právě atmosféra je asi tím, čeho si na hudbě obecně cením nejvíce (a to do takové míry, že když se povede atmosféra, jsem ochoten odpustit téměř jakýkoliv neduh, ale to už se netýká těchto Řeků, neboť zde je těch neduhů minimum), je jasné, že hodnocení bude mířit vysoko…
Po Aenaon se tu už podruhé v krátké době objevuje recenze na progressive black metalovou formací z Řecka, ale mezi Aenaon a Hail Spirit Noir, jak zní název tria, jemuž se nyní budeme věnovat, je těch paralel vlastně víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Kapely samozřejmě sdílejí plus mínus podobnou žánrovou škatulku a řecký původ, ale kromě toho dále “Oi Magoi” i “Extance” od Aenaon vyšly v úplně stejný den a pod stejnou firmou. A aby toho náhodou nebylo málo, mají obě skupiny společnou ještě jednu věc – jejich novinky jsou druhými alby a navazují na velice zajímavé debuty.
Hail Spirit Noir svou prvotinu “Pneuma” vydali v květnu 2012 a podobně jako Aenaon na “Cendres et Sang”, i oni s ní takřka okamžitě zaujali spoustu lidí, kteří si libují v hledání black metalových chuťovek, a prokázali, že mají opravdu velký talent a obrovský potenciál do budoucna, takže chvíli potom, co se člověk hudby na “Pneuma” nabažil, vyvstala dost jasná a možná nepříliš objevná, přesto však velice opodstatněná otázka – jaké bude pokračování? Zvládnou na něm Hail Spirit Noir potvrdit ten talent a ukázat, že debut rozhodně nebyla náhoda? Anebo nebudou očekávání naplněna a druhé album se tomu prvnímu bude dívat jen zdálky na záda?
Jako by ty paralely s Aenaon už nestačily, Hail Spirit Noir jsou na tom se svou druhou desku vlastně úplně stejně a dokázali na “Oi Magoi” vše, co naznačovala debutová “Pneuma”, dotáhnout takřka na doraz do formy, která je – klidně to řekněme – úžasná. “Pneuma” zdaleka nebyla dokonalá nahrávka, měla sice i vysloveně výborné a vysoce kvalitní momenty, ale i přes skvělou úroveň člověk tak nějak cítil, že by to mohlo být ještě mnohem lepší a že Hail Spirit Noir by na něco takového rozhodně měli mít. A novinka “Oi Magoi” ukazuje, že na to rozhodně mají, protože na ní Řekové dotáhli svou hudební produkci minimálně o celou úroveň výše.
Vraťme se oklikou na úplný začátek recenze, kde jsem Hail Spirit Noir označil jako skupinu, jež se ve své tvorbě věnuje progresivnímu black metalu. Jenže zde to není zas až tak jednoduché (konečně nějaká změna oproti kolegům!). O “Pneuma” bych se snad ještě něco podobné zdráhal tvrdit, ale v případě “Oi Magoi” se rozhodně sluší dodat, že (progresivní) black metal zdaleka není jedinou žánrovou škatulkou, která je na desce ke slyšení. V hojné míře tu totiž nalezneme takové rockové polohy – a jedná se o rock s přídomkem hard i s přídomkem prog. V některých pasážích “Oi Magoi” bych se pak dokonce nebál mluvit dokonce o lehounkém závanu psychedelie.
Jednou ze skladeb, v nichž velice znatelně promlouvá ona rockovější podoba muziky Hail Spirit Noir, je například třetí “Satan Is Time”, která po prvních dvou metalovějších kusech “Blood Guru” a “Demon for a Day” působí jako uvolnění, ale funguje skvěle, a i když oproti jiným písničkám na albu může vyznívat trochu méně rozmanitě (ve velkých uvozovkách… méně rozmanitě na poměry “Oi Magoi” je z obecného hlediska stále dost variabilní hudba), v žádném případě to nevadí, protože i v téhle poloze to Hail Spirit Noir sluší, dokážou s ní pracovat, skladba má stále zajímavý vývoj, náboj a hned několik excelentních momentů. Ne nadarmo ji považuji za jeden ze dvou největších vrcholů alba.
Tím druhým vrcholem (co do pořadí oblíbenosti vlastně tím prvním) je pátá “The Mermaid” s hrací dobou více jak jedenácti minut, což z ní dělá suverénně nejdelší položku nahrávky. Osobně jsem měl vždy rád dlouhé kompozice, protože se mi zdá, že právě v nich mají muzikanti prostor opravdu pořádně rozvést všechny své nápady, budovat atmosféru a nezřídka se oprostit od klasického schématu sloka-refrén kratších songů. A přesně taková je i “The Mermaid”, u níž cítím, že si v jejím rámci Hail Spirit Noir úplně nejvíce vyhráli (jakkoliv jsou i všechny zbylé písně skutečně skvělé) a stvořili v jejím rámci několik bez přehánění dokonalých pasáží. Tahle skladba je jednoduše opravdu klenot.
Výše jsem v případě “Blood Guru” a “Demon for aDay” zmiňoval, že se jedná o metalovější kusy, což je minimálně v porovnání se “Satan Is Time” pravda, ale i tohle je stejně jako onu menší proměnlivost nutné brát v poměrně velkých uvozovkách, jelikož obecnou optikou je ta muzika stále na hony vzdálená klasickým metalovým písničkám. Hail Spirit Noir i v jejich rámci (a vlastně i v rámci všech dalších songů) ukazují, že nejsou jako progresivní skupina označováni nějakým omylem. I zde (nyní už mluvíme o celém albu, nejen o těch dvou skladbách) Řekové nabízejí jisté naprosto úžasné a dech beroucí nápady… někdy vlastně skoro až moc. Co je to za blbost, ptáte se? Samozřejmě nic proti takovým pasážím, právě naopak, ohromně se mi líbí a také si je ohromně užívám, ale myslel jsem to tak, že na “Oi Magoi” jsou jisté momenty tak moc skvostné, až proti nim vše okolo – jakkoliv je to samo o sobě bezesporu vysoce kvalitní – trochu ztrácí.
Nejedná se ovšem o nic velkého, a tak i přesto je verdikt nad “Oi Magoi” zcela jasný – je to jednoduše naprosto skvělá deska, která je pro mě k dnešnímu dni doposud tím nejlepším, co jsem z letošního roku slyšel. Několik prvních poslechů se rovnalo téměř extázi a opravdu jsem byl z “Oi Magoi” lidově řečeno v prdeli… nyní již to nekritické prvotní nadšení mírně opadlo, ale stále se mi novinka Hail Spirit Noir obrovsky líbí, vidím v ní nádhernou záležitost a jsem si na 100% jistý, že jde o počin, k němuž se budu v budoucnu rozhodně vracet, a když se tak stane, stále mi i za několik měsíců nebo i let bude mít co říct. A to zní lákavě, nebo snad ne?
Další názory:
Začátek roku a ode mě další devítka? A znovu do Řecka? No, proč ne. Před pár dny jsme tu měli vynikající Aenaon a jejich “Extance”, teď tu máme další počin par excelence, “Oi Magoi” od Hail Spirit Noir. Nevím, do jaké míry ze mě již stačilo opadnout ono nekritické nadšení (obvykle si jej uchovávám až nezdravě dlouho) a jestli vůbec někdy v případě “Oi Magoi” opadne. Tak nebo tak jsem si v kramflecích jistý, že si poctivou devítku zaslouží a být z něj v háji jen o kousíček víc, nebál bych se sahat po známce nejvyšší. Pestré, barvité psychedelické pasáže, rock’n’roll a black metal se snoubí v dokonalých kompozicích a mně prostě nezbývá, než před pány smeknout. Vyzdvihnul bych baladovitou “Satan Is Time”, jež je asi tím nejlepším, co na albu najdete – ač jen opravdu o malý kousek, protože zbylá šestice skladeb má rozhodně co nabídnout. Řekové originalitou a nápady přímo hýří – jak trefně podotkl kolega v závěru recenze, někdy až příliš. Nezbývá než souhlasit s tím, že to rozhodně to není na škodu, ba naopak. A pokud se mi “Extance” líbilo natolik, aby se ucházelo o místo v top5 albech letošního roku, pak “Oi Magoi” tam už má místo rezervované předem – a to i přesto, že je teprve únor. Atreides
Jestliže debut “Pneuma” neukazoval potenciál Hail Spirit Noir v dostatečné míře, na “Oi Magoi” se tříčlenná řecká formace ukázala již v plné síle. Poměrně unikátní zvuk debutu zůstal v základech stejný, rock’n’rollová energie kloubící se s black metalovou intenzitou se ale na novince posunula od chaotičnosti debutu k větší organizovanosti. Skladby mají hlavu a patu a nejsou tak jen shlukem riffů. Instrumentální propracovanost najdeme na každém kroku – “Blood Guru” potěší jemným sólem a “Demon for a Day” opileckým závěrem, zkrátka každá skladba má své přednosti. Nejvíc jsem si oblíbil dvojici “Satan Is Time” a “The Mermaid”. První jmenovaná je balada se skvělým čistým zpěvem a bezchybnou basovou linkou, druhá částečně připomíná to nejlepší z psychadelického rocku v moderním hávu. Jako celek je tak “Oi Magoi” skvělé album, které předčilo moje nemalá očekávání. Zajus
Samotný začátek roku a už druhé nesmírně kvalitní dílko z jižního cípu Evropy, konkrétně z Řecka. Jestliže byla deska “Extance” z dílny Aenaon perfektní a vcelku originální záležitost, pro “Oi Magoi” to co se týče originality i kvality platí dvojnásob. A i když mě hned na začátek napadá několik skupin, které kombinují black metal s psychedelií, Nachtmystium, ani Oranssi Pazuzu se hudbě Hail Spirit Noir zdaleka neblíží. V hudbě zmíněných kapel, která jsem před chvílí vyřkl, totiž black metal nad psychedelickou složkou po většinou vede. A právě progresivní a psychedelický rock nadřazený nad black metal dělá z Řeků unikát, zvlášť když kapela zvládla skladatelskou složku s velkou bravurou. Každá skladba má svou unikátní tvář, ale zároveň neutíká od soundu alba, aby se stala v rámci celku rušivým elementem. I když mi chvíli trvalo, než jsem novince Hail Spirit Noir přišel na chuť, nyní jsem v tom stádiu, kdy na “Oi Magoi” hltám úplně každý tón od začátku do konce a nic nenaznačuje tomu, že by se na tomhle faktu mělo cokoli měnit. Slušný začátek roku, za mě silných devět a hned se jdu shánět po prvotině “Pneuma”.
Skvrn
