Země: Austrálie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 15.4.2013 Label: High Roller Records Původní vydání: 22.7.2012, selfrelease
Tracklist:
01. The Longest Path Possible
02. Manipuliar
03. Scratch a Line, Find a Thief
04. Depresedemic
05. Internal Chatter
06. A Breathing Aparatus
07. Breaking Point
08. Flirting With Schizophrenia
09. Dream Deficit
Při prvním seznámí se s kapelou, a následném poslechu, pro mě byli The Levitation Hex pouze další no-name kapelou, o které jsem do té doby neměl páru. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se začal pročítat biografií a zjistil, že hlavním tahounem této australské party je Adam Agius, který stál dlouhá léta v čele progresivních death metalistů Alchemist. Ti se sice nedokázali prosadit v absolutní modly žánru, ale orientálními motivy načichlá tvorba, kterou produkovali, mi nebyla úplně cizí. Zejména jejich labutí píseň v podobě alba “Tripsis” z roku 2007 mě svého času dost bavila. O rozpadu kapely jsem neměl vůbec ponětí, takže nové jméno, které vzniklo do jisté míry jako pohrobek této party, pro mě bylo docela překvapení.
Agius se v nové kapele obklopil bývalými členy Alarum a Aeon of Horus, přesněji řečeno kytaristou Scottem Youngem, basákem Markem Palfreymanem a bubeníkem Benem Hockingem. Sice jsou to všechno neznámá jména, ale své nástroje ovládají bravurně, protože debut “The Levitation Hex” je po instrumentální stránce bezchybným počinem. Vzhledem k tomu, že hlavní otěže převzal v kapele na úvod zmiňovaný Agius, tak je celkem logické, že jeho nová kapela pokračuje téměř na krok přesně ve šlépějích, které v minulé dekádě vyšlapali Alchemist. Deska je nasáklá death metalovými momenty, takže náladotvorné kytary, bicí a vokály šlapou spolu neúnavně vpřed s pořádnou dávkou razance. Nebylo by však úplně přesné škatulkovat kapelu jako progresivní death metal, protože své nezastupitelné místo na albu mají odlehčenější, ne úplně rockové, ale čistší momenty, díky kterým se z poslechu “The Levitaiton Hex” nestala běžná rutina, jež by se po několika dnech změnila v nudu.
Vím, že to vůči kapele není fér, ale ono se prostě srovnání s předešlým působištěm lídra nejde vyhnout. Jejich tvorba si je dost podobná s tím rozdílem, že aktuálně je Agius ostřejším vokalistou a vlastně i skladatelem. The Levitation Hex jsou víc deathoví než Alchemist, kteří občas, tu a tam, koketovali s avantgardou. Zůstala však záliba v elektronických efektech a samplech, které už nehrají tak podstatnou úlohu, ale občas se nečekaně vynoří, aby zase stejně nenápadně zmizely pod hladinou. Jako třeba v “The Longest Path Possible”, která se nabaluje pomalu až do fáze dvoukopákového běsnění kolem druhé minuty, ze které už se výrazněji nepoleví. Střídání vokálů Adama a Marka funguje podobně jako u HC legend Biohazard, sice jiný styl, ale výsledný efekt je podobný. Každý si našel nějaké místo, kam jeho vokál zapadne líp, zatímco Adam je tím hlavním tahounem, Mark funguje spíš v odpovídačkách a rozvíjení motivů, které jeho parťák načal.
Co se jednotlivých skladeb týče, tak přestože jsou si všechny svou stavbou velice podobné, tak se dá najít několik stěžejních momentů. O úvodním kousku již byla řeč, takže k tomu nemá cenu se vracet. Nerad bych opomněl “Scratch a Life, Find a Thief”. Jedná se o jednu z přímočařejších skladeb, jíž nechybí drive a snadno zapamatovatelný sloganový refrén. Temná “A Breathing Aparatus” si na začátku vezme chvilku oddech, ale jakmile se spustí v plné parádě, tak se jen těžko zastavuje a ani orientální kytarové “sólo” v samém závěru její finiš nemůže ohrozit. Na úplný konec zbyla nejdelší věc z celého alba, “Dream Deficit”, která začíná v prog-rockovém zasněném hávu, ale druhá půle už je instrumentálně nabroušený metal s death metalovými vlivy, který v tomto případě rozřeďuje nadprůměrné množství melodického vokálu. Kupodivu to funguje líp než bezútěšné řvané pasáže, které sice úplně neomrzí, ale do konce života u nich člověk taky nezůstane.
“The Levitation Hex” není vůbec špatná deska. Až na několik skladeb, které mě prostě nijak nezasáhly (přestože jim nelze upřít objektivní kvalitu), je deska vyrovnaná a při jejím poslechu by i náročnější posluchač neměl nijak výrazně trpět. Osobně si radši pustím některé z pozdějších alb Alchemist, kteří mi svým pojetím death metalu byli o něco málo bližší, ale to je pouze můj subjektivní dojem. Nevidím důvod, proč bych kamaráda při žádosti o doporučení chytré death metalové kapely neměl odkázat právě na The Levitation Hex.
Země: Česká republika Žánr: progressive metal Datum vydání: 2.9.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Freedom Call
02. Brain Eater
03. Get It
04. The Road
05. So Scarred
06. Suicide Fall
07. Abandoned
08. Wild in the Night
09. The Joker
10. You Steal My Breath
11. To Hell
12. War Within
13. Autumn in the Rose Garden [bonus]
14. No Surrender [bonus]
Seven nejsou žádní nováčci, na české scéně se totiž pohybují už šestnáctým rokem a mají na svém kontě šest řadových alb. Kapela, která původně působila jakožto čistě instrumentální seskupení, začala postupně koketovat s hostováním několika vybraných vokalistů, až se příchodem regulérního zpěváka Lukáše Písaříka stala plně fungujícím tělesem o čtyřech členech. V této retro recenzi se podíváme na zoubek jejich stále aktuálnímu albu “Freedom Call”, které sice vyšlo předloni, ale cestu na náš blog si našlo až nyní. Důvodů je několik, ale za hlavní pokládejme fakt, že na české scéně jsou Seven do jisté míry zvláštním úkazem a stojí za to věnovat se jim i s odstupem času.
Spolu se Silent Stream of Godless Elegy se papírově jedná o nejžhavější český vývozní artikl na poli metalové hudby. Jak se partě z Moravy podařilo zakotvit u renomovaných Season of Mist, dokázali se Seven prodrat do stáje ještě větších Nuclear Blast. Do jaké míry se jedná o výsledek dlouholeté tvrdé práce a do jaké v tom mají prsty nepostradatelné konexe, v tomto případě s dvorním principálem německých power metalistů Rage, Victorem Smolskim, nechám na vás, ale já bych se přikláněl spíš k té druhé variantě, aniž bych nějak chtěl Seven urážet a pochybovat nad jejich dosavadními výsledky. Jen si myslím, že jejich předešlá tvorba není natolik zajímavá a vlastně ani kvalitní, aby se díky ní kapela bez cizí pomoci dostala na soupisku k takovým veličinám jako Nightwish, Behemoth a mnoha dalším. Jedním dechem však dodávám, že jim tento úspěch přeju, to zas ne že ne, a přiznávám, že výsledek nakonec není vůbec zlý, jak jsem původně očekával a jak na mě před rokem po jednom letmém poslechu album zapůsobilo.
“Freedom Call” vzniklo ve studiu PropastPetra Jandy pod producentským dohledem Victora Smolskiho, který je rovněž autorem většiny textů. Zvukově nemá album chybu a dosahuje skutečně kvalit zahraničních produkcí, takže v tomto ohledu jsem jakožto milovník hutných kytar a přirozeně nazvučených bicích spokojený. Když budu počítat dvě bonusové skladby, obsahuje deska celkem čtrnáctku hutných metalových vypalovaček, balancujících na pomezí power/thrashe a heavy metalu. Ač se nejedná o spojení nikterak novátorské, tak ve většině případů jsou skladby dost chytlavé a nejeden úderný refrén jsem si broukal i po skončení desky. Největší devízou jsou zajisté skladatelské a hráčské schopnosti hlavního mozku a kytaristy Honzy Běhunka, protože na jeho kytaře celá nahrávka doslova stojí a padá. Ne že by ostatní byli vyloženě ve stínu jeho virtuozity (třeba v klidnějších pasážích si milovníci rytmické souhry přijdou na své), ale kytary prostě hrají prim. Naopak za nejslabší článek řetězu považuji zpěváka Lukáše Písaříka, který je sice technicky zdatný, ale při jeho rozsahu bych očekával více variability ve vokálních linkách a osobitost.
Zmiňoval jsem, že většina skladeb je hezky chytlavých a má hitový potenciál, který ve spojení s tvrdým hudebním podkladem docela funguje. Určitě to platí zejména pro úvod “Freedom Call”, protože skladba titulní je riffopalba jak vyšitá, vypjatá “Brain Eater” mě neomrzela ani po mnoha posleších a stadiónová halekačka “Get It” je jeden ze šlágrů, který musí na živých vystoupeních fungovat jako koňská dávka adrenalinu. Jeden z odpočinkových momentů přichází se čtvrtou “The Road”, která je víc hard rocková než metalová a její odlehčená atmosféra nijak nekazí celkový poslech. To už ale neplatí o baladách, které jsou na můj vkus příliš standardní a nepřekvapivé, takže ani “Abandoned”, ani bonusová “Autumn in the Rose Garden” mě příliš nezaujaly. Není žádné překvapení, že opravdová síla tkví spíš v údernějších peckách jako “So Scarred” s perfektním sólem Honzy Běhunka, nebo “You Steal My Breath”, která se sice na úvod prezentuje jako thrashová jízda, ale tklivý refrén ji šikovně dochutí. Největší hit se skrývá na úplném závěru v podobě druhé bonusové skladby “No Surrender”, což je sice “pouze” anglická verze písně “Benaděj” k filmu “Kajínek”, ale mně osobně se tato anglická variace líbí o něco víc než původní, takže už jen kvůli této skladbě za to limitovaná edice stojí.
“Freedom Call” je energická nahrávka, na které si to své najdou především příznivci spojení tvrdých kytar a melodických metalových vokálů. Jasně, nebudu vám věšet bulíky na nos a tvrdit, že se jedná o kdovíjaký zázrak, ale když využiju srovnání se stylově spřízněnými německými veterány Rage a jejich posledním albem “21”, tak mě víc baví česká verze v podání Seven. Pokud se pro příště podaří probrat stádo písní o tři, čtyři slabší kusy, tak si myslím, že se dočkáme dne, kdy budeme mít na evropské scéně zástupce, za kterého se hrdé české srdíčko nebude muset stydět.
Země: Polsko Žánr: progressive rock / metal Datum vydání: 21.1.2013 Label: InsideOut Music / Mystic Production
Tracklist:
01. New Generation Slave
02. The Depth of Self-Delusion
03. Celebrity Touch
04. We Got Used to Us
05. Fee Like Feeling
06. Deprived (Irretrievably Lost Imagination)
07. Escalator Shrine
08. Coda
Dlouhá léta stála polská partička Riverside na okraji mého zorného pole. Věděl jsem o nich, věděl jsem, jakou hudbu produkují, a přesto jsem vydržel celá léta je slepě přehlížet. Vlastně už ani neznám přesný důvod, ale nějak se mi do toho prostě nechtělo. Změna nastala teprve se čtvrtým albem “Anno Domini High Definition”. Najednou jsem zjistil, že to není vůbec špatné a začal jsem pronikat i do zbytku jejich diskografie. S odstupem času si říkám, jak jsem byl blbý, že jsem sám sebe dokázal tak dlouho ochuzovat o kvalitní počiny jako “Out of Myself” či “Second Life Syndrome”, na kterých Riverside nastavili laťku tak vysoko, že ji doposud nepřeskočili.
“Shrine of New Generation Slaves” je docela jistě klasický počin z kuchyně našich severních sousedů. Čtveřice z Varšavy, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelný zpěvák/baskytarista Mariusz Duda, se album od alba posunuje k něčemu, co by se dalo vzdáleně charakterizovat jako písničkový prog-rock/metal. Aniž bych to myslel jakkoli urážlivě, tak se od delších kompozičních celků častěji posouvají k jednodušším písním, z nichž si možná některé zachovávají delší stopáž, svou stavbou však nepůsobí toliko nepřístupně jako třeba na EP “Memories in My Head”, na kterém kapela oslavila své desetileté výročí. Tři skladby při hrací délce půl hodiny ukázaly, že jsou Riverside schopni oslnit i když nepoužívají přístupnějších motivů a kratších, údernějších skladeb. Novinka navazuje na předešlou “Anno Domini High Definition” a opět tak sází na relativně svižnější skladby, které však neztratily nic z progresivně komplexních základů, na nichž čtveřice staví. Dojem klasické nahrávky podtrhuje obal z rukou (jak jinak) Travise Smithe, který se proslavil svou prací pro Opeth, Nevermore či právě Riverside, protože tohle je už jejich pátá spolupráce.
Mix progresivního rocku a metalu se na “Shrine of New Generation Slaves” rozvíjí v dokonalou symbiózu hned v několika momentech. V tomto ohledu určitě stojí za zmínku “New Generation Slave”, která sice začíná pěkně zlehka a pomalu, jakoby ve stylu intra, ale někde v půlce její stopáže se vše zlomí a dočkáme se chytrých kytarových riffů, které mi svou atmosférou připomínají Porcupine Tree na jednom z pozdějších alb. Tato píseň se dotkne klasického hard rocku díky vzletnému vokálu a klávesám. Na úvod je tato skoro-titulka příjemné odlehčení a především díky chytlavé melodii v refrénu to pro mne byla dlouho jednička alba, protože se mi dostala pod kůži pěkně rychle. Obdobná měřítka snese hned několik dalších skladeb, které s hard rockem bez ostychu koketují, až jsem místy zapomněl, co že to borci vlastně mají hrát. “Celebrity Touch” zaujme chytře stavěným riffem, “Feel Like Feeling” zase přímočarým, elektronicky volajícím zevnějškem. Každý si najde to své, aniž by Riverside museli ustoupit ke kompromisům.
Najdou se i nějaké ty výjimky, bez kterých by vše, co doposud bylo řečeno, bylo až moc pravdivé, takže pro milovníky obsáhleji vystavěných a do detailů propracovaných skladeb jsou tady “The Depth of Self-Delusion”, emocemi nabitá “Deprived (Irretrievably Lost Imagination)” s fantastickým jazzovým závěrem se saxofonem. Nad oběma však vysoce ční (skoro) závěrečná “Escalator Shrine”, která připomíná skladatelské postupy Stevena Wilsona v době, kdy to ještě s Porcupine Tree táhl na plný plyn. Tato píseň nejprve pěkně v poklidu, s výraznou pinkfloydovskou rytmikou roste až do momentu, kdy se v jejím středu zlomí a začne se pěkně v progresivním stylu exhibovat. Zejména klávesák Michał Łapaj dostal víc prostoru na ploše dvou minut, než v některých jiných skladbách dohromady. Závěrečná “Coda” už jenom dotváří a nechává doznívat atmosféru předešlých padesáti minut. Přes minutu dlouhá akustická vybrnkávačka, jejíž hlavní gró tvoří procítěný projev Mariusze. Prostě taková pověstná tečka na závěr.
Nebo ne? Pro vlastníky limitované edice si totiž Riverside nachystali další dvě kompozice “Night Session” s přízvisky “Part One” a “Part Two”, což jsou dva delší kousky, které (alespoň tak soudím dle názvu a jiného zvuku oproti zbytku desky) vznikly živě ve studiu a ukazují hranice kapely v oblasti psychedelického rocku a kam až jsou schopni tyto hranice posunout. Není to vůbec špatné, ovšem kvality plnohodnotných skladeb tyto bonusy nedosahují, takže je vlastně dobře, že se nachází pouze na limitované edici. Možná by to chtělo založit na těchto ingrediencích nějaký neřadový počin, kde by naplno mohla vyniknout atmosféra, o kterou se na bonusovém disku pokusili, ale nevytáhli ještě všechna esa z rukávu.
Vyrovnané a emocemi nabité desky jako “Shrine of New Generation Slaves” neleží na zemi v takovém množství, aby o ně člověk denně zakopával, takže z tohoto hlediska mají Riverside co nabídnout i novým posluchačům, kteří doposud s touto čtveřicí nemají žádné zkušenosti. Hlavní devízou tohoto alba je jednoznačně jeho uvolněnost a plynulost při zachování schopnosti překvapovat i po delší době, což je kombinace, o kterou se možná snaží kdekdo, ale ne každému se tohoto výsledku podaří dosáhnout s hlavou vztyčenou. Budu samozřejmě mluvit pouze sám za sebe, ale mě novinka Riverside dost potěšila i věřím, že podobně by si mohla získat i vás.
Další názory:
Polští progresivisté Riverside pro mě nejsou neznámým pojmem, když vyšla deska “Anno Domini High Definition”, dost jsem je sjížděl. Jinak musím přiznat, že s dřívější tvorbou kapely úplně zkušenost nemám. Letošní počin nijak nezklamal, Poláci drží laťku, kterou si dříve nastavili. Přišli s komplexním dílem, které zahrnuje slovo progres ze všech úhlů pohledu. Objeví se pasáže, které jako by vypadly z Porcupine Tree, zároveň nemůže chybět dotek Pink Floyd a klasického hard rocku. Fungují jak krátké údernější skladby, tak i epická kompozice “Escalator Shrine”, o překvapení není nouze. Kvalitní, byť trochu rutinní materiál. Stick
Tak, a máme tady další mladou, nadějnou českou kapelu, která by si ráda ukousla svůj kousek koláče a zaujala stabilní pozici na českém metalovém rybníčku. Teoreticky vzato by to nemusel být zas až takový problém, protože Object, ač nehrají žádnou nestandardní fúzi metalových stylů, tak to na druhou stranu není zas tak tuctové, aby se “Release” ztratilo mezi stovkami dalších kapel. Kdo ví, možná se mýlím a v životě o nich už neuslyším, ale to by byla docela škoda, protože i když mohl následovník alba “Analog” z roku 2009 dopadnout jakkoli, není to taková pohroma, jak jsem očekával.
Když jsem totiž při prvním poslechu této desky popřemýšlel nad faktem, že “Release” je teprve druhým albem kraslické party Object, tak jsem byl upřímně příjemně překvapen její vyzrálostí. Nemluvím teď pouze o výsledné zvukové podobě, která na české poměry malého a (pro mě) neznámého studia AV Service dopadla na jedničku, ale především o muzikantských výkonech a celkovém projevu, ze kterého je patrné, že tahle pětice má progresivní metal s thrashovými rytmi v krvi. Celkem úspěšně by se této partě dala vytknout taková ta skladatelská naivita a okatá inspirace vzory, ale tohle je problém u mladých kapel obecně, takže nic, co by ještě nějak výrazně překvapilo. V případě Object nemůžu nezmínit hybernující prog-thrashové Nevermore jakožto jejich největší inspiraci a hned vám řeknu proč. Již po patnácti vteřinách jsem měl jasno, odkud vítr vane, protože úvodní “Troops of Ignorants” je odstartována riffem, který někde omylem vytratil Jeff Loomis z období “Enemies of Reality”, a když se ke zbytku kapely přidá po pár vteřinách zpěvák Lukář Zmrzlý, který zní místy úplně jako Warrel Dane (logicky jen o pár tříd hůř), tak nemůže být pochyb o tom, pro koho je “Release” určeno.
“Troops of Ignorants” je jednou z nejlepších skladeb na desce, protože přímočarý, nikoli obyčejný riff ve spojení s chytlavou vokální linkou funguje v téměř dokonalé symbióze a neměl jsem pocit nějaké výraznější vyčpělosti. Je pravda, že s přibývajícími skladbami se pozitivní dojem měnil v neutrální, místy až záporný, ale to je dáno jak delší stopáží, kdy padesát minut desítky skladeb stejného ražení neutáhne každý, tak právě jednotvárností většiny písní. Ne, že by všech deset jelo podle jednoho vzoru s nepatrnými obměnami, ale jejich podobnost je přílišná a vyčnívá tak hlavně závěrečná pomalá “Somewhere”, které však chybí nějaký moment překvapení nebo pokus o gradaci atmosféry, kdy by třeba obyčejné hrábnutí do strun v závěru pomohlo docílit dojmu, že skladba někam směřuje. Bohužel. Abych jenom nekafral, což si “Release” rozhodně nezaslouží, tak bych upozornil i na povedené momenty v podobě “Return to Density” s výraznou rytmikou a opět chytlavým refrénem, dále třeba střednětempou “Illusion” s chytrou linkou bicích nebo rychlou “Entire Horizon”, která mi zprvu přišla tak nějak nedotažená a tuctová, ale s přibývajícími poslechy jsem si ji oblíbil. Hlavně díky řvanému vokálu, který mi dal odpočinout od Lukášova zpěvu, jež mi časem přišel jako nejslabší článek jinak celkem slušně namazaného stroje, který se zadrhne až ke konci šichty/stopáže.
I když to tak nepůsobí a recenze vyvolává dojem, že toho pozitivního je na “Release” pomálu a převládají negativní pocity, tak musím říct, že tak tomu není. První polovina pro mě reprezentuje příjemný poslech a zpočátku jsem se velice dobře bavil. Chytlavé refrény, šikovně postavené riffy i celé struktury skladeb se však postupně občas měnily v méně záživné, opakující se kompozice, jejichž trvanlivost se blížila šunce ze supermarketu, čili nic moc chutného již na druhý den. Já, jakožto oddaný fanoušek Nevermore, jsem tuto potřebu sice nepociťoval, ovšem ostatní můžou mít jiný názor, takže vy všichni, kteří pětici ze Seattlu oplakávají dodnes, přičtěte si ke konečnému hodnocení bodík k dobru.
Země: Česká republika Žánr: progressive metal Datum vydání: 30.11.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Enter Eterea
02. Perceiving the Reality
03. The Stream of Causality
04. Mind Renewal
05. Causality (The Reconciliation)
06. Reaping of Waters
07. Stillness of the Sea
08. Enthusiastic Waves
09. Eterea Collapse
Mindwork nejsou žádní nováčci, na scéně se totiž pohybují již od roku 2006 a mají za sebou jedno promo a pozitivně přijaté debutové album “Into the Swirl”. Letos se znovu vrátili do studia Šopa a přichází s aktuálním, druhým dlouhohrajícím albem nazvaným záhadně “Eterea”. V tvorbě téhle trojice se toho děje tolik, že kdybych měl škatulkovat, tak bych to diplomaticky zametl pod koberec označením progresivní, či chcete-li experimentální, metal. Již při poslechu několika ukázek na internetu jsem věděl, že papírově mají Mindwork všechny předpoklady, abych byl z jejich hudby minimálně nadšený, protože hrají přesně ten styl muziky, který jsem si během let oblíbil, takže pojďme zjistit, jak tento “napínavý” příběh dopadne…
Hned při prvním seznámí s “Eterea” se mi zalíbil artwork a vlastně celý booklet, jehož hlavním motivem je oko a detailní pohled do jeho nitra u všech tří členů. Říkáte si, že to není nic originální a máte pravdu, ale nedá se proti tomu nic namítat, protože když už nic, tak barevně to pěkně hraje. Hudebně jsem se už snažil nastínit směřování Mindwork (pro ty, kteří stejně jako já neměli dosud tu čest) jako progresivní metal. Střídání tvrdších a melodičtějších pasáží už tady bylo několikrát a Mindwork to dobře vědí, takže aby se vymanili ze zajetých vod, je v jejich hudbě velké množství až jazzových pasáží, které mě strašně baví. Dokonce bych je označil za ty nejlepší, protože – a teď bych se rád dostal k hlavní výtce, která mě ve spojení s “Eterea” napadla – je nevyrovnanost samotných pasáží jednotlivých skladeb. Mám na mysli rozdíl mezi těmi ostřejšími výjezdy a melodickými zklidněními, protože když do toho trojice začne řezat a zpěvák Martin Schuster sklouzne ke growlingu, jsou pro mě, až na pár výjimek, de facto tuctová a ničím nezajímavá banda, ale jakmile se dostanou do vod progresivního jazz-rocku, nepřestávám uznale pokyvovat hlavou a užívat si poslech.
V první plnohodnotné skladbě “Perceiving the Reality” mi to třeba ještě tolik nepřišlo, protože rozdíl mezi zasněnými a riffy nabitými pasážemi není tak výrazný a jejich střídání probíhá nenuceně a přirozeně. Nutno říct, že všichni členové jsou instrumentálně velice zruční, což platí bez výhrad pro ústředního kytaristu Martina, jehož à la-Opeth sóla zdobí třeba hned zmíněnou “Perceiving the Reality”, a práci rytmické sekce ve složení Adam Palma a Filip Kittnar oceníte hlavně ve volnějších pasážích, ve kterých je souhra basy a bicích ne nepodobná tomu, co předvádí s velkou slávou Cynic na svých novějších počinech. Ostatně, kapely Cynic či Opeth, mě při poslechu napadaly nejen díky hudební podobnosti, ale i díky lyrické zasněnosti a abstraktnosti. “The Stream of Causality” již plně vystihuje nevyrovnanost různých nálad v jedné skladbě, protože jak nezáživně se skladba za zvuků technických riffů rozjede, tak rychle se přelije do vod, kde vládnou Cynic. Vím, že tohle je hodně subjektivní a stejně tak, jak mám já problém s death metalovými pasážemi, může mít kde kdo problém s těmi klidnějšími, takže to přestanu řešit.
Pojďme se bavit o těch nejpovedenějších skladbách, mezi které bych zařadil především dlouhou “Causality (The Reconciliation)”, která na ploše sedmi minut rozehrává hru nálad a temp, že by se za ni i výše zmíněné veličiny nemusely stydět. Dosud jsem se k tomu nedostal, ale docela mě překvapil povedený (na české poměry) zvuk, který nechává vyniknout všechny podstatné detaily, příkladem budiž bicí, jež jsou nazvučeny na úrovni evropského standardu. Dalším vrcholem je pro mne hodně minimalistická, v podstatě akustická “Stillness of the Sea”, která je výsledkem živého nahrávání ve studiu a zní velice upřímně a bez větších kudrlinek připravuje půdu pro další z vrcholů a další výjimku, kdy mne skladba bavila jako celek bez ohledu na jednotlivé motivy. Řeč je o druhé dlouhé položce na disku, “Enthusiastic Waves”, jejíž nejsilnější momenty přichází paradoxně v dvoukopákové smršti na počátku, v průběhu skladby mne pak očarovala podmanivá sólová kytara, která zní doslova magicky.
Ať už si o metalových momentech myslím cokoli, nelze Mindwork upřít kvality a především pak jejich snahu o vytvoření opravdu rozmanité desky, která není na jeden poslech. I přes proklamované výtky jsem se při poslechu dobře bavil a “Eterea” mě přesvědčila, že bych si mohl sehnat i první album. Pro příznivce progresivního metalu povinnost a věřím, že řada z vás již novinku Mindwork vlastní a pravidelně se tak vydává na pozoruhodnou cestu napříč spektrem různých stylů a atmosfér. Doporučuji.
Země: USA Žánr: progressive sludge metal / post-hardcore Datum vydání: 30.10.2012 Label: Neurot Recordings
Tracklist:
01. We All Rage in Gold
02. At the Well
03. My Heart for Deliverance
04. Bleeding the Pigs
05. Casting of the Ages
06. All Is Found… in Time
07. Raise the Dawn
Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Stick – 8,5/10
Američané Neurosis jsou již dávno v pozici kapely, jejíž jméno jednoduše budí respekt. Pro fanoušky jisté odnože tvrdé hudby platí za skupinu v podstatě výjimečnou, neotřelou a jasně rozpoznatelnou, po všech směrech výtečnou. Mám-li mluvit sám za sebe, musím říct, že v tomto případě je tohle všechno naprosto oprávněné, protože Neurosis opravdu jsou jedineční. Už jen díky tomu je každá jejich další deska počinem netrpělivě očekávaným a vyhlíženým, nicméně o “Honor Found in Decay” to platilo snad ještě více než kdykoliv v minulosti. Jednak si Neurosis vybrali doposud nejdelší přestávku mezi alby v celé své historii, jednak má “Honor Found in Decay” navázat na takřka fenomenální “Given to the Rising”. V případě takto uznávaných jmen, jakým Neurosis bezesporu jsou, nemá cenu čtenáře jakkoliv napínat, tudíž s klidem mohu hned na začátek prohlásit, že “Honor Found in Decay” je další výbornou nahrávkou do jejich již tak bohaté diskografie. Předmětem našeho dnešního setkání v rámci této recenze ovšem není pouze takto triviálně konstatovat tento verdikt, který většina z vás asi stejně očekávala, popřípadě se o něm již na vlastní kůži přesvědčila, ale trochu podrobněji rozebrat, proč tomu tak je…
Musím se přiznat, že doposud trestuhodně nemám prostudované úplně všechno z dlouhé historie Neurosis, obzvláště ty nejstarší počiny mi stále chybí, nicméně z toho, co jsem slyšel, patří “Given to the Rising” mezi mé největší oblíbence (neříkám ale úplně nejoblíbenější), ačkoliv všechny desky skupiny rozhodně mají hodně co do sebe a nevzpomínám si, že by mi některá z nich přišla slabší. Nicméně “Given to the Rising” bylo – a to i na poměry Neurosis, kteří nikdy nebyli nějak lehkou skupinou – dost zatěžkané a neotesané. Ani na ní samozřejmě nechyběly ty řekněme (v uvozovkách) zasněnější a atmosféričtější pasáže, nicméně i tak se mi zdálo, že se kapela před pěti lety soustředila především na riffy. “Honor Found in Decay” je v tomto ohledu opět trochu umírněnější a nepůsobí tak “heavy” jako “Given to the Rising”. Musíme si ovšem uvědomit, o které skupině se tu bavíme, neboť v těchto “umírněnějších” momentech znějí Neurosis mnohem tvrději než spousta kapel ze žánrů, které jsou na první pohled extrémnější. Neurosis totiž nehrají nějak prvoplánovitě tvrdě a to takzvané hoblovaní jim je naprosto cizí, oni na to jdou trochu jinak. Z jejich muziky totiž čiší až neuvěřitelná intenzita a tlak. Právě díky nim je ta hudba tak působivá a mnohdy až destruktivní, nicméně stále rozvážná a inteligentní, takový s rozvahou budovaný nátlak. Neurosis ve svých kompozicích pomalu postupují kupředu, neuvěřitelně gradují, přidávají další a další vrstvy a vy pořád máte chuť to dávat víc a víc nahlas, abyste to prostě slyšeli a nechali se zničit. To jsou samozřejmě věci, které se lze jen stěží nějak naučit a nacvičit, to prostě kapela musí mít – a snad nikdo neumí něco podobného tak jako Neurosis. V některých případech by to možná znělo jako klišé, ale u Neurosis opravdu z každého tónu cítíte, jak jim ta muzika koluje v žilách, všechno je na svém místě a nic není navíc. Kapela používá mnohdy až minimalistické prostředky, ale o to víc pak člověka zdrtí každý jeden tón, ať už se jedná o snové atmosférické momenty, nebo výbuchy kytarové agrese – za všech okolností je posluchač vždy napnutý jak struna.
Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že “Honor Found in Decay” nikterak nezaostává. Ostatně by bylo divné říct, že ti lidé mají svou hudbu v krvi, a v následující větě prohlásit, že tentokrát to není ono. Nic takového se nekoná, neboť “Honor Found in Decay” je další těžká porce působivé muziky, která v sobě mísí mnoho žánrů, od sludge až po ambient, až se to celé dá jen stěží pojmenovat jinak než charakteristickým stylem, jímž disponuje jen jedna jediná skupina.
Jedním z vrcholů desky je pro mne famózní “At the Well”. Neurosis celou skladbu trpělivě budují, atmosféra postupně houstne a napětí se stupňuje až do působivého ohlušujícího závěru se sugestivním opakováním věty “In a shadow world”. Dovolím si tvrdit, že ačkoliv je “Honor Found in Decay” silné samo o sobě jako celek, zde se jedná o jeden z vrcholných momentů, který člověku neustále zní v hlavě. Velmi jsem si oblíbil rovněž trýznivou “Bleeding the Pigs”, z níž deprese přímo odkapává. I tato kompozice, podobně jako “At the Well”, postupně narůstá, v tomto případě však ještě pomaleji, o to ale jistěji a působivěji. Utrápený vokál v první části písně je opravdu neskutečně silný, stejně tak jako zlomový moment ve třech čtvrtinách, po němž se “Bleeding the Pigs” promění z plíživějšího songu do hromového nátlaku. Jako poslední bych vypíchnul monumentální “Casting for the Ages”, která je čirou esencí hudby Neurosis – pomalé těžké riffy, jež se neúprosně zařezávají do kůže, a nepřekonatelná atmosféra.
Rozebírat hráčské výkony jednotlivých členů snad ani nemá cenu, neboť jen těžko lze pochybovat o tom, jestli to je nebo není výborné. Samozřejmě, nikdo z kapely nepředvádí žádné kdovíjaké finesy, avšak Neurosis jsou skupinou, která nic podobného nemá ani v nejmenším zapotřebí. Jak již bylo výše řečeno, povětšinou jde spíše o minimalističtější záležitost, nicméně všichni členové hrají vysoce účelně a podřizují svou hru celku, který ovšem funguje více než skvěle. Výborně si to člověk uvědomí například na příspěvcích Noaha Landise, jehož klávesy, efekty a samply jsou spíše v podobě nepříliš znatelných ruchů, jenže ono to tam prostě pasuje a jeden táhlý tón v pozadí opravdu dokáže posunout daný moment o dost dál. Upřímně neznám mnoho kapel, které by podobným způsobem dokázaly vytřískat z naprostého minima absolutní maximum, Neurosis to však bezesporu umí.
Myslím, že již není třeba dále odkládat konečný verdikt, který je dle mého názoru dávno zřejmý – “Honor Found in Decay” je další výtečnou deskou od jedné nevšední kapely, jež o sobě jako jedna z mála na současné scéně může s čistým svědomím tvrdit, že je osobitá a i přes zástupy napodobitelů stále nedostižná. Kdo umí, ten prostě umí…
Další názory:
Už se zdálo, že se dlouholetá práce Neurosis začíná vyplácet, protože v posledních deseti letech se z nich stala opravdu velká kapela, na poli sludge/post-metalu zřejmě ta největší. Scott Kelly a jeho banda prostě umí a nová deska, na kterou nás tentokrát nechali čekat předlouhých pět let, “Honor Found in Decay”, papírově navazuje na poslední tři alba, kterými si Neurosis získali nespočet nových příznivců a které nelze nepovažovat za nic míň než skvělá alba. Sedm skladeb, hodinová stopáž – to jsou Neurosis přesně takoví, jak je všichni známe. Nikam nespěchající, hutně se valící a s každou náladou do dokonalosti si vyhrávající si. Nicméně, nemůžu si pomoct, ale i přes nespornou kvalitu na mě novinka nepůsobí jako alba předešlá, chybí mi tam takový ten drive, který by mě nutil pouštět se do “Honor Found in Decay” opakovaně. Takhle jsem si jej párkrát vyslechl a vlastně mnou tak nějak proplulo, aniž by mě nějak zaujalo. Co na mne zapůsobilo, byly skladby “At the Well” s folkovými stopovými prvky a “All Is Found… in Time”, což jsou pro mne jasné vrcholy. Zbytek považuji za takový ten standard, který se čas od času objevil na každém z pozdějších alb Neurosis, jen letos je tam těch méně záživnějších momentů o něco víc. “Honor Found in Decay” je deska, která vyžaduje opravdu hodně pozornosti a chuti se do ní dostat, což se mně sice nepovedlo, ale možná budete mít větší štěstí. “Given to the Rising” z roku 2007 bylo o několik tříd lepší a doposud jej považuji za nejlepší hudební výpověď borců, kteří už něco zažili, což se o novince říct rozhodně nedá. Kaša
Neurosis jsou skuteční mistři blátivého metalu. Stejně jako deska minulá, i ta současná splňuje nejvyšší měřítka toho, co lze od této legendy čekat. Podmaňovala si mě pomalu, ale po každém poslechu se mi do hlavy zavrtala nová pochybnost, která mě donutila si toto dílo pustit znovu. Minimalistické tiché pasáže střídají ty nátlakové, kontrasty tvoří velkou součást desky. Občas můžou působit trochu násilně, ale tak to asi tvůrci prostě chtěli. Tak silný hudební okamžik, jaký se nachází na konci skladby “At the Well”, jsem dlouho nezažil. Scott Kelly se mi zažral pod kůžli a jeho bolestný řev moji hlavu ne a ne opustit. To samozřejmě není jediný vrchol, celé album skýtá celou škálu nálad a nápadů. A samozřejmě je emocionálně velmi působivá. “In a shadow world… We hide the light” Stick
Dokážou skloubit zdánlivě neskloubitelné a právě na tomto si postavili svoji kariéru. Řeč je o amerických inovátorech Between the Buried and Me, kteří si na letošní rok pro své fanoušky připravili pokračování tří skladbového EP “The Parallax: Hypersleep Dialogues”, které, i přes hubený tracklist, dostálo pověsti kapely a se stopáží na hranici půl hodinky nabídlo takové množství hudebních nápadů, že by z něj jiné kapely mohly čerpat i dvě alba. Očekávání byla opravdu vysoká, ale za to si můžou Between the Buried and Me sami, protože opusy jako “Alaska” či “Colors” nastartovaly poslední vlnu moderního progresivního metalu a z kapely, která se ještě před několika lety netajila (i když velice nešikovně, protože teď mám na mysli stupidní album předělávek “The Anatomy Of”) inspirací ve svých vzorech, se najednou stala jednou z nejzajímavějších a nejopěvovanějších seskupení v rámci progresivního metalu, ke kterému obdivně vzhlíží zástupy následovníků.
Záměrně mluvím o progresivním metalu v té obecnější rovině, protože zmapovat veškeré hudební postupy, které se (nejen) na novinkovém “The Parallax II: Future Sequence” mísí, je úkol skutečně složitý. Když budu mluvit ve škatulkách, tak si představte mix progresivního rocku, metalcoru, math metalu, technického death metalu, progresivního metalu až po špetku avantgardy, a to vše smícháno v hrnci takovým způsobem, že nemáte pocit jako ze snažení pejska a kočičky o dokonalý dort, ani předpokládané “gulášovité” zmatenosti. Z výše uvedeného by mělo být patrné, že hudba Between the Buried and Me není pro každého a rozhodně si vyžaduje kapku víc pozornosti než v případě seskupení, které, ač jsou žánrově spřízněné (mám teď na mysli třeba The Dillinger Escape Plan, Converge či Periphery), sází na jednodušší strukturu písní, agresivnější přístup a kratší stopáž. Oproti nim se Between the Buried and Me na posledních třech deskách našli v dlouhých, různými ekvilibristikami překypujících, do posledního detailu vypiplaných skladbách a v tomto trendu se v podstatě pokračuje i na albu aktuálním.
Přestože se snaží Between the Buried and Me neustále vyvíjet a posouvat, což by v rámci jejich žánrově nespoutanosti nemělo být zas tak těžké, tak už si vypracovali svůj typický rukopis, který si jen tak lehce nespletete. Sice již nemají v rámci žánru až tak výsadní postavení, jako tomu bylo před nějakými pěti, šesti lety, kdy jim vyšlo famózní “Colors”, ale není to tím, že by kvalita jejich počinů postupně uvadala. Jen se jejich úspěch stal vodítkem pro zástupy dalších a prostě se přiostřila konkurence. Bude to znít jako klišé, ale na druhém díle “Parallax” se pokračuje ve stylu, který započal první díl. Kapela zněla na předchozím EP soudržněji, na druhou stranu techničtěji a řekl bych, že v ostřejších momentech i o něco agresivněji než kdy v minulosti. Zvukově jsou názvem propojené počiny o třídu lepší, než na předešlých albech a byl jsem překvapený, že “Future Sequence” neprodukoval David Bottrill, jenž měl na starosti minulé EP, protože po zvukové stránce jsou si alba podobná jako noc a pozdní noc. Přechod od Victory Records pod Metal Blade se holt někde musel podepsat a je dobře, že to bylo právě v tomto ohledu. O technické zdatnosti jednotlivých členů bandy ze Severní Karolíny není třeba vůbec pochybovat, všichni jsou to mistři svých nástrojů a obecně bývá za nejslabší článek kapely považován zpěvák/klávesák Tommy Rogers, který možná nepatří do top třídy metalových řvounů/zpěváků, ale zase je nutno říct, že svým nasazením a hlavně díky komplexnosti hudby, kterou jeho vokál doplňuje, je tento drobný nedostatek možno velkoryse přehlédnout.
Pojďme se nyní pokusit nahlédnout pod pokličku “The Parallax II: Future Sequence”. Pokud se nepletu, tak je to až dvojice “Parallax” alb, na kterých se Between the Buried and Me rozhodli propojit skladby do jednoho konceptu. Příběh pojednává o dvojici mužů pojmenovaných Prospect I a Prospect II, z nichž každý žije na opačné straně vesmíru, přičemž společně sdílí jednu duši. Celkem zajímavý nápad, který dostane i díky mezihrám na “Future Sequence” rozměr obsáhlé vesmírné suity. Když už jsem u zmíněných intermezz, tak se přiznám, že ty získaly hlubší význam až při objevu koncepčního záměru alba, protože do té doby jsem pro ně neměl zas až tak velké pochopení. “Goodbye to Everything” je jedním z takových inter, přičemž toto se nese ve vodách uvolněné akustické odpočinkové hudby a při jeho poslechu jsem si vzpomněl na Devina Townsena a úvod jeho “Synchestra”. Plynule se přechází v ústřední singl s kytarou à la John Petrucci z Dream Theater, “Astral Body”, ke kterému vznikl celkem pěkný videoklip. Jedná se o kratší skladbu, která spíše připravuje půdu pro následující “Lay Your Ghost to Rest”, což už je typická píseň, na kterou jsme všichni zvyklí. Dlouhá stopáž a postupně se přechází od motivů technického metalu s brutálním riffováním a growlingem přes progresivně rockovou část s troškou samplů. Velkou radost mi udělala odlehčená jazzová pasáž z poloviny sedmé minuty. Sci-fi insrumentálka “Autumn” na chvilku zpomalí, ale “Extremophile Elite” odstartuje klávesový motiv, který v zápětí přenechá svou pozici jedné z nejtvrdších pasáží celé novinkové kolekce. Druhá půlka skladby opět trošku zvolní a místy jsem měl pocit, že slyším starší Dream Theater, až jsem se začínal obávat, že forma zvítězila nad obsahem a Between the Buried and Me neodhadli míru, do které jsou technické finesy ještě ve prospěch celku a kdy začínají smrdět samoúčelným machrováním, tady je to sice na hraně, ale ještě se to dá skousnout.
Dvojice krátkých písní “Parallax” a “The Black Box” jsou vlastně jedno intro roztržené na dvě poloviny. Postupně se vyvíjí a směřují k brutální jízdě “Telos”, která začíná jako maniakální nářez, jenž po pár minutách přerušen jazz-rockovou pasáží, která se ke konci opět nenuceně zvrhne v death metalové běsnění. Bizardní “Bloom”, na jejíchž avantgardních momentech se snad musel podílet šílenec Mike Patton, je příjemným zpestřením druhé poloviny desky, na které jsem se po několika posleších vyloženě těšil. “Melting City” a “Silent Flight Parliament” opět strhnou kormidlo do míst, kde se Between the Buried and Me cítí nejjistěji. Obě mají dost silných motivů, aby se člověk při jejich dohromady 25 minutové stopáži nezačal nudit. Prvně jmenovaná mne zaujala chytlavým rockovým refrénem a nabroušenými momenty, ve kterých Tommy předvedl snad to nejlepší ze svého tvrdšího hlasového fondu. Třešničkou na dortu je sólo na flétnu ve čtvrté minutě. “Silent Flight Parliament” je komplexní čtvrthodinová suita, která nemá slabšího momentu, pomalejším riffováním počínaje až po rockovou část ve stylu starších Yes. Závěrečné instrumentální outro “Goodbye to Everything Reprise” (jak už název napovídá), rozvádí motiv úvodní skladby a tlumí dozvuky předchozího velkolepého finále. Tak, 72 minut je za námi a ani to nebolelo.
Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Parádní deska, která dostála své pozice jednoho z nejočekávanějších počinů letošního roku v oblasti progresivního metalu a v mém osobním žebříčku roku 2012 je “The Parallax II: Future Sequence” hodně vysoko, ne-li na příčce úplně nejvyšší. Nenapadá mě jediná výtka a čert to vem, že novinka není tak překvapivá, jako bylo svého času “Colors”, já jsem nadmíru spokojený. Netřeba dalších slov. Tohle je zapotřebí slyšet na vlastní uši.
Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.9.2012 Label: HevyDevy
Tracklist:
01. Effervescent!
02. True North
03. Lucky Animals
04. Liberation
05. Where We Belong
06. Save Our Now
07. Kingdom
08. Divine
09. Grace
10. More!
11. Lessons
12. Hold On
13. Angel
V souvislosti s kanadským podivínem Devinem Townsendem jsou velice často asociována označení jako hudební mág, či génius. Já se tomu vůbec nebráním, naopak, tento názor sdílím, protože už při pohledu na jeho diskografii, která (včetně Strapping Young Lad, ambientních pokusů “Devlab”,“The Hummer” a punkového Punky Brüster) čítá dvacítku alb, přičemž ani o jednom se nedá říct, že by bylo vyloženě špatné. Aktivita, kterou Devin hýří, je nevídaná, a ruku v ruce s ní jde obdivuhodná vysoká kvalitativní laťka. Své současné rozpoložení se rozhodl zvěčnit na pátém albu svého aktuálního působiště, tedy Devin Townsend Project.
V druhé polovině minulé dekády byl Devin psychicky vyčerpán a rozhodl se proto k odpočinku, který naštěstí netrval dlouho, a poté, co se očistil od veškerých svých závislostí, se hudebně posunul k zdánlivě rozmanitější tvorbě. Čtveřice alb, která “Epicloud” předcházela – “Ki”, “Addicted”, “Deconstruction” a “Ghost” – představovala čtyři odlišné polohy jeho tvorby. Od akustické, přes pop-rockovou, progmetalovou až po odpočinkový new age. Pro mě osobně bylo vrcholem rozmáchlé “Deconstruction”, na kterém se objevily momenty, které by se hodily i pro Strapping Young Lad, ovšem bez negativní agrese a v poněkud epičtějším podání. Myšlenka vydat čtyři odlišná alba byla přirozený krok, sám jsem si nedokázal úplně živě představit, že by různé skladby z této tetralogie mohly fungovat i společně na jednom počinu. A světe div se, ono to jde. Přesně o tomhle je “Epicloud” – spojení několika poloh, které dopadlo přirozeně a deska nepůsobí nikterak nesourodě. Samotný Devin charakterizoval “Epicloud” jako “nádhernou, romantickou a pozitivní” hudbu a uznávám, že to je označení naprosto trefné.
Kapitolou samou o sobě je technické a grafické zpracování nahrávky. Obal s vesmírným výjevem je doplněn neméně povedeným bookletem, kde jsou texty skladeb vyobrazeny spolu s postranními vesmírnými oblaky a planetami. Fakt hezké. Krom toho, že je Devin nadaným skladatelem, zpěvákem a kytaristou, má jeho jméno váhu také na poli albové produkce. Výčet alb, na kterých se zpoza mixážního pultu podílel, se rok od roku rozrůstá a nemyslím si, že je to jen díky etablovanému jménu. Album od alba je jeho rukopis čitelnější, a přestože se stále jedná o hradbu velkého množství stop kytar, vokálů, elektroniky a různých efektů, je zajímavé, že se oproti minulosti jeho desky stávají čitelnějšími a do jisté míry i zvukově stravitelnějšími. Jako by s každým počinem posouval hranici zvukově dokonalé nahrávky.
Přistupme k samotnému “Epicloud”, na kterém opět dostala prostor Anneke van Giersbergen, bývalá to pěvule Holanďanů The Gathering, ovšem není ho zase tolik jako na “Addicted”, na němž se jejich vokály prolínaly neuvěřitelně plynule a nenásilně. Novinka představuje komerčnější, přístupnější a líbivými refrény prošpikovanou hudební vizi progresivního metalu a věřím, že leckomu může být tato forma proti srsti, ale Devin se nikdy netajil, že je milovníkem dobré popové hudby, která utváří jeho hudební cítění. Úvod obstarává nezvyklé vokálně-sborové intro “Effervescent!”, jež plynule přechází v “True North”, které dominuje Anneke se svým nádherným vokálem a chytlavou melodií, která je prostoupena celou skladbou. Dojem jakési kompilace toho nejlepšího z předchozích alb je umocněn také podobností některých vokálních linek či aranží s předchozími alby. “Lucky Animals” leží někde na pomezí “Addicted” a “Deconstruction” a představuje asi nejchytlavější věc na desce. K její propagaci se celkem rychle uchytil “videoklip”, na němž Devin předvádí to nejlepší ze svých tanečních kreací.
“Liberation” je rychlejší skladba, která evokuje dřívější tvorbu z přelomu tisíciletí, samozřejmě zabalenou do modernějšího hávu. “Where We Belong” a “Divine” jsou naopak pomalejší písně, které po většinu času stojí pouze na vokálech a akustické kytaře. Prvně jmenovaná se sice dočká velkolepého finále, ale pořád působí jako jedna z těch umírněnějších písní. Poněkud rozpačitých názorů se dostává “Kingdom”, kterou netřeba představovat, protože se jedná o předělávku vlastní skladby z alba “Physicist” a k jejímu přepracování jsem zaznamenal, mimo jiné, názor o absenci dostatečného množství nápadů. Mně se nová verze líbí víc než ta původní a není to jen lepším zvukem, ale i zapojením Anneke, jejíž prostor sice není kdovíjak omračující, ale i s tím málem si poradila na jedničku. Relativně tvrdší skladbu hledejte v “More!”, ovšem i tady se žádného běsnění jako za časů “City” od Strapping Young Lad nedočkáte. Žádná z písní nijak výrazně nevyčnívá a dohromady tvoří jeden organický celek, který se dobře poslouchá, aniž by začal nudit. Snad jen závěrečná “Angel” mne příliš nezaujala a přišla mi nevýrazná. Naproti ní bych postavil odlehčenou elektronickou “Save Our Now”, kterou bych si dokázal představit i v mainstreamovém rádiu, a “Grace”, která svou propracovaností nejvíc připomíná “Deconstruction”.
Že má Devin nápadů na rozdávání, dokazuje druhý disk, který je součástí “deluxe edice”, nazvaný jednoduše “Epiclouder”. Na něm se nachází deset nových skladeb ve stádiu demo verze, jež se na standardní kotouček nevešly z důvodu, že by na něj nezapadly, a někde jsem zaslechl, že prostě nezbyly finance. Kdo ví, ale fakt je, že ne všechny z oněch deseti skladeb jsou natolik kvalitní, aby si své místo na albu zasloužily. Třeba takové “Woah No!”,“Happy Birthday” nebo “Love Tonight” bych na konečné podobě alba slyšel moc rád, ale nevadí, radši bonusový disk nedodělků jako zpestření, než přeplněné album s množstvím hluchých míst.
Když budu hovořit za sebe, tak jsem s novinkou spokojený. Devin opět dokázal přijít s albem, které, ač není nikterak novátorské, tak si z minulosti bere jen to nejlepší a pojí to dohromady takovým způsobem, že o nějaké stagnaci nemůže být řeč. Kompozičně rozmanité a hlavně silné album jako “Epicloud” si rozhodně zaslouží pozornost všech fanoušků progresivně laděného rock/metalu. Aktuální počin nese všechny poznávací prvky Townsendovy tvorby, takže předpokládám, že kdo si k němu nenalezl cestu na předchozích albech, neučiní tak nejspíš ani nyní. Když budu srovnávat s předchozími čtyřmi alby, jež pod hlavičkou Devin Townsend Project vznikly, tak bych “Epicloud” zařadil za “Deconstruction”, na které sice nestačí, ale vzhledem k jeho kvalitě se není co divit. Na příští rok si holohlavý pošuk přichystal nové album “Casualties of Cool”, na kterém spojil síly s Ché Aimee Dorval, a snad se konečně dočkáme dlouho slibovaného pokračování “Ziltoid the Omniscient”. Po “Epicloud” nemám vůbec žádný důvod obávat se, že by oba počiny dopadly zle, protože Devin je pořád ve formě.
Další názory:
Pouhý rok po takřka dokonalém “Deconstruction” se asi nedalo čekat, že by Devin Townsend – i přes svou (a v tomto případě oprávněnou) pověst hudebního boha – dokázal nastavenou laťku vyrovnat nebo dokonce překonat, což se tedy opravdu nepovedlo, nic to ovšem nemění na faktu, že i “Epicloud” je výborná deska, kterou nejenže mohou mnozí jiní muzikanti tiše závidět, ale která hlavně nekalí doposud čistý štít svého autora. “Epicloud” se nese v duchu novější tvorby, čili hravého a nápaditého progresivního metalu, který má v sobě velké množství nápadů – a to je také nutné ocenit, že Devin dokáže alba vydávat ve vcelku velké rychlosti a stále mu inspirace nedochází. I přes mírný pokles oproti “Deconstruction” se tedy jedná o velice dobrou věc a některé skladby se setsakra povedly, jmenoval bych zejména skvělou “Lucky Animals”. Celkově jsem více méně spokojen. H.
Čistě podle papírových předpokladů by pro mě hudba Devina Townsenda měla být jako stvořená. Všechny jednotlivé prvky, ze kterých svou hudba skládá, mám v oblibě. Jeho hlas mi je velmi sympatický, dokonce bych ho zařadil poměrně vysoko mezi své nejoblíbenější zpěváky. Přesto však když dojde na samotný poslech, vždy něco selže. A protože “Ziltoid the Omniscient” byl moc ujetý, “Deconstruction” moc komplikované a “Ghost” moc nudný (a mohl bych ještě chvíli pokračovat), jediná Townsendova nahrávka, kterou jsem si nefalšovaně užíval, byla “Addicted“. A právě díky tomu, že “Epicloud” má s “Addicted” mnohé společné, mohu opět upřímně prohlásit: tohle album mě fakt baví. Fascinuje mě, jak Devin dokáže poměrně složitým postupem dojít k tak chytlavým a snadno zapamatovatelným melodiím. Od vlezlé “Lucky Animals”, přes punkovou “Liberation” až po dojemnou “Where We Belong”, vše na tomto albu funguje, jak má. Navíc se za hlavním motivem vždy něco děje, takže vás skladby neomrzí po prvním poslechu. Bohužel, po tak intenzivním poslechu, jakému se albu v mém případě dostalo, se začíná přeci jen projevovat oposlouchání některých melodií. Jednoduše řečeno, po nějaké době už to není ono, což je pochopitelně velké mínus. Pokud to však nepřeženete a budete “Epicloud” poslouchat s mírou, jistě si ho užijete. Zajus
Země: Velká Británie Žánr: progressive metal Datum vydání: 31.8.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Ashes
02. Return of the Thought Police
03. Staring at the Sun
04. Liberty Complacency Dependency
05. Colophon
06. The Hours
07. That’s Why We Came
08. Don’t Look Down
09. Coda
10. Rubicon
S britskou skupinou Threshold, jež se řadí ke stylu progresivního power metalu, jsem se poprvé setkal prostřednictvím desky “Critical Mass” z roku 2002, která mě byla spolehlivě schopna zaujmout příjemným melodicky progresivním materiálem. Vzhledem k tehdejší náladové těkavosti a vůli objevovat i jiné věci, která mě tou dobou hodně motivovala k neustálému nacházení nových a nových umělců (tou dobou jsem mimochodem narazil i na stylově spřízněné Vanden Plas), ovšem u mě časem kapela nevědomky upadla v zapomnění a vynořila se až v době, kdy jsem při pročítání vycházejících desek nalezl dílo zvané “March of Progress”, jehož vydání bylo datováno na 8. srpen letošního roku. Až v tuto chvíli jsem začal o skupině zjišťovat další informace a shánět další desky, mezi nimiž se objevila i čerstvá novinka, kterou jsem se rozhodl slovně ohodnotit v recenzi, již nyní držíte v rukou.
Od posledního alba “Dead Reckoning” se novinka po zvukové stránce liší zejména zpěvem, který na místo bohužel již zesnulého Andrewa McDermotta (R.I.P. 2011) na desce obstarává jistý Damian Wilson, člověk, jenž již v kapele na postu vokalisty působil v letech 1992-1993 a 1996-1997. Mimoto je zapojen projektu holandského fenoménu Arjena Lucassena, Star One, takže se o žádného nováčka vskutku nejedná a zpěv na desce obstarává s precizností svého předchůdce (ač jeho styl je drobně odlišný). Na rozdíl od alb předchozích, na novince se občas objevují i i jemně popové (dobrá, zvolil jsem trochu subjektivně zabarvené označení) klávesové rejstříky, které, ač upřímně mému uchu moc nelahodí, v kontextu ostatní instrumentace jsou přežitelné i pro v tomto ohledu celkem netolerantní jedince. Příkladem těchto prvků budiž party hned v úvodní “Ashes”, jež se mimochodem může chlubit ohromně chytlavou melodií, která nahrávku celkem sympaticky otvírá.
Skladby jsou na albu obecně vybaveny výraznými melodickými refrény, což ovšem nic nemění na tom, že se jedná zároveň o kompozice propracované a progresivní. Dalo by se bez nadsázky říci, že se jedná o hitové album, které je ovšem i velice vyrovnané, skladby si drží vysoký standard po celou dobu hraní a metají jednu mocně chytlavou melodii za druhou. Zejména úvod desky se do mysli zahryzne pomocí refrénů vskutku spolehlivě fungujících (ovšem ani druhá polovina nikterak nezaostává – důkazem budiž například perfektní “The Hours”). Nemá ovšem větší smysl rozebírat jednotlivé kompozice, časem bych se pravděpodobně začal opakovat, protože podstatné specifické rysy skladeb jsou celkem jednotné. Pokud jde o vyhrávky, nedochází zde k žádnému samoúčelnému nástrojovému onanismu, jenž je často vytýkán progresivně metalovým spolkům (zejména Dream Theater).
Druhý pohled (Kaša):
Threshold stojí na novém začátku. Po odchodu bývalého zpěváka Andrewa “Maca” McDermotta, jenž loni zemřel, se na jeho místo vrátil původní pěvec Damian Wilson, který sice není špatný, ale charismatický projev Maca mi byl o něco bližší. “March of Progress” je i přesto skvělá progresivně metalová deska, která plynule navazuje na předchozí “Dead Reckoning”, již jsem si hodně oblíbil. Přístup Threshold je přímočařejší, než jakým si svět podmanili učitelé z Dream Theater. Britská šestice míchá hodně chytlavé refrény – pro někoho místy až vyloženě podbízivé – s tvrdším hudebním podkladem, což sice není postup nikterak novátorský, ale pokud se podaří tyto ingredience umně vybalancovat, nemám s tím žádný problém, což je případ tvorby Threshold.
Na “March of Progress” se nalézá několik velice silných písní, zejména pak v jejím úvodu. “Ashes”, “Return of the Thought Police” a “Liberty Complacency Dependency” jsou zřejmě ty nejsilnější. Zbytek alba sice zaostává, ale jen o trošku, takže bych ho nenazval souborem několika dobrých kompozic v obklopení průměrné vycpávky. Ve své podstatě působí velice vyrovnaným dojmem a i přes téměř 70 minutovou stopáž není žádný problém se jím prokousat, čímž nechci říct, že jde o desku na jeden poslech, která po čase přestane překvapovat. O prvotřídní zvuk se postarala osvědčená dvojice Karl Groom a Richard West, kteří už Threshold musí znát líp než své boty, takže ví, jaká poloha je pro ně ta nejpřirozenější. Když to tak nějak shrnu, tak jsem vlastně spokojený, očekávání byla vzhledem k návratu staronového zpěváka všelijaká, protože jsem se obával, že se kapela vrátí a zasekne v minulosti, což se nekoná, a protože Threshold svůj nový začátek zvládli, jsem zvědavý na věci příští. Kaša
Progresivní rock (potažmo metal) nabírá v posledních letech neskutečné obrátky. Žánru, který svůj vrchol (alespoň v té původní formě) zažil již někdy v 70. letech, se dnes začíná věnovat čím dál tím více mladých kapel. Díky svým rozdílným původům, hudebním vkusům a cílům do něj vnášejí nové a nové vlivy a dále ho obohacují. Ačkoliv se mi tento směr velice líbí, dnes bych chtěl napsat pár řádků o debutovém albu kapely, která naopak dosavadní vývoj progresivního metalu skvěle reflektuje a shrnuje. Distorted Harmony jsou hudebníci pocházející z Izraele (ze země, která v poslední době doslova chrlí skvělé kapely – kromě zaběhnutých Orphaned Land či Melechesh zmiňme třeba nadějné nováčky Winterhorde a Arafel), ovšem tuto skutečnost byste z jejich hudby v podstatě nemohli poznat. Distorted Harmony totiž ve své tvorbě spojují to nejlepší, co progresivní metal (či spíše symfonický prog) může nabídnout.
Střípky do skládanky, jíž “Utopia” je, lze při poslechu snadno identifikovat. Největší díl inspirace si Izraelci berou od Američanů Dream Theater. Snadno to poznáte v rychlých instrumentálních sekcích, při níž klávesy i kytary předvádějí vskutku obdivuhodné vylomeniny. I zvuk alba je nejspíše inspirován právě touto legendou. Jinde naopak uslyšíte potemnělé pasáže lehce načichlé náladotvorností Opeth, či chytlavé melodie à la Porcupine Tree z přelomu tisíciletí. Některé refrény pak mají energický náboj ve stylu skladeb Muse. Jinými slovy, “Utopia” je jako velký kotel plný těch nejlepších přísad, ale jak už víme od pana Čapka, to ještě zdaleka není zárukou úspěchu.
Distorted Harmony se však nevystačili se zmíněnými přísadami a jako třešničku na dortu tak přidali jednu vlastní: symfoničnost. Ta je asi první věcí, které si na albu všimnete – ostatně celá první minuta první skladby je záležitostí symfonickou. O vše se postaral klávesák Yoav Efron. Jeho práce je slyšet takřka všude. Tvoří nejen přechody mezi skladbami, angažuje se totiž i v jejich nitru a to je opravdu hodně znát. Jeho klávesy zní chvílemi zcela minimalisticky, jindy zase velkolepě. Velmi věrně emuluje smyčce, zatímco jindy skutečnost, že jde o pouhé klávesy, nijak neskrývá. Yoav Efron navíc stojí i za produkcí alba, takže všelijaké hrátky se zvukem (občasné samply a měnící se efekty kytary či baskytary) lze přičítat právě jemu. Celkově lze nazvučení alba nazvat precizní. Vzhledem k tomu, že za jeho produkcí nestojí žádný label, jde tak o velmi potěšující skutečnost.
Pouhých šest skladeb vydá dohromady na téměř hodinu hudby. Bohužel ne všechny písně jsou stejně silné a tu nejslabší nalezneme hned na začátku. Úvodní “Kono Yume” obsahuje vše, co budu na následujících písních chválit, ovšem v jejím případě tato kombinace nefunguje tak dobře. Není to průser, ale na otevírák jinak skvělého alba se tato píseň podle mě vůbec nehodí. Přestaňme však kňučet a pojďme dál. Hned druhá píseň je totiž úplný a nefalšovaný skvost. “Breath” je nejemotivnější skladbou alba. To ostatně naznačuje již akustický začátek a následný smyčcový rozjezd. Ačkoliv je část skladby poměrně tvrdá (a to zejména ve druhé polovině, kde dochází ke klasickému souboji kytary s klávesami za podpory rychlých bicích), její hlavní síla tkví ve skvěle napsaném refrénu. Zde exceluje zpěvák Misha Soukhinin, který zvládá procítěnější a klidný zpěv o něco lépe než vyhrocenější polohu. Tu si ostatně vyzkouší hned v další “Obsession”. I přes pomalý rozjezd je “Obsession” nejdynamičtější písní na albu, když ve své druhé půli vygraduje do opravdu agresivního refrénu.
“Blue” pokračuje ve stejném tempu, ovšem zaměřuje se na techničtější stránku věci a obsahuje také několik opravdu chytlavých riffů. Její sólové exhibice nakonec vygradují do dalšího velmi dobře napsaného, řekl bych téměř “sborového” (ve smyslu vyznění, ve skutečnosti ho žádný sbor nezpívá) refrénu. “Unfair” je snad ještě lepší než její předchůdkyně, obsahuje ještě šílenější sóla a ještě zábavnější refrén. Poněkud zvláštní je nemelodicky znějící zpěv v první půli, ovšem rozhodně zde jde o skladatelskou volbu a ne o zpěváku nemohoucnost. Každopádně jde o ozvláštnění, které skladbě ve výsledku nijak neuškodí. Závěrečná (a s třinácti minutami také nejdelší) “Utopia” je přeci jen poněkud slabší než její čtyři předchůdkyně, ovšem v žádném případě albu nedělá ostudu a zavírá ho důstojně.
Na celé desce mě dále potěšilo několik jednotlivostí. Předně jde o vyváženost. Muzikanti v mnoha místech předvádějí jednoduše fantastické sólové orgie, ovšem nikdy se jimi nenechají unášet a brzy je utnou, i kdyby se k nim měli za dvě minuty zase vrátit. Díky tomu každé další sólo funguje s oním “wow” efektem, kdy jste překvapeni, co všechno tihle mladíci svedou. Dále je zde síla refrénů. Ty sice občas pokulhávají (zejména závěrečná skladba mě v tomto ohledu úplně nepřesvědčila), ovšem většinou jsou opravdu dobré. A v neposlední řadě mě potěšil entuziazmus kapely. Z videí na YouTube účtu Distorted Harmony snadno poznáte, jak si hudebníci hraní užívají, a je to slyšet i v hudbě. Díky velmi živé produkci neslyšíte sterilitu mnohých slavnějších kapel; když zpěvák ke konci “Obsession” agresivně vykřikne, jeho řev zní uvěřitelně. Slyšíte také jemné změny v jeho hlase, když zpívá, žádný refrén není identický jako předchozí. O to jednodušší je se do hudby ponořit a užívat si ji.
V dnešní progresivním metalu jsem měl dva koně, na něž bych vsadil cokoliv, že budou v budoucnu patřit mezi žánrové legendy. Tento seznam se však rozroste na tři jména. Vedle Angličanů Haken a Němců Beyond the Bridge si na něj totiž přidávám i Izraelce Distorted Harmony. “Utopia” není dokonalé, ovšem je nesmírně silné a ukazuje obrovský růstový potenciál kapely. Album seženete na Bandcampu za pouhých deset nových izraelských šekelů a věřte mi, taková cena je za tak kvalitní hudbu přímo komicky nízká.
