Země: Norsko Žánr: hard rock / heavy metal / rock’n’roll Datum vydání: 17.1.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Good Morning Riot 02. Endless Nights 03. (She’s) Hot Tonight 04. The Absinthe Voyage 05. Lady of Perpetual Sorrow 06. The Moonshine Years 07. No Bet for Free 08. On the Run Again 09. Mistress in Madness 10. Reaper on the Hunt 11. You’re Dead Now 12. ØL Hodnocení: Kaša – 7/10 H. – 4,5/10 nK_! – 7/10 Průměrné hodnocení: 6,2/10 Odkazy: facebook / twitter

Chrome Division, potažmo všechny kapely, v jejichž řadách se personálně angažuje nějaký profláklý ksicht, to budou mít vždy těžké. Můžou se snažit, seč jim síly stačí, a stejně budou muset ze strany posluchačů a hudebních kritiků čelit narážkám a otázkám, zda by jejich hudba budila tak nadšené ohlasy, kdyby se jednalo o novou partu plnou neznámých jmen. Přiznám, že i mě toto (teď nemluvím jen o Chrome Division) nejednou napadlo a pojďme si nalít čistého vína, v případě této pětice, která se zaměřuje již od první desky na šlapavý heavy rock’n’roll, není tato úvaha daleko od pravdy. Ale co, to nemění nic na tom, že tahle parta umí ten svůj šlapavý rock’n’nroll zahrát pěkně od podlahy řízně a čtvrtá řadovka “Infernal Rock Eternal” na tom nic nemění.

Od roku 2004, kdy se v jedné skupině sešli Shagrath (Dimmu Borgir, Ov Hell), který se nechopil mikrofonu, ale kytary a Tony White, jenž kdysi ničil škopky v Old Man’s Child, kapela neomračovala přehršlem známých jmen, takže vyloženě o superkapele se v tomto případě hovořit nedá. A nic na tom nezměnil ani později příchozí zpěvák Shady Blue, který se dodnes prezentuje v řadách melodických thrasherů Susperia, jež pro mne navždy zůstanou kapelou jednoho slušného alba (debut “Predominance”), po němž následovala pouze průměrná vata. Kam tím ale mířím. Jakkoli se u běžné superskupiny dá očekávat, že každý přinese kousek toho “svého” z domácího působiště, tak v tomto ohledu jsou Chrome Divison v podstatě kapelou novou, domovskými působišti hudebně nepopsanou. Žádné blackové sypačky, jak by se od výše uvedené dvojice muzikantů, kteří dodnes zůstávají jedinými zakládajícími členy, tady nenajdete. Pouze přímočarý rock’n’roll se zemitým základem, který v konečném znění nepůsobí vůbec špatně. Posluchačský zážitek století to sice nikdy nebyl a ani nebude, ale třeba na párty? Proč ne. V textech se to jen hemží holkama, chlastem a podobnýma krávovinama, které prostě táhnou, a vzhledem k tomu, že po celých padesát minut se až na jednu výjimku prakticky nezpomalí na úroveň rockových ploužáků, tak v jistém ohledu tahle muzika nemá chybu.

Od minula se nic nezměnilo, takže se připravte na standardně nicneříkající obal, hodně podobný zvuk, totožnou stavbu písní, tytéž rytmy a refrény, které jste už v obměněné podobě určitě slyšeli, a přesto všechno, co jsem “Infernal Rock Eternal” dokázal doposud vytknout, si nemůžu pomoct, ale má v sobě tu sílu, aby zabavilo minimálně do stejné míry jako jeho předchůdci. Titulovat tady některé skladby jako silnější nebo slabší je víceméně zbytečné, protože jednotná nálada je může až nebezpečně slévat do jedné koule, nicméně mě osobně nejvíc chytla hned úvodní klipovka “Endless Nights”, která navazuje na nezvyklé latino-intro “Good Morning Riot”. Nejenže je to jedna z nejchytlavějších písní, ale svým pomalejším rytmem se lehce odlišuje od našlapaného zbytku, takže úloha nejviditelnějšího kousku je pro ni jako ulitá. Díky velmi zpěvné vokální lince, jež do pochodového riffu pasuje, a talk boxu, který skladbu odpálí a jenž se k mé osobní radosti ještě se ke slovu dostane, je na titul hitovky celé desky zaděláno. Ačkoli tento post mocně atakují “(She’s) Hot Tonight” a “Mistress in Madness”, kde zejména “(She’s) Hot Tonight” mě dostala sborovým halekáním podpořeným refrénem. Přestože jsem říkal, že nepřijde na řadu žádná vyložená balada, tak nebudu daleko od pravdy, když “Lady of Perpetual Sorrow” tímto označením pojmenuji, protože špalnělka, která zpříjemňuje kytarové hřmění, a melodický vokál Shadyho ji zjemňují do podoby ne úplně vzdálené zámořským jižanským partám. No a nesmím opomenout závěrečnou “ØL” ve velmi rychlém tempu, pro níž je lehkou vadou na kráse snad jen fakt, že těch kytarových vyhrávek a sól je v ní až moc, ale jako důstojná tečka za velmi slušnou deskou nijak nekazí veskrze pozitivní dojmy.

Proč veskrze? Abych jen nechválil, tak uznávám, že jestli něco “Infernal Rock Eternal” škodí, tak je to lehce natažený seznam skladeb, kterých se sice (nepočítaje intro) sešla na albu klasická jedenáctka, nicméně ta – při průměru pěti minut na song – není pro přímočarý rock’n’roll zrovna lichotivá. Určitě by se nic nestalo, kdyby se dva až tři slabší fláky vypustily. Je škoda, že tyto nudnější kusy se nachází hned za sebou, takže střed alba pak působí, zvláště oproti našlapanému úvodu, docela vyčpěle. Příště si tedy prosím menší porci bez utahané “The Moonshine Years”, nevýrazné “No Bet for Free” a částečně i “On the Run Again”, jíž ani slušný refrén nevytáhne nad rámec standardu tvorby Chrome Divison.

Z výše uvedeho je asi jasné, že komu Chrome Division doposud nešmakovali, tak se díky “Infernal Rock Eternal” vůbec nic nezmění, ale byla by škoda album odepisovat, protože má koule a díky velmi pohodové atmosféře není problém se jím prokousat bez výrazného pocitu nudy. Osobně bych si dokázal představit o takové dvě až tři písně míň, které jsou opravdu navíc a prodlužují něco, čemu by slušných čtyřicet minut slušelo daleko víc, ale obecně vzato nic proti. Slušný nadstandard, jenž je mediálně protlačován silným vydavatelstvím, ale i napříč tomu se Chrome Division nedá upřít, že to, co dělají, dělají dost dobře, takže proč se na chvíli nenechat unášet pohodovým heavy rock’n’rollem pro chlapy. Za mě silnější sedmička.

Další názory:

Chrome Division jsou nejspíš kapelou, která vás buď chytne a tu její muziku si prostě užijete, anebo vás nechá naprosto chladnými, což u špinavého heavy rock’n’rollu de facto znamená, že je to pro vás úplně odepsané. Vzhledem k tomu, že jste se už jistě podívali na mojí známku, vám již musí být zcela jasné, do jaké sorty patřím já. Nemůžu si ovšem pomoct, v podání Chrome Division mě tahle jakože jízda nikdy nebavila a “Infernal Rock Eternal” je na tom úplně stejně, což je ale docela škoda, protože třeba vokál Shadyho Blue je pro tenhle druh hudby přímo jak stvořený. Hudebně to však pro mě není docela ono a těch momentů, kdy by to šlapalo takovým způsobem, jaký bych si já osobně představoval, je na albu naprosté minimum – jedním z takových je třeba rozjezd “Endless Nights” (říkám jen rozjezd, ne celý song) nebo riff “The Absinthe Voyage”. Přítomnost pár profláklejších jmen norské scény (upřímně, domovské kapely všech zúčastněných jsou mnohem zajímavější a zábavnější, včetně “black metalu pro děti” od Demon Burger… teda, Dimmu Borgir) mi hodnocení sama o sobě také nezvedne, takže ve výsledku je to podle mě stručně a jednoduše řečeno nuda. Možná by mi někdo mohl oponovat, že pro úroveň, na níž Chrome Division přece jenom hrají, je známka 4,5/10 silně neobjektivní, ale nasrat, protože tohle je subjektivní názor.
H.

Po několika posleších “Infernal Rock Eternal” uděluji Chrome Division stejnou známku jako tři roky nazpět, kdy jsem osobně recenzoval jejich předchozí fošnu “3rd Round Knockout”. Novinka je stále stejně (a místy možná o něco více) natřískaná, šlape jí to stejně dobře, zábavu roztáčí pěkně od podlahy a hlavně tenhle tvrdý rock’n’roll prostě žeru. Frontman Shady Blue válí po celé stopáži a zbytek kapely mu zdatně sekunduje, ale naneštěstí se od minule Chrome Division ze svých chyb nepoučili, a tak i “Infernal Rock Eternal” zbytečně trpí kvůli několika nesmyslně hluchým místům a pár zbytečným písničkám (třeba “Reaper of the Hunt”). I s bonusem čítá celková stopáž něco těsně po hodinu, což je u podobné dirty hudby podle mě už hodně na hraně. Kolem čtyřiceti minut by příště stačilo, děkuji. Za poslech rozhodně stojí: “Endless Nights” (hlavně úvod), “The Absinthe Voyage”, “The Moonshine Years” a přídavek “Dirty Dog”.
nK_!