Archiv štítku: progressive metal

Ihsahn – Eremita

Ihsahn - Eremita
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 18.6.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Arrival
02. The Paranoid
03. Introspection
04. The Eagle and the Snake
05. Catharsis
06. Something Out There
07. Grief
08. The Grave
09. Departure

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Bylo by vyloženě pokrytecké, kdybych hned na úvod nepřiznal, že album “Eremita” z dílny norského génia Ihsahna bylo z mé strany nejočekávanější deskou roku, a to od té chvíle, kdy se ke mně donesly první informace o jejím vydání. Ono se také není čemu divit při zkušenosti, jakou mám se vším, čeho se mistr za všechny ty roky jen dotkl. A bylo to snad poprvé, kdy jsem se v očekávání nástupce zcela geniálního díla, kterým “After” z roku 2010 bezesporu je, netrpěl ani náznakem obav, jak a jestli vůbec se na takový majstrštych podaří navázat. Přesně tahle neochvějná jistota brzké akvizice dalšího skvostného zářezu do už tak početné Ihsahnovy diskografie však stojí za pocity, které mi přivodilo několik prvních poslechů a které mi nezávisle na sobě potvrdilo několik dalších vyznavačů Ihsahnovy tvorby. Proti všem předpokladům jsem totiž nebyl nadšen a uchvácen a co hůř – neměl jsem sebemenší chuť se do alba opravdu poctivě zakousnout, abych odhalil jeho evidentně skryté krásy. Jenže to bych byl houby hardcore fanoušek, kdybych se k tomu nakonec nepřinutil, a systematický přístup brzy začal nést své ovoce. Vezměme to ale popořadě a začněme nejprve důvody, které posluchače, mě nevyjímaje, přivedly a některé stále přivádějí do rozpaků…

Je logické, že kdo má stejně jako já z Ihsahnovy tvorby nejvíce naposlouchané album “After”, bude asi po poslechu “Eremita” notně zmaten. “After” bych přirovnal k dokonale vybroušenému diamantu, který je sice po tvarové stránce prostý, ale bližší pohled odhalí nádherné lomy a odlesky, které se skrývají pod povrchem. Každá jeho součást je dokonalá, všechno do sebe zapadá, vzájemně koresponduje a i přes nezpochybnitelnou jedinečnost každé skladby je celek obehnán jasnými hranicemi, které nedovolují, aby povšechný výraz desky nabral příliš členitou podobu. “Eremita” na to jde jinak a bez bližšího ohledání působí velmi neuspořádaným dojmem. Skoro to dělá dojem, jako by Ihsahn naházel na jednu hromadu nějaké nesourodé nápady, jinde tu přehršel motivů nahradil tvůrčí prázdnotou a vykrádáním sebe sama a tu a tam přidal nějaký naprosto skvostný moment, obrat nebo výraz. Připadá vám to s ohledem na zbytek Ihsahnovy tvorby jako naprosto nemožné, nepředstavitelné, a pokud jste si album už poslechli, viníte z toho vlastní chorou kebuli, protože prostě neexistuje, že by za to mohlo něco jiného? Trefa! A když už jsme si vysvětlili, jaké to není, je na čase zjistit, jaké to je.

Tak především – proti “After” je “Eremita” opravdu hodně členité a různorodé album. Anebo jinak. Výsledek má svou vlastní tvář, ale je znát, že k jeho konečné podobě přispělo mnoho rozličných a třeba i zdánlivě protichůdných prvků. Je tu znát jak masivní zvuk “After”, tak výbušnost “The Adversary”, svoji chvilku dostanou dokonce i klávesy, který mi připomněly Thou Shalt Suffer, ale to, co dělá z “Eremita” opravdu svébytné album, je směs motivů a postupů, které nedovedu nijak rozumně popsat a které možná budou do budoucna tvořit gró pojmu “zní jako ‘Eremita’“. K nalezení jsou tu třeba vyloženě melodické, až písničkové pasáže, které jako by vypadly z nějakého zábavního podniku, kde hudbu obstarává zpěvačka s klavíristou, v jednom případě Ihsahn zabrousil do vod alternativního rocku (řeč je tu o bonusu “Recollection”), ale ani tak nezapomněl na své typické instrumentální i kompoziční obraty, a není tak složité přiřknout autorství nahrávky právě jemu.

Vedle jednotlivých nových prvků, které Ihsahn do své hudby zabudoval, je asi nejvýraznější změnou (nebo je to postupná evoluce?) struktura jednotlivých skladeb. Ne, že by Ihsahn někdy psal muziku sprostě znásilněnou pro potřeby schématu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo, ale výrazný podíl jeho dosavadní sólové tvorby vykazoval jistě společné znaky, které jednotlivé skladby přibližovaly o něco málo blíže klasickým strukturám než nepředvídatelným kompozicím. V případě “Eremita” je to trochu jinak. Hned v několika případech je tu totiž s jednotlivými zmíněnými složkami klasické písně nakládáno natolik liberálně, že nejenže se výsledek za klasickou píseň opravdu považovat nedá, ale pojmy jako sloka a refrén zde prakticky neexistují. To je ostatně důvod, proč záměrně používám pojem “skladba”, protože kusy jako “The Eagle and the Snake” nebo “The Grave” jsou opravdovými kompozicemi a nazývat je písněmi by bylo ponižující. Zbylé položky tracklistu se pohybují někde mezi strukturou standardní Ihsahnovy skladby a těmito mnohem dále dovedenými díly a je to tak dobře, neboť album je mimořádně pestré nejen co se týče vlastní hudby, ale i po stránce struktury, což se nevidí zas tak často. O to více je třeba si takových alb vážit.

Jak je u Ihsahna dobrým zvykem, každé jeho album zdobí jmenovky zajímavých hostí a nejinak je tomu i tentokrát. Tentokrát nezůstalo u dvou jmen jako v předchozích případech a na “Eremita” přispěli svými vokály Einar SolbergLeprous (kteří ostatně hrají s Ihsahnem naživo a platí za jeho učně), jenž obohatil úvodní skladbu “Arrival” čistým zpěvem; Devin Townsend, který skrze skladbu “Introspection” Ihsahnovi oplatil jeho příspěvek na albu “Deconstruction”; a Ihsahnova manželka a rovněž aktivní hudebnice Heidi S. Tveitan, momentálně působící pod hlavičkou Starofash, která si střihla krátký, ale naprosto úchvatný příspěvek v závěrečné “Departure”. Jediným hostujícím instrumentalistou (když nepočítáme starého známého saxofonistu Jørgena Munkebyho a bubeníka Tobiase Ørnese Andersena, kteří zmíněné nástroje pro Ihsahna nahráli u všech skladeb) tak zůstává americký kytarový bůh Jeff Loomis, který své umění předvádí v “The Eagle and the Snake” a který Ihsahnovi také dlužil službičku.

Všechny znaky, které jsem zde v souvislosti s “Eremita” zatím probral, jsou spíše takovým obecným vodítkem, které napoví, co může posluchač od alba čekat. Samotné kvality se však projevují až skrze konkrétní skladby a to je přesně to, čemu se hodlám věnovat v následujícím odstavci. Mimořádně příjemný zážitek přináší hned úvodní “Arrival” se svou fantastickou gradací sloky a nenápadnou, ale přítomnou živoucí energií, která bublá kdesi vespod. Neméně skvěle si vede dvojka “The Paranoid”, kde se z ostrého nástupu vyklube nečekaný a naprosto skvostný refrén, který se zasekne do hlavy na hodně dlouho. První opatrný aspirant na vrchol alba. S následující “Introspection” mám snad jako s jedinou problém. Nemohu se zbavit dojmu, že je skladba příliš monotónní a bez žádného momentu, který by ji určoval. Škoda, být tam nějaký kontrast, prospělo by to i těm v současnosti nevýrazným částem (takže vlastně celé skladbě). V pomalém tempu se pokračuje i nadále a přichází jeden z opravdových vrcholů alba, bezmála devítiminutový epos “The Eagle and the Snake”. Při soustředném poslechu skladba ožívá do mimořádné velikosti a nabídne nepřeberné množství motivů, které dohromady tvoří neuvěřitelné hudební panoptikum. Skladba se neustále mění, žije vlastním životem a bez ostychu ukazuje, jak vypadá dílo mistra skladatele!

Ihsahn - Eremita

Jak většinou bývají skladby s názvem “Catharsis” rychlé a agresivní, tahle je jejich pravým opakem. Na rozdíl od obdobně pomalé “Introspection” však působí mnohem lepším dojmem. Zrychlení přichází vzápětí se “Something Out There”, jejíž skvělý úvodní riff jako by vypadl z “The Adversary”. Agresivní start opět vhodně doplňuje melodický refrén a třeba právě “Something Out There” je důkazem, že ony zdánlivě protikladné složky mohou fungovat na výbornou. Dvouminutová instrumentální vložka “Grief” je velmi slušná, ovšem její smůlou je, že asi u většiny posluchačů zapadne jako “to opravdu dobré intro” k následujícímu skvostu “The Grave”. Kdybych měl vybrat nejlepší skladbu alba, bude to právě monumentální “The Grave”, protože jak správně podotýká H. v hodnocení pod recenzí, je to jedna z nejlepších skladeb, pod kterou se Ihsahn kdy podepsal. Zaručuji naprosto hypnotický zážitek! Verš “He hammers the Earth with a shovel” se mi vypálil do paměti na celý život… Závěrečná “Departure” pak mimořádně zdařilým způsobem rekapituluje a uzavírá celou desku, neboť je nejen opravdu dobrá, ale opět dokonale pestrá a je radost sledovat její vývoj. Ihrielin andělský příspěvek je pak opravdovou třešničkou na dortu…

“Eremita” je zvláštní album. Když pominu rozporuplnou “Introspection”, ke které jsem zatím nedokázal nalézt vztah, tak je od podlahy po strop natřískané vynikajícím materiálem – ať už to jsou skvělé kytary, široké spektrum výborných vokálů (kdo by to ještě nevěděl, Ihsahn nejen že dovede hlasem sedřít z člověka kůži, ale také opravdu krásně zpívá!), nečekaně funkční melodie, nebo atmosféra, pocity a emoce, které album přináší. Přesto je ale naprosto nezbytně nutné, aby mu člověk věnoval několik opravdu soustředěných poslechů, které jsou klíčem k objevení všech jeho krás (pokud tedy nejste takoví borci jako H.). Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud to budete s “Eremita” zkoušet jako s podkladem k jiným činnostem, odejdete s nepořízenou a zklamaní. V opačném případě však objevíte album, které je opravdu výborné. Celkově vzato sice není až tak dokonalé jako “After”, ale Ihsahnovi ostudu ani v nejmenším nedělá, obsahuje několik opravdu geniálních skladeb a mám takové tušení, že mě bude bavit ještě dlouho. Vše je tedy v nejlepším pořádku, Ihsahn nezklamal ani tentokrát a já mohu s klidným srdcem bez nejmenších výčitek a ochotně vysázet příslušný obnos. Vám ostatním doporučuji to samé, neprohloupíte…

Ihsahn - Eremita


Další názory:

Nějak pořád nedokážu pochopit lidi, kteří stále čekají na to, až Ihsahn natočí druhé “In the Nightside Eclipse”, když už je ten člověk myšlenkově úplně někde jinde. Paradoxní je to tím spíš, že muzika, jakou tvoří nyní, je sama o sobě fantastická – Ihsahn je umělec, který rozhodně nemá zapotřebí žít ze své minulosti, ať už je ta minulost jakkoliv legendární. “Eremita” je jeho první sólová deska, jež mě chytla hned na první poslech. Zatímco v případě trilogie “The Adversary”, “angL” a “After” mi vždy trvalo docela dlouho, než jsem ta alba dokázal ocenit, “Eremita” mě neskutečně baví již od prvního poslechu. V žádném případě to ovšem neznamená, že by se oproti jejím předchůdcům jednalo o desku prostší, méně propracovanou či dokonce ne tak trvanlivou. Naopak, musím říct, že počet mých poslechů “Eremita” se počítá už po desítkách, přesto nemohu tvrdit, že by mě ta nahrávka jakkoliv přestávala bavit. Čím více ji poslouchám, tím více se utvrzuji v tom, že některé skladby jsou opravdové klenoty, které úplně bez obav snesou srovnání s tvorbou samotných Emperor, jmenovitě třeba “The Paranoid”, “Catharsis” nebo naprosto famózní dvojice “The Eagle and the Snake” a “The Grave”, která dle mého skromného názoru patří k tomu úplně nejlepšímu, co kdy Ihsahn stvořil – a to rozhodně není málo.
H.

Ihsahn - Eremita

Od té doby, co Ihsahn uložil jedinečné Emperor k ledu, se vydal na famózní sólovou dráhu, v rámci které šikovně zhmotňuje nápady na pomezí avantgardy a progresivního metalu, které by se do jeho domovské kapely nehodily, a dokazuje tak, že jeho možnosti nemají hranic. Poslední album “After”, které bylo původně zamýšleno jako završení jeho albové trilogie, bylo skvělé a byl jsem zvědavý, kam se Ihsahn posune tentokrát. Přestože se na první poslech zdá, že se od minule nic nezměnilo, že prostě vydal další, i když skvělé album, tak tomu tak není. Zvuk se vyčistil, ubylo lehce avantgardních prvků a přibylo těch progresivnějších. “Eremita” je plné parádních nápadů a za naprostý majstrštyk bych označil skoro každou skladbu. Nejvíc na mě zapůsobila “The Paranoid”, kterou odstartuje black metalové běsnění, které později rozčísne zpěvný refrén, aby skladba skončila podbarvená saxofonem, který se ke slovu dostane ještě párkrát a je zajímavé, jak ho Ihsahn v průběhu těch let dokázal do své hudby zapracovat takovým způsobem, že bez něj už by to ani nebylo ono. Zajímavě rovněž dopadla spolupráce s Devinem Townsendem, který svým nezaměnitelným čistým vokálem obohatil “Introspection” a udělal z ní nejpřístupnější píseň na albu. Album je dost vyrovnané od začátku do konce, a i když na mě působí jeho první polovina o trošičku silněji, i v závěru se objeví dost zajímavých momentů, příkladně ženský vokál hostující Heidi Tveitan v závěrečné, skvěle gradující “Departure”. “Eremita” je opět povedené album, které sice v mém osobním žebříčku nepřekonalo předchozí opus “After”, ale nic to nemění na tom, že Ihsahn stále platí za jednu z nejvýraznějších persón na současné “inteligentně zaměřené” metalové scéně, jehož počiny by neměly jen tak vyšumět bez povšimnutí.
Kaša


Forgotten Silence – La grande bouffe

Forgotten Silence - La grande bouffe
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde / progressive metal
Datum vydání: 17.5.2012
Label: Shindy Productions

Tracklist:
01. Bouffe à table!
02. Translucide (Brighton II.)
03. Bouffe restaurant de luxe
04. Aalborg
05. Bouffe piano
06. Les collines de Senyaan Pt. III
07. Bouffe vingt et une heure cinquante sept
08. Fermeture de la bouche
09. Bouffe acoustiquement
10. Dichroisme (Two-Rooms World)
11. Bouffe hyéne
12. The Black Rider 4K8 (Chanson pour la station de service)
13. Bouffe montmartre

Hodnocení:
Zajus – 9/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pokaždé, když Forgotten Silence vydají nové album, jde o důležitou hudební událost pro celou českou metalovou scénu. Tato kapela totiž místo kvantity hledí na kvalitu, a proto minimálně její alba “Kro Ni Ka” a “Ka Ba Ach” mnozí řadí do zlatého fondu české tvorby. Novinka “La grande bouffe” vznikala dlouho, je to již přes rok od doby, kdy kapela začala s nahráváním. Psaní skladeb se pochopitelně datuje ještě dál do minulosti. V květnu letošního roku album konečně vyšlo v nádherném ovocném digipacku (a na stejně ovocném vinylu), pojďme se na něj tedy podívat zblízka.

Předně se musím přiznat, že nejsem znalec tvorby Forgotten Silence. Dobře znám jen dvě výše zmíněná alba, další tvorba kapely stále čeká na mém téměř nekonečném seznamu hudby, kterou musím slyšet. Již z oné dvojice alb si však lze udělat hezký obrázek o tom, co za hudbu Forgotten Silence tvoří. Pokud bych ji měl stručně vystihnout, nazval bych ji hudbou bez hranic a omezení. Zatímco “Ka Ba Ach” bylo tvrdé, znělo nezvykle a prostě zvláštně, “Kro Ni Ka” byla mnohem jemnější a působila na mě jako vzdávání holdu velikánům progresivního rocku v čele s King Crimson. Ne snad, že by na ní Forgotten Silence ztráceli svou osobitou tvář.

“La grande bouffe” pokračuje spíše v tradici “Ka Ba Ach”, alespoň co se “tvrdosti” týče. Novinka Forgotten Silence je totiž občasně až nesmlouvavě drsná a vokály nelítostně brutální. Šest skladeb je zde proloženo sedmi kratšími kusy, které obvykle trvají kolem jedné minuty (s výjimkou první skladby, jež trvá pouhých pět sekund) a šikovně rozdělují jednotlivé rozmanité skladby. Ve všech případech je tvoří jednoduchá (a o to lépe zapamatovatelná) melodie doplněná “restauračními ruchy”. To albu dodává takřka filmový nádech a pomyslně ho tak rozšiřuje o jednu dimenzi.

Nejdůležitější jsou však samozřejmě skladby samotné. “Translucide (Brighton II.)” je první z nich. Pokud bych o ní v kontextu alba měl říct jediné slovo, nazval bych ji skladbou nejtemnější. Její pozvolnější rozjezd s optimistickou baskytarou sice zpočátku směřuje náladu jiným směrem, ovšem když poprvé uslyšíte zpěvákův hluboký murmur, jistě změníte názor. Na dvacet sekund se ocitnete v tom nejtemnějším doomovém doupěti, aby vás z něj Forgotten Silence rychle vytáhli zpět do náruče veselé baskytary. Nálada písně je však obecně temná, skvělý čistý zpěv v refrénu ji jen zahušťuje, stejně tak skvělé pomalé sólo. Forgotten Silence si však nevystačili s jen tak ledajakou písní a druhá polovina tak tu první v mnohém předčí, zejména díky stále se vracejícímu metalovému riffu.

Slovo popisující skladbu “Aalborg” by jistě bylo nejtvrdší. Kromě několika momentů oddychu (kdy si ovšem oddychnete jen na oko, atmosféra je zde hustá stejně jako kdekoliv jinde) je píseň vyplněna rychlým řezáním a krkavčím vokálem. Potěšilo mě i využití zpěvu ve stylu Cynic, kterého však není naštěstí zbytečně moc, jen tak na lehké navnadění posluchače. Další silná skladba z pera Forgotten Silence.

“Les collines de Senyaan Pt. III” je píseň nejšílenější. Skladba postavená na akustické kytaře se přibližně v polovině alba třpytí jako drahokam. V klidu se posaďte a sledujte nádherné hrátky kytar a splašených bicích a těšte se na moment, kdy do hry vstoupí sólující piano a bicí ho doprovodí dvojkopákovým tancem. Forgotten Silence se dotýkají hudebního nebe a dost možná o tom sami ani nevědí.

Forgotten Silence

“Fermeture de la bouche” a “Dichroisme (Two-Rooms World)” jsou jediné skladby, které si troufnu zařadit vedle sebe, co se skladatelských podobností týče. Obě začínají ve stylu kapely Arsonists Get All the Girls “nintendově” znějícími klávesami, aby se od sebe v druhé půli vzdálily na míle daleko. Zatímco první zmiňovaná přejde od přímočarého metalu k progresivnějším vodám (a ve svém nitru tak skrývá mnoho skvělých nápadů), “Dichroisme (Two-Rooms World)” zůstává nekompromisní a chytlavá na první poslech po celou hrací dobu.

Závěr alba obstarává nejdelší skladba “The Black Raider 4K8 (Chanson pour la station de service)”. Poměrně často ve svých recenzích zmiňuji, že závěrečná píseň shrnuje celé album, a u Forgotten Silence se musím opět opakovat. “The Black Raider 4K8 (Chanson pour la station de service) kumuluje od každého směru, kterým se kapela na “La grande bouffe” vydala, něco málo. Je tak nejrozmanitější a zároveň nejhůře uchopitelnou písní alba. Zatímco některé její části vás budou bavit ihned, jiné budou potřebovat několik poslechů na vstřebání. Po jejím pochopení však zjistíte, že obsahuje jen to nejlepší, což ji činí prakticky dokonalou.

Jako ve správné recenzi bych zde měl zmínit i další ohledy alba, jako je zvuk a podobně, ale odbudu vás tím, že v tomto ohledu je vše v naprostém pořádku. Ostatně se zkušenostmi, jakými Forgotten Silence oplývají, se to dá očekávat. Důležitá je však hudba samotná a ta je jednoduše výtečná. Forgotten Silence jsou pro mě pokračovateli fantastických progrockových kapel Rush, King Crimson, Porcupine Tree a mnoha dalších. Jejich výrazivo je mnohem tvrdší, ovšem není divu, vždyť i King Crimson byli ve své době poměrně tvrdou kapelou. Rok 2012 je zatím velmi silný na české a slovenské desky. K mé zatím nejoblíbenější dvojici alb od Lunatic Gods a Žrec tak přibývá třetí album, které rozhodně nesmíte přehlédnout.

Forgotten Silence


Další názory:

Jedním slovem? Naprostá lahůdka! To sice byla dvě slova, ale nedá svítit, protože v muzice Forgotten Silence se toho děje tolik, že ani tlustou tisícistránkovou bichlí byste nepopsali vše, co “La grande bouffe” obsahuje, proto se do popisu snad ani vzhledem k prostoru jednoho odstavečku pouštět nebudu, mohu však místo toho prozradit, že “La grande bouffe” je deska opravdu skvostná a propracovaná do sebemenšího detailu. Každý jeden tón (a že tam těch tónů je!) má své pevně dané místo a svůj význam, ale opravdu jen stěží se vám povede objevit všechny, což je jedna z těch nejzábavnějších věcí na albu. “La grande bouffe” je přímo přecpané nápady, až by se dalo říct, že jimi Forgotten Silence doslova plýtvají (v tom dobrém smyslu), v jednom jediném songu jich je tolik, že by si s tím obyčejná kapela vystačila na celé dlouhohrající album. Letošní rok je na česká alba opravdu bohatý a silný, přesto není pochyb o tom, že “La Grande Bouffe” patří k těm nejvýraznějším a nejpamětihodnějším. Je to nahrávka bez přehánění světové úrovně, může se bez sebemenších obav směle měřit se špičkou avantgardní, experimentální a progresivní muziky – a rozhodně ze souboje nevyjde s ostudou, spíše právě naopak.
H.


Ne Obliviscaris – Portal of I

Ne Obliviscaris - Portal of I
Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 7.5.2012
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Tapestry of the Starless Abstract
02. Xenoflux
03. Of the Leper Butterflies
04. Forget Not
05. And Plague Flowers the Kaleidoscope
06. As Icicles Fall
07. Of Petrichor Weaves Black Noise

Hodnocení:
Zajus – 10/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Zajus):

Bez mučení se přiznám, že na “Portal of I” jsem se těšil opravdu hodně. Stačí si přečíst květnový eintopf, v němž jsem mu přidělil index očekávání 10/10. Ne Obliviscaris však rozhodně nejsou žádnou známou kapelou, a tak by bylo vhodné si nejprve říci, z čeho má vysoká očekávání plynula. Ne Obliviscaris je australská šestice, která v roce 2007 vydala třískladbové demo nazvané “The Aurora Veil”. Tyto tři skladby (dohromady přesahující půl hodiny hudby) vynikaly asi ve všech ohledech, jež jakožto posluchač dokážu ocenit (ostatně k tomu se teprve dostaneme), a Ne Obliviscaris se tak na dlouhou dobu stali jednou z mých nejposlouchanějších kapel. Debutové album mělo vyjít velmi brzy po zmíněném demu, ovšem kvůli problémům s nahrávací společností, vízem kytaristy a následnou výměnou bubeníka, se vydání neustále odkládalo. Finální datum bylo nakonec stanoveno na květen 2012 a tak se také stalo.

Nyní, s určitým odstupem, mohu bezpečně prohlásit, že pětileté čekání se každopádně vyplatilo. “Portal of I” je album skutečně skvělé, a zaslouží si tak mnoho pozornosti. Celkem obsahuje sedm skladeb, mezi nimiž se nachází i všechny tři z dema “The Aurora Veil”, byť pochopitelně nově nahrané. Samotný úmysl nahrávat znovu tak skvělé písně mě zpočátku děsil. Jejich původní zvuk nebyl vůbec špatný a přirozeně jsem se bál, aby jakékoliv úpravy tak křehkým kompozicím neuškodily. Moje obavy byly ovšem rozprášeny hned po prvním poslechu. Skladatelsky se totiž na písních nezměnilo vůbec nic a zvuk se změnil jen minimálně, mnohokrát poslouchané klenoty tak rozhodně neztratily na kráse. Novému posluchači to navíc může být víceméně jedno, jelikož tyto písně zapadají do kontextu alba tak snadno, že si jakýchkoliv rozdílů nemá šanci všimnout.

Hudba Ne Obliviscaris je v mnoha ohledech unikátní kombinací mnoha žánrů. Kapela sama zmiňuje inspiraci progressive metalem stejně jako death, black a thrash metalem. Jejich tvorba však jde až za hranice metalu a zcela zásadní vliv na ní tak má jazz, flamenco či dokonce klasická hudba. Nositelem těchto prvků jsou na “Portal of I” dva nástroje. Jedním z nich jsou housle. Ne Obliviscaris je používají pravidelně ve všech skladbách, ovšem nezní neustále, díky čemuž jsou vždy zajímavé a posluchače nepřehltí. Druhým nástrojem, který v hudbě Australanů funguje poněkud netradičně, je basová kytara. Kromě své klasické úlohy je totiž baskytara na “Portal of I” také zdrojem mnoha krásných melodií a často se tak stává středem pozornosti.

Album otevírá dvanáctiminutová kompozice “Tapestry of the Starless Abstract”. První třetina vám jistě nebude připadat nijak výrazně inovativní, protože ve skutečnosti jde jen o velmi dobře napsanou intenzivní metalovou smršť míchající skvělý growling (který je povedený na celém albu a v porovnání se zmíněným demem je znatelně lepší) s vypjatým čistým zpěvem. To, v čem jsou Ne Obliviscaris silní, však přijde až o něco později. Jako by z ničeho nic se metalová skladba rychle změní v elegantní, houslemi poháněný klenot, a než si člověk na změnu přivykne, píseň zpomalí ještě víc. Vedení na dvě minuty přebírá jemná akustická kytara, která je ovšem brzy opět vystřídána energickým výbuchem metalového šílenství. Takto rozmanitá a nápaditá není jen první skladba, ale doslova celé album (ostatně i z první písně jsem popsal stěží polovinu). Přestože Ne Obiviscaris mění tvář klidně každé dvě minuty (a někdy i častěji), není výsledek jakkoliv podobný pověstnému dortu Pejska a Kočičky. Elegance, s jakou je vše smícháno dohromady, je jen těžko uvěřitelná, zvláště u tak mladé kapely.

Využití houslí se však neomezuje jen na jemné pasáže. Nejsilnější momenty alba nastávají právě ve chvílích, kdy se housle přidají do vřavy v některé z tvrdších pasáží. Nejlépe totiž zní ve spolupráci se sólující kytarou. Tím se snadno dostáváme k druhému bodu, jímž jsou právě kytarová sóla. Ty jsou na “Portal of I” výjimečná, mimo své krásy také určitou přímočarostí a vkusností. Ze hry mnoha talentovaných kytaristů je cítit určitá nabubřelost a snaha hrát co technicky nejnáročnější party jen pro technickou náročnost samotnou. Sóla Ne Obliviscaris jsou nesmírně složitá a mnohdy i extrémně rychlá, ovšem vždy krásně zapadají do kontextu. Příkladem může být několikaminutové sólo v “As Icicles Fall”, dost možná nejlepší písni na albu. “As Icicles Fall” sama o sobě patři mezi to nejtvrdší, co na desce najdete, jenže za tou horou metalových bicí (Daniel Presland, jenž natočil bicí na “Portal of I”, mimochodem vyhrál soutěž o nejrychlejšího bubeníka Austrálie a je to znát) a agresivního growlingu se neustále děje něco navíc. Ať už jde o baskytaru brumlající chvílemi cosi úplně mimo, zmíněnou sólující kytaru či nadpozemské housle, neustále je zde co poslouchat. Ve chvíli, kdy se vše nahromadí přes sebe, se dá mluvit o takové dokonalosti, jež lze popsat asi jen jako hudební orgasmus.

Ne Obliviscaris

Podobně silné jsou i další momenty, zmíním třeba pomalou gradaci ve “Forget Not”, kdy spolu souzní famózní baskytara a housle, či čistý zpěv v druhé polovině “And Plague Flowers the Kaleidoscope”. Dobrou zprávou je, že nové skladby nijak nezaostávají za těmi z dema “The Aurora Veil”, čehož jsem se přirozeně obával. Při více než hodině a jedenácti minutách hrací doby by se navíc daly čekat některé slabší pasáže, ani protřelí skladatelé často nedokážou uhlídat takto dlouhou stopáž. Jenže i zde Ne Obliviscaris vítězí a “Portal of I” tak neobsahuje jedinou slabší píseň. Vše do sebe zapadá, vše funguje jak má, všechno má neuvěřitelnou sílu a nemá cenu zmiňovat, že vše je i technicky velmi precizní. Fanouškům kvalitní baskytary toto album musí připadat jako ráj na zemi, o skvělých sólech a bicích jsem se již zmiňoval. Občas jednoduše vyjde album, kterému není co vytknout, a “Portal of I” právě takové album je. Mám-li to říci (s)prostou mluvou, tohle album mě posadilo na prdel jako již dlouho žádné. Podobně mě z tvrdších žánrů zasáhlo naposledy “Colors” od Between the Buried and Me, jehož si vážím jako klenotu největšího, jenže to vyšlo už před pěti lety. S jistotou tak mohu prohlásit, že o Ne Obliviscaris ještě uslyšíme a rozhodně ne jen jednou.

Poznámka: Musím bohužel upozornit na vydavatelství Aural Music, jež “Portal of I” prodává přes Bandcamp nepochopitelně zkrácené o tři skladby. Této cestě k nákupu alba se tedy doporučuji vyhnout.


Druhý pohled (H.):

Na rozdíl od svého kolegy nejsem vybaven podrobnou znalostí dema “The Aurora Veil”, přesto jsem se na dlouhohrající debut “Portal of I” vcelku těšil, neboť onen zmiňovaný kolega o Ne Obliviscaris básnil tak neskutečným způsobem, až to v člověku opravdu nějakou zvědavost vyvolalo, zvláště když víte, že jeho vkus není úplně špatný. Nicméně se po několika prvních posleších žádné geniální veledílo, které by změnilo můj náhled na hudbu, nekonalo, naopak jsem byl po těch ódách, které jsem byl nucen průběžně několik měsíců před vydáním poslouchat, malinko zklamaný, byť jsem cítil, že tito Australané jistě mají své nezpochybnitelné kvality.

“Portal of I” je ovšem počin, který začne rozkvétat až časem; nakonec musím dát kolegovi alespoň částečně za pravdu. Sice jsem už slyšel i lepší věci a na titul desky roku mám také jiná želízka v ohni, ale to nic nemění na faktu, že Ne Obliviscaris stvořili nahrávku přinejmenším velice pozoruhodnou a neotřelou, dokonce se ani nebojím říct, že jisté momenty vážně nemají daleko k hudební dokonalosti… a když tak o tom přemýšlím, je jich tam relativně dost. Pár chvilek mi naopak zase příliš nesedí, ale nutno dodat, že těch je naprosté minimum, ve více jak 70 minutách se ztratí a dojem z “Portal of I” nikterak nesnižují.

Ne Obliviscaris

Vezmeme-li v úvahu, že se jedná o první desku Ne Obliviscaris, nelze udělat nic jiného, než uznale smeknout pokrývku hlavy a zatleskat. V Austrálii se zjevně urodila skupina s obrovským potenciálem, který se jí hned na svém prvním velkém počinu podařilo přetavit v naprosto vynikající dílo, na jehož kvality se 90 % hudební scény nezmůže za celou svou kariéru. Mohu s klidem prohlásit, že “Portal of I” je nahrávka, kterou by rozhodně nebylo radno nechat bez povšimnutí.


In Mourning – The Weight of Oceans

In Mourning - The Weight of Oceans
Země: Švédsko
Žánr: progressive melodic death metal
Datum vydání: 18.4.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Colossus
02. A Vow to Conquer the Ocean
03. From a Tidal Sleep
04. Celestial Tear
05. Convergence
06. Sirens
07. Isle of Solace
08. The Drowning Sun
09. Voyage of a Wavering Mind

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 8/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ke švédským progresivním death metalistům In Mourning mám zvláštní vztah. Jejich debut “Shrouded Divine” podle mě patřil mezi nejlepší nahrávky roku 2008. Jeho síla tkvěla v precizní kombinaci nekompromisní agrese a jemné melancholie zahalená do hráčsky poměrně jednoduché vrstvy zasekávaných riffů a minimálního množství přebytečných kytarových (a jiných) exhibicionistických výstupů. Jako celek znělo “Shrouded Divine” kompaktně a velmi profesionálně, jako by ho snad měla na svědomí kapela o mnoho alb zkušenější. S následujícím “Monolith” jsem to však neměl zdaleka tak lehké. O něco melodičtější přístup byl na první poslech jevem pozitivním, jenže kromě úvodní “For You to Know” nevydrželo album vyšší nápor poslechů a velmi rychle ztratilo svou zábavnost. Otázka, kterým směrem se In Mourning vydají na třetím albu, se tak nabízela zcela přirozeně.

Ještě než se dostanu k hudbě samotné, se však musím pozastavit u obalu alba. Již od debutu si na této stránce tvorby dávali In Mourning hodně záležet, “The Weight of Oceans” své předchůdce však rázně předčil. To samé platí i o samotném názvu alba a jeho skladeb. Již na první pohled tak poznáte, že kapela nad svou tvorbou přemýšlí jaksi komplexně, což je, alespoň v mém případě, plusový bod hned do začátku.

Jednou ze zvláštností hudby In Mourning je přítomnost tří kytar. Tato anomálie však nezpůsobuje, jak již jsem naznačil, přílišné přiklonění k technické stránce hudby. Jen jediná kytara se pouští do složitějších fines, a to ještě jen občas. Druhá pak pracuje čistě v rytmické sekci a třetí, jednoduše řečeno, zastupuje funkci jakýchsi kláves. Funguje na podkladu, má své charakteristické zabarvení a pomáhá tak utvářet unikátní zvuk In Mourning. Ten je stejný již od debutu, a ačkoliv na “Monolith” musel krátce ustoupit do pozadí, na novém albu se k mé velké radosti vrací v plné síle.

Album odstartuje skladba “Colossus”, která svým obsahem odpovídá ambicióznímu názvu. S necelými deseti minutami hrací doby jde o nejdelší a také mou nejoblíbenější píseň alba. Atmosféra debutového alba se zde spojila s melodičností jeho nástupce a společně tak vytvořili jednu z nejlepších skladbeb, jíž In Mourning dodnes stvořili. První polovina písně jako by vypadla z “Shrouded Divine”, její refrén je pak ukázkou extrémní chytlavosti, která ovšem nevyžaduje žádné čisté vokály. V druhé polovině pak nalezneme dvě výtečná sóla. Z nich zejména druhé vlastně není sólem klasického střihu, je, co se technické stránky týče, velmi jednoduché. Je ovšem tak vypjaté a emotivní, že už tak skvělou skladbu pozvedá na úplně jinou úroveň. Následující “A Vow to Conquer the Ocean” je takovým typickým zástupcem tvorby těchto švédských talentů a i z toho důvodu ji doporučuji k poslechu spolu s přiloženým videoklipem.

Výraznější změna zvuku přichází až se čtvrtou “Celestial Tear”. Ta je zpočátku zcela akustická a teprve až před koncem vygraduje k elektrickým kytarám a agresivním bicím. Jde o první píseň podobného druhu, kterou kdy kapela napsala, a je na ní tak oprávněně znát, jako by se In Mourning zatím jen otrkávali. Jsem si celkem jistý, že se tímto směrem budou na budoucích albech vydávat častěji, což nelze kritizovat. Všeho ovšem s mírou, protože sílu ostatních písní “Celestial Tear” nemá. Po ní již svému zvuku zůstane kapela věrná až do úplného konce, jen do něj v posledních třech skladbách nechá jemně promluvit black metalové nálady. Nejde o vliv nijak zvláště výrazný ani nový, ovšem je to příjemné zpestření, které vám pomůže udržet bedlivou pozornost po celou hodinu poslechu.

Na předchozích albech jsem si velmi oblíbil zpěváka Tobiase Netzella a na “The Weight of Oceans” tomu nemůže být jinak. Je to muž mnoha hlasů. Jeho hluboký growling by mu mohla závidět leckterá legenda. Ten navíc střídá s mnohem výše posazeným řevem. Na rozdíl od debutu, kde byly tyto dvě polohy takřka vždy odděleny, zde mnohem častěji sahá Tobias k plynulému přechodu. Jeho čistý zpěv by podle objektivních měřítek asi dokonalý zdaleka nebyl, ovšem je velmi emotivní a Tobias ho používá velmi výjimečně (opět paralela k debutu a rozdíl oproti “Monolith”, kde ke střídání čistého zpěvu a growlingu probíhalo vcelku pravidelně, jako u “běžných” melodicky death metalových kapel), a tak mu občasné zaškobrtnutí můžeme odpustit. Přesto se však nemohu zbavit dojmu, že na starších nahrávkách mi byl jeho čistý zpěv sympatičtější. Ve výsledku je však Tobias stále jedním z nejzajímavějších dnešních zpěváků death metalové scény.

Silné stránky hudby In Mourning by tak nyní měly být vcelku zřejmé. Melancholická nálada, unikátní zvuk a nesmírně chytlavé refrény (chytlavé, ne vlezlé či podbízivé) jsou jen špičkou ledovce. Těch slabých stránek naopak moc není. Pokud bych je měl jmenovat konkrétně, vlastně by mě vůbec nic nenapadlo. “The Weight of Oceans” je tak potvrzením statusu In Mourning v pozici nadějné mladé kapely, která by se během dvou alb mohla vyšvihnout na úroveň světové progressive death metalové špičky.


Další názory:

Na rozdíl od obou kolegů je pro mne “The Weight of Oceans” mé první setkání s tvorbou In Mourning. Jejich jméno mi sice neznámé není, o hudbě už však neplatí. Musím ovšem uznat, že se jedná o setkání více než podařené. Melodický death metal, byť je v případě In Mourning progresivnějšího ražení, není zrovna můj šálek kávy, ale když slyším dobrou muziku, žánrové rozdělení jde stranou – a “The Weight of Oceans” dobrá muzika rozhodně je. Rozmáchlé monumentální skladby se silnou atmosférou, to je záležitost přesně dle mého gusta. Samozřejmě, deska má i pár mušek – například se mi zdá, že chvílemi si In Mourning ukousli až příliš velké sousto, které nemohou spolknout, jako by se v tom moři vlastní hudby sami ztráceli -, ale na druhou stranu, “The Weight of Oceans” obsahuje i naprosto skvostné pasáže, jež nemají daleko k dokonalosti, což zcela jasně převažuje misku vah do hodně pozitivních hodnot. Kromě toho je také nutné zmínit, že celkový pocit z nahrávky je i přes těch několik málo (a ještě malých) nedostatků více než dobrý, alespoň tedy z mého pohledu. Já jsem rozhodně spokojen.
H.

In Mourning jsem na počátku jejich kariéry vnímal jako lehkou kopírku slavnějších krajanů Opeth. Na “The Weight of Oceans” představují další vizi progresivního death metalu s doomovými vlivy a opět to dopadlo nad očekávání dobře. Myslel jsem si, že kapela svého vrcholu dosáhla na posledním, vynikajícím “Monolith”, ale mýlil jsem se. “The Weight of Oceans” je ten pravý “monolit”, na kterém In Mourning dokázali zhmotnit veškeré své dosavadní zkušenosti. Hned úvodní skladbu “Colossus”, která se rozjíždí pěkně zlehka a pomalu, považuji za nejlepší v historii kapely. Jednotlivé písně jsou oproti minulosti o trošku delší a hlavně propracovanější. Rozhodně se nejedná o album na první poslech, tohle chce čas. S tímto tvrzením by mohl kolidovat fakt, že “The Weight of Oceans” je asi nejmelodičtějším albem In Mourning, ale změny nálad (skvělým příkladem budiž “A Vow to Conquer the Ocean”) dělají i z melodičtějších skladeb obtížné přístupné věci.
Kaša


Jeff Loomis – Plains of Oblivion

Jeff Loomis - Plains of Oblivion
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.4.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Mercurial
02. The Ultimatum
03. Escape Velocity
04. Tragedy and Harmony
05. Requiem for the Living
06. Continuum Drift
07. Surrender
08. Chosen Time
09. Rapture
10. Sibylline Origin

Hodnocení:
Ježura – bez hodnocení
Kaša – 7,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo kdy třeba jen krajem ucha zavadil o cokoli, co v minulosti vyšlo pod hlavičkou Nevermore, musel si všimnout kytarových monumentů, které vybudoval plavovlasý shredder Jeff Loomis. K nezměrnému zklamání široké obce příznivců napříč planetou se však JeffNevermore loňského roku rozešel, což s sebou přineslo i jedno pozitivum – dostalo se mu totiž prostoru k nahrání druhé sólové desky, která nese jméno “Plains of Oblivion” a která vychází necelé čtyři roky po prvotině “Zero Order Phase”.

Není potřeba nikterak bystrého úsudku, aby člověku došlo, že když desku ozdobí svým jménem fenomenální kytarista, tak se asi nedočkáme třičtvrtěhodiny virtuosní hry na trombón. A skutečně, jméno “Plains of Oblivion” je eufemismem pro kytarové orgie toho nejhrubšího zrna. Aby taky ne, když si k tomu Jeff přizval hned čtveřici dalších známých a talentem obdařených kytaristů. K tanci i poslechu jsou tedy na albu přítomny příspěvky Attily Vöröse, starého to známého z Nevermore, Martyho Friedmana a Chrise Polanda, které pojí bývalé angažmá v Megadeth, nebo Tonyho MacAlpina, který toho za svoji kariéru stihl už tolik, že to snad ani nemá smysl vypisovat. Tím však výčet hostí nekončí, protože, co si budeme povídat, tři čtvrtě hodina kytarového inferna se přeci jen poslouchá přívětivěji, když tu a tam hradby riffů, sól a vyhrávek zdolá nějaký ten vokál. Hned dvakrát se to podařilo dámě, která se skrývá za jménem Christine Rhoades a kterou někteří pamatují z minulého tisíciletí, kdy si střihla hostovačku na titulní skladbě alba “Dreaming Neon Black” od již vzpomenutých Nevermore. Druhým a posledním vokalistou pak není nikdo menší než jeden z norských polobohů, multiinstrumentalista a zpěvák Ihsahn, který si vysloužil ostruhy svojí tvorbou v řadách blackové legendy Emperor. Sestava, kterou doplňuje rytmická sekce ve složení Dirk Verbeuren (Soilwork) a mně zcela neznámý Shane Lentz (baskytara), se, jak vidno, sešla vpravdě silná a otázka tedy zní, jak se její potenciál podařilo přetavit v realitu…

Jakkoli však tato otázka zní prostě, v případě “Plains of Oblivion” nabrala značně záludnou podobu. Ne každý je totiž stavěný na takovou nálož (až na tři výjimky) čistě instrumentálních kytarových hrátek, a co se mě samotného týče, nejsem si úplně jistý, do které části posluchačstva spadám, takže asi neuškodí, když budete brát následující řádky s decentní rezervou. Ale k věci – díky tak hojnému angažmá nejrůznějších hostí plně vyniká práce samotného Jeffa v pouhých třech skladbách. Když pominu velmi atypickou “Rapture”, pak dávají obě velmi zřetelně najevo, z čího že pera vzešly. Skladatelský rukopis mozku Nevermore se tedy nezapře, ovšem zde, nevázán potřebou dosáhnout alespoň přibližně charakteristického zvuku kapely, si Jeff troufl přeci jen roztáhnout křídla více doširoka a je to znát. Najdou se tu tedy podkladové riffy, které fanouška Nevermore dozajista potěší, nechybí ultra rychlý shredding, kterým Jeff tolik proslul, ale stejně tak se posluchač dočká melodických obratů a pasáží, které odhalují další z podob páně Loomisova tvůrčího potenciálu a o kterých jsem minimálně já, neznalý jeho sólové prvotiny, neměl páru. Klasické Loomisovské riffy jsou však přítomny i v těch skladbách, kde hraje první housle (nebo snad kytaru?) některý z přizvaných umělců. Ti zde totiž (pochopitelně s výjimkou zpěváků) fungují výhradně na pozici vedoucí kytary, a jejich prstolamy tak přebírají hlavní iniciativu při ataku na posluchačovu pozornosti. Po technické stránce jsou tyto příspěvky pochopitelně brilantní, na posluchači však zbývá rozhodnutí, jestli se mu to které sólo líbí, nebo nikoli. Co se mě týče, většina mě oslovit dokázala, takže se žádné fiasko rozhodně nekoná.

Kytaristé si tedy prsty nelámali nadarmo a jejich snažení dopadlo uspokojivě. Jak si však vedlo duo pěvců, to je trochu jiná story, a protože mají dámy přednost, nejdřív propereme Christine Rhoades. Její hlas je bez debat zajímavý a ovládat ho umí na výbornou. Bohužel, dobrý dojem ve mně zůstal pouze v případě skladby “Chosen Time”, která jediná svou atmosférou jakž takž koresponduje s pěvkyniným hlasem. V “Tragedy and Harmony” mě však místy vyloženě irituje a jinak skvělý Nevermore-like podklad úspěšně vraždí. Nic proti Christininým nesporným pěveckým kvalitám, ale k Loomisově hudbě by se určitě mnohem lépe hodil někdo s trochu jinačí barvou hlasu. Tam, kde se nebohá Christine pohybuje někde na půl cesty, však zcela triumfuje druhý host, který se zhostil vokálů. Na stránkách Sicmaggot jsem se už jistě několikrát zmínil, že naprosto zbožňuji všechno, čeho se Ihsahn jen dotkl – Emperor počínaje, hostováním u Devina Townsenda konče. Nyní mohu slavnostně prohlásit, že se do téhle sbírky může směle zařadit i skladba “Surrender”, kde tento nenápadný génius jak rozpoutává ty nejdivočejší vokální vichřice, tak uzemňuje majestátním čistým refrénem. Jeff Loomis se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že pro tuto skladbu potřeboval nějaký skutečně nepříčetný vokál, který našel právě v Ihsahnově hrdle. K téhle volbě mu nemohu než gratulovat, protože “Surrender” zní opravdu fenomenálně. Projížďka peklem jak se patří…

Která z deseti položek tracklistu to u mě vyhrává, je tedy jasné, avšak dále je to trochu problém. Velice zajímavým kouskem je akustická “Rapture”, která je dokonale odlišná ode všeho, co je na albu k nalezení, a musím říct, že se mi opravdu líbí. Nemohu se však zbavit dojmu, že jde o cílevědomou variaci na téma “Nothing Else Matters”, a nemám sebemenší ponětí, co k tomu Jeffa vedlo. Dále jsem se už vyznal z nepřízni k vokálem poničené “Tragedy and Harmony”, ale ještě jsem tu nezmínil naprosto zásadní dojem, který jsem si z poslechu “Plains of Oblivion” odnesl. Ten dojem je až na zmíněné výjimky takový nijaký. Ano, album je plné fantastických momentů, které si v danou chvíli dovedu opravdu užít, ale když dohraje, v paměti mi zůstanou akorát “Surrender”, “Rapture” a dál prázdno. Je to hodně zvláštní pocit, když člověk ví, že doposlouchal zdařilou nahrávku, ale stejně si z ní nic moc neodnesl. A tím se vlastně vracíme zpět k poznání, že album jako “Plains of Oblivion” opravdu není pro každého a že já nejspíš patřím k těm, kteří jej nedovedou plně ocenit i s vědomím, že jde o velmi zdařilý materiál. Co naplat, budu doufat, že se Nevermore zase udobří a do té doby dám přednost jejich řadovkám, protože ty ke mně při vší úctě k sólové tvorbě Jeffa Loomise hovoří a z jejich poslechu si pokaždé odnesu výjimečný zážitek…


Další názory:

Jeff Loomis je jedním z nejvyhlášenějších kytarových mágů světa. Své pověsti dostál i na svém druhém sólovém albu. I díky několika hostujícím kytaristům je totiž “Plains of Oblivion” hlavně o kytaře. Od začátku do konce střílí Jeff jeden fantastický riff za druhým a prokládá je značnou dávkou skvělých sól. Z několika poloh, které Jeff na albu vystřídá, mi ovšem nejvíce sedí ta nejtvrdší, která by šla snadno klasifikovat jako technický thrash metal. Zejména třetí “Escape Velocity” skvěle střídá rychlé nájezdy s melodičtějšími pasážemi (to je ostatně pointa celého alba). Trošku zklamán jsem snad jen z účasti hostujících vokalistů. Chápu, že neustálé kytarové “shreddování” je třeba naředit lépe stravitelnějším materiálem, ovšem proč to musí mít na starosti zrovna Christine Rhoades, a to rovnou ve dvou písních, mi uniká. Nemám nic proti této zpěvačce (ostatně ani netuším, v jaké kapele obsluhuje mikrofon běžně), ovšem její zpěv degraduje Loomisovu technickou ekvilibristiku na úroveň primitivního gothic/power metalu. Zejména osmá “Chosen Time” mi přijde doslova laciná a zbytečně podbízivá. Lépe však naštěstí dopadl Ihsahn ve skladbě “Surrender”, a já tak mohu Loomisově sólovce udělit důstojných 7,5 bodu.
Zajus

Jeff Loomis platí za jednoho z nejnadanějších kytaristů současné metalové scény. Já s tímto názorem bez výhrad souhlasím. S Nevermore toho dokázal dost, škoda jen, že se cesty jednotlivých členů ubraly různými směry. Jeff Loomis po svém odchodu začal pracovat na svém druhém sólovém albu. A hned na úvod prozradím, že novinka “Plains of Oblivion” strčila minulé “Zero Order Phase” do kapsy. Začíná se pěkně zostra, “Mercurial” jede na plný plyn a dočkáme se první z hostovaček, v tomto případě skladbu svým uměním poctil legendární kytarista Marty Friedman (ex-Megadeth). Kromě něj se na desce objevil další ex-kytarista Megadeth, Chris Poland (v lehce jazzové “Continuum Drift”), dále Tony MacAlpine (v řízné “The Ultimatum”) a (pro mě naprosto neznámý) Attila Vörös. O bicí se postaral Dirk Verbeuren ze Soilwork, což je jasná známka kvality. Doposud byla řeč výhradně o instrumentálních hostech a skladbách, album však ve dvou písních vokálně ozvláštnila Christine Rhoades, která již s Loomisem spolupracovala na “Dreaming Neon Black” od Nevermore. Její překrásný hlas posouvá “Tragedy and Harmony” a melodickou baladu “Chosen Time” do jiných dimenzí. Tenhle krok Loomisovi vyšel skvěle. Pravý vrchol však přijde se skladbou “Surrender”, ve které se předvedl Ihsahn. Skvělé spojení jeho charakteristického vokálu s hráčskou a skladatelskou precizností Jeffa Loomise dopadlo na jedničku a na mysl se vkrádá myšlenka, jak by to asi dopadlo, kdyby se pánové rozhodli pro spolupráci na bázi řadového alba. Kdo ví, snad někdy v budoucnu. Každopádně, abych to shrnul, “Plains of Oblivion” je skvělé album, které si zaslouží pozornost nejen fandů Nevermore a milovníků kytarových alb.
Kaša


Borknagar – Urd

Borknagar - Urd
Země: Norsko
Žánr: progressive viking / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Epochalypse
02. Roots
03. The Beauty of Dead Cities
04. The Earthling
05. The Plains of Memories
06. Mount Regenty
07. Frostrite
08. The Winter Elipse
09. In a Deeper World

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není až tak moc kapel, ke kterým bych choval vztah, ale Borknagar do tohoto elitního klubu určitě patří. Od okamžiku, kdy jsem poprvé odkryl závoj jejich vizionářské hudby, mě nikdy nepřestali fascinovat, a to dokonce i v případech, kdy jsem do některého z jejich děl nebyl s to proniknout. Když se tedy jednoho krásného dne začaly šířit zvěsti o novém albu, zaplesal jsem radostí. Radost a očekávání se však ještě znásobily, když vyšlo najevo, že se do sestavy Borknagar vrací a Vintersorga za mikrofonem doplní ICS Vortex, tedy muž, který mě svým nadpozemským vokálem uhranul na albu “Quintessence”. Podmínky se tedy sešly vynikají a album “Urd” se nakonec stalo realitou v březnu letošího roku. Necelý měsíc poté je načase ujasnit si, jak to nakonec dopadlo…

Mohl bych si to ulehčit a na férovku tu prohlásit, že to dopadlo fantasticky, ale nebudu líný a zkusím to trochu rozvést. Koneckonců, když jsem si “Urd” pustil poprvé, nebyl jsem z toho úplně na větvi. Moje chorá a předsudky zatížená mysl totiž asi čekala “Epic” v2.0 či co, a proto mi chvíli trvalo, než jsem docenil delikátnost materiálu, který nám kapela na “Urd” naservírovala. Jádro pudla spočívá ve skutečnosti, že snad až na jednu dvě výjimky album buď neobsahuje vyloženě do očí bijící, epické, nebesky klenuté a zástavy srdce působící pasáže jako právě “Epic”, anebo je umí velmi obratně maskovat. Prostě žádné velké “in your face”. Jenže když člověk poslouchá “Urd” déle, najednou zjistí, že je kouzlo alba ukryto právě v těch instrumentálních hrátkách, které zprvu působily trochu nemastně, a ve vokálních linkách, které místy nutily přemýšlet, jestli by to nešlo udělat trochu jinak, bezprostředněji, chytlavěji. Kdepak, vážení, ruce pryč a nic neměnit, protože tohle je promyšlené do posledního detailu a funguje to perfektně! Album totiž sice působí poněkud umírněným a rozvážným dojmem, ale i v rámci téhle domnělé umírněnosti nabízí neuvěřitelně silné skladby, plné vynikající instrumentální práce a brilantních nápadů. To vše s typickým rukopisem Borknagar, ovšem bez nejmenšího stínu vykrádání sebe sama, což je dvojnásob chvályhodné s přihlédnutím k tak bohaté historii, jakou se mohou chlubit právě Borknagar.

Zmiňované skladatelské mistrovství se projevuje pochopitelně skrze nástroje, a proto si zaslouží kapku podrobnější rozbor. Tak třeba kytary. Party, které mají na svědomí pánové Brun a Ryland, jsou postaveny navýsost rafinovaně a nechávají posluchače v neustálém napětí, jakým směrem se vlastně vyvinou. I když to občas vypadá, že vyzní do ztracena, nakonec pokaždé uzemní nebo alespoň potěší v drtivé většině naprosto luxusním obratem, přesně jak je pro Borknagar typické. Pravda, zdaleka ne všude je přehršel nějakých kytarových krkolomností, jenže ani tady nemám výhrad, neboť klidné (a nabízí se i velmi nepřesný přívlastek monotónní) pasáže nebo rovnou celé skladby jsou buď ozvláštněny uchu lahodícím sólem, nějakým tím určujícím riffem, nebo jsou ve své umírněnosti skvělé samy o sobě. Zpravidla to bývá mix několika těchto možností. A jestli máte dojem, že tahle recenze doposud zavání nekritickým obdivem, nejste daleko od pravdy…

Nic než obdiv nezaslouží ani ostatní nástroje. Za zmínku stojí rozhodně bicí, které ještě před svým odchodem stihl nahrát Američan David Kinkade, a je to vskutku labutí píseň, na kterou může být právem hrdý. Rovněž práce kláves a nesnese kritiku a tvoří tak další z perfektně zapadajících dílků téhle post-blackové skládačky. A k dobře složené skládačce album nepřirovnávám náhodou. Celý materiál totiž působí neuvěřitelně organicky, jednotlivé fragmenty na sebe naprosto přirozeně navazují, navzájem se rozvíjejí a dohromady tvoří velmi komplexní a perfektně vyvážené dílo. V dokonalé harmonii se zbytkem pak fungují i vokály. Vortexovo angažmá se totiž ukázalo být trefou do černého, protože to, co na “Urd” předvádí, je přímo dechberoucí. Vintersorg sice také odvádí skvělou práci, ovšem na takové orgastické momenty, jako je třeba počátek “The Beauty of Dead Cities”, se prostě chytit nemůže, ani kdyby se stavěl na hlavu. Oba pěvci však fungují ve vzájemné symbióze a jeden druhého vkusně doplňují. Dva rozdílné čisté vokály navíc albu dodávají na přitažlivosti a lepší výsledek, než jakého se v tomto poli Borknagar dobrali, si lze představit jen stěží.

Před vydáním “Urd” se muzikanti nechali několikrát slyšet, že se tahle deska bude moci pochlubit naprosto nekompromisním zvukem, protože tentokrát se prostě na žádné kompromisy nehraje. K těmto prohlášením jsem choval přirozenou skepsi, jak už tak tak v podobných případech bývá, ovšem už první protočení alba mě nenechalo na pochybách, že nešlo o žádné plané řeči. Zvuk “Urd” je totiž naprosto fenomenální a dokonce se nestydím říci strhující, jakkoli se tento přívlastek ke zvuku prakticky nedá vztáhnout. Nějak mi scházejí slova pro bližší popis, ale přísahám vám, že se jedná o zvukový orgasmus, který sotva hledá konkurenci. Abyste však alespoň přibližně tušili, styl nazvučení je velmi podobný tomu z předchozího alba “Universal”, vlastním provedením je však o nějaký ten světelný rok dál. To už se ale opakuji, takže to nebudu dál rozmazávat a odkážu vás na vlastní zkušenost, která je koneckonců výstižnější než jakákoli slova…

Všechny tyto klady nabírají tvar v podobě jednotlivých skladeb a já bych rád upozornil na některé kousky, které na mně zanechaly největší dojem. A ať se snažím sebevíce, až na dvě výjimky, o kterých pohovořím níže, jsou to všechny. První uvolněná skladba “Roots” naprosto uzemňuje svým závěrem, který svým vokálem zcela opanuje již glorifikovaný ICS Vortex. V plynulé návaznosti na závěr “Roots” přichází asi nejvzletnější moment celého alba – už vzpomenutý rozjezd “The Beauty of Dead Cities”, který mi pokaždé navodí husí kůži. Zbytek skladby však sází na úplně jinou kartu a boduje velmi atypickou melodikou, která dává vzpomenout na léta sedmdesátá. Netuším jak, ale funguje to.

Borknagar

Následující “The Earthling” je dokonalou demonstrací Vintersorgova hlasového potenciálu a také jedna z mála skladeb, kde dostává dostatek prostoru také growling. Obojí je skvělé. Skvělý riff ve střední pasáži a samotný závěr vše jen podtrhují. “The Plains of Memories” je zamyšlená instrumentálka, do které někoho napadlo zakomponovat smyčcový part a opět to dopadlo výborně. Dokonalým kontrastem je šestka “Mount Regency”, která si nárokuje titul nejostřejší a nejmasivnější skladby alba, dokazuje, že Borknagar rozhodně nevyměkli a umí se do toho opřít jako zamlada. “Frostrite”, tedy druhá skladba, uvolněná před vydáním alba, mi připadá, jako by vypadla z Vortexovy sólové desky. Skoro bych se vsadil, kdo tu dával dohromady melodie vokálu. Nic to ale nemění na tom, že je to další z řady výborných skladeb, kterými “Urd” oplývá. A konečně “The Winter Eclipse”, která je skvělá tak nějak sama o sobě…

Blížíme se do finále a já zatím jenom chválím, takže to vypadá, že na “Urd” snad ani není co zkritizovat. Jestli si ale vzpomínáte, v předchozím odstavci jsem si na později odložil dvě skladby a právě ty jsou tím jediným, co mi na “Urd” úplně nesedí. Jde o první “Epochalypse” (což je shodou okolností nádherná slovní hříčka) a poslední “In a Deeper World” a vlastně ani nevím, co je na nich špatně. Možná mi chybí nějaký jasný vrchol nebo nosný motiv, protože je neoddiskutovatelné, že ani jedna ze skladeb nepostrádá výborné momenty. Stejně tak je ale možné, že je všechno v pořádku a na vině je nějaký opačně zatočený mozkový závit v mojí hlavě, vážně nevím. Ať tak či onak, i poněkud slabší skladby z dílny Borknagar svými kvalitami vyloženě zesměšňují klidně veškerou tvorbu nejrůznějších jiných kapel, takže tyhle výtky jsou velice relativní a je nutno na to brát ohled – obzvlášť když zbytek alba tvoří sedm klenotů…

Teď už je to definitivní. Borknagar vstoupili do roku 2012 v neuvěřitelně silné sestavě, která nahrála neméně silnou desku. “Urd” se honosí fenomenálním zvukem, fantastickými vokály a instrumentální stránkou, za niž by jiní ochotně platili duší. Devátá deska v pořadí v sobě snoubí něco ze svého předchůdce, něco ze vzpomínaného alba “Epic”, ale nemá zapotřebí cokoli recyklovat. Je důkazem nezměrného tvůrčího potenciálu, který se skrývá za jmény Øystein Garnes Brun, Jens F. Ryland a dalšími hudebníky, kteří dělají Borknagar tím, čím jsou. Je důkazem bravury, s jakou je možné podstupovat evoluci po dlouhých šestnáct let, aniž by výsledek ztratil cokoli ze své finesy. Uctivě smekám pokrývku hlavy, neboť pánové nejenže nezklamali – oni mě totiž zase jednou uchvátili a pouhopouhé dvě ne zcela dokonalé skladby na tom nemohou pranic změnit…


Další názory:

Borknagar vždy platili za skupinu, jejíž hudba je prostě skvělá, kvalitativně na výši, s myšlenkou a s nenapodobitelnou atmosférou… a soudě čistě dle “Urd”, minulý čas na místě není ani v nejmenším, jelikož to platí stále. Ono se o tom ani nemá cenu nějak zdlouhavě vybavovat, jelikož po tom, co je u Borknagar samozřejmým standardem, většina ostatních kapel jen z obrovské dálky závistivě pokukuje. Rád bych ovšem zdůraznil, že v případě “Urd” se nejedná o vysokou známku z povinnosti či z pouhé úcty k autorům desky, nýbrž o zcela zasloužené hodnocení, jak dokazují v podstatě všechny skladby na nahrávce. Jedná se totiž o kolekci vpravdě vyváženou, kde žádná kompozice není přebytečná nebo navíc, naopak všechny mají své pevně dané místo a svůj smysl. Je pravda, že některé momenty možná v paměti utkví o něco více – třeba začátek “The Beauty of Dead Cities”, závěr “The Earthling” nebo některá výtečná kytarová sóla (viz například “The Winter Eclipse”) -, ale to už je spíše otázka osobních preferencí. Ve skutečnosti mě vlastně ani nenapadá, co by šlo “Urd” vytknout… Jediné, co dost dobře nechápu, je, proč spousta lidí stále vehementně cpe Borknagar do black metalové škatulky, když s ní nemají nic společného už dlouhé roky (vždyť čistý black metal to byl snad jen na debutu “Borknagar”, tj. v roce 1996), čili aby nedošlo k mýlce – na “Urd” vás nečeká nic jiného než úžasná progresivní muzika od lidí, kteří již dávno jakékoliv žánrové hranice hodili za hlavu.
H.

Borknagar

Na norskou partu Borknagar jsem slyšel dost chvály, ale doteď jsem se nedostal k poslechu. Až tedy k nejnovější desce “Urd”. Ta nabízí pestrý mix zajímavých hudebních motivů a skvělých vokálních výkonů v celkové délce téměř jedné celé hodiny. Obávám se, že jsem album nestihl naposlouchat dostatečněkrát na to, abych doopravdy pronikl do všech aspektů jeho krásy. Album na jedno puštění, po kterém máte jasno, to zřejmě není. Nicméně i můj lehce povrchní a detaily málo zkoumající dojem je dostatečně dobrý na to, abych neváhal udělit známku osm. Z postupujícím časem a opakovanými poslechy by možná hodnocení mohlo ještě o něco vzrůst.
Ellrohir


Beyond the Bridge – The Old Man and the Spirit

Beyond the Bridge - The Old Man and the Spirit
Země: Německo
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 18.1.2012
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. The Call
02. The Apparition
03. Triumph of Irreality
04. The Spring of It All
05. World of Wonders
06. The Primal Demand
07. Doorway to Salvation
08. The Struggle
09. The Difference Is Human
10. Where the Earth and the Sky Meet
11. All Man Can Do

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Nestává se často, aby se mnou nějaká deska zamávala již po prvním poslechu tak jako “The Old Man and the Spirit”. Předem se tak musím omluvit za případnou rozsáhlost recenze a dát vám jedno doporučení. Pokud jste fanoušky progresivního rocku (případně progresivního metalu), okamžitě zavřete tuto recenzi a běžte si “The Old Man and the Spirit” sehnat. Jakékoliv další čtení, snad kromě následujících dvou odstavců, vás totiž připraví o překvapení při poslechu a přijdete tak o část kouzla alba.

Poněkud netradiční úvod recenze máme za sebou a nyní se vás zbylé pokusím přesvědčit, proč byste tomuto albu měli věnovat svůj čas. Napřed však ještě trošku omáčky a potřebných informací. V roce 1999 se v německém Frankfurtu zrodila kapela Fallout, odehrála několik koncertů a rozpadla se poté, co se její členové rozprchli na vysoké školy a do zaměstnání v různých koutech země. Po několika letech se v hlavě jednoho z jejích členů, kytaristy Petera Degenfeld-Schonburga, zrodila myšlenka na koncepční album. Postupně okolo sebe sestavil kapelu sestávající se částečně z původních členů Fallout a částečně z muzikantů nových. Pět let trvalo než bylo “The Old Man and the Spirit” napsáno, a další čtyři, než bylo nahráno a vydáno. Zrod alba měl tak téměř vědecký průběh, a tomu napovídá i fakt, že většina členů kapely má hudební vzdělání, povětšinou z oblasti klasické hudby či jazzu.

“The Old Man and the Spirit” (“Stařec a Duše”) pojednává o dvou postavách, které se setkávají v téměř filosofickém příběhu. Duše je zosobněním moudrosti a vědomostí, jež jsou člověku nepřístupné. Postrádá ovšem lidské city. Stařec je muž, který na sklonku života přemítá o významu existence člověka a zjišťuje, že sám není schopen překonat limity lidského vnímání. S tím mu může pomoci Duše, výměnou za to však požaduje po Starci jeho schopnost cítit. Aby bylo dosaženo opravdové hloubky příběhu, má každá z postav svůj vlastní hlas. Starce zpívá Herbie Langhans a Duši, která dostala ženský hlas, Dilenya Mar. Langhansův zpěv sice zdaleka nezní stařecky, pohybuje se spíše na agresivnější hraně čistého zpěvu mladého muže v plné síle, přesto mu jeho roli snadno uvěříte. Dilenya naštěstí nezpívá operně, jak je dnes u mnohých nahrávek zvykem. Naopak se u ní často projevuje vliv jazzu, kterému se ostatně mimo Beyond the Bridge běžně věnuje.

Album otevírá skladba “The Call” pomalým rozjezdem s výrazným užitím kláves. Po chvíli přejde do prvního refrénu, ve kterém Beyond the Bridge předvedou jednu ze svých nejsilnějších stránek, tedy silné, chytlavé, ale zároveň nevtíravé vokální linky. Druhým z častých prvků alba, který se projeví už v úvodní skladbě, je mluvené slovo. Na něj v “The Call” navazuje tvrdý metalový riff a výtečné kytarové sólo, následované stejně dobrým sólem klávesovým. Ve druhé skladbě “The Apparition” se poprvé představí Duše, sama vysvětluje, kdo je a jaké jsou její schopnosti. Hudebně jde o jednu z nejrozmanitějších písní na albu, když se v jejím nitru několikrát objeví vlivy blízkovýchodní hudby střídající se s mohutným množstvím kláves. Skladba postupně graduje, k čemuž využívá sborového zpěvu v pozadí. V nejnapjatějším momentu zpívají oba hlasy zároveň, těsně před koncem na moment zvolní a dají prostor Starci, který zní nesmírně jemně a zranitelně. Třetí “Triumph of Irreality” je v podstatě instrumentální, s výjimkou krátké řeči Duše na začátku. Nejvíce prostoru v ní dostane souboj mezi sólující kytarou a klávesami, který přinese několik opravdu krásných momentů. Skladba zcela přirozeně přejde v “The Spring of It All”, nejkratší stopu alba. Ta disponuje okouzlující náladou podpořenou pianem, pomalým tempem a vzájemným střídáním zpěváků, které i přes pouhou dvouminutovou stopáž stihne vygradovat do společné zpívaného závěru. Po napjaté “Triumph of Irreality” tak jde o příjemné uklidnění a ve stejném duchu pokračuje i pátá “World of Wonders”. Ta má asi nejvíc ze všech písní popový, případně poprockový nádech, a leckomu by tak mohla nadzvednout žaludek. Já v ní spíše než pokus o chytlavou rádiovku však vidím nádhernou píseň, ve které se Dilenya poprvé představí ve své křehké, nevinné podobě. Kytarové sólo z poloviny “World of Wonders” nápadně připomíná práci Marka Tremontiho a vlastně i skladba samotná zní jako jedna jemnějších věcí od Alter Bridge.

Beyond the Bridge

S koncem “World of Wonders” jako by se uzavírala jedna část příběhu a následující tři skladby (které jsou sice hudebně rozmanité, ovšem mají společnou napjatou atmosféru) dohromady tvoří asi nejlepší část alba. Začíná to šestou “The Primal Demand“, ve které se při neustálém Lenghansově opakování jediné věty v pozadí odehrává jakési děsivé divadlo, které vyústí v kytarový riff a sólo. To plynule naváže na následující “Doorway to Salvation”, což je bez debat nejtvrdší skladba alba. Její thrash metalový úvod brzy utichne a skladba z klidného momentu graduje do velkolepého refrénu. Z něho ještě jednou zpomalí a opět vygraduje, tentokráte do velmi tvrdého metalového riffu, neutuchajících kytarových sól a pochopitelně i klávesových vyhrávek. Následná “The Struggle” staví zejména na zpěvu obou vokalistů a jejich vzájemném souboji, který ke konci nabere neskutečné obrátky, když oba hlasy jeden přes druhý křičí zcela nesouvisející texty. Následující dvě skladby zklidňují atmosféru a obě obsahují nespočet fantastických vokálních melodií. Album se tak uklidní naposledy před velkým finálem. “All Man Can Do” je velkolepá píseň mohutně využívající sborů i symfonických prvků a, i přes nesporné kvality celého alba, je právě jeho závěrečná skladba tím nejlepším, co “The Old Man and the Spirit” nabídne.

Beyond the Bridge nahráli velké album plné zvratů, krásných melodií, ale i napjatých a nervních skladeb. Je těžké uvěřit, že jde o první společné album kapely, na druhou stranu vzhledem k dlouhému časovému úseku, ve kterém vznikalo, měli jeho autoři jistě dost času k vybrušování svého díla k dokonalosti. Fakt, že je vše nahrané v dokonalém, křišťálově průzračném zvuku, není ani třeba zmiňovat. “The Old Man and the Spirit” se povedlo na výbornou a já se musím hodně ovládat, abych mu nedal desítku. I devítka je ale dostatečně důstojné hodnocení.


Cynic – Carbon-Based Anatomy

Cynic - Carbon-Based Anatomy
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Amidst the Coals
02. Carbon-Based Anatomy
03. Bija!
04. Box Up My Bones
05. Elves Beam Out
06. Hieroglyph

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když v roce 2008 techničtí death metalisté Cynic vydali po 15 letech své druhé album “Traced in Air”, upletli si na sebe pořádný bič. Parta okolo lídra Paula Masvidala dokázala nečekaně navázat na svůj dnes již legendární debut “Focus” (1993) a ukázala, že jejich návrat měl smysl a nejednalo se o další reunion, za kterým jsou cítit prachy.

Očekávání na třetí album, které by mělo vyjít v průběhu příštího roku, jsou obrovská. Aby Cynic fanouškům zkrátili čekání, servírují své další EP v rozmezí jednoho a půl roku. Loňské “Re-Traced” obsahovalo jednu novou skladbu a několik přepracovaných písní z předchozího alba. Přineslo čistší zvuk, který byl podobný vedlejšímu projektu členů Cynic, další zajímavé kapele Æon Spoke. V obdobném trendu pokračuje skupina i na novém EP “Carbon-Based Anatomy”, z jehož ohlášení jsem byl nejdříve zklamán (čekal jsem plnohodnotné album). Ovšem teď už počínání kapely rozumím, protože do své tvorby zahrnuje nové prvky a připravuje tak fanoušky na možný stylový odklon na příštím albu.

Ještě než se pustím do rozboru jednotlivých skladeb, rád bych pochválil grafické zpracování alba. Poprvé se mi artwork alba Cynic opravu líbí, nevyskytuje se zde motiv předešlých alb, přestože má grafické zpracování na starosti Robert Venosa (autor všech artworků Cynic, bohužel zemřel krátce před vydáním tohoto EP). Booklet je velice temný, abstraktní a dle mého názoru se opravdu povedl.

EP otevírá intro “Amidst the Coals”, které zaujme svou orientální atmosférou blízkého východu, již podtrhuje krásný vokál hostující zpěvačky Amy Correia. Musím přiznat, že při prvním poslechu této skladby jsem si nebyl jistý, jestli jsou to opravdu Cynic. Tento orientální nádech je v jejich hudbě něco nevídaného, ovšem proč ne. Následuje titulní skladba, která je vrcholem EP. Krásně graduje a fanoušci souhry basy s bicími si můžou vychutnat skvělou práci rytmické sekce skupiny – dvojice Sean Reinert a Sean Malone zde předvádí vynikající práci. Bicí jsou ve prospěch atmosféry celého EP laděny místy do tribal-stylu. Titulní skladbu lze považovat za klasické Cynic, přestože za zmínku stojí fakt, že se nejedná o původní skladbu Cynic, nicméně jde o reinterpretaci skladby “Homosapien” zmíněného vedlejšáku Æon Spoke.

Při poslechu EP jsem byl mile překvapen vynecháním “robotického” vokálu Paula Masvidala, který se na předchozích počinech vyskytoval pravidelně. Už jsem si na něj zvykl a považuji jej za prvek, který skupinu odlišuje od ostatních, ale nikdy mi k srdci nepřirostl. Po zvukové stránce nelze nic vytknout, vítám posun, ke kterému na “Carbon-Based Anatomy” došlo, a sice že prim nehrají ani tak kytary jako na “Focus” a většině “Traced in Air”, ale skladby jsou propracovanější co do celkového vyznění a překvapují jednotlivými vrstvenými strukturami.

Bija!” rozvíjí atmosféru úvodního intra, zapojením sitáru a dalších orientálních nástrojů jako by vypadla z alba takových Orphaned Land. Přestože nejsem fanouškem této hudby, orientální mezihry mi připadají jako dobrý nápad, s texty korespondují, mají tedy svou funkci a nepůsobí pouze jako prvoplánový pokus natáhnout stopu EP. Čtvrtá v pořadí “Box Up My Bones” zní jako mix Porcupine Tree, Pink Floyd a Tool. Ostatně, zvuk prvně jmenovaných z nových skladeb dýchá na všechny strany. Největší zásluhu na tom mají použité harmonie a čistý Masvidalův vokál, který je ve výsledku velice podobný vokálu Stevena Wilsona. Hodně se povedla kytara a vokální linka, kterou už pár dní nemůžu dostat z hlavy. “Elves Beam Out” začíná zajímavě s elektronickým nádechem, přesto ji považuji z trojice plnohodnotných skladeb z tohoto EP za trošku slabší. Má hodně blízko k materiálu z “Traced in Air”, ovšem přijde mi tak nějak nemastná, neslaná, technicky bezchybná věc, ale postrádám v ní něco víc. Album uzavírá outro “Hieroglyph”. Ambientní, zasněná skladba s mluveným slovem je obstojným zakončením. Nenabízí již vyloženě orientální zvuk jako její dvě kolegyně, ale navozuje spíše atmosféru vesmírného putování.

Tvorba Cynic se popisuje neuvěřitelně těžce, protože se v ní toho děje tolik, že i když to zní jako stupidní žvást, tohle se prostě musí slyšet. “Carbon-Based Anatomy” nastiňuje směr, kterým se skupina pravděpodobně vydá na svém dalším dlouhohrajícím albu. Působí zde jako kapela, která se neohlíží zpět na svou minulost, ale je ochotná si jít novou, nevyšlapanou cestou. V rámci scény nepřináší toto EP nic převratného, ale pro mě je mnohem povedenější než “Re-Traced”, rozhodně se těším s čím Cynic překvapí zase příště, tentokrát snad již na klasickém řadovém albu.


Další názory:

Že se Cynic někdy v budoucnu zcela odpoutají od metalových prvků, se dalo tušit již od jejich druhé (a zatím poslední) řadové nahrávky “Traced in Air”. Jak se zdá, ten čas nastal nyní. Nejde o žádné skokové změny, Cynic si tak mohli ponechat svůj typický zvuk a jen ho lehce poupravit pro hudební dobrodružství, na které se vydali tentokrát. Z šesti stop se na EP “Carbon-Based Anatomy” dají za plnohodnotné skladby považovat jen tři. Všechny však přinášejí něco nového a zároveň jsou jistým způsobem propojené. Atmosféra desky je značně zasněná a posluchač se tak ocitne kdesi na pomezí nebe a vesmíru, kde se pohybuje podle toho, kam ho právě nasměruje kapela. V rámci přechodu od metalu se Cynic definitivně zbavili i growlingu, a vokál je tak stejně čistý jako ten, který posluchače provázel po většinu hrací doby již zmíněného klenotu “Traced in Air”. Přibyly naopak prvky world music či ambientu, které můžeme slyšet zejména v intermezzu “Bija!” a outru “Hieroglyph”. Na svém místě však zůstal Sean Malone, a i zde si tak můžete užít hrátky s bezpražcovou baskytarou. Cynic natočili kvalitní EP a já tak doufám, že svou sílu předvedou v co nejbližší době na plnohodnotné řadovce.
Zajus


Pain of Salvation – Road Salt Two

Pain of Salvation - Road Salt Two
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 26.9.2011
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Fanouškovská základna Pain of Salvation má opravdu tuhý kořínek. Dalo by se říct, že mezi kapelou a posluchači funguje zákon džungle a přežijí jen ti nejsilnější. Do alba “Remedy Lane” se o kapele ještě jakžtakž dalo mluvit jako o prog metalové, ale následující “BE” všechny škatulky a předpoklady zběsile rozkousalo a zadupalo hluboko do země – a kdo přežil (a zamiloval si) žánrové skoky z folku k rapu se zastávkou na Broadwayi, podkreslovanou orchestrem, tak si určitě říkal, že už ho nic nerozhodí. Další zkouška trpělivosti a vkusu fanoušků byl “Scarsick” s plnohodnotnou rapovou skladbou, rock’n’rollem, nu-metalem a jakousi disco šíleností. Ale i za touto zdánlivě nepochopitelnou a nesourodou deskou se schovávala genialita a propracovanost. Mě dokázalo rozhodit kupodivu prosté “Road Salt One” se sedmdesátkovým zvukem.

U Road Salt One jsem se našel pouze mezi několika skladbami (hitovka “Linoleum” nebo “No Way”) a jinak tam pro mě zůstala jen šeď a nuda. “Road Salt Two” jsem v podstatě už zatratil předem a nečekal jsem vůbec, ale vůbec nic. Opak je kupodivu pravdou. Dalo by se říct, že s jedničkou má dvojka společný pouze název, zvuk sedmdesátých let a témata textů. Kvalitativně je předchůdce úplně někde jinde.

Jak už je u Pain of Salvation zvykem, velkou část zastávají pomalejší skladby a ani tentokrát to nepůsobí nijak disharmonicky ani rušivě, album je komplexní a hudba proudí přirozeně. Mezi baladami vévodí hlavně vynikající “1979” a “Through the Distance” s krátkou explozí emocí uprostřed. Rychlejší songy vůbec nezaostávají, jsou chytlavé, neméně emotivnější než balady (“Burn them away!” ve skvělé “Mortar Grind”), místy i vyvolávají nutkání si “poskočit” (rock’n’rollovější “Conditioned”), “Eleven” s nabušeným riffem nabídne dokonce i menší jam.

Všechny tyto skladby jsou suprový rock ze 70. let s typickým kytarovým zkreslením a obskurními klávesami, ale co je vyzdvihuje ještě výše, jsou jakési “ozvěny” ze zlatých časů kapely. Tuto složku zastává hlavně “The Deeper Cut” a mamutí “The Physics of Gridlock”, která se na konci trochu zvrhne. Lepší vyvrcholení než mnohohlasně, harmonicky a francouzsky (!) zpívaná pasáž pro album být nemohlo. Jediné vyloženě zbytečné skladby jsou pro mě intro “Road Salt Theme” a outro “End Credits”. Pro moje uši směska nepříjemných zvuků, nijak neoslňující melodie… prostě záležitost na přeskočení.

“Road Salt Two” kapelu jednoduše vtáhlo zpět do hry. Dobře, ani předchůdce nebyl vyloženě špatný, ale určitě byl průměrný a většinou nezajímavý, zatímco dvojka je velmi chytlavá, přístupná a má duši. Má v sobě takovou tu zvláštní esenci, co dělá hudbu Pain of Salvation jedinečnou. Rozhodně to ale není převratné album, ani nedosahuje geniality starších počinů a ty jsou znatelné jen v náznacích. Chceme ale vůbec, aby se kapela vrátila ke kořenům? Já říkám ne. Uvidíme do jakých vod se ponoříme s experimentem Pain of Salvation příště.


Mastodon – The Hunter

Mastodon - The Hunter
Země: USA
Žánr: progressive / alternative / sludge / stoner metal
Datum vydání: 27.9.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Black Tongue
02. Curl of the Burl
03. Blasteroid
04. Stargasm
05. Octopus Has No Friends
06. All the Heavy Lifting
07. The Hunter
08. Dry Bone Valley
09. Thickening
10. Creature Lives
11. Spectrelight
12. Bedazzled Fingernails
13. The Sparrow

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon se před dvěma lety vyznamenali svým albem “Crack the Skye”, ve kterém jako správně experimentální kapela zkusili opět jiné postupy a po brutálnějším “Blood Mountain” to dopadlo mnohem odlehčeněji a prog rockověji. Každý by tak nějak čekal pokračovatele ve stopách úspěšné poslední desky, jenže Mastodon to vzali zase z trochu jiného konce. Dá se říct, že “The Hunter” kombinuje stoner metal (u něhož kapela začínala) s lehkostí a vesmírnou atmosférou posledních desek. Jak jinak než úspěšně.

Už od začátku kariéry byla pro kapelu typická koncepční alba. To se ale novinky netýká a místo nějaké epické ujetosti tu máme 13 samostatných skladeb, přesto ale celý počin vyznívá jednotně a komplexně. Možná za to může právě absence konceptu, ale změnami prošly i délky songů – nejdelší, se kterou se na “The Hunter” setkáte má pět a půl minuty. Deska je tedy jednodušší, dost písničková a nakonec i nejpřístupnější, jakou Mastodon vydali.

Málokdy se stává, že když je na CD hodně skladeb, tak všechny jsou dobré. To se týká i “The Hunter”. Ačkoliv Mastodon znovu dokázali vysolit milión nápadů a riffů, s čímž by si leckterá kapela vystačila na víc desek, rozhodně si neoblíbíte všechny songy. Určitě tomu neprospívá ani jakási žánrová kolísavost – a tím nemluvím o samozřejmém střídání rychlejších skladeb a pomalejších atmosféričtějších záležitostí. Od metalové vypalovačky se náhle přeskočí na bluesové riffy nebo vesmírně meditační song a ihned po něm následuje nějaká psychedelická šílenost. Vše samozřejmě v rámci typického Mastodonského soundu.

Asi největší magořiny jsou “Octopus Has No Friends” (ne, vážně, takhle se ten song jmenuje) s kytarami, ze kterých mi jde hlava kolem, a “Creature Lives”. Už jenom to minutové intro nacpané syntetizérovými ujetostmi, celou dobu doprovázené ďábelským smíchem, je tak trochu padlé na hlavu. Nakonec se song vyvine v pomalou, ale docela chytlavou věc. Tu mimochodem zpívá celou bubeník Brann Dailor. Naopak moje nejoblíbenější části jsou “All the Heavy Lifting” s lehce klišovitým refrénem (“Just close your eyes and pretend that everything’s fine”) nebo klipová “Curl of the Burl”, již si prostě nejde nezamilovat.

Když už jsem nakousl ten klišovitý text, musím vás hned ujistit, že i přesto že klukům schází koncept, tak zpívají o bizarnostech a úchylárnách. “I killed a man ’cause he killed my goat, I put my hands around his throat” mluví za vše. A to je ještě relativně normální, ale nedávno jsem se někde dočetl, že jedna skladba je o sexu ve stavu beztíže.

Jen tak z formality okomentuji výkon chlapů – perfektní jako obvykle. Bicí jsou jako klasicky silným tahounem, ale ostatní nástroje vůbec nezaostávají a běžní smrtelníci stále nechápou, jak se ty věci dají zahrát. Vokály se od minula určitě zlepšily, a to u všech, co si otevírají hubu na špacír (takže u všech). Hlavně u Branna je to dost znát, jeho příspěvek ze začátku skladby “Oblivion” mi nikdy moc neseděl, zato na “Creature Lives” se poslouchá celkem pěkně. A ještě jedna perlička: asi aby Mastodon dokázali jak experimentální jsou, jako producenta nabrali Mikea Elizonda. To je chlápek, co pomáhal už třeba Maroon 5, ale také rapperům The Game nebo 50 Cent. Těm také pomohl napsat alba, ke kterým se raději nebudu vyjadřovat.

No, co k tomu říct. Nemůžu tvrdit, že by kapela navázala na geniální “Crack the Skye”, že by šlo o nějakou velkou pecku nebo že by to snad byla nedejbože deska roku, jak jsem už z některých stran také zaslechl. Každopádně to je příjemné album, od Mastodon dobrý tah a tak trochu i kompromis pro rozpolcenou fanouškovskou základnu. Další experiment, co vyšel.


Další názory:

Mastodon mě svého času dosti míjeli, ale když jsem se před dvěma lety konečně donutil k tomu, abych si jejich muziku pořádně poslechl, tehdy aktuální “Crack the Skye” mě naprosto dostalo do kolen tím, jak moc vyzrálý, propracovaný, progresivní a vizionářský počin to byl. Není tedy divu, že na dnes aktuální “The Hunter” už jsem se velice těšil. Jeho forma je první pohled o poznání písničkovější, samotné skladatelské postupy jednodušší a ne tak složité, pryč jsou sáhodlouhé eposy typu “The Czar” i mimoňské ujetosti jako “Oblivion”. Podobnost se svým předchůdcem tedy není moc velká. V jedné z pravidelných diskuzí o nových albech kolega Earthworm prohlásil, že “The Hunter” je spíš jako deska “Blood Mountain”, v čemž má vlastně pravdu, jen mi “The Hunter” přijde ještě více zemitější a špinavější, místy jako by jejich hudba zajížděla až do hájemství stoner metalu (např. “Curl of the Burl”). Ale abych se dopracoval k nějakému finálnímu tvrzení… “The Hunter” je stále patřičně Mastodontovsky jeté a velice dobré, ačkoliv “Crack the Skye” se mi líbilo více.
H.