O portugalských drsňácích Holocausto Canibal, hrajících již úctyhodných 17 let, jsem se nedávno doslechl poprvé. Zaujala mě především jejich kombinace death metalu s grindcorem. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou vybalím, že květnové EP “Larvas” přináší poctivou nálož tvrdé muziky, která se však nemůže rozhodnout, čím chce vlastně doopravdy být.
Samotná minideska obsahuje čtveřici skladeb, šest live songů a hned tři remixy. Bavit se budeme jen o novinkách – živáky a remixy nejsou špatné, ale také nejde o nic nutného. Se starší tvorbou (mimo obsažené živáky) nemohu samozřejmě “Larvas” srovnávat, ale nový materiál mi nepřijde špatný. Písně nejsou sice moc dlouhé, což evokuje grind nehrubšího zrna, ale na poměrně krátkých stopážích nechybí bezpočet deathových prvků, zejména solidních melodií a rychlých riffů. Při poslechu jsem si občas vzpomněl na staré nahrávky Cannibal Corpse (například v “Nosolagnia Predatória”).
Na místě Holocausto Canibal bych se vůbec nebál trochu přidat na délce písní, zařadit více technických vychytávek a trochu se přesměrovat k brutal death metalu, protože potenciál by určitě byl. Takhle mi přijde, že “Larvas” se prostě nemůže rozhodnout, zda chce být spíše brutálním grindovým náserem, nebo deathovou mašinou. Nabízí od obojího něco (což by člověk podle žánrového zařazení tak trochu čekal, že?) a zní solidně. Jenom se prostě nemohu zbavit pocitu, že příklon k death metalu by mohl být větší a muzika Holocausto Canibal by tím získala větší hloubku a hodnotu. V současném provedení je sice dobrá, ale trochu nemastná a neslaná.
“Larvas” je prostě poměrně solidní fošnou, které ale chybí nějaká přidaná hodnota a neví, kam s identitou. S poslechem chybu neuděláte, jen nesmíte čekat nic zvláštního. Potenciál by však byl.
Jsou kapely, které hrají extrémní a jen těžko stravitelnou muziku, ale má to u nich nějaký smysl a dá se tvrdit, že to v jejich případě není samoúčelnost, naopak to má své důvody… kdybych nechtěl, aby to znělo klišovitě, klidně bych řekl cosi o uměleckém vyjádření. No, a pak jsou tu kapely, které prostě třískají extrémní bordel jen proto, že je to nejspíš baví. Flesh Disgorged ze Singapuru patří právě do té druhé kategorie, která se s ničím nesere a o které si všichni mimo tuhle scénu myslí, že je to jen brajgl bez většího smyslu.
Flesh Disgorged se opravdu s ničím moc neserou a hrají slušné zvěrstvo. Na svém regulérním debutu “A Pulchritudinous Macabre” (jenž však nedosahuje ani 25 minut hrací doby) vraždí kombinací brutálního slamming death metalu se znatelnou grindcorovou příchutí, kterou tu a tam podpoří i nějaké to prasečí kvíknutí na místě vokálů. Je pravda, že “A Pulchritudinous Macabre” překvapí až nečekaně kvalitním obalem, jenž mi docela připomíná letošní EP “Days of the Fallen Sun” od art rockových Junius, hudebně jsou však Flesh Disgorged čistokrevná brutalita bez slitování.
Pokud jste fandové podobných stylů, není důvod “A Pulchritudinous Macabre” nezkusit, protože singapurská pětice za to evidentně umí vzít a pořádně extrémní chlív natřískat, aniž by z toho vylezla neposlouchatelná žumpa. Normální smrtelník si však k muzice jako Flesh Disgorged asi jen těžko najde cestu. Co se týče mě osobně, já jsem k docenění všech jemných nuancí podobných vražd stále ještě mentálně nedorostl, takže i když nemám problém s tím si “A Pulchritudinous Macabre” pustit a doposlouchat, ten poslech mě nijak zvlášť neláká a radši dám přednost muzice, která mě oslovuje více (a to i v rámci podobných náserů).
Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych měl Misery Index nějak extra zmapované a jejich muziku naposlouchanou. Aktuální fošna “The Killing Gods” je vlastně vůbec první studiový počin, který jsem od nich soustředěně poslouchal, a jinak se moje zkušenost s touhle death/grindovou mlátičkou z Baltimore (stát Maryland) omezuje na dvě živá vystoupení a pak už jen letmé zprávy o tom, že něco natočili, někde zahráli, případně že se to někomu líbilo. Navzdory jen povrchní informovanosti jsem ale měl vždycky dojem, že Misery Index poctivě makají a pomalu se jim to začíná vyplácet, protože na ně zejména v poslední době nahlíženo jako na osvědčenou a zavedenou kapelu, od které se očekávají solidní výkony. No, a “The Killing Gods” mi konečně poskytla něco hmatatelného, čím mohu ty svoje domněnky podložit.
Začněme ale překvapením. Jak jsem už říkal a jak se můžete dočíst všude po internetu, Misery Index jsou považováni za kapelu, která hraje mix death metalu a grindcoru. Jenže na “The Killing Gods” je toho grindu tak málo, že mi nečiní prohlásit desku za de facto čistý death metal, a ta grindová zběsilost je tam přítomna spíš pocitově než fakticky – a to ještě jenom výjimečně. To, že je zde grindu jen stopové množství, ale rozhodně není nic, za co bych sázel mínus body. Death metal mám totiž hodně rád, a jak jsem zjistil, Misery Index si s ním na “The Killing Gods” v žádném případě neutrhli ostudu. Ta deska je totiž nakonec dost povedená záležitost.
Prvním důvodem úspěchu je rozhodně technická úroveň hráčů. Jason Netherton, jehož basa v tom nářezu klasicky zaniká, promine, když tu budu vyzdvihovat kytary a bicí, jejichž party jsou vážně super a je na nic zřetelně znát, že je nenahrála žádná ořezávátka, ale zkušení a vyhraní mazáci. Nechybí tomu lehkost a jistota, se nimiž se Misery Index pouštějí do promakaných instrumentálních hrátek, a desce to na každý pád přidává na kreditu.
Další věc je pak skladatelské umění, které se do výsledné podoby “The Killing Gods” – kdo by to byl řekl – promítlo. Sice nemůžu tvrdit, že to je excelentní záležitost po celých 43 minut, ale i ty “slabší” kusy mají rozhodně co říct, a když se zabrousí rovnou k těm nejlepším, tak už je to vážně paráda. Misery Index jsou totiž schopni naservírovat celou řadu velice zdařilých nápadů, které v kombinaci se smrtící rytmikou a onou technickou zručností vážně drtí. Celé to je zabalené tak šikovně, že to působí naprosto přirozeně, prostě to funguje a navíc je deska i relativně pestrá. Misery Index se nebojí přecházet mezi agresivním náserem, zlověstnou atmosférou, houpavým kvapíkem i dalšími polohami, případně sem tam zapracovat nějaké drobné ozvláštnění; no, a tohle všechno i při zachování jednotného soundu dělá z “The Killing Gods” na poměry žánru relativně barvitou a na poslech dost zábavnou desku.
Mluvil jsem tu o nejlepších skladbách a teď je čas na ně ukázat. Absolutní top pro mě představuje čtyřka “Conjuring the Cull”, což je majestátní a zlověstná death metalová hymna, která mě sebrala hned na první poslech, a fakt hodně mě baví i osmička “Gallows Humor”, jejíž šlapavý refrén zkrátka nakopává prdele. Zbylé skladby pak sice zdánlivě nenabízejí nic zvláštního, ale právě u nich se plně projevuje to, o čem jsem už mluvil – i ony jsou totiž narvané parádní muzikou a nenapadá mě jediná, která by dopadla hůř než dost dobře. No, a když si tohle dáte do kontextu oné relativní pestrosti a zejména příjemně nepřepálené délky, ortel nad “The Killing Gods” začíná nabírat dost zřetelné rysy.
Říkal jsem to už zkraje a teď to klidně zopakuji – Misery Index nahráli fakt hodně podařenou desku. Nenapadá mě vůbec nic, co by bylo na “The Killing Gods” špatně a toho dobrého je tam naopak více než dost, takže posílám do Marylandu pozdravy a přání, ať pánům tahle forma aspoň vydrží. Za mě naprostá spokojenost.
Kanaďané Hate Division nejsou žádná měkká ořezávátka – ostatně, už jenom název, jaký si pro svou kapelu vybrali, napovídá, že asi nepůjde o muziku pro slečinky. A světě div se, opravdu je tomu tak. Kvarteto z Nového Skotska totiž hobluje brutální muziku v death metalových vodách zahuštěných techničtějším pojetím a trochou toho grindového svinstva – to asi proto, aby to náhodou nebylo příliš hodné.
Jestli byl tohle záměr, pak se určitě povedl. Hate Division sice ani zdaleka nejsou největší hudební extrém, na jaký můžete narazit (co si budeme povídat, kdo někdy zkusí noise, tomu pak i goregrind připadá vlastně docela v klidu), ale i tak je jejich výraz poměrně ostrou záležitostí, která se s ničím moc nesere. Sice to nejspíš nebude žádný zázrak, ale zatím to nezní špatně, což? Problém je v tom, že když se řekne, že jde o kombinaci death metalu a grindu, je tím řečeno úplně vše… jinak řečeno, desek, jako je právě “Order of the Enslaved”, jste již za svůj život jistě slyšeli dost a dost.
Zpočátku album dost splývá a je jednotvárné, ale nakonec se nějaké povedené momenty přece jen ukážou. Viz třeba finále “The Divine Reward”, kytarová melodie krátce po minutě v “A Controlled Extinction”, kulervoucí pasáž okolo druhé minuty v “Pornography of War” nebo perfektní sólo v poslední titulce. Horší už je, že jde vždycky jen o pár vteřin, takže většina stopáže pořád splývá v death metalové řezačce. Hate Division se sice snaží posílit rozmanitost mezihrami “World Descending” a “Global Autopsy” (které ovšem nic moc neřeší) a hlavně melodickou a odpočinkovou instrumentálkou “Dawn of Quiescence”, jenže ani ta bohužel zas tak moc nepomůže, protože to jsou 4 minuty ze 47…
Nicméně i v téhle rubanici se toho nakonec dá najít víc a album po čase prokoukne, navíc je to v rámci stylu. Největší bolístkou “Order of the Enslaved” tím pádem stále zůstává, že skoro stejně jako Hate Division znějí další stovky kapel. S výjimkou tohoto problémku však jde o docela poctivou placku, takže zarytí fandové stylu nemusí váhat…
Ačkoliv mají tito Norové v názvu slovíčko “Blues”, příliš bluesu od jejich tvorby nečekejte. Naopak to druhé slovo v jejich jméně – tedy “Brutal” – je pro tuhle muziku víc než příznačné. Brutal Blues totiž na své bezejmenném debutovém minialbu opravdu předvádí neřízenou brutalitu.
Brutal Blues prostě a jednoduše hrají grindcore… samozřejmě, není úplně grind jako grind, takže hned jedním dechem musím dodat, že od téhle norské sebranky v žádném případě nečekejte nějakou chytlavou tupa-tupa tancovačku, právě naopak. Brutal Blues drtí opravdu nezřízené agresivní zvěrstvo, které si ani na vteřinu nebere sebemenší servítky. Debutové EP má šest songů a 15 minut, z čehož jasně vyplývá, že nepůjde o nějaké hluboké přemítání a půjde se pěkně zostra na věc – a opravdu tomu tak je. Brutal Blues se do toho od prvních vteřin úvodního songu “Skjold” pustí hlava nehlava, s ničím se nemažou, na nic se neptají a jen sypou ten svůj brajgl.
Nutno dodat, že je tu jedna věc, jež dělá z “Brutal Blues” ještě extrémnější chlív – úplně stoprocentně čistý grindcore to totiž není. Norové do své tvorby nasáli pár dalších vlivů, což z jejich muziky dělá hodně nasranou pumelici do tlamy. Především je ten grind nejen neurvalý, ale i strašně chaotický, nechybí ani krkolomné zvraty a zasekávačky, díky čemuž se Brutal Blues místy blíží až někam na okraj mathcoru. Sem tam lze zaslechnout i nějaký death metalový riff… ale to jen minimálně a navíc je to ještě stylem, že Brutal Blues do vás smaží extrémní chaotický grind, třeba jen na dvě vteřiny závan deathu a pak zase zlom do grindového bince, případně mathcorové neuspořádanosti
Příznivci melodického metalu by měli Brutal Blues obejít hodně velkým obloukem, protože z tohohle náseru by jim asi praskla palice. Pro vyloženě průměrného grindera to možná taky tak úplně nebude, zvláště kvůli oné chaotičnosti a mathcorovému feelingu. Pro otrlé posluchače, kteří se neštítí jakéhokoliv extrému, by však mohlo jít o poměrně zajímavou záležitost, o tom žádná.
Země: Mexiko Žánr: grindcore Datum vydání: duben 2014 Label: Bizarre Leprous Production
Tracklist:
01. Morturum Demonto (The Best of the Dead)
02. Walking Dead
03. Brutal Revenge
04. Virus Quarantine (Mortal Contagion Part II)
05. Dismembered Alive
06. DxExAxDx (Devouring Entrails at Dinner)
07. Dr. Cannibal
08. The Zombie Army
09. Gore Lake Camp
10. Human Slaughterhouse
11. Zombie Whore Feast
12. Gore Grind Fecalized
13. Zombie Mankind Extermination
Existují snad jenom dva žánry, v nichž je naprosto v pořádku znít jak výblitek toho nejodpornějšího kanálu, naopak je v nich pro mnohé dokonce žádoucí, aby muzika zněla jako absolutní čurbes a v zapraseném a nekvalitním soundu byl občas problém rozeznat i kytaru od zpěvu (no… ten zpěv asi mnohdy spíš v uvozovkách). Asi nemusím nějak zvlášť zdůrazňovat, že těmito dvěma žánry nemám na mysli nic jiného než grind a black metal…
Zatímco jisté black metalové kapely se svou příšernou úroveň mnohdy snaží obhajovat nějakým blábolením o obligátní syrové atmosféře a pravověrnosti, u grinderů je sympatické, že se alespoň nestydí za to, že prostě a jednoduše chtějí hrát bordel. Jak nám ovšem praví jedno provařené, stále však pravdivé pořekadlo, nic se nemá přehánět. Existují totiž i borci, kteří nemají zábrany a neváhají onu snahu o bordel dohnat ad absurdum, výsledkem čehož jsou pak totálně neposlouchatelné chlívy, jaké lze jen stěží brát jinak než jako bizarnosti pro zasmání.
Do nějaké takové sorty spadá rovněž sebranka s romantickým názvem Fecalizer… jako kdyby snad tohle mexické trio chtělo už předem upozornit, že tady se bude hrát těžká fekálie. Dobře, uznávám, že tihle borci ještě ani zdaleka nejsou tou největší žumpou, jakou jsem kdy v tomhle žánru slyšel, přesto už je jejich muzika skoro na hraně a opravdu jí nechybí mnoho, aby tu hranu, kdy se to ještě dá pořád považovat za hudbu, překročila. I tak si ovšem nedokážu představit, že by měl jejich majstrštyk “Zombie Mankind Extermination” poslouchat nebo dokonce kupovat kdokoliv jiný než ti nejzarytější a nejotrlejší goregrindeři, kteří touží po tom mít doma ve sbírce ty největší možné vepřoviny, jaké jsou schopní najít.
Fecalizer (ten název mě fakt baví, vážně) tu svojí brutalitu drhnou už 11 roků, což vlastně není zas až tak málo, a za tu dobu nastřádali již pěkných pár účastí na různých splitech, ve všech případech ovšem s kapelami, jež jsou asi tak stejně známé jako samotní Fecalizer… popravdě, když jsem si to všechno na Encyclopaedia Metallum proklikal, znal jsem jen jednu jedinou sebranku, a sice Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis, protože ten jejich název je tak šílený, že na ně člověk prostě už někdy musel narazit. Zpátky ovšem k našim Fekálníkům, kteří se v letošním roce po splitkovém maratonu dofekálničili k první regulérní řadovce – a tou je právě “Zombie Mankind Extermination”.
A co přesně tedy “Zombie Mankind Extermination” nabízí? V jádru se nejedná o nic jiného než úplně klasické výrazivo svého stylu – maximální brutalita, trochu zahuhlaný sound, extrémní muzika, nahulená baskytara a maximální brutalita (já vím, že tu už jsem jednou říkal, ale v tomhle případě nebude vadit si to ještě jednou zopakovat). A jako správně prohnilá třešnička na tomhle dortíku z vnitřností a krve samozřejmě nesmí chybět guturální chrchlání, jež je v podání frajera s přezdívkou Necro Cannibal tak hrubé, až si i já začínám říkat, jestli se to ještě pořád dá nazvat zpěvem, ačkoliv mám tuhle laťku oproti většině lidí hodně posunutou. Tak jako tak, snad ani není třeba dodávat, že mu nebudete rozumět jediné slovíčko… a to ani v případě, když máte před sebou při poslechu textu. Upřímně se mi fakt moc nechce věřit tomu, že v tom ta slova vážně jsou…
Jediné, co celý ten chlív aspoň trochu nabourává a usměrňuje do trochu stravitelných mezí, jsou kytarová sóla, jichž sice na “Zombie Mankind Extermination” z obecného hlediska není moc, ale na poměry grindcoru jich je tam vlastně relativně dost. Suverénně nejzábavnější moment celé placky je však pro mě parádní (nejspíš) klavírní intro “Brutal Revenge”, které má pěknou hororovou atmošku, přesně jak z nějaké post-apokalyptické zombie depky. Ale když takováhle věc na grindové fošně o několik koňských délek převyšuje vše okolo, tak to možná není úplně nejlepší vysvědčení…
Že je česká grindcorová scéna velice silná, o tom není pochyb. Je u nás mnoho kapel a ještě více fanoušků, kteří jsou ochotni na svůj náklep jezdit i do nejrůznějších destinací. Stejně tak mnoho českých kapel má to štěstí, že si dokázaly vybojovat takovou pozici, že se na jejich koncerty chodí třeba i v Mexiku. Grind má u nás zkrátka silnou pozici a k životu se probudila další drtička koulí, ve které figuruje Burák, jinak basák Jig-Ai (v tomto případě i vokalista) a Brutally Deceased. Tentokrát ale obsluhuje bicí artilerii, kterou tedy ovládá taky více než slušně. Je zde řeč o Destructive Explosion of Anal Garland. Ti stejně jako kolegové z Jig-Ai přicházejí po šesti letech s novou fošnou, pojmenovanou stručně a jasně “Tour de Anal”.
Na celkové prezentaci si těleso dalo záležet, tudíž barvičkový obal pobaví, stejně jako obsah bookletu, který obsahuje i velice povedené podobizny členů kapely. Mimo Buráka v sestavě figuruje zpěvák Wokatej a kytaristé (i basáci) Jonda s Danem. Desku vydává (u nás už to asi jinak ani nejde) Bizarre Leprous Production. Co se na kotoučku tedy skrývá? Kdo zná Buráka a jeho domovské působiště Jig-Ai, nemůže být překvapený. V devatenácti autorských (dvacátou tvoří coververze od Entombed) písních na ploše bezmála třiceti minut se skrývá grind toho nejhrubějšího ražení. Nejedná se o žádné tanyny, ale o prudký náklep, který dává jen pár chvilek na oddechnutí. Album má švih a koule, to především i díky tomu, že se povětšinou nezdržuje zdlouhavými intry, ta přijdou na přetřes snad jen ve dvou případech. V případě úvodní “Sexuální demokracie” tu máme poselství o tom, jaké jsou původní plány našeho stvořitele. V případě luxusní prasárničky “Vylízání kundy velikosti bundy” tu máme zase inspiraci jednou českou klasikou, která trefně pasuje do kontextu skladby.
Ano, je to porce klasického grindu říznutá death metalem, prodchnutá guturálními vokály, ale nejen jimi. Vokální práce je relativně variabilní, tudíž nemáte pocit, že se točí pořád to samé dokola. Vcelku jsou skladby celkem dynamické a nápadité, takže není problém si desku sjet i několikrát za sebou. Kromě prasopalů typu již zmíněné “Sexuální demokracie” tu najdete i houpavější kousky jako “Bambusový dělo” nebo “Úder údem”. Ve většině však očekávejte prudké rychlé náklepy. Zvuk je chrastivý, mohutný, avšak ve chvíli, kdy začnou blastbeaty, tak jdou kytary strany, což je v případě těch riffů někdy fakt škoda. To je ale taková jediná výraznější kaňka na albu. Prostě mi překáží, když se ten chlív najednou totálně přehluší jedním nástrojem.
Vybírat jednoznačnou hitovku poměrně ani nejde, všechno jsou to takové akční kousky, které si naživo zaslouží absolutní třepání palicí. Grindové řemeslo mají v malíku a stvrzují to i opět velice zábavnými názvy songů. Za mě jednoduše kvalitní grindcorová nálož made in Czech. Burák může být na letošní rok hrdý, daří se mu jak s Jig-Ai, tak i s Destructive Explosion of Anal Garland a s Brutally Deceased, ve kterých má sice nejmenší autorský podíl, ale i tak jde o kvalitní porci muziky. Jasně, tahle deska není objevná, to ani od grindu neočekávám, ale má kule a odsejpá a baví. To je u grindu nejdůležitější.
Na jednu stranu Destructive Explosion of Anal Garland vlastně nepředvádějí vůbec nic nového nebo dříve neslyšeného, a kdybyste řekli, že je to “prostě grind”, tak byste vlastně měli úplnou pravdu a “Tour de Anal” by to bezezbytku vystihovalo. Když to ovšem vezmete z druhé strany, tak to má úplně všechno, co by správná grindcorová fošna měla mít – extrémně brutální muziku, neskutečně zvířecí vokály, nadhled, názvy songů, které jsou minimálně stejně zábavné jako samotná muzika (“Úder údem”, “Vylízání kundy velikosti bundy”, “Řízky z obřízky”… samé perly), pár vtipných samplů… a co je na tom nejlepší, na rozdíl od velké části žánrových kolegů to není jenom chlív, ale vlastně dost dobrá hudba, jejíž poslech mě baví. Jestli vám z toho všeho vychází, že je “Tour de Anal” povedená placka, pak je váš výsledek zcela správný.
Země: Německo Žánr: crust / grindcore / punk Datum vydání: 15.4.2014 Label: Selfmadegod Records
Tracklist:
01. Don’t Do It
02. Burn and Destroy
03. Lost
04. Living Just to Die
05. Inferno
06. Suffer
07. Human
08. Bread to Breathe [Napalm Death cover]
09. Burn and Destroy
Přestože jsem o německé formaci Mind nikdy v životě neslyšel, tak novinka “Save Yourself from Hell” má být jejich velkým návratem po desetileté odmlce, o jejímž důvodu historie kapely a propagační řečnění vydavatelství mlčí. Ona ani ta historie není na zrovna dlouhé povídání, protože se ví pouze to, že dvojice Mind vznikla v roce 1995 v Německu a jejími členy jsou Dzuma a Arek. Pánové vydali nějaká splitka, dema a EP, nicméně o plnohodnotném albu nikde ani zmínka, takže předpokládám, že novinka je počinem debutovým. I když, na tom stejně nezáleží, protože Mind se pohybují v tak špinavých sférách hudebních podhoubí, že i kdyby za sebou měli desítku alb, tak to jedenácté bude znít beztak stejně neústupně jako “Save Yourself from Hell”.
Co jiného taky čekat od desky, která si s sebou bere do světa nálepku crust / punk / grind. Už jen z tohohle trojsloví je naprosto jasné, co od Mind očekávat, takže nebudu sáhodlouze kecat o tom, jak je zpěvák neurvalý a agresivní, jak jsou skladby ničivé, riffy crustově špinavé a úderné a bicí sakra rychlé, když se dá výsledek shrnout tvrzením, že to zní jako bezmyšlenkovitý atak hudební bestie, která se s tím nemaže a okamžitě se na vás vrhne s tím svým syrovým, úplně na kost ohlodaným crust / grindem. Aby to však nebylo tak jednoduché, tak ten ustoupí stranou i jiným hudebním vlivům, takže výsledek je o něco víc komplexní, než by se na první pohled zdálo. Někdy jsou ale ty výlety mimo crust / grind tak krátké, že ani hardcore punkový pouliční vokál v “Burn and Destroy” nedovolí slevit z nastaveného tlaku a skladba ničí skoro se stejnou vervou jako jiné údernější kusy. Tatéž píseň se pak objeví v samotném závěru ještě jednou, přičemž v druhé verzi si střihne vokály hostující zpěvák Denis Boardman z Doom. Rozdíl je prakticky minimální, takže se ani nebudu rozhodovat, která se mi líbí víc.
Už si ani nepamatuju, zda jsem poslouchal nějakou ukázku, než jsem si album na recenzi vzal, nebo jsem vycházel čistě z hudební škatulky, nicméně jakmile spustila úvodní šlupka “Don’t Do It”, tak jsem nevěděl, co budu dělat a jak tohle budu hodnotit, protože na pozadí grindové šílenosti se spustil jakýsi prasečí jekot evokující mi cokoli z goregrindu a podobných zvráceností, kterým jsem nikdy nepřišel na chuť, a spadla mi čelist. Naštěstí je to vlastně jediná skladba s podobnou orientací, takže i když jsou tu ještě grindové nátěry “Suffer”, “Bread to Breathe”, což je předělávka Napalm Death (s lehce pozměněným názvem, protože originál je “Breed to Breathe”), a zničující “Human”, tak už je to pro mé uši přeci jen mnohem stravitelnější.
Ty nejsilnější momenty pak přichází ve chvílích, kdy Mind trošku poleví s tou přímočarostí a neurvalostí, což je případ delších kousků “Lost”, “Living Just to Die” a “Inferno”. Přestože jsou všechny patřičně agresivní a nemůže být v jejich případě řeč o nějakém vyměknutí, tak je lze považovat za experimentálnější vály. “Lost” zaujme hlavně úvodní gojirovskou kytarovou vyhrávkou, na níž plynule navazuje neurvalá crustová rychlovka, která se prozměnu na konci druhé minuty uklidní a v závěru ji zase vystřídá závěrečný sprint. Kupodivu to nezní šroubovaně nebo uměle a zrovna “Lost” jsem si oblíbil asi nejvíc. “Living Just to Die” sice nemění nálady tak sebevědomně jako “Lost”, ale po dlouhé střednětempé pasáži přichází kýžený masakr, ačkoli ani ten netrvá věčně a závěr tak uzavírá pomyslný kruh stejným kytarovým motivem, jenž píseň nakopnul. Celkem 25 minut uteče jako nic a vlastně bez momentů, které by zavdaly pocit nudy.
Nakonec musím uznat, že se mi “Save Yourself from Hell” líbilo daleko víc, než jsem při prvním poslechu byl ochotný uznat, protože ačkoli mám crust rád, tak grindu zrovna neholduji a krom Napalm Death jej ani vyloženě nevyhledávám. Je mi však velmi sympatické, že se Mind nebojí stočit kormidlo i jiným směrem a třeba mně tak učinit tento počin snesitelnější a hlavně zajímavější. I přes lehké experimenty je ale jasné, že “Save Yourself from Hell” je tady z jednoho prostého důvodu, a sice vzít posluchače do svých spárů a za 25 minut z něj vymlátit duši. No, a protože se to Mind daří, tak si můžou v notýsku odškrnout splněnou misi.
Poslední dobou se mi na stůl dostávají nahrávky kapel, jejichž aktivita na hudebním poli je taková pofidérní. Zpravidla vydávají novou dlouhohrající desku poprvé v uplynulých dvacet letech. Tentokrát je řeč o bostonských divočácích s příhodným názvem Psycho. Jejich nové album nese název “Chainsaw Priest”. Necelou půlhodinu trvající album přináší tu grind, tu punk, tu thrashcore, prostě takový bordeloidní koktejl, při kterém hlava nezůstane na svém místě. Příznivci progrese a ultratechnických fines ať dají ruce pryč.
Zvuk zní, že je dělaný na koleni. Syrový, s bicími, utopenými pod kytarami. Co mě zaráží, je chvílemi kolísající hlasitost alba, působí to dost amatérsky a spíš dojmem demonahrávky. Vím, že bordel se dá dělat různě, ale i tak by se měla dodržet nějaká základní jednota zvukového konceptu. Nevím, jakým způsobem se nahrávalo, ale podle celkové energie, která z desky prýští, bych soudil, že se nahrávalo naživo rovnou se všemi nástroji, maximálně s nějakými dohrávkami. Skladby mají v průměru jednu minutu, takže žádné sraní s mladou paní.
Zkrátka, Psycho si jedou svoje bez ohledu na dobu a zvysoka serou na nějaká pravidla či koncepčnost. Prostě to tam naklepou děj se co děj. V podstatě jde ale o punkovou desku, která je akorát pěkně agresivní, tudíž se tam proto objevují ty grindové vsuvky. Popravdě mě album nijak zvlášt nechytlo ani po několikátém poslechu. Přijde mi to prostě jako samoúčelný bordel; co naplat, že borci existují už víc jak třicet let, já mám starý bordýlek celkem rád, ale hrát v roce 2014 stejně jako v hlubokých osmdesátkách už mi přijde taky trochu omšelé.
Byť klasika, pro mě je kapela velkou neznámou a přemýšlím, jestli tohle vůbec někdo z okolí zná. Já asi po této recenzi na tuto skupinu zase rychle zapomenu, jelikož mi nepřinesla vůbec nic. Těžko hledám záchytné body či zábavné momenty, jedna skladba mi připomíná druhou, takže tu pro mě v podstatě je sedmnáctkrát stejná písnička. Docela by mě zajímal názor nějakého opravdu zapálence, protože byť se nebráním něčemu podobnému, co se hraje zde, tak tentokrát se to minulo účinkem. Nechci říct, že by šlo o vyloženě zbytečnou nahrávku, ale kdybych o tomto v životě neslyšel, asi by se asi taky nic nestalo.
Je sice hezké, že má kapela Psycho na svém kontě takové množství EPček a splitů s kapelami, které tvoří opravdu tvrdé jádro žánru. Zmíním za všechny například Agathocles nebo Blood, ale to není zase úplně vizitka tvorby na úrovni, kterou bych mohl označit aspoň za průměrnou. Pro mě je to prostě nahrávka, která není dobrá, ať už kompozičně nebo zvukově. Agresivní pankáči to možná ocení víc.
Země: Francie Žánr: death metal / grindcore Datum vydání: 14.2.2014 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. X2Y
02. Noise
03. Experience Your Flesh
04. Slaughter / Suicide
05. Spit
06. Defiled Purity
07. Jekyll
08. Collection of Dead Portraits
09. Carnivore Sublime
10. Les Morsures du Cerbère
11. June and the Laconic Solstice
U lidí, kteří nesjíždějí opravdu extrémní žánry prakticky nonstop, je už asi takovým folklórem, že když stanou tváří v tvář nějaké té řádně ostré smečce, tak k ní přistupují spíše s očekáváním nevalného zážitku, než aby byli natěšeni na ta muzikální jatka, která se co nevidět odehrají. Jenže i takoví lidé po dotyčné náloži nezřídka kdy odcházejí nadšení nebo alespoň překvapení zjištěním, jak se ve svých odhadech zmýlili. Důvodem, proč tímto poznatkem otevírám dnešní recenzi, ale není snaha vzdělávat čtenáře, protože ten dost určitě z vlastní zkušenosti ví, o čem je řeč. Kdepak, jenom se tu snažím naznačit, že přesně tohle jsem pár let nazpět zažil na Brutal Assaultu a strůjcem nebyl nikdo jiný než francouzští řezníci Benighted, jimž jsou následující řádky zasvěceny.
Ačkoli mi tehdy Benighted poskytli opravdu vydatný zážitek a v okamžiku, kdy bylo po všem, jsem si byl jistý, že tuhle kapelu musím prubnout opravdu důkladně, nakonec na to kdovíproč nedošlo, a tak tento dluh splácím až nyní prostřednictvím novinky “Carnivore Sublime”, od které jsem si úpěnlivě sliboval jediné – že potvrdí to, co Benighted tehdy naživo důrazně naznačili, tedy že jsou více než schopni naservírovat posluchači kulervoucí nářez, který ovšem nepostrádá myšlenku a je tak zábavný, jak jen to je možné. Když o tom tak přemýšlím, nebyl jsem ve svých požadavcích na Benighted ani náznakem skromný, ovšem “Carnivore Sublime” mě již pěkných pár týdnů přesvědčuje, že skromnost zde opravdu nebyla na místě. To album je totiž hodné veškerého věhlasu, kterého požívají jeho autoři.
Když se řekne mix grindu a brutal death metalu, sotva si představíte něco jiného než nemilosrdnou a brutální mlátičku, která vás přežvýká a pak vyplivne úplně sešrotované. Benighted na to jdou ale trochu jinak a výsledek jejich snažení je sice extrémně brutální palba od začátku do konce, jenže posluchači přesto nabízí celou řadu důvodů, proč to nevypnout a raději nepustit něco jiného. Vezměme to popořadě. První na ráně je samozřejmě nesmírná instrumentální zručnost všech muzikantů a ruku v ruce s ní tolik důležitá schopnost naplnit desku po okraj komplexní, nápaditou a zkušeně zkomponovanou muzikou. To se zde daří vskutku výtečně, bicí i kytary (tedy nástroje, které jsou jediné slyšet neustále) hrají jednu skvělou věc za druhou a ať už na sedmatřicet minut dlouhé desce ukážete kamkoli, můžete si být jisti, že ukazujete na poctivý kus výtečného muzikantství.
Další, možná úplně nejzásadnější důvod atraktivity “Carnivore Sublime”, se skrývá v její čitelnosti, nápaditosti a pestrosti vlivů, které Benighted nechali do výsledku promluvit. Jak už jsem říkal, samozřejmě se tu pořád bavíme o vysoce extrémní nahrávce, která by některým útlocitnějším jedincům mohla způsobit vnitřní krvácení nebo jim sedřít pokožku zevnitř uší, přesto se ale ani jednou nestane, že by se člověk ztratil v přívalu bezhlavé brutality. Riffy jsou zběsilé, ale navzdory tomu promyšlené a rozvážné, bicí ani zdaleka nepřipomínají krupobití na plechové kapotě nějakého toho čtyřkolového miláčka a jejich rytmika je neskutečně dynamická a vážně luxusní, a konečně – “Carnivore Sublime” je na poměry svého žánrového ukotvení opravdu nesmírně pestrá deska. Změny tempa a hrátky s rytmikou jsou ale jedna věc, a jakkoli jsou věcí nesmírně důležitou, tady je víc na očích něco trochu jiného.
Benighted totiž do své muziky zapracovali celou řadu momentů, které svou zdánlivou nepatřičností zas a znovu posluchače vytrhávají, udržují jej v pozoru a očekávání a tvoří nesmírně vítané koření tohoto už tak pěkně ostrého a chutného guláše. Jednou je to nečekaně melodická, jindy vzletně epická pasáž, tuhle náhlé uklidnění doprovázené takřka tanečně znějícím instrumentálem a támhle zase sólo, které by zapadlo klidně mezi nějaký ten heváč. Nebudu to vypisovat všechno, ani prozrazovat, kde to všechno najdete, protože pak by to bylo houby překvápko. Faktem ale zůstává, že Benighted sází takové vychytávky často a s nesmírnou jistotou a výsledek z toho může akorát tak profitovat.
Když se tedy věci mají tak, jak se mají, není žádný div, že “Carnivore Sublime” baví víc, než by si byl jeden schopen připustit. I když jsem přesně tohle od Benighted chtěl, přesto jsem se až divil, že mi nečiní sebemenší problém otočit skoro 38 minut dlouhou a tak ostrou deskou třeba i několikrát za sebou a poslouchat ji takřka denně několik týdnů v kuse, což značí jediné – Benighted natočili zatraceně podařenou věc. Těžko ji mohu srovnávat s jejími předchůdci, když jsem žádnou z dosavadních šesti nahrávek neslyšel, ale “Carnivore Sublime” je bez nejmenších pochybností vynikající počin, kterým Benighted zcela určitě dále upevní svůj už tak dost pevný status a který dost možná skousnou a především ocení i tací, od nichž se to nečeká. Proto můžu “Carnivore Sublime” směle doporučit všem, jimž nesmrdí zkreslené kytary a extrémní vokál. Věřte mi, stojí to za to!
Další názory:
Žabožroutská sebranka Benighted má v mé hudební knihovničce velmi zvláštní místo. Bez přestávky ji poslouchám od čtvrtého alba “Identisick”, které vyšlo bezmála před osmi lety. Tihle maníci celou svou kariéru řežou brutal death metal míchaný s grindcorem a na rozdíl od mnoha podobných skupin má jejich muzika skutečně hlavu i patu. Materiál textově plný těch nejhorších lidských vlastností, nekompromisní rychlost, nálož energie a v neposlední řadě velmi nadprůměrné hráčské umění – tohle vše a ještě víc jsou pro mě ve zkratce Benighted. “Carnivore Sublime” se mi zdá oproti poslednímu “Asylum Cave” a předposlednímu “Icon” ještě o něco více hrubé, než tomu bylo dříve. Tam, kde se mi hlavně na “Identisick” líbilo kytarové sólování a neuvěřitelná schopnost poskládat skutečně variabilní a neotřelou tvrdou fošnu, je novinka spíše rychlejší, brutálnější a také o dost přímočarejší. To ale kupodivu vůbec nevadí, protože tam, kde jiná uskupení upadají do jednotvárných klišé a neuchopitelného patosu, jsou Benighted stále stejně svěží a originální jako zamlada. Vděčí za to úžasné schopnosti nahrát již po sedmé v řadě desku, která rozbourává hranice a nikoho nekopíruje ani nevykrádá minulost své domovské kapely. Hned zkraje roku solidní šlupka do kebule – smekám. Nejlepší songy: “Experience Your Flesh”, “Spit”, “Collection of Dead Portraits”, “Carnivore Sublime”, “June and the Laconic Solstice” a také bonusový cover “Meticulous Invagination” původně od belgických kolegů Aborted. nK_!
