Země: Norsko Žánr: hard rock Datum vydání: 29.9.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Wolf in My Heart
02. Holy Roller
03. Out of the City
04. Volcano Girl
05. Tales from the Crypt
06. Diamond
07. Into the Wild
08. Gravity
09. High and Dry
10. Waiting for the Night
11. Boy Wonder
Když loni norští hard rockeři Audrey Horne vydávali své čtvrté studiové album “Youngblood”, jednalo se pro mé uši o velkou neznámou. Na rozdíl od mnohých českých fandů mi tohle jméno neříkalo nic ani v souvislosti s jejich opakovanou účastí na festivalu Masters of Rock, na který už řadu let nejezdím, takže mě ten jejich upřímný a šlapavý rock mile zaskočil. Nyní, po roce a půl, už je situace jiná. “Youngblood” mě chytlo natolik, že jsem si během té doby naposlouchal i zbytek diskografie a k Audrey Horne se pravidelně vracím. No, a protože už můžu říct, že špatné album tato pětice během svého fungování ještě nevydala, tak novinka “Pure Heavy” se s příchodem na svět ocitla ve světle relativně velkých očekávání.
Na to, zda je “Pure Heavy” hodné jména kapely (postava, jíž ztvárnila Sherilyn Fenn v seriálu “Městečko Twin Peaks”), si ještě chvíli budete muset počkat, protože se sluší tuhle pětice alespoň trochu představit. Již od svého vzniku se Audrey Horne točí kolem známých osobností norské metalové scény. Jmenovitě se jedná o dvojici Arve Isdal z Enslaved a Tom Cato Visnes (známý spíš jako King ov Hell) z Gorgoroth, God Seed a řady dalších. Ačkoli druhý jmenovaný v kapele již řadu let nepůsobí, tak jej musím zmínit hlavně proto, abych mohl o Audrey Horne mluvit jako částečném all-star bandu, v němž si jednotliví členové mohli odpočinout od svých domovských formací. Arve Isdala tak v současné sestavě doplňují bubeník Kjetil Greve, basák Espen Lien, druhý kytarista Thomas Tofthagen a vynikající zpěvák Toschie, který možná nedisponuje tím nejširším rozsahem, ale plně to dohání svou přirozeností a energičností.
Dohromady pak těmto pánům pod rukama vzniká neuvěřitelně šlapavý hard rock, který ctí ty nejpůvodnější kořeny a který ve výsledku zní jako takový mix Led Zeppelin, Deep Purple, Kiss, a abychom se drželi i kytarovějších jmen, tak mě napadají Saxon. Ovšem věřím, že každý si doplní jména jiná dle své vlastní představivosti. To, co tím chci říct, je, že hudba Audrey Horne možná nepřináší nic nového a z jistého hlediska recykluje postupy, které fungují již dekády, nicméně v jejich podání je to provedení zatraceně povedené. Chytlavostí se na “Pure Heavy” rozhodně nešetří. A tu chytlavost si prosím neplést s lacinou vtíravostí, protože na tohle Audrey Horne neslyší. Naproti tomu dokazují, že přímočará rytmika, jednoduché riffy a zpěvné vokální linky Toschieho můžou dohromady fungovat i na pátý pokus, a přestože je to stále stejná variace na dané téma, tak to nezačíná nudit.
S přibývajícími alby jako by se Audrey Horne začali hudebně otáčet směrem k větší přímočarosti, která však nefunguje na úkor škály zajímavých momentů, jež posluchače uhranou a nutí pouštět si dané album stále dokola. Na tomhle nešetří ani “Pure Heavy”, které předchozí čtyři počiny kapely hravě vyrovnalo. Důvod? Slabých momentů zde opravdu moc není a od úderného otvíráku “Wolf in My Heart” až k závěrečné šlapavé hitovce “Boy Wonder” mi přijde navíc jen kraťoučká akustická “Diamond”, jež nefunguje ani jako intro k písni následující, ani jako samostatná skladba, takže nevím, co si o ní myslet.
“Pure Heavy” pokračuje tam, kde se s “Youngblood” skončilo, takže svým způsobem je vše v naprostém pořádku. Album otvírá hitovka z říše snů “Wolf in My Heart”, která má všechny předpoklady k tomu, aby se stala poznávací značkou Audrey Horne. Šlapavé tempo, při němž se dobře klepe do rytmu, a nenápadná rytmika s kytarami ve slokách si pomaličku připravují půdu pro explozivní refrén, v němž to Toschie se svými kumpány rozpálí. Ačkoli je album v celé své délce klasicky ozvučené a na vyložené aranžérské komplikovanosti zapomeňte, tak dvojice Isdal/Tofthagen toto dohání svou kytarovou hrou. Tu nějaké sólo, tu zase kytarová vyhrávka, přičemž místo v popředí konečného soundu si borci prohazují pravidelně, což přispívá k až živému dojmu, jejž “Pure Heavy” zanechává.
Nemá smysl rozebírat desku píseň po písni, protože to není účelem recenze, nicméně pokud můžu, tak vyzdvihnu ty nejlepší momenty, k nimž určitě patří “Holy Roller”, což je rychlejší riffová jízda, která patří k tomu nejtvrdšímu a zároveň nejzapamatovatelnějšímu, co album nabízí. “Tales from the Crypt” je další variací na šlapavou rádiovou hitovku (to ostatně pasuje na většinu skladeb), která je poháněna tleskací rytmikou. Hodně se mi líbí i “High & Dry”, což je další klasická rychlovka, ovšem to kytarové sólo v její druhé polovině je nadmíru povedené. Předposlední “Waiting for the Night” zní, jako by vypadla z amerických rockových alb z 80. let. Chybí už jen ty syntézátory, ale její refrén mi bude v hlavě znít ještě zatraceně dlouho. Závěrečná “Boy Wonder” mě překvapila Toschieho barvou vokálu, v níž zní jako kopie Ozzyho Osbournea, což je jenom taková zajímavost, ale to hlavní na tomto válu je, že album zakončuje minimálně stejně kvalitně, jako začalo, a podtrhuje celkovou vyrovnanost.
Přestože se “Pure Heavy” takřka po celou dobu pohybuje v několika málo rovinách a dá se říct, že albu schází vyložený vrchol, k němuž by se směřovalo, nebo moment překvapení, u kterého by spadla čelist, tak to kvalitnímu posluchačskému zážitku vůbec nic neubírá. Audrey Horne prostě hrají tak, jak se jim to líbí. Jako ze starých časů. A dokud budou na své desky cpát materiál prostý hluchých momentů, tak jim tu jejich hru na chytlavý rock/metal plný vzletných refrénů a klasických postupů budu baštit i s navijákem. A tomu odpovídá výsledné hodnocení, jímž oceňuji vyrovnanost materiálu, absenci laciných póz a kalkulu, kterým pánové tu svoji porci šlapavého rocku v moderním hávu nekazí. Za mě prostě a jednoduše skvělá práce.
Země: USA Žánr: hard rock / metal Datum vydání: 16.9.2014 Label: Dik Hayd International / Roadrunner Records
Tracklist:
01. World on Fire
02. Shadow Life
03. Automatic Overdrive
04. Wicked Stone
05. 30 Years to Life
06. Bent to Fly
07. Stone Blind
08. Too Far Gone
09. Beneath the Savage Sun
10. Withered Delilah
11. Battleground
12. Dirty Girl
13. Iris of the Storm
14. Avalon
15. The Dissident
16. Safari Inn
17. The Unholy
Povídání o Saulu Hudsonovi, známém spíše jako Slash, nelze nezačít u Gun n’ Roses. Je tomu již 27 let, co se tento kudrnatý kytarista stal jedním z poznávacích znamení party s frackovitým Axelem Rosem v čele. Svými melodickými kytarovými kudrlinkami zabrušoval ostré hrany nespoutaného rock’n’rollu, s jakým tato legenda přišla na debutovém albu “Appetite for Destruction”, a okamžitě se stal jednou z největších ikon kytarového řemesla v tvrdé muzice. Následnou historií Guns n’ Roses a samotným odchodem Slashe z řad kapely se zabývat nemusím, protože pro skalní fanoušky je to dodnes propírané téma, o němž už sepsaly celé archy papírů, ovšem z hudebního hlediska je hlavní, že Slash na hudbu nezanevřel a od té doby se postupně vrací k samé podstatě rock’n’rollu. Načal to již s bluesem načichlými Slash’s Snakepit a pokračoval skrze hvězdné Velvet Revolver s dalším problematickým zpěvákem v čele, tentokrát se Scottem Weilandem. A tak se pomalu, ale jistě, dostáváme do aktuální desetiletky, kterou se Slash rozhodl pojmout v sólovém duchu.
Prvotina “Slash” je pro mě dodnes lehký přešlap, který i navzdory široké škále hostujících zpěváků nebaví tak, jak bych od natolik vybrané společnosti očekával. Slash však velmi rychle tento hudební all-star mišmaš opustil a hned na následujícím, tedy minulém, “Apocalyptic Love” se vrátil k tomu, co mu jde nejlíp. Našlapané kytarové vypalovačky, občas nějaká ta balada s teskným sólem a hlavně spousta kytarových riffů. Skvělých riffů. Slash sice byl kápo, ovšem album, které vyšlo pod hlavičkou Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators, mělo do klasického kytarově sólového alba daleko, protože výsledek byl hodně skupinový a nebýt toho, že je jméno ústředního kytaristy podstatně zvučnější než zbytek kapely, tak by se dalo klidně mluvit jako o albu jistých The Conspirators. Protože Slash s “Apocalyptic Love” sklízel úspěchy a rocková tvář mu stále velmi sluší, tak jsem od “World on Fire” nečekal nic jiného než pokračování toho, kde se minule skončilo.
A přesně to jsem dostal. Jen v poněkud delším formátu, než bych si přál. Tím jsem tak trochu nakousl snad jediný neduh, který se tentokrát Slashovi nepodařilo uhlídat. Je jím hrací doba základní verze alba, která se zastavila na opravdu odvážných 77 minutách. Přestože mám Slashe a zejména Mylese Kennedyho rád a jejich společné skladby bych mohl poslouchat denně, tak tahle porce je i na mne při jednom zátahu dost. Ony samy o sobě ty songy nejsou vůbec špatné, a pokud si odmyslím nevýrazné “Too Far Gone”, “Dirty Girl” a nepříliš trvanlivou “The Dissident”, jíž to (zprvu příjemné) vlezlé halekání v refrénu spíš škodí, tak nemám vlastně žádných výhrad.
Jenomže když si člověk chce opravdu z alba něco odnést, neposlouchat jej jen tak na pozadí a opravdu naslouchat, tak není sedmnáctka skladeb víceméně jednoduchého rockového ražení tím nejlepším společníkem na takto dlouhé cestě. Já samozřejmě chápu, že pánům se asi všechny písně zdály natolik dobré, že nevěděli, s kterou z nich se rozloučit nebo jí přisoudit roli bonusu pro dálný východ, ale tady měl dle mého názoru zakročit producent, takže v tomto ohledu Michael Baskette zklamal. Po technické stránce však nelze nic vytýkat. Deska má líbivý živý a sehraný zvuk, který ctí poctivý rockový základ, s nímž se skladatelská dvojice Slash/Kennedy, jíž stejně jako minule jistí záda Todd Kerns a Brent Fitz, vytáhla. Tentokrát je výsledek ještě tvrdší a živelnější, než tomu bylo minule. Krom klasického nástrojového obsazení není ke slyšení takřka nic a přesto je “World on Fire” albem barvitým a v zásadě i zábavným.
Možná je to umocněno tím, že v úvodu alba je ona pozornost ještě na maximu, nicméně mám pocit, že to nejlepší z “World on Fire” se sešlo hned v jeho úvodu. První pětice songů je jedním slovem skvělá. První “World on Fire” je rychlá nesmlouvavá pecka, v níž naplno vyniknou ty hlavní taháky Slashových posledních dvou alb. Přímočaré kytary, jež je radost poslouchat, a famózní Myles Kennedy, jehož hlas se mi líbí album od alba víc. Věřím, že jeho barva hlasu, jež může působit ukňouraně, nesedne úplně každému, ale ten chlap má talent od Boha, protože na co v posledních deseti letech sáhl, to stojí za to. Vypjatý refrén titulního válu je na úvod tím nejlepší možným elementem, který posluchače vtáhne na stranu kapely a naladí na tu správnou rockovou vlnu, jež z alba srší. Podobným způsobem fungují třeba ještě skvělou rytmikou tažená “Automatic Overdrive” či “Avalon”.
Hlavní kostru “World on Fire” pak tvoří o malý kosek pomalejší skladby, které stojí na groovy riffech a zpěvných vokálních linkách. Takovým ideálním prototypem toho, co se snažím popsat, je druhá “Shadow Life”, která je pěvecky velmi dobře vygradovaná, a přestože po celou dobu funguje v klasickém střihu sloka/refrén, tak ani na chvíli nenudí. Melodické kytarové sólo ji přelije do druhé půle, která už patří skvělému refrénu a věřím, že až se bude sahat po dalším singlu, tak tahle píseň bude jednou z prvních voleb, které přijdou na přetřes. Poměrně úderný úvod alba, jenž končí s vypalovačkou “30 Years to Life”, která mi hodně připomíná ten jednoduchý rock’n’roll ve stylu starých Guns n’ Roses, je zklidněn až baladickou “Bent to Fly”. Ta je jednou z nejlepších písní novinkové kolekce. Míra vlezlého patosu je u ní daleko před snesitelnou normou a její krásně vygradovaná stavba, kdy zvonivá kytara ve slokách ustoupí hřmivému rockovému riffu v refrénu, sice není věcí nevídanou a dříve nevyzkoušenou, ale funguje to znamenitě a za mě je to jeden z vrcholů desky.
Pokračujeme přehlídkou dalších top momentů. Překvapivě vyznívá “Beneath the Savage Sun”, která zaujme nečekanou tesknou pasáží v druhé polovině, jež zklidní do té doby výrazný rytmický průběh a připraví půdu pro závěrečný kytarový výstup Slashe. Nečekal jsem ani instrumentální položku, která se skrývá v samém závěru pod názvem “Safari Inn”, která je určena hlavně pro milovníky ústředního kytarového hrdiny, jehož nekonečné sólo zastiňuje zbytek kapely a jako jediná nabourává pocit, že člověk poslouchá album “obyčejné” skupiny a ne sólové album jedno z nejlepších rockových kytaristů. Jasně, ta nezaměnitelná kytarová hra tomu dosti napovídá taky, ale určitě víte, jak to myslím. Z druhé půle jsem sice neuvedl tolik skladeb s přízviskem povedené, nicméně to neznamená, že s příchodem osmé pložky tracklistu by se nedělo nic zajímavého. Jen jsou i ty skvělé skladby, jako pomalu vystavěná semibalada “Battleground” či závěrečná plačtivá záležitost “The Unholy”, lehce degradovány opravdu dlouhou stopáží. To, že je v druhé polovině víc pomalých kousků, taky hraje svou roli, nicméně i zde se prostřednictvím “Avalon” či už zmíněné “The Dissident” najdou písně, které posluchače můžou nakopnout, ale po hodině poslechu už to nefunguje tak, jak by mělo.
Ani nevím, jestli má smysl snažit se “World on Fire” okecávat nějakým závěrečným shrnutím, protože to hlavní už zaznělo několikrát. Nebýt naddimenzované stopáže, tak nemám problém hodnotit stejně vysoko jako minulé “Apocalyptic Love”, k němuž se i po dvou letech od vydání vracím poměrně často a pravidelně, ale “World on Fire” je jako celek přeci jen o třídu horší. Slashovi to hraje znamenitě, Mylesovi zpívá fantasticky a Kerns/Fitz to hezky zespoda tvrdí, ale i toho nejlepšího jídla se lze solidně přejíst, když jej dostanete na talíř plný kotel. A to je případ novinky Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators, kteří si tentokrát ukousli až moc velký kus. Kdo tohle album ještě neslyšel, tak s chutí do toho, ale dopředu upozorňuji, že to bude chtít dost trpělivosti.
Země: Německo Žánr: power metal / hard rock Datum vydání: 1.8.2014 Label: earMUSIC
Tracklist:
01. Venite 2.0
02. Your Time Has Come
03. Exceptional
04. For the Kingdom
05. Not Gonna Take Anymore
06. Night of the Long Knives
07. Find Shelter
08. Blood
09. When the Deed Is Done
10. Throne of the Dawn
11. Manhunter
12. You and I
Když před dvěma lety Unisonic vydali svůj eponymní debut, podařilo se jim přesně to, v co doufali snad všichni fanoušci Michaela Kiskeho dlouhé roky – nahrát povedenou desku, která nejen že zpečetila Kiskeho návrat na metalovou scénu, ale také dokázala, že když se chce, i v 21. století jde podle keeperovského receptu vyrobit zcela současný a svěží materiál. Na obloze melodického metalu tak jasně zazářila další hvězda a bylo jen otázkou času, kdy tenhle all-star team zúročí úspěch debutu dalším řadovým zářezem. Ten čas je tady.
“Light of Dawn” pokračuje přesně tam, kde “Unisonic” skončilo, a i přes lehkou obměnu studiového personálu jede dál bez jakýchkoli viditelných změn – poněkud svérázným motivem přebalu počínaje a soundem nahrávky konče. Je to dílo vyhraných mazáků s hromadou zkušeností z první ligy a také podle toho zní, což je znát na první poslech. Dojem z “Light of Dawn” je kompaktní, a to navzdory tomu, že se na desce prakticky pořád něco děje. Co se instrumentální stránky alba týče, první housle hraje samozřejmě kytarový tandem Mandy Meyer – Kai Hansen a oba pánové se činí vskutku poctivě. Riffy, sólíčka, vyhrávky – je tu všechno, je toho hromada, má to úroveň a pohromadě to funguje tak, jak by mělo. Prostě profi práce.
Zbytek sestavy samozřejmě nijak nezaostává, ale jak už to tak bývá, rytmická sekce je trochu v pozadí. To ovšem nelze říct o tváři a především hlasu kapely – Michaelu Kiskem. Ten stejně jako minule prokazuje, proč mezi zpěváky melodického metalu platí za legendu číslo 1. Jo, sem tam z toho sice kouká nějaká ta počítačová korektura, ale sametový hlas Kiskemu nikdo neodpáře a i “Light of Dawn” je po vokální stránce nesmírně zvládnutou záležitostí a je to především Michaelův hlas, který člověk poslouchá, když mu album hraje do uší.
Navzdory tomu, že to podle toho, co jsem zatím napsal, vypadá na solidní pecku, to ale ve výsledku žádná velká sláva není. Sice je to ve všech směrech dotažená, promakaná a profesionální deska, jenže to na mě dělá trochu dojem, jako by pánové po zdařilém debutu poněkud zlenivěli, na desku nasypali nějakou tu muziku, aby se neřeklo, a skutečně dobré nápady si až na pár výjimek odpustili, protože se jim prostě nechtělo přemýšlet. Dobře dvě třetiny “Light of Dawn” totiž tvoří materiál, který svou ohranost a klišovitost neschová ani za hradbu zkušeností a řemeslné zručnosti, s jakou ho Unisonic dali dohromady.
Tím nechci říct, že by tam fakt dobré věci nebyly. “Exceptional” a “For the Kingdom” mají vyloženě výtečné sloky, “Throne of the Dawn” zase refrén, “When the Deed Is Done” a “Night of the Long Knives” jsou solidní tak nějak celé a na začátku druhé jmenované navíc Kiske vytáhne absolutně parádní výšku, která jak by vypadla z raných Helloween. Problém je ale v tom, tyhle dobré momenty zase táhne dolů tu lepší, tu horší, ale většinou dost průměrný zbytek, díky kterému všechno to dobré přichází vniveč a výsledný dojem je poněkud rozmělněný. Navíc tu chybí vyložené pecky jako “Unisonic”, “I’ve Tried” nebo “King for a Day” z debutu, takže to celá zabředá v jednotvárnosti, z níž to při takřka 55minutové délce nemá šanci vytáhnout ani to dobré, co se zde sešlo.
“Light of Dawn” rozhodně není špatné album – poslouchá se dobře, místy příjemně potěší a Michael Kiske je opět skvělý. Jenže na to, abyste natočili fakt dobré album, si holt nevystačíte se skvělým Kiskem, několika parádními nápady a pak už jen spoustou pohodové vaty, která neurazí. A přitom Unisonic na to fakt dobré album rozhodně mají – akorát by to chtělo producenta, který nad nimi bude stát s bičem, dokud toho z nich nevymlátí násobně víc, než kolik toho pánové vypotili na “Light of Dawn”. Jasně, průměrný konzument power/speed metalu nebude mít nejmenších námitek a na desce si určitě náramně pochutná – a nic proti tomu, protože je to sice klišé, ale slušně zpracované. Pokud ale někdo doufal, že by Unisonic navázali na to nejlepší z minulé desky a nahráli nástupce, který vyškolí celý žánr, tak může doufat dál, protože na něco takového “Light of Dawn” přes všechnu svou úroveň nemá ani zdaleka.
Země: Francie Žánr: hard rock Datum vydání: 10.6.2014 Label: Dooweet Records
Tracklist:
01. Misunderstood
02. Without You
03. A Letter to a Grave
04. Insomnia
05. Over & Over
06. Already Gone
07. Dear Morpheus
08. Hard to Breathe
09. Judgement Day
10. You Should Have Left Me
11. Eternal Regrets
Čtveřice Evenline vznikla v roce 2009 ve Francii a přesto byste na základě jejího debutového počinu “Dear Morpheus” ani v nejmenším neřekli, že tahle tato formace nepochází ze zámoří. Jejich hudba by se totiž ze všeho nejlíp dala charakterizovat jako americký hard rock orientovaný směrem na rádiové étery. Já vím, že to je hodně široký pojem, takže když nad tím přemýšlím, tak bych to zúžil na takovou hybridní směsice tvrdších Nickelback a Alter Bridge, protože tahle jména jsou přesně to, co z většiny jejich písní slyším. Ale k tomu až později.
“Dear Morpheus” je vůbec prvním albem této party, která se ve svém životopise chlubí tím, že její největší úspěch bylo předskakování právě zmíněným Alter Bridge na jednom koncertu jejich evropského turné, čemuž se zas tak nedivím. Pominu to, že Evenline nejsou známí, ale jejich písně jsou pro živá vystoupení svým způsobem jako stvořené. Jsou hitové, snadno zapamatovatelné a přesto umí ve slokách kytarově zaburácet, takže nezní až tak moc popově, aby si při rockovém koncertě člověk říkal, co to tam na pódiu haleká za buzny. Je fakt, že taková ta prvoplánová líbivost není zrovna věc, která by dělala rockovou desku kvalitním počinem, ale Evenline se jaksi podařilo vybalancovat vtíravé melodie s lehkou ostrostí, takže i když třeba vyložená hitovka “Without You” po celou dobu zní jako tuctový post-grunge, tak s neuvěřitelnou lehkostí pánové do samého závěru propašovali něco málo moderních zasekávaček a corové hrubosti, aniž by to znělo uměle a nuceně.
Ještě upozorním, že pokud stejně jako já pod názvem “Dear Morpheus” očekáváte lyrický příběh alespoň vzdáleně inspirovaný “Matrixem” (víc Morpheů neznám, tak nevím, na koho jiného by tím názvem měli narážet), tak vás zklamu, protože se tak neděje. Žádný jednotný koncept skladby nespojuje (alespoň ne zdánlivě), takže pro mě se jedná o album s jedenáctkou rockových songů, které díky silnému melodickému základu můžou fungovat úplně stejně jednotlivě jako dohromady. No, abych to upřesnil, tak jednotlivě ty skladby vlastně fungují o malý kousek lépe než jako celek.
Kupodivu mi nevadí delší stopáž, jež se zastavila na 50 minutách, ale i po vícero posleších mi jednotlivé skladby splývají. Já vím, co víc čekat od hudby, kde se veškerá progrese zastavila na pravidelném střídání slok a refrénů, ale přece jen by nějaká rychlejší vypalovačka přišla vhod jako pořádné vzpružení. Takhle většina válů zní skoro stejně, a pokud si pustíte přiložené “video” k “Without You”, tak máte teoretickou představu, jak zní ten zbytek. Takřka stejná tempa, zpěvák Aarno Gueziec taky jen málokdy (mimo občasné uřvané momenty) zabrousí jinam, než do hezky zpěvných vod vzdáleně připomínající Scotta Stappa z Creed, takže to na variabilitě nepřidá. A může se snažít občas hezky od podlahy si zařvat (“Misunderstood”), ale na album to nikam výrazně neposouvá, protože takových momentů moc není a splynou.
Na obranu “Dear Morpheus” však můžu říct, že jsem si našel několik pamětihodných momentů a celých písní, za něž můžu být jako posluchač vděčný, protože bez nich by album bavilo mnohem méně. Předně je to úvodní “Misunderstood”, která je díky houpavému rytmu a už zmíněnému agresivnímu Aarnovi na rozdíl od zbylých skladeb přeci jen někde jinde. Možná více směrem k modernímu metalu, trošku k nu-metalu, nazývejme to jakkoli, ale prostě směrem k tvrdším vodám. Chytlavá “Without You” už představena byla, a přestože to je jedna z těch mnoha velmi podobných písní, tak její silný melodický refrén ji staví o malý kousek výš, protože hlavně díky němu ji lze odlišit od zbytku.
Hodně se mi líbí i skladba titulní, která se zastavila až na sedmi minutách hrací doby, ale vůbec to není na obtíž. Naopak mi přijde jako nejsilnější kousek, který vzdáleně evokuje funkci stejně dlouhé “Blackbird” na stejnojmenném albu Alter Bridge. V záplavě těch klasických čtyřminutových songů se dá na větší ploše pracovat se stavbou písně, takže po třech minutách klasického hard rocku se jako pomyslný klid před bouří celá kapela stáhne do pozadí a připravuje si pomalu půdu pro závěrečný atak.
Co naopak nemusím, jsou nevýrazné pokusy na téma moderní alternativní metal jako “Insomnia” nebo naopak přeslazené pomalé záležitosti typu “Already Gone” a “You Should Have Left Me”. Hlavně “Already Gone” je jako ze seriálového soundtracku pro náctileté puberťačky. Neříkám, že silný melodický potenciál ji nestaví do pozice možného hitu, ale já vždycky radši uvítám buď kytarovější věci jako dříve zmíněné písně, nebo když už pokus o baladu, tak tesknější “Eternal Regrets”, která je ve své první polovině daleko uvěřitelnější než výše uvedená dvojice plytkých pokusů.
“Dear Morpheus” není vlastně špatná deska. Trpí sice nedostatky, na něž dojíždí i daleko slavnější spolky, ale myslím, že kdyby stejný materiál vyšel pod hlavičkou slovutnějších těles, tak bych byl ve své podstatě spokojený. Protože pokud pominu poměrně jednotvárnou náladu, jež z prvotiny Evenline dýchá, tak ty písně se v mnoha případech dost dobře poslouchají. A to je přeci u této hudby to hlavní. Že to nemá příliš dlouhou životnost a nezíská to Nobelovu cenu za revoluční přístup k hudbě, je celkem fuk. V rámci žánru, v jehož stopách Evenline kráčí, je “Dear Morpheus” jedno z těch lepších alb.
Jako by snad ve Švédsku měli talent na tyhle retro kapely, které znějí jako kdyby povstaly po čtyřicetileté hibernaci z hloubky zlatých 70. let, protože jestli novinku Greenleaf něco charakterizuje, tak je to označení retro. Kombinace starých Black Sabbath, Deep Purple, špetka aktuálních stoner postupů (ale opravdu špetka) a výsledek je kombinací majestátních kytarových hard rockových riffů, které ctí staré dobré časy, a někdy až bluesových postupů, do nichž se občas zamíchá i nezbytná psychedelie.
Je pozoruhodné, že i navzdory tomu, že tohle všechno už kdysi jednou posluchače fascinovalo, je tato módní vlna tak strašně úspěšná. Jen si vezměme úspěch Graveyard, kteří jsou sice malinko někde jinde než krajané Greenfleaf, ale podstata těchto dvou part je totožná. Hrát staromilskou hudbu s neuvěřitelnou porcí autenticity, kdy by člověk pořádně ani neřekl, že se jedná o aktuální počin, ale zní to spíš že někdo zremasteroval a naleštil 40 let starý poklad.
“Trails and Passes” je v pořadí již páté album této čtveřice, a přestože jsem měl doposud tu čest jen s těmi posledními dvěma, tak se nebojím říct, že Greenleaf pomalu, ale jistě rostou v novou hvězdu této scény. Jejich aktuální album je totiž tak silný počin, že bych se nebál jej přirovnat až někam k “Lights Out” od Graveyard. V podstatě by se dalo říct, že co kus, to potenciální hit, přičemž všem skladbám v tomhle ohledu zcela jasně vévodí teskná “Ocean Deep”, v níž nespatřuji jediný zbytečný moment. Hodně silná je “Ecuators” s parádním bluesovým riffem, i rychlejší úvodní “Our Mother Ash” má něco do sebe, ačkoli ty nejsilnější momenty se skrývají v pomalejších válech jako “Depth of the Sun” nebo “With Eyes Wide Open”. Ta je ve svém jádru vlastně stejná jako zbylá osmička, ale postupné budování nálady, které si díky osmiminutové stopáži může dovolit, je odzbrojující.
Škoda slov, je vážně nádhera, že takto jednoduché skladby (ovšem plné skvělých motivů) se silným retro nádechem dokáží působit i v dnešní době tak moc svěže. Dvěma slovy: skvělá deska.
Foo Fighters se v loňském roce nacházeli v období zimního spánku, takže se jejich bubeník Taylor Hawkins rozhodl, že se nebude nudit a zformoval svůj boční projekt s názvem The Birds of Satan, v němž s ním působí jistí Wiley Hodgden a Mick Murphy, a během několika týdnů stvořili své debutové album “The Birds of Satan”, na němž vzdávají holt velikánům amerického stadiónového rocku.
Taylor Hawkins sice nikdy nebyl tak dobrý zpěvák jako Dave Grohl, ale jeho neučesaný vokál má něco do sebe, a pokud si pro sebe napíše vhodnou hudbu, kde může nechat vyniknout právě tu jeho přírodní formu, tak to dohromady nefunguje zas tak zle. Předchozí boční projekt mimo Foo Fighters jménem Taylor Hawkins and the Coattail Riders mě na obou vydaných albech celkem slušně bavil a totéž jsem očekával od “The Birds of Satan”. Neříkám, že to je špatné album, je potřeba ho brát s rezervou, protože všudypřítomná uvolněná atmosféra a dobrá nálada značí, že ve studiu se všichni hodně bavili a natočili si album pro svou vlastní radost, ale to nemusí vždy stačit k tomu, aby se dalo hovořit o dobré desce.
“The Birds of Satan” přináší několik slušných momentů (“Thank for the Line”, “Wait Til Tomorrow” nebo “Nothing at All”), ale těch nevýrazných lehce převládá. Zvlášť úvodní desetiminutová vražda “The Ballad of the Birds of Satan” je vážně přešlap. Natáhnout to, co normálně stačí pro dvouminutovou odrhovačku na pětinásobnou hrací plochu, je vrchol. Ne, že by jí chyběly změny temp, ale taková pecka, aby udržela pozornost tak dlouhou dobu to rozhodně není.
Ačkoli se mi to neříká úplně snadno, tak Taylor tentokrát přestřelil a vydal kolekci písní, kterým nelze upřít snahu udělat poctivý rock’n’roll v duchu starých Aerosmith, ale s kvalitou jednotlivých songů a zejména alba jako celku, to není valná sláva. Když už budu chtít slyšet Taylora zpívat slušné songy, tak si pustím třeba druhou desku od Coattail Riders. Za mě slabý podprůměr.
Země: Velká Británie Žánr: hard rock Datum vydání: červen 2014 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Speed of Sound
02. One Minute
03. The Law
04. The Outsider
05. Rock the Foundation
06. Is Anybody Gonna Help Me?
07. Looking at You
08. Can’t Take That Away
09. Jessie
10. Kiss the Rainbow
11. Say Goodbye
Je skoro až neuvěřitelné, že legendární britští rockeři Uriah Heep fungují na scéně už předlouhých 46 let a vydávají svou 24. studiovou desku. Stejně tak neuvěřitelné je, že i po těch letech zatím nevypadají, že by měli v plánu končit, takže mají se svěží novinkou “Outsider” v zádech směle nakročeno k tomu, aby atakovali bájnou padesátku let fungování v záři reflektorů hard rockových pódií. Přitom by jim nikdo nezazlíval, kdyby se na to ve svých letech a s tím vším, co dokázali, vykašlali a užívali zaslouženého důchodu, protože místo v sortě kapel, které už navždy budou titulovány jako legendární, klasické a nesmrtelné, si tahle pětice vysloužila už zatraceně dávno. Ovšem vypadá to, že láska k hudbě je silnější a výsledkem jejich aktuálního rozpoložení je novinka “Outsider”.
Jako by Uriah Heep chtěli s titulem svého letošního zářezu dát najevo, že už se s nimi nemá počítat, ale opak je pravdou. Je třeba s nimi počítat a brát je na vědomí, protože novinka je až překvapivě silnou kolekcí, které se sice několik much nevyhnulo, ale obecně vzato a s přihlédnutím k žánrové konkurenci, jsou “Uriáši” stále v předních liniích mezi kapelami, které s nimi pomáhaly utvářet rockovou historii. Nebudu se teď tvářit jako někdo, kdo má poctivě naposloucháno všech 23 předchozích studiovek, ale jakési obecné povědomí o tom, jakým vývojem tahle parta prošla, mám. Ke starším deskám sahám (až na nejklasičtější výjimky) prakticky výhradně prostřednictvím nejrůznějších výběru nejlepších písních a největších hitů a alba pozdější (myslím ty z tohoto tisíciletí) si pouštím jen výjimečně. Ovšem to mi nebrání, abych si mohl “Outsidera” slušně užít a podivovat se, jak dobře to starým bardům hraje.
Jasně nejsilnější zbraní “Outsidera” je pohodová atmosféra, kterou písně na posluchače přenášejí. Je mi strašně sympatické, že Uriah Heep i přes zjevnou sázku na skladatelskou jistotu, jež žádné experimenty nepřipouští, vybavili album moderním zvukem, který podporuje až stadiónové vyznění některých refrénů. Kdybych si mohl úplně vybírat, tak bych zredukoval stopáž o několik méně výrazných kusů, díky nimž si nemůžu říct, že je album po celou hrací dobu vyloženě skvělé, ale to je jen kosmetická vada na kráse. Mě třeba nijak nebavila “Jessie” (a to i přes její příjemný refrén), nebo pomalejší “Is Anybody Gonna Help Me?”. Ta je zbytečně roztahaná a bohužel neobsahuje žádný stěžejní moment, takže po prvních pěti (mimochodem velmi dobrých) písních se jí nedočkává takového přijetí.
Pojďme ovšem k těm příjemnějším věcem, protože těch je na “Outsider” mnohem víc. Úvodní “Speed of Sound” je otvírák jak má být. Píseň je to strašně hitová, uvolněná a okamžitě vás vtáhne do nálady alba, jež po následujících 50 minut takřka ani na chvíli nepustí ze svých spárů. Líbí se mi množství použitých hammondů, které jsou ke slyšení ve všech skladbách a podtrhují staromilské vyznění alba. Bernie Shaw je i při svém věku věrným nositelem poctivého hard rockového vokálu, a přestože se nepouští do úplných exhibic a zpívá takříkajíc pro celek, tak některé z písní jsou vyloženě jeho. “Rock the Foundation” je nejlepším příkladem, protože sama o sobě je to kousek nevýrazný, ale Bernie táhne celou sloku kupředu. V refrénu už jsou to klasičtí “Uriáši”, takže ve studiu zpívali všichni, kdo to alespoň trochu umí a veškeré zpěvné linky neleží jen na hlavním pardálovi za mikrofonem. Na skvělou “Speed of Sound” navazuje neméně zábavná “One Minute”, která byla díky vlezlé struktuře opatřena klipem z koncertu, kam bude pasovat skvěle. Zpěvný slogan “You gotta give it one minute, one hour, one more day” se bude pamatovat zatraceně jednoduše.
Pokud si však při poslechu budete po druhé skladbě říkat, že staříci už neumí šlápnout na rychlostní pedál, tak jste na omylu. “The Law” to jen nakousne, ale “Looking at You” nebo téměř titulní “The Outsider” jsou všechno rychlé vypalovačky, ve kterých si všichni odžískovaní borci na koncertech řádně zahrozí. V půlce posledně jmenované, která je ze všech tří tím nejlepším válem, se trošku zbrzdí krátkým kytarovým sólíčkem, ale Mick Box (poslední člen kapely, který pamatuje úplné začátky) si na své přijde v závěru, kde se pořádně vyřádí a prožene svého Les Paula.
Ačkoli jsem ve svém povídání vypíchl jen několik písní a trochu tím nabourávám své tvrzení o vyrovnanosti, tak i za “Kiss the Rainbow”, “Say Goodbye” nebo “Can’t Take That Away” se skrývají poctivé a hlavně velmi dobré hard rockové jistoty, které nejsou jen tak do počtu, aby se stopáž přehoupla přes nutnou půlhodinu. “Outsider” je dostatečně jasným prohlášením od prošedivělých staříků, kteří křičí do světa, že ještě můžou a legendární jméno Uriah Heep není pouhým stínem své velké minulosti. Jako jo, další “Salisbury” nebo “Demons and Wizards” už nikdy nevznikne, ale jako pokračování povedených předchůdců dává “Outsider” smysl. Dvojice předešlých počinů mi sice přišla svého času o chlup lepší, ale oproti slabým 80. létům je to pořád o dost smysluplnější a zajímavější počin, proti kterému nelze v zásadě nic namítat. Kdo by si chtěl zpříjemnit odpoledne a pustit si moderně znějící rockové album plné klasických postupů, tak mu nelze než Uriah Heep a jejich novinku doporučit.
Další názory:
Navzdory jejich legendárnímu statutu jsem Uriah Heep nikdy pořádně neposlouchal, znám od nich leda pár provařených hitovek a do desky “Outsider” jsem se pustil vlastně jen tak z hecu, abych zjistil, jak (pokud vůbec) jim to funguje na řadovém formátu. A ejhle – ono jim to funguje, a ne ledajak! “Outsider” je sice naprosto klasická hard rocková deska, ale je provedená s takovou grácií, že se nechce věřit, že ji Uriah Heep nenatočili zamlada, ale v 21. století. V žádném případě se tu totiž nevaří z vody a nespoléhá jen na to, že zafunguje legendární jméno, ale namísto toho pánové servírují spoustu parádních riffů, melodií, super rytmiky i zpěvu a balí je do podoby řady výborných songů. “Speed of Sound”, “One Minute”, “The Outsider” a “Can’t Take That Away” jsou regulérní hity, spousta dalších skladeb v čele s “Jesse” je “jenom” velmi dobrá, a špatná ani průměrná tu není snad ani jedna. Nevím jak vám, ale mně z toho vychází super album, které potvrzuje, že po Deep Purple a Saxon je i na tyhle staré pardály pořád spoleh. Ježura
Vypadá to, že spojení starých rockových hrdinů s mladými kytaristy je zrovna v módě, protože po superkapele WAMI jsou tady California Breed, což jsou po odchodu Joea Bonamassy pohrobci Black Country Communion, k nimž se přidal mladík jménem Andrew Watt. Z předešlého působiště se tak v řadách této trojice sešli zpěvák/baskytarista Glenn Hughes a bubeník Jason Bonham, které doplňuje právě zmíněný 23letý talent. Debutové album na sebe nenechalo dlouho čekat (kapela vznikla ani ne před rokem) a stalo se jím eponymní “California Breed”.
Rozdíl oproti Black Country Communion je patrný hned na první poslech. Zaprvé, Derek Sherinian již není součástí kapely a žádný jiný klávesák ho nenahradil, takže pánové dali sbohem košatým klávesovým aranžím. Navíc, oproti bluesovějšímu přístupu Bonamassy ke kytarovým riffům a sólům je Watt mnohem více zakořeněn v klasickém hard rocku, takže písně jsou zemitější, na prvních poslech energičtější a dalo by se říct, že i rychlejší. Kdo slyšel některou z desek Black Country Communion, tak mi jistě dá za pravdu, že Glenn Hughes je bůh, který na poli klasického rocku nemá konkurenci. Jeho vokál je tak neuvěřitelně vypjatý a suverénní, až se mi nechce věřit, co všechno si za svůj život rockového bohéma zažil. A hodně dobře mu to zpívá i v přímočařejších písních. Skladby jako “Chemical Rain”, “Strong” nebo “The Grey” stojí vyloženě na něm a nelze se divit, že dostává tolika prostoru.
Přestože se na můj vkus sešlo na “California Breed” až příliš skladeb a nějakých deset minut směrem dolů by hrací stopáži jenom prospělo, tak jsem při přemýšlení, které skladby nemusím a kterých bych se zbavil, nedokázal s jistotou určit, které jsou nejslabší. Svědčí to minimálně o mé nerozhodnosti a předpokládám, že i vyrovnanosti materiálu na debutu California Breed. Neříkám, že mě jejich první album překvapilo, protože na základě nedávných alb (ať už sólových, tak těch pod hlavičkou Black Country Communion) je mi jasné, že Glenn Hughes je v takovém laufu, že by mu jeho elán a kvalitu studiových počinů mohl leckdo závidět. Parádní rocková deska.
Země: Česká republika Žánr: hard rock Datum vydání: 2014 Label: AV Proton
Tracklist:
01. Přemožitelé osudu
02. Černé myšlenky
03. Anděl Bestiel
04. Někdo je za dveřmi
05. Krajina vyhaslých očí
06. Dvakrát do stejné řeky
07. Život ve tmě
08. Vlčí sonet
09. Mutanti z profese
10. Jen tak
11. Schody do sebe
12. Jin a jang
13. Dvakrát do stejné řeky II.
Já vím, že je to z obecného hlediska vlastně docela nespravedlivé, ale nemůžu si pomoct – jakmile narazím na nějaký český hard rock (rock, heavy metal, power metal,…), už předem tak trochu očekávám brutální agro. Nicméně má čistě empirická zkušenost mi nedává na výběr, protože drtivá většina takových kapel tuto domněnku do posledního puntíku potvrzuje a naopak si tak nějak si z hlavy nevzpomínám na skupinu, jež by mě dokázala přesvědčit o tom, že bych si to myslet neměl.
Jistě už víte, kam tím mířím – kapela Lord pochází z Klatov a hraje hard rock. Zkuste hádat, co jsem asi tak očekával, že se na mě z reproduktorů vyvalí, když jsem si poprvé pouštěl jejich letošní cédéčko “1000 poschodí”. Jasně, hádáte správně – myslel jsem si, že dostanu další várku slámy, třískajících půllitrů, podprůměrného vesnického rocku a všech dalších laskomin, jaké si jen člověk dokáže představit pod všeříkajícím pojmem vidláctví v muzice…
Ve prospěch Lord ovšem hovoří jedna věc – “1000 poschodí” zdaleka není tak strašné, jak jsem se bál. Kdyby se totiž mé obavy naplnily, už bych tu soptil a střílel vtipy o tom, jak to zní, jako kdyby to nahráli spíš na vidle než na kytary, a nakonec bych pod recenzí vyšvihnul hodnocení někde mezi dvojkou a trojkou. “1000 poschodí” mě ale hned na první poslech poměrně příjemně překvapilo tím, že to rozhodně není blbost a že z toho seno nelítá na sto metrů daleko.
Vlastně naopak, na první dobrou mě “1000 poschodí” až překvapivě bavilo. S větším počtem poslechů se sice bohužel ukázalo, že nakonec to přece jenom až taková sláva není a nacházejí se zde i slabší písničky, nicméně i tak se nebojím tvrdit, že je mi počínání Lord vlastně docela sympatické, protože jiné skladby jsou zase dost povedené a nacházejí se v nich kvalitní nápady. Z celkového hlediska je navíc “1000 poschodí” stále dost solidní album a těch několik ne úplně výborných songů ve výsledku ten dobrý dojem nijak fatálně nepokazí. A v neposlední řadě je opravdu super, že ten hard rock v podání Lord, jakkoliv to obecně vzato není nic výjimečného, není ani omylem blbost, není to agro a při poslouchání textů se člověk nemusí stydět za autory – a toho si zcela upřímně cením.
Abychom měli to horší dříve za sebou, pojďme se nejprve věnovat těm kusům, které se zas až tak nepovedly. Moc mě neoslovila třeba “Anděl Bestiel”, kde lehký náznak menšího agra trochu vykoukne… i když je pravda, že na rozdíl od jiných expertů to není žádná velká tragédie a vlastně to pořád není nic, co by člověk nemohl skousnout. Dále mě moc nevzal “Vlčí sonet”, ale zase platí, že ani tady to není žádný průser, a když se skladba konečně rozjede, tak minimálně refrén je úplně na pohodu. Nic moc jsou “Schody do sebe”, kde je ústřední kytarový motiv na můj vkus až příliš vlezlý, a klidně bych si dokázal odpustit i “Jin a jang”, v níž to bohužel místy zavání generickým pop rockem (ale díky výrazně lepšímu refrénu se to opět dá přežít). O něco lepší, ale ne úplně stoprocentní, jsou pak ještě “Černé myšlenky”, které začínají v klidnějším duchu, jenž je o dost zábavnější než zbytek po rozjetí skladby.
Pokud bych měl naopak střelit ty vrcholy “1000 poschodí”, které mě baví nejvíc, rozhodně bych jmenoval například “Někdo je za dveřmi”. Ta podobně jako “Schody do sebe” obsahuje dost výraznou ústřední kytarovou melodii, ale v tomto případě to není nic tak vlezlého a sloky i refrén jsou dost povedené. Trochu překvapivě mě baví i baladická “Krajina vyhaslých očí”, na níž si cením toho, že nejde o žádnou patetickou srágoru – hudebně je to spíš taková pohodovka, ale určitě má něco do sebe. Otvírák “Přemožitelé osudu” je rovněž úplně bezproblémový song a asi jen těžko jde proti němu něco namítat, protože kdyby zněl obyčejný bigbít alespoň takhle, tak by si nebylo moc na nic stěžovat. Úplně největšími peckami celé desky je ovšem dvojice “Dvakrát do stejné řeky” a “Život ve tmě”. V té první jmenované dokázali Lord přijít s těmi nejzajímavějšími a nejzábavnějšími motivy, díky čemuž bych se tenhle kousek rozhodně nebál označit za parádní. “Život ve tmě” je pak na poměry alba asi největší vypalovačka (samozřejmě v rámci mezí, do thrash metalu to má pořád daleko) a působí to poměrně svěžím dojmem.
Do kompletního výčtu všech písniček nám aktuálně chybí ještě tři kousky, tak hurá na ně, ať už to máme všechno. “Mutanti z profese” i “Jen tak” stále patří do té lepší sorty a taktéž jsou poměrně zábavné. Ta první je vedle “Životu ve tmě” věcí s asi největším odpichem na nahrávce a opět to je docela příjemné; ta druhá je naopak zase pomalejší, ale podobně jako “Krajina vyhaslých očí” je také povedená, a i když už je to svým způsobem v některých pasážích malinko na hraně, pořád nemám sebemenší důvod ji neoznačit za dobrou, protože to stále není žádný laciný cajdák nebo patos a Lord i v ní veškeré neduhy pomalých songů dokázali ukočírovat a usměrnit do těch správných mezí.
Naopak finální song “Dvakrát do stejné řeky II” bych klidně vyhodil… upřímně jsem jeho smysl tak nějak nepochopil, protože hudebně je to nachlup to samé jako první “Dvakrát do stejné řeky”, akorát zpěv je trochu jiný. Žádná velká změna to ovšem není. Netuším, jestli to třeba neměl být vtípek, jakože se říká, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky a kapela do řeky dvakrát vstoupila, když tam tu píseň dala podruhé… nevím, ale asi bych se bez té dvojky obešel.
Když to tak po sobě čtu a počítám, vychází mi z toho vlastně dost pozitivní bilance. Jak už bylo řečeno, není to žádný vyložený zázrak, ale rozhodně se jedná o poměrně příjemnou nahrávku, z níž se vyklubal mnohem pohodovější poslech, než jsem si vůbec dovolil doufat. Pár skladeb je sice trochu horších, ale snad kromě otravných “Schodů do sebe” a zbytečné “Dvakrát do stejné řeky II” se i ty dají přežít bez úhony a člověk nemá potřebu je přeskakovat. Naopak dobré nebo přinejmenším slušné kusy jsou v převaze. Když k tomu připočtu, že mě to docela mile překvapilo a že jsem rád, že Lord nehrají jak vidláci a ta jejich muzika má hlavu a patu, je jasné, že s hodnocením zamířím nad průměr. Jak už jsem řekl – kdyby zněl český bigbít takhle, tak si není na co stěžovat.
Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik
Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.
Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!
Pátek:
V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.
Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.
Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.
Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.
Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.
Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.
Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.
Neděle:
Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.
Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.
Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.
Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.
Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, Tony i Geezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.
Zhodnocení:
Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)
