Země: Norsko Žánr: heavy metal / hard rock Datum vydání: 11.6.2013 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Overload
02. Cancer Demon
03. Traveller
04. Window Maker
05. Make Your Engine Scream
06. Legend Man
07. Carry the Black
08. Rev On
09. Monsoon
10. The Man Who Was King
Jørn Lande je jako ten pověstný pes, kterého novým kouskům nenaučíte, ani kdybyste se na hlavu stavěli. S železnou pravidelností mrská v posledních letech jedno album za druhým, které navíc prokládá všemožnými kolekcemi předělávek, největších hitů a živáky, což bohužel nevypadá nijak jinak než jako nenažranost Frontiers Records, se kterými je tento norský pěvec už řadu let spojen. Ať je to jakkoli, nedá se Jørnovi upřít, že se svými sólovými počiny si udržuje relativně vysoký standard, a přestože jeho věrní už dopředu tutově vědí, co dostanou, stejně se na “Traveller” těší jako já ve všední dny na fajront.
“Traveller” vychází zhruba rok od loňského “Bring Heavy Rock to the Land”, a protože doposud si Jørn většinou udržoval dvouletý odstup mezi dlouhohrajícími alby, čekal jsem, že se to někde projeví. A tím někde nemám na mysli Jørnovu bujnou kštici nebo nedej bože jeho famózní vokál, který, ať si odpůrci říkají, co chtějí, prostě nemá na poli hard rock/metalu v současné době konkurenci a jeho plnost a košatost jako by s přibývajícími léty jenom rostly. Ale zpět k “Traveller”. S krátkou, jednoroční, pauzou jsem očekával, že novinka bude spíš jen takovým tím nedodělkem, který se vydá s plnou hubou keců o nejlepším albu kariéry, ať mají fanoušci radost a skladatelské mozky prázdné šuplíky před novým tvůrčím procesem. Jak jsem si byl suverénně jistý, že Jørnova novinka bude slabým odvarem předchozích desek, musím s pokorou přiznat, že jsem se zmýlil. Neříkám, že tady máme nový “Worldchanger“, ale v kontextu předchozích dvou alb je “Traveller” svěžejší a posluchačsky na mě působí o něco přístupněji. Ono se sice od minulých let nic nezměnilo, ale refrény jsou povedenější, instrumentální část, jíž vládnou melodické, ale hutné kytary, taky nezaslouží žádnou výtku, takže vlastně nevidím důvod, abych nebyl spokojený.
Osobně jsem sice měl vždy radši Jørna v rychlejších metalových skladbách, takže je asi jasné, že Masterplan a jejich první dvě alba jsou pro mě vrcholem všeho, na čem se Lande podílel, ale i na aktuálním počinu se najde několik lehce svižnějších písní, které pětačtyřicetiletému zpěvákovi sluší víc než ty pomalé. “Overload” je typickou skladbou, kterých jsme od Jørna slyšeli mraky, ale stále má své kouzlo. Zvláště doprovodná kapela se uvedla opravdu důrazně, a i když od minula došlo opět k nějakým personálním změnám, není to vůbec znát a všichni vědí, kde je jejich místo. Hodně se mi líbí nazvučení kytar, které snad na Jørnově sólovce ještě nezněly líp, a totéž platí i o bicích, u nichž jsem si užíval každý úder. Po slibném začátku však přijde textově neveselá “Cancer Demon”, což je jedna z těch méně výrazných písní, které prostě ničím jiným než Jørnovým vokálem nezaujaly, což bych řekl i o utahané “Make Your Engine Scream”, jíž sice zachraňuje povedený refrén, ale ve slokách je to nuda k uzoufání. Naproti tomu jsem si hodně oblíbil vlezlou klipovku “Traveller”, jejíž kytarová linka je stejně jako celá skladba velmi přímočará, ale podpořena velmi chytlavou vokální linkou má své kouzlo. Ono když se to tak vezme, kytarový tandem Trond Holter a Jimmy Iversen není vůbec špatníý Tu a tam si prohodí pozice, a přestože ani jeden z nich není žádný virtuóz, šlapavý hard rock/metal jim sluší. Ze zbytku skladeb trošku vyčnívá svižná “Legend Man” a “Rev On” s riffem, jenž mi v úvodu velmi vzdáleně připomíná Panteru. Kdo zná Jørnovu tvorbu a jeho album “Dio”, jistě ho nepřekvapí, že “The Man Who Was a King” je po “Song for Ronnie James” dalším tributním pokusem jeho velkému vzoru a modle Ronniemu Jamesi Diovi. Hutnější druhá polovina této skladby mě sice baví víc než procítěný baladický úvod, ale celkově je to slušný závěr.
I když jsem od minula nečekal žádný kvalitativní pokrok, nýbrž další porci Jørn-metalu ve slabší verzi, byl jsem velmi překvapený, že mě “Traveller” až tak baví. Úplně jednoduše by se novinka dala charakterizovat jako průměrný hard rock/metal, kde je vše podřízeno chytlavosti a nad vším ční nepřekonatelná ústřední pěvecká persóna, a bylo by to v pohodě, protože tak to prostě je. Je tady jedno velké ale. Jak je “Traveller” chytlavý a nenáročný počin, tak je mi vlastně sympatický a stále si neumím vysvětlit proč, ale bavím se při jeho poslechu víc než u “Spirit Black” či “Bring Heavy Rock to the Land”. Funguje jako kulisa k jiné činnosti i jako album pro plnohodnotný poslech, takže nemám co řešit a tomu odpovídá i výsledné hodnocení.
Další názory:
“Traveller” je další klasický počin Jørna Landeho. Víc netřeba říkat, aby každému, kdo od tohoto norského pěvce slyšel byť i jen jediný song, bylo naprosto jasné, o čem to album bude. Jak už řekl kolega nade mnou, je to prostě další porce heavy/rocku Jako ono je to vlastně pořád hodně slušné a poslouchá se to naprosto v pohodě, jako kulisa to příjemně ubíhá, ale víc z té desky jednoduše nevymlátíte ani náhodou. A kromě toho už je podle mě prostě nuda poslouchat pořád to stejné, protože v podstatě to samé Lande vydává už poněkolikáté, jen vždycky vymění obálku a název alba a názvy songů, jinak to zní pořád totožně. Ne, že by se nenašly slušné songy, ty tu určitě jsou, rozhodně mě baví titulní “Traveller”, “Carry the Black” a hodně v pohodě je i “Window Maker”, ale opakovaný vtip už není tak vtipný, což tady platí opravdu hodně. Jørn Lande je samozřejmě naprosto skvělý zpěvák, o tom žádná, ale k čemu mu to je, když zpívá takhle neobjevný materiál? Buď by se měl na chvíli odmlčet a radši jednou za pět let vydat opravdu dobrou věc, než každý rok nebo dva sázet naprosto standardní kolekci songů, u nichž předem víte, jaké to bude. Nebo ještě lépe by do tandemu potřeboval nějakého opravdu dobrého skladatele, jenž by mu psal silné songy, protože pak by potenciál jeho výtečného hlasu teprve vyniknul naplno. Do té doby prostě slušná šestka, sorry… H.
Datum: 26.7.2013 Místo: Praha, Kajot Arena Účinkující: Alice Cooper
Alice Cooper – to je jméno, vzbuzující respekt už víc jak čtyři desetiletí. Do podvědomí se dostal hlavně svou pozdější hororově teatrální show, se kterou na sklonku 70. let nikdo nedokázal příliš počítat. Gilotiny, šibenice, krev, do jisté doby opravdu věc nevídaná. A i tak pozdější spektákly, které vznikaly, vycházely z toho, co načal tento vážený pán. Kiss? Jasně, dokázali udělat megashow, ale jejich založení bylo spíše cirkusové, než vyloženě umělecké či hororové. Co je však důležitější, i po 44 letech od debutové desky, téměř v 70 letech dokáže tento kultovní zpěvák vytvořit show, strkající do kapsy spoustu o několik generací mladších spolků. Umí si totiž vše promyslet, vygradovat a navíc to podat s nadhledem vlastním jeho věku. Rozhodně jeho snažení nepůsobí senilně či vyšeptale. Nejspíš na tom bude mít svou zásluhu i o několik generací mladší kapela, která se prokázala jako instrumentálně i vokálně velice schopná (přesto příliš nechápu, na co mu tam byli tři kytaristi).
Předskokany jsem si nechal s klidným svědomím ujít a do prostor Kajot Areny se vypravil na devátou hodinu, která už slibovala blížící se začátek vystoupení. Docela mě zarazila cena merche – běžné tričko za 700 Kč mi připadá jako solidní zlodějna. Jasně, mám taky doma trička za osm stovek, ale většinou jsem něčím zvláštní či speciální. Rozhodně nevypadají jako klasické tričko s potiskem. Tuto část jsem tedy velmi rychle opustil a jal se zaujmout místo na ploše určené ke stání. Celý spektákl započal otvírákem legendární desky “Billion Dollar Babies”, tedy “Hello Hooray”. Pak už se show rozjela naplno a Cooper i jeho spoluhráči, z nichž nejvýrazněji působila krásná a šikovná kytaristka Orianthi, oprášili bohatou principálovu diskografii a hned zkraje do lidí vpálili hity jako “House of Fire” nebo “No More Mr. Nice Guy”. Protože Alice určitě rád vzpomíná na velké koncerty ze sedmdesátých let, v jeho dramaturgii se najde i prostor pro hráčské exhibice či bicí sólo. Pro něj jsou takové části určitě dobré jako odpočinek, přece jenom věk nezastavíte. I tak ale vše odsýpalo a staré klasiky střídaly skladby z poslední desky “Welcome 2 My Nightmare”, a nelze říct, že by některé skladby zaostávaly za jinými.
Vrcholem určitě byla setnutí mistrovy hlavy gilotinou, na což navazoval velice romantický popěvek s názvem “I Love the Dead“. Jasně, dneska tohle už nikoho nemůže znechucovat či šokovat, ale díky všeobecné ironii, která z celého spektáklu čišela, jsem to bral jako hodně zábavný prvek, dodávající show něco navíc. Nechyběly i jiné rekvizity jako svěrací kazajka při “Ballad of a Dwight Fry”, zvrácená zdravotní sestra či obří Frankenstein, který se na pódiu promenádoval při “Feed My Frankenstein”. Zajímavou vsuvkou byla předělávková půlhodinka, kdy byla vzdána čest čtyřem muzikantům, kteří zesnuli před třiceti a více lety. Byli to Jim Morrison (The Doors), John Lennon (Beatles), Jimi Hendrix a Keith Moon (The Who). Bylo hezké vidět, že si Alice na své kolegy vzpomněl, ale já bych osobně asi spíš ocenil další čtyři skladby z jeho tvorby než čtverku předělávek, byť sebevíc povedených. Tímto se koncert dostával do finále a nemohla samozřejmě chybět hymna “Poison”, přičemž úplný závěr koncertu obstarala oldschoolová “School’s Out”, která se zvrhla v jeden obří sedmdesátkový mejdan. V jejím středě pak potěšila vtipně zakomponovaná Floyďácká vsuvka (“…We don’t need no education”).
Alice Cooper i jeho kapela jsou profesionálové každým coulem, přesto zde nebylo místo pro nějaký arogantní chlad. Show odsýpala, gradovala, měla své vrcholy i “tlumenější” místa, která opět budovala atmosféru a napětí. Bavil jsem se celé dvě hodiny naprosto královsky a ani jednou mě nenapadlo mrknout na hodinky. Může za to neustále zábavné dění na pódiu, možnost sledovat mistra při práci, výběr skvělých skladeb a celková atmosféra, kterou se podařilo v bývalém brněnském Rondu vytvořit, přestože do zaplnění měla hala ještě docela daleko. Bravo, Alice, na stará kolena jsi ukázal, že pořád umíš vyloudit na posluchačově tváři spokojený úsměv.
Již jedenáctý ročník největšího západočeského festivalu Basinfirefest lákal zvučnými jmény interpretů i příslibem zase o něco lepší organizace a komfortním zázemím. Počasí mělo být snad poprvé za ty roky, kdy do Spáleného Poříčí jezdíme, umoudřelé a bylo tedy na co se letos těšit. Jak se multižánrový open air vyvedl tentokrát?
Pátek:
Po poobědovém příjezdu brutálně neklimatizovanou kyvadlovou dopravou z Plzeňské metropole stavíme stany, otevíráme první pivo, vyřizujeme potřebná oprávnění ke vstupu (podrobnosti ve zhodnocení dole) a po roce se opět ocitáme na půdě Basinfirefestu. Letos tedy o něco chudším a méně zalidněném, což dokazovalo ne zcela naplněné stanové městečko a přísné zkrouhnutí počtu prodejních stánečků. Nejsme tu však kvůli nákupu suvenýrů, a tak vyrážíme na Dark Gamballe, hrající toho času na hlavní stage. Naposledy jsem tyhle kluky viděl asi před pěti lety právě na Basinfirefestu a už tenkrát předvedli velmi zajímavé a zábavné vystoupení plné výborných písniček. Zazněla jak starší tvorba, tak i novinky z aktuálního nosiče “Zatím dobrý”.
Krátká přestavba a přicházejí ostravští Malignant Tumour, na které se už takhle odpoledne sešla pěkná řádka fanoušků, kteří též dokázali “tu svou” kapelu pořádně podpořit a za jednotlivé písně odměnit slušným pokřikem a skandováním. Mě osobně ale Malignant Tumour nijak extra neoslnili a raději jsem se odebral prozkoumat zbytek areálu zjistit, co dobrého se dá kde ulovit.
Chvíli před půl sedmou nastupuje první z českých legend – Olympic. Nikdy bych předtím netušil, že něco podobného kdy vyřknu, ale musím se přiznat, že jejich setík byl z toho nejlepšího, co mohl letošní ročník Basinfirefestu nabídnout. Petr Janda i přes pokročilý věk sázel do publika jednu známou pecku za druhou a vůbec nebylo znát, že má na krku už něco málo přes sedm křížků. Za zemřelého Milana Peroutku nastoupil coby host na bubenickou sesli jistý Martin Vajgl. Musím pochválit zvukovou stránku vystoupení, poněvadž byla na jedničku s hvězdičkou, a také samotné fanoušky, kteří zpívali, veselili se a vůbec si vystoupení Olympicu maximálně užívali. Parádička. Kdyby takhle zahrál každý, nebylo by záporných reportáží a ani chudých zážitků.
První zahraniční návštěva v podobě Italů Graveworm mě nechává poměrně chladným, ale na jejich vystoupení se však zajdu podívat. No, vydržel jsem asi deset minut, protože takhle špatný zvuk už jsem dlouho nezažil. Ač jsem se postavil až těsně ke zvukařům, nebyl jsem schopen od sebe rozeznat kytary, natož cokoliv jiného. Zpěv totálně zanikal pod vahou přehulených bicí a všechny tři songy, které jsem měl možnost vidět, zněly naprosto stejně. Jasná volba – osvěžení v podobě dalšího piva. Na následující Alpha Tiger stojíme chvíli v kotli, ale generického power metalu si můžu kdykoliv pustit nebo vidět tuny, a tak jsem jejich set ani nijak zvláště nevnímal a přesunul se na večeři.
Odbíjí půl jedenáctá a nastupuje jeden z headlinerů festivalu, na kterého bezpochyby dorazilo nejvíce oddaných fanoušků – Within Temptation. Celá scéna je přestavena tak, aby bubeník mohl i se svou soupravou sedět na vyvýšeném pódiu po pravé straně. Nalevo mu sekunduje klávesista na podobné vyvýšenině a dohromady jsou spojeni přechodovou lávkou. Ze zpodní části k nim vede schodiště, po kterém se mohou “pohyblivější” členové uskupení přemisťovat dle libosti (a vzhledem k tomu, že byla večer už docela zima, se také často chvatně přesouvali z místa na místo). Za zády kapely byla umístěna obrovská projekce, na kterou byla po celou dobu zhruba sedmdesátiminutového vystoupení promítána směsice klipů, různých psychedelických vylomenin a jakýsi “příběh” v podobě intra, outra a asi jednoho prokladu mezi skladbami. Koncert Within Temptation byl odehrán na vysoké úrovni, vše bylo profesionální a zábavné. Zvuk také super, což rozhodně potěšilo. Sharon den Adel (zpěvačka) je vážně kočka, a tak si na své přišly nejen uši, ale i oči.
Poté ještě těsně stíháme klasiku Visací zámek a jejich nejzásadnější písně typu “Traktor” nebo “Známka punku”. Nutno podotknout, že i přes překrytí s Within Temptation má tuzemská legenda solidní fanouškovskou podporu a návštěvnost. Nakonec nás přepadá slušná únava a na půlnoční vystoupení Dark Tranquillity zůstáváme asi půl hodiny, poté se odebíráme do stanů a spacáků. Studiovou tvorbu Dark Tranquillity bohužel vůbec neznám, ale soudě dle ohlasu publika bylo pravděpodobně zahráno a řečeno vše podstatné.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná odpoledním vystoupením pražských Cocotte Minute. Poctivý a víceméně klasický set kapely, která má v plánu se minimálně na rok odmlčet, a Basinfirefest byl jeden z posledních možností ji vidět naživo, bavil a nenudil. Zhruba od poloviny vystoupení se pod pódiem utvořil solidní kotel, což zpěvák Zeller s nadšením kvitoval.
Rychlý přesun směrem k hlavní stage na sólový projekt Vlasty Henycha s ďábelským názvem Henych 666, od kterého jsme nečekali prakticky vůbec nic a nakonec jsme byli velice překvapeni a potěšeni, s čím na nás tento starý tvrděmetalový harcovník vytáhl. Slyšeli jsme jak něco málo z nové tvorby, tak i vydatnou porci starých kousků, pod které se Vlasta podepisoval ještě coby frontman slovutných Törr. A hlavně – po několika letech jsem měl možnost zaslechnout živě píseň “Válka s nebem”, za což tímto panu Henychovi děkuji a klaním se, protože jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že současná sestava Törr na tento skvost zcela zanevřela a budu tedy odsouzen k jejímu poslechu čistě z domácích reproduktorů. Díky!
Spěšným návratem k druhé stage stíháme ještě kousek Viléma Čoka a jeho smečky, která si říká Bypass. Upřímně, Vildu jsem neměl nikdy moc v lásce, ale z té chvilky, kterou jsme ještě zvládli zhlédnout, musím uznat, že šoumen je to prvotřídní. Černý přiléhavý obleček s přilepenou kostrou, klaunská čepička a megafon, přes který vyřvával většinu písniček do mikrofonu mluví asi za vše. Neustálé grimasy a opičky, kterými bavil nejen obecenstvo, ale i zbytek své kapely. Největší zábava však bylo sledovat, jak se všichni ti zlí metalisté před pódiem snaží předhánět jeden druhého v tom, kdo pomůže lépe zazpívat hitovku z kultovního seriálu “My z Kačerova”.
Drobná pauza k zažehnání hladu a žízně, hodinové ručičky se posunují směrem k půl šesté a začíná hrát Aleš Brichta Project. Otevíračka “Anděl posledního soudu” a pak většina setu vyplněna materiálem z poslední desky “Údolí sviní”. Obligátní “Dívka s perlami ve vlasech” samozřejmě nemůže chybět. Klasické vystoupení bez větších výkyvů nebo překvapení, pouze za zády s novým ansámblem. Nic víc, nic míň.
Hardcore Superstar dokázali, že praví rockeři ještě nevymřeli a vysypali do nás setlist plný jejich (údajně, neb tvorbu neznám) největších hitovek. Glamově vyhlížející frontman se nebál celou dobu povzbuzovat publikum a hlavně díky němu tahle švédská hodinka utíkala jako blázen. V jednu chvíli si vzal k sobě na pódium dvě slečny (shodou náhod se obě jmenovali stejně, což vzbudilo patřičný ohlas), které potom nechal celý další song tančit s ním na pódiu. Co se s nimi stalo poté jsem se, bohužel, nedozvěděl. Rychlý přeběh na dalšího českého rockového velikána – Turbo. Nikdy bych neřekl, že na ně přijde skoro celý festival a kam až oko dohlédne si budou všichni prozpěvovat jejich chytlavé refrény. Moc pěkné.
Musím se přiznat, že Pretty Maids mě vždycky nudili a nejinak tomu bylo i na Basinfirefestu. Jediný song, který jsem ochoten uznat (“Little Drops of Heaven”), zahráli a zbytku jsem nějak nevěnoval sebevětší pozornost. Kdežto Van Canto – to je úplně jiná liga. Pokud jste produkci těchto našich německých kolegů, kteří z nástrojového obsazení využívají pouze a jedině bicí a zbytek si doplňují vokálně, neslyšeli, rychle doporučuji dohnat všechny resty, protože, dámy a pánové, tohle stálo za to. Vlastně nemám slov, tohle bylo tak umělecké a na úrovni, že není krom počáteční rozpačitosti a vtipného uvaděče se silným přízvukem absolutně co vytýkat. Slyšeli jsme jak spousty písniček z vlastní tvorby, tak i několik coverů, mezi nimiž jednoznačně vynikal “The Bard’s Song” původně od Blind Guardian. “Wishmaster” a “Fear of the Dark” byli samozřejmě také úžasné, ale “Bardovu píseň” zpívali všichni široko daleko. Uchvacující a všepohlcující atmosféra. Jediné, co zamrzelo, byla absence písně “Last Night of the Kings”, ale jeden nemůže přeci chtít všechno.
Hail of Bullets přišli, roztřískali co mohli a zase zmizeli ze scény. Tihle Nizozemci do nás bez okolků nasypali svůj death metal nejhrubšího zrna a bylo jim úplně jedno, co si o tom bude kdo myslet. Šílená energie, výborné pogo v kotli (po dešti ještě zábavnější) a set nabušený od začátku do konce kvalitní muzikou. Na death metal i bomba zvuk, takže celková spokojenost. A musím se pochlubit – podařilo se mi uzmout vržené trsátko.
Pár minut na Root, kteří mě také nikdy nebavili a asi nikdy bavit ani nebudou, a přichází první zámořská návštěva jménem Unearth. Osobně jsem o těchto amerických metalcoristech nikdy předtím neslyšel, ale o to byla jejich hodinka zábavnější. Víceméně nezahráli nic moc objevného nebo nového, ale nekompromisnímu zpěvákovi, který se neustále dožaduje většího a většího circle pitu, se přece neodmlouvá. Výborná hudba pro festivalové vyblbnutí, ale na doma či k práci asi ne.
Old school death metal v podání Sinister na mě byl v jednu ráno po náročném dni už trochu moc, takže jsem se jal odebrat do říše snů. Avšak podle kamaráda bylo jejich vystoupení jedno z nejlepších, které mohl o víkendu vidět, takže to určitě stálo za to.
Neděle:
Nedělní dopoledne trávíme brouzdáním, nakupováním a osvěžováním se přímo ve Spáleném Poříčí, kde si jistě provozovatelé náleven a putyk mnuli ruce, jak je perfektní, že se i u nich alespoň jednou za rok otočí takové množství lidí. Do areálu se vracíme právě včas, abychom stihli domácí Arakain a Dymytry, které se bohužel částečně kryli, neb každá hrála na jiném pódiu a v hodně podobný čas. Jako správný fanoušek jsem si rozdělil čas mezi obě a vůbec jsem nelitoval. Arakain jsou koneckonců sázka na jistotu a Dymytry stále více dokazují, že se u nich špatného výstupu také nikdy nedočkáme.
Krucipüsk naneštěstí silně zklamal a opět se potvrdilo, že si v posledních několika letech Tomáš Hájíček se svým dítětem čím dál tím víc neví rady. Karvinská Doga naštěstí podobným problémem netrpí a jejich chvilka slávy byla vyplněna vším, co by od nich pravověrný fanoušek mohl očekávat. Nedělní podvečer se neobešel bez nutných přesunů, protože Kern vůbec nevystoupili a program na celé vedlejší stage se kvůli tomu posunul o hodinu kupředu, což samozřejmě znamenalo neplánované překrývání kapel. Taktéž na hlavním pódiu došlo k pohybům a Coal Chamber, kteří měli program uzavírat, se prohodili s dánskou smečkou Raunchy.
Tak tedy – Coal Chamber mám hodně rád a na jejich vystoupení jsem se těšil jako dítě na první jahodovou zmrzlinu. Ale to, co tihle blázniví amíci předvedli, mi vyrazilo na hodně dlouho dobu dech. Setlist byl tak nějak očekávatelný, o něj vůbec nejde. Jde o to, jakým způsobem byl celý přehrán. Takovou porci energie jsem na festivalu snad ještě nezažil. Frontman Dez Fafara ani nepotřeboval nic moc říkat – přišel, rozhlédl se a začalo peklo. Od začátku do konce obrovský circle pit skoro před celým pódiem, úžasně se bavící a skákající návštěvníci, slunečné počasí a báječná pohoda, protože nikdo do nikoho zbytečně brutálně nenarážel a zábava se nesla ve volném duchu, kdy si vážně mohl užít každý, kdo se takhle večer ocitl u hlavní stage. Na pódiu bylo také veselo. Bubeník Mike Cox musel ujíždět na nějakém hodně silném tripu, protože v jednom kuse zkopával ze stupátka části své soupravy, plival vodu na kmitající pikolíky a v jednom kuse měnil paličky, se kterými nebyl nikdy spokojen. Kytarista Miguel Rascón vrhal uhrančivé pohledy do publika a předváděl různé triky, mezi nimiž mě nejvíce zaujalo odplivnutí nad sebe, které následně zase do pusy chytil. Nechutné, ale zábava. K basovce se postavila Chela Rhea Harper, která nemusela dělat nic, jen se sem tam podívat směrem k přihlížejícím a pousmát se. Na konci došlo k rozebírání bicích stylem “urvat a odhodit všechno, co půjde”, k zemi šla i kytara a mikrofony. Celkem brajgl a nevím, zda takhle Coal Chamber zavírají každé vystoupení, nebo byla tohle výjimka jen kvůli tomu, že se u nás jednalo o jejich poslední vystoupení na koncertní šňůře, a tak už nebudou nástroje v nejbližší době potřeba…?
Zato z vystoupení švédských Soilwork jsem moc nadšen nebyl. Tyhle maníky jsem viděl už dvakrát a pokaždé se mi jejich set velmi líbil, ne však letos na Basinfirefestu. Což o to, zahráno bylo na jedničku, ale prostě to pro mě tak trochu postrádalo duši. Muzikanti přišli, odehráli si co bylo třeba, aby naplnili svůj časový limit (dokonce se končilo ještě o dost dříve, než mělo), a pak zase zmizeli ze scény. Bez přídavků, bez nějakého extra loučení, nic. Ani paličky se neházely. Nu, nic moc. Snad zase příště.
Walda Gang pro nás představoval pomyslnou tečku za celým festivalem a bylo se opravdu na co dívat. Zábavná show od začátku do konce, stovky zpívajících lidí a jako třešnička na dortu i malý ohňostroj. Němečtí Exumer pak už nezaujali a zmíněné Raunchy nebyla možnost spatřit, poněvadž jsme si tou dobou už razili cestu domů do hebkých postýlek.
Zhodnocení:
Letošní ročník se hodně povedl. Ani nevadí, že byl celkově na první pohled levnější (místo látkových vrácenek zase plast, méně stánečků, žádná zvláštní projekce u pódií,…), důležité je, že hudebně se opět ocitl na špičce a určitě se vyplatilo zúčastnit. Rok od roku se Basinfirefest přiklání více a více k tvrdší produkci, a tak pankáči a skáčkaři trochu utřeli, ale holt se nedá nic dělat, tohle neovlivníme.
Organizačně vše v pořádku, pořadatel dělá vše pro to, aby se návštěvníkům v areálu líbilo a rádi se vraceli. Ke všem loňským vymoženostem přibyla například možnost wifi připojení (samozřejmě zdarma) a opět bylo možné využít služeb bankomatu přímo v areálu. Jediné, co jsem úplně nepochopil, byl exces se vstupenkami, kdy jsme si doma museli vytisknout jakési potvrzení o nákupu, které nám až na místě po předložení identifikačních dokladů vyměnili za samotné lístky. Ty bylo potom samozřejmě potřeba směnit za vrácenky. Uf… Jo a ještě jeden mínus – moderátor. Ale to už je tady asi prostě tak zavedeno.
Oficiálním pivem festivalu byl i pro letošek zvolen Budweiser Budvar, což raději nekomentuji a doufám, že příště budeme mít možnost pít zase Gambrinus. I když, jednu výhodu toto přeci jen mělo. V jedné části areálu totiž točili přímo do skla i budějovickou specialitku – kroužkovaný ležák. Jinak vše klasicky zase do vratných kelímků. V areálu se člověk i dobře najedl, a pokud vám nevadí mastná festivalová strava, byli jste jako doma.
Co říci závěrem? Výborná atmosféra, skvělá hudba, dobré zázemí a super lidi. Co více by asi člověk mohl od festivalu žádat?
Země: USA Žánr: alternative / hard rock Datum vydání: 3.6.2013 Label: Matador Records / Rekords Rekords
Tracklist:
01. Keep Your Eyes Peeled
02. I Sat by the Ocean
03. The Vampyre of Time and Memory
04. If I Had a Tail
05. My God Is the Sun
06. Kalopsia
07. Fairweather Friends
08. Smooth Sailing
09. I Appear Missing
10. …Like Clockwork
Queens of the Stone Age vzniknuvší jakožto pohrobci jižanských Kyuss se velmi rychle dokázali vymanit ze stínu, který po sobě tato legendární parta na scéně zanechala, za což jim patří mé uznání, protože vzhledem k její stylotvornosti to nebylo určitě jednoduché. Přestože jsou v jejich hudebních projevech některé nosné atributy podobné, je to právě sebranka kolem Joshe Hommea, která na bedrech “…Like Clockwork” dřímá pouštní rock a jako třešničku na dortu k němu míchá trošku alternativy, trošku psychedelie, blues a samozřejmě rock ‘n’ rollu. Velice funkční kombinace, která s menšími obměnami funguje již na šestém albu. Pravda, někdy líp, někdy hůř, a protože minule mi to moc nešmakovalo, vkládal jsem z několika důvodů velké naděje právě do aktuálního počinu kalifornské formace.
Teď ty důvody, proč jsem od novinky čekal velké věci. Od šestileté tvůrčí pauzy jsem si sliboval ucelenější a kvalitnější zážitek, než jaký mi přineslo slabší “Era Vulgaris”, na kterém se sice experimentovalo, proti tomu nelze nic namítat, ale jako celek deska pokulhávala. S “…Like Clockwork” je na tom kapela lépe, ale na druhou stranu nutno dodat, že už na tom byla v minulosti mnohem lépe. Od opětovného spojení sil s Davem Grohlem jsem zase očekával trošku živelnosti, která mi na posledních dvou albech chyběla. Ne, že by snad Joey Castillo byl nějaký nudný břídil, ale při vzpomínkách na “Songs for the Deaf” a Grohlovu fantastickou hru mi doteď tuhne krev v žilách. Zde se mé tužby bohužel nevyplnily, protože Grohl si zabouchal pouze v polovině skladeb (tu druhou ještě obstaral Castillo) a navíc, jejich stavba mu nedovolila se nějak výrazněji projevit, jako tomu bylo před jedenácti lety v případě první společné práce. Dalším navrátivším ztraceným synem a kapitolou samou o sobě je Nick Oliveri, který byl z kapely po třetím albu odejit a jehož syrový vokál mi doteď v kapele schází. Těšil jsem se na vypalovačku ve stylu “You Think I Ain’t Worth a Dollar, But I Feel Like a Millionaire”, ale Oliveri si střihl pouze doprovodné vokály ve dvou skladbách a upřímně řečeno, kdyby mi někdo neřekl, že se na albu objevil, tak bych jej ani nezaregistroval. Totéž by se dalo říct o spoustě hostovaček napříč čelou historií kapely, ale zrovna zde mě zanedbatelný prostor, který byl Oliverimu svěřen, zklamal. Přestože mi Queens of the Stone Age má výše uvedená očekávání a přání novinkou znegovali, nemůžu říct, že by se “…Life Clockwork” nepovedlo, naopak, jen je zase trošku jiné.
Jak jiné? No hlavně se nikam nespěchá. Připravte se, že pokud jste si na Queens of the Stone Age oblíbili svižnější singlové věci “No One Knows” nebo “Little Sister”, tak nyní budete zcela určitě zklamáni. Úvodní “Keep Your Eyes Peeled” budiž toho jasným důkazem. Pomalé tempo, nezaměnitelný vokál Joshe Hommea a zastřená kytara spolu s opatrnou rytmikou představuje Queens of the Stone Age i z trošku jiného úhlu. Pár takových skladeb už se v minulosti objevilo, ale vždy na mě působily spíš jako intra navazující atmosféru regulérním skladám, nyní už není pochyb, že “Keep Your Eyes Peeled” je plnohodnotná píseň. Po jejím poslechu mi Queens of the Stone Age přišli tak nějak klidnější a dospělejší, přičemž takto bychom mohli počastovat celé novinkové album. “I Sat by the Ocean” je spolu s “My God Is the Sun” nejpřístupnější píseň na desce a zuby nehty se drží melodických nápadů, které jsou však podepřeny kytarou z vyprahlé pouště. I když jsem právě takovéto přímočaré skladby na novince očekával a těšil jsem se na ně, je pravda, že nyní jsou pro mě zastíněny mnohem zajímavějšími kousky jako úvodní “Keep Your Eyes Peeled”, proměnlivá “Kalopsia”, melancholická, ale stále melodická “I Appear Missing” či “Fairweather Friends”, v níž se vokálně vystřídají Mark Lanagan, Nick Oliveri, Trent Reznor a samotný Sir Elton John. Bohužel i pro ostatní persóny platí výše uvedené, a sice že mohly dostat trošku víc prostoru, ale budiž, když to tak lídr Homme chtěl…
Velkým překvapením pro mě byla dvojice balad “The Vampyre of Time and Memory” a titulka “…Like Clockwork”, v níž se jako v jediné představil nový bubeník Jon Theodore (ex-The Mars Volta). Ne, že by Homme v minulosti nesložil baladu, ale nikdy nebyly takto upřímné a uvěřitelné, že bych neměl chuť je přeskočit a z konečného výlisku alba vypustit. V obou případech jsem si vychutnával každý jejich tón, a to tak, že prvně uvedenou bych zařadil mezi top momenty celé desky. Svou tklivou atmosférou si mě opravdu získala.
Vlastně není nutné nějak dál vytahovat jednotlivé momenty, protože “…Like Clockwork” funguje hlavně jako celek. Netvrdím, že je tak vyrovnané a převratné, jako byly svého času klasiky “Rated R” a “Songs for the Deaf”, ale jako uklidněnější, starší a vyspělejší verze těchto alb novinka celkem s přehledem funguje. Po prvotních rozpacích, které byly jednoduše způsobeny tím, že jsem očekával diametrálně odlišné album, jsem si po chvíli zvykl a přišel novince na chuť. Po dlouhé době opět skvělé grafické zpracování v drakulovském stylu, silné písně s výrazným hitovým potenciálem, jenž možná není tak nápadný, jako tomu bylo na “Lullabies to Paralyze”, ale to by nemělo činit z šesté řadovky pouštních bardů neposlouchatelnou záležitost pouze pro skalní fanoušky. Příjemný počin.
Země: Austrálie Žánr: hard rock Datum vydání: 21.5.2013 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Ready to Rock
02. Animalize
03. No One Fits Me (Better Than You)
04. Back in the Game
05. Firepower
06. Live It Up
07. Woman Like That
08. Hungry
09. Cradle to the Grave
10. Black Dog Barking
11. Jack Attack [bonus]
12. You Got the Skills (to Pay the Bills) [bonus]
13. Party in the Penthouse [bonus]
Říkal jsem si, že se tomu srovnání, na které všichni čekáte, vyhnu, ale ať jsem se na “Black Dog Barking” a vlastně Airbourne jako takové díval z jakékoli strany, tak se člověk může snažit, jak chce, ale stejně se neubrání pocitu, že tohle všechno už v Austrálii bylo vyřčeno z úst legendy legend – AC/DC. Navíc, pokud chcete někomu Airbourne představit, stačí zmínit zkratku střídavého a stejnosměrného proudu a hned všichni ví, která bije, bez nutnosti nějakých doplňujících otázek. V zajetí lyrických žánrových klišé a riffů Anguse Younga se toho papírově už moc vymyslet nedá, ale tahle parta už po třetí ukazuje, že i prachsprostá kopírka se dobře poslouchá, pokud je vše zahráno s chutí a energicky od podlahy.
První album “Runnin’ Wild” před šesti lety rozdělilo posluchače i kritiky na dva tábory. Samozřejmě, že jedni jej milují, druzí nenávidí. Já jsem si Airbourne hned oblíbil, protože jejich hudba má koule a chytlavé riffy doplněné stadiónovými refrény můžu. Stejné ambice mělo i druhé album “No Guts, No Glory”, které ovšem dojelo na delší stopáž a slabší skladby, protože už v polovině dost nudilo. Letošní studiový zásek sice nepřináší zhola nic nového, ale pořád je radost jej poslouchat a kvalitativně se blíží debutu, který kapelu zastihl v opravdu dobré formě.
Joel O’Keeffe a jeho kumpáni ví, že pouhé nadšení nestačí, takže i když jsou na tom s originalitou na štíru, jsou jejich skladby postaveny na jednoduchém schématu, kde je vše podřízeno chytlavosti vokálních linek a instrumentálního podkladu, což dělá jejich hudbu moc dobře stravitelnou. Tuto formulku můžeme aplikovat na kteroukoli z desíti skladeb, které se nakonec na “Black Dog Barking” dostaly, takže si vyberme hned tu první, která zároveň představuje jeden z největších hitů kapely. “Ready to Rock” začíná stadiónovým halekáním a po chvíli už se z repráků spustí starý známý hard rock, který je jak dělaný pro živou produkci. Riff i rytmika se slušně doplňují a refrén není nikterak složitý, ale jednoduché “Ready to rock” prostě funguje. V případě Airbourne je vlastně zbytečné se snažit nějak rozepisovat nad jednotlivými písněmi, protože ač to zní sebevíc urážlivě, tak všechny jejich skladby zní takřka stejně, což z nich ale nedělá jednolitou kouli, protože od toho jsou tady snadno zapamatovatelné refrény, které vám pomůžou skladby od sebe bez problému odlišit. Z aktuálního alba alespoň některými momenty vyčnívají pomalá “Cradle to the Grave”, “Animalize” s hutným riffem nebo třeba “Back in the Game”, která ze všech skladeb zní nejvíc původně. Tím nechci říct, že nezní do jisté míry jako AC/DC, ale přesto na mě působí tak nějak odlišně a nádech legendy je z ní cítit jen tak, aby se neřeklo. Spolu s klipovou “Live It Up” jsem si ji nakonec oblíbil nejvíc.
Deset písní, pětatřicet minut a člověk má tak akorát, aby nezačal koukat na tracklist, kolik že to ještě zbývá skladeb do konce. Milovníci rozšířených edicí však určitě ocení trojici bonusových skladeb, které nejsou žádný póvl, ale jediná “Party in the Penthouse” mi přišla skutečně zajímavá, a to hlavně díky chytlavé kytarové lince a riffu, který ji žene kupředu. Úderný refrén z této skladby dělá slušnou hitovku a možná bych si ji dokázal představit v základní verzi na místo nevýrazné “Woman Like That”, která oproti ní nemá nic, díky čemu bych si ji měl pamatovat.
Nemá cenu to dál rozmazávat. “Black Dog Barking” stejně nikomu názor nezmění. Kdo měl doteď Airbourne za nudnou a zbytečnou kopii slavných kolegů, bude je tak vidět i dál, ti ostatní by se mohli slušně pobavit. Tohle album si zaslouží, aby hrálo nahlas a ještě líp hodně nahlas. Jednoduchost refrénů, kdy se většinou skandují názvy skladeb a přímočará hudební stavba skladeb samotných možná nevydrží v přehrávači na dlouhé týdny, ale vždyť Airbourne jsou tu od toho, aby bavili, takže není co řešit, volume doprava a jde se na to.
Druhý pohled (H.):
Zdá se mi, že na svůj vkus v posledních dnech poslouchám na hodnocení až příliš mnoho alb, o nichž se dá naprosto s přehledem prohlásit, že to zní stejně jako posledně. To je samozřejmě i případ Airbourne, kteří na svém debutu “Runnin’ Wild” přišli s totálním obšlehem AC/DC, na dvojce “No Guts, No Glory” zněli úplně stejně a na třetím “Black Dog Barking” znějí zase úplně stejně, což se ale tak nějak dalo čekat od kapely, která si do erbu své hudební kariéry vetkla snahu kopírovat skupinu, která zní stejně už 40 roků. Akorát u těch AC/DC je to prostě zábavnější.
Přesto mi “Black Dog Barking” přijde o něco záživnější než předešlé “No Guts, No Glory”, které žádné koule a tudíž ani žádnou slávu – budeme-li parafrázovat jeho název – opravdu nemělo. Černý pes štěká o poznání zábavněji a některé pecky se tentokrát rockovým Australanům docela podařily, namátkou bych zmínil například “No One Fits Me (Better Than You)”, “Back in the Game” nebo “Woman Like That”. Fakt to není nějaký zázrak, ale i tak – oné kurevské neoriginálnosti navzdory – to jako chytlavá pohodová rocková deska funguje bez problému. Rozhodně jsou kapely, jejichž aktuální alba mi v žaludku leží mnohem více, protože u Airbourne je aspoň cítit, že je to opravdu baví a že to rozhodně není nějaká křeč. Solidní oddechovka…
Datum: 24.6.2013 Místo: Praha, Synot Tip Arena Účinkující: Bon Jovi, Support Lesbiens
Pondělní deštivé odpoledne přivítalo po dvaceti letech se do Česka navrátivší rockové velikány Bon Jovi. Natěšenost byla veliká a atmosféra pár minut před začátkem vystoupení by se dala krájet. K Synot Tip Aréně (nebo prostě do Edenu) jsme dorazili před pátou hodinou, kdy byla tato oficiálně otevřena. Neuvěřitelné množství fanoušků proudících na stadion dávalo již předem jasně najevo, že tohle bude něco velkého. Ale opravdu bylo?
Přesně v šest hodin nastupuje na scénu česká předkapela Support Lesbiens, kterou snad čtenářům netřeba představovat. Jednalo se o jejich teprve druhé vystoupení s novou sestavou, která zní… nu, zajímavě. V půlhodinovém setíku zaznělo několik prastarých hitů typu “Sweet Little Something” a proběhlo pár pokusů o rozezpívání publika, které tedy nebyly úplně úspěšné. Myslím, že Bon Jovi by si zasloužili lepšího předskokana, protože jediné, co se znovuobnoveným Support Lesbiens podařilo, bylo vyvolat na tvářích okolostojících rozpačité úsměvy. Některé věci by měly prostě zůstat zakopané.
Krátce po sedmé přicházejí toužebně očekávaní Bon Jovi. Nejprve se pár slovy pokusím popsat samotné pódium, které bylo samozřejmě náležitě monumentální (aby ne, když jej přes 250 lidí stavělo čtyři dny). Úplně nahoře a po stranách se nacházela promítací plocha, na kterou se během koncertu snažilo několik kamer zachytit to nejzajímavější, co se na pódiu děje. Což bylo potřeba, protože už z předních řad běžného stání jsme na pódiu viděli pobíhat jen nějaké malé postavičky. Největší prostor však pro sebe urvala replika masky klasického amerického bouráku (což měl být údajně Cadillac, ale nakonec se prý jedná o Buick), pod kterým vlastně celá show probíhala a jehož světlomety fungovaly coby navozovač správné rockové atmosféry. Samotní hudebníci za sebou potom měli nesčetně maličkých obrazovek, které však nebyly nějak extra využívány.
Setlist Bon Jovi:
01. That’s What the Water Made Me
02. You Give Love a Bad Name
03. Raise Your Hands
04. Lost Highway
05. The Radio Saved My Life Tonight
06. It’s My Life
07. Because We Can
08. What About Now
09. We Got It Goin’ On
10. Keep the Faith
11. (You Want to) Make a Memory
12. In These Arms
13. Captain Crash & the Beauty Queen from Mars
14. We Weren’t Born to Follow
15. Who Says You Can’t Go Home
16. I’ll Sleep When I’m Dead
17. Bad Medicine
– – – – –
18. Love’s the Only Rule
19. Wanted Dead or Alive
20. I’m with You
21. These Days
22. Livin’ on a Prayer
– – – – –
23. This Ain’t a Love Song
Bon Jovi zahráli spíše pomalejší set, což mě a mé souputníky maličko zklamalo, poněvadž jsme čekali trochu více rocku než rádiového popíku. Ve skutečnosti se jednalo o ten typ zábavy, na kterou jednou za půl roku vezmete svou drahou přítelkyni, pomalu si zaploužíte, dvě písničky zaskáčete a odcházíte spokojeni domů. Vzhledem k tomu, že svou lepší polovičku jsem nechal doma a okolo byla jen hromada fakt hnusných chlapů (bez urážky), na mě tohle fakt nezabíralo. Když už přišla nějaká písnička, která je obvykle “od podlahy”, vyzněla díky poměrně špatnému a zanikajícímu zvuku (a to jsme stáli zhruba uprostřed před zvukaři) také prazvláštně pomalu a sterilně. Snad až na “It’s My Life”, ta byla zahrána výborně. Zásadních hitů kapela obecně moc nepředstavila a soustředila se hlavně na pomalé slintáky poslední dekády. Třeba absence kultovní “Runaway” silně zamrzela. Při akustické rozehře “Livin’ on a Prayer” (kterou moc lidí v této úpravě evidentně nepoznalo) jsem skoro vyzvracel nedělní oběd, ale naštěstí začala poté znovu od začátku a v klasickém střihu. “We Weren’t Born to Follow”, na kterou jsem se dost těšil, byla živě prostě příšerná. Pro příště si tohle vše raději pustím doma z cédéčka, děkuji.
Celý koncert mi přišlo, že mají všichni hudebníci přesně nalajnováno, kam se mají během setu dívat, jak stát a hlavně jakým způsobem se tvářit, aby to vypadalo dobře na kameru. Valnou část setu se na pódiu vůbec nic nedělo, což je při jeho monstrózních rozměrech poměrně škoda. Jediný sám velký Jon Bon Jovi se občas, aby se neřeklo, trochu hnul a přešel z jedné strany pódia na druhou. Sem tam se na někoho usmál skrze falešné zuby nebo ukázal do davu, ale víc nic. Publikum mu však žralo každé slovo, když už ze sebe tedy nějaké dostal (mimochodem, viděl jsem hromady různých zahraničních produkcí, ale zrovna u kapely formátu Bon Jovi bych nečekal, že frontmanovi nerozumím, protože napůl huhlá a napůl nemůže přes zářivý úsměv artikulovat). Během večera se na pravé tribuně dokonce ukázalo velké červené srdce poskládané diváky z jednotlivých barevných papírů a obecně byla odezva publika pozitivní, i když ke konci téměř dvouapůlhodinové jízdy, která byla ještě náležitě promočená od neustávajícího deště, již trochu pokulhávala.
Myslím si, že Bon Jovi se v Praze po tak dlouhé době mohli vytáhnout o dost víc a ne jen přijet s hromadou pozlátek, párkrát se pochlubit falešným chrupem a prostě si odehrát to svoje, aby bylo hotovo a mohlo se frčet dál. Příště si za ty peníze pořídím raději něco, co má duši.
Datum: 20.6.2013 Místo: Praha, Lucerna Účinkující: Stone Sour, Karnivool
K pražské Lucerně se nám tentokrát podařilo dorazit včas a hnedka na úvod jsme byli přivítáni zhruba padesátimetrovou frontou, která v několika následujících desítkách minut nabyla na délce a velikosti ještě asi dvojnásobně. Po otevření sálu naštěstí vše odsýpalo rychle a přes hodně povrchní osobní kontrolu jsme se během chvilky dostali těsně před pódium, kde následovalo circa třičtvrtěhodinové čekání na předkapelu, o které jsem do poslední chvíle absolutně netušil, že existuje.
Jednalo se o australské progresivní rockery Karnivool a musím říci, že mě snad nikdy žádný předskokan nezaujal více než tento čtvrteční večer oni. Výborný zvuk, poctivá show a parádní hlasové výkony zpěváka Iana Kennyho mě přesvědčily o tom, že dokonce může existovat předprogram, který stojí za to si vystát a ne se jen znuděně rozhlížet po okolostojících děvčatech. Podle toho, co jsem potom doma zjišťoval, je sama kapela docela známá a oblíbená, a tak se i trochu stydím, že jsem o ní nezaslechl dříve.
Chvilková přestavba pódia a už na scénu přichází toužebně očekávaní Stone Sour. Nemá smysl obcházet horkou kaši a rovnou se přiznám, že se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem kdy měl tu čest zúčastnit se. Energie šířená kapelou se rozlévala na všechny strany a téměř vyprodaná Lucerna oplácela nazpět stejnou měrou. Byl jsem až překvapen, jak čeští fanoušci dokonale znají většinu textů a jsou ochotni s kapelou vše přezpívávat, neúnavně skákat a vesele tančit. Nutno podotknout, že jsem v tom nebyl sám a frontman Corey Taylor nestačil valit oči. Zaznělo mnoho klasických kousků typu “Made of Scars”, “Get Inside”, “Hell & Consequences” či “30-30/150” a spoustu prostoru dostaly i novější věci z aktuálního dvojalba. Takový úvod v podobě “Gone Sovereign” a těsně následující “Absolute Zero” měl vážně šťávu a publikum správně navnadil. Dostalo se i na cover verzi písně “Children of the Grave” od veleznámých Black Sabbath, ale jednalo se snad o jedinou věc, u které se fanoušci tvářili nejistě a příliš se neúčastnili. Holt klasika, no.
Někdy po polovině hrací doby vytáhl Corey ze zákulisí akustickou kytaru a přišel blok pomalejších songů, ze kterých měla valná část zúčastněných strach, protože dle jejich názoru se podobné “oplodňováky” do setlistu nehodí a raději by celé představení v rychlejším tempu. Za sebe mohu říci, že jsem po té asi hodinové skákanici v pouštním hicu celkem ocenil, že se zpomalilo a všichni si mohli alespoň na chvilku vydechnout. Navíc takovou “Bother” zpíval úplně celý sál takovým způsobem, až to Coreymu vehnalo do očí slzy. On se obecně zpěvák celý koncert tvářil nadmíru spokojeně a bylo vidět, že tak silnou odezvu z naší neznámé zemičky asi nečekal. Vůbec poprvé mám pocit, že kapela z Česka odjížděla nadšena a doufám, že ji to také donutí se brzy vrátit.
Setlist Warpaint:
01. Gone Sovereign
02. Absolute Zero
03. Mission Statement
04. Made of Scars
05. Do Me a Favor
06. RU486
07. Children of the Grave [Black Sabbath cover]
08. Say You’ll Haunt Me
09. Nutshell [Alice in Chains cover]
10. Bother
11. Through Glass
12. The Travelers, Pt. 2
13. Last of the Real
– – – – –
14. Hell & Consequences
15. Get Inside
16. 30/30-150
Výkon kapely si také zaslouží pozitivní reakci, o tom vůbec žádná. Kytarista Josh Rand se ukázal v ležérní bílé košili s černým motýlkem a naprosto punkovou červenou kytarou s černými puntíky. “Beruška” úžasně kontrastovala s ostatními členy uskupení, kteří samozřejmě všichni vypadají jako správní vyvrhelové, a pokud nejsou od shora dolů potetovaní, tak alespoň pořádně zarostlí a hlavou mávající. Coreyho triko s nápisem Turbonegro bylo také za palec nahoru. Krom hlavního kytaristy, Jima Roota, který se občas tvářil velmi znuděně, si Stone Sour celý set maximálně užívali a bylo vidět, že hrají především pro lidi a pro radost. Nějakou dobu po konci představení (to už jsme byli na cestě k domovu) bylo prý možné se s každým z hudebníků vyfotografovat, pokecat si a nechat cokoliv podepsat. Vše bez problémů a hrozně v pohodě. Která větší kapela tohle dokáže nabídnout?
Nakonec nutných pár slov k prostorám, organizaci a spoluúčastníkům. Téměř nevětraná Lucerna dokáže během takového rockového koncertu vytvořit doslova peklo na zemi. Pot stříkal do všech stran a těsně po skončení produkce jsem byl nucen si vyždímat triko, jinak bych si při cestě zpět metrem koledoval o slušný zápal plic. Místy jsem se cítil, jako bych skočil do kotle vařící vody a neměl se z něj jak dostat. Naštěstí jsou však organizátoři zkušení harcovníci a do předních řad dodávali v pravidelných intervalech čerstvou vodu pro případ, že by se někdo chtěl osvěžit či vzkřísit nějakého padlého spolubojovníka. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, nebýt idiotů, kteří kelímky převraceli nebo vylévali za sebe. Maximální sobeckost a totální ignorance, víc se o tom říci nedá. Čtvrtek v Lucerně byl zajímavý také tím, že jsem pil své asi nejvíc funny pivo v životě. Čtyřicet korun za lahvovou desítku přelitou do plastového kelímku už je vážně bestiální zvrhlost.
Země: Švédsko Žánr: heavy metal / hard rock Datum vydání: 9.4.2013 Label: Loma Vista Recordings
Tracklist:
01. Infestissumam
02. Per aspera ad inferi
03. Secular Haze
04. Jigolo Har Megiddo
05. Ghuleh / Zombie Queen
06. Year Zero
07. Body and Blood
08. Idolatrine
09. Depth of Satan’s Eyes
10. Monstrance Clock
Docela živě si pamatuji, že když se Ghost před třemi lety zničehonic objevili se svým debutem “Opus Eponymous”, byl to zpočátku jen trochu obskurní rokenrol pro pár obskurních posluchačů. Album vyšlo bez nějaké větší pozornosti u neméně obskurního Lee Doriana z Cathedral na jeho firmě Rise Above Records spíše jako záležitost pro fajnšmekry. Tehdy jsem se k Ghost dostal i já a podobně jako řádku dalších lidí mě jejich muzika hodně zaujala a poměrně brzy jsem si tutové hitovky jako “Elizabeth” nebo “Stand by Him” oblíbil. Nicméně poměrně záhy se okolo Ghost začalo dít něco, co bych si u takové kapely rozhodně netipnul, ale stalo se… okolo maskované pětice bezejmenných ghúlů a jejich vůdce, mrtvolného papeže známého jako Papa Emeritus, se totiž strhlo cosi, pro co má angličtina naprosto výstižné slovíčko “hype”, a z oblasti trochu obskurního rokenrolu si to Ghost namířili svisle vzhůru mezi prvoligové kapely, začali hrát na velkých pódiích, v televizi, sympatie jim začali vyjadřovat světoznámí hudebníci… jednoduše se Ghost postupem času dostali na takovou úroveň, že jejich druhá deska byla v naprosto odlišné pozici než debut – zatímco “Opus Eponymous” vycházel poměrně potichu, na “Infestissumam” se už netrpělivě čekalo a třásly se na něj tisíce lidí…
“Infestissumam” ovšem nebylo očekávané pouze v tom smyslu, že by se na něj čekalo, ale i v tom, že se od desky i hodně očekávalo – jednoduše z toho důvodu, že “Opus Eponymous” byla prostě excelentní nahrávka s dost svojskou atmosférou a poměrně i slušnou dávkou originality, přestože Ghost vlastně do jisté míry neudělali nic jiného, než že se hudebně otočili směrem hluboko do minulosti, což bylo všechno navíc korunováno parádní stylizací a image, která sice – podobně jako samotná retro hudba – je na první pohled klišovitá, nicméně natolik dotažená ad absurdum, až se to jen tak nevidí a svým způsobem to ojedinělé je. Pokud se ale budeme bavit čistě o muzice, tak ta byla prostě skvělá, takže samozřejmě vyvstala otázka, jestli a jak se na takový majstrštyk bude dát navázat, jestli se Ghost stanou kapelou jednoho alba, nebo jestli potvrdí, že “Opus Eponymous” nebyla náhoda. Já osobně jsem v tomto poměrně schizofrenik a nemohl jsem se rozhodnout, co od “Infestissumam” vlastně chtít – na jednu stranu jsem se hodně těšil, na tu druhou jsem byl ale docela skeptický; nechtěl jsem mít přehnaná očekávání, ale zároveň jsem švédskému nemrtvému komandu i věřil, jelikož “Opus Eponymous” bylo tak skvělé, že se člověku opravdu nechtělo věřit, že by mohlo jít jen o náhodu.
Oběma prvním singlům “Secular Haze” a “Year Zero” se povedlo přesně to, k čemu jsou singly určené – parádně navnadit na samotnou desku. Když pak konečně přišel první poslech celé nahrávky, veškeré předchozí pochybnosti byly rázem zapomenuty – mě osobně si totiž “Infestissumam” obmotalo kolem prstu naprosto hravě a hned na první pokus. Deska totiž zní přesně tak, jak jsem doufal, že znít bude – teatrální, ale chytlavý rock ‘n’ roll plný výtečných momentů a nápadů, to vše zabalené do neodolatelné blasfemicky okultní aury, aniž by docházelo ke kopírování toho, co přinesl “Opus Eponymous”. Na jednu stranu vlastně docela jednoduchá muzika, která však dokáže bavit, i když již za sebou máte nějaké ty desítky poslechů. Zjednodušeně řečeno – Ghost opět dokázali složit neuvěřitelně silné skladby.
Intro “Infestissumam” se nese přesně v duchu Ghost – teatrální a se silným religiózním nádechem, s mohutnými sbory, rockovou rytmikou a výbornou sólovou kytaru trochu v pozadí. První regulérní song “Per aspera ad inferi” hned vzápětí ukazuje další obrovskou zbraň v arzenálu Ghost – je jí Papa Emeritus (nyní už vlastně Papa Emeritus II) a jeho fantastický čistý vokál, který je posazen docela vysoko, ale pořád z něho běhá mráz po zádech víc než z většiny křiklounů a chrličů. Samotná skladba, jež boduje zejména refrénovým recitováním názvu, je velice dobrá, nicméně jak se zanedlouho ukáže, pouze předzvěstí toho, co bude následovat.
Hned následující “Secular Haze” totiž patří mezi jeden z vrcholů desky. Obskurní klávesy a úžasný pěvecký výkon ve slokách tenhle song jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu z “Infestissumam”. “Jigolo Har Megiddo” je jednoduše retro jak noha, ještě víc než zbytek alba, jenže přesně tohle Ghost sluší. Opravdové bomby však přicházejí s následující dvojicí skladeb – bylo jen otázkou času, kdy se Ghost pustí i do nějaké balady, a přesně tou je rozmáchlá “Ghuleh / Zombie Queen”, byť jen ve své první části. Rozjíždí se poměrně poklidně, až plíživě a postupně posluchače kolébá příjemnými melodiemi, až se po třech minutách zlomí, zrychlí a pomalu vygraduje do úžasného refrénu, který je jeden z vrcholných momentů nahrávky. To samé se dá prohlásit i o další “Year Zero”, jež od začátku do konce jednoduše nemá chybu – ať už se jedná opět o skvělý majestátní refrén, klidnější sloky nebo působivé vyvolávání pekelných mocností.
Po výtečné dvojici “Ghuleh / Zombie Queen” a “Year Zero” ovšem trošku ztrácí následující “Body and Blood”, ačkoliv i její refrén má rozhodně něco do sebe. “Idolatrine” je dalším vyloženým retrem, podobně jako “Jigolo Har Megiddo”, a s přimhouřením očí mi trochu připomíná takové Slade s pentagramem na čele. Další excelentní kus se skrývá na předposlední pozici a musím se přiznat, že jsem si jej zpočátku úplně nevšiml, ale postupem času se “Depth of Satan’s Eyes” stala možná mým nejoblíbenějším kusem “Infestissumam”, zejména kvůli působivému refrénu. Stejně tak je výborná i závěrečná litanie “Monstrance Clock”, v jejímž rámci Ghost nabízí další várku velice silných nápadů, jež člověka jen tak bavit nepřestanou.
Výše byla mimo jiné položena polootázka, jestli se Ghost po vydání “Infestissumam” nestanou kapelou jedné desky, jíž budou všechny následující počiny jen koukat na záda. Je ale zřejmé, že se tak nestalo, ba právě naopak. Pokud bych měl dokonce nyní volit mezi “Infestissumam” a “Opus Eponymous”, asi bych volil novinku, ale hlavně proto, že ji aktuálně poslouchám mnohem víc, takže na takovéhle soudy je ještě čas, až se “Infestissumam” trochu víc usadí. S jistotou však mohu tvrdit už teď, že Ghost naprosto jednoznačně ukázali, že debut pouhou náhodou rozhodně nebyl. Osobně mám ke skupinám, které za tak krátkou dobu vyletí s popularitou tak nahoru, od přírody jistou averzi, jenže v případě Ghost to prostě nejde, jelikož ta kapela je jednoduše výtečná. Švédové našli díru na trhu a fakt, že se jim to povedlo s tak skvělou muzikou, je jenom šlechtí. Vážně netuším, jaké je skóre v souboji Bůh vs. Satan ve skutečnosti, nicméně na hudebním poli vede díky kapelám jako Ghost jednoznačně mistr pekelník.
Další názory:
Po skvělém “Opus Eponymous” jsem čekal velké věci, ale že bude “Infestissumam” taková bomba, to jsem opravdu nečekal. Tajemná parta snad ve všech ohledech zastínila své debutové album a mně se hlavně výběrem producenta trefila přímo do černého, protože výsledná podoba novinky je dokonalá a spousta zajímavých nápadů a chytrých aranží nechávají svého předchůdce daleko za sebou. Každá ze skladeb nového alba je potenciální hit a některé z nich (“Year Zero” a “Body and Blood”) bych si dokázal představit i v rádiovém éteru zaměřeném pro širší posluchačstvo. Oproti zjevné přístupnosti (přiznejme si, že hudba Ghost není nikterak složitá) však stojí dlouhá životnost skladeb, takže i po desítkách poslechů stále nemám problém s tím, že by mě deska začala nudit, a to ani na moment. Je fakt, že mám pro retro kapely slabost, ale Ghost dotáhli do dokonalosti vše od své pódiové prezentace až po chytrý mix hudební reminiscence Mercyful Fate a Blue Öyster Cult. Na novince dokazují, že se nejedná o kapelu jednoho alba, na které nelze navázat. Dlouho jsem přemýšlel nad nejlepšími skladbami a ze všech vyzdvihnu dvojici “Year Zero” a “Ghuleh / Zombie Queen”, které si mě získaly víc než všechny ostatní. Myslím, že výsledné hodnocení mluví za vše a nemusím se dál pokoušet vysvětlit, jak moc mě Ghost potěšili. Mám před sebou kandidáta na album roku. Kaša
Přiznám se, že k novodobému fenoménu jménem Ghost jsem se dostal právě až s aktuální fošnou “Infestissumam” a zatím nemůžu úplně srovnávat s předchůdcem “Opus Eponymous”, poněvadž jej nemám ani zdaleka tak dobře naposlouchaný. Každopádně mě Ghost na novince totálně dostali. Oni vlastně nepřišli vůbec s ničím novým a ani s ničím, co by se nedalo zaslechnout jinde, ale obsah zde brutálně převyšuje formu. Epické úvody do písní, heavymetalové kytarové vyhrávky, satanistacká témata, sloužení mší… nic nového pod sluncem, ale v podání Ghost naprosto fenomenální. Vše perfektně odsýpá, písně na správných místech pěkně gradují a frontmanův projev je jednoduše řečeno geniální. Za live představení a kostými také palec nahoru. Pro mě zatím největší překvapení letoška a určitě aspirant na album roku. Za nejlepší kusy osobně považuji “Per aspera ad inferi”, klipovky “Secular Haze” a “Year Zero” a závěr “Monstrance Clock”. nK_!
Ghost, pracující se zvláštní elektrizující atmosférou 70. let a okultními tématy (s ironickým nadhledem), jsou zpět s novou deskou. Předchozí “Opus Eponymous” mě smetla silou uragánu, tak jsem ani nevěděl, jestli mám od nového alba očekávat ještě větší pecku, nebo se držet zpátky. Kapela se drží svého mustru, složila úderné chytlavé rockové skladby s hitovým potenciálem. Většina refrénů se do hlavy zařeže již po prvním poslechu a nevyženete je ani za týden. Přesto se nemůžu přidat k euforii ostatních redaktorů. Nechápejte mě špatně, deska je to fakt kvalitní a s dobrými skladbami (především “Year Zero”, “Ghuleh / Zombie Queen” nebo úvodní “Per aspera ad inferi”), přesto nějak postrádám něco, čím by album dokázalo překonat desku minulou. Tudíž moje hodnocení bude trochu slabší, ale v rámci celkového pohledu dosti nadprůměrné. Stick
Země: Dánsko Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 8.4.2013 Label: Vertigo Records
Tracklist:
01. Let’s Shake Some Dust
02. Pearl Hart
03. The Nameless One
04. Dead But Rising
05. Cape of Our Hero
06. Room 24
07. The Hangman’s Body Count
08. My Body [Young the Giant cover]
09. Lola Montez
10. Black Bart
11. The Lonesome Rider
12. The Sinner Is You
13. Doc Holliday
14. Our Loved Ones
Volbeat jsou jednou z kapel, která roste album od alba, a to bez nějakého slyšitelného vývoje ve skladatelských postupech, které jsou již řadu let neměnné, a i díky tomu můžeme mluvit o seskupení, které je po několika málo tónech jasně identifikovatelné. Pět alb při třináctileté historii kapely je výsledkem slušné skladatelské potence a nutno říct, že se kapele zatím daří držet si vyrovnanou kvalitu a mezi jejich alby bych těžko hledal to špatné nebo nepovedené. A naštěstí mohu totéž prohlásit i o novince, na které se vůbec poprvé představuje nový kytarista Rob Caggiano, který poslední léta brázdil světová pódia s Anthrax.
Páté řadové album se honosí titulem “Outlaw Gentleman & Shady Ladies” a podle povedeného přebalu je jasné, že dánská čtveřice Poulsen, Larsen, Kjølholm a zmíněný Caggiano se tentokrát zastavila na divokém západě, ačkoli je škoda, že různé western/country motivy nedostaly poněkud větší prostor, protože vzhledem k faktu, že s nimi kapela pracuje tu a tam už na minulých albech, je jejich potenciál poměrně nevyužitý. Kdo už měl s Volbeat tu čest, ví, že heavy metalové riffy, rocková rytmika a prvky americké rockabilly jsou při sloučení s hlasem charismatického pěvce Michaela Poulsena velice příjemným posluchačským zážitkem, jenž možná neusadí do židle svou propracovaností, ale tohle je jeden z těch případů, kdy platí, že v jednoduchosti je síla. Hit střídá hit a kapela se už v minulosti celkem rychle našla v podobě, která je primárně určená pro velká publika a široké masy, aniž by však zamířili do sfér stupidní a podbízivé rockové hudby. Všechno prostě šlape jako hodinky.
Hned po krátkém navození westernové atmosféry úvodním intrem nastupují na scénu klasičtí Volbeat s “Pearl Hart”, což je naprostá koncertní tutovka, která svým skočným a zpěvným refrénem rozeskáče i odpůrce kapely. Rozhodně se jedná o jednu z nejlepších skladeb na albu, jíž družně doplňují další hitovky, kterých není zrovna málo. Nelze nezmínit tituly “Dead But Rising” s tvrdšími kytarami à la Metallica, “Cape of Our Hero”, což je nejpřístupnější věc na albu, nebo vyloženě stadiónově stavěná “Lola Montez”, která se mi víc zamlouvá v bonusové verzi, kde je sólová kytara v jednom momentu vystřídána harmonikou. Na první poslech vyčnívá zejména “The Lonesome Rider”, a to nejen protože si v ní pohostinsky zapěla Sarah Blackwood, ale i díky svému rockabilly nádechu, jenž se sice při refrénu rychle vytratí, ale jako zpestření druhé poloviny desky je to příjemná věc. To platí i o “Doc Holliday”, v jejímž úvodu se objeví banjo, které po chvilce zmizí pod nánosem metalových riffů.
Když už jsem nakousl ty hosty, tak samozřejmě musím upozornit na nejmetalovější píseň desky, a sice na “Room 24”, ve které řádí nezaměnitelný King Diamond, jenž přispěl k tomu, že se, dle mého skromného názoru, jedná o nejlepší skladbu desky. Taková pecka jako “Evelyn” s Barneyem z Napalm Death to sice není, ale kdo si myslí, že Kingův a Poulsenův vokál nemůže jít dohromady, tak je na omylu a tuhle skladbu doporučuji. Abych jen nechválil, protože takhle bych za chvíli vyjmenoval drtivou většinu tracklistu, tak stejně jako na předchozích albech, i tady jsem si našel písně, které bych bez mrknutí oka oželel. Tentokrát se jedná o nemastnou předělávku “My Body” od Young the Giant a o závěrečnou pomalejší “Our Loved Ones”, která mi i přes zapojení harmoniky moc nevoní. Osobně mám rád Volbeat i v rychlejším rytmu, což je případ punkem říznuté “Black Bart”, jejíž svižnější momenty mají a o poznání větší koule než ty střednětempé a zpěvné, které převládají.
Asi je jasné, že kritiku po předchozích řádcích čekat nemůžete. “Outlaw Gentleman & Shady Ladies” přináší opět dravou kombinaci heavy metalu a rock ‘n’ rollu, které nechybí lehkost a hravost. Možná si budete říkat, že pátá variace na stejné téma už nemůže fungovat tak, jako na prvních albech a do jisté míry máte pravdu, ale i přes zjevnou stagnaci jsem ochoten tento neduh Volbeat odpustit, protože novinka se poslouchá jedna báseň. Skvělý zvuk a muzikantské výkony jsou standardně na hodně vysoké úrovni, a pokud si odmyslím těch několik minut navíc, které desce podráží nohy, tak nemám žádných výtek, protože to, co Volbeat dělají, dělají sakra dobře.
Další názory:
Nemůžu si pomoct, ale v případě Volbeat se zase jednou musím postavit do opozice vůči nadšeným kolegům. Na tyhle Dány jsem narazil ještě předtím, než vyrostli v opravdu velkou kapelu, ale už tehdy mě jejich muzika moc neoslovovala, což se s postupem času i přes ne zrovna malou snahu nezměnilo, díky čemuž jsem tak nějak nikdy nedokázal pochopit, proč se jim dostává tak obrovských ovací. Jako jo, je to nenáročná pohodovka a poslouchat se to určitě dá, ale i ta nenáročná pohodovka mi musí něco říkat, což se u Volbeat neděje… nebo lépe řečeno musí bavit (u pohodové muziky to musí platit naprosto bezpodmínečně), jenže Volbeat mě jednoduše nebaví, ať už jim to formálně šlape jakkoliv. Neříkám, že “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” nemá svoje momenty, pár slušných nebo zajímavějších pasáží se najde, jenže když se na to album podívám jako na celek, nemám jediný důvod si to pouštět znova, protože když prostě dostanu chuť na nějakou pohodovou hudbu, mám tu zástup vhodnějších kandidátů, kteří mě opravdu baví. Sorry… Světlé momenty: hostující King Diamond (ten chlap je bůh!), “The Hangman’s Body Count” a “Doc Holliday”. H.
Volbeat jsou v posledních letech jednoznačná sázka na jistotu. Co se těmto dánským chlapíkům dostane pod ruku, promění tito ve zlatý důl. Nejinak je tomu i s jejich nejnovějším řadovým počinem “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies”, které mě baví možná i více než doposud nejoblíbenější “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Hlavní zásluhu na tom má prostý fakt, že každý jeden kousek skládačky je do detailu vybroušený a na albu prakticky nelze najít hluchého místa. Všechny písně mají svůj osobitý nádech, neopakují se a z většiny materiálu cítím silný hitový potenciál. Parádní sound a technické provedení jsou už samozřejmostí. Kdyby takhle mělo vypadat každé album některé z mých oblíbených kapel, vřeštěl bych blahem. Nejzajímavější kusy dle mého názoru: “The Nameless One”, “Cape of Our Hero”, “The Lonesome Rider” a “The Sinner Is You”. nK_!
Půl roku od zakoupení lístků na fenomenální Kiss utekl jako voda a v pátek krátce po poledni se autem vydáváme do naší prastaré matičky Prahy vstříc velkému hudebnímu zážitku. Plán byl jasný a zřejmý – dorazit na šestou hodinu před O2 Arenu a zaujmout ve frontě dobrá místa. Nakonec jsme ale byli stěží schopni dostat se k hale po sedmé hodině, protože cesta hlavním městem byla tradičně brutálně ucpaná a dvě hodiny popojíždění v koloně nám v tom vedru na náladě také nepřidaly. Fronta u vstupu byla též nekonečná a důkladná prohlídka každého z návštěvníků ji vážně neurychlila. Možná, že otevřít příště více vchodů by byl dobrý nápad, protože v osm hodin, kdy měl koncert oficiálně začít, nebyl prostor uvnitř ani zdaleka celý zaplněný. Někteří z Kiss Army přišli tradičně nalíčeni coby sví idolové (někdo lépe, někdo hůře) a obecně bylo celý koncert obecenstvo nadšeno a bezmezně hltalo každou vteřinu vystoupení. Trochu mě tedy zklamalo, že na naše skandování “Kiss, Kiss!” těsně před přídavkem se skoro nikdo nechytal.
Krátce po osmé hodině vystartovala pro mě neznámá česko-německá předkapela jménem Bitch & Chips. Jejich glamrockové vystoupení asi nikoho ze židle nezvedlo, ale nehráli špatně a coby předskokani poměrně obstáli. Místy byla vidět mírná nervozita, protože si dovedu docela dobře představit, že kapela ještě nikdy nehrála před takovým obrovským množstvím lidí, jaké se v O2 Areně sešlo. Frontman místy trošku zápasil s mikrofonem a nejsem si úplně jist, zda se jednalo o technickou závadu, trému či nedostatečný hlasový rozsah. A poslední informace trochu mimo mísu – do poslední chvíle jsem si nebyl jist, jakého jsou někteří členové bandu pohlaví, takže se jim ten glam asi docela daří.
Ihned po konci setu Bitch & Chips se technici jali upravovat pódium pro příchod slovutných headlinerů. Celá scéna byla přikryta černou plachtou s nápisem Kiss a my byli odsouzeni k dalšímu čekání, které trvalo o maličko déle, než by bylo záhodno, ale výsledek stál za to a předčil veškerá možná očekávání. Nejprve bylo vidět několik live záběrů na přicházející skupinu promítaných na postranních obrazovkách. Po ohlušující startovní frázi “You wanted the best, you got the best! The hottest band in the world – KISS!” zástěna spadla a kapela se začala na pódium snášet na obrovské mechanické konstrukci připomínající velkého pavouka. To vše podpořené ohnivými efekty a začátkem písně “Psycho Circus”, kterou kapela svůj velký set rozjela. Co vám tady budu povídat, byl jsem v sedmém nebi. Následovala smršť parádních kousků jako “Shout It Out Loud”, “I Love It Loud”, “Deuce” nebo třeba “Lick It Up”. Na své si přišli jak staré páky, tak i mladší posluchači, protože se dostalo i na pár novinek z posledních dvou alb, ale mám pocit, že v porovnání se starými klasikami nemají takový tah na bránu a osobně bych je z playlistu vyřadil. Hlavně “Hell or Hallelujah” jsem si živě představoval trochu lepší, ale co už…
Setlist Kiss:
01. Psycho Circus
02. Shout It Out Loud
03. Let Me Go, Rock ‘N’ Roll
04. I Love It Loud
05. Hell or Hallelujah
06. War Machine
07. Heaven’s on Fire
08. Deuce
09. Say Yeah
10. Shock Me
11. Outta This World
12. God of Thunder
13. Lick It Up
14. Love Gun
15. Rock and Roll All Nite
– – – – –
16. Detroit Rock City
17. I Was Made for Lovin’ You
18. Black Diamond
Co bylo ale na celém koncertu Kiss nejlepší – technická kvalita vystoupení a jeho oslnivá spektakulárnost. Zvuk byl samosebou na perfektní úrovni, to by snad ani jinak nešlo. Obrovská obrazovka za zády kapely, kam bylo promítáno několik kamer zabírajících celý koncert, umožňovala opravdu každému v hale dokonalý přehled o show. Každou chvíli se na pódiu něco dělo – tuhle ohňostroj, tam ohýnek, tady pohyblivá plošinka. Během songu “War Machine” plival Gene Simmons oheň, poté ve svém děsivém basovém sólu zvracel krev a při “God of Thunder” se nechal vyzvednout vysoko na železnou konstrukci, odkud odehrál většinu písně. Mimochodem jazyk má fakt dlouhý a umí se s ním pořádně ohánět (bez dvojsmyslů). Paul Stanley je správný rocker tělem i duší a jako takový často komunikoval s fanoušky a nebo si prostě jen lehl na pódium a hrál. V průběhu “Love Gun” byl letecky přemístěn po visuté hrazdě na místo až někam ke zvukařům, kde bylo vystavěno takové minipódium, odkud na něj byl odevšad výborný výhled. Sólo kytaristy Tommyho Thayera a bubeníka Erica Singera také stálo za to – oba byli vyzvednuti do výše nad pódium a společně jamovali. Ke konci došlo i na klasické roztřískání kytary, ke kterému se Paul nechal publikem přirozeně vyburcovat. Zavírací “Rock and Roll All Nite” přinesla hromady rozprášených konfetů a přídavková “Black Diamond” zase skvělé nasvícení a pavoučí nohy ve tvaru drahého kamene. Nezapomenutelný zážitek.
Kiss předvedli, že i přes pokročilý věk jsou schopni vyprodávat stadiony a přinášet fanouškům výbornou show, u které se vůbec nedivím, že kdysi před čtyřiceti lety šíleně šokovala. Dnes už je možné zahlédnout leccos, ale páteční koncert mě přesvědčil o tom, že legendy prostě neumírají. Takže příští týden Bon Jovi!
