Země: USA Žánr: heavy metal Datum vydání: 16.6.2012 Label: Magic Circle Music Tracklist: 01. The Lord of Steel 02. Manowarriors 03. Born in a Grave 04. Righteous Glory 05. Touch the Sky 06. Black List 07. Expendable 08. El Gringo 09. Annihilation 10. Hail, Kill and Die Hodnocení: H. – 6/10 Ellrohir – 6/10 Zajus – 7/10 Kaša – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,4/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Manowar jsou bezesporu velmi vděčné téma po všech stránkách, a to jak pro jejich věrné příznivce, tak pro jejich věčné odpůrce, kteří na ně plivou, kudy chodí. Není se ovšem vůbec co divit, neboť Manowar si o to svou patetickou maskulinní prezentací přímo koledují. Mají tuny die-hard fanoušků, kteří samozvaným Králům metalu všechny ty pohádky o pravém heavy metalu věří až za hrob a uctívají je jako bohy, úplně stejné počty má však i armáda těch, kteří nemohou přijít Manowar na jméno, posmívají se jejich klišovité image, siláckým kecům a nesmírně homosexuální image. A to vše prosím není žádný výmysl, v případě Manowar to platí opravdu doslovně. Zapomeňte na vše, co jste kdy slyšeli o jakékoliv kapele a o tom, jak ji jedni milují, druzí nenávidí – u Manowar to není jen stokrát znásobené, Manowar na tohle mají přímo patent. Že by chlápaci s Joeym DeMaiem v čele kralovali metalu, to si věru nemyslím, avšak o tom, že kralují v míře fanatismu od příznivců a kadenci posměšků od odpůrců, jsem přesvědčen zcela jistě.

Nyní by se asi hodilo prohlásit, že Manowar jsou prostě kapela, kterou buď naprosto milujete, nebo naprosto nesnášíte, nicméně to udělat nemohu, neboť jsem sám sobě důkazem toho, že existují lidé i někde mezi tím. Ano, samozřejmě si z Manowar střílím velmi rád a velmi často, ostatně již bylo řečeno, že oni se k tomu přímo vybízejí, tudíž by byl hřích toho nevyužít; na druhou stranu ovšem ani v nejmenším nepopírám fakt, že tito američtí bojovníci s naolejovanými bradavkami (vidíte? vtip!) mají na kontě opravdu skvělé nahrávky, to je zcela bez diskuze. Vlastně úplně všechny desky, které vyšly v 80. letech, bezesporu patří do zlaté studnice heavy metalového žánru. Jasně, Manowar vypadali docela trapně už tehdy – a to je na poměry té doby opravdu úctyhodný výkon -, ale samotná ta muzika je prostě skvělá a ve vší vážnosti si dovolím tvrdit, že takové “Kings of Metal” patří mezi desítku nejzásadnějších heavy metalových alb všech dob. Ani v devadesátkách, kdy klasický metal chcípal na úbytě, nebyly placky Manowar špatné, ba naopak, dodnes tvrdím, že po hudební stránce je “Louder Than Hell” to nejlepší, co kdy DeMaiova legie vydala. Právě díky téhle fošně patřili Manowar v druhé půli 90. let, kdy jsem pomalu začínal poslouchat heavy metal, mezi mé nejoblíbenější skupiny vůbec, vlastně bych tvrdil, že byli společně s nesmrtelnými klasiky Iron Maiden na první příčce. Tím chci říct, že mám k Manowar opravdu vztah, a ačkoliv nevynechám příležitost si z nich utáhnout, jejich starou muziku mám stále velice rád.

Nicméně po roce 2000 už to s Manowar začalo jít poněkud sešupem dolů po šikmé ploše. Počet vydaných koncertních DVD se začíná zvyšovat astronomickou rychlostí a zároveň se na světelné roky začínají počítat i přestávky mezi tím, co je u hudební skupiny dle mého názoru nejdůležitější – mezi dlouhohrajícími deskami. A když už nějaká jednou za sto let vyšla, byla to sračka jak bič. “Warriors of the World” je s výjimkou famózního titulního válu “Warriors of the World United” naprostý blábol, který nestojí ani za to, aby si jej člověk nelegálně stáhnul. Něco podobného platí i o dalším “Gods of War”, na němž se Manowar jali experimentovat s orchestrem, výsledek byl ovšem až na dvě skladby (svižná “Loki God of Fire” a opět titulní “Gods of War”) diplomaticky řečeno velmi rozpačitý – do té míry, že i zmiňovaní ortodoxní uctívači kultu Manowar dost znejistěli, jestli to je jako doopravdy myšleno vážně – DeMaiova permanentně kamenná tvář však ukázala, že ano. Přesto i samotní Manowar pochopili, že na tomhle poli asi pšenka nepokvete, tudíž celý dříve s velkou slávou ohlášený koncept mnoha desek nechali potichounku vyšumět do ztracena hned po prvním dílu a vcelku logicky se rozhodli vrátit k tomu, co je proslavilo, co jim jde nejlépe a co po nich všichni chtějí – k tomu svému “true fucking heavy metal baby”. A tím se naše pohádka o jedné kapele, která má i trenýrky z kůže, dostává do současnosti, kdy vychází nová kapitola toho nejmocnějšího, nejepičtějšího a nejpravějšího příběhu všech dob, deska “The Lord of Steel”.

Z “The Lord of Steel” je oproti předcházejícím dvěma provarům zcela jasně cítit zlepšení, což je dozajista potěšující věc, nic to ovšem nemění na faktu, že nějaká extrémní výhra “The Lord of Steel” stále není. Bohužel. Sic souhlasím s jedním ze svých kolegů pod recenzí, jenž napsal, že je novinka prvním poslouchatelným albem od dob zmiňovaného “Louder Than Hell”, stále nemohu říct, že by mi Manowar touhle muzikou svými vysokými koženými botami a ocelovými riffy nějak nakopali prdel, ačkoliv bych to ve skutečnosti prohlásil rád, neboť by to znamenalo, že Manowar konečně opět natočili opravdu výbornou nahrávku. Jenže to se prostě nestalo. Ano, “The Lord of Steel” obsahuje i některé slušné songy, ba i některé velice dobré songy, to nikdo nepopírá, souběžně ale obsahuje i stejně velkou dávku zbytečné vaty, tudíž je posluchačův finální dojem (není-li posluchač členem jednoho ze dvou výše zmiňovaných ortodoxních táborů, ať už leštičů DeMaiových bot, nebo těch, co na ty boty plivou) tam, kde je – na půl cesty.

Jedna z věcí, které by se “The Lord of Steel” daly vytknout hned z fleku, je určitě klišé, které z alba cáká na všechny strany. Nicméně zrovna tohle by mně osobně v tomto případě nevadilo, jelikož je nutné si uvědomit, že Manowar jsou snad jediná kapela na světě, u níž ten hrdinský patos není záporem, nýbrž jejím poznávacím znamením a nejspíš i největší výhodou. V tomto ohledu tedy “The Lord of Steel” splňuje očekávání vskutku na výbornou, a pokud by se hodnotilo tohle, odešli by Manowar jistojistě s 10/10. Je nutné si však uvědomit jednu věc – to, že DeMaiovci strhnou další rekord v koncentraci patosu na minutu, ještě neznamená, že půjde o dobrou desku, a to, co fungovalo kdysi, nemusí nutně fungovat i dnes. Nehodlám operovat s faktem, že by mělo jít o zastaralou muziku – ostatně to, že se staré desky Manowar dodnes poslouchají ve velkém, leccos napovídá o tom, že to stále ještě může být aktuální -, problém je v tom, že tentokrát to pořád není to pravé ořechové po skladatelské stránce, “The Lord of Steel” prostě nemá ty potřebné koule (myšleno samozřejmě ty hudební), přestože své dva přímé předchůdce bez problému překonává.

Vezměme to ale hezky popořádku. Úvodní titulka “The Lord of Steel” má dvě hlavní poznávací znamení – je rychlá a je nesmírně trapná. Podle hlasitosti baskytary na první poslech bezpečně poznáte, kdo má v kapele největší ego, ale to je asi tak vše, co je na tomhle songu zajímavé. Jedná se o písničku, u které člověku po většinu času cukají koutky od úst do úšklebku nad tím, jak moc zlé to je. Jediná poslouchatelná pasáž se objeví ve třech čtvrtinách, kde to začnou zachraňovat klávesy v pozadí. Druhá “Manowarriors” staví na podobném, trochu hybnějším duchu, na rozdíl od své kolegyně se však už dá tvrdit, že má slušný odpich a slušně se poslouchá. Sice se v ní také vyskytuje několik momentů, bez nichž bych se milerád obešel, a celkově se o žádný nezapomenutelný opus nejedná, i tak je ale “Manowarriors” o třídu výš než “The Lord of Steel”. Text je sice ukrutně hloupoučký, dokonce víc než obvykle, avšak stále v rámci stylu, tudíž budu předstírat, že jsem ho nečetl a že slovům nerozumím (smích).

Následující dvě skladby jdou s rychlostí dolů. “Born in a Grave” disponuje středním tempem, a ačkoliv tak na první pohled asi nepůsobí, ve svém jádru se jedná o prozatím nejlepší song, především refrén mi vzdáleně připomíná to zlaté období Manowar. Nic takového se už ale nedá tvrdit o “Righteous Glory”, která na “The Lord of Steel” představuje obligátní baladu. Nikdy jsem neměl balady Manowar příliš v lásce, to přiznávám, ale “Righteous Glory” je už opravdu moc i na můj (dovolím si tvrdit, že ne zrovna slabý) žaludek – je přespříliš patetická i na poměry Manowar a to je sakra co říct. Ideální maximálně tak na vyzvracení večeře.

Náladu ovšem spraví “Touch the Sky”, která se možná zpočátku na albu tváří poněkud nenápadně, možná ale právě díky tomu se z ní nakonec vyklube jeden z jeho vrcholů, na němž je krásně vidět, že když se chce, tak to jde i v roce 2012. Žádné silácké kecy, hezky šlapavá muzika bez zbytečného klišé, které by poslech znechutilo, výborný Eric Adams, sem tam opět vykouknou hrdinské klávesy, dokonce i baskytara vrchního principála tu pracuje spíš ve prospěch celku. Přesně takhle si to představuju, a kdyby v takové kvalitě byl i zbytek desky, rozhodně bych byl spokojený. Podle mého nejlepší kus na “The Lord of Steel”.

Nahrávka se přehupuje do druhé půle s valivou “Black List”, která není jen nejdelší na albu, ale podobně jako “Touch the Sky” také jedna z nejlepších. Velice slušnou laťku drží i šlapavá “Expendable” s výbušným refrénem a výpravná “El Gringo”, jež rovněž patří k tomu nejzajímavějšímu, co “The Lord of Steel” nabízí, především sloky se opravdu povedly. Střed alba je zcela jasně nejsilnější a právě tyhle čtyři songy – “Touch the Sky”, “Black List”, “Expendable” a “El Gringo” – jsou podle mě jediné, které budou mít trochu delší životnost.

Závěrečná dvojice není vyloženě zlá, ale opět jde s kvalitou poněkud dolů, zvláště to platí o “Annihilation”, která je obyčejným průměrem. “Hail, Kill and Die” je o něco lepší než “Annihilation”, ale rozhodně se nedá tvrdit, že by na závěr přinesla něco osvěžujícího.

Manowar nahráli počin značně nevyrovnaný – od velice dobrých songů až po kousky, u nichž má člověk chuť spáchat sebevraždu. Nicméně i tak jsem přesvědčen, že se jedná o krok správným směrem, neboť v případě “Warriors of the World” a “Gods of War” jsem měl chuť blinkat 75 % hrací doby. “The Lord of Steel” je po čase opět v pohodě poslouchatelná nahrávka Manowar. Pokud z ní navíc vyhodíte polovinu songů, dostanete výborné EP. Přesto jsem stále skálopevně přesvědčen, že Manowar rozhodně mají na to, aby natáčeli mnohem lepší desky. Určitě by jim prospěl alespoň ždibíček nadhledu, ale nejsem zase natolik naivní, abych si myslel, že je tohle reálné, proto nezbývá nic jiného, než doufat, aby příště všichni bohové osvítili Joeyho DeMaia natolik, aby skládal jen songy typu “Touch the Sky” nebo “El Gringo”.

Další názory:

Dlouhých 16 let Manowar trvalo, než poskládali dohromady kolekci písní, která je první poslouchatelnou od dob “Louder Than Hell”. Po předchozím podprůměrném “Warriors of the World” a naprosté hovadině “Gods of War” je “The Lord of Steel” slušnou deskou, která sice má své mouchy, ale když vezmu v potaz, že mé očekávání bylo na bodu mrazu, tak se pánové pochlapili a vytáhli se s albem, za které se nemusí stydět. Manowar se zaplaťpánbůh vykašlali na orchestrální experimenty, zaměřili se na údernost jednotlivých písní a díky tomu většina nových songů slušně odsýpá. Na novém albu zásobují posluchače hymnickými refrény, ne úplně špatnými riffy a klasickou baskytarou mistra DeMaia. Takhle to má být. Borci si sice mohli sice odpustit utahanou nudu ve formě kýčovité “Righteous Glory”, která album zbytečně zpomalí, nebo závěrečnou zbytečnost “Hail, Kill and Die”, které se dobrých nápadů nějak nedostalo, ale nedá se svítit. Palby jako titulní rychlovka “The Lord of Steel”, nesmírně chytlavá “El Gringo” či nakopávající “Manowarriors” jsou písně, které mají dobrou atmosféru, a po dlouhé době jsem si s americkými bojovníky dokonce zanotoval. Nečekal jsem nic a překvapivě jsem dostal tři čtvrtě hodiny solidního hrdinského metalu, který mě docela baví, takže v tomto ohledu jsem vlastně spokojený.
Kaša

Nejkoženější kapela světa se po letech rozhodla vydat desku, která není kompilace ani živák, ale skutečné album plné nové hudby. Jelikož jsem na jejích starších počinech takřka vyrůstal, novinku “The Lord of Steel” jsem si nemohl nechat uniknout, i když má očekávání rozhodně nebyla nijak vysoká. Co jsem však dostal, je tři čtvrtě hodina solidního heavy metalu, proti jehož kvalitě jednoduše nelze nic namítat. Basa Joeyho DeMaia je elektrizující, vokály Erica Adamse jsou výborné a občasná sóla od Karla Logana přinejmenším příjemná. Kapele se povedlo několik opravdu povedených “nakopávaček”, mezi nimiž je například bojovná “Manowarriors” či “Annihilation” se skvělým dlouhým sólem. Většina alba se však odehrává v pomalejším rytmu a i to kapele sluší. Hymnická “Righteous Glory” či dobrodružnější “El Gringo” se na desce jistě neocitly náhodou. I přes důstojnost materiálu však nelze najít menší či větší problémy, které přinejmenším zamrzí. Předně jde o délku, album totiž ke konci začíná trochu nudit. To je ostatně problém, který u Manowar nemám zdaleka poprvé. Problémem číslo dva je kýčovitost, která z “The Lord of Steel” teče proudem. Ta se však stala téměř poznávacím znamením Manowar, a tak by byla vlastně hloupost jim ji vyčítat. Netřeba dalších rozborů, “The Lord of Steel” americkým bojovníkům ostudu jednoduše neudělá.
Zajus

Zajímala by mě úroveň materiálu, který “bohové pravého metalu” sami prohlásili za natolik špatný, že je třeba ho komplet vyhodit do koše. Asi to musela být velká hrůza, jestliže má být album “The Lord of Steel” kvalitní nápravou. Ne, že by tam nebylo několik docela povedených kousků – na Manowar a jejich styl, kterého se roky a roky drží -, ale není jich dost a zbytek desky je patetický, plytký a nudný i na mě. Leccos bych jim odpustil, mám je z historických důvodů pořád docela rád, ale co je moc, to je moc. Že je hudba prvoplánově líbivá a přetékající pseudohrdinským patosem, to je pro mě ok. Potíž tohoto díla ovšem je, že líbivá minimálně z půlky stopáže ani není. Jen nuda, šeď a křečovitý kýč přesluhujících řekněme legend… Nicméně takovou “Annihilation” bych bez váhání zařadil do playlistu toho nejlepšího od Manowar. Ale je to málo. To i na “Gods of War” bylo zajímavých momentů víc.
Ellrohir