Troufnu si začít kacířskou myšlenkou: 99 % kapel hrajících grindcore zní úplně stejně. Alespoň v mých uších je grindcore žánrem, kde byste mi mohli pustit album složené ze skladeb dvaceti interpretů a já bych ani nezpozoroval, že mi hrála víc než jedna kapela. Z toho důvodu se ostatně grindcoru vyhýbám úplně stejně jako třeba power metalu. Stejně jako v power metalu se však jednou za čas, velice výjimečně, objeví kapela, která něco dělá jinak. Hraje sice pořád ten samý žánr, ale výsledek je mnohem barvitější a zábavnější. Ze svých zkušeností mohu jmenovat dvě: Napalm Death a Pig Destroyer. Nyní přibývá třetí: Gridlink.
“Longhena” naznačuje už obalem, na němž není slečna ani pořezaná, ani pokrytá tělesnými tekutinami, nýbrž vcelku slušně oblečená, že se z řady ostatních alb vymyká. Základní charakteristiky hudby však zůstávají: většina ze čtrnácti skladeb je nesmlouvavě tvrdá, řev je řádně nesrozumitelný a album velice krátké, jen málo přes 20 minut. Gridlink však do své hudby tu a tam vloží nějaký ten chytlavější riff či jiný prvek. Tak třeba “Constant Autumn” má skoro punkový nástup a končí krátkým vstupem smyčců, “Stay Without Me” a “Island Sun” mají na pozadí kytaru připomínající hru Kurta Balloua z Converge, závěr “The Dodonpachi” má i přes nekončící řev post-rockový nádech, “Chalk Maple” nabídne výjimečně hluboký murmur místo vysokého ječáku, na melodii na pozadí “Ketsui” by se snad dalo skoro i tancovat a závěrečná “Look to Windward” je celá postavená na excelentní kytaře a skončí, podobně jako skladba první, s pomocí smyčců. Ke všemu přidejte téměř ambientní vsuvku “Thirst Watcher”, která by se možná více než téměř na začátku vyjímala kdesi v polovině, a dostanete vážně dobré album. Pravda, ve střední sekci je na mě stále poněkud zbytečně agresivní, ale to je relativně malá výtka, která jen málo snižuje dobrou poslouchatelnost desky. Škoda jen, že se Gridlink po vydání “Longhena” rozpadli a další nálož nám tak nejspíše již nenaservírují.
Země: Velká Británie Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 24.10.2014 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Acheronta movebimus
02. Unleash
03. Monstrum in animo
04. The One Thing Needful
05. A Firm Foundation of Unyielding Despair
06. Desideratum
07. Idol
08. Sub specie aeterni (Of Maggots, and Humanity)
09. The Joystream
10. Rage and Red
11. Ita mori
Kapelu, o jejímž osmém studiovém albu si dnes budeme povídat, asi vůbec není třeba představovat. Za birminghamské duo mluví hudba samotná, ať už přímo, či prostřednictvím ohromné reputace, kterou si díky ní vybudovali. Anaal Nathrakh mají pověst jedné z nejtvrdších kapel světa. Ačkoli je na tom jistě něco pravdy, takovéto zjednodušování by jim mohlo spíše uškodit. V honu za co nejtvrdší hudbou se mnozí muzikanti dopouštějí smrtelného hříchu zanedbání ostatních stránek kompozice. Z vrstevnaté formy umění se tak stane úzce profilované pachtění za jediným, z mého pohledu trošku hloupým cílem. Pro Anaal Nathrakh to však v žádném případě neplatí, a proto výše uvedené tvrzení o jedné z nejtvrdších kapel světa musím doplnit o další důležitou informaci: totiž že jejich hudba toho nabízí mnohem víc.
Během osmi alb, které stihli Anaal Nathrakh za šestnáct let existence vydat, došlo pochopitelně k vývoji, který někteří z fandů považují za vyměknutí. Jistě, “Vanitas” možná již nebylo tak extrémním albem jako “The Codex Necro”, ale to není to důležité. Mick Kenney alias Irrumator, neboli také nástrojová polovina Anaal Nathrakh, začal pole působnosti své kapely rozšiřovat a přidávat další a další prvky. Ty možná někde přehlušily původní extrémnost, jinde ji však naopak zdůraznily, a tak z mého pohledu stále platí, že tahle hudba je prostě nářez jako prase. Dave Hunt neboli V.I.T.R.I.O.L. se během let stal přirozeně lepším a univerzálnějším zpěvákem a i díky tomu se dnes řadí k vokální špičce extrémního metalu. Anaal Nathrakh nevyměkli, pouze se vyvinuli a své působení diverzifikovali.
Když jsem poprvé slyšel předloňské “Vanitas”, nezarazila mě ani tak jeho čirá agrese, nýbrž její uchopitelné a místy až melodické podání. V tomto ohledu je “Desideratum” o chloupek náročnějším počinem. V první řadě je méně přívětivé. V místech, kde Anaal Nathrakh minule přistoupili k chytlavé melodii, tentokrát převažuje bijící industriální peklo. To vám sice také uvízne v paměti, ale úplně jiným způsobem. “Desideratum” otevře takřka instrumentální “Acheronta movebimus”. V ní sice chybí text a po většinu času je kladen důraz opravdu jen na nástroje, ovšem nechybí jeden z rozeznávacích prvků kapely: Huntův nelidský řev, lépe řečeno spíše útrpný jekot. Nejde jen o řev samotný, důležité je, jak s ním Anaal Nathrakh pracují. Většina kapel nahraje hudbu, přes ni ledabyle hodí zpěv, vše smíchá dohromady a má hotovo. Ne však Anaal Nathkrah. Mick Kenney totiž s vokály pracuje podobně jako s každým dalším nástrojem a s pomocí svých počítačových hraček je zkresluje do nových podob, místy je přinutí úplně zmizet pod stěnou hluku a jinde je naopak ponechá zcela odhalené bez pomoci jakéhokoli hejblátka. Vokály zde více než kde jinde pracují jako další nástroj a Dave Hunt tento nástroj umí naprosto výtečně ovládat.
Většina skladeb má nějaké krátké intro. Může jít o elektronicky řízenou destrukci, jako je tomu v “A Firm Foundation of Unyieldin” a “The Joystream”, častěji je to však jednoduchý kytarový riff, který jako by se snažil zatajit nářez po něm nastupující. Tak je tomu i v “Unleash“, druhé a také jedné z nejtypičtějších skladeb alba. Vysokootáčkové ničení sluchovodů je dosaženo nejen nekompromisní kytarou, ale i nezastavitelným proudem programované kulometné bicí palby a od ní neoddělitelné palby industriálně elektronické. Jako by industriálno při skládání “Desideratum” promlouvalo do Kenneyho rukopisu více než kdy dříve. Elektronika sice vždy byla integrálním prvkem hudby Anaal Nathrakh, nikdy ale nebyla tak výrazná a tak nezbytná. Ve výsledku elektronika spolu s Huntovým skřekotem přidává albu na extrémnosti a stojí v opozici ke kytarám, které nezřídka přinášejí melodie.
O Huntově nelidském jekotu jsem již mluvil několikrát, nutno však připomenout, že tenhle pán prostě umí. Jeho pseudo-operní zpěv sice tentokrát nedostal tolik prostoru, ale i tak si ho několikrát užijeme, jmenovitě například v refrénech “Unleash” a “The One Thing Needful” či v nečekaně dlouhém úseku na konci “Idol”.
Ačkoli se recept Anaal Nathrakh na “Desideratum” mění jen minimálně, 40minutová stopáž uteče jako voda. Tomu napomáhá i několik záchytných bodů, které lze po trošce zkoumání najít. Patří mezi ně chaotické sólování v “Monstrum in animo”, elegantní druhá polovina “The One Thing Needful”, neobvykle odhalené elektronické základy v “A Firm Foundation of Unyildin” či dobře zapamatovatelné riffování v “The Joystream”. A takových momentů je vlastně mnoho, až mě to samotného překvapuje. “Desideratum” je sice těžko uchopitelné, ale po dostatečném počtu poslechů se otevře nečekaně hodně.
Nemůžu se zbavit dojmu, že Anaal Nathkrah svou novinku udělali úmyslně těžší, než byl její přímý předchůdce. Nic to neilustruje tak hezky jako závěr alba. Zatímco “Vanitas” končilo skladbou “A Metaphor for the Dead” a jejím hypnotickým, do nicoty mizícím sólem, “Desideratum” nikam neodchází, naopak skončí v nejlepším. Prostě najednou přestane hrát. Je to umělecké vyjádření, ukázkové fuck off nám, kteří máme velkolepé a dlouhé závěry rádi. A já za to kapele tleskám. Další výtečné album v řadě, další drobné změny ve stylu, další dávka agrese, která mi na dva roky do dalšího počinu snadno vydrží. A mně nezbývá než po vzoru kapely dodat, že…
Další názory:
Noví Anaal Nathrakh vydali další smrtící placku. Jednoduché jako facka a přesto všeříkající informace, kterou bych mohl skončit. Nečekal jsem nic jiného než skvělou porci geniálního koktejlu blacku, industriálu a grindu a přesně to jsem na “Desideratum” dostal. Tahle parta špatné album snad neumí, a když už lehce škobrtne, což byl případ nevýrazného “Passion”, tak si rychle napraví reputaci. A to platí i o novince, která mě baví snad ještě víc než předešlé “Vanitas”. Čím dál patrnější posun směrem k melodiím mě strašně baví, a když zní nářezová “Unleash”, kterou zničehonic pročistí zpěvný refrén, tak nemám výhrad. “Desideratum” odsýpá jedna báseň a vyloženě slabého místa na ní nevidím. Moc mě nevzala snad jen úvodní “Acheronta Movebimus”, ale protože ten zbytek s přehledem zabíjí a škobrtnutí jsem se nedočkal, tak nemám důvod to řešit. Vály, které stojí za zmínku? Rozhodně “The One Thing Needful”, “Idol” a “A Firm Foundation of Unyielding Despair”, z kterých mi běhá mráz po zádech. Anaal Nathrakh si prostě pojistili své jméno dalším skvělým počinem. Víc k tomu nelze dodat. Kaša
Ačkoliv si na podobnou muziku příliš nepotrpím, jméno Anaal Nathrakh jsem si nedovolil ignorovat a okusil ho v podobě výtečného “Hell Is Empty, and All the Devils Are Here”. A jelikož se podobnou muzikou nenechávám likvidovat nejčastěji, s jednou deskou jsem si tak nějak vystačil a v diskografii dua jsem neměl potřebu hledat dál. To se změnilo až s novinkou “Desideratum”, na které ona osmiletá časová prohlubeň od “Hell Is Empty, and All the Devils Are Here” ani není znát. Je fakt, že “Desidaretum” mě královsky baví, ale hlasům, které naznačují, že Anaal Nathrakh krapet stagnují, se nedivím – onen (ne)posun byl za osm let takřka nulový. Chcete-li popsat “Desidaretum”, popíšete tím vlastně gró celých Anaal Nathrakh – zničující kytarové riffy, nasraná industriální atmosféra i zajímavá (byť mnou ne úplně pochopená) kombinace prasečích a čistých vokálů. A to vše je prosím servírováno bez jakékoliv chvíle na oddych. Kratší stopáž tomu jen a jen prospívá a až na “Idol”, která mě tolik nevzala, nejde mluvit o nějakém výrazně zaostávajícím kousku. Jsem přesvědčen, že mít z diskografie Anaal Nathrakh trochu víc naposloucháno, s hodnocením bych byl střízlivější, ale jelikož mě “Desidaretum” jednoduše baví, co do číselného hodnocení není třeba zbytečně šetřit. Skvrn
Warfuck je francouzské duo a na kontě má prozatím dvě fošny včetně právě “Neantification“. Debut “The Weak and the Wicked” vyšel v roce 2012 a jeho už jmenované pokračování se pak objevilo nejprve v prosinci 2013, aby bylo letos v dubnu vydáno znovu na CD a LP. O čem muzika Warfuck je, to je myslím vcelku jasné jen při pohledu na tracklist “Neantification” – 25 minut rozsekaných do 15 kusů, z nichž většina nepřesáhne dvě minuty hracího času. Ano, tušíte správně, náplní placky je skutečně zběsilé grindcorové zvěrstvo bez jakýchkoliv servítek. Rozhodně nečekejte žádné tupa-tupa srandičky, protože Warfuck je čistokrevná agrese, kde pro nějaké vtípky a hektolitry nadhledu není místo. Jestli ovšem od grindu čekáte hektolitry nasranosti, jste v případě “Neantification” na správné adrese.
Na druhou stranu – a právě díky tomuhle si Warfuck odnášejí dobré a nadprůměrné hodnocení – je však pozitivní to, že “Neantification” není úplně vymydlený výplach bez hlavy a paty, jehož jediným smyslem je řezat do nástrojů, co to dá. I když je většina tracků na albu neředěná agrese, pořád je v tom cítit nějaká myšlenka. Nejvíce je to znát na těch delších písničkách (delších na poměry “Neantification”, čili ty nad dvě minuty), v nichž se Warfuck nebojí se předvést v trochu jiném světle. V “Néant” a “Vivre d’arnaque & d’eau fraîche” na chvíli poleví nasranost, ale Francouzi to vyváží ohromnou hutností, k níž přejdou s naprostým přehledem. Hlavně “Néant” je v tomto ohledu bomba a ta její riffová masáž je skutečně naléhavá. Kapitolou sama pro sebe je pak závěrečná šílenost “Rondelle”, v níž se grindový chlív prolíná s kvičením saxofonu. Každopádně, fošna je určitě povedená i jako celek, o tom žádná.
Přiznám se rovnou – nejsem žádný grinder a když už se ke mně nějaký grind dostane, až na pohlcující výjimky typu “Utilitarian” od Napalm Death jej dělím úplně jednoduše, a sice podle toho, jestli mě baví nebo nebaví, a většinou v tom žádné důvody nehledám. Z desky “Drop Your Pants & Grind” od Australanů Super Fun Happy Slide se ale vyklubal počin, ve kterém se ty důvody hledají celkem snadno.
Název “Drop Your Pants & Grind” mluví úplně za vše – hudebně je to grindový nátěr jak se patří, a co je důležité, člověk má při posluchu opravdu chuť jít se za doprovodu téhle muziky řádně zprasit do kotle – ideálně s kaťaty u kotníků. Dost zásadním bonusem je ale skutečnost, že to není jen bezhlavá řezničina, ale prakticky každá z 23 skladeb nabízí třeba hned několik dobrých momentů (ať už jsou to riffy, výjimečně sóla nebo cokoli jiného), které jsou navíc bez problémů čitelné, takže “Drop Your Pants & Grind” rozhodně není vhodná jen jako rámus na pozadí, ale je toho na ní vlastně docela dost k opravdovému poslechu.
Další věc spočívá v tom, že je to příjemně pestré a Super Fun Happy Slide se místy nestydí zabrousit k death metalu (“Mouth to Mouth Regurgitation”) nebo black metalu (“Ignorance Convention”) a hned několikrát desku okoření skočný rock’n’rollový feeling (i když Elvise by to asi moc nepotěšilo). Samozřejmostí jsou vtipné průpovídky mezi skladbami a také celková délka, která nedosahuje ani pětadvaceti minut, a je to tak dobře. Stopáž je totiž odhadnuta zcela adekvátně k hudebnímu obsahu a “Drop Your Pants & Grind” baví od začátku do konce – a to i bez tanečních samplů.
Nevím, možná je to tím, že se mi grindcore do playlistu dostane opravdu spíš výjimečně a nemám tak úplně srovnání, nicméně z “Drop Your Pants & Grind” se vyklubala deska, která mě baví takřka neustále, a to od prvního poslechu. Jestli máte grind v oblibě, určitě si tuhle věc prožeňte ušima, a jestli ne, udělejte to taky – třeba začnete.
Historie italských chorobných drtičů Haemophagus by se dala rozdělit na dvě etapy. Zatímco během té první toho kapela mimo jedno demo příliš nestihla a po dvou letech existence přišel v roce 2006 rozpad, tak o rok později se reformovaní Haemophagus ustálili a vydali celkem dvě studiová alba, z nichž to první jménem “Slaves to the Necromancer” vyšlo v roce 2009 a to druhé přišlo na řadu až s příchodem letošního roku a nese název “Atrocious”.
Už při pohledu na obal, případně na tituly obou alb, je zřejmé, že Haomophagus nehrají žádnou veselohru. V textech se to jen hemží mrtvolami, hnilobou a jinými gore nechutnostmi, což já osobně nijak nevyhledávám, ale řvoun Gioele má takovou vyřídilku a hlubokých chropot, že mu místy nelze rozumět a nemít texty v ruce, tak chápu jen úsečné refrény.
Nechutné texty jsou pak doprovázené řemeslnými death metalovými postupy s až grindovým přesahem ve stylu starých Carcass a prvních alb Death. Album je to sice delší (40 minut je relativně dost), ale přesto nemáte pocit, že by jeho poslech odsýpal pomalejším tempem. Většina skladeb na “Atrocious” se vleze pod tři minuty hrací doby a bez výrazných momentů k odpočinku přenese na posluchače tíživou sílu špinavých kytar, hutné rytmiky a mrtvolného growlingu vokalisty Gioleho.
Ačkoli se album většinou nese v rychlejším tempu, tak ony delší skladby, kde se v jednom případě dostanem až za šest minut, jsou zatěžkanější a pomalejší kusy, které nijak nenarušují celkově nepříjemnou atmosféru. Je tomu právě naopak. Vypalovačky jako “Partying at the Grave” a “Swolled nwith Parasites” jsou nesmlouvavé až běda, ale když z repráků zní tíživá “Dismal Apparition” nebo doomově opatrné “From the Sunken Citadel…” a “Surgeon of Immortality (Alfredo Salafia)”, tak dostává “Atrocious” mnohem širší rozměr.
Ve výsledku se jedná o desku vyrovnanou a s vynikající atmosférou, jíž chybí snad jen ty hororové samply a vsuvky, ale jinak je “Atrocious” víc než řemeslně odvedenou prací, již jsem očekával.
Země: Česká republika Žánr: grindcore Datum vydání: 24.2.2014 Label: Bizarre Leprous Production
Tracklist:
01. Koi Throat Fuck
02. Ikebana Body Parts
03. Sumo Sex Instructor
04. Menstrual Tea Relax
05. Ten Seconds in a Cunthole
06. Rest in Piss
07. Drowned in Budvar
08. Human Tofu
09. Rising Sun Carnage
10. Shitcuntsen
11. N.G.S.I.T.S.B.
12. Yan Zing Butchery
13. Ass I Jakta
14. Detestation
15. Koza Kura
16. Hard Cock Cafe
17. Tantou Kimono
18. Natural Tits Mafia
19. March of Jig-ai
20. Rice Bombing
21. Animal Revenge
22. Ejaculation Complete
Jig-Ai je na české goregrindové scéně již celkem prověřené jméno a není tedy divu, že leckdo očekával, s čím tihle veteráni po dlouhých šesti letech odmlky přijdou. Přišli s fošnou nazvanou “Rising Sun Carnage”, a jestliže si mohu hned v úvodu dovolit srovnání s předchozími dvěma alby (jmenovitě “Jig-Ai” a “Katana Orgy”), jde momentálně o nejprůměrnější (schválně nepoužívám jiný výraz) desku v jejich kariéře. Proč, to si povíme vzápětí.
Na Jig-Ai jsem ujížděl už “v mládí”, kdy se mé ušní bubínky teprve seznamovaly s extrémnější muzikou a zároveň nebyly tak vybíravé. Ne, že by na Jig-Ai bylo něco špatného, to vůbec ne. Ve skutečnosti jsou jejich první dvě alba mou srdcovou záležitostí a nedám na ně v žádném případě dopustit. Strašně mě tehdy brala ta šílená kombinace japanistiky s úchylně laděnou svižnou hudbou. A co si budeme povídat, ten jejich goregrind zní prostě zatraceně cool. Novou desku jsem tedy vyhlížel na jednu stranu s velkým očekáváním, na druhou s obavou, zda budou kluci po takové době ještě schopni vyprodukovat nějaký kvalitní materiál. A po prvních cca deseti posleších musím konstatovat, že se jim to povedlo tak napůl.
V první řadě, “Rising Sun Carnage” se stopáží nebezpečně se blížící čtyřiceti minutám je prostě zbytečně dlouhé a to může být v daném žánru dost často problém jednoduše proto, že čím delší prostor goregrindu věnujete, tím více musí být inovativní nebo přelomový, aby se vůbec dal v pohodě poslouchat. To se tady naneštěstí neděje a deska tak zhruba u 17. (celkem 22) písně ztrácí docela slušně dech. Ne, že by následující songy byly vyloženým odpadem, ale prostě už nemají nabídnout co navíc. Osobně preferuji kratší grindové desky, které když jsou kvalitní, sjedu je klidně patnáctkrát za sebou (vzpomenu třeba na poslední EP Rotten Sound). Příště by se mi tedy líbilo méně písniček, kratší stopáž a větší údernost.
Má vůbec smysl mluvit u goregrindu o větší údernosti? Ano, v případě Jig-Ai má. Jejich nové písničky nejsou špatné (takový běžný žánrový standard), ale také nejsou nijak závratně dobré. Paradoxně je nejvíce potápí nástroj, který by měl být naopak tím stěžejním – bicí. Nejenže jsou zcela jednotvárné a bez špetky nápadu, ale jsou i divně nazvučené a nejdou moc dobře slyšet. Nevím, jestli šlo o záměr, každopádně díky těmto dvěma elementům jsem se několikrát přistihl v situaci, kdy jsem si o třech písních za sebou myslel, že jde pouze o jednu, což je samozřejmě hodně špatně. Mám pocit, že na předchozích albech s ničím takovým problém nebyl a na “Rising Sun Carnage” mi to tedy vadí o to více.
Obecně byly dříve písně takové zajímavější a nebál bych se říci, že o něco hravější. Tady se zpomalilo, tuhle zavřískalo, tam se zase ukrýval zajímavý netradiční riff. To “Rising Sun Carnage” trochu postrádá, ačkoliv nemůžu říci, že by šlo o pouhou bezduchou sbíječku bez nápadu. Těch lepších momentů tu několik je, ale trochu je zase zabíjí brutální stopáž, protože v tom všem tak trochu zanikají. Výborná je třeba píseň “Animal Revenge” doplněná zvuky různých zvířat, což do grindového kontextu prostě skvěle sedí. Co se nedá Jig-Ai upřít, jsou velmi vtipně servírované názvy jednotlivých písní. Myslím, že “Koi Throat Fuck”, “Shitcuntsen”, “Hard Cock Cafe” nebo “Rice Bombing” mluví samo za sebe. Jako tradičně se mi líbí frontmanův výborný growl/pig squeal/vřískot, ten prostě nemá chybu.
Sečteno a podtrženo, v případě “Rising Sun Carnage” se jedná o poměrně průměrnou a ničím moc zvláštní desku. Proto jsem v úvodu použil výraz “nejprůměrnější”, i když bych se chvílemi nebál sáhnout i po něčem více ostrém. Ačkoliv mohl celý text vyznít trochu jinak, neposlouchají se nové písně Jig-Ai tak hrozně. Nový materiál má své světlé chvilky a vražedné tempo, ale ke dnu jej táhne absence zajímavých nápadů, špatné bicí a dlouhá stopáž. Prostě taková klasika na chvíli. S přihlédnutím k minulosti si ale myslím, že Jig-Ai mají prostě na víc. O dost. Lepší čtyři a půl bodu.
Další názory:
Uznávám, že i z mého pohledu by “Rising Sun Carnage” víc slušela o pár minut kratší stopáž, ale i přesto tak nějak netuším, kde kolega vzal jen 4,5 bodu, protože Jig-Ai jsou pořád hodně dobří. S bicími nemám vůbec žádný problém, a že by snad albu chyběly nápady, o tom by se dle mého skromného názoru dalo taktéž polemizovat. Důkazem může být například “Animal Revenge”, která se po první zvířecí půli zlomí do naprosto excelentní a na poměry grindu vysoce netradiční pasáže, jež jako by vypadla odněkud z hájemství žánrů jako post-hardcore nebo sludge. To byl samozřejmě ten nejkřiklavější příklad, protože vyjma tohoto jednoho kusu Jig-Ai jedou celou dobu ve zběsilém grindovém tempu (což přítomnost nápadů nevylučuje), které je ovšem tak úderné, že s výjimkou oné stopáže si vážně není na co stěžovat. Mě osobně to baví a s výsledkem jsem spokojen. H.
Ačkoliv slovíčko “slup” vypadá, jako že člověk něco slupnul, ve skutečnosti je Slup malá vesnička v jihomoravském kraji nedaleko Znojma. Osobně jsem tam nikdy v životě nebyl, nicméně podle všemocné Wikipedie zde nežije ani 500 obyvatel a podle mapy se tu nachází jeden kostel, jeden vodní mlýn a jedna autobusová zastávka. No, a kromě toho je Slup ještě taky grindová smečka z Brna…
Ačkoliv jsem v prvním odstavci věnoval víc prostoru obci Slup než kapele Slup, nemusíte se bát, že bychom se snad přeorientovávali na zeměpisnou stránku, protože si přece jenom budeme dále povídat spíše o té skupině. Slup brázdí vody undergroundu už nějakých pět let, během nichž odehráli necelé čtyři desítky akcí, vydali dvě vlastní fošny “Mimo mísu” (2012) a aktuální “Dramatorgie” (2014) a v loňském roce také 3-way split s nějakými smečkami z Austrálie a Mexika, jejichž jména stejně nikomu nic neřeknou, tudíž se jimi nemá cenu zabývat. Někomu by však mohla být povědomá jména muzikantů, kteří se ve Slup scházejí, protože ve tříčlenné sestavě najdeme i lidi z High Purity nebo Spineless Fuckers.
Toliko k obligátním úvodním zdržovačkám a nyní už hurá na “Dramatorgii”. Popis toho, co Slup na fošně předvádějí, bude vlastně hodně jednoduchý, protože ona i samotná produkce kapely je poměrně triviální. Slup drhnou grind jak noha, přičemž nejblíže mají k srandovnímu tupa-tupa grindu plného skočných riffů, tu a tam se ovšem ozve i náznak ostrého agresivního grindu. To ale klidně může být jen můj pocit, protože nevážnost hraje prim a už jen z prezentace kapely je nad slunce jasné, že tady půjde spíš o srandu než o cokoliv jiného. Ostatně, dostatečně výmluvné je už jen logo kapely, v němž jsou jednotlivá písmenka složena ze stříkajících penisů. No, a kdyby někomu náhodou logo uniklo, už jen názvy songů vás musí přesvědčit – “Kamasutra prasat”, “Hoven se nezbavíš”, “Nemel sračky” a další perly. Cítíte v tom snad nějaké skryté poselství? Já tedy ne, já v tom cítím hlavně srandu.
Vůbec bych se nedivil, kdyby se v podobném duchu nesly i texty, posoudit to ovšem nedokážu. Jak je totiž v grindu nepsaným, ale takřka bezezbytku dodržovaným pravidlem, zpěvákovi Mirovi nebudete rozumět ani slovo. I když zpěvák je možná trochu nadnesené pojmenování (což není myšleno jakkoliv pejorativně), ostatně i samotní Slup tvrdí, že to není zpívání, ale “žgrindání”.
“S tímhle hřebečkem bych šukala zas a znova,
umí mě tak rozpálit, že mám pocit,
jako by mi z bobra vyrůstala duha.”
(Nemel sračky)
Já osobně mám tenhle druh tanečního sranda grindu docela rád, tudíž mě “Dramatorgie” baví… možná by se někdo mohl podivit, že mi ke štěstí stačí jen to, že někdo tuhle muziku hraje, ale ruku na srdce, ono je to provedení trochu vedlejší, protože pokud se nejedná o nějaký fakt kanál, tak všechny ty kapela znějí skoro stejně. Je pravda, že by se mi asi líbilo víc, kdyby to bylo ještě trochu skočnější, protože mě Slup nejvíce baví právě v těch nejchytlavějších momentech, ale tím neříkám, že když se skupina rozjede a nasadí větší tempo, že by to snad bylo špatné, protože i tyhle pasáže jsou úplně v pohodě.
K zábavnosti “Dramatorgie” samozřejmě notnou měrou přispívá i dobře odhadnutá délka… nebo možná lépe řečeno krátkost. Fošna trvá necelých 26 minut, což se sice na první pohled může zdát málo, ale pro tenhle typ muziky je to přesně tak akorát. Upřímně si nedokážu představit, že bych to, co Slup hrají, měl poslouchat třeba i 50 minut, to by prostě nešlo, ale takhle je to v klidu. Vzhledem k 26minutové stopáži a počtu 13 fláků je hned zřejmé, že ani jednotlivé tracky nebudou zrovna desetiminutové opusy – drtivá většina se jich vejde do rozmezí mezi minutou třicet a dvěma třicet. Ke cti kapely však slouží, že nejde o čiré výplachy, ale dojde i na nějakou tu změnu tempa. Jasné, obecně to není žádné terno, ale pro spoustu grindových kapel je kolikrát problém změnit tempo alespoň jednou za celou desku, natožpak v rámci songu.
“Pánové, může mi kurva někdo říct, co to bylo?” (Jen ženy.cz)
“Dramatorgie” je taková pohodová placka. Jistě to není žádný trhák, a pokud jste už někdy nějaké žánrové album slyšeli, pak si z hudby Slup na zadní kapsy kalhot nesednete, ale to neznamená, že by nešlo o slušnou práci. Fandy stylu, jimž je to asi určeno především (co si budeme povídat, grind nezvládne poslouchat nikdo jiný než jeho fandové), to myslím uspokojí bez sebemenších problémů, protože Slup hrají přesně to, co si grindoví posluchači žádají…
Po delší době mi ve složkách promo CD přistálo album i od jiné smečky než polské. Těch se za poslední dobu urojilo požehnaně a já se nestačil divit, kolik že těch kapel (mnohdy i hodně dlouho fungujících) se na území našich sousedů nachází. Tahle recenze se však pohybuje na trochu odlehlejším kousku země na západ od našich hranic. Svoji hudbu totiž posílají Abaddon Incarnate až Irska, konkrétně z Dublinu. Album “Pessimist” je jejich již pátým dlouhohrajícím počinem po dvaceti letech existence. Jeho vydání se protentokráte zhostil label Candlelight Records, který je obecně dobře známý. Vždyť pod jejich křídly vychází či vycházela zářivá jména na metalovém kolbišti. Za všechny zmíním pár spolků, ať už současných či bývalých. Jsou mezi nimi například 1349, Anaal Nathrakh, Blut Aus Nord či Emperor.
Co by mohlo čtenáře na začátek zaujmout, je fakt, že za bicími zde sedí Johnny King, což je vcelku obyčejné jméno. Tento člověk však nabušil poslední dvě řadovky značně stylově odlišných Irů Altar of Plagues. Na nahrávce se určitě nedočkáte táhlých temp a rozsáhlých hudebních ploch, ale pořádně našlapaného death/grindu od podlahy. Od svých prvních kroků ušla kapela ohromný kus cesty, textová stránka značně otočila kormidlem jinam, jsou introspektivní a o pocitech, které všichni dobře známe. Žádné chlívárny neočekávejte.
Skladby jsou na grindový chlív poměrně dlouhé, nicméně jsou natolik narvané energií a koulema, že vás s úvodní salvou “Pessimist” přirazí ke zdi a drtí nekompromisně až do konce. Nahrávalo se v The Hive v Dublinu, a skladby jsou natočeny živě, proto z alba leze taková energie a spontaneita, nasranost. Vracíme se tu někam k 80. letům a smečkám jako raní Napalm Death, Repulsion či Carcass. Přikrmili to však řádnou porcí crustové nasranosti, která v poslední době také válcuje extrémní hudební scénu. Není tudíž neobvyklé, že totální vyhlazovák je vzápětí vystřídaný svižným d-beat rytmem, který roztančí všechny hlavy pod pódiem. Nezapomíná se ani na klasický švédský chrastivý střih ve stylu legendárních Nasum. Ve studiu Mieszko Talarczyka kapela také v minulosti nahrávala.
Při zachování brutality a špíny celkového vyznění však je album zvukově velice kompaktní. Kytary trhají šlachy, ale i tak jim neschází čitelnost a nazvučení bicí je naprosto libové. Bubeníci si zde na výkonu Kinga pošmáknou. Kolekce třinácti skladeb se s posluchačem nepáře, zní to jako klišé, ale nevidím příliš důvod vyhazovat nějaké výraznější skladby. Album pobaví jako celek, jen si sednout a nechat volný průchod svým frustracím, toto je totiž ideální soundtrack. Psychóza nahrávky je navíc dokrmena naprosto luxusním obalem. Když to vezmu kolem a kolem, tohle album prostě není typickým zástupcem death/grindové produkce současnosti. A já říkám – díky za to. Z nových chlívů jedna z nejzábavnějších věcí, co jsem za poslední dobu slyšel.
Nu, dnes tu máme další splitko, kterému je třeba se podívat pod kůži. Podle názvu se dá odhadovat, že pokud to bude něčí kůže, tak především ta lidská. To většinou dává tušit, že buď půjde o hutnou depresárnu, nebo naopak o námrd, jehož jediným cílem je rozbíjet hlavy. A když se člověk podívá, co jsou obě kapely zač, dojde k tomu, že tentokrát je správně druhá možnost.
Slovinští Hellcrawler, kteří mají na starost první půlku počinu, drtí něco mezi death metalem, crustem a rokenrolem. Směska je to věru úderná a prvních deset minut patří jen jim. Mírně garážový, čitelný zvuk, ve kterém vynikají všechny nástroje (a především baskytara) je slušnou poznávací vlastností, stejně jako přímočará struktura skladeb a živelnost. Nejvíc mě baví asi třetí skladba (ze tří), “Green Machine” – přijde mi nejvíc hravá a má parádní tah na bránu. Příliš velké rozdíly ale mezi songy nehledejte, tohle je prostě lehce umazaný bordel, který bude nejlépe fungovat živě.
Druhá polovina “The End of Humanity” přilétla od protinožců. Australší Wölfe na to jdou ještě víc od lesa a neserou se už vůbec s ničím. Garážový zvuk, crust s pořádnou dávkou grindu a thrashe v krvi a zběsilé tempo dává tušit, že tohle nebude o ničem jiném než jen o stínání hlav. Čtyři skladby, z nichž tři se vejdou do dvou a půl minut, mě ale nezaujaly tolik jako předchozí Hellcrawler, spíš než zábavné mi přijdou dost monotónní. Výjimkou je snad trochu promakanější “X”, která není jen bezhlavý nášup. Svoje fanoušky ale tahle odnož hudby má a věřím, že na koncertě by mě Wölfe nenechali chladným.
Těší mě žánrová spřízněnost kapel, jsem rád, že tohle splitko není co kapela, to úplně jiná hudba, ačkoliv odlišností je pořád dost a mnohem víc mi sedli odlehčenější Hellcrawler, kteří sice nejsou takový námrd, hudebně mi ale přijdou mnohem zajímavější. Nemůžu říct, že by to klukům z Wölfe nešlapalo, ale jistá nevyváženost tu z mého úhlu pohledu přece jen je. I tak jde pořád o slušný nadprůměr, a to v obou případech.
Je docela zábavné, jak jde v některých případech poznat, co a jak kapela hraje, už jen na pohled z dálky, aniž byste slyšeli jedinou notu. Třeba u španělské smečky Disturbance Project se vám stačí podívat jen na tracklist jejich letošního počinu “Grita mietras puedas” a bude vám okamžitě jasné, že tady by bylo hodně naivní očekávat cokoliv jiného než agresivní grindcore v pořádně zběsilém pojetí. Žádné překvapení se opravdu nekoná, Disturbance Project hrají přesně tohle, takže jestli milujete třeba staré Napalm Death nebo Extreme Noise Terror, tohle je muzika přesně dle vašeho gusta.
Disturbance Project se opravdu s ničím nemažou. Na “Grita mietras puedas” se nachází celkem 25 songů, ale celková hrací doba jen lehce přesahuje 20 minut. Z téhle bilance je asi jasné, že většina válů se nedohrabe ani na jednominutovou stopáž – a opravdu, z těch 25 se jich jen pět vyškrábe nad minutu, přičemž nejdelší z nich má minutu a 12 vteřin. Z toho také vyplývá, že je asi zbytečně čekat nějakou propracovanou muziku nebo vlastně snahu o cokoliv, protože tohle není nic jiného než agresivní grindový bordel, mezi jednotlivými songy v podstatě není žádný rozdíl, sem tam se třeba ozve kraťoučké basové intro (“Día tras día”, “Mentiras”), ale to je vždycky tak vteřina, dvě, jinak jsou všechny skladby vzteklé šlehy jedna vedle druhé. Šílené tempo, hrubá nálož extrémně rychlých riffů hlava nehlava a střídání výš položeného řevu s typickým chrochtáním – nic jiného od Disturbance Project nedostanete.
Možná by se ještě slušelo říct, co je “Grita mietras puedas” vlastně zač, protože to není ani klasické album, ani EP. Ve skutečnosti se jedná o kompilaci písniček, které vyšly už dříve na různých splitech (v podstatě nic jiného splity nemají Disturbance Project prozatím na kontě), ale ono je to upřímně řečeno stejně úplně jedno, protože i kdyby šlo o desku plnou nové muziky, stejně by to znělo naprosto totožně jako “Grita mietras puedas”.
