Archiv štítku: progressive metal

Interviews

In Vain (2013)

Napsat komentář
In Vain - Ænigma
Country: Norway
Genre: progressive black / death metal

Questions: H., Ježura
Answers: Johnar Håland
Number of questions: 17

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Hello! If you don’t mind, I would like to start with a few questions about In Vain’s history. The band was founded in 2003 and your first demo was released one year later. I couldn’t find anywhere whether any of the founding members, including yourself, has played in any other band as of time when the band was born so I’d like to ask if you have played anywhere before In Vain. I’m asking that mainly because even your early works “Will the Sun Ever Rise?” and “Wounds” sound very sophisticated to me – so much that it might be a little bit difficult to believe they were created without any previous experiences with playing music. Could you please tell us something about your musical activities before In Vain (if there are any) and also what was the main motivation to form the band?

HI! I used to play in a metalcore band called Lodestar. That is many years ago. Currently I have a hardcore band together with our bassist Kristian. It’s called From Strength to Strength and please check us out on Facebook https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Our debut album is ready, but since Kristian is currently studying in the US, it is hard to stay active without his vocal duties. So the record is put on hold as of now.

Sindrehar done vocals on Myrkgrav’s debut album and he is currently active in the Doom Metal band Funeral. Our other members have had other side projects, but nothing well known.

You have re-recorded some songs from your first efforts on your later albums – both “The Latter Rain” and “Mantra” contain those older tracks (although just as a bonus in case of “Mantra”). However, there are still some songs left in your early era only. Do you think it might be ever possible “resurrect” also those someday? Or do you plan to focus on creating the new music only in the future?

I doubt we will ever re-record any more songs. To be frank, I actually prefer the original versions of all the songs we ever re-recorded. Additionally, we should also keep some songs exclusive for the early EPs.

I actually listened to “Wounds” and “The Latter Rain” recently again and compared to “Ænigma”, the metal elements sound more raw to me but still a little more avant-garde, while the new album seems more consistent and complex (yet without losing variety) to me. How do you see In Vain’s early works from the distance of a few years? Do you listen to them from time to time? I have to confess that I still love “The Latter Rain”, maybe because it was your first album I heard. Some songs like “Their Spirits Ride with the Wind” or “The Titan” are still fantastic and I enjoy them despite I’ve heard them maybe a hundred times…

The production on “The Latter Rain” is more raw, whilst the production on “Ænigma” is more crystal clear (much better imo). That element may also cause some people to find “TLR” a bit different. I agree the new album is more consistent and that is exactly what we set out to do also. When you compare to our previous albums, one can conclude that the songs are more straight-forward. However, keep in mind that the songs are still long, very varied, with several vocalists employed, many different styles utilized, and so forth. So I think it’s more a matter of “Ænigma” seeming more “easy”, simply because it’s compared to albums that are quite hard to digest.

Around every release I listen to our albums a lot and I enjoy it. As you know, I am aware of everything that is going to happen, so I never get to enjoy our music as a normal listener would. So after intense listening for some time I usually leave the albums behind. It’s been very long since I listened to “The Latter Rain” or “Mantra”.

Thanks for you complements on those songs. I am still very proud of “The Latter Rain” and I believe that album contains some of the best In Vain songs ever recorded.

In Vain

Anyway, when we mentioned what you listen to… You said in our previous interview that you aren’t a typical metalhead and that you got into metal very late. What music do you like as a listener? And what did you listen to before you started with metal? Anyway, it might be a little bit interesting that you got “very late” into metal music, as you stated, and now you are known mainly as a metal musician… how is that possible? Also, one sort of a funnier question – you also said that you didn’t have any records from bands like Iron Maiden or Metallica as of time of our first interview (January 2010) so I just wanted to ask if have some of their albums now (laughs)?

I like bands that have very good songs and some kind of original edge. They do not have to invent a new musical style (impossible..?), but have something that sets them apart from the rest. E.g. a very strong singer can be enough. I do not have time to listen to just another copycat, then I rather prefer the originals.

Before I started to listen to metal I was listening to the music that was on the charts. Then I discovered grunge, went on to hardcore, metalcore, and the first extreme metal album I bought was Zyklon – “World ov Worms”. In Vain was started as a project at a school I was attending, and I simply wanted to try to write a metal song because I was listening a lot to metal during those days. As the band evolved it never made any sense to change style, but as you know we are experimenting a lot.

No, I still do not own a lot of old time classic albums. I am not that into that kind of music either, and I think many of those band also enjoy a certain nostalgia glamour.

I’ve noticed that your every album contains one song with lyrics in Norwegian language. Should we understand it as a small tribute to your roots and Norwegian musical scene or is there some other reason? Is there a possibility that you’ll release some EP or even a full-length album sung completely in Norwegian?

You can look upon it that way. Normally I write in English, but sometimes I get a title stuck in my head, which I want to keep in Norwegian. For me it’s obviously a lot easier to express myself in Norwegian than English, so that is a bonus as well. However, the majority of our lyrics will continue to be English.

Could you somehow describe us how the process of composing the music looks like? What is happening before a new In Vain’s song is born? Did you somehow change your attitude to composing for “Ænigma” compared to the previous records? As far as I know you should be the main author of the music, is that right? Do you just play and jam with a guitar until you come up with some good riffs and melodies, or do you wait until the inspiration comes and then you play only ideas you have in your head? And do you create the whole songs with only minor changes to be done later, or do you leave enough space also for the others’ ideas to be incorporated during the rehearsing or the actual recording?

So far I have written all the music and I employ the same method for composing songs as I did from the start. I have never been a good riffer, so I am not that capable of coming up with new riffs just playing on the guitar. Instead, I put the guitar down and instead concentrate my musical mind and try to make music in my mind in that very moment. This might sound weird, but that is actually how I work. So whenever I come up with something I like I write the riffs down on my computer. I have a big catalogue of riffs on my computer, all sorted in different categories depending on what kind of riff it is. Making music this kind of way is very hard in the beginning, but eventually you train your musical brain and it gets easier. For me it also gets a lot easier the more time I spend on it and the longer my mind has been in such kind of “songwriting mode”. E.g. if I spend two hours every day for several weeks I eventually get into a phase where I am able to think about music 24/7, and I can compose on my way to work, while working out, etc.

When I compose a song I make the song from A to Z. Everything is planned and I plans and specific suggestions for what each member should play. We sometimes improvise a bit in the studio, but the songs are more or less 100% done.

If I’m not mistaken, there are five singers in the band, which is quite uncommon. Was it your intention from the start to gather people able to sing besides playing an instrument or was it just a coincidence and you discovered such potential after forming the lineup?

From the start Andreas did both Black Metal vocals and growls, however now he is only doing screams and Sindreis doing the growls. We wanted somebody to sing, and that is how Sindre came along during the recording of our first EP. During the years I have added more uncommon vocals here and there, and when our bassist Kristian joined the band we started to utilize his powerful hardcore vocals. The other members are good singers and do bgv clean vocals.

Alright, let’s finally talk about your latest album “Ænigma”. The first question quite simple – what is the meaning of the album’s title? I guess “Ænigma” is a transcription of the word “enigma” which could be translated as a riddle, a mystery or even an allegory. This translation suggests quite wide range of possible interpretations so I’d like to ask if there is any connection between the title and the lyrics, the artwork or anything else. Is something particular hidden behind this title or is it a little game with the listeners and the meaning itself is a riddle?

You are correct. Ænigma is the latin spelling of enigma. There’s no fixed topic or lyrical red line on “Ænigma”. Andreas and I basically write about different subjects that are close to their heart, and that fits with the emotions of the particular songs as well. We felt that the title sort of reflected the well of thoughts presented in the lyrics, not to mention the overall atmosphere of the music.

In Vain

“Ænigma” also contains quite interesting cover art. I have to confess that I didn’t like it so much in the beginning but now I must say that it has something within despite it might seem a little bit simple at first sight. Why did you choose Robert Høyem to create it? Did you have any specific vision about how it should look like, or did you leave it up to him?

We were very prominent in our directions to the designer that we did not want a typical “photoshop cover”. We wanted something new and fresh, more creative and abstract. The designer suggested that we he would draw the cover. We thought that was a good idea and gave him keywords for what kind of emotions we would like him to portray.

Two videoclips were shot for the songs from “Mantra” and both songs were shortened for those videos. How do you, as a musician, look on shortening of your work for the sake of making a videoclip? Few songs from “Ænigma” seem to be short enough to fit in the standard clip format. If you are planning to shoot a clip for a song from “Ænigma”, will it be one of these? And doesn’t it tempt you to shoot a clip for a very long song in its full length?

I do not like shortening the songs and for every video we have done it has been a painstaking process, because we do not really have songs suitable for that format. That is also the reason I declined to do a video for “Ænigma”, in addition to save costs. It simply does not make sense to do a video, if you do not have a lot of money to spend imo. I do not think a 7-8 min video would be very easy to do either because it would require a very smart plot and a ridiculous amount of hours for the recording and editing.

Despite all differencies, your first two albums had – among other things – one thing in common: single songs more or less differed in the structure and overall feeling both throughout the album and within one song. As I already mentioned somewhere above, songs on “Ænigma” seem to be more straight-forward, more similar to each other (and with that I don’t mean that they are not enough individual because without any doubt they are), they’re shorter and the whole album feels more compact. Is there any particular reason why has it turned out this way? Was it your intention or just a natural evolution of your musical expression?

The reason is simply that that is what we sought out to achieve when we recorded the album. We have been operating in the same musical landscape the whole time, but our listeners have learned that our musical universe is vast. Consequently, the music can vary a lot. E.g., with our second album “Mantra” we dwelled deeper into the dark and progressive aura of our musical universe. Additionally, “Mantra” has more slow and heavy songs and some people find it more difficult to get into. I find “Ænigma” is a good representation of everything we have done so far. I believe it is more catchy, and although the songs are still complex I think they are more accessible. Many have labeled “Ænigma” our most consistent release so far. Many mention that the album is more compact, but it seems they forget that the songs are still long, very complex, several vocalists involved, etc.

Another topic I would like to go through is your live playing with Solefald. How did this cooperation actually start? Did the fact that Sindre Nedland is Lazare’s brother help somehow in starting the cooperation? How long do you think it will last? Do you think it might be possible not only to perform live with Lazare and Cornelius but also to do some music together (doesn’t matter if under the name of In Vain, Solefald or eventual completely new project)?

Actually, I pitched them the idea of a tour with In Vain and Solefald back in 2011. There were many economic and logistic advantages, apart from the fact of getting them back on stage. Also, with In Vain as the backing band they would play with someone they already knew and did not have to hire expensive session musicians. On the other side, I viewed this as something that could give positive synergies for In Vain. Consequently, I considered it a win-win situation. It took some time, and at one point I was about to give up the entire project until the tables turned and Solefald were convinced. On how long it will last I am not really sure, but I think it will end at some point.

About doing music together I am not really sure. I am afraid there might be too many strong individuals in the same band, hehe.

I guess there has to be a little difference between playing live with In Vain and with Solefald, at least in that you’re performing your own music with In Vain and someone else’s songs with Solefald. What differences do you see between playing with both the bands?

Without the aspect you mention I would say the Solefald songs require less technical skills, guitar playing wise. They also tune in C#, while In Vain tune in D. Other than that it’s not big differences. Still playing the same instrument :)

Recently you toured over Europe together with Solefald and Vreid. Wasn’t that difficult for you to play two full sets one after another? Do you have some special memories from this tour that you want to share with public? Or some you don’t want to share (laughs)?

I was indeed tiresome, and also I would have preferred being out in the crowd or and the merch stand after our shows, instead of going back on the stage. However, is was good fun. A special memory was when the police shut down our gig in Italy. It was a really sad happening and especially since so many people had showed up.

In Vain

I hope I remember it correctly… as far as I know you played twice in the Czech Republic so far – in Liberec and Ostrava with My Silent Wake in 2011. Do you remember anything from these shows? If so, how were they? Anyway, you’ll be returning to the Czech Republic in August, however this time with Solefald who are confirmed for this year’s Brutal Assault. How are you looking forward to it? Anyway, is there any possibility that also In Vain could perform at Brutal Assault when all the members of the band will be there?

Yeah, that is correct. I do not remember specific details but I remember we had a good time there. It’s going to be a lot of fun going back and playing at BA. We have tried to get in touch with the staff at the festival, but it’s not very easy when you are not a very big band. Hopefully we will be back with In Vain next time.

Few past years are marking the return of the vinyl format and almost everything is released on LP nowadays. However, In Vain’s albums still exist in CD versions only. Is there any possibility of re-releasing your albums also on LPs? I believe it would be great because I’ve always seen vinyl as something more than a CD and I think In Vain’s music really deserves to be presented on this majestic format as well…

We are thinking about it, but we also need to consider that people have to buy them, so that we are not stuck with a lot of CDs. And I am not really sure if people buy anymore…

I have the very last question for you – I noticed that this year marks the 10th anniversary of In Vain. Do you plan to celebrate it with anything special? Thank your very much for your answers. All the best!

Actually we have been thinking about doing a special gig, playing the whole “The Latter Rain” album and to bring along guests. We’ll see.

Thanks for the interview!

Rozhovory

In Vain (2013)

Napsat komentář
In Vain - Ænigma
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Johnar Håland
Překlad: H.
Počet otázek: 17

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Norové In Vain jsou kapelou, kterou v redakci máme opravdu upřímně rádi. Stejně tak je tomu i na třetí dlouhohrající desce “Ænigma”, jíž někteří z nás řadí k tomu nejlepšímu, co prozatím v letošním roce vyšlo. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si moc rádi zopakovali povídání s kytaristou Johnarem Hålandem z roku 2010 a opět mu položili další sérii skromných otázek nejen o samotných In Vain a jejich novince “Ænigma”, ale třeba i o společném hraní se Solefald…

Zdravím! Pokud to nevadí, rád bych začal s několika otázkami ohledně historie In Vain. Kapela byla založena v roce 2003 a vaše první demo vyšlo o rok později. Nemohl jsem ale najít, jestli někdo ze zakládajících členů, včetně tebe, v době, kdy byla skupina založena, hrál v nějaké další kapele, takže bych se rád zeptal, jestli jste někde hráli ještě před In Vain. Ptám se především proto, že už vaše první počiny “Will the Sun Ever Rise?” a “Wounds” mi zní velmi sofistikovaně – tak moc, že by se jen těžko věřilo tomu, že byly vytvořeny bez nějakých předchozích zkušeností s hraním hudby. Mohli bys nám prosím říct něco o vašich hudebních aktivitách před In Vain (pokud nějaké jsou) a také jaká byla hlavní motivace pro založení kapely?

Ahoj! Já jsem hrával v metalcorové skupině s názvem Lodestar. To bylo před mnoha lety. Nyní mám hardcorovou kapelu společně s naším baskytaristou Kristianem. Jmenuje se From Strength to Strength, podívejte se na nás prosím na Facebooku https://www.facebook.com/pages/From-Strength-to-Strength/151829588218468. Naše debutové album je hotové, ale protože Kristian zrovna studuje v USA, je trochu obtížné zůstat aktivní bez jeho vokálních povinností. Nahrávka je teda aktuálně u ledu.

Sindrehar nazpíval vokály na debutovém albu Myrkgrav a v současnosti ještě působí v doom metalové skupině Funeral. Naši ostatní členové mají také další vedlejší projekty, ale není to nic moc známého.

Na svých pozdějších deskách jste znovu nahráli některé skladby ze svých prvních počinů – “The Latter Rain” i “Mantra” tyto staré songy obsahují (ačkoliv v případě “Mantra” jen jako bonus). Nicméně ve vašem raném období stále nějaké písničky zůstávají. Myslíš, že je možné, že je jednoho dne také “oživíte”? Nebo se do budoucna plánujete soustředit se jen na tvorbu nové muziky?

Pochybuji, že někdy znovu nahrajeme víc písniček. Abych byl upřímný, ve skutečnosti mám rád originální verze všech songů, které jsme kdy znovu nahráli. Mimoto bychom měli nějaké skladby ponechat exkluzivně jen na raných minialbech.

Nedávno jsem si opět pustil “Wounds” a “The Latter Rain” a v porovnání s “Ænigma” mi metalové elementy znějí mnohem syrověji, ale pořád trochu avantgardněji, zatímco nové album se mi zdá soudržnější a komplexnější (aniž by však ztrácelo rozmanitost). Jak vnímáš první počiny In Vain s odstupem několika let? Posloucháš je čas od času? Já se musím přiznat, že pořád miluju “The Latter Rain”, nejspíš protože to bylo vaše první album, které jsem slyšel. Některé skladby jako “Their Spirits Ride with the Wind” nebo “The Titan” jsou stále fantastické a pořád si je užívám, i když jsem je slyšel možná tak stokrát…

Produkce na “The Latter Rain” je syrovější, zatímco produkce na “Ænigma” je více krystalicky čistá (podle mého názoru i mnohem lepší). Tento prvek může být také důvodem, proč některým lidem přijde “TLR” trochu odlišné. Souhlasím, že nové album je soudržnější a to je přesně to, o co jsme usilovali. Když to porovnáš s našimi předchozími alby, někdo by mohl říct, že ty písničky jsou přímočařejší. Nicméně, mějte na paměti, že ty skladby jsou pořád dlouhé, velmi rozmanité, zaměstnávají několik vokalistů, je v nich užito mnoho různých stylů a tak dále. Myslím tedy, “Ænigma” může vypadat “jednodušší” jen v porovnání s deskami, které jsou poměrně těžké na strávení.

Okolo každého vydání naše alba poslouchám hodně a užívám si to. Jak víte, jsem si vědom všeho, co se bude dít, takže se mi nikdy nestane, abych si naši hudbu užíval jako normální posluchač. Takže po intenzivním poslechu po nějaký čas ty desku obvykle zase opustím. Už je to hodně dlouho, co jsem poslouchal “The Later Rain” nebo “Mantra”.

Díky za kompliment ohledně těch písní. Na “The Latter Rain” jsem pořád velice pyšný a myslím si, že ta deska obsahuje některé z nejlepších skladeb, jaké In Vain kdy nahráli.

In Vain

Mimochodem, když už jsme u toho, co posloucháš… V našem předchozím rozhovoru jsi řekl, že nejsi typický metalista a že ses k metalu dostal až hodně pozdě. Jakou hudbu máš jako posluchač rád? A co jsi poslouchal, než jsi začal s metalem? Každopádně může být docela zajímavé, že ses k metalové hudbě dostal “velmi pozdě”, jak jsi sám řekl, ale nyní jsi známý především jako metalový muzikant… jak je to možné? Také ještě jedné trochu zábavnější otázka – také jsi řekl, že jsi v době našeho prvního rozhovoru (leden 2010) neměl žádné nahrávky od kapel jako Iron Maiden nebo Metallica, takže jsem se chtěl zeptat, jestli už nějaká jejich alba máš (smích)?

Mám rád skupiny, které mají velmi dobré songy a jakousi originální obrubu. Nemusí vynalézat nový hudební styl (nemožné…?), ale vždy nějak vystupují z ostatního zbytku. Například velmi silný zpěvák může stačit. Nemám čas na poslouchaný jenom další kopírky, radši dávám přednost originálům.

Než jsem začal poslouchat metal, poslouchal jsem muziku, která byla v žebříčcích. Poté jsem objevil grunge, přešel na hardcore, metalcore, první extrémně metalové album, které jsem si koupil, bylo “World ov Worms” od Zyklon. In Vain začali jako projekt ve škole, do níž jsem chodil, jednoduše jsem chtěl zkusit napsat metalový song, protože jsem v té době poslouchal spoustu metalu. Jak se kapela vyvíjela, nikdy jsem nepomýšlel na změnu stylu, ale jak určitě víš, hodně experimentujeme.

Ne, pořád nemám moc těchto starých klasických desek. Ani mi tahle hudba nic moc neříká, myslím si, že spousta těchto skupin se těší jistému nostalgickému kouzlu.

Všiml jsem si, že každé vaše album obsahuje jednu skladbu s textem v norském jazyce. Měli bychom tomu rozumět jako menší hold vašim kořenům a norské hudební scéně, nebo to má jiný důvod? Je nějaká možnost, že byste někdy vydali nějaké EP nebo dokonce celou desku nazpívanou kompletně v norštině?

Můžeš se na to dívat i tímhle způsobem. Normálně píšu v angličtině, ale občas mi v hlavě uvízne název, který chci ponechat v norštině. Pro mě je samozřejmě mnohem jednodušší se vyjadřovat v norštině než v angličtině, což je také plus. Nicméně většina našich textů bude stále pokračovat v angličtině.

Mohl bys nám nějak popsat, jak vypadá proces komponování hudby? Co všechno se děje, než se narodí nová píseň In Vain? Změnili jste nějak svůj přístup skládání pro “Ænigma” v porovnání s předchozími nahrávkami? Pokud se nemýlím, hlavním autorem hudby bys měl být ty, je to tak? Jenom hraješ a zkoušíš s kytarou, dokud nepřijdeš s nějakými dobrými riffy a melodiemi, nebo čekáš, dokud nepřijde inspirace a pak hraješ jen nápady, které máš v hlavě? A tvoříš rovnou celé skladby, v nichž se pak dělají jen minimální změny, nebo necháváš dostatek prostoru také pro ostatní, aby přidali své nápady během zkoušení nebo vlastního nahrávání?

Prozatím jsem napsal veškerou hudbu a pro skládání písniček používám stejnou metodu už od samého začátku. Nikdy jsem nebyl moc dobrý riffař, takže nejsem schopný přicházet s novými riffy jen při hraní na kytaru. Místo toho kytaru odložím, koncentruji své hudební myšlenky a snažím se tvořit muziku ve své mysli v ten daný moment. Může to znít trochu divně, ale tohle je přesně, jak pracuji. Jakmile přijdu s něčím, co se mi líbí, zapíšu si riffy do počítače. Mám na počítači velký katalog riffů, všechny rozdělené do různých kategorií podle toho, o jaký druh riffu se jedná. Tvorba hudby tímhle způsobem je zpočátku hodně těžká, ale nakonec si člověk svůj hudební mozek vytrénuje a jde to snadněji. Pro mě osobně je to také tím snadnější, čím déle nad tím strávím a čím déle je má mysl v tomto jakémsi “skladatelském módu”. Když takhle například strávím dvě hodiny denně po několik týdnů, dostanu se postupně do fáze, kdy jsem schopen o hudbě přemýšlet 24 hodiny denně, sedm dní v týdnu a mohu skládat i po cestě do práce, během cvičení atd.

Když skládám, dělám písně od A do Z. Vše je naplánované, každému členovi připravím konkrétní návrhy, jak by měl co zahrát. Občas ve studiu trochu improvizujeme, ale skladby jsou více či méně na 100% hotové.

Pokud se nemýlím, je v kapele pět zpěváků, což je docela neobvyklé. Bylo už od začátku tvým záměrem posbírat do skupiny lidi, kteří budou schopní i zpívat kromě hraní na svůj nástroj, nebo šlo o náhodu a tento potenciál jsi objevil až po zformování sestavy?

Na začátku dělal Andreas black metalové vokály i growl, nicméně nyní už dělá jenom řev a growly dělá Sindreis. Chtěli jsme někoho, kdo by zpíval, a tak do kapely přišel Sindre během nahrávání našeho prvního EP. Během let jsem tu a tam přidal pár nezvyklých vokálů, a když do skupiny přišel náš baskytarista Kristian, začali jsme využívat jeho mocný hardcorový zpěv. Ostatní členové jsou také dobří zpěváci a dělají čisté vokály v pozadí.

Dobrá, pojďme se konečně bavit o vašem posledním albu “Ænigma”. První otázka je poměrně jednoduchá – jaký význam má název desky? Předpokládám, že “Ænigma” je přepis slova “enigma”, které se dá přeložit jako hádanka, záhada nebo dokonce alegorie. Tento překlad nabízí poměrně širokou škálu možných interpretací, tudíž bych se rád zeptal, jestli tu je nějaká spojitost mezi názvem a texty, obalem nebo čímkoliv dalším. Je za názvem schované něco konkrétního, nebo jde jen o malou hru s posluchačem a význam je sám o sobě hádankou?

Máš pravdu. Ænigma je latinská verze slova enigmy. Na “Ænigma” ale není nějaké pevné téma nebo jednotící linie v textech. Andreas a já v základě píšeme o rozdílných tématech, která jsou blízké našim srdcím a které se zároveň hodí k emocím konkrétní písničky. Cítili jsme, že tento název jaksi odráží studnu myšlenek, která se objevuje v textech, neřku-li celkovou atmosféru hudby.

In Vain

“Ænigma” také přináší hodně zajímavou obálku. Musím se přiznat, že se mi zpočátku moc nezamlouvala, ale nyní musím říct, že v sobě uvnitř určitě něco má, ačkoliv se na první pohled může zdát trochu jednoduchá. Proč jste si vybrali Roberta Høyema, aby ji vytvořil? Měli jste nějakou konkrétní vizi, jak by měla vypadat, nebo jste to nechali čistě na něm?

Byli jsme velice striktní ve svých instrukcích k designérovi, že jsme nechtěli typický “photoshop přebal”. Chtěl jsem něco nového a svěžího, kreativnějšího a abstraktního. Designér navrhl, že by mohl obal nakreslit. Přišlo nám to jako dobrý nápad, takže jsme mu dali klíčové pojmy, jaké emoce bychom chtěli, aby zobrazil.

Pro “Mantra” jste natočili dva videoklipy, přičemž obě písně byly pro tato videa zkráceny. Jak se – jako muzikant – díváš na zkracování své vlastní práce za účelem vyrobení videoklipu? Některé skladby na “Ænigma” vypadají dost krátké, aby se vešly do standardního klipového formátu. Jestli plánujete natočit klip pro song z “Ænigma”, bude to nějaký z nich? A neláká vás natočit videoklip pro velmi dlouhou píseň v celé její délce?

Nemám zkracování songů pro klipy rád a u každého videa, které jsme udělali, to byl puntičkářský proces, protože nemáme skladby, jež by se do tohoto formátu hodily. To je také důvod, proč jsem odmítl udělat video k “Ænigma”, kromě ušetření nákladů. Jednoduše podle mého názoru nemá smysl dělat video, když nemáš hodně peněz na utracení. Nemyslím si také, že by bylo lehké udělat 7-8 minut dlouhé video, protože by byl potřeba velmi chytrý obsah a absurdně velký počet hodin na natáčení a stříhání.

I přes všechny rozdíly měla vaše první dvě alba – mimo jiné – společnou jednu věc: jednotlivé skladby se více či méně lišily ve struktuře a celkovém feelingu jak v rámci desky, tak i uvnitř jedné písně. Jak už jsem zmínil někde výše, songy na “Ænigma” vypadají trochu přímočařeji, jsou si navzájem více podobné (čímž nemám na mysli, že by nebyly dostatečně rozmanité, což bezesporu jsou), jsou kratší a celá deska tak zní kompaktněji. Je zde nějaký konkrétní důvod, proč tomu tak je? Byl to váš záměr, nebo jde jen o přirozený vývoj hudebního vyjádření?

Důvod je jednoduše ten, že tohle je to, čeho jsme se pokoušeli dosáhnout při nahrávání alba. Celou dobu jsme se pohybovali na stejném hudebním území, ale naši posluchači se už naučili, že náš hudební vesmír je nekonečný. Proto se hudba může hodně lišit. Například na druhé desce “Mantra” jsme se drželi hlouběji v temnější a progresivnější auře našeho hudebního vesmíru. Dále měla “Mantra” pomalejší a více heavy skladby a pro některé lidi tak bylo těžší se do toho dostat. V “Ænigma” vidím pěkné znázornění všeho, co jsme doposud udělali. Myslím, že je to více chytlavé, a přestože písně jsou stále komplexní, řekl bych, že jsou i přístupnější. Mnozí “Ænigma” označují za naši zatím nejsoudržnější nahrávku. Mnozí také říkají, že je to album kompaktnější, ale zdá se, že trochu zapomínají na to, že songy jsou pořád dlouhé, velmi komplexní, s využitím několika vokalistů atd.

Další téma, jemuž bych se rád věnoval, je vaše živé hraní se Solefald. Jak tato spolupráce vlastně začala? Pomohl nějak fakt, že je Sindre Nedland bratrem Lazara, k odstartování spolupráce? Jak dlouho myslíš, že to potrvá? Myslíš, že by bylo možné s Lazarem a Corneliem nejen vystupovat živě, ale také spolu dělat nějakou muziku (ať už pod jménem In Vain, Solefald nebo případného úplně nového projektu)?

Ve skutečnosti jsem jim nápad na turné In Vain a Solefald podstrčil já v roce 2011. Bylo zde mnoho ekonomických a logistických výhod, kromě faktu, že by se vrátili zpátky na pódium. Zároveň s In Vain jako doprovodnou skupinou by hráli s někým, koho již předtím znali a nemuseli by si najímat drahé nájemné muzikanty. Na druhou stranu jsem v tom viděl něco, co by mohlo pozitivně pomoct i In Vain. Tím pádem to pokládám za výhru pro obě strany. Nějaký čas to trvalo a v jednu chvíli jsem už chtěl celý projekt vzdát, dokud se to nezlomilo a Solefald byli přesvědčeni. Jak dlouho to potrvá, tím si nejsem jistý, ale řekl bych, že jednou to skončí.

Ohledně společné tvorby hudby si nejsem moc jistý. Obávám se, že by v jedné kapele bylo příliš mnoho silných individualit, hehe.

Předpokládám, že musí být nějaký menší rozdíl v živém hraní s In Vain a se Solefald, přinejmenším v tom, že s In Vain hraješ svou vlastní hudbu a se Solefald skladby někoho jiného. Jaké jsou podle tebe rozdíly v hraní s oběma skupinami?

Kromě aspektu, který jsi zmínil, bych řekl, že písně Solefald vyžadují menší technické dovednosti a zručnosti ve hraní na kytaru. Oni také ladí v C#, zatím In Vain ladí v D. Kromě toho tu moc velké rozdíly nejsou. Pořád hraju na ten stejný nástroj :)

Nedávno jste koncertovali po Evropě se Solefald a Vreid. Nebylo trochu obtížné hrát dva celé sety za sebou? Máte z tohoto turné nějaké speciální vzpomínky, které byste chtěli sdílet s veřejností? Nebo nějaké, které byste sdílet nechtěli (smích)?

Opravdu to bylo únavné a také bych dal přednost tomu, abych mohl být po koncertě mezi lidmi a u našeho prodejního stánku, než jít zpátky na pódium. Nicméně, byla to zábava. Mimořádnou vzpomínkou je, když nám policie ukončila koncert v Itálii. Byla to docela mrzutá událost, zvlášť když tam přišlo tolik lidí.

In Vain

Doufám, že si to pamatuju správně… pokud se nemýlím, v České republice jste hráli zatím dvakrát – v Liberci a v Ostravě s My Silent Wake v roce 2011. Pamatuješ si něco z těchto koncertů? Pokud ano, jaké byly? Mimochodem, v srpnu se do České republiky vracíte, tentokrát ovšem se Solefald, kteří jsou potvrzení pro letošní Brutal Assault. Jak se na to těšíte? Mimochodem, je nějaká šance, že by na Brutal Assaultu vystoupili i In Vain, když už tam budou všichni členové kapely?

Ano, je to tak. Nepamatuju si nějaké konkrétní detaily, ale vzpomínám si, že to tam bylo dobré. Vrátit se zpět a hrát na BA bude určitě obrovská zábava. Zkoušeli jsme kontaktovat pořadatele festivalu, ale není to zrovna jednoduché, když nejste velká kapela. Snad se někdy příště vrátíme s In Vain.

Poslední pár let je znát obrovský návrat vinylového formátu a skoro vše dnes vychází na LP. Nicméně, alba In Vain stále existují jen v CD podobě. Je nějaká možnost znovu vydání vašich desek i na LP? Věřím, že by to bylo super, protože jsem ve vinylu vždycky viděl něco víc než na CD a myslím, že zrovna muzika In Vain si zaslouží, aby byla k dostání i v tomto velkolepém formátu…

Přemýšlíme o tom, ale musíme také zvážit, že si to lidi musí koupit, abychom také neskončili s hromadou CDček. A nejsem si tak úplně jistý, jestli lidé pořád nakupují…

Mám pro tebe úplně poslední otázku – všiml jsem si, že tento rok je 10. výročí In Vain. Plánujete to oslavit něčím speciálním? Díky moc za tvé odpovědi. Ať se daří!

Vlastně jsme přemýšleli, že bychom mohli udělat koncert, kde bychom přehráli celou desku “The Latter Rain” a přivedli spoustu hostů. Uvidíme.

Díky za rozhovor!

Minirecenze

The Ocean – Pelagial

Napsat komentář
The Ocean - Pelagial
Země: Německo
Žánr: progressive / sludge metal
Datum vydání: 30.4.2013
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Kaša – 9/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Němečtí milovníci koncepčních alb The Ocean se na novince “Pelagial” ponořili z hvězdných výšek až do nekonečných hlubin oceánu a opět ukázali, že jejich hudby se člověk jen tak nenasytí. Poslední dvojice spřízněných alb “Heliocentric” a “Athropocentric” byla jednoduše skvělá a říkal jsem si, že navázat na tak vysoce nasazenou laťku bude sakra těžké, ale The Ocean to zvládli.

S každým albem totiž rostou výš a výš a skladatelsky se pomalu přibližují k tomu, co by se dalo nazvat jako dokonalé album. Bohužel, nebýt lehce nedotaženého závěru, kdy už “Pelagial” ztrácí na svůj našlapaný úvod, šel bych s hodnocením ještě výš. S přibývajícími minutami se The Ocean na novince noří stále hlouběji a s rostoucím tlakem se vzdalují progresivně post-rockovým vodám s čistým zpěvem a jejich projev je hrubší a agresivnější. Najdou se pochopitelně i výjimky, takže v úvodu devítiminutové “Hadopelagic II: Let Them Believe” jako bychom se vynořili zpět k hladině o pěkných pár kilometrů výš. V případě tak ucelené desky, jakou novinka The Ocean je, se těžko vybírá nějaký vrchol, protože z každého tónu je jasné, že kapela se snažila, aby album fungovalo především jako celek, nikoli jako sbírka samostatně stojících písní, ale subjektivně mě nejvíc baví “Bathyalpelagic III: Disequillibrated”. Taková ta semknutost může na někoho ve výsledku působit jako jedna padesátiminutová skladba rozdělená na dílčí části, což automaticky vyvolává dojem nepřístupného díla, na nějž je nezbytné se pekelně soustředit, avšak buďte si jisti, že nic takové nenastane a hlavně díky kompoziční rozmanitosti se spoustou melodických vokálů je “Pelagial” relativně vstřícným posluchačským zážitkem, který ale na druhou stranu nelze brát jako pouhou kulisu.

Těžko odhadovat, kam se The Ocean příště posunou, ale rozhodně si jejich další snažení nenechám ujít, protože pokud budou nadále takhle růst, můžeme očekávat ještě velké věci. Vážně skvělá práce, která mne i po mnoha posleších nepřestává bavit.

Druhý pohled (Zajus):

Dva roky uběhly jako voda a německý kolektiv The Ocean se vrací s dalším koncepčním albem. Oproti minulým deskám se však pozornost kapely obrátila, a tak zatímco “Heliocentric” a “Athropocentric” směřovalo své zkoumání směrem k vesmíru (a lidskému poznání o něm), “Pelagial” se vydává opačným směrem – do nekonečných hloubek oceánů. A zatímco provedení konceptu dvou předchozích alb nebylo úplně přesvědčivé, na “Pelagial” je vše úplně jinak. Každá další skladba představuje ponoření hlouběji do temných vod, což je symbolizováno nejen texty a zpěvem, ale také hudbou.

V první části alba tak nalezneme technický, ovšem převážně melodický alternativní metal plný refrénů a snadno zapamatovatelných momentů. Důraz bych zde kladl na slovo technický – The Ocean asi nikdy nedali takový prostor složitým kytarovým linkám a často se měnící rytmice. To nejvíce vynikne na druhém disku s instrumentální verzí alba, na které lze odhalit mnoho zajímavých drobností. Jak postupujeme dále do hlubších vrstev oceánu, album hrubne, je stále syrovější a kapela se více vrací ke svým sludgovým kořenům. Čistý zpěv prakticky ustane a vše zpomalí. Je to hezký efekt dávající najevo, že kapela koncept alba bere vážně. Přesto mám však dojem, že druhá polovina nevyvolává pocit beznaděje a zoufalství, který bych v naprosté tmě hluboko v oceánu očekával. Ztrátu chytlavosti tak nekompenzuje příslušným zhutněním atmosféry, což ji činí o něco slabší.

Množství kritiky směřovalo u “Pelagial” (stejně jako u dvou předchozích alb) k vokálům. Loic Rossetti není zpěvákem roku, ale rozhodně je dost dobrý na to, aby svůj díl práce odvedl velmi dobře. Jeho zpěv mi v některých momentech poslechu instrumentální verze alba naopak znatelně chyběl. Co mě ovšem nepřesvědčilo, jsou texty (opět stejně jako v případě předchozích alb). “Pelagial” je po první dvě třetiny opravdu dobrým albem, a ačkoliv se kapela k úžasnému “Precambrian” ani nepřiblížila, jde stále o chvályhodný počin.

Recenze

Fjoergyn – Monument Ende

1 komentář
Fjoergyn - Monument Ende
Země: Německo
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 31.5.2013
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Genesis 2.0
02. Betonlethargie
03. Leiermann
04. Der Monolog des Antichristen
05. Thanatos
06. Antimensch
07. S.I.N.
08. Kyrie eleison
09. Monument Ende
10. –

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud jste se při toulkách blogem zatoulali na stránku s informacemi o všem možném, redaktory nevyjímaje, možná jste si všimli, že u mého profilu v kategorii nejoblíbenějších kapel dlí jméno, o kterém se v mnoha metalových médiích jen tak nedočtete. Fjoergyn jsou německá kapela, která mě před časem zcela uchvátila hudbou, ve níž se zcela ojedinělým způsobem míchá black metal s jemnou symfonikou, pagan metalovými vlivy a dokonce špetkou avantgardy. Albovou trilogii “Ernte im Herbst”, “Sade et Masoch” a “Jahreszeiten” jsem si i přes dílčí výhrady absolutně zamiloval a od dlouho očekávané novinky “Monument Ende” jsem si tedy sliboval další skvělou položku do diskografie Fjoergyn. A stejně jako jsem se na desku těšil, jsem s jistou nervozitou očekával, jaké změny přinese, protože jak už to tak bývá, alba, která již nepatří do ukončené tvůrčí nebo konceptuální série, otevírají svým tvůrcům dveře k nejrůznějším možnostem…

“Monument Ende” se od svých předchůdců skutečně liší, ale zase ne tak moc, aby to výraz kapely nějak zásadně převrátilo. Samotná hudba je tak spíše přirozenou evolucí dosavadní tvorby kapely a nejzásadnější změny se odehrály spíše na poli produkce a grafického zpracování alba. Nedá mi to a musím se zastavit hned u grafiky. Bohužel jsem si ještě nestačil obstarat fyzickou kopii alba, takže mohu soudit pouze artwork, ale už ten samotný mi stačí k opravdovému nadšení. Od svých předchůdců jde o obrat o 180° a tam, kde se dříve na čistě bílém pozadí vyjímal nějaký vypovídající objekt, tam je dnes skoro úplně temná obloha prozářená jen několika hvězdami a žhnoucí aurou vyhasínajícího Slunce. Je to sice dost jednoduchá kompozice, ale ve své jednoduchosti je neuvěřitelně silná a jakkoli má dnes již minulý koncept obalů starších desek Fjoergyn nápad a je rovněž působivý, přebal “Monument Ende” je jak z jiného světa. Fantastická práce!

Další zásadní posun nastal, jak jsem již nadnesl, na poli produkce, i když i toto je s přihlédnutím ke zvuku minulých alb vlastně jen další krok kupředu, jen je to tentokrát znát více než kdy předtím. O co jde? Zvuk “Monument Ende” je opravdu propracovaný a perfektně čitelný, aniž by však ztratil cokoli z jisté syrovosti, která k hudbě Fjoergyn patří od samého počátku. Dost velký podíl na tom nese produkce kytar, které se dostaly dost do popředí a zejména z nich album onu syrovost čerpá. Nechci říkat podobné, ale ke stejnému cíli rozhodně vedoucí péče se dostalo i ostatním nástrojům a dohromady to funguje takřka dokonale. Pro Fjoergyn typický feeling je totiž na místě a neztratil ani zlomek své intenzity a přitažlivosti. Jen je teď zabalen do krapet temnějšího kabátu.

A jak už zde zaznělo, hudba sama je po kompoziční stránce přirozenou evolucí toho, čím si Fjoergyn vysloužili ostruhy a v neposlední řadě nepočetnou, zato však oddanou suitu fanoušků. Ve zdánlivě nepochopitelné symbióze zde navzájem koexistuje skoro čistý black metal, klasicistní smyčce, jemné klávesy, občasné prog rockové momenty, vzácné záblesky lehce industriálních samplů, nepatrně avantgardní aura a hlavně zlá metalová tvář s nádhernými melodiemi, které v jistých momentech dovedou vehnat i nějakou tu slzu do oka. Zkrátka je tam toho strašně moc, ale složeno je to tak dobře, že to dělá dojem, jako by všechny ty dílčí složky byly od nepaměti stvořeny jedna pro druhou. Hudba je to svojská s nesmírně propracovaná, ale přesto posluchačsky relativně přívětivá. Co je ale důležité – je především dokonale upřímná, takže posluchač po nějaké době dost možná zjistí, že “Monument Ende” neposlouchá ani tak proto, že se mu to líbí, ale spíš proto, že k němu ta deska promlouvá. A ono vlastně není divu, protože výpovědní stránka hudby byla u Fjoergyn vždy důležitá. A důkazem, že se to Stephanovi L. a jeho spoluhráčům stále daří, je zřetelně slyšitelný posun v náladě desky. Zatímco první tři alba různými způsoby čerpala z přírody, jejích dějů a nestoudného chování člověka vůči ní, tentokrát máme co do činění s temným misantropickým dílem, ze kterého definitivní zavržení lidského pokolení vyloženě dýchá.

Jak je u Fjoergyn zvykem, album sestává ze skladeb, které svou délkou rozhodně převyšují standardní čtyř až pětiminutovky. Krom toho tu máme intro i outro a dokonce tři minuty čtyřicet pět sekund dlouhé intermezzo “Kyrie eleison”, a ačkoli se asi nedá hovořit o obdobě klasických kompozic, i vzhledem ke vznešenému charakteru hudby se “Monument Ende” tomuto formátu částečně blíží. Mnohem blíže než album jako celek jsou mu ale některé skladby. Napadají mě třeba “Thanatos” nebo titulní “Monument Ende”, což jsou oboje opravdu velice majestátní kusy s působivou vnitřní strukturou, ale svým způsobem se to týká i ostatních skladeb, protože i na nich je znát inspirace v klasicistním přístupu ke kompozici. A věřte mi, že je to zatraceně dobře, protože i tento aspekt hodně přidává na celkovém dojmu, který “Monument Ende” zanechává.

Jaký dojem to je? I při vědomí, že jsou Fjoergyn mojí srdcovou kapelou, na sebe beru veškerou odpovědnost a pravím, že je to vynikající dojem. “Monument Ende” je totiž neuvěřitelně silné album. Všechny skladby do jedné nechaly průměr daleko za sebou, a i když musím uznat, že to není absolutní hudební orgasmus po celou dobu čtyřiašedesáti minut, ničeho horšího než hodně vysokého nadprůměru se zde nedočkáte. Naproti tomu skladby jako “Betonlethargie” nebo “Thanatos”, druhá polovina titulní “Monument Ende” a nespočet dalších pasáží napříč celým albem patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Perfektní skladatelská práce, vynikající vokály (Stephan tentokrát překvapil i novou polohou) a jedinečná atmosféra desky dávají dohromady temné, ale přesto barvité dílo, které by neměl vynechat nikdo, kdo vyhledává neotřelou a kvalitní hudbu. Fjoergyn to zkrátka opět dokázali a po dlouhých čtyřech letech vydali nesmírně působivou desku, která pokud své předchůdce nepřekonává, tak se alespoň řadí na jejich úroveň. A ta je zatraceně vysoko, to mi věřte…

Fjoergyn

Další názory:

Myslím, že Ježura to ve své recenzi s tou masáží superlativů malinko přehání, protože jsou Fjoergyn jeho oblíbená kapela, takže se na to nedívá úplně střízlivě, nicméně i tak to nic nemění na tom, že “Monument Ende” je opravdu velmi kvalitní deska plná rozmanitosti, zajímavých nápadů a silných momentů. Nejvíce se mi nahrávka zamlouvá v těch tvrdších a agresivnějších momentech, kdy Fjoergyn sází především na riffy, protože tehdy je jejich muzika opravdu působivá a díky chytře, ale nevtíravě využitým orchestracím zní vážně majestátně, aniž by se jen na chvíli objevil byť i jen náznak patosu – nádherným příkladem může být třeba hned první regulérní skladba “Betonlethargie”. Na druhou stranu by mi vážně nevadilo, kdyby se Fjoergyn trochu krotili s délkou alba, ačkoliv 65 minut ještě taková vražda není… sice si nejsem úplně jistý, která písnička z deseti přítomných by měla jít pryč, přesto by “Monument Ende” takových 10-15 minut dolů slušelo… nechápu, proč je dneska takové množství kapel přesvědčeno, že deska musí mít hrací dobu minimálně hodinu. Ale jinak není nahrávce moc co vytýkat, jelikož se hudebně jedná o skvělou záležitost…
H.

Minirecenze

DGM – Momentum

Napsat komentář
DGM - Momentum
Země: Itálie
Žánr: power / progressive metal
Datum vydání: 26.3.2013
Label: Scarlet Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Italové DGM nejsou na metalové scéně žádnými nováčky. “Momentum” je koneckonců jejich osmé studiové album, které vyšlo po necelých dvaceti letech kariéry. Pokud jejich jméno však, stejně jako já, slyšíte poprvé, neuškodí si krátce zopakovat jejich historii. Kapela se od svých počátků inspirovala ranými počiny Dream Theater a Symphony X, což jí v podstatě vydrželo až dodneška, ačkoliv svůj zvuk posunula do tvrdších a techničtějších vod. Kapela také prošla mnohými personálními změnami – ostatně název DGM pochází ze jmen tří zakládajících členů, kteří již v kapele nehrají. Toliko k úvodu. Celkově jde tedy o žánr, který je progresivní jen formálně a často podléhá jistým klišé. Proto jsem rád když mohu prohlásit, že DGM se podobné problémy vyhnuly, a to co zbylo, je více než dobré.

Symphony X jsem nezmiňoval náhodou, jelikož jejich zpěvák, Russel Allen, hostuje hned v úvodní písni desky “Reason”. Jeho spolupráce s vokalistou DGM funguje příkladně. Hudbu lze stručně charakterizovat jako velmi agresivní power metal, který si ovšem místo kýčovitosti tohoto žánru zakládá na technické preciznosti progressive metalu. Většina skladeb je, podobně jako “Reason”, velmi rychlá, ovšem také dobře zapamatovatelná a zábavná již na první poslech. Výsledné váhy se přiklání k techničnosti a chytlavosti více méně stejným dílem, ovšem mezi jednotlivými písněmi jsou v tomto ohledu citelné rozdíly a deska tak nepůsobí jednotvárně. Vrcholem každé skladby jsou sóla – v zásadě jde vždy o spolupráci kláves s kytarou, jejich vzájemné hrátky i souboje. V tomto ohledu je “Momentum” takřka nadpozemské, tolik úžasných sól koncentrovaných v necelé hodině hudby jsem již dlouho neslyšel.

Vyjmenovávat jednotlivé skladby nemá moc smysl, jelikož kapela ani jednou nezaváhá či naopak výrazně nezaskóruje. Album plyne skvěle od začátku do konce, není tak důvod žádnou skladbu přeskakovat, ale ani se k žádné vracet. A to je vlastně ta nejlepší pochvala, kterou mohu DGM udělit.

Minirecenze

Empyrios – Zion

Napsat komentář
Empyrios - Zion
Země: Itálie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.4.2013
Label: Scarlet Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

“Zion” je třetí řadové album italských Empyrios a čtveřice klasického nástrojového obsazení, která se zhlédla v progresivním metalu tvrdšího ražení, se na ploše padesáti minut nepouští překvapivě do žádných hráčských krkolomností, ale svůj hutný kytarový projev podřídila chytře ve prospěch posluchačského zážitku, který paradoxně (na škatulku progresivní metal) nevyžaduje výraznějšího soustředění. Nicméně, je nutno zdůraznit, že se jedná o album, které má co říci i po několika otočeních.

Hned v prvních tónech, kdy se po chvilce ticha rozezní úvodní palba “Nescience”, je jasné, že Empyrios mají rádi Fear Factory a jejich sekané riffy, které se občas nenásilně přetvoří v to, co dnes produkují Meshuggah. Zezadu to jistí výrazná basa, která se za kytarovou hradbou čas od času zbytečně ztrácí, ale děje se tak opravdu jen v momentech, kdy jede celá kapela na plný plyn. Hodně velkým překvapením pro mě je Silvio Mancini, který se s velkou jistotou pohybuje od melodických vokálů až po hutný metalový řev, jenž mi občas připomněl Burtona C. Bella ze zmíněných Fear Factory, s nimiž tuto partu pojí ještě moderní zvuk, sem tam nějaké ty samply a klávesové podklady. Celý tento koktejl zní hodně soudržně, a kdybych měl vyzvednout některé samostatné skladby, tak bych rychle sáhl po “Domino” se skvělou kytarovou linkou, melodicky šlapavou “Blackmail” a titulní “ZION”, jež se natáhla do šestiminutové stopáže, aniž by začala působit nudně.

Je pravda, že pár skladeb je poněkud nevýrazných, a když se tři takové sejdou hned za sebou ve středu alba, tak má člověk chuť se jimi bezmilostně proklikat k povedenému konci desky, ale nemůžu říct, že by se to nedalo vydržet. “Zion” je do jisté míry chytrým kompromisem mezi melodickým progmetalem Symphony X a masivním kytarovým soundem, který se i s přispěním skvělé produkce poslouchá jedna báseň, takže nemám důvod se k Empyrios točit zády. Vážně slušné album.

Minirecenze

Odd Dimension – The Last Embrace to Humanity

Napsat komentář
Odd Dimension - The Last Embrace to Humanity
Země: Itálie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 26.3.2013
Label: Scarlet Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Nemůžu se při hodnocení “The Last Embrace to Humanity” vyhnout srovnání s Empyrios a jejich “Zion”. Odd Dimension jsou rovněž z Itálie a rovněž se hudebně pohybují na polích progresivního metlau, přesto v úplně jiných končinách, o kterých nelze říct, že by byly horší nebo lepší, ale prostě jiné. Tato pětičlenná kapela se totiž drží klasičtějších italských postupů, takže hodně důležitou roli v jejich skladbách hrají melodie, ať už ty vokální, tak instrumentální. Jejich druhá řadovka by mohla tvořit jakýsi pomyslný most mezi velikány Dream Theater a melodickými italskými kapelami.

Skladby na “The Last Embrace to Humanity” si v mnoha případech vytyčily sedmiminutovou hranici, kterou zřejmě musí překonat, aby zněly o něco progresivněji, než ve skutečnosti jsou. Ony totiž ve své podstatě nejsou o mnoho posluchačsky náročnější než tvorba Empyrios, ale Odd Dimension pracují s více náladami, takže se celkem plynule přechází od pomalých, táhlých melodií ke kytarovému riffování a sólování, ovšem jedná se o postupy do jisté míry předvídatelné a nijak zvlášť omračující. Formálně je vše v pořádku a některé písně jsou dokonce hodně dobré, jako třeba “Fortune and Pain” s jazzem nasáklou rytmikou nebo “Under My Creed” s parádním piánem v úvodu a následně hutnou kytarou a přesvědčivým zpěvákem Manuelem Candiottem, jenž sází pouze na svůj melodický vokál, se kterým ale pracuje a nedrží se tak pouze v jedné rovině, což je hodně příjemný fakt, který desce přidává na poslouchatelnosti.

Nechci na základě výše uvedeného vyvolat pocit, že “The Last Embrace to Humanity” je nezáživnou deskou těžící z osvědčených postupů, kterým něco chybí, ale zase bych lhal, kdybych řekl, že jsem si z toho sedl na prdel. Pro fanoušky Dream Theater by měli Odd Dimension představovat jasnou volbu a jsem si téměř jistý, že nezklamou. Pro mě se nejedná o nic, co bych chtěl slyšet denně, ale jednou za čas, když má člověk náladu, proč ne…

Reporty

Neurosis, Terra Tenebrosa

Komentáře: 4
Neurosis, Terra Tenebrosa
Datum: 1.7.2013
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Neurosis, Terra Tenebrosa

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

První pohled (H.):

Post-hardcore, sludge, doom, ambient, metal, uhrančivá atmosféra, obrovská síla – to všechno a ještě mnohem víc jsou Neurosis. Tihle Američané bezesporu patří mezi těch nemnoho skupin, jejichž počínání lze s klidným srdcem označit jako unikátní a výjimečné. A jako takoví jsou sami o sobě vždy obrovským lákadlem, má-li dojít k jejich klubovému koncertu, ať už s jejich živou produkcí člověk v minulosti tu čest měl, nebo ne. Nicméně jak se ukázalo v případě pražského vystoupení, očekávání může být ještě vyšší, přivezou-li s sebou Neurosis tak lákavý support, jakým jsou Terra Tenebrosa. Mluvit o tom, jak moc zásadní a jak moc fenomenální jsou Neurosis, by asi bylo nošením dříví do lesa, avšak co se týče Terra Tenebrosa… já osobně tyhle Švédy považuji za jednu z nejzajímavějších formací avantgardního black metalu posledních let a obě jejich desky – tedy “The Tunnels” i “The Purging” – chovám v obrovské oblibě, jelikož i jejich muzika je svým způsobem hodně ojedinělá a ne úplně tradiční, navíc taktéž velmi působivá, což jsou přesně věci, které já osobně v hudbě vyhledávám. Tím pádem pro mě osobně – a věřím, že jsem zcela jistě nebyl sám – nebyla Terra Tenebrosa pouhopouhým supportem na ozdobu, ale další důvod, proč své kroky 1. července nasměrovat do pražské Lucerny. Pojďme na to…

Lucerna Music Bar rozhodně zdaleka není ten nejmenší klub, ale jako místo konání byl zvolen naprosto střízlivě. V dnešní době přesycené koncerty, obzvláště v přežrané Praze, si člověk návštěvností jistý být ani u zdánlivé sázky na jistotu, avšak Neurosis prostor dokázat naplnili, což bylo člověku jasné hned při příchodu přesně na osmou hodinu, na níž plakáty hlásaly začátek akce, kdy se řada u vchodu táhla až ven do ulice. Zaplněno tedy bylo naprosto důstojně a soudě dle reakcí publika v pozdější fázi večera, kdy už na pódiu stáli a hráli Neurosis, všichni z přítomných si byli vědomi, na co a proč jdou.

Jako první ovšem nastoupila samozřejmě Terra Tenebrosa – čtyři bezejmenní zahalení instrumentalisté vypadali spíše jako mumie, pouze zpěvák The Cuckoo měl na sobě svou typickou masku. Přesto se ani náznakem nejednalo o nějaké laciné divadlo, protože show Terra Tenebrosa – dá-li se to tak tedy vůbec nazvat – byla veskrze minimalistická, v podstatě postavena pouze na několika úsporných gestech vokalisty. Členem, který na sebe strhával největší pozornost, byl paradoxně bubeník, jenž se hraní zhostil s obdivuhodnou vervou a podle všeho si dal onoho večera za cíl svůj nástroj roztřískat na kousky, což se mu sice nakonec nepovedlo, ale daleko od toho nebyl. Zbytek dojmu z pódiové prezentace pak dodělaly husté proudy mlhy a někdy až epileptická světla, jenže dojem, který zanechával v mlze zahalený obrys masky The Cuckoo oproti šíleně blikajícímu světlu, byl natolik uhrančivý, že to kapele stačilo na to, aby mohla uhranout. Zatímco u většiny skupin, které na pódiu nosí masky, to spíše odvádí pozornost od samotné hudby (a někdy je ta hudební produkce natolik slabá, že to může být vlastně i záměr – nějaké příklady zná jistě každý z nás), u Terra Tenebrosa naopak ona anonymita skrytá pod beztvarými tvářemi dávala plně vyniknout samotné hudbě.

Jestli jsem se něčeho ohledně vystoupení Terra Tenebrosa obával, pak to byl zvuk, protože hudba téhle skupiny je zejména v těch rychlých momentech poměrně chaotická a díky nepovedenému soundu by se snadno mohla slít v nicneříkající hlukovou kouli. To se naštěstí nestalo a snad až na mírně zatopený vokál, což však mohlo být dost dobře dáno i mojí pozicí, nebylo zvuku co vytýkat, tudíž Švédům nestálo nic v cestě k tomu, aby předvedli excelentní koncert, v němž některé skladby naprosto zabíjely, obzvláště “Black Pearl in a Crystalline Shell” byla v živém podání neskutečná. Jedinou chybou vystoupení Terra Tenebrosa tak bylo pouze půl hodinové trvání – takových 20 minut navrch bych s radostí snesl, zvlášť když vystupovaly jen dvě skupiny. Nedá se však nic dělat, na řadu přicházej mocní Neurosis…

Neurosis na svých koncertech po dlouhé roky využívali projekci, ale to se v nedávné době změnilo, protože – snad ve snaze ohlodat svá vystoupení až na dřeň – od ní kapela upustila. Prezentace Neurosis byla v porovnání Terra Tenebrosa diametrálně odlišná – přestože ani o Švédech se v žádném případě nedalo tvrdit, že by předváděli divadélko, s porovnání s Neurosis to mohlo na první pohled působit jako velká show. Američané však nepotřebovali, žádné plachty, žádnou projekci, rekvizity, dokonce v podstatě ani světla, protože v mnoha momentech vystoupení bylo v sále plně rozsvíceno, jednoduše nic – jen kapela a její hudba. Jestli to stačilo, ptáte se? Naprosto bohatě a ještě víc.

Jak Neurosis ukázali, jejich těžkotonážní muzika nemá sebemenší potřebu se za cokoliv schovávat, aby byl zážitek z koncertu nesmírně působivý. A přitom recept byl zdánlivě jednoduchý – ačkoliv pro jeho zdánlivou jednoduchost jej málokdo dokáže na koncertech aplikovat a takřka nikdo to nedokáže v takové míře jako Neurosis. Stačilo jim jen hrát, nic víc, ale ani nic míň. Jenže když se nástrojů chopí skupina jako Neurosis, je to naprosto jiná liga, než když to zkusí kdokoliv jiný. Neuvěřitelné nasazení, absolutní oddanost své hudbě, na všech pěti členech bylo vidět, jak každý jeden tón, každý riff, každý úder bicích prožívají s maximální vervou, jak byl každý pohyb procítěný. To je něco, co se vidí málokdy, v takové míře snad nikde jinde. Opravdu nemám ve zvyku se uchylovat podobným na první pohled klišovitým přirovnáním, ale u Neurosis prostě nejde říct jiného, než že z každé vteřiny jejich vystoupení bylo cítit, jak svou hudbou žijí a dýchají. To je něco, co vám v rozhovorech bude tvrdit každá druhá kapela, ale téměř u nikoho tomu tak opravdu je… Neurosis o tom nekecají, protože to nemají zapotřebí, za Neurosis dostatečně výmluvně hovoří jejich koncerty a jejich výkon v naprosto maximálním nasazení. Mnoho kompozic skupiny postupně narůstá a graduje až do ohlušujících závěrů – a právě v nich se ono nasazení ukazovalo nejzřetelněji, jelikož odevzdanější výkon už asi předvést nešlo. A také po každém takovém závěru byli Neurosis odměněni hromovým potleskem. Jak je ovšem u těchto Američanů zvykem, nedocházelo k žádné komunikaci mezi jednotlivými skladbami, žádné vítání fanoušků nebo laciné děkovačky – sugestivní výkon byl totiž nejenže dostatečným, ale i mnohem větším poděkováním všem, kteří cestu na jejich vystoupení vážili.

Setlist Neurosis:
01. My Heart for Deliverance
02. At the End of the Road
03. Times of Grace
04. Distill (Watching the Swarm)
05. At the Well
06. The Tide
07. We All Rage in Gold
08. Bleeding the Pigs
09. Locust Star

Fantastický, až v podstatě křišťálový byl rovněž zvuk. I díky tomu hudba Neurosis – sama o sobě už dost uhrančivá – naplno vynikla, ať už v meditativnějších pasážích, nebo v těch agresivnějších. Každé hrábnutí do strun působilo na 100 %, každý riff neskutečně drtil – a tak těžké riffy jako Neurosis neumí snad nikdo jiný na světě. Avšak i přesto, že je hudba skupiny i přes svou zatěžkanost až introvertní záležitostí, živě fungovala fantasticky v případě jakékoliv skladby, kterou Neurosis předvedli. Nicméně i tak bych si dovolil – aniž bych chtěl jakkoliv snižovat dojem z ostatních písní – vyzdvihnout uhrančivou “Bleeding the Pigs”, jež zněla živě jak z jiného světa, drtivou “Distill (Watching the Swarm)” a nakonec “At the Well”, jejíž mocný závěr byl neskutečně zničující.

Večer nabídl dva diametrálně odlišné koncerty, které však byly v obou případech obrovsky intenzivní a fungovaly spolu víc, než by se mohlo zdát. Ať už šlo ale o hypnotické Terra Tenebrosa nebo syrový nářez od Neurosis, pokaždé to byl dostatečně silný zážitek na to, abych neměl sebemenší problém s tím prohlásit to za excelentní večer. I když je to asi to největší klišé, jaké lze v závěru reportu napsat, zde nelze jinak – kdo chtěl jet a nejel, může jenom litovat.

Na úplný závěr ještě poznámky o samotném průběhu. Velmi si cením toho, že u vstupu visela nepřehlédnutelná cedule, že se jedná nekuřácký koncert a že tomu tak opravdu bylo, a upřímně by se mi velmi líbilo, kdyby to tak bylo všude. Jistě se najdou lidé, hlavně asi ti, kteří jsou kuřáci, co se mnou nebudou souhlasit, ale třeba mně osobně to moc radost nedělá a zejména v malých klubech je pak vždycky nedýchatelno, takže mi situace na koncertě Neurosis maximálně vyhovovala. Další zajímavou věcí (v tom dobrém slova smyslu) bylo všude rozvěšené přání kapely, aby se fotografové necpali dopředu a nechali první řadu fanouškům – i z toho je poznat, že ačkoliv Neurosis během samotného vystoupení nijak nekomunikují, svých příznivců si váží.

Druhý pohled (Atreides):

Když jsem se domáknul, že v Praze mají hrát Neurosis, říkal jsem si, že nejde nejít a nepochybně půjde o ultimátní zážitek. Když ale oznámili i support v podobě Terra Tenebrosa (ačkoliv mluvit o supportu je v tomto případě maličko zcestné), říkal jsem si, že z toho bude koncert roku. A pokud vystoupení tohoto dua už nic nepřekoná, nejspíš tomu tak i zůstane. Vystoupení Černé země se obešlo bez jakýchkoliv velkolepých efektů, jejich minimalistická produkce byla velkolepá sama o sobě. Střídmost vystupování byla ve spojení s našlápnutým avantgardně-industriálním black metalem a minimalistickým, mírně obskurním divadlem, dokonalým kombem. Sic bylo vystoupení poměrně krátké, o to bylo intenzivnější, k čemuž kapela přispěla tím, že vybrala jen ty nejenergičtější kousky z obou alb, a obzvláště závěrečná titulka poslední desky “The Purging” byla pekelnost neskutečná. Pohlcující a neopakovatelné.

Pokud jsem napsal, že black metal v podání Terra Tenebrosa byl pohlcující, pak sám nevím, jakými superlativy bych měl vyzdvihnout vystoupení amerických Neurosis. Jejich set vám ale přiblížím z trochu jiného konce: byl našlapaný, nařvaný, kulervoucí, a to vše přinejmenším ve třetí mocnině, ale byl také civilní, svým způsobem neskutečně skromný, přestože vás kombinace sludge a doomu bez okolků zašlapala hluboko do země, aniž by ji to jakkoliv trápilo. Oproti předchozímu vystoupení hráli Neurosis o poznání déle, zhruba hodinu a půl, a nakonec toho bylo tak akorát. Nevím, jestli bych snesl přídavek, ale nejspíš bych protestoval, kdyby byl set o nějaký ten song, dva kratší. Neurosis z vás prostě dokáží vysát veškerou energii do posledního kouska a k tomu vyhmátnout ten pravý moment, ve kterém vás pak o samotě zanechají v euforicky-neurotických stavech někde na nejzažší periferii vaší mysli. Stejně jako Terra Tenebrosa se i Neurosis obešli zcela beze slov, jediným kontaktem s publikem byla mimika, gesta a neskutečné hudební nasazení, které bylo po právu opláceno bouřlivým aplausem. Nakonec bych chtěl vyzdvihnout i organizaci vystoupení, ačkoliv se nástroje měnily mnohokrát, ke zbytečným prostojům nedocházelo a dramaturgii setu hodnotím na výbornou. Kolem a kolem dokola, těžko vybrat zlatý hřeb večera, protože jím byl celý koncert obou kapel, bez výjimky. Na tenhle zážitek budu ještě setsakra dlouho vzpomínat.

Minirecenze

Coheed and Cambria – The Afterman: Descension

Napsat komentář
Coheed and Cambria - The Afterman: Descension
Země: USA
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 5.2.2013
Label: Hundred Handed/Everything Evil

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych byl upřímný, tak mi nikdy nebylo úplně jasné, jak se Coheed and Cambria dostali do takové pozice, v jaké aktuálně jsou. Jejich nejopěvovanější album “Good Apollo, I’m Burgning Star IV”, jež se nakonec natáhlo na dva díly, mi přijde strašně slabé, a přestože se na něm najde pár zajímavých chvil, o nichž bych mohl mluvit jako o nosných nápadech a momentech překvapení, tak téměř všechny jejich řadovky mi vždy pokazil projev zpěváka Claudia Sancheze, jehož zpěv ve vyšších polohách je mi vyloženě proti srsti.

Na tomto mém postoji se toho moc nemění ani po letošním pokračování loňského, pro mě prvního poslouchatelného alba “The Afterman: Ascension”. Novinka “The Afterman: Descension” sice není taková bomba, jak všude kolem slyším, ale objektivně musím uznat, že tak špatné jako zmíněné “Good Apollo, I’m Burning Star IV”, to zase není. Vlastně taková moderní kombinace alternativního rocku a progresivního metalu, která neurazí. Na posledních dvou albech kapely je pro mě tím nejzajímavějším kompoziční rozmanitost. Deska jako celek je dost melodická a skladby samotné pomalu směřují k jedinému momentu, kterým je refrén. Písně jako “Iron Fist”, což je minimalistická balada, nebo “Dark Side of Me” by neměly být proti srsti ani širšímu posluchačskému spektru. Já jsem si však nejvíc oblíbil “Gravity’s Union”, která v sobě spájí prvky post-hardcoru s progresivním rockem, a především rádiovou hitovku “Away We Go”, jež se mi rychle zažrala do paměti.

Abych to shrnul, tak novinka zcela určitě není album, ke kterému se budu v budoucnu pravidelně vracet, ale pro fanouška neznalého progresivní rock/metalu to je možný odrazový můstek, od něhož má šanci se dostat ke skutečným klenotům. Díky všudypřítomným melodiím je “The Afterman: Descension” snadno stravitelným albem, o němž se ale nedá říct, že by bylo prvoplánově podbízivé a vlezlé, takže za to palec nahoru.

Recenze

Leprous – Coal

Napsat komentář
Leprous - Coal
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 25.5.2013
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Foe
02. Chronic
03. Coal
04. The Cloak
05. The Valley
06. Salt
07. Echo
08. Contaminate Me

Hodnocení:
Onotius – 6,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Tak nám Leprous vydali následníka dva roky starého a kritikou vesměs chváleného záseku “Bilateral”, prvního alba vydaného pod hlavičkou žánrově váženého labelu InsideOut. Vzhledem k tomu, že pod touto společností vychází desky žánrových ikon typu Pain of Salvation, Ayreon či Devina Townsenda, musel to být pro kapelu po mnoha stránkách obrovský pokrok, ovšem nutno říci, že svým debutem “Tall Poppy Syndrome” si to kapela celkem zasloužila, jednalo se přece jenom o počin progresivní a zároveň nesmírně moderní a zábavný. Zpětně když o tom přemýšlím, byla to možná ona ideální hranice mezi progresivním metalem a rockem (teď možná zuřivým škatulkářům zavařím hlavy, ovšem v projevu Leprous slyším i onu lehkost typickou pro takový alternative rock), spláchnuto vše do šikovně pestré (a dosti abstraktní) škatulky avantgardního metalu. Koneckonců, instrumentálně propracovaná a kompozičně zajímavá, přesto chytlavá hudba v tomto případě fungovala i na následujícím, ovšem lehce upnutějším a syrovějším (ovšem lehce, žádný thrash) počinu “Bilateral”, který možná i díky Ihsahnovské reklamě spočívající ve společném koncertování vzbudil v žánrových vodách slušný rozruch.

Marně jsme si tedy do nynějška mohli lámat hlavu s tím, jak skupina naloží se svým bleskovým vzestupem, reprezentovaným nejen podpisem smlouvy se značně renomovanou společností (což proběhlo již před vydáním předchůdce), nýbrž i samotnou vybudovanou tváří neotřelých mladých intelektuálů s “Bilateral” na kontě a pod nenápadným dohledem respektované persóny norské blackové scény. Nebádejme tedy nad okolnostmi a zaměřme se na album “Coal”, jehož booklet mohl být pro fanoušky předchozích počinů prvním zklamáním. Ve srovnání s psychotickými houbičkami zdobícími “Bilateral” nabízí artwork “Coal” pouze nenápaditou černobílou vizi jakési diamantové lebky. Za zápor bych si toto ovšem netroufal označit už jen proto, že tím obal leccos říká o samotném směřování desky, která více medituje, více hloubá a klade větší důraz na popěvky Einara Solberga, jenž se s valností využívání opakujících se pasáží snad inspiroval Devinem.

Hlavní specifický rys zvuku bychom tedy měli. Einar disponující svým jemným tenorem na desce výrazně dominuje při melancholických i tvrdších částech a provází nás emotivními refrény. Dalším prvkem typickým pro ozvučení této desky jsou významnější klávesové party, které zde pojmou táhlé elektronické podmazy i standardní klavírní preludování. Naštěstí však i tento dominantnější prvek je zde užit s mírou, neutopíme se tedy ve vaně po okraj naplněné umělou orchestrální a bombastickou omáčkou, jak to mají ve zvyku melodicky power metalové spolky (které tuto omáčku často připravují z instantního polotovaru), nýbrž jsme vkusně atmosféricky provázeni po podzemních prostorech alba. Kytary zde samozřejmě také hrají roli významného vyjadřovacího prostředku (koneckonců, je to stále deska metalová/rocková), tentokrát ovšem je technika více podřizována samotným melodiím.

Již při prvním poslechu si ovšem člověk uvědomí, že četnost opravdu dobrých motivů je tentokrát sporadičtější, větší důraz je kladen na atmosféru podporující repetice, za jejichž důkaz lze zmínit například pasáže v úvodní “Foe”. Přitom zrovna tato skladba disponuje celkem zajímavou melodií, časem ovšem opakování popěvků založených na onom melodickém základu začne kapele přerůstat přes hlavu (a dost možná při častějším poslechu i kritičtějším posluchačům lézt slušně na nervy). První skladbou, která byla zveřejněna již před vydáním desky, je na albu následující “Chronic”, která nabízí celkem zajímavé nápady a patří mezi ony lepší stopy, přesto ovšem v kontextu starší tvorby spíše stagnuje, nabízí každopádně celkem zapamatovatelný refrén (ale také nic přehnaně originálního). Pěknou baladou je však “The Cloak”, která ukazuje ideální poetické vyžití reprezentované Einarovým zpěvem za doprovodu hypnotických kytarových linek a patří mezi nejsilnější skladby na albu. “The Valley”, na jejímž začátku mi ony výraznější klávesové plochy evokují momenty z novinky Cult of Luna (je dost možné, že se jimi Leprous při tvorbě tohoto alba nechali inspirovat), ukrývá výborný refrén, jenž ač je založen na celkem standardním harmonickém postupu, nabízí celkem emotivní momenty. Další skladba, se kterou nejen nemám problém, nýbrž jsem si ji byl schopen oblíbit. Na často opakující se popěvky značně dojíždí devítiminutová “Echo”, která sice nabízí nádhernou pohlcující atmosféru obohacenou o nejrůznější náladotvorné prvky, ale nových nápadů je zde spíše pomálu. Za zmínku ovšem ještě stojí závěrečná “Contaminate Me”, která také čítá necelých deset minut a nabízí množství zajímavých momentů, mezi nejeuforičtější z nich poté závěrečné houslové vyhrávky doprovázené zoufalými growlovanými výkřiky.

Novinka Leprous je jako procházka v podzemních chodbách nějakého dolu. Raději není moc razantní a divoká, aby se s námi tunel náhodou nezasypal (snad pouze na konci desky bychom možná skončili zavaleni), chvilkami krásně medituje, občas dojímá, několikrát však také nudí. Vstup do žánrové atmosféry Cult of Luna se ovšem nemůže naplno podařit pokud nejsou řádné nápady, pánové…

Druhý pohled (Zajus):

“Bilateral” zaznamenalo v době svého vydání na metalové scéně široký zájem a po zásluze se na závěrečných seznamech nejlepších alb roku 2011 vyskytovalo poměrně často. Já sám jsem ho zařadil na místo čtvrtého nejlepšího alba roku a ani nyní bych své rozhodnutí neměnil. Netřeba tak dlouze vysvětlovat, že “Coal” bylo v mých očích albem velmi očekávaným. I přes jeho nesporné kvality však zdaleka nejsem spokojený tak, jako jsem byl v případě jeho předchůdce. Na “Bilateral” bylo mnoho věcí, které šlo beze zbytku obdivovat. Netradiční struktura písní, líbivé melodie, které se neoposlouchají, i některé tvrdší momenty, jichž nebylo zrovna málo. V první řadě mi však uhranul úžasný hlas zpěváka.

To vše je ve větší míře i na “Coal”, ale působí to celé poněkud obyčejněji a zároveň posluchačsky velmi náročně. Do skladeb se velmi těžko dostává a na rozdíl od “Bilateral”, na kterém posluchač nacházel mnoho vrstev, které mohl postupně odhalovat, působí “Coal” mnohem přímočařeji a po proniknutí do hlubších úrovní již nenabízí žádné další překvapení. To je však spíše věc vkusu, i přímočařejší alba mohou být výborná a Leprous nakonec odvedli velmi dobrou práci, jde jen pouze o nečekanou změnu. Druhým bodem, který mě trápí o poznání víc, je nadužívání hlasu zpěváka. Stále platí, že jde o zpěv výjimečně dobrý, ovšem kapela jako by se tuto výhoda snažila uplatňovat víc, než je zdrávo. Možná by stačilo, aby byl hlas ve výsledném zvukovém mixu o něco tišší a nezakrýval tak práci nástrojů (která je technicky vzato opět precizní), ale takto mě album odrazuje už úvodní skladbou “Foe”.

Z jednotlivých písní musím vyzdvihnout nesmírně příjemnou “The Cloak” spolu s delšími kusy “The Valley” a zejména závěrečnou “Contaminate Me”. Poněkud negativní názor však musím uzavřít pozitivně. Album mě zklamalo spíše kvůli vysokým nárokům (soudě podle reakcí zahraničních kolegů bude “Coal” u kritiků jedním z nejúspěšnějších alb roku), ovšem z objektivního hlediska mám výtek jen minimum. Hodnocení berte tudíž jako orientační a mnohem více subjektivní, než je obvyklé.