 |
| Země: Polsko Žánr: hard rock Datum vydání: 23.9.2013 Label: Metal Mind Productions Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 K recenzi poskytl:
|
Leash Eye, to je pětičlenná hard rocková parta z Varšavy. Původní sestava, ze které od roku 1996 do dnešních dnů vydrželi kytarista Arkadiusz “Opath” Gruszka a basák Marek “Marecki” Kowalski, se dala dohromady za účelem kráčení ve šlépějích grungových legend ražení Pearl Jam či Alice in Chains. S příchodem Sebastiana “Sebba” Pańczyka v roce 2003 se však styl změnil a kapela se počala profilovat jako hard rocková s převažujícím vlivem tzv. jižanského rocku a s patrnými prvky stoner metalu.
Jejich debutové full-length album “V.E.N.I.” vyšlo až v roce 2009, je tedy vidět, že kapela poměrně dlouhou dobu zrála, na rozdíl od řady jiných moderních kapel, které mnohdy začnou chrlit nahrávky sotva stihne zaschnout inkoust na pomyslné zakládací smlouvě. Přizvali si na to posilu z Riverside, klávesistu Michała Łapaje, který vystřihl varhanní party. Deska slavila úspěch a kapela se rozjela. O dva roky později a už s vlastním klávesákem Piotorem “Volkanem” Sikorou přišlo pokračování s názvem “V.I.D.I.” (produkováno člověkem, jenž jinak obstarává Behemoth). Leash Eye si rychle našli v Polsku fanoušky a ještě před vydáním alba v létě se po vítězství v patřičných anketách představili na Sonisphere festivalu a drandili reprezentovat polský metal do Wackenu. Nejsou to tedy žádní vyjukaní nazdárci. Abych dokončil představování a nemohl být nařčen z ignorování části ansámblu, od roku 2005 za ně bubnuje Łukasz “Konar” Konarski. A tato grupa pro nás tedy nachystala už třetí exkurz do své hudební kuchyně.
Album se v rozporu s předchozími názvy nejmenuje “V.I.C.I.”, nýbrž “Hard Truckin’ Rock”. Důvod odklonu od počínající tradice jsem v přiloženém promo letáku ani na webu nenašel (ani vysvětlení, proč se předchozí dvě jmenují tak, jak se jmenují). Kamion na obalu se každopádně vyvedl, já mám pro tyhle americké trucky slabost, škoda, že je u nás člověk skoro nevidí. Při prvním kontaktu s hudbou se ovšem dostavila jistá dávka rozčarování.
Skoro určitě za to nemůže kapela samotná, jen jsem zkrátka čekal něco jiného. Minule se kolega H. divil, kde jsem sebral v hudbě Running Wild atmosféru americké dálnice. Vysvětlit to neumím, maximálně nabídnout k poslechu a zhodnocení song, jako je “Adventure Highway”. Toto bych si tak nějak představoval. A Leash Eye takoví zkrátka nejsou. Ovšem s více poslechy a hlubším zamyšlením se to pomalu začalo dávat větší smysl a dostavilo se pozvolna zjištění, že chybná není hudba, ale má očekávání.
Myslím, že ze všeho nejvíc mi vadí zpěvákův hlas. Ale to je věc čistě subjektivní, za kterou chudák nemůže, pročež by bylo krajně nespravedlivé shazovat jeho jinak kvalitní výkon. Vokál je to totiž zvučný a pevný, angličtina netahá za uši nějakým nehorázným přízvukem, ba naopak, a do žánrové škatulky se zcela bezpečně vejde taky. Ale nemůžu si pomoct, po bok mých vokálních oblíbenců se zkrátka Sebba nezařadil. To se mi prostě občas stane, nemůžu například vystát Roberta Kodyma, racionální základ to nemá žádný.
Co bez debat vyniká, to je kytara. Riffy vážně stojí za to, obzvlášť ten, který lemuje “The Nightmare Ain’t Over” si mě získal. Opath to má pevně v ruce po celou dobu, navíc zvuk jeho instrumentu je krásně čistý. Zvuková stránka se vůbec povedla, pochvala producentovi. Kytara paráda, v několika pasážích dostane prostor pro krátké sólo i basa, když se člověk soustředí na bicí, jde krásně rozlišit jednotlivé údery, není to žádná jednolitá hluková masa, jak to občas bývá. A překvapivě to platí i pro mou aktuálně chabou zvukovou sestavu zvící dvou repráčků připojených k notebooku. Je to zkrátka zmasterováno parádně, na úrovni kapely, která nakukuje do světa a už hrála na jednom pódiu s Iron Maiden a dalšími legendami.
Jediná má výtka se týká kláves – kdybych si nepřečetl, že kapela hráče na černo-bílé klapky angažuje, tak bych to asi z výsledku nepoznal, protože pasáží, které by na to ukazovaly, není zas tak moc. Teda abych nekecal, jsou tam – například skočná jedenáctá skladba, kde krom toho příležitostně zazní také hostující housličky a potom netradiční baladicky pojatý poslední song, kde se linou skutečně krásné klávesové melodie, ale nějak mě v první chvíli ani nenapadlo, že to někdo musel odehrát a že ten někdo je navíc stálý člen kapely. Je to možná trochu škoda, když už je v lineupu, jenomže pak tu máme opačné extrémy, kdy kvůli hyperaktivnímu klávesákovi nemá co na práci kytarista (zdravíme jednu nejmenovanou symphonic metalovou sestavu z Finska), což by v tomhle případě bylo mnohem horší.
Když o tom tak přemýšlím, asi si nevyberu nějakou vyloženě oblíbený kousek. Hodně se mi líbí poslední “Never Enough”, ale to je věc pojatá oproti zbytku servírovanému v předchozích 40 minutách stopáže tak zvláštně a jinak, jako by na album snad ani vůbec nepatřila. Přímo z ní čiší stoner metalové pojetí, skoro už na pomezí nějakého pochmurného doomu, zatímco na zbytku alba převládá rychlejší a veselejší hard rockové, či chcete-li southern rockové pojetí. Když už o tomhle kousku mluvím, nenechte se zmást 12 minutami délky, vlastní song trvá jen asi šest, pak je přes čtyři minuty ticho a pak oblíbený “bonus pro trpělivé”, který už ale ničím neoslní.
Ačkoliv jsem ještě nedávno tvrdil, že to radši ani nechci hodnotit, nakonec jsem si k “Hard Truckin’ Rock” cestu přeci jen našel, i když jisté averze k Sebbově vokálu jsem se zbavit nedokázal. Ve výsledku ale můžu prohlásit album za povedené a rád ho ocením solidními 7 a půl puntíky. Tolik na mě zase nezapůsobilo, abych šel s hodnocením výš, dávat méně by nebylo fér vůči předvedenému výkonu všech zúčastněných.
