Hacride se na scénu výrazně uvedli fenomenálním albem “Amoeba”, na němž tito progresivní Francouzi přišli s fúzí technických riffů, agresivní rytmiky a atmosférickými pasážemi, což už je dnes běžné, ale tehdy mě toto album úplně smetlo. O co víc jsem se těšil na pokračování, o to víc jsem byl následníkem “Lazarus” zklamán. To bylo sice na poměry konkurence slušný průměr, ale po “Amoeba” prostě kvalitativní pokles. Po čtyřech dlouhých letech je tak čas na reparát v podobě nového alba “Back to Where You’ve Never Been” a já jsem rád, že můžu prohlásit, že borci jsou zpět v plné parádě.
Milovníci Gojira nebo Textures by si “Back to Where You’ve Never Been” neměli nechat ujít, protože neotřelou rytmiku a drtivé krkolomné riffy mají Hacride zmáknuté na jedničku, přestože to oproti zmíněným spolkům dělají trošku jinak a do jisté míry víc přímočaře. Pouhých 40 minut udeří jako ničivý pravý hák Vladimira Klička, a i když přibylo atmosférických instrumentálních pasáží, nijak to kapele neubralo na naléhavosti, která minulému počinu trošku chyběla. Úvodní “Introversion” možná zpočátku působí jako z jiného světa, ale vězte, že po dvou minutách se spustí ta pravá bouře, která v následujících písních utichne jen tak sporadicky, jako například v instrumentální “Synesthesia”, jež začíná opět uvolněně, ale v polovině přijde na řadu ostřejší výraz. Nejlepší a zároveň nejreprezentativnější kousek se však nachází na konci a nese jméno “Ghost of the Modern World”. Progresivní řežba s melodickým prokladem v jejím středu charakterizuje aktuální rozpoložení Hacride víc než ostatní kompozice na tomto počinu.
Po “Lazarus” jsem s očekáváními šel docela nízko, ale o to víc jsem spokojený s aktuální formou Hacride, kteří svůj pomyslný reparát zvládli, a můžu tak opět v klidu mluvit o předním představiteli technického metalu v moderním střihu.
Země: USA Žánr: progressive black metal Datum vydání: 31.5.2013 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Imperative Regression
02. Objection
03. Midas Earth
04. The Path of Children Damned
05. We Who Worship Pain
06. Our Culture of Lucre
07. Shallow Grace
08. The Exalted Malign
09. Checkered Flag of the Phantom Race
10. A Cancer of Foundations
11. Scaffolds About Vacuity
12. Of Vines, of Constriction, of the End
Spojené státy americké jsou velká země a jako většina takových velkých zemí produkují velké množství nejrůznějších hudebních formací. Krom té řady notoricky známých jmen však i takové, o jejichž existenci ví jen málokdo a většinou si mohou o nějakém zaznamenání hodném komerčním úspěchu nechat leda zdát. A právě undergroundová scéna je vedle spousty v lepším případě průměrných kapel rodištěm i takových, které je skutečná radost objevit a kvůli kterým má takové objevování smysl. Dámy a pánové, prosím potlesk pro Carrier Flux! Abych to ale uvedl na pravou míru, v případě Carrier Flux je záhodno hovořit spíše o projektu, protože jeho jediným členem, skladatelem, hráčem a zpěvákem je už 14 let jakýsi Jeff Phillips. Zkrátka UG se vším všudy, a jak už jsem naznačil, tohle je přesně ten druh undergroundu, na kterém si podzemní scéna postavila renomé.
Hudba, jakou pan Phillips na aktuální novinku “Objection” vměstnal, se necharakterizuje úplně snadno. Black metalové kořeny jí sice nikdo neodpáře, ale rozhodně bych desku neomezoval jen tímto žánrem, protože na to má příliš mnoho rozličných tváří. Nazývat ale “Objection” avantgardním black metalem, jak se lze dočíst různě po internetu, se mi taky moc nechce, protože na to je to zase příliš čitelné… Zkrátka je to hudba nesmírně zajímavá, neortodoxní a na každý pád originální. Přesto to ale není kdovíjaký nápor na mozek – pochopitelně co se týče formy. Obsahově je totiž opravdu o co stát. Album k sobě dovede posluchače přivábit řadou aspektů, které svědčí o páně Phillipsově mimořádné skladatelské vyzrálosti a dostatku nápadů, které spoustě interpretů tak zoufale chybí. Jakkoli je “Objection” členitá deska, která se v žádném případě neopakuje a s každou skladbou nabízí trochu jiný zážitek, jejími jednotícími prvky jsou neokoukané a silné melodie, perfektně nakombinované nástrojové party a velmi osobní atmosféra, kterou si posluchač snadno osvojí. A troufám si tvrdit, že k ní nemálo přispívá i svérázná produkce. Ta na první poslech možná působí trochu odflákle, ale už na ten druhý vyjde najevo, že nic odfláklé není, všechno je perfektně čitelné a že ten nepřeprodukovaný zvuk a jeho trochu neotesaný a špinavý charakter ve výsledku celému hudebnímu zážitku jedině přispívají.
Velmi zajímavý je celkový sound desky. Dominují sice kytary, ale nezřídkakdy jsou podloženy syntezátorem, což vytváří nesmírně poutavé souzvuky a výraznou měrou se to podílí na atmosféře, o které jsem hovořil o něco výš. Co do kvantity znatelně méně, ale rozhodně nikoli méně vkusně je zde užito rovněž akustické kytary, která se krom parádního intra blýskne napříč albem ještě několikrát, desce nezanedbatelně dodává na životě, který v jejích útrobách vzkvétá, a i ona působí v kombinaci s ostatními party velmi přirozeným a osvěžujícím způsobem. No a to vše Jeff Phillips korunuje svým variabilním vokálem, který sahá od klasického growlu přes dramatické mluvené slovo až po poutavý čistý zpěv. Vokální strana věci sice má své mouchy, ale ty celku po vzoru produkce spíš než co jiného přidávají na autenticitě, takže alespoň mně nečiní problém se nad ně povznést. Posluchači tedy nic nebrání ponoření se do samotné hudby a objevovaní jejích krás. A že je skutečně co objevovat. Melodie nejsou nijak zvlášť složité, ale nápadité a poutavé. Tu se rozjede sypačka, tu zdánlivě odnikud vyroste hradba rozmáchlých riffů, pak překvapí naléhavá deklamace nebo nesnadno klasifikovatelné, leč nesmírně působivé zpívánky…
Bouře i klid, rozmáchlost i zdánlivá trivialita, všechno pospojováno s rozmyslem a zabaleno aurou jakési potemnělé nevyhnutelnosti, přesto však obdařeno nebývalou vnitřní krásou – to je dojem, jaký jsem si z poslechu “Objection” odnesl. Je to přesně jedna z těch desek, jakou čirou náhodou objevíte, ale záhy si ji oblíbíte natolik, že si ji vedle samotných hudebních kvalit koupíte už jen proto, že cítíte potřebu podpořit člověka, který ji nahrál sám, vesměs na koleně a neudělal to kvůli výdělku, ale kvůli hudbě samotné. Věřte, že za těch pár šušní “Objection” rozhodně stojí.
Druhý pohled (H.):
O jméně Carrier Flux jsem měl povědomí už nějakou dobu, ale doposud jsem se k samotné tvorbě tohoto projektu nedokopal, takže jak už to tak v obdobných případech bývá, dostatečně silným impulsem pro to se stalo až vydání nové desky “Objection”. A musím říct, že výsledek se mi velice zamlouvá. Podle úvodní “Objection”, která se spustí po příjemném intru “Imperative Regression”, to vypadá spíše na nějaký těžší black metal postavený stěně zvuku, jen s občasnými ozvláštněními, nicméně jak se záhy ukáže, je to jen jedna z tváří Carrier Flux, protože ve výsledku je “Objection” mnohem pestřejší a ve skutečnosti nabízí inteligentní a propracovaný progresivní, místy až avantgardní black metal, v němž je rozhodně spousta místa nejen třeba i pro výtečný čistý vokál, ale hlavně i pro velké množství velmi dobrých nápadů a silných momentů.
Pokud bych měl vybírat z konkrétních skladeb, určitě bych si neodpustil nezmínit výtečnou a hlavně obrovsky zajímavou “The Path of Children Damned”, která se po úvodním rozjezdu zvrhne do jedné z nejvíc vybočujících skladeb (přímo ukázkový příklad toho, že Jeff Phillips, jediný člen Carrier Flux, se svou muzikou rozhodně není zavřený v jedné těsné ulitě); dále pak jistě nesmím opomenout úžasně vypjatou “The Exalted Malign” s naprosto perfektními melodiemi, které si s obrovskou chutí užívám při každém poslechu alba. Podobných věcí je tam však mnohem více, jen vás s nimi nebudu až tak zdržovat, abyste případně také měli nějaké překvapení.
“Objection” tak možná v mých očích trochu škodí jen fakt, jenž se samotným albem nic společného nemá, a sice že jsem jej naposlouchával společně s klenoty od Netra a Altar of Plagues, což sice samotnou kvalitu počinu Carrier Flux nesnižuje, nicméně při hudebním suchu bych “Objection” asi bez váhání napálil alespoň 8,5 bodu. Avšak i tak se jedná o výbornou záležitost, jejímuž poslechu se zcela jistě budu věnovat i v budoucnu, a ta osmička, kterou dávám, je opravdu hodně silná…
Země: Česká republika Žánr: progressive death metal Datum vydání: 7.5.2013 Label: Zero Budget Productions
Tracklist:
01. Blood as an Anaesthetic
02. Critical Intelligence I
03. Critical Intelligence II
04. Of Elements and Men
05. On the Cold Floor
06. Silent Weapons for Silent Wars
Těžko říct, zda se jedná o náhodu, nebo o pokračování v dosavadní praxi, protože jste se právě začetli do mého prvního seznámení s kapelou, ale třetí album Brňáků Edain s titulem “Of Those Who Worship Fire” zastihlo tuto partu v dost dobré kondici. Za nenápadným obalem se skrývá příjemná nálož progresivně laděného metalu, který je oděn do slušivého zvukového kabátku studia Shaark, kde probíhal závěrečný mix a mastering, což je samo o sobě zárukou slibného začátku, a to jsme se ještě nedostali k hudební náplni novinky pětice z moravské metropole.
Pohrobci death metalových Absurd Conflict se orientují na takový ten “chytrý” death metal, jak ho proslavili Cynic nebo později v trošku jiném světle Opeth. Od silných kytarových struktur s proměnlivou rytmikou plnou zvratů, přes přímočaré pasáže se tahle kapela pohybuje až k jazzovým momentům s prvky fusion a věřte, že to nedělají vůbec špatně, protože v rámci daného stylu pro mě splnili dvě základní kritéria, bez kterých mě tahle hudba spíš irituje, než aby bavila. Tvorba Edain je plná nápadů a překvapení, což je podstatné, ale ruku v ruce s tím to vše zní dostatečně soudržně, bez nepřirozených přechodů mezi jednotlivými náladami, tedy problém, který dokázal pohřbít už spoustu slibných alb.
Z celkové šestice skladeb je celá polovina instrumentální a naštěstí to nejsou zbytečné kousky, které jen natahují stopáž, ale kratší kompozice, na kterých Edain ukazují, že technicky na tom jsou velmi dobře. “Critical Intelligence I” a navazujicí “Critical Intelligence II” zastupují experimentálnější skupinu instrumentálek. Zatímco první část, která vrcholí v kytarovém sólu, demonstruje souhru všech členů, zejména kytaristů Pavla Jeřábka a Františka Záhory, tak druhá, pro mě zajímavější, přechází od lehkého jazzového motivu k metalovému závěru, ve kterém se předvedla rytmická sekce, tedy hlavně skvělý bubeník Jiří Staněk. Oproti těmto dvěma kusům pak stojí “On the Cold Floor”, jež má jednodušší strukturu typičtější pro běžnou metalovou skladbu, které ovšem chybí vokál. Víc se sice sóluje a riffuje, ale taková pecka jako dvojice “Critical Intelligence” to není.
Druhá polovina písní už je logicky obohacená vokálem Martina Brňovjáka. Jako první si odbudeme “Of Elements and Men”, která si mě získala ústředním kytarovým riffem, ke kterému se skladba přes disharmonický úvod musí propracovat. Technický závěr mi výsledný dojem trošku kazil, protože skladbu zbytečně přibrzdil, ale obecně vzato je to slušná progmetalová písnička. Zbývá nám úvodní “Blood as an Anaesthetic” a závěrečná “Silent Weapons for Silent Wars”. Prvně jmenovanou bych jasně vybral jako reprezentativní položku celého půlhodinového počinu, protože postupně prochází všemi možnými vlivy, které v tvorbě Edain lze slyšet. Po krátkém kytarovém úvodu se k technickému riffu přidá agresivní vokál Brňovjáka. Netrvá to však dlouho a přes sekanou mezihru se dostáváme plynule k akustické pasáži s jazzovým odérem, jež však zase hezky rychle přenechává místo deathovému závěru pod tíhou kytarové práce obou kytaristů. Ačkoli se tady bavíme (mimo jiné) o death metalu, zapomeňte na zběsilé sypačky, ale i v těchto ostřejších momentech je kapela tak nějak opatrná a nikam neuhání, což je sympatické, protože i díky tomu nedochází k nabourání atmosféry melodičtějších vsuvek brutálními výjezdy. U závěrečné “Silent Weapons for Silent Wars” platí de facto totéž co pro úvodní skladbu, takže možná nepůsobí na závěr tak překvapivě, protože všechno již bylo řečeno, ale jako tečka slušný kousek, jenž neurazí. Minimálně kvůli parádnímu kytarovému sólu v závěru si zaslouží, aby se posluchač těmi osmi minutami prokousal.
Překvapení? Vlastně jo. “Of Those Who Worship Fire” je skrz naskrz protkaná zajímavými a technickými momenty, které však dohromady nedávají zapomenout na relativně písničkovou strukturu jednotlivých skladeb. Chvíli jsem si dokonce říkal, že jedna, dvě skladby by nebyly vůbec na obtíž, ale to už bych byl hnidopich, abych kapelu odsuzoval za to, že jsem neměl dost, v opačném případě bych beztak remcal, že o dvě skladby kratší stopáž by albu prospěla. Slušná sedmička by měla stačit a není vyloučeno, že příště se můžeme dočkat ještě lepšího výkonu.
Kdo má alespoň rámcový přehled o promotérských aktivitách společnosti Pragokoncert, ten byl asi stejně jako já příjemně překvapen, jakou sestavu se tentokrát tomuto významnému hráči české metalové scény podařilo přilákat do Prahy. Už samotní Pain of Salvation by na v dobrém smyslu pozdvižené obočí určitě vystačili, ale jejich doprovod v podobě nizozemské divy Anneke van Giersbergen a islandských Árstíðir tyto pocity jen umocnil. V neposlední řadě pak do éteru pronikla zpráva, že by se mělo jednat o výhradně akustický koncert, takže příjemné překvapení vyrostlo do podoby potenciálně jedinečného zážitku. A to už je, uznejte sami, opravdu pádný důvod k návštěvě.
A že to je pádný důvod pro opravdu hodně lidí se ukázalo už u vstupu. V polovině schodiště začínající fronta na orazítkování totiž plynule přecházela ve frontu na šatnu a ačkoli jsem na Nové Chmelnici relativně pravidelným návštěvníkem, marně v paměti hledám koncert, kde bych byl svědkem něčeho podobného. Po nějaké té době strávené obhlížením výzdoby chodby však i moje svršky nakonec pokojně spočinuly v útrobách šatny a jsa dosavadním stavem věcí značně vyšťaven jsem zamířil k baru. Rovněž velmi vydatná fronta žíznivých příchozích mi však sebrala další spoustu času, takže jsem z jejích útrob bohužel nerozuměl prakticky ničemu, co k publiku pronesl z backstage vypluvší Daniel Gildenlöw, který tímto celý večer uvedl, a poblíž pódiu jsem se dostal až nějakou dobu poté, co jej vystřídala Anneke van Giersbergen a večer opravdu začal. Anneke, ač v posledních letech vystupuje s kapelou, s sebou tentokrát nepřivezla nikoho dalšího a společnost jí dělala jen a pouze elektroakustická kytara. A kdo má alespoň přibližné povědomí, jakou hudbu Anneke s kapelou po svém odchodu z The Gathering nahrává, ten asi snadno odtuší, že ničím nerušená kombinace kytary a vokálu měla na vyznění samotné hudby poměrně zásadní vliv. Bylo to velmi prosté, rozhodně o poznání intimnější než z desky a v žádném případě se nedá mluvit o čistokrevné reprodukci studiového materiálu. Někoho to mohlo sice trochu zklamat, ale na druhou stranu tahle konstelace okolností vytáhla do popředí samotný vokál, kterým Anneke sebrala srdce milionům fanoušků po celém světě, to moje nevyjímaje. A i tentokrát se ukázalo, že když tahle půvabná a sympatická dáma začne zpívat, jde stranou úplně všechno. Zpívala totiž zcela strhujícím způsobem a s každou další skladbou dávala svým fanouškům další a další důvody, proč jejich vztah k její osobě dále pěstovat a upevňovat. Přitom ale nešlo o kdovíjak seriózní výstup a atmosféra, která v sále panovala byla vyloženě uvolněná a přátelská. Anneke ji vytvářela přívětivým humorem a úsměvy, které posílala na všechny strany a bylo to opravdu potěšení jak pro uši, tak pro oči.
V průběhu nezazněly jen skladby z repertoáru samotné Anneke, respektive Agua de Annique, ale po jednom došlo i na covery The Gathering, Cyndi Lauper a dokonce Anathemy. A právě skladba od Anathemy (pokud mě paměť neklame, byla to “Everwake”) posloužila jako přechod mezi vystoupením Anneke van Giersbergen a islandskými Árstíðir, které program večera umístil na druhou pozici. Byl to přechod velmi elegantní a promyšlený a šestice mužů spíše rozvinula dosavadní náladu do trochu jiných poloh, než aby ji nějak narušili odlišnou hudbou. Ta jejich mi byla předem zcela neznámá, ale netrvalo dlouho a pánové si mě doslova podmanili. Spustili v duchu poměrně melancholické akustické hudby někde na půl cesty mezi folkem a jemným progresivním rockem a znělo to velice dobře. Když ale všichni účinkující postupně předvedli, že jsou obdařeni mimořádnými hlasy, od té chvíle se z velmi dobrého zážitku začal nenápadně stávat zážitek jedinečný. Skvostné harmonie a krásné melodie jak nástrojů (vedle kytar se hrálo i na klávesy, housle a cello), tak všech šesti vokálů působily trochu jako z jiného světa a Árstíðir v jejich přednesu nepolevili ani na chvíli a od začátku do samého konce drželi a udrželi vysoký standard, který jsem předem v žádném případě nečekal. Celé vystoupení bylo poměrně minimalistického ražení, ale přesto hudebně bohaté a nebylo vůbec nic divného, když jsem se čas od času nechal skutečně unést a realita se trochu vzdálila. Bylo to sice poprvé, kdy jsem se s Árstíðir setkal, ale upřímně doufám, že to nebylo naposledy, protože jejich hudba je zcela ojedinělá a v pravém slova smyslu krásná, což toho večera na Chmelnici dokázali více než přesvědčivě.
Přese všechnu tu nádheru, která v uplynulé době zazněla, přišla vhod poměrně dlouhá přestávka, jaké se do té doby neúnavně aktivní publikum dočkalo před samotnými Pain of Salvation. A když už mělo dojít na hvězdu večera, iniciativy se toho večera již potřetí ujal frontman Daniel Gildenlöw (svojí druhou premiéru večera si odbyl během setu Árstíðir, kteří s ním odehráli skladbu “Road Salt”). A začal velmi dlouhým povídáním o konceptu celého turné, důvodech, proč je pódium zařízené ve stylu obývacího pokoje konce sedmdesátých let, a další věcech, které vyústily v konečnou podobu koncertu. Škoda jen, že mu nebylo moc rozumět, protože podle toho, co jsem pochytil, to bylo rozhodně povídání zajímavé. Každopádně když už to vypadalo, že s tím žvanění prostě nepřestane (smích), na pódiu se konečně objevili i ostatní muzikanti a začalo se hrát. Slibně odstartovaný set bohužel záhy narušili nějací retardovaní jedinci, kterým asi přišlo naprosto košer pustit se do sebe v předních řadách a uprostřed první skladby. Léo Margaritovi nemám zastavení setu vůbec za zlé, ale atmosféra šla do kopru a alespoň v mém případě jí zabralo hodně času, než se zase vrátila. Každopádně Pain of Salvation hráli dlouho, takže se to poměrně brzo alespoň srovnalo a mohl jsem tedy věnovat tomu opravdu důležitému. Přiznám se, že nejsem žádným znalcem tvorby Pain of Salvation, takže nevím, jak akustické verze skladeb působily v porovnání s originály, ale z pohledu nezaujatého pozorovatele to znělo velmi dobře a vůbec nebylo znát, že tyto skladby byly původně napsané dost odlišně. Mělo to dostatek technické finesy, snad žádná hluchá místa a absence zkreslených nástrojů v kombinaci s překopanými aranžemi vnesla do prostorů nové Chmelnice poměrně pestrou paletu rozličných nálad, které všechny k sobě poutal lehký sedmdesátkový feeling, jehož dosažení bylo podle všeho cílem.
I tentokrát došlo vedle vlastního repertoáru i na covery a zazněly tak mimo jiné kultovní fláky jako “Holy Diver” nebo “Dust in the Wind” (rovněž akusticky). V závěrečné “1979” si Pain of Salvation na pódium přizvali do té doby s lidmi ochotně debatující Anneke i (snad) kompletní Árstíðir, čímž vzájemnost a provázanost jednotlivých vystoupení došly vrcholu. A byl to závěr opravdu povedený. Přibližně od tří čtvrtin setu mohu už i já hovořit o opravdu skvělém zážitku, který nedovedl pokazit ani druhý pokus již zmíněných idiotů dát si přes hubu. Lidé byli nadšení, Daniel postupně zpřetrhal E struny hned na dvou kytarách a nálada v klubu byla zkrátka ve všech směrech vynikající. Společná úklona všech muzikantů pak udělala formální tečku za koncertem, za který patří Pain of Salvation a nejen jim dík z mnoha důvodů. Když pominu samotné výkony na pódiu, asi největším z nich je přátelská, neformální a velmi netradiční atmosféra, na které si všichni vystupující dali záležet jak na pódiu, tak mimo něj, a která dodala celému koncertu naprosto ojedinělý ráz, díky němuž lze o pražské zastávce turné Pain of Salvation hovořit jako o události hodné zapamatování…
Když tak o tom přemýšlím, docházím k závěru, že deska The Crescent opravdu patřila mezi mé osobní nejočekávanější nahrávky v letošním roce. Jak je to u debutového alba nepříliš známého uskupení vůbec možné? Vlastně úplně lehce, jelikož “Risti” je debutem pouze formálním, nikoliv však opravdovým. Ve skutečnosti skupina funguje již od roku 1995, kdy byla založena, avšak ne jako The Crescent, nýbrž pod jménem Enochian Crescent. Finové se postupem času vyvinuli od syrovější (nicméně stále velmi kvalitní) formy black metalu až kamsi k jeho progresivní verzi, která se v tomto případě vyznačovala tou nejvyšší úrovní, otevřeností vůči dalším vlivem, aniž by postrádala sugestivnost či atmosféru. Kdysi dávno kdosi Enochian Crescent nazval finskou black metalovou elitou, a přestože už si nepamatuji, o koho šlo, do posledního puntíku s ním souhlasím, jelikož minimálně deska “Black Church” a EP “NEF.VI.LIM” jsou opravdové klenoty, kterých si ve své vlastní skromné hudební sbírce vážím opravdu hodně – jak již však bylo řečeno, i předcházející tvorba je bez přehánění úžasná a mám ji velmi rád. Celkově za sebou Enochian Crescent zanechali tři dlouhohrající desky “Telocvovim” (1997), “Omega Telocvovim” (2000) a již zmiňovanou “Black Church” (2006), dále pak dvě výtečná minialba “Babalon Patralx de Telocvovim” (1998) a taktéž zmiňované “NEF.VI.LIM” (2010) a několik dalších neřadových počinů, z nichž z mého pohledu nejpamátnější je asi split “O.B.C.”, na němž Enochian Crescent sdíleli nosič s The True Black Dawn a O (což je jen tak mimochodem také pěkně vypečená sebranka, ti O – milovníkům kvalitního garážového bordelu mohu jen doporučit, to sem ovšem nyní nepatří).
Pro nezasvěcené zůstává nezodpovězenou otázku, co vede relativně zavedenou skupinu ke změně jména po 17 letech fungování. Tím důvodem byl odchod jednoho ze dvou zbývajících zakládajících členů a zároveň jednoho ze dvou hlavních tahounů Enochian Crescent, vokalisty Drakh Wratha, jenž se rozhodl věnovat pouze spřízněným The True Black Dawn. Druhá vůdčí osobnost, kytarista Victor Floghdraki, se v důsledku toho rozhodla činnost stávající kapely ukončit a nadále pokračovat pozměněným jménem, kterýmžto je samozřejmě The Crescent. Předělem mezi oběma formacemi se stal společný split, na němž se objevila úplně poslední skladba Enochian Crescent a úplně první kompozice The Crescent. Odsud už je jen krůček k hlavnímu předmětu našeho dnešního povídání – čerstvému dlouhohrajícímu opusu “Risti”…
Hudební stránka dopadla relativně dle očekávání, neboť hlavní tvůrce hudby zůstal na svém místě, čili se dá myslím vcelku bezpečně prohlásit, že “Risti” víceméně pokračuje tam, kde Enochian Crescent skončili s “Black Church”, resp. “NEF.VI.LIM”. Hlavní změna se tedy – naprosto logicky – odehrává v rovině vokálu, jehož se ujal Hellwind Tuonenjoki, známý též jako Hellwind Inferion, který se již objevil v tak velkém množství formací finské undergroundové scény, že to snad ani nemá cenu vyjmenovávat. V porovnání s ním mi vokál Drakh Wratha osobně přišel mnohem maniakálnější a nepříčetnější, nicméně i Hellwind odvádí naprosto úctyhodnou práci a na svého předchůdce navazuje více než důstojně. Těžko říct, jak bych to viděl, kdyby nedošlo ke změně názvu, dost dobře možná bych už jen z principu láteřil nad nepřítomností Wratha, avšak za nastalé situace mi toto řešení přijde jako nejlepší možné a samotný Hellwind za svůj výkon nezaslouží nic jiného než uznalé pokývání hlavou, neboť po celou hrací dobu “Risti” s jistotou dokazuje, že do kapely nebyl přijat jen náhodou.
Přejděme nyní pomalu k již zmiňované hudební stránce a pojďme si alespoň zhruba povědět, oč se v případě The Crescent jedná, neboť – a to aniž bych chtěl kohokoliv ze čtenářů podceňovat – si dovolím odhadovat, že ne všichni měli tu čest s produkcí Enochian Crescent. V jádru se jedná o progresivní black metal, což je ovšem stále poměrně široký pojem, takže co si pod tím má člověk představit? Inu, ve zkratce řečeno – to nejlepší, co si jen představit dokáže. Nejspíš to teď vyznělo poněkud melodramaticky, což rozhodně nebylo účelem, nicméně hudba The Crescent, potažmo Enochian Crescent je opravdu TAK dobrá. Zdaleka nečekejte nic moc ortodoxního, ačkoliv se tak samotná skupina může na první pohled podle fotografií tvářit – ta muzika má opravdu otevřenou mysl a nebojí se nápaditosti, rozmanitosti, změny temp a nálad i poměrně široké variability v rámci jednotlivých skladeb, ačkoliv se jedná o relativně kratší kusy. Někoho by možná mohlo překvapit, že riffy jsou až nečekaně melodické, přesto se ovšem nedá tvrdit, že by The Crescent vyznívali nějak přehnaně melodicky nebo takříkajíc “měkce”. Výsledkem je poměrně ojedinělý black metal, který stojí někde na průsečíku progresivní, melodické a staroškolské větve svého žánru, avšak s tím dodatkem, že nejblíže má jednoznačně k té první.
Snad jediné, na čem “Risti” tak trochu ztrácí, je v mých očích fakt, že – a nemohu si pomoct, i přes změnu jména – navazuje na fenomenální opus “Black Church”. “Risti” – přestože se jedná o bezesporu úžasnou nahrávku, která mne velmi baví a asi hned tak nepřestane – totiž neobsahuje nějaké nepokrytě fantastické kompozice, jež by se téměř dotýkaly dokonalosti, jako tomu bylo na “Black Church” v případě třeba excelentní “Thousand Shadows” nebo geniální “Ghost of Saturn”, která je ve svých dvou minutách tak sugestivní, až se tomu nechce věřit. Tím ovšem neříkám, že by “Risti” neobsahovalo působivé písně – jako příklad mohu bez sebemenších problémů zmínit třeba uhrančivě vygradovanou “Sielunsyöjä”, lahůdkovým refrénem opepřenou “Lilitu” nebo kontrastně vystavěnou “Maankiertäjä”. Avšak pokud bych měl volit jeden jediný vrchol, nejspíše bych sáhnul po předposlední “Kahdeksas Kuoro” se skvostnými sbory. Jak vám jistě došlo z názvů songů, The Crescent v muzice tentokrát z velké části zpívají svým rodným jazykem (s výjimkou středu nahrávky v podobě “Lilitu”, “Eosphoros” a “Choronzon”), což je z mého pohledu další bonbónek, který ještě o něco dál navyšuje nevšednost už tak nepokrytě zajímavé desky.
Upřímně se přiznám, že jsem na “Risti” čekal opravdu hodně dlouho a také jsem toho od alba hodně očekával – o to více mě pak ve výsledku těší fakt, že konečný výsledek mě nijak nezklamal, ba právě naopak. Sice jsem prohlásil, že “Black Church” si aktuálně cením o něco výše, což je za současného stavu věcí pravda a zcela jasně mohu prohlásit, že kdyby se “Risti” nemuselo poměřovat s tímto opusem, dostalo by ode mě aspoň o půl bodu více, ale to nic nemění na faktu, že se mi nové album velmi líbí, čemuž asi trochu napomáhá i to, že jsem i přes vysoká očekávání překonání “Black Church” nepředpokládal. “Risti” nicméně zcela jasně dokazuje, že tahle skupina má jednoznačně smysl a velikou sílu i po výměně jména a odchodu jednoho z někdejších klíčových členů. The Crescent (Enochian Crescent) tak i nadále patří mezi mé velké oblíbence zcela právem.
Další názory:
Enochian Crescent je kapela, která v jistých kruzích vzbuzuje emoce blízké náboženské oddanosti. Sám jsem s nimi neměl dosud žádnou zkušenost, což jsem se rozhodl napravit poslechem alba “Risti”, vydaného již pod hlavičkou nové inkarnace kapely, The Crescent. “Risti” je plné velmi dobrého melodického black metalu, který sem tam sklouzne k progresivnějším vlnám, jindy se zase ocitne v poněkud folkové zahrádce. Tak či onak je to deska na poslech nesmírně příjemná, poměrně jednotná a zároveň dostatečně rozmanitá, aby posluchače nenudila. Tomu ostatně nahrává i hrací doba stěží přesahující čtyřicet minut, kterou bych ještě nedávno kritizoval jako nesmírně krátkou, ovšem dnes je to pro mne spíše příjemná změna. Velmi mě překvapilo, jak snadno se mi “Risti” dostalo pod kůži už při prvním přehrání, nevím ovšem, jestli nezačne po delší době posluchače nudit. Nic tomu však zatím nenasvědčuje. Kolega nade mnou jistě album rozebral dostatečně, a tak není třeba delších řečí. Za mě jasná a zasloužená osmička. Zajus
Země: Itálie Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.3.2013 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Towards Doom
02. Another Way
03. Behind the Light
04. Storm
05. Reasonance
06. Whirl’s Criterion
07. Le Poison à la Mode
08. Undying Diabolyca
09. Pulse of Awakening
Italská čtveřice Radiance, která pochází z mafiánské Sicilíe, letos vydala své první album s titulem “Undying Diabolyca” a my se mu nyní podíváme trošku na zoubek. Parta složená ze dvou žen a mužské rytmické sekce by mohla na první pohled zaujmout všechny příznivce metalových kapel s ženskými vokalistkami, protože v případě této kapely má zpěvy na svých bedrech naložené Karin Baldanza. Může se vám zdát, že je jasné jak sklo, pro koho je tato nahrávka určená, ovšem zdání někdy tak trochu klame.
Radiance by se rozhodně neměli ztratit v zástupu symfonických metalových kapel s ženou ve svém čele, kterých je jak hub po dešti, a můžou za to dva faktory. Zaprvé, v jejich tvorbě najdeme jen opravdu slabý odvar klávesových ploch, na nějaké symfonické momenty rozhodně zapomeňte. K dobru této kapele svědčí, že jejich tvorba je postavena na progresivně metalových základech, kdy některé riffy podporovány výraznou bezpražcovou baskytarou vyznívají až jako součást technicky death metalové scény, přičemž zvláště odér takových Cynic je z některých momenty jasně patrný. Druhým faktorem, který odlišuje Radiance (alespoň částečně) od zbytku podobných kapel, je neortodoxní vokál Karin, který sice zřídka sklouzne až do operních poloh (vždyť jsme v Itálii, tak to není zas tak překvapivé), ale většinu hrací doby se prezentuje s přirozeným, expresivním zpěvem, který by se neztratil v řadách leckteré avantgardní kapely. Dokážu pochopit, že její zpěv může být někomu na obtíž a do jisté míry i hůř stravitelný, protože sám jsem měl zpočátku problém si na něj zvyknout, ale brzy se tak stalo. Úvodního povídání však už bylo dost, takže si pojďme radši říct, zda to je tak dobré, jak se to na první pohled tváří.
Je a není. Těžko říct. Přestože pozitivní dojmy mírně převládají, skýtá v sobě album jeden velký neduh – stopáž. Tedy abych byl přesnější, ani ne tak stopáž alba jako takového, ale jednotlivých skladeb, které se mnohdy přehoupnou přes hranici osmi minut, na což prostě a jednoduše nemají dostatek nápadů. Ne, že by to byla vyloženě tragédie, ale z celkové šestice regulérních kompozic (úvodní intro, kratičkou instrumentálku “Reasonance” a závěrečné outro nepočítám) se celá čtveřice skladeb neudrží a jednotlivě začnou někdy za půlkou víc nudit, než udivovat. A to je škoda, protože zbylé “Another Way” a “Storm” jsou skvělé kousky, kdy si člověk zvláště v souvislosti s prvně jmenovanou říká, že kdyby taková forma vydržela po celou dobu, tak má co dočinění se zajímavým dílem. Výše uvedené bych dokázal klidně přehlídnout u “Behind the Light”, která je vystavěna docela šikovně a postupnou změnou temp a nálad od klidného úvodu až po závěrečné metalové drama není zas tak marná. Horší už je to ale s “Whirl’s Criterion” se zajímavým brnkaným kytarovým motivem, který skladbu doprovází. Musím říct, že první půlka je fajn, nicméně po zhruba čtvrté minutě už se základní motivy a riff začínají opakovat, že jedině sólo sličné Federicy mě vytrhlo z autopilot-režimu poslechu. Toto bych pak mohl aplikovat i na zbylé dvě skladby, které se rozjíždějí velice slibně, nicméně časem mi dělalo problém se s nimi sžít v celé jejich délce. Celkem tři instrumentální kousky, kdy každý zastává na albu jiný úděl, jsou naprosto zbytečné a díky autorům za jejich kraťoučkou stopáž, která kompenzuje jejich nezáživnost. Na neznámou kapelu mě mile překvapil profesionální zvuk, kterým bylo album obdařeno. Kytarové riffy, které jsou jinak velmi výrazně ovlivněny postupy tolik typickými pro Iron Maiden, jako třeba v “Le Poison à la Mode”, jsou pěkně útočně agresivní, bicí to jistí zezadu a bublající jazz metalová basa je tak akorát čitelná, takže si příznivci tohoto nástroje můžou zachrochtat blahem.
Je fakt, že na papíře to znělo líp, než to ve výsledku dopadlo. Vady na krásy jsou sice zanedbatelné, nicméně pořád jsou hezky vidět a celkovou krásu kazí. Z mého pohledu “Undying Diabolyca” přináší pro Radiance jedno zásadní ponaučení, a sice zkrátit některé skladby a získat tak pevnější půdu pod nohama, která se jim pod tíhou snahy o komplexnější dílo leckdy bortí pod nohama a ztrácejí tak rovnováhu. Stále jsem byl na vážkách, kam se při závěrečném hodnocení přiklonit a věřte, že to nebylo zas tak jednoduché, protože v průběhu posledních týdnů jsem se pohyboval na škále od počáteční nadšení reprezentujících sedmi, do průměrných pěti bodů. Několik nedávných poslechů mě však stále debut Siciliánů docela bavil, takže i přes popsané nedostatky, které jsem si já dokázal najít, je to stále deska, která jen tak nevyprchá a jež by mohla minimálně fanoušky chytrého metalu slušně poškádlit.
To je mi milé překvapení z karlovarských luhů a hájů! Od téhle smečky jsem asi čekal všelicos, ale že mi jejich materiál skoro vezme vítr z plachet, to jsem fakt nečekal. Místo tuctového nu-metalu, který jsem tak nějak očekával, se na mě vysypala zábavná směska moderního progresivního hardcoru, navíc ještě s výtečným zvukem a velkými mathcorovými přesahy. Lámané rytmy bicích a kytary hrají prim. Když si na stránkách kapely přečtete výčet oblíbených kapel, jako jsou Fear Factory, Mnemic nebo Meshuggah, dá se tušit, odkud bude vítr vát.
Co jsem tak projížděl starší materiály Unnecessarity, přišlo mi, že občas postrádali schopnost vyvážit poměr elektronických vsuvek, samplů a té tvrdší složky své hudby. Tady se sice start téměř půlhodinového materiálu v podobě úvodní skladby “Rey Cerebro” nese ve zběsilých rytmech drum’n’bass, které je ale vzápětí přeřváno technickou hrou všech přítomných a divokým Guanovým řevem. Samply a různé ruchy muziku na “Humano” téměř neopouští, ale víceméně nepřijde chvíle, kdy by si člověk musel stěžovat. Rytmická souhra je tu opravdu na vysoké úrovni a já fakt musím smeknout klobouk před všemi těmi figurami. Obzvlášť obdivuji schopnost bubeníka Urquella si všechny ty pasáže zapamatovat a do puntíku přesně je odehrát. To samé v bleděmodrém platí i o zbytku kapely. Vždyť kytaristovi Detherovi se musí ty sekanice taky někdy pěkně motat. Naživo nejspíš fuška.
Skladby jsou ve většině složité na poslech od začátku do konce, linie se občas špatně následuje, protože chvílemi se některé riffy stávají dost repetitivní. To je pak člověk rád za zvolnění, jakým je výborná saxofónová pasáž ve skladbě “El Hambre”, nebo melodický refrén v bezmála sedmiminutové “Variante”. Co se týče “čistších zpěvů”, tak mi moc pod vousy ale nejdou. Většinou zní hodně zvláštně a chvílemi i nemístně, ale do “Variante” jsou naroubovány trefně. Tahle písnička patří nejspíš k vrcholům celé šestiskladbové kolekce, její motivy jsou neustále rozvíjeny dál a dál, nezasekávají se na místě, jak se tomu občas přihodí. Někdy je těch pět minut na to arytmické sekání příliš dlouhá doba. Přesto se určitě kapele nedá upřít vysoká hráčská úroveň. Album pokračuje v podstatě v jasně nastaveném stylu až do konce. Končí krátkou notickou “Dogs of Village” v angličtině, na které se podílel jako host Decore (spřízněná duše z karlovarské scény, zpěvák Animal Resources). V podstatě taková uvolněná silně elektronická depresivní tečka za celou kolekcí.
Na zajímavosti kapele přidává to, že má většinu skladeb nazpívanou ve španělštině, což je samozřejmě pro českou kapelu dost netypický jazyk. Těmhle futuristickým šílencům ten jazyk ale šíleně sluší, a pokud trpíte odporem k jiným jazykům, než je angličtina, nemusíte se bát, to, že je to odlišné, ještě neznamená, že je to nějak zvlášť rušivé. Jen škoda, že se do jinak krásně vyvedeného digipacku nevešel booklet s texty (aspoň ve španělsko/anglické modifikaci), docela by mě zajímalo, o čem tahle deska je. Podle hudební náplně asi nepůjde o radostné kytičkové popěvky. Přestože si stojím za tím, že občas mi z poslechu něco přijde takové uměle natahované, rád bych se s kapelou setkal naživo a zjistil, jestli má takové koule, jaké čouhají z nahrávky. Rozhodně jsem rád, že v Čechách vznikají takové počiny, za mě určitě nadprůměr.
Země: Norsko Žánr: progressive black / death metal Datum vydání: 11.3.2013 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Against the Grain
02. Image of Time
03. Southern Shores
04. Hymne til havet
05. Culmination of the Enigma
06. Times of Yore
07. Rise Against [bonus]
08. To the Core
09. Floating on the Murmuring Tide
Když jsem přibližně před rokem a půl začínal psát hudební recenze, měl jsem několik vysněných kapel, jejichž hudbu jsem chtěl čtenářům představit. Šlo samozřejmě o mé hudební favority, převážně ty, jejichž tvorbu jsem považoval za nedoceněnou. Na několik z těchto interpretů již došlo a dnes jsou na řadě další – norští progresivci In Vain – a já zjišťuji, že jsem na svá bedra tentokrát naložil úkol nelehký. Proč tomu tak je vysvětlím na následujících řádcích.
In Vain hudební scénu zaujali již svým debutem v roce 2007. Album “The Latter Rain” znělo nesmírně vyzrále, přetékalo hudebními nápady a mohlo se chlubit jejich precizní realizací. Mám-li být zcela upřímný, “The Latter Rain” by se mohlo snadno řadit mezi desítku mých nejoblíbenějších metalových alb. S jeho nástupcem “Mantra”, které po několika odkladech spatřilo světlo světa v roce 2010, to bylo zpočátku stejné. Vysoká kvalita, skvělé nápady, bezchybná realizace. Pravdou však je, že zatímco debut se v mých očích stále skví jako blyštivý diamant, jeho pokračovatel během posledních tří let maličko zeslábl, ztratil trochu kouzla a částečně upadl v zapomnění. Řečeno čísly, jestliže debut je stále jasná desítka, “Mantra” bych dnes ohodnotil hodně silnou devítkou.
Zdlouhavý úvod sloužil jen k tomu, abych přiblížil, o jaké úrovni zde mluvíme. In Vain jsou špičkovou kapelou už deset let po svém založení a tak od nich nelze očekávat nic než čisté zlato. V hrubých obrysech by se dalo říct, že se In Vain drží ve vyjetých kolejích – pokud tak můžeme označit melodický a progresivní metal sahající k jeho deathovým i blackovým odnožím. In Vain se nikdy nebáli přitlačit na pilu, nasadit rychlé tempo a krkavčí vokál, stejně tak ovšem rádi zvolňovali, pracovali s jemnými melodiemi a využívali čistého zpěvu. Právě zpěv je první věc, která vás na novince zaujme. Stejně jako v minulosti jde o jednu z nejzajímavějších stránek alba. Zatímco u většiny kapel je standardem jeden zpěvák a několik hlasových poloh, In Vain sází na pětici hlasů sahajících od čistého zpěvu přes hluboký murmur až po jedovatý jekot. Společným jmenovatelem je jejich preciznost. Žádný zpěv na “Ænigma” nikdy nezní falešně či jednoduše nevkusně, vše je promyšlené a skvěle zvládnuté. Na rozdíl od minulosti zde má vyšší váhu čistý zpěv, což vyvažuje hudba samotná, která na mě působí o něco tvrdším dojmem. Téměř každá skladba je ověnčena silným refrénem, který se snadno zaryje do paměti, ovšem ne vždy má roli hlavního motivu.
Z pohledu kompozic samotných se může zdát, že kapela ubrala na komplikovanosti skladeb. Jelikož kapela méně často zpomaluje, skladby plynou přímočařeji. I tak ale nejde při prvních posleších o úplně jednoduchou záležitost a deska tak svá tajemství uvolňuje opravdu pomalu a postupně. Svou roli zde hrají nenápadné, ale mocné orchestrace. Nějaký ty klávesy nalezneme všude, oproti předchůdcům jsou však již téměř výhradně čistě náladotvornou záležitostí. I tak ale i zde kapela odvedla práci bezchybnou.
U alba, jakým je “Ænigma”, by možná nebylo nejvhodnější popisovat jednotlivé kompozice, protože svou sílu vyjeví spíše jako celek než jako jednotlivé části. I tak se ale o pár klíčových bodů pokusím. Otvírák “Against the Grain” navazuje na tradici, kterou In Vain začali skladbou “Captivating Solitude” na minulém albu, tedy pár sekund dlouhý úvod následovaný okamžitým nástupem tvrdého metalu. Již v první minutě napočítáte tři zcela odlišné vokály, aniž by však hudba působila jakkoliv přeplácaně. Skladba se točí okolo silného refrénu, ovšem kromě něj může nabídnout mnohé další pochoutky, zmiňme třeba masivní, avšak nesmírně melodický závěr. “Image of Time” je komplikovanější, klíčovou roli zde hrají výtečné bicí a několik vyloženě nádherných momentů, o něž se zasloužily kytary. Pravý skvost pak přichází v její druhé polovině: změna tempa, několik různých nálad a nádherná kombinace mnoha vokálů. “Southern Shores” je krátká akustická předehra stavící základy pro “Hymne til havet”, která je, jak se píše již v jejím názvu, skutečnou hymnou s již tradičně skvělým zpěvem a povedeným sólem.
“Culmination of Enigma” asi nejvíce připomíná starší tvorbu a skoro bych se nedivil, kdyby byly její základy položeny již v době, kdy kapela připravovala své minulé album. Kytarově zaměřená kompozice srší energií a v její druhé polovině přijde i vytoužené zvolnění, atmosférické povídání nápadně připomínající indiánskou “Wayakin (The Guardian Spirit of Nez Perce)” z již zmíněného alba. “Times of Yore” je dalším skvostem s výtečnou souhrou kytar a neúnavnými kopáky. Schopnost Stiga Reinhardtsena nezvolnit ani v jemnějších momentech jsem obdivoval už na debutu a nejinak tomu je i na dnes recenzované desce. Netradičním krokem je umístění bonusové skladby “Rise Against” již na místo sedmé stopy alba, tedy na ne jeho úplný konec. To však vůbec nevadí – píseň zapadá, kvalitativně se svým společnicím snadno vyrovná a její jediná slabost tak tkví snad v podobnosti s “Culmination of Enigma”. Blížíme se konci alba. “To the Core” je nejtvrdší skladbou, neúnavně drtí posluchačovy ušní bubínky a to i přesto, že v její druhé polovině hlavní roli převezme čistý zpěv.
Vše směřuje k závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”, která je se svými devíti minutami nejdelší skladbou alba. Elegantně shrnuje všechny důvody, proč je hudba In Vain tak výjimečná. První minuta se odehraje ve víceméně tradičním duchu atmosférického metalu s vlivem hned několika jeho odnoží. Kouzla se začnou však dít až v minutě druhé, kdy skladba zvolňuje a prostor dostává nádherný saxofon. Ke stejnému účinku ho kapela využila ve skvělé “I Total Triumph” z debutového alba, a i když to byla skladba o něco silnější, i zde jde o příjemné překvapení. “Floating on the Murmuring Tide” několikrát změní tempo, přijde jemné kytarové sólo a ke konci i další chvíle pro saxofon. Vše do sebe skvěle zapadá, a proto je pro mě závěrečná skladba nejlepší písní alba, byť je jen o chloupek lepší než její kolegyně.
Nyní se vraťme k zodpovězení otázky, proč pro mě není recenzování třetího počinu In Vain pouze radostnou záležitostí. “Ænigma” totiž není dokonalá. Totiž, ona vlastně dokonalá je, a v tom tkví její potíž. Dlouho jsem si lámal hlavu hledáním, co mi na albu nesedí, proč z něj nejsem tak nadšený jako z alb předchozích. Jediné rozumné vysvětlení je, že jeho až laboratorní preciznost tak trošku odstraňuje všechnu zábavu. Jeho čistota a bezchybnost kazí jeho charakter. Přestože je emotivní a má silnou náladu, působí sterilně.
Jak tedy takové album ohodnotit? Rozhodně to není jednoduché. Jediná má výtka je čistě subjektivní. Jinak jde o album excelentní, jak již bylo řečeno na předchozích řádcích. Bodově to vidím na 8,5/10, což je i tak číslo opravdu vysoké. “Ænigma” je, jednoduše řečeno bezchybné, ovšem postrádá šarm svých dvou starších bratrů. Sám se k němu nejspíše moc často vracet nebudu, ovšem to neznamená, že ho nemůžu doporučit vám. In Vain každopádně zůstávají jednou z nejzajímavějších kapel v progresivním extrémním metalu.
Další názory:
Nory In Vain bedlivě sleduji již od jejich debutu “The Latter Rain” a prozatím mě tato kapela ještě nezklamala, ba právě naopak – i na svém třetím majstrštyku “Ænigma” dokazuje, že jde o záležitost nesmírně kvalitní, vlastně jde možná o doposud nejlepší desku In Vain. Z prvních dvou počinů u mě s odstupem času vede “The Latter Rain”, ovšem “Ænigma” jej kvalitou podle mého vyrovnává a navrch vyhrává na větší vyrovnanost, která ovšem skupině nijak nezabraňuje v tom, aby šlo stále o poslech velmi rozmanitý a doslova narvaný nápady. Dovolím si tvrdit, že jisté momenty jsou takřka dokonalé, nebo se dokonalosti přinejmenším blíží. Taková je třeba čistě zpívaná pasáž “Against the Grain”, která se poprvé objeví okolo dvou a půl minut, nesmírně působivý závěr “Image of Time” (asi půjdu proti proudu, ale “Image of Time” bych pod nátlakem zvolil jako nejlepší skladbu “Ænigma”) nebo některé klávesové rejstříky v “Culmination of the Enigma”… ono by se toho ale našlo o dost víc… Řeknu to jinak, jak moc si těchto Norů cením – pokud existuje jedna jediná kapela, jež se v budoucnu stane králem progresivního metalu, já osobně bych všechny svoje prachy vsadil na to, že to budou In Vain. A to už něco znamená! H.
In Vain jsou tak trochu nadpozemský úkaz a svým novým albem jedině potvrzují, že renomé, jaké si vydobyli deskami “The Latter Rain” a “Mantra”, je zasloužené každým coulem. “Ænigma” sice není tak členité jako oba jeho předchůdci a nepřekvapuje ani nečekaným feelingem, jako se to povedlo “Mantra” a její jedinečné jižanské náladě, ale ve své relativní (a tu relativitu je zde potřeba opravdu hodně zdůraznit) prostotě opět exceluje. Je to dech beroucí kombinace pěti zcela fenomenálních vokálů a bezmála dokonalé instrumentální stránky, která fascinuje propracovaností a skladatelskou vyzrálostí, jaké není napříč hudebním spektrem rozhodně na rozdávání. Na “Ænigma” není jediná slabší skladba, jen osm klenotů. In Vain se s touto deskou dostali na dohled od geniality. Pokud se v budoucnu ještě překonají a pokud je na světě nějaká spravedlnost, nejenže to bude další nádherný hudební zážitek, ale sama kapela dosáhne na nesmrtelnost. Na shledanou v Top5 2013… Ježura
Třetí album severských progresivců In Vain, které se schovává pod titulem “Ænigma”, je jasným důkazem, jak tahle kapela roste s každým dalším počinem, který vypustí do světa. Neřekl bych, že se stylově koná nějaká revoluce, protože od minulé “Mantra” zůstala zachována všechna poznávací znamení, nicméně komplexnost a technický pokrok je patrný hned v průběhu první písně “Against the Grain”, která se nese v duchu toho nejlepšího z Opeth, ale stále s dodatkem vlastního ksichtu, jejž už není problém rozpoznat. Těžko vybírat skladby, které by nějak vyčnívaly, protože síla “Ænigma” tkví především v její celkové vyrovnanosti a nápaditosti. Je jedno jestli jste příznivci kratších a přístupnějších songů jako “Image of Time”, nebo naopak rozmáchlých atmosférických ploch, ve kterých je každý tón dotažen do absolutního detailu, jako v závěrečné “Floating on the Murmuring Tide”. Každý by si měl najít to své, což sice obvykle zavání jistou prvoplánovitostí, či naopak roztěkaností materiálu, ale v případě In Vain je to myšleno v dobrém smyslu slova. Skvělá deska, u které nemám žádné obavy, že by příznivce progresivně laděného death metalu nepotěšila. Závěrečné hodnocení snad vystihuje fakt, že “Ænigma” je doposud nejlepším albem tohoto souboru, na které rozhodně nebude lehké navázat. Kaša
Vtěsnat a co nejpřesněji vystihnout své pocity z aktuálního počinu Norů In Vain do jednoho krátkého odstavečku, je úkol vskutku nelehký. Ostatně, nacpat slušné kvantum superlativů na pár řádek tak, aby výsledek nevypadal podobně, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, se nepovede hned tak komu – stejně jako nahrát pestrou a propracovanou desku naditou nápady od sklepa až k podkroví, kterou “Ænigma” rozhodně je. Na ploše necelé hodiny In Vain vystřídají opravdu úctyhodnou směsku nejrůznějších podob, ať už instrumentálních, ale především vokálních. Pětice hrdel svůj potenciál rozvíjí v plné šíři a nezbývá mi než smeknout, jak ve všech případech působí vokály přirozeně a jsou s pečlivostí In Vain vlastní zasazeny do příslušných aranží. Ty jsou vyšperkované do posledních detailů a nic není ponecháno náhodě, celá nahrávka se nese v duchu vyrovnanosti a zastoupení tvrdých pasáží, melodických vyhrávek a atmosférických ploch, je zhruba stejné. Nemohu tvrdit, že bych některou z těchto poloh vyloženě preferoval, přesto mi “Ænigma” o maličko více sedí v klidnějších pasážích, melodických vybrnkávačkách doprovázených čistým zpěvem. Stejně tak nemohu ani tvrdit, že by zbytek alba jakkoliv zaostával, provázanost jednotlivých prvků v kompaktní celek funguje, jak má, a výsledný dojem, nabízející n+1 neskutečných, ba téměř dokonalých momentů, riffů, melodií, je bezezbytku pohlcující. Atreides
Ačkoli In Vain vytvořili poměrně odlišné dílo oproti předchůdci “Mantra”, neznamená to, že by šli kvalitativně dolů a poklesl jejich extrémně vysoký nadstandard, který kapela již od počátku svého účinkování předvádí. “Ænigma” je album méně atmosférické, ale na druhou stranu přímočařejší, hýřící nápady a náhlými zvraty. Norové se na desce nepouští do nějakých kvapíků a drží své tempo na uzdě. A právě z toho září jakási aura vyzrálosti a rozvážnosti, která se nad posluchači vznáší po celé délce. In Vain předvádí strhující vokální vystoupení, doprovázené neméně důležitými kytarami, což tvoří perfektní mix, který je nejvýstižněji zvěčněn zřejmě ve druhé “Image of Time”. I když je album opravdu silné jako celek, několik momentů přeci jen vypíchnu, namátkou třeba náhlá zvolnění temp a užití mluveného slova v písních “Culmination of the Enigma” či “Rise Against”. Dále zmíním již probrané, refrén “Image of Time”, který si budu pobrukovat ještě hodně dlouho, nebo závěrečnou “Floating on the Murmuring Tide”, která víceméně dokonale demonstruje to, co jsem napsal v celém svém příspěvku výše, a je zřejmě tím nejlepším, co seveřané na novém albu vyplodili. Mé hodnocení je takové, jaké je a neptejte se mě, proč není ještě vyšší, když jsem vlastně nevyslovil známky kritiky… sám nevím. Skvrn
Země: Francie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 14.1.2013 Label: Holy Records
Tracklist:
01. L’art chorégraphique de la transe
02. Forces conspiratrices
03. La bonté du roi pour son peuple
04. Les ombres de Dantes
05. L’arborescence du lys
06. Desponsation
07. Gigantomachie
08. Nouvelle parole
09. Charmantes castratrices
10. Suis-je misandre ?
11. Lycaon (Omophagie communiante)
12. Ænigma Mystica
Nevím proč, ale přijde mi, že se francouzská metalová scéna vyznačuje něčím speciálním. Není to nic konkrétního, ale přesto si snad u každé francouzské kapely, jejíhož poslechu jsem si dopřál, všiml jakési svérázné nátury, jaká se jinde nevidí. No a ani Misanthrope nejsou výjimkou. Ač jejich jméno velkému procentu metalové obce asi moc neřekne, jde o kapelu letitou a v jistých kruzích až kultovní, takže když jednou za čas vydají novinku, určitě stojí za to jí nějakou pozornost věnovat. Tentokrát jim to sice trvalo dlouhých pět let, ale jejich čerstvé album nesoucí název “Ænigma Mystica” je již nějakou tu dobu tady, takže je pomalu na čase ujasnit si, co si pro nás Misanthrope po pětadvaceti letech aktivity připravili.
Přiznám se, že nejsem znalcem předchozí tvorby téhle skvadry, takže se ode mě sotva dočkáte erudovaného srovnání s minulými deskami. Namísto toho se pokusím posloužit zkušeností nezkreslenými dojmy, jaké na mě album “Ænigma Mystica” zanechalo. A jestli jsem v úvodu hovořil o zvláštním charakteru francouzského metalu, obecně se dá říct, že právě tak zvláštní jsou ty kýžené dojmy z “Ænigma Mystica”. Čistě faktograficky by se hudba, jakou Misanthrope vměstnali na hodinu a šest minut dlouhou desku, dala klasifikovat jako svérázný průnik death metalu, thrash metalu, avantgardy a špetky progrese s tím, že ani jedna z těchto složek nedominuje nad těmi ostatními. Ta hudba ze všeho zmíněného čerpá, ale zachovává si neutrální a dost obtížně zařaditelný charakter. Je to zkrátka metal, ale hodně, hodně unikátní. Taková netradiční muzika potom není úplně jednoduchá na zpracování a některé těžší skladby svoje hodnoty posluchači odhalí až po nějaké době. Popravdě, první, co mě ve spojitosti s “Ænigma Mystica” napadne, jsou místy poměrně netradiční a určitě ne prvoplánově líbivé melodie, na které je potřeba si nějakou dobu zvykat. Po nějaké době se sice uši nakonec podvolí, ale i tak je zde patrné, jak některé skladby vyžadují dostatek soustředěné pozornosti, aby mohli zafungovat v plné šíři. Takhle z fleku mě napadají především “L’art chorégraphique de la transe” a “La bonté du roi pour son peuple”, jejichž umístění na samotný začátek alba by mohlo ne až tak vytrvalého posluchače celkem snadno odradit. Zdaleka ne vždy jde ale o takový (berte prosím relativně) záhul na mozek a řada skladeb je i při zachování jednotného výrazu desky a čitelného skladatelského jazyka příjemně přímočará a čitelná a dokonce je tu k nalezení i velice umírněný a chce se mi říct na poměry desky až baladický kus. Výjimečně dokonce dojde i na veskrze melodickou kytarovou erupci, a třeba ta v “Gigantomachie” je bezesporu jedním z vrcholných momentů desky. I při své relativní posluchačské náročnosti je tak “Ænigma Mystica” vesměs pestrou nahrávkou, což je jedině ku prospěchu věci.
Velmi zajímavý je zvuk alba, a to hned z několika úhlů pohledu. Samotné nazvučení a zkreslení kytar je poměrně netradiční a nějak nevím, jak ho výstižně popsat. Trochu plastové? Možná. Zní to, jako by to pánové hráli živě? Také na tom asi něco bude. Každopádně když si na to člověk zvykne, zní to opravdu dobře a hlavně si to člověk nesplete, což je v současné době docela výjimka. Zaujme rovněž výrazná baskytara, jejíž linky častokrát všem těm neokoukaným melodiím a riffům značně přidávají na jejich neokoukanosti a lehkému “mindfuck” faktoru. Druhou zásadní záležitostí, díky které “Ænigma Mystica” zní tak, jak zní, je využití francouzštiny ve všech textech. Je to jedna z těch věcí, které řadu francouzských kapel posouvají zase o kousek mimo hlavní proud klasické metalové produkce a stejně jako v případě metalcorových Eths musím i zde za tento přístup vyseknout autorům poklonu. Francouzština totiž v kombinaci s takovým extrémním metalem zní opravdu luxusně, a když se k tomu připočítá výrazová variabilita Phillipa Courtoise, je bez pochyb, že vokální stránka “Ænigma Mystica” je opravdu nesmírně vydařená.
Jak vidno, “Ænigma Mystica” je po všech stránkách povedená deska. Je tu však přeci jen jedna věc, která jí v mých očích trochu škodí. Tou věcí je její délka, kterou při povaze materiálu shledávám opravdu trochu přestřelenou. Vzhledem k tomu, že “Ænigma Mystica” rozhodně není deskou, která by fungovala jako podklad k jiným činnostem, je potřeba celkem soustředěný poslech a po třičtvrtěhodině takového soustředěného poslechu začíná posluchačova pozornost poněkud upadat. Navíc, muzika je to sice vysoce kvalitní, ale nalijme si čistého vína – není to až takový ultra trhák, který by více než hodinovou stopáž bez zaváhání utáhl sám o sobě. Ve finále tedy nemůže aspirovat na mety nejvyšší, ale i tak se jedná o velmi vysoký a neokoukaný standard, který má rozhodně mnoho co nabídnout a já ho mohu bez váhání doporučit všem příznivcům ne úplně tradičního metalu.
Další názory:
I přes věhlas a uznání, jaké jméno Misanthrope má, se mi tahle francouzská skupina vždy vyhýbala… nebo spíše já jí. A asi by to pokračovalo i nadále, pokud by nepřišlo na recenzi, díky níž jsem se s vidinou, že muziku Misanthrope konečně pořádně ochutnám, pustil do poslechu “Ænigma Mystica”. Musím uznat, že v podstatě hned po prvním dohrání alba mi bylo jasné, proč jsou Misanthrope v jistých kruzích až kultovní kapelou, jelikož ta muzika je svým způsobem opravdu ojedinělá a takříkajíc dostatečně “pošukaná”, aby si ji člověk hned s tak něčím nespletl, čehož si rozhodně cením. Hudba je to velmi členitá, proměnlivá a v podstatě ve všech ohledech, jaké si jen vymyslíte, velice propracovaná – netriviální, do jisté míry nezaměnitelná, technicky vypiplaná, plná kvalitních nápadů a variability. Ze všech těchto ohledů Misanthrope bezezbytku splnili má očekávání. Druhou věcí je ovšem to, že si i přesto všechno si nejsem úplně jistý, jestli to budu mít chuť poslouchat i do budoucna… nechápejte mě špatně, “Ænigma Mystica” je zcela jistě vysoce kvalitní nahrávka, což samozřejmě uznávám, jen to není to pravé pro osobu, jako jsem já. Pokud jste ovšem trochu více orientovaní na death metal a chcete desku, která není úplně tradiční a která je opravdu hodně dobrá, pak vám s naprosto klidným svědomím novinku těchto Francouzů mohu doporučit. Nicméně i přes malinko schizofrenní hodnocení si Misanthrope (konečně!) získali můj respekt, který jim bezesporu náleží… H.
Země: Česká republika Žánr: progressive / death metal Datum vydání: 20.6.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Their Eyes
02. Destined
03. Summer Nights
04. Green Hell
05. Balance
06. Closing the Gate of Senses
07. You Will Never Fly Again
08. Bad News
09. Transylvanian Highway
10. The Tragedy of Being Born
Historie české partičky StrangeFeelings sahá až někam do roku 2001, kdy se dalo dohromady pár nadšenců death metalu. Trvalo to sice trošku déle, než se posluchačstvo dočkalo nějaké oficiální nahrávky, protože až v roce 2005 se ke kapele připojil zpěvák Jakub Trnavský, a tak teprve v roce 2007 přišla na svět první řadová deska s titulem “Fractality”, která přinesla nepříliš originální, ale poctivou kombinaci technického death metalu a thrash metalové zběsilosti, což je spojení, které já osobně můžu, takže k novince jsem přistupoval příjemně naladěn. K mému překvapení však prodělala kapela mezi svým prvním a aktuálním albem “One More Last Day” menší stylový přerod, protože aktuální tvorba kapely má mnohem blíž k progresivnímu metalu s thrash/death metalovými stopovými prvky, což zní stále dobře na papíře, ale v reálu už to taková sláva není.
Ale čert to vem, říkejme tomu prostě metal. Zvuk studia Hostivice je na desce znát, a přestože by se malé rezervy najít daly (zejména nazvučení zpěváka, který se v záplavě nástrojů místy ztrácí), tak to není nic, co by tahalo za uši, a něco málo přes půl hodiny hudby, které druhé album StrangeFeelings přináší, celkem solidně šlape. Tedy, abych byl přesnější, zpočátku tomu tak bylo, ale s přibývajícími poslechy jsem zjišťoval, že mi toho poslech “One More Last Day” příliš nedává. Ne, že by to bylo zas tak špatné, protože řada momentů má nějaký nápad, ale když jsem desku slyšel víc než desetkrát, tak už se mi zkrátka začínala zajídat. Ze všeho nejvíc to pak platí o vokálu dnes už bývalého zpěváka Jakuba, který když přitlačil na pilu, tak je všechno v pořádku, ale jakmile sklouzl do mezí civilnějšího projevu, tak už to taková sláva není. Jeden příklad za všechny je jinak slušná “Destined” s barvitými kytarovými plochami, které zpěvák svým projevem trestuhodně zařízl.
Jak už to tak bývá, nese “One More Last Day” na svých bedrech písně povedené více i méně. Z desítky skladeb bych okamžitě vyškrtl dvojici zbytečných instrumentálních meziher, které nic neřeší a hlavně albu jako celku vůbec nic nepřináší. Význam “Balance” a “Bad News” je mi tedy skutečně zapovězený jako integrály při studiu matematiky. Do kategorie ne už zbytečných, ale pořád slabých songů bych pak zcela jednoznačně zařadil “Summer Nights” se zbytečně utahaným úvodem a předvídatelnou strukturou a třeba ještě “Transylvanian Highway”, jež mě zaujala tak možná sekaným riffem, ale to je asi tak všechno. Tak někde na půli cesty stojí “The Tragedy of Being Born”, jejíž šlapavější pasáže s drsnými vokály jsou slušné, ale ten zbytek, který staví na nudném riffu a stejně působící vokální lince, už nestojí za nic a nezachrání to ani zajímavý akustický kytarový moment v druhé polovině. Dalo by se říct, že bych takto mohl vybrat takřka celý tracklist, ale to bych působil až moc škarohlídsky a jednalo by se spíš o jednotlivé momenty než o skladby jako celek.
Začátek alba je o něco pozitivnější, protože “Their Eyes” představuje tu nejreprezentativnější píseň celé desky. Kombinace ostřejších pasáží s klidnějšími výjezdy funguje dobře, a protože je tato skladba vokálně jedna z divočejších, tak jsem zapomněl na svůj osobní vkus, do kterého se mi zpěvák ve většině písní prostě netrefil, a “Their Eyes” je důkazem toho, že to jde. Ještě bych se vrátil ke zvuku a pochválil nazvučení baskytary, která nestojí na vedlejší koleji, a hlavně v těch klidnějších momentech jsem si ji opravdu vychutnával. O “Destined” již pár slov padlo, takže jen doplním, že její vrchol přichází ve střední pasáži, která se díky sólové kytaře a harmoniím začne vymykat zbytku desky a i přes zprasený vokál je to pořád jedna z těch lepších skladeb. Co se mi však naprosto trefilo do vkusu, je úderná rychlovka “Green Hell”. Skoro až death’n’rollové tempo a celková nálada mi připomněla Entombed. Jo, kdyby se v podobných vodách nesl i zbytek desky, tak bych se vůbec nezlobil. Death metalová “Closing the Gate of Senses” rovněž neurazí a možná jí mohla být dopřána delší stopáž, protože mi přišlo, že ještě než skladba stihla řádně vygradovat, tak přišel její konec. Po půl hodince přichází kýžený konec a mně v hlavě neutkvělo víc než pár skladeb a především několik opravdu povedených momentů.
Těžko StrangeFeelings na jejich druhém řadovém albu nějak hodnotit. Přestože bych nechtěl popírat potenciál, který v sobě nahrávka skrývá (rozmanitost a fakt, že i přes nepřeslechnutelná hluchá místa to pořád slušně šlape), tak pořád deska jako celek působí nudně a strašně průměrně. V dané váhové kategorii bych prostě radši sáhl někam jinam. “One More Last Day” se tak nakonec stalo větším oříškem, než jsem předpokládal. Kdybych to měl nějak rezolutně utnout, tak bych vás všechny vyhnal ven a běžet si desku sehnat, abyste si přidali své vlastní hodnocení, protože já jsem stále na vážkách, takže to zapíchnu pěkně uprostřed na slušné pětce.
