 |
| Země: Finsko Žánr: psychedelic black metal Datum vydání: 26.10.2011 Label: Spinefarm Records Tracklist: Hodnocení: 10/10
|
Na začátek bych si dovolil vhodit do placu jednu kvízovou otázku za dva bludišťáky – kolikrát tu na Sicmaggot starý dobrák H. udělil nejvyšší hodnocení? Nebudu kruťas, nenechám vás žhavit své paměťové závity na hranici přehřátí, ani po vás nebudu chtít projíždět celý archiv stovek recenzí (to přece jenom nebylo účelem této otázky), já vám to řeknu. Z cca 220 recenzí jsem tu 10/10 nadělil celkem sedmkrát, přičemž jednou, uznávám, jsem to přestřelil. Nehodlám tu však tahat staré kostlivce ze skříně a opravovat prachem zašlé verdikty, které již dnes nikoho nepálí (ani tohle totiž nebylo účelem oné otázky), chci tím říct jen to, že když už jednou za uherský rok nejvyšší počet bodů někomu dávám, myslím to setsakramentsky vážně (říct tohle už bylo účelem mé otázky). Proto mi můžete bez uzardění věřit, že když jsem tu těsně před Vánoci léta Páně 2009 ohodnotil desítkou (mimochodem, úplně první desítkou na Sicmaggot vůbec, nešálí-li mne má sklerózou proděravělá paměť) desku “Muukalainen puhuu” nějakých (v té době) neznámých obskurních Finů s prapodivným jménem Oranssi Pazuzu, měl jsem k tomu hodně dobrý důvod. Stejně tak mi můžete věřit i to, že se tehdy nejednalo o náhlé pomatení smyslů, ani chvilkovou poblouzněnost jedním albem, ale o naprosto odpovídající ohodnocení dechberoucího veledíla, jež se nezřídka dotýká samotné hudební geniality – o tom jsem přesvědčen stále! V takové konstelaci hvězd (zrovna k Oranssi Pazuzu se astrologická přirovnání přímo nabízejí) začne člověka velice brzy pálit nejedna důležitá otázka: co pokračování… bude? A jaké bude?
Pokračování “Muukalainen puhuu” nebude, pokračování už je. Již v loňském roce vyšel split s avantgardními krajany Candy Cane, kam Oranssi Pazuzu přispěli čtyřmi novými kompozicemi. A nutno dodat, že nejenže své kolegy rozmetli na plné čáře, ale že se opět jednalo o nadpozemsky excelentní muziku. Těžkou? Ano, určitě. Stěží pochopitelnou? Dozajista. Netradiční? Naprosto bezesporu. Pořád ale neuvěřitelně fantastickou. Přesto však… split je split a deska je deska – a právě k deskám se upírá největší část mé pozornost, proto bylo vyhlížení “Kosmonument” alespoň z mé strany velice netrpělivé…
“…pokud vyhledáváte alternativnější věci, vymykající se absolutně všemu, co jste kdy slyšeli, zkuste hledat ve vesmíru. Některé hvězdy jsou opravdu zářivé,” psal jsem v závěru recenze “Muukalainen puhuu” alias “Mluvícího mimozemšťana”. Je ale vůbec možné na něco takového navázat? Jak se to vezme… Jsou skupiny, které klidně mohou vydat naprosto famózní desku, ale pořád u nich budete mít pochybnosti, jestli to nebyla náhoda a jestli to dokáží zopakovat; pak jsou skupiny, které také vydají famózní nahrávku, ale jste si u nich naprosto jistí, že to náhoda nebyla, protože prostě cítíte, že nic jiného než dokonalou hudbu ani dělat neumějí. A ten druhý případ, to jsou přesně Oranssi Pazuzu – už jen díky tomu jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že i “Kosmonument” bude něco neskutečně unikátního. Ačkoliv samozřejmě i ony čtyři kusy z “Candy Cane / Oranssi Pazuzu” v tomto přesvědčení hrály svou roli, stačilo by mi k tomuto tvrzení jen to jedno album. A jak H. řekl, tak se také stalo…
Sloučit neslučitelné v neodlučitelné – tak by mohla znít v kostce charakteristika toho, co Oranssi Pazuzu produkují. Na “Kosmonument” na první dobrou posluchače udeří hned dvě věci – v žádném případě se nejedná o kopírku “Muukalainen puhuu” (ačkoliv je pravda, že i to by stačilo k extázi), zároveň však kapela neztratila nic z té originality, která v roce 2009 položila na lopatky nejednoho příznivce metalových avantgard. Opět tedy máme co dočinění s neopakovatelnou kombinací experimentálního black metalu a psychedelie 70. let – se dvěma malými, ale jak výsledek ukazuje, podstatnými rozdíly: a) na “Kosmonument” je o chlup méně black metalu a o chlup více psychedeliky; b) tam, kde v případě “Muukalainen puhuu” stále ještě figurovaly nějaké vnější vlivy a jisté konvence, šly na “Kosmonument” veškeré zábrany stranou. A ten zbytek? Zbytek už je jenom hudební dokonalost.
Těžko lze hovořit o každém songu na “Kosmonument” zvlášť, protože to bychom tu strávili život, ještě těžší ale mluvit o všech najednou, obecně, protože to zase není možné. Pojďme se tedy jen v krátkosti podívat alespoň na první polovinu desky s tím, že ani ta druhá v ničem nezaostává…
Úvodní “Sienipilvi” je zatěžkaný hypnotický monument, drtící a monotónní “hymnus konce všech věcí” s nechutně přehulenou basou. Hned na začátek dávají Oranssi Pazuzu posluchači zabrat těžce depresivním kusem – o textu o jaderném výbuchu ani nemluvě. “Komeetta” je vedle toho opiovým oparem opředená psychedelie s nervním a svým způsobem až “skočným” (v hodně volném slova smyslu) refrénem. “Uusi olento nousee” začíná sólem na bicí a po chvíli se zvrhne v jednu z nejzběsilejších pasáží “Kosmonument”, možná by se dala nazvat s přivřením očí až čistě black metalovou, avšak neustálé kytarové ruchy v pozadí vás ani na chviličku nenechají pochybovat, že tady “něco není v pořádku”. A když se vám bude zdát, že déle už ten vesmírný bordel poslouchat nejde, Oranssi Pazuzu vám ho do uší napumpují ještě více – až když už vám začnou odumírat mozkové buňky, teprve pak vás kapela hodí z vteřiny na vteřinu do doomového bahna.
Víte, jak poznáte desku, která je opravdu skvělá a jejíž autoři jsou nápadití ve skládání? Jednoduše – když i pouhé instrumentální mezihry jsou tak fantastické, že ani klasické songy 99 % všech ostatních kapel jim nemohou konkurovat. To je případ “Luhistuva aikahäkki”, která se zpočátku tváří jako klidnější, pomalá věc s plíživou atmosférou… ale postupně zvolna nabírá na síle až do ohlušujícího závěru. Mimoto se v ní ozývá jeden totálně nepochopitelný zvuk, doopravdy jak z jiné planety… kde na to ti Oranssi Pazuzu chodí, ví to někdo? Já tedy ne a nemohu tvrdit, že by mne to nezajímalo, ale jak slyším takovou muziku, nepotřebuji to vědět. “Maavaltimo” je pak další smaženice z lysohlávek – možná ne tolik jako “Komeetta”, ale pořád dost na to, aby se z toho nepřipravenému náhodnému kolemjdoucímu protočily panenky. A stále platí – co kus, to skvost – to nesmím zapomínat neustále zdůrazňovat.
Druhá polovina “Kosmonument” je fantastická úplně stejně – od náladotvorné instrumentálky “Siirtorata 100 10100”, přes uhrančivou pomalou atmosféru “Andromeda” a kosmické inferno “Loputon tuntematon”, až k další psychedelické výhni “Kaaos hallitsee”. Tiché outro “∞” už jen dokonává dílo zkázy na posluchači a nechá jej nevěřícně zírat nad tím, co právě doposlouchal.
Bez jakéhokoliv přehánění či nadhodnocování – “Kosmonument” je unikátní dílo. Upřímně řečeno, lhal bych, kdybych řekl, že jsem v letošním roce slyšel něco lepšího – neslyšel… protože nic lepšího než druhá deska Oranssi Pazuzu podle mého skromného názoru nevyšlo. Znáte takový ten pocit, kdy se poslech hudby blíží extázi? To je “Kosmonument”. Říká vám něco to mrazení v zádech, když posloucháte něco, co se dotýká té nejvyšší hudební dokonalosti? To je “Kosmonument”. Pamatujete na těch pár naprosto výjimečných alb, které v minulosti vyšly a pro které je i hodnocení 10/10 málo (a že bychom takové napočítali pomalu na prstech jedné ruky)? Jedno z nich je přesně “Kosmonument”. Kdo neslyšel, neuvěří.
“…není to hudba pro každého, právě naopak…” – zní další citát z recenze na “Muukalainen puhuu”. A platí to i pro “Kosmonument”. Nebojím se říct, že se jedná o geniální věc, nebudeme si však nalhávat, že pro každého – tak už to ovšem bývá, že to, co je opravdu originální a “jiné”, ocení málokdo… avšak pro těch pár “vyvolených” se jedná o nevšední zážitek při každém poslech. Ale to ještě není vše, co mají “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” společného – společné mají ještě i to nejvyšší hodnocení, jaké je možné udělit.
