Archiv štítku: hard rock

Leash Eye – Hard Truckin’ Rock

Leash Eye - Hard Truckin' Rock
Země: Polsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 23.9.2013
Label: Metal Mind Productions

Tracklist:
01. Fight the Monster
02. Me & Mr. Beam
03. The Nightmare Ain’t Over
04. Passing Lane Blues
05. S.B.F. Anthem
06. Been Too Long
07. The Drag
08. On the Run
09. Twice Betrayed
10. The Age ov Kosmotaur
11. The Song About Drinkin’, Smokin’, Rollin’, Rockin’ and Basically Doin’ It All Wrong
12. Never Enough

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Mind Productions

Leash Eye, to je pětičlenná hard rocková parta z Varšavy. Původní sestava, ze které od roku 1996 do dnešních dnů vydrželi kytarista Arkadiusz “Opath” Gruszka a basák Marek “Marecki” Kowalski, se dala dohromady za účelem kráčení ve šlépějích grungových legend ražení Pearl Jam či Alice in Chains. S příchodem Sebastiana “Sebba” Pańczyka v roce 2003 se však styl změnil a kapela se počala profilovat jako hard rocková s převažujícím vlivem tzv. jižanského rocku a s patrnými prvky stoner metalu.

Jejich debutové full-length album “V.E.N.I.” vyšlo až v roce 2009, je tedy vidět, že kapela poměrně dlouhou dobu zrála, na rozdíl od řady jiných moderních kapel, které mnohdy začnou chrlit nahrávky sotva stihne zaschnout inkoust na pomyslné zakládací smlouvě. Přizvali si na to posilu z Riverside, klávesistu Michała Łapaje, který vystřihl varhanní party. Deska slavila úspěch a kapela se rozjela. O dva roky později a už s vlastním klávesákem Piotorem “Volkanem” Sikorou přišlo pokračování s názvem “V.I.D.I.” (produkováno člověkem, jenž jinak obstarává Behemoth). Leash Eye si rychle našli v Polsku fanoušky a ještě před vydáním alba v létě se po vítězství v patřičných anketách představili na Sonisphere festivalu a drandili reprezentovat polský metal do Wackenu. Nejsou to tedy žádní vyjukaní nazdárci. Abych dokončil představování a nemohl být nařčen z ignorování části ansámblu, od roku 2005 za ně bubnuje Łukasz “Konar” Konarski. A tato grupa pro nás tedy nachystala už třetí exkurz do své hudební kuchyně.

Album se v rozporu s předchozími názvy nejmenuje “V.I.C.I.”, nýbrž “Hard Truckin’ Rock”. Důvod odklonu od počínající tradice jsem v přiloženém promo letáku ani na webu nenašel (ani vysvětlení, proč se předchozí dvě jmenují tak, jak se jmenují). Kamion na obalu se každopádně vyvedl, já mám pro tyhle americké trucky slabost, škoda, že je u nás člověk skoro nevidí. Při prvním kontaktu s hudbou se ovšem dostavila jistá dávka rozčarování.

Skoro určitě za to nemůže kapela samotná, jen jsem zkrátka čekal něco jiného. Minule se kolega H. divil, kde jsem sebral v hudbě Running Wild atmosféru americké dálnice. Vysvětlit to neumím, maximálně nabídnout k poslechu a zhodnocení song, jako je “Adventure Highway”. Toto bych si tak nějak představoval. A Leash Eye takoví zkrátka nejsou. Ovšem s více poslechy a hlubším zamyšlením se to pomalu začalo dávat větší smysl a dostavilo se pozvolna zjištění, že chybná není hudba, ale má očekávání.

Myslím, že ze všeho nejvíc mi vadí zpěvákův hlas. Ale to je věc čistě subjektivní, za kterou chudák nemůže, pročež by bylo krajně nespravedlivé shazovat jeho jinak kvalitní výkon. Vokál je to totiž zvučný a pevný, angličtina netahá za uši nějakým nehorázným přízvukem, ba naopak, a do žánrové škatulky se zcela bezpečně vejde taky. Ale nemůžu si pomoct, po bok mých vokálních oblíbenců se zkrátka Sebba nezařadil. To se mi prostě občas stane, nemůžu například vystát Roberta Kodyma, racionální základ to nemá žádný.

Co bez debat vyniká, to je kytara. Riffy vážně stojí za to, obzvlášť ten, který lemuje “The Nightmare Ain’t Over” si mě získal. Opath to má pevně v ruce po celou dobu, navíc zvuk jeho instrumentu je krásně čistý. Zvuková stránka se vůbec povedla, pochvala producentovi. Kytara paráda, v několika pasážích dostane prostor pro krátké sólo i basa, když se člověk soustředí na bicí, jde krásně rozlišit jednotlivé údery, není to žádná jednolitá hluková masa, jak to občas bývá. A překvapivě to platí i pro mou aktuálně chabou zvukovou sestavu zvící dvou repráčků připojených k notebooku. Je to zkrátka zmasterováno parádně, na úrovni kapely, která nakukuje do světa a už hrála na jednom pódiu s Iron Maiden a dalšími legendami.

Jediná má výtka se týká kláves – kdybych si nepřečetl, že kapela hráče na černo-bílé klapky angažuje, tak bych to asi z výsledku nepoznal, protože pasáží, které by na to ukazovaly, není zas tak moc. Teda abych nekecal, jsou tam – například skočná jedenáctá skladba, kde krom toho příležitostně zazní také hostující housličky a potom netradiční baladicky pojatý poslední song, kde se linou skutečně krásné klávesové melodie, ale nějak mě v první chvíli ani nenapadlo, že to někdo musel odehrát a že ten někdo je navíc stálý člen kapely. Je to možná trochu škoda, když už je v lineupu, jenomže pak tu máme opačné extrémy, kdy kvůli hyperaktivnímu klávesákovi nemá co na práci kytarista (zdravíme jednu nejmenovanou symphonic metalovou sestavu z Finska), což by v tomhle případě bylo mnohem horší.

Když o tom tak přemýšlím, asi si nevyberu nějakou vyloženě oblíbený kousek. Hodně se mi líbí poslední “Never Enough”, ale to je věc pojatá oproti zbytku servírovanému v předchozích 40 minutách stopáže tak zvláštně a jinak, jako by na album snad ani vůbec nepatřila. Přímo z ní čiší stoner metalové pojetí, skoro už na pomezí nějakého pochmurného doomu, zatímco na zbytku alba převládá rychlejší a veselejší hard rockové, či chcete-li southern rockové pojetí. Když už o tomhle kousku mluvím, nenechte se zmást 12 minutami délky, vlastní song trvá jen asi šest, pak je přes čtyři minuty ticho a pak oblíbený “bonus pro trpělivé”, který už ale ničím neoslní.

Ačkoliv jsem ještě nedávno tvrdil, že to radši ani nechci hodnotit, nakonec jsem si k “Hard Truckin’ Rock” cestu přeci jen našel, i když jisté averze k Sebbově vokálu jsem se zbavit nedokázal. Ve výsledku ale můžu prohlásit album za povedené a rád ho ocením solidními 7 a půl puntíky. Tolik na mě zase nezapůsobilo, abych šel s hodnocením výš, dávat méně by nebylo fér vůči předvedenému výkonu všech zúčastněných.


Heaven’s Colt – Labour du vice

Heaven's Colt - Labour du vice
Země: Francie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Labour du vice
02. Charogn’ hard
03. Alcoolo
04. Trop marginal
05. L’amour noir
06. Brulons la route

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Nevím jak vy, ale já si pod spojením Francie a metalové hudby okamžitě vybavím specifickou atmosférou ovlivněný black metal, který považuji za hlavní vývozní artikl této země v oblasti těžkého kovu. Samozřejmě hodně zobecňuji, protože se najde spousta jiných, žánrově odlišných seskupení, ale můj dojem je, že větší díru do světa neudělaly, což platí i pro recenzovanou novinku “Labour du vice” kvintetu Heaven’s Colt. Asi je jasné, že bych nezačínal takhle zeširoka, kdyby tato parta patřila mezi “typicky francouzské” black metalové spolky, ale v případě Heaven’s Colt si na své přijdou vyznavači melodického hard rocku. A ne jen tak ledajakého, protože již při prvních tónech úvodní titulky se členům této grupy na čele rozsvítí nápis “milujeme AC/DC“.

Na první dobu to nezní nikterak lákavě, protože jednu slušnou kopírku australských legend tady již máme a pod jménem Airbourne se jí hodně daří, tak proč poslouchat další varici na již stokrát omleté téma? Jakkoli to může znít podivně, tak Heaven’s Colt jsou tak neoriginální, až se to dobře poslouchá a minimálně jako kulisa k jiné práci to prostě nemá chybu. Jejich riffy jsou slepeny dohromady z toho nejlepšího od Anguse YoungaAC/DC a Ace FrehleyhoKiss, vokály a hlavně melodie v refrénech jako by vypadly z “Highway to Hell” či “Back in Black”, a přesto jsem se při poslechu půlhodinového “Labour du vice” slušně bavil. Nástupce čtyři roky starého debutu “Rien à foutre” nepřináší nic než šlapavý rock’n’roll v nejryzejší podobě, takže krom bicích, baskytary, dvou kytar a vokálu na nic jiného nezbylo místo. Kapela se na svých stránkách chvástá, že má za sebou již 291 koncertů, a věřte, že je to znát. Na novince zní soudržně, sehraně a nevím, jestli to byl záměr před nástupem do studia, ale album vyznívá, jako by bylo nahráváno živě. Kdyby do výsledného mixu někdo přimíchal jako podklad dav nadšených fanoušků, tak řeknu, že je to parádně odehraný živák.

“Labour du vice” hraje do karet krátká hrací doba, kdy se během necelé půl hodinky vlastně ani nenajde chvíle na to, aby se posluchač začal nudit. Alespoň prvních pár poslechů, ale o tom ještě později. Šestice skladeb, jež se stopáží pohybují kolem hranice pěti minut jsou vystavěné tak funkčním způsobem, že se předem připravte na absenci momentů překvapení nebo nedej bože nevídaných postupů. Sloky střídají refrény v pravidelném poměru, a protože by se daly označit jako chytlavé a dost melodické, tak v každé skladbě dřímá silný potenciál hitového kousku. Občas tento potenciál vypukne naplno jako v “L’amour noir”, která v rychlejším tempu představuje pravou esenci rock’n’rollu. Riff z dílny kytarové dvojice John Le Pirate a Flo, jak sami sebe označují, je možná jeden z těch jednodušších, ale v kombinaci s řízným vokálem zpěváka Symona, jenž tvoří dobrou polovinu celkové síly Heaven’s Colt, nepůsobí paradoxně nudně. Zmíněný vliv AC/DC pak nejvíc promluví skrz druhou píseň “Charogn’ hard”, jejíž riff ctí tradici legendy jak svou stavbou, tak zvukem, který byl při nahrávání použit. Odmyslete si vokál a máte pocit, že posloucháte některou z klasik Australanů. Zřejmě nejzajímavějším zástupcem nahrávky je úvodní “Labour du vice”, která první polovinu funguje na základech zaběhlého schématu, od nějž se oprostí po skončení prvního kytarového sóla, kdy se nástroje zklidní a za dunivého zvuku baskytary se začne blues rockově improvizovat. Sólový kytarista John Le Pirate se v tomto válu vyřádil ze všech nejvíc, protože celá druhá půlka je vlastně pod jeho taktovkou. Přestože jsem říkal, že album je to zábavné a díky své krátké stopáži i úderné, tak jako protiklad k zřetelné inspiraci u hard rockových legend a nepopiratelné chytlavosti stojí ne příliš dlouhá životnost alba jako celku. Ne, že by se jednalo o záležitost na jeden poslech, který není chuť opakovat, ale mně se po týdnu opakovaného poslechu začalo pomalu zajídat a začalo ztrácet ten náboj, který mě první poslechy upoutal.

Zdá se to jako ideální záležitost pro zasloužilé rockery, kteří mají rádi klasické postupy a klasický zvuk, jenž z nahrávky činí trošku retro počin. Úplně bez problémů se dá z “Labour du vice” udělal album, u kterého si posluchač může pěkně zarelaxovat a nemusí se na něj úplně soustředit, protože v tomto případě to opravdu není nutné. Říká se, že v jednoduchosti je síla, čehož je novinka Heaven’s Colt jasným důkazem, ale nesmí se to s ním přehánět, jinak se karta obrátí a začne působit přesně opačně, tedy jednoduše a nepříliš záživně. Vzhledem k tomu, že se kapela evidentně zaměřuje především na živé hraní, tak jí novinka ostudu neudělá, protože věřím, že naživo to bude bavit náramně a do menších klubů to padne jako ulité, takže proč tomu nedat šanci.


Motörhead – Aftershock

Motörhead - Aftershock
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 18.10.2013
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Heartbreaker
02. Coup de Grace
03. Lost Woman Blues
04. End of Time
05. Do You Believe
06. Death Machine
07. Dust and Glass
08. Going to Mexico
09. Silence When You Speak to Me
10. Crying Shame
11. Queen of the Damned
12. Knife
13. Keep Your Powder Dry
14. Paralyzed

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není výstižnějšího označení, které by novou desku legendárních Motörhead “Aftershock” mohlo doprovázet, než že parta kolem nezdolného Lemmyho vydala své další studiové album. Prosté jako facka a stejně je naprosto zřejmé, odkud vítr vane. V pořadí jednadvacátá řadovka by totiž klidně mohla vyjít před nějakými dvaceti lety a vůbec by na poměry tvorby tohoto seskupení nepůsobila nadčasově, protože si pořád jede to svoje. Takhle to prostě je. Lemmy nedělá žádné ústupky nebo kompromisy, svou tvorbu nijak neupravuje dle aktuálních trendů, a dokud bude tenhle skoro-sedmdesátník stát na pódiu zakloněný ve své typické póze s baskytarou v ruce, tak tomu ani jinak nebude. Jsou kapely, u nichž by byly pokusy o stylové kotrmelce spíš na obtíž a Motörhead jsou jedním z případů, kdy jejich fanoušci očekávají svojí další porci šlapavého metalického rock’n’rollu, jaký tahle legenda (připravte se, že tenhle titul použiju víckrát, protože pokud si to někdo zaslouží, tak jsou to určitě Motörhead) předvádí už bezmála čtyřicet let, a protože jim to šlape skoro stejně dobře jako za mlada, tak nemá smysl nic měnit.

Je pravda, že občas mají desky motorové hlavy vyšší, občas samozřejmě nižší kvalitativní status a občas je výsledek víc metal než rock’n’roll, ale to nemění nic na faktu, že jsou to pořád staří dobří bardi, jejichž sestava už se dávno ustálila v tříčlenném složení Phil Campbell, Mikkey Dee a Lemmy Kilmister, kteří dohromady působí jako tříhlavá bestie, jež už má něco za sebou, ale místo toho, aby působila znaveně, jsou naopak z jejího projevu patrné životní zkušenosti a vyhranost. “Aftershock” je oproti svým dvěma předchůdcům “The Wörld Is Yours” a “Motörizer” o něco víc rock’n’rollovější, vzdušnější a odlehčenější. A to i navzdory tomu, že jsou některé skladby pekelně nabroušené, tak nedopadá tak silně jako zmíněná dvojice předešlých zářezů v bohaté diskografii. Ty sice nebyly žádný metalový masakr, ale protože byly spíš jednostranně zaměřené na přímočaré pecky, působily o něco víc jednotvárně, než by bylo zdrávo. To je s příchodem “Aftershock” pryč, a přestože tracklist zdobí čtrnáct skladeb, tedy o něco víc než na předešlých počinech, tak celé album utíká mnohem přirozeněji, než tomu bylo předloni nebo ještě o pár let dříve.

Pojďme na věc. “Aftershock” začíná jedním z nejlepším otvíráků, které v aktuálním tisíciletí Motörhead na svou desku umístili. “Heartbreaker” je koncertní tutovka, která se vyrovná našlapané “Terminal Show”“Inferno” a v osobním žebříčku top skladeb kapely ji řadím už nyní poměrně vysoko. Lemmyho nezaměnitelný chraplák stačí rychlému tempu úplně bez problémů a klasický chytlavý refrén, jehož hlavním motivem je název skladby samotné, nenechá při poslechu ani na chvíli v klidu. Platí to i o následující “Coup de Grace”, jež se pyšní skvělým kytarovým sólem mistra Campbella. Je melodická ale hodně kytarová, což je přesně to, co tahle legenda umí nejlíp. Dalšími skladbami, které stojí za zmínku, jsou zběsilé vypalovačky “End of Time” a “Paralyzed”, v nichž se Mikkey Dee mohl trošku víc odvázat, ale celkově jsou jeho bicí přesně tím, čím mají být. Kde je potřeba, tam doplňuje své parťáky jistou hrou, jinde zase udává tempo, kterému musí Lemmy a Phil stačit. V minulosti nás už Lemmy vzal na výlet do Brazílie, nyní tady máme nepřímé pokračování “Going to Brazil” v podobě chytlavé “Going to Mexico”, která si se svou kolegyní nic nezadá a klidně by se do budoucnosti mohla stát standardní akvizicí koncertních setlistů. Snad jedinou skladbou, která mi přijde oproti zbytku slabší, je nenápadná “Knife”, které chybí alespoň povedený refrén, díky němuž by byla snáze zapamatovatelná, jako třeba “Silence When You Speak to Me”, která nejenže přináší netradiční kytarový riff, ale velmi výrazným refrénem je tažena hodně nahoru.

Poměrně překvapivými položkami seznamu skladeb jsou “Lost Woman Blues” a “Dust and Glass”. Obě jmenované jsou důkazem, že Lemmymu koluje bluesrocková krev se stejnou intenzitou jako ta rocková. Ačkoli ani jedna z těchto písní nepůsobí tak překvapivě jako třeba “Whorehouse Blues”“Inferno”, je i díky nim první polovina nahrávky zábavnější než ta druhá, která je sice pořád na poměry kapely nadstandard, ale už mi tam chybí víc momentů jako třeba “Crying Shame”. Ta byla uvolněna jako první vlaštovka, a i když se na první pohled nezdá ničím víc než klasickou rockovou šlapavkou, tak barové piáno, které ji podkresluje, je příjemným zpestřením. Přesně tohle jsou momenty, kterých si na současných Motörhead vážně cením. Nikoho už dnes nepoloží fakt, že by byli schopní nahrát deset variací na téma “Overkill” nebo “Ace of Spades”, ale že umí vytáhnou z rukávu nějaké to eso, kterým možná úplně nevytřou zrak, ale alespoň vám nadzvednou obočí. Takových skladeb do budoucna klidně víc, nemyslím si, že by tím legendární jméno nějak utrpělo.

Motörhead jsou prostě originál, kterých tady už moc nebude, a pokud se jim bude i nadále dařit tak jako na novince, tak ať jdou všichni pověstní nástupci k šípku. Pověst Lemmyho jakožto nesmrtelného nezmara, kterého nic neskolí, sice letos dostala menší trhlinu, když se po menších zdravotních patáliích začínala vznášet ve vzduchu otázka, jestli už i pro něj nepřišel na přetřes odchod do hudebního důchodu, ale je stále tady, stejně silný a příznačně nazvaná novinka “Aftershock” je jasným prohlášením, že tahle jízda ještě nekončí. Upřímně se přiznám, že jsem takhle povedenou desku od Motörhead už vlastně ani nečekal. A to, že se mi dostane do ruky kotouček, který hravě překoná vše, co pod nesmrtelným logem vyšlo za posledních dvacet let, přesněji řečeno od neúprosného “Bastards”, to je vážně pecka. A tomuto taky odpovídá mé hodnocení, které se možná na “jen další” album v diskografii zdá příliš vysoké, ale tahle parta si to zaslouží.


Chemia – The One Inside

Chemia - The One Inside
Země: Polsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 4.10.2013
Label: Metal Mind Productions

Tracklist:
01. Ego
02. Bondage of Love
03. B 52
04. Hero
05. Fuckshack
06. Everlasting Light
07. Generation Zero
08. Stalker
09. Happy Ending
10. Walked Away
11. Fire
12. Sweet

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Mind Productions

Za nenápadným obalem druhého alba polské rockové party Chemia, “The One Inside”, se skrývá na tamní končiny poměrně nezvyklá hudební směsice hard rocku, který cituje staré dobré Led Zeppelin, a post-grunge plného melodických refrénů à la Nickelback či znovuobnovených Bush. Přestože se nejedná o nic, co by člověka hned po několika vteřinách nadzvedlo ze židle, tak vězte, že se jedná o celkem příjemný materiál, kterému nechybí nic, co by posluchač od podobně laděné kapely očekával, takže si na své přijdou příznivci jednoduchých riffů a zpěvných vokálních linek, které má na starosti zpěvák Łukasz Drapała.

Myslím si, že nemá cenu nějak detailněji popisovat historii kapely, protože krom personálních změn, které nikomu nic neřeknou (vezmu-li v potaz, že kapela u nás nemá žádné jméno a člena se zvučným jménem byste v sestavě hledali marně), se toho v jejich řadách moc neudálo. Mají za sebou debutové album “Dobra Chemia” z roku 2010 a jeho reedici, kdy vyšlo pod úplně novým titulem “O2”. Slyšel jsem pouze několik ukázek vydání “Dobra Chemia”, takže nemůžu přispěchat s plnohodnotným rozborem, nicméně během těch tří let kapela ušla poměrně dlouhou cestu, protože to málo, co jsem slyšel, se neslo na vlně toho nejobyčejnějšího hard rocku, kterému oproti dnešním dnům chyběla hlavně postava zpěváka Łukasze, jenž projev kapely zvedá minimálně o třídu. Ačkoliv to není tak výrazný zpěvák jako Gavin Rossdale ze zmíněných Bush, ke kterému má svou barvou místy blízko, tak mě baví jej poslouchat a notovat si s ním hned několik přímočarých skladeb, jimž nechybí tah na branku.

Zrovna “The One Inside” je jedním z těch alb, které se nevyplatí rozebírat skladbu po skladbě, protože věřím, že místo toho, abych vyzdvihl jeho klady, tak by na povrch vyplynula nepřeslechnutelná jednotvárnost, s níž se v rámci stylu dá těžko něco dělat, protože většina skladeb si prostě nese ty svoje poznávací znamení, které fanoušci žánru očekávají. Co však můžu, tak vypíchnout skladby, které mně osobně připadají jako ty nejzajímavější, čímž v případě Chemia rozumějte ty nejchytlavější. Musím říct, že album má slušný odpich, když zrovna dvojice “Ego” a “Bondage of Love” patří mezi ty největší pecky. Ne náhodou byly taky pasovány do role singlů. Zatímco “Ego” oplývá zeppelinovskou náladou a láká na pomalejší tempo, kterému vládne bluesově hybný kytarový riff, tu a tam nějaké to sólo a hlavně skvělý refrén, tak “Bondage of Love” je rychlejší, klávesami obohacená tutovka, která se mi hned při prvním poslechu zabodla hluboko do paměti a právě na základě této písně jsem se rozhodl si “The One Inside” uzmout k plnohodnotné recenzi. Škoda, že žádná z dalších skladeb už se jí v mých očích nevyrovnala, ale beru to tak, že první singl svou chytlavostí vyčnívá, aniž by působil vyloženě vlezle. Mezi ostatními skladbami bezpochyby vynikne “Fuckshack” s průraznou rytmikou, jež se sice ve slokách poslušně uklidní, ale jinak průměrný refrén tlačí nahoru. Protože jsem tady nejednou zmínil jméno Led Zeppelin, tak je celkem pochopitelné, že občas mají některé skladby blízko k blues rocku, který přímo dýchá z “Everlasting Light” a “Happy Ending”. Ani jedna z nich sice není klasickou blues-rockovou zástupkyní, protože jsou upravené pro potřeby aktuální rockové produkce, ale jisté náznaky, které mě potěšily, tam slyšet jsou. Hlavně v oblasti kytarových riffů, které ten feeling nezapřou. Jak už to tak v mém případě bývá, tak nejslabšími kousky jsou zase ty proklaté balady, z nichž hlavně “Hero” úplně zbytečně brzdí slušně rozjetou desku. Nebýt ní, tak první polovina je úplně v pohodě a bez vad na kráse. “Stalker” je pak klasikou plnou patosu, nad kterými už se ani pořádně nezamýšlím, ale veskrze pozitivní dojem z “The One Inside” kazí obě jmenované, takže bych se bez nich nemilosrdně obešel.

Pokud pominu fakt, že ke konci už druhé album Chemia začne ztrácet na síle, tak nemám nic moc, co bych vytknul. Jasně, vím, že po pár týdnech už si na “The One Inside” nejspíš vůbec nevzpomenu, ale to neznamená, že by to bylo album špatné. Je prostě takové nijaké, a pokud bych jej nemusel poslouchat víckrát kvůli recenzi, tak pochybuju, že se k němu dobrovolně jen tak vrátím. Přesto jsem se při jeho naposlouchávání nemusel nutit si jej pouštět znovu a znovu a to je jeho hlavní devíza. Je to taková oddechovka, při které můžete vypnout a pobroukávat si plno chytlavých melodií a klepat si do pohupujících se kytar a bicích, jež je slušně doplňují. Ale že byste se dočkali něčeho převratného? Na to snad radši zapomeňte, protože tady se ctí klasické rockové postupy obohacené o post-grungové melodie. A protože je to zahráno s patřičným citem a uvěřitelností, tak mi to ke spokojenosti stačí, čemuž odpovídá výsledná známka.


Škwor – Sliby & lži

Škwor - Sliby & lži
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 27.9.2013
Label: Supraphon

Tracklist:
01. Ráno
02. Poslouchej
03. Rabujem
04. Popel popelu
05. Vlci v koutě
06. Rychle žít
07. Hlídej ten ráj
08. Vidím svět prázdnej
09. Já lhal
10. My nejsme zlí
11. Nech si zdát
12. To jsem já
13. Sliby a lži
14. Síla starejch vín

Hodnocení:
nK_! – 4/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 3,25/10

Odkazy:
web / facebook

Škwor budí v posledních letech v naší malé kotlince nemalý poprask a zároveň i rozporuplné reakce rockově-metalového posluchačstva. Jedni je milují za to, že se jim původně jako jedné z mála kapel u nás podařilo zpopularizovat poměrně undergroundový žánr, který byl do určité doby přístupný jen zarytým zasvěcencům. Druzí je za to nenávidí a to hlavně z důvodu, že ona popularizace proběhla na úrovni více než masové, a tak se z nejprve poměrně tvrdé a zajímavé kapely vyklubala obyčejná a uchcípaná komerční mašinka, jež v posledních letech vydává samé prvoplánově podbízivé desky, které jí davy fanoušků samozřejmě žerou i s navijákem.

Na tom by tedy nebylo nic špatného – ono se to totiž s mozkem řazeným na neutrál docela poslouchat dá, jenom se prostě nejedná o nic světoborného nebo nedejsatan nového či inovativního. Dnes je v módě nad hudbou nepřemýšlet a mnoho lidí si prostě rádo jde “někam zapařit”, na což se Škwor evidentně snaží zaměřit a svou současnou produkci tak cílí převážně do méně náročného publika, které je z podobné hudby samozřejmě neskonale nadšené. Takhle to možná vypadá, že mám něco proti nenáročné zábavové muzice a preferuji spíše hodnotnější hudební zážitek. Avšak kdo četl některou z mých dřívějších recenzí, velice dobře ví, že jsem naopak schopen ocenit zábavový prvek jakéhokoliv materiálu a nejsem z těch, kteří se v dnešním světě brakových popkultur snaží ze všeho za každou cenu vydolovat nějaké to umění.

Tenhle přístup se pak zákonitě musí odrazit na oné umělecké (nebo chcete-li, dosaďte si raději výraz “hlubší”) hodnotě materiálu, který Škwor vypouští do světa. Aby bylo jasno, osobně proti téhle kapele absolutně nic nemám a naživo na ni vždy rád kouknu. Z řadovek mám rád téměř vše do roku 2005, ale od té doby pořád čekám na něco trochu jiného než jen opakování stále stejných témat a akordů do jednoho jediného kolečka. Ano, je to přesně tak, jak každý z vás zajisté čekal – “Sliby & lži” jsou naprosto a do puntíku shodné jako předchozí “Drsnej kraj”, předpředchozí “5” a předpředpředchozí “Loutky”. Pouze s tím rozdílem, že novinka je zábavově a koncepčně o něco lepší než “Drsnej kraj”, o trochu méně vidlácká než “5” a potenciálními hity naplněná podobně jako “Loutky”.

Tak, teď bychom měli mít jasno, o čem přesně se tady teď bavíme. Hudební provedení je zcela a bez diskuze totožné s tím, co Škwor předvádějí posledních deset let a informovaný posluchač si může být jist, že během průletu deskou “Sliby & lži” bude mít opět pocit té samé bezmocné repetitivnosti, která se opakuje poslední čtyři nebo pět desek. Stále podobné riffy a melodie, pořád identická gradace a styl jednotlivých píní, texty zase o stejných ptákovinách, vokál opět v jedné lajně s minimálním výkyvem nebo vybočením od zavedeného mustru. Ale zase proč ne, když to baví stále víc a víc lidůch, že? To je totiž zajímavý závěr několikaletého pozorování fungování Škworu – čím více generických a zcela shodných songů napíší a následně párkrát živě zahrají, tím více na ně chodí lidí a tím větší haly a prostory je management nucen bookovat. Hrozně zajímavé a zajímalo by mě, jak by se na podobný jev tvářil některý ze současných předních sociologů.

Okej, je to pořád stejné, ale musím přiznat, že některé písničky je už po druhém poslechu hodně těžké pustit z hlavy, čímž se dostáváme k další nepopiratelné a nepochopitelné vlastnosti tvorby Škworu. Všechno je to tak blbé a ohrané, až je to prostě vážně zábavné a textově místy dokonce více než pravdivé. Horší ale je, že už i tento fakt, to neustálé dobrovolné a svým způsobem i uvěřitelné a zábavné zabředávání do nekonečně vábících sítí stále opakovaného, začíná na “Slibech & lžích” trochu pokulhávat, a to právě v případě toho jediného, co se alespoň trochu obměňuje – textů. Jediný důvod, proč jsem si některé novější počiny Škworu sem tam pustil, bylo samozřejmě dobré otextování. Opět nic vyloženě maniakálně bombového, ale spousta písní (ne tedy moc) má bezpochyby svůj jedinečný slovní ráz, výborně se jim daří vystihnout realitu a obecně nemám problém si je dokola pouštět a prozpěvovat celý půlden. Už i tady to ale bohužel zavání těžkou recyklací, a to nejen tematickou, ale i z hlediska podobných nebo dokonce kompletně totožných používaných výrazů. To je samej “toulavej pes” a “pálící oči” a já nevím už co všechno. Nehledě na minimalistickou slovní zásobu, se kterou “Sliby & lži” pracují. Tímhle stylem se za pár let dočkáme alb, která budou nejen hudebně, ale i textově naprosto (ale fakt naprosto) shodná s tím, co Škwor momentálně vydávají. A určitě je potom bude poslouchat ještě víc lidí. Hehe.

Z těch pár nových písniček, které vyloženě stojí za poslech a alespoň trochu vybočují z řady sobě podobných kusů, bych vypíchl úvodní “Ráno” s výborným textem a umístěním doprovodných vokálů; uplakanou, ale zároveň trefnou “Já lhal”; zřejmě zpěvákovou autobiografickou “To jsem já” a povinnou baladu v podobě “Síla starejch vín”, která mě baví asi prostě jen proto, že se fajn poslouchá. Na druhou stranu se zmíním o “Rabujem”, u které pravidelně mívám nepříjemný pocit nebetyčné trapnosti právě, protože z textu musí být každému normálnímu člověku na zvracení. Senochup Čech vyrazil do města. Ach.

Sliby a lži” jsou na poměry Škwor poměrně vydařené album. Skalní fanoušci a běžné rockové posluchačstvo jej zajisté přijme s maximálním nadšením, my ostatní budeme muset přivřít všechna očiska, zatnout zuby a prostě to opět překousnout. Hudebně nic objevného, textově místy zábavné a stoprocentně chytlavé, ale to je tak všechno. S vypětím všech sil nedávám méně než čtyři, ale příště už prostě tohleto nemůže projít…


Další názory:

Škwor byli kdysi dávno kapelou, která mi nevadila, vlastně naopak mi přišla relativně v pohodě. Ne, to není vtip, v době první desky “Vyhlašuju boj” (nepočítáme-li “Mayday” pod lehce jiným názvem) se to trochu poslouchat dalo, ačkoliv to samozřejmě nějaký velký zázrak nebyl ani tehdy. “Vyvolenej” už byl v jistých momentech dost na hraně, ale také to ještě šlo, aniž by z toho člověk utrpěl újmu na psychice, což už se nedá tvrdit o žádném z následujících alb, s nimiž se Škwor čím dál tím hlouběji potápějí do bahna stupidního agro rocku s blbými texty, které jsou plné prázdných frází asi ze života nebo tak něco. Škwor ve své současné podobě byli vyčpělí už několik desek zpátky, přesto to táhnou pořád dál v úplně stejné podobě – a vzhledem k tomu, že tato hudební podoba byla skoro na ublinknutí už před více jak pěti lety, je asi jasné, jak tomu bude nyní. Ano, “Sliby & lži” už je záležitost na hranici poslouchatelnosti. Jen těžko lze o takovém albu psát a vyvarovat se slov jako primitivnost, jelikož pro to, co Škwor předvádějí, je to takřka dokonalý popis. Svým způsobem je až obdivuhodné, jak nudná ta kapela dokáže být i v rámci jednoho songu, když se jich drtivá většina nedohrabe ani na hranici tří minut. Pokud chcete vidět nádherný příklad toho, jak vypadá hudební impotence, rozhodně si to pusťte jako exemplární ukázku, jinak ale od “Slibů & lží” dejte ruce pryč, protože takovou přehlídku hudební tuposti je docela umění ustát.
H.


Kvelertak, Årabrot

Kvelertak, Årabrot
Datum: 7.10.2013
Místo: Praha, 007
Účinkující: Kvelertak, Årabrot

Pondělí večer pro nás nachystal norské výrostky Kvelertak za doprovodu poskládaného z dalších dvou kapel norské scény – Gerilji a Årabrot. První jmenované snad ani není třeba nijak výrazně představovat, předpokládám, že většina z našich čtenářů o nich alespoň jednou slyšela nebo četla – přinejmenším v naší recenzi na jejich letošní fošnu “Meir”. To ovšem nejspíše neplatí pro zbytek line-upu, který pro mě byl velkou neznámou. Ačkoliv jsem se zapřísáhl, že si seženu alespoň ukázky, ať mám představu, na co to vlastně jdu, nakonec jsem se zasekl na poctivém opakování dvou alb Kvelertak a rozhodl se, že neznámá jména nechám předvést, co v nich vlastně vězí. Nutno přiznat, že to taky tak docela nevyšlo.

Začínalo se v sedm, na místo konání jsem však díky pracovním povinnostem lajdácky dorazil až na půl devátou. To už první Gerilja dávno dohrála (snad příště, hoši) a z prostor strahovské Sedmičky se ozýval zprvu neidentifikovatelný bordel, který se před pódiem ustálil na poměrně těžko zařaditelné žánrové směsce, kterou nás ctili další Norové, Årabrot. Narváno bylo doslova k prasknutí, lidé stáli, kde se dalo, a kdyby jich tam bylo ještě o něco víc, nejspíš by stáli i lidi na lidech, takže jediné, co jsem z kapely viděl, byla frontmanova beranice zaopatřená párem volských rohů. Mnohem zajímavější než mizerný výhled byla samozřejmě hudba, kterou bylo bez problémů slyšet úplně všude, dokonce i zvuk byl na velice dobré úrovni. Zasviněný, hlučný rock opepřený trochou dalšího bordelu v podobě blackových výjezdů a několika téměř sludgových momentů, dokázal dělat s posluchačem divy, obzvlášť když zpěvák začal do mikrofonu zbůhdarma vřeštět a všechno kolem přestalo hrát. Škoda, že tahle hudba na mě má za střízliva spíš introvertní účinky, kdy mi bohatě stačí moje hlava a tělo nepožaduje obvyklou dávku šťouchanců do žeber, nicméně jsem rozhodně nebyl sám, kdo spíše příhlížel (pokud mohl) a poslouchal. Ač hádám, že většina přítomných vcelku pochopitelně šetřila síly na vrchol večera, který se ukázal být ničím jiným, než naprosto zničujícím. Zhruba čtyřicet minut, které jsem zhlédl, ve mně zanechalo velmi dobrý dojem, je tedy velmi pravděpodobné, že se po Årabrot ještě poohlédnu. Takovéhle šílenosti totiž docela můžu, a pokud budou znít na desce alespoň z poloviny tak hlučně jako naživo, pořád to bude dobrý flák hudby.

Přestávka a s ní akutní potřeba vypadnout na čerstvý vzduch. Zimě s žízní lze však jen těžko vzdorovat, takže většinu přestávky jsem i přes nechutnou vydýchanost strávil v klubu a čekal na hlavní hvězdu. Sextet Kvelertak se objevil na podiu záhy, akorát ve chvíli, kdy jsem si začínal vyhlížet nějakou příhodnou pozici, ze které by bylo dobře vidět a zároveň mi v ní nějaká dobrá duše nevyrazila pivo z ruky. A pánové se ani nemuseli příliš snažit, aby dostali publikum do varu. Ono vlastně stačilo jen začít hrát a už při první písni začal kotel pěkně vřít. A že po pár skladbách už bylo pěkně horko – doslova. V malém prostoru se i zbytky vzduchu vydýchaly dřív, než člověk řekne Norsko, a to ani nemusel vynakládat nějakou snahu, aby byl zlitý potem od hlavy k patě. Bohatě stačilo podupávat nohou do rytmu. I přes šílené podmínky, pro které se mi tak trochu srabácky do kotle nechtělo, jsem v něm nakonec chtě nechtě skončil. Ono to vlastně ani nešlo jinak, protože nepařit na Kvelertak, to není nic jiného než vyhozené peníze za vstup. Ne, že by se jejich hudba neposlouchala dobře, to vůbec ne, ale promarnit potenciál energie, ten neskutečný náboj, který kapela dává do publika, za to bych si sypal popel na hlavu ještě hodně dlouho. A že to byl kotel se vším všudy. Vzduchem poletovalo kde co, od vlasů, přes fanoušky, kteří korzovali publikem sem a tam, unášeni lesem rukou, až po frontmana (tedy, doufám, že to byl on, občas mi přišlo, že není tak docela jasné, kde končí publikum a kde začíná kapela). Sic jsem po třech skladbách poněkud vyčerpán usoudil, že loktů pod žebry a otisků bot na obličeji bylo na jeden večer dost, rozhodně nelituji, ačkoliv si zpětně říkám, že jsem tam mohl vydržet ještě o nějakou tu skladbu navíc. Na druhou stranu, být tam ještě o něco déle, nejspíš to s mojí kostrou sekne.

V setlistu samozřejmě nemohla chybět žádná ze čtyř klipovek a nechyběla ani žádná další vypalovačka (tedy, chyběla, ale zkuste si na koncertu přehrát dvě desky za sebou), jmenovitě třeba “Nekrokosmos” nebo “Ulvetid”. Skvělý moment přinesl refrén “Bruane Brenn”, kdy si většina z té klidnější části publika s kapelou sborem notovala. A i když zrovna tahle jedna je od Kvelertak moje oblíbená, takže mi bylo jasné, že z ní budu nadšený ať se děje, co se děje, skvělých momentů se událo během koncertu tolik, že je nemožné si je všechny zapamatovat a podělit se o ně. Není náhodou, že všechny songy, které vytahovali Kvelertak během večera z rukávu, jsou snad přímo předurčené živému přednesu, během nějž se jejich síla projevuje naplno a mnohokrát silněji, než je tomu na desce. Ostatně, podle toho to také v Sedmičce vypadalo. Zhruba hodinu a čtvrt dlouhý set nabitý energií od začátku do konce, který, pokud jste se dostali do správného bodu varu a rozpoložení, vám nedal vydechnout. Nejspíš i proto, že vám neustále něčí lokty tlačily vzduch ven z plic, ale vem to čert. Myslím, že nikdo na Kvelertak nepřišel za tím účelem, aby odcházel domů jak nažehlený panák. Jestli mě něco ale vyloženě odrovnalo, byl to přístup kapely. Pánové si na nic nehráli, nebáli se kontaktu s fanoušky, ani příjemně civilního vystupování. Pokud si něčím mohli vydobýt můj respekt, pak právě tímto. Navíc se i přes stísněné prostory snažilo všech šest hudebníků nestát na jednom místě jako solný sloup a nutno podotknout, že i to se jim docela podařilo.

Moje první setkání s touhle partou dospělých puberťáků tak dopadlo na výbornou. Atmosféra byla skvělá, nejen díky kapele a publiku, ale i díky výběru klubu, který svojí komorností přímo nahrává úzkému kontaktu mezi kapelou a fanoušky. V závěru musí jít chtě nechtě všechny zápory jako sem tam zahulený zvuk a nesrozumitelnost kytar stranou, protože jestli si tenhle punk budu moct ještě jednou zopakovat, budu jen rád. A Kvelertak rozhodně mají co překonávat, protože tímhle koncertem si nastavili laťku zatraceně vysoko.


Alter Bridge – Fortress

Alter Bridge - Fortress
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 25.9.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Cry of Achilles
02. Addicted to Pain
03. Bleed It Dry
04. Lover
05. The Uninvited
06. Peace Is Broken
07. Calm the Fire
08. Waters Rising
09. Farther Than the Sun
10. All Ends Well
11. Cry a River
12. Fortress

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Alter Bridge sice vznikli “pouze” jako pohrobci megaúspěšných Creed, ale velmi rychle se dokázali vymanit z jejich patetického stínu a bez problémů žijí svým vlastním životem. Nakonec to netrvalo tak dlouho, protože hned druhé album “Blackbird” s přehledem překonalo vše, co Mark Tremonti, Scott Philips a Brian Marshall doprovázeni Scottem Stappem ve své předchozí domovině dokázali. Debut “One Day Remains” byl ve své druhé půli ještě zbytečně přebaladizován, ale zmíněné “Blackbird” bylo trefou do černého. Myles Kennedy se (oproti debutu, kde nazpíval již složený materiál) stal pevnou součástí kapely a spolu s Tremontim od té doby představují velmi silné skladatelské duo, které už má svůj zaběhlý styl, jenž už není tak překvapivý (třetí album “AB III”), ale pořád se v rámci mainstreamového hard rocku jedná o prvotřídní práci, což potvrzují i se svou novinkou, která nese titul “Fortress”.

“Fortress” se pro mne již daleko před vydáním stalo albem, které by mohlo nakopnout Alter Bridge zpět do hard rockovějších vod, protože poslední počin “AB III” byl sice dobrý, ačkoli na můj vkus mírně přeslazený. Mark Tremonti se kytarově vyřádil na svém debutovém sólovém počinu “All I Was”, které mi bylo velice po chuti. Zhmotnil na něm svou zálibu v metalu, a přestože výsledek dopadl jako ostřejší Alter Bridge s hutnějším kytarami a horším zpěvákem, tak se jedná o album, který si rád občas pustím a dobře se bavím. To Myles Kennedy se v mezidobí spojil se Slashem na jeho druhém sólovém albu a bylo tak zajímavé sledovat pomyslný souboj mezi dvěma hlavními mozky kapely při počínání mimo své hlavní působiště, z nějž nakonec vyšel vítězně Kennedy, ale ten v tom nebyl sám, takže to není úplně relevantní srovnání. “Fortress” ve svém jádru navazuje na tradici předchozích alb kapely. Opět produkoval Michael “Elvis” Baskette, jenž už dávno ke kapele přiřadil ten správný zvuk, který dává naplno vyniknout kytarovým riffům Tremontiho, vzletnému hard rockovému vokálu Kennedyho a dvojici PhillipsMarshall, kteří své dva parťáky dle potřeby doplňují. Opět se jedná o album plné velkých rockových písní, které jsou už předem skládány pro velká publika a je to na nich znát. Melodické zpěvné linky, přímočaré kytarové riffy a kytarová sóla jako pomyslné vyvrcholení skladby jsou prostě osvědčené ingredience a pokud se to s nimi moc nepřežene, dopadne to sakra dobře.

Výjimečně se mé očekávání vyplnilo a “Fortress” skutečně obsahuje méně balad a hluchých míst, než minule a ve spoustě skladeb hrají kytarové riffy tu hlavní roli, což je samozřejmě dobře, protože deska parádně odsýpá i přes relativně větší počet skladeb, který se tentokrát při hodinové stopáži zastavil na rovném tuctu. Z dosavadního povídání je zřejmé, že se mi borci zavděčí spíš rockovějšími kousky, takže jsem samozřejmě nadšený z úvodu desky. “Cry of Achilles” je určitě jedním z vrcholů celé nahrávky. Její – na poměry rádiového rocku, který Alter Bridge běžně produkují – ne úplně typická stavba z ní automaticky činí skladbu, která se od zbytku odliší, a vůbec bych se nebál ji v kontextu celé desky označit za progresivní kousek. Jejím top momentem je bezpochyby parádní refrén, který se mi zabořil hluboko do paměti a vygradovaný závěr pod taktovkou Tremontiho hbitých prstů. První singl “Addicted to Pain” je už klasická rocková vyřvávačka s výmluvným sloganem “You’re addicted to pain”, což sice není lyrický zázrak, ale údernost mu upřít nelze. Totéž platí o hutných “Farther Than the Sun” a “Cry a River”, které asi nejvíc dávají vzpomenout na zmíněnou Tremontiho sólovku. Z dalších skladeb mne zaujala závěrečná “Fortress” se sedmiminutovou stopáží, tvrdou pasáží a skvělým kytarovým sólem v jejím středu, které se táhne takřka až k závěru. I přes delší hrací dobu se úspěšně drží formulky střídání slok a refrénu, takže nemůže být navozen dojem toho, že by se v ní posluchač mohl ztratit.

Často jsem zde zmiňoval balady a většinou to nevyznívalo moc lichotivě, ovšem tím nechci říct, že by je kapela neuměla. Jen se jí v minulosti nedařilo je dramaturgicky na desku poskládat tak, abych z nich měl přesně ten pocit, který by si asi tvůrci přáli. Naprosto skvělým baladickým zástupcem je “Lover”Kennedyho zasmutnělým vokálem a velmi křehkou atmosférou, jež se jako domino sesype ve chvíli, kdy se do toho kapela v refrénu opře. Na opačné straně barikády stojí “All Ends Well”, která je obyčejný rádiový oplodňovák, kterých již vznikly tisíce a zrovna tohle není jeden z těch pokusů, který by stál vyloženě za řeč, takže ji berte spíš jako píseň, která se při poslechu jinak soudržné desky dá bez obav vypustit. Za zmínku však stojí “Burning Bridge”, v níž vůbec poprvé převzal pěvecké otěže Mark Tremonti, a přestože jeho vokál není tak výrazný jako Kennedyho, tak díky jejich vzájemnému spojení tato píseň zcela určitě vynikne. A protože zbytek čtvrté řadovky této superskupiny (ale jo, jsou jí) je nadprůměr, tak to není málo.

Jsem schopný pochopit důvody, že někomu bude “Fortress” připadat jako běžné, nepřekvapivé rockové album, na kterém se prostě dohromady poskládal tucet skladeb, z nichž každá může samostatně fungovat v rockovém éteru a dohromady se nejedná o nic, co tady ještě nebylo. Je to tak, nemá důvod si nalhávat, že někdy v případě Alter Bridge šlo o hlubokomyslné desky zasahující samotné nitro posluchačovy duše, ale jako pohodový počin plný melodických a šlapavých písní si v současné době lze jen těžko představit lépe odvedenou práci. Mně “Fortress” nezklamalo, a protože mi přineslo pod nos přesně to, co jsem si přál, tak nemám důvod být nespokojený. Pokud se běžně říká, že třetí album je pro kapelu tím zásadním počinem, tak pro mne je to v případě Alter Bridge až jejich čtvrtý počin, protože se jim podařilo skvěle vyvážit to, co se jim v minulosti ne vždy povedlo na jedničku. V rámci stylu se za mě jedná o nejlepší album letošního roku, které se povede překonat jen málokomu.


Soil – Whole

Soil - Whole
Země: USA
Žánr: alternative metal / hard rock
Datum vydání: 20.8.2013
Label: Pavement Music /

Tracklist:
01. Loaded Gun
02. The Hate Song
03. Ugly
04. Way Gone
05. Psychopath
06. Shine On
07. Wake Up
08. Amalgamation
09. My Time
10. Little Liar
11. One Love

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ryan McCombs si před téměř deseti lety solidně rozházel fanoušky své do té doby domovské formace Soil, když oznámil, že z kapely odchází a připojuje se k žánrově podobným Drowning Pool. Jak jsme se za ta léta přesvědčili, jednalo se o dvojnásobný přešlap, protože poslední dvě desky Soil, na kterých se McCombs nepodílel, dost propadly a nejinak tomu bylo i u fošen Drowning Pool, kde jsme byli zkrátka všichni zvyklí na něco docela jiného, než tam svého času Ryan předváděl. Naštěstí došlo v roce 2011 ke spásnému uvědomění, potulný frontman McCombs se vrátil do Soil (k Drowning Pool nastoupil do služby mladičký, leč schopný Jasen Morero) a dva roky na to vychází dnes recenzované album “Whole”. Návrat ztraceného syna a naštěstí taktéž ke kořenům.

Američtí Soil nejsou v našich končinách zase až tolik známí (a mám pocit, že tu snad ani nikdy koncertně nevystupovali), ale za svou šestnáctiletou kariéru stihli natočit slušných šest hard rockových/alternativně metalových alb a předností jejich tvorby je právě hlas zkušeného Ryana McCombse. Dále kapela vždy sázela na úderné hard rockové melodie a riffy podepřené dunivou basou. Taková americká klasika. Desky “True Self” a “Picture Perfect”, starší sestřičky novinky “Whole”, tohle vše bohužel dost postrádaly a jejich kvalita tak neuvěřitelně utrpěla. Některá uskupení se bez svých dvorních a zavedených frontmanů prostě obejít nedokážou, ať si kdo chce co chce tvrdí.

Z nového materiálu čiší letité zkušenosti a maximální sehranost současné sestavy. Album staví především na chytlavých rockových melodiích a dobře provedených a zábavných refrénech, kteréžto jsou součástí téměř každé písně. Zvukově, produkční hodnotou i textově se novinka dá přirovnat k fošně “Scars” z roku 2001. Jedná se o chytrý a po řadě neúspěchů i snadno předvídatelný a očekávatelný krok, protože “Scars” byla ve své době mimořádně našlapaná placka a jako taková se setkala s obrovským úspěchem, a to hlavně na americkém kontinentě. Na “Whole” McCombs řádí jako zamlada, v čemž mu při podpůrných vokálech vydatně sekundují i kytarista Adam Zadel (výborné příjmení) a basák Tim King. Za škopky sedí Will Hunt, kterého si někteří z vás možná pamatují coby jednoho z bubeníků slovutných Black Label Society.

Co je ale na té osmatřicet minut dlouhé stopáži zdaleka nejzábavnější – otextování písní. Soil si se svými skladbami uměli vždycky výborně vyhrát, a i když se samozřejmě nejedná o nic extra komplikovaného nebo snad jakkoliv edukativního či poučného nebo zamyšleníhodného, při recenzování jsem se bavil od začátku do konce. Texty mají v rámci žánru opravdu hlavu a patu, z ničeho si neberou servítky, místy se rozněžní, pěkně gradují a člověk se sem tam doopravdy pousměje nad tím, co inovativního se dá v rámci hard rockové vyčichlé zábavy a zaprášených textařů ještě vymyslet. Za mě jasný palec nahoru a nejsilnější kus jedenáctiskladbové skládačky zvané “Whole”. Doporučuji při poslechu dávat opravdu pozor a soustředit se i na detaily, abyste nepřišli o nic zásadního.

Album rozjíždí skladba “Loaded Gun” a už od prvních tónů do nás začíná sypat střednětempý hard rock říznutý těžkou kytarovou linkou. I krátkého zasólování se mlsuchtivý posluchač dočká. McCombs nasazuje svůj unikátní chraplák a první necelé tři minuty “Whole” příjemně utíkají. “The Hate Song” – textově jednoznačně nejvíce nejlepší song celé desky. Výborný refrén začíná slovy “You are so beautiful… so I wrote you this lovely little hate song…”. Super. Vysoko posazené laťky dosahuje i píseň následující – “Ugly”. Pomalejší rozjezd střídá refrén ve středním tempu a celá píseň graduje ve sborových vokálech. “Way Gone” jest klasickou rockovou koncertní vypalovačkou a krom celkem zajímavé kytarové linky nic moc nového nenabízí. “Psychopath” se místy dost rozjede a kytarová onanie bere konce až těsně před refrénem, kde opratě rychlosti přebírá opět McCombs. Solidní nášleh. Klipovka a singl “Shine On” je praktickou ukázkou toho, co dnes Soil mohou fanouškům nabídnout, poněvadž jako taková funguje coby shrnující výcuc všech možných i nemožných technik a poloh, které je možné na “Whole” najít. Druhou půli desky načíná “Wake Up”, která baví a dobře odsýpá opět hlavně po kytarové stránce. “Amalgamation” je song klasického Soil střihu s parádním refrénem připomínajícím prastarou “Breaking Me Down” ze zmiňované desky “Scars”. Tady se nedá nic pohanit, ale za drobnou repetitivnost ani pochválit. “My Time” si ani nevšimnete a “Little Liar” dokazuje, že i Soil dokáží zahrát na melancholickou notu. To samé “One Love”, která funguje jako závěrečná baladická na dobrou noc.

Soil se po mnoha letech a návratu dlouho ztraceného frontmana vzpamatovali a vydali konečně poslouchatelné a veskrze zábavné album. “Whole” není dokonalé, není nejlepší a ve srovnání se zmiňovanými Drowning Pool a jejich novinkou “Resilience” (také z letošního roku) vyklízí pole a vzdává se, ale po celou dobu poslechu jsem se nenudil a coby příjemná oddechovka funguje opravdu dobře. Pěkných šest a půl bodu s vyhlídkou na případné polepšení.


Avenged Sevenfold – Hail to the King

Avenged Sevenfold - Hail to the King
Země: USA
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 23.8.2013
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Shepherd of Fire
02. Hail to the King
03. Doing Time
04. This Means War
05. Requiem
06. Crimson Day
07. Heretic
08. Coming Home
09. Planets
10. Acid Rain

Hodnocení:
Zajus – 5/10
H. – 5/10
Kaša – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Začněme recenzi konstatováním jasných skutečností. Avenged Sevenfold si v současnosti užívají masivní popularity – takové, jakou si může dopřát jen málokterá rocková kapela. Zároveň s tím se vždy najde skupina odpůrců, kteří uvádějí více či méně pádné důvody, proč si kapela svou pozici nezaslouží. A obě skupiny nyní napjatě čekají na recenzi alba na Sicmaggotu, která jejich rozpory jednou pro vždy vyřeší absolutně objektivním hodnocením. Nebo tak nějak.

Avenged Sevenfold je kapela, kterou zlehka sleduji již od jejího založení. Zatímco debut “Sounding the Seventh Trumpet” nepřinášel prakticky nic dobrého, nástupce “Waking the Fallen” byl již mnohem zajímavější. Na vrchol si kapela podle mne sáhla až s dalším počinem. “City of Evil” stále zůstává solidním rockovým albem, někde na hranici vlezlé zábavnosti a rozumné inteligence. S dalšími počiny již to tak slavné nebylo a třeba poslední “Nightmare” jsem naposledy slyšel v době jeho vydání. Novince “Hail to the King” jsem tak nedával velké naděje a nebýt slibu recenze, asi bych si ho asi ani neposlechl. Myslím však, že by to byla docela škoda.

Začněme tím, co je na albu špatně. Velice stručně by se to dalo shrnout slovy “téměř všechno”. Album díky své popularitě (zejména za velkou louží) vyvolalo pobouřené reakce v lecjaké hudební redakci a některé z těchto poznatků zasáhly i posluchače, kteří by o albu jinak vůbec nevěděli. Prvním problémem je originalita. Ve skutečnosti je to tak, že pokud bych měl sepsat seznam deseti věcí, které se mi na “Hail to the King” nelíbí, neoriginalita by byla na prvních sedmi příčkách. Nevybavuji si album, ze kterého by “inspirace” hudebními velikány takto zjevně tryskala. První inspirace je zjevná. Černé album od Metallicy je zde zastoupeno snad pěti skladbami a Avenged Sevenfold si z něj berou vše, včetně některých riffů (posuďte sami, rozdíl mezi ústředním riffem “Sad But True” a “This Means War” je tak malý, že bychom ho nebyli schopni změřit, i kdyby existovalo nějaké “meřidlo vykrádání”). Inspirace Panterou Avenged Sevenfold nebyla cizí nikdy a na novince se nic nezměnilo. Vokální výkony pana M. Shadowse pak značně napodobují Axla Rose z jistých Guns n’ Roses. Problém netkví ve skutečnosti, že Avenged Sevenfold z tvorby těchto (a dalších) kapel čerpají. Problém tkví v tom, jak nesmírně průhledně to dělají. Kdyby vykrádali svá vlastní starší alba, udělali by mnohem lépe.

Problém číslo osm: bicí. V dobách, kdy za bubenickou seslí sedával zesnulý The Rev, byly bicí ozdobou hudby Avenged Sevenfold. Ani Mike Portnoy neudělal kapele ostudu, koneckonců je to Mike Portnoy, tak jak by mohl. Ale kde probůh kapela dokázala vyhrabat člověka, jako je Arin Ilejay, to nechápu. Jednodušší pochodové rytmy už nelze vymyslet. Aron SanchezBuke and Gase hraje na bicí lépe, a to ke hře nepoužívá ruce, pouze jednu nohu. Jsou tu výjimky, třeba v našláplé “Coming Home”, ale ani zde nejde o nějakou hitparádu. Bicí jednoduše kazí i to, co zjevná neoriginálnost alba zkazit nedokázala.

Pokročme ale dál, k devátému problému, kterým je zvuk. Bicí znějí jako obrovské plechovky a při delším poslechu (v kombinaci s monotónním rytmem) dělají album lehce nesnesitelné. A to říká člověk, který považoval “St. Anger” za obstojně znějící desku. Hlasitost kytar účelově skáče tak, aby byl vždy slyšet důležitější motiv, což ale probíhá nesmírně okatě, jako třeba v titulní skladbě, kde se sólující kytara plynule přemisťuje z takřka neslyšitelné polohy do pozice nejhlasitějšího nástroje, a když její čas pomine, vrací se zpět na pokraj existence. To by bylo v pořádku, pokud by to ovšem nebylo tak hrozně nápadné. Nedostanete příležitost být překvapeni a hloubat, “kde se tam tahle melodie vzala?”, protože ji slyšíte přicházet, a ve chvíli kdy dostane hlavní slovo, je už zastaralá a oposlouchaná.

A teď klasický zlom, který ve svých recenzích dělám s takovou pravidelností, že již nikoho nemůže překvapovat. Problém číslo deset je ryze můj. Protože i přes vše zmíněné, i přes nulovou nápaditost, i přes nesnesitelný zvuk, stupidní bicí a primitivní texty mě “Hail to the King” vlastně docela baví. Je tak hloupoučké, až se nad ním člověk musí pousmát. A pustit si ho ještě jednou. Většina skladeb (snad až na balady; kam se poděla ta kapela, která napsala “Seize the Day”?) si drží jakousi solidní skladatelskou úroveň. Chytlavé refrény střídají svižné sloky, skladby sem tam ozvláštní nějaký lehký zlom, a když už jde vše do kopru, přijde sólo a situaci zachrání. Synyster Gates je poslední nadějí kapely, a i když jeho práce není nikterak objevná (neříkal jsem to už ve spojitosti s tímto albem?), technicky vzato je prostě dobrá. Jeho nejsilnější chvilka nastává v “Coming Home”, která je ostatně zřetelně nejlepší skladbou alba, a minutu a půl dlouhé sólo je tak radost poslouchat. Naopak některé skladatelské nápady jsou výsměchem. Neexistuje nic ohranějšího než latinsky zpívající sbor, neurčitý text o zkáze a mluvené slovo na pozadí srdceryvných smyčců. Zvláště pak, když skladbě dáte název “Requiem”.

Mluvil jsem na začátku recenze o objektivitě, a kdybych se o ní vážně snažil, musel bych album vykopnout se třemi body, podobně jako jsem to nedávno provedl Švédům Amaranthe. Nepřijde mi to však fér, koneckonců každý jsme individuální a snažit se tu popírat svůj vlastní vkus (či v tomto případě nevkus) by bylo přetvářkou. A tak se přikloním k pětibodovému hodnocení, protože mě “Hail to the King” nějakým záhadným způsobem docela baví. Proti tvrzení, že je to (s prominutím) sračka, však nemám žádný argument.


Další názory:

Naprosto bezezbytku musím souhlasit s tím, co už napsal Zajus ve své recenzi. “Hail to the King” je totiž opravdu dost hloupoučká a hodně nepříjemně předvídatelná deska, neškodná jak čajíček, jednoduše rock pro masy – a to vážně není myšleno jako pochvala. Stejně tak i já považuji za jeden z největších problémů alba to, že Avenged Sevenfold nyní s velkou slávou objevují to, co již bylo dávno objeveno, tváří se u toho jak mistři a navíc se naprosto okaté výpůjčky motivů ani nesnaží jakkoliv maskovat a na férovku to tam sází přesně tak, jak už to svého času nahrál originál. A rozhodně nejde jen o Guns ‘n Roses, kteří jsou cítít skoro v každém druhém songu, a tolik propíranou vykrádačku “Sad But True” od Metallicy“This Means War”, je tam toho ještě víc. Třeba takový začátek “Heretic” je na hulváta obšlehnutý motiv ze “Symphony of Destruction” od Megadeth; “Coming Home” zase zní, jako kdyby při jejím skládání Avenged Sevenfold zrovna poslouchali Iron Maiden a řekli si něco jako: “Ty vole, to je cool, to musíme zkusit taky.” Jak trefně poznamenal Robb FlynnMachine Head, “Hail to the King” je s nadsázkou vlastně album předělávek. K tomu pak již stačí navrch připočíst dvě naprosto tupé pseudo-baladické uchcávačky “Crimson Day” a “Acid Rain” (já vím, že na balady poslední dobou v hodnoceních nadávám moc často, ale nemůžu za to… dobrá balada se prostě nerovná tuny patosu a kýče) a máme před sebou desku, která by vlastně měla stát maximálně tak za spláchnutí do hajzlu. Nicméně, ať chci nebo ne, vlastně musím souhlasit i s tím, že ve skutečnosti “Hail to the King” není tak strašné a neposlouchatelné, jak by se mohlo zdát. Víc jak 5 bodů si sice Avenged Sevenfold nezaslouží ani náhodou, ale méně podle mě taky ne… Poslechnout se to dá, člověk si z toho nic moc neodnese, ale do spuštění činnosti vyhazování předešlého oběda (odborně znamé jako blití) to má zase daleko. Nepopírám ovšem fakt, že už si tu nahrávku asi nikdy v životě nebudu chtít pustit znovu…
H.

Vlastně ani nemůžu jinak, než souhlasit s kolegou, který to vystihl naprosto přesně. Snad jen s nazvučením bicích nemám takový problém, nicméně po kompoziční stránce jsou bicí nutným zlem, který hudební projev kapely nikam neposouvá a nudný bum-čvacht rytmus tak musíte přetrpět na ploše desíti skladeb. Přestože jsou Avenged Sevenfold schopni nahrát jak slušné (“City of Evil”), tak úplně stupidní (“Avenged Sevenfold”) album, vždy jsem měl menší problém s inspirací u výše zmíněných kolegů. Ale to, co M. Shadows a jeho parta předvedli na “Hail to the King”, je do očí bijící vykrádání, které už ani nemohli myslet vážně. Metallica a Guns n’ Roses jsou z toho cítit na sto honů. Možná, že bych se nad to dokázal povznést, kdyby však aktuální materiál nebyl tak bezzubý a nudný a novinka by šlapala jak hodinky. Kapela sice nikdy nepatřila mezi progresivní mágy a vyznává spíš přímočarý přístup ke kompozici, ale “Hail to the King” je průhledné a předvídatelné od první vteřiny. Neříkám, že jsem byl od začátku do konce zhnusen a jenom jsem skřípal zuby, protože pár skladeb mě baví, ale v kontextu diskografie se jedná o slabší odvar dříve pohodové tvorby. Třeba sandmanovská “Shepherd of Fire” je bez problémů a dvojice “Coming Home” a “Planets” jsou svižné kousky, kterým nelze nic moc co vyčítat. Bohužel drtivá většina desky je tak stupidní a primitivní, že tři, čtyři slušné skladby z ní žádnou hitparádu neudělají. Ale co je to naplat, když fanoušci budou u vytržení a prodá se toho víc než rohlíků v menším městě za týden, takže kapele nabere dojmu, že to je super. Pravdou však je, že “Hail to the King” je prázdná a nudná deska, jíž jsem se měl vyhnout obloukem.
Kaša


Civil War – The Killer Angels

Civil War - The Killer Angels
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Despotz Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédové Sabaton dlouhodobě rostou do pozice opravdu velké kapely, vlastně už do ní možná i vyrostli, jenže v loňském roce, přibližně dva měsíce před vydáním nového alba “Carolus Rex”, to v rozjetém vlaku začalo skřípat a za doposud ne úplně vyjasněných okolností Sabaton opustili hned čtyři členové ze šesti. Osiřelá dvojice si sehnala nové kumpány a vydala se intenzivně koncertovat, vyhození čtyři členové se pak dali dohromady s novým zpěvákem a baskytaristou a vytvořili novou skupinu Civil War, s níž nedávno vydali velký debut “The Killer Angels”.

Upřímně ani nevím, proč jsem si to vlastně pouštěl, nic jsem od toho nečekal. Sabaton jsou kapela, kterou diplomaticky řečeno nemám moc rád, takže od nové formace čtyř bývalých členů se nedalo očekávat, že by se mi to nějak zvlášť líbilo. A také na první poslech mi to přišlo nic moc, ale postupem času se tak nějak stalo, že mě “The Killer Angels” opravdu chytlo a to album mě prostě baví, jakkoliv je to i pro mě samotného překvapivé.

Civil War jsou oproti Sabaton mnohem rockovější, jsou i uvěřitelnější a z mého pohledu tím pádem i zábavnější. Pořád je to vlastně docela klišé, ale v tomhle případě moc příjemné klišé, které prostě skvěle šlape a opravdu se mi líbí. Refrény jsou doslova skvělé a některé písničky jsem si vysloveně oblíbil (namátkou třeba “King of the Sun”, “First to Fight”, “Rome Is Falling” nebo “Brother Judas”). Svou roli v tom hraje i to, že vokalista Nils Patrik Johansson na rozdíl od Joakima Brodéna ze Sabaton opravdu umí zpívat a pracovat se svým hlasem. Byť má hodně specifickou barvu, která asi ne každému sedne, mně se to líbí. Stejně tak mě překvapily i klávesy, které oproti Sabaton nehrají nonstop cirkusácké halekačky, ale Civil War je opravdu využívají ke gradaci songů, což se jim daří skvěle.

Pro mě osobně je “The Killer Angels” opravdu velké překvapení, protože namísto agrárního power metalu, jaký jsem očekával, mi Civil War naservírovali album plné parádního heavy / hard rocku a skvělých písniček.