Nové album ukrajinského projektu Raventale se jmenuje „Planetarium II“ a vyjde 8. září pod značkou Ashen Dominion.
Archiv štítku: Raventale
Raventale: album na podzim
Další album Raventale se bude jmenovat „Planetarium“ a vyjde na podzim letošního roku. Singl „New World Planetarium“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Prague Death Mass III (pátek)
 |
|
Datum: 16.9.2016
|
Do klubu vcházím během přestávky mezi Shrine of Insanabilis (prý výborný koncert) a Darvaza, kteří pomalu začínali zvučit a v mezičase pouštěli z repráků zacyklený sampl připomínající bzučení much (nejspíš prodloužené intro „A Hanging Sword“). V mezičase jsem si od přátel například vyslechnul, že Occultation zahráli super cover Death SS, ale nejčastější poznámkou bylo, jak na hovno byl zvuk a že jsem tedy o moc nepřišel.
Kmenové kapelní duo Darvaza, Omega (Gionata Potenti z milionu kapel) & Wraath (One Tail, One Head, Celestial Bloodshed a další), samozřejmě na pódiu nestálo samotné. Nejsem si s tím sice jistý na 100 %, ale přišlo mi, že až na dvě výjimky stála na pódiu koncertní sestava Deathrow, což by pro někoho mohla být záruka kvalitně odehraného vystoupení. A první koncert Darvaza nepochybně takový byl a ještě víc. Hudba předvedená na dosud vydaných titulech EP „The Downward Descent“ a sedmipalci „The Silver Chalice“ není převratná. Prostě se jedná o jednoduchý, přímočarý true sekec a prohlášením „Tohle byl opravdový Black Metal“ by se dal snadno shrnout i samotný koncert.
Když se roztáhly zdobené závěsy clonící scénu, na pódiu stál čelem k bubeníkovi Omega s kytarou a pomalu rozehrával první riffy „A Hanging Sword“. Ostatní hudebníci došli na pódium postupně (přítomnost druhého kytaristy jsem třeba zaregistroval až u druhé skladby), ale nejvíce pozornosti na sebe po svém příchodu logicky poutal frontman Wraath. Jeho projev nebyl tak divoký, jako když stojí v čele One Tail, One Head, ale přesto měl tento „ďáblo-člověk“ nepopiratelné charisma a výborný hlas. Darvaza se postupně propracovali veškerým svým vydaným materiálem (vyjma „Tenebrae“) a set kulminoval s výbornou „Silver Chalice“, kterou vedl jednoduchým, ale poutavým zpěvem sám Omega, Wraath tentokrát jen sekundoval a tvářil se posedle. Velice dobrý set (pro některé mé známé dokonce festivalový top) trochu kazil jen přebuřený zvuk (v riffech se naštěstí dalo orientovat) a poměrně vlažná reakce publika. I když je nutné říci, že po neverbálním hecování Wraatha („tak se kurva trochu hýbejte“) se nějaký ten bordel strhnul.
Následující Sinmara špatný zvuk již doslova dojebal. Stál jsem vzadu, uprostřed i „vepředu“ (úplně vepředu jsem to z lásky pro svůj hluch raději neriskoval) a po většinu času jsem slyšel hlavně kombo vokálu, bicích a basy. Basák a bubeník Sinmara jsou sice super, ale kytary by zde dle mého názoru přeci jen měly hrát prim. Vokalista mi svým silným a srozumitelným hlasem dělal jen radost, jelikož kolikrát jsem se v skladbách zorientoval i díky textům. Ale pořádně se do hudby vcítit a užít si ji, byl prostě kurva problém. Nemýlím-li se, tak koncert Sinmara otevřela nová skladba a pak se postupně pokračovalo skrz „Aphotic Womb“. „Cursed Salvation“ a „Verminous“ jsem si ještě s notnou dávkou fantazie užil (ty parádní kytarové linky jsem si domyslel), ale když jsem prostě neslyšel onu výbornou, mrazivou pasáž v „Shattered Pillars“ (Radiaaaaate! Daaaaaarknesssss!), tak jsem na to vymrdal, šel se na chvíli zchladit a závěr setu s „Terratoid Crossbreed“ & „Mountains of Quivering Bones“ zhlédnul zpovzdálí s pivem v pracce. Koncert Sinmara pro mě kolísal někde mezi „meh“ a „ok“, ale vím, že opáčko (s lepším zvukem samozřejmě) bych si dal milerád.
Většinu Batushky jsem raději projedl, ale ze zvědavosti jsem se uráčil vypadnout od talíře trochu dříve a zhlédnout aspoň tři závěrečné skladby. Jejich koncert nebyl nijak špatný, vlastně mě pouze utvrdil v mém názoru, že se jedná o průměr se zajímavým nápadem. Mou pozornost rozhodně upoutal výborný bubeník a řekl bych, že vokální party byly také odzpívané velice dobře (alespoň se mi příjemně poslouchaly). Vizuálně byla Batushka rovněž fajn. Pominu, že se jedná z velké části o vykrádačku všeho možného, co je zrovna v kurzu, ale ty róby společně s maskami prostě hezké byly. Směšný ovšem byl onen hmatatelný nedostatek autentičnosti. No, když se hlavní vokalista pomalu sunul po okraji pódia a teatrálně fanouškům v předních řadách cpal do ksichtu obrázek zdobící jejich debut, tak jsem se prostě musel nahlas zasmát. Škoda, že jim to lidi tolik žerou, dle některých názorů stál největší dav právě na ně, což já ovšem nemohu potvrdit, ani vyvrátit. Víte, ale co byla největší prdel (alespoň pro mě osobně)? Ten brutální kontrast mezi strojenou „cool-occult“ pózou Batushka a skutečným peklem, které následovalo poté…
Prvně trochu bokem. Mám rád texty Irkallian Oracle, rád si přečtu rozhovor s někým z kapely, protože pánové evidentně „ví a znají“, ale z desky mě hudba nikdy nedokázala oslovit, tak jak bych si přál. Kdysi zakoupený debut jsem pak věnoval někomu, koho Irkallian Oracle doopravdy baví. Ale po pátečním ZLU mám nutkání svůj postoj přehodnotit.
Pár dní před koncertem mě trochu zamrzela informace, že s kapelou nevystoupí na base VK (Vassafor, Terror Oath, Temple Nightside), což zapříčinilo, že Irkallian Oracle hráli jen s jednou kytarou. No ale veškeré pochyby apod. ze mě spadly asi už po první minutě úvodní skladby (myslím, že to byla „Conjuring the Expulsed“). Vzhledem k výše napsanému se nemohu zaručit za setlist, ale jistě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že se kapela věnovala především (ne-li rovnou výhradně) novému albu „Apollyon“. Jistý jsem si ale pouze skladbami „Reflections“, „Apollyonic Enstasis“ a uvedenou „Conjuring the Expulsed“.
Absence jedné kytary nakonec Irkallian Oracle nijak neuškodila. Zvuk byl opět přebuřený, zde ovšem hlasitost hrála perfektně do karet. Kapela prostě drtila, ničila a hlavně emanovala dosti silnou auru, kterou bych možná ani nenazýval jako „temnou“. Že se ale momentálně ve Futuru dělo něco „nenormálního“, muselo být jasné každému, kdo viděl, slyšel a cítil. Sám jsem byl až na pár krátkých výjimek (díky insta-metalisti!) maximálně ponořen do vystoupení. Chvíli uhranut zelenými plameny svíček, jindy hrou kytaristů, ale nejvíce pozornosti na sebe strhával vokalista nejen se svým zvěrským, šíleným vokálem, ale i hrou na doprovodné nástroje. Pokud jste si dříve, třeba u fotek, kladli otázku, zda jsou ony extra instrumenty (vcelku klasický zvon, něco jako tamburína a tibetská mísa) naživo opravdu nutné, tak vězte, že dělají opravdu hodně. Jednoduchá, ale účelná image, společně s hudbou a dalšími aspekty, dávaly mnohdy zapomenout, že na pódiu stojí lidé z masa a kostí a já úspěšně zapomínal, že existuje něco jako realita kolem. Jeden ze čtyř osobních vrcholů festivalu a dost možná ten nejvyšší.
Profanatica byla rovněž výborná a bez keců jedna z nejlepších kapel festivalu. Nekrojeptišky s basou a kytarou se široce rozmachovaly svými nástroji, ale pozornost přítomných jistě strhávala hlavně Jeho Nesvatost Paul Ledney. Nevadilo, že působil, jako by ani neuměl hrát; Set Profanatica odtřískal a hlavně odeřval naprosto perfektně. Setlist se věnoval spíše starším skladbám (Vybavím si „As Tears of Blood Stain the Altar of Christ“, „Final Hour of Christ“, „Heavenly Father“ a samozřejmě „Weeping in Heaven“ a „I Arose“, mám dokonce pocit, že zazněla dokonce i „avantgardní“ „Nazarene Decomposing“, hehe), z novějších dostaly prostor hlavně songy ze „Sickened by Holy Host“, jeden nebo dva kousky zazněly i z „Profanatitas de domonatia“, ale z posledních třech regulérních desek kapela nezahrála nic, což je podle mého názoru škoda. No, ale i tak byl rouhavý primitivismus Profanatica naprosto megabrutální a skvělý. Ledney občas ohlásil song, jednou se rozpovídal o tom, jak se do Prahy přijeli rouhat, a bušil do lidí jeden song za druhým. Povzbuzeni pódiovým masakrem všeho hudebního se lidi pod ním mydlili o sto šest k viditelné otrávenosti některých citlivějších kousků, které na festival dorazily asi omylem. Závěr bych už přenechal slovům klasika: I VOMIT ON GOD’S CHILD!!!!!!!
Malá zajímavost: Byť byli slované na festivalu v menšině, hádejte, kdo dělal největší bordel? :-)
Raventale, kteří byli přesunuti z úvodu čtvrtka na závěr pátku z důvodu odřeknutí účasti Lamia Vox, se s nevděčnou pozicí poslední kapely dne rvali se ctí. Chvíli jsem kapelu sledoval a docela se mi líbila, ale odpočinek už byl naprosto nezbytný a neodkladný, takže jsem to vzdal.
Raventale – Dark Substance of Dharma
 |
| Země: Ukrajina Žánr: black metal Datum vydání: 5.10.2015 Label: BadMoodMan Music Tracklist: Hrací doba: 41:59 K recenzi poskytl:
|
Všude po světě jsou v různých lokálních scénách poschovávaní muzikanti, kteří jsou hodně aktivní, mají na kontě množství desek a angažují se ve větším množství projektů. Ukrajinský kořen, jenž si v příslušných kruzích nechává říkat Astaroth Merc, mezi takové evidentně patří. Jeho stěžejním a osobním projektem je Raventale, kde je jediným členem a pouze na živá vystoupení přibírá další muzikanty. S touto formací již vydal sedm dlouhohrajících desek, z nichž na tu poslední, „Dark Substance of Dharma“, si dnes posvítíme.
Než se tak ale stane, pro pořádek ještě zmíním další aktivity hlavního protagonisty – alespoň tedy ty, které z mého pohledu za zmínku stojí. Astaroth se totiž dále angažuje třebas v kapele Chapter V:F10, jejíž loňské debutové album „Syndrome“ jsem tu svého času v recenzi hodně dost pochválil (a stále si myslím, že oprávněně). V druhé řadě vedle Raventale operuje ještě s jedním osobním projektem, a sice ambientní formací P’hevda Phenomenon. A aby toho nebylo málo, vyskytuje se i v koncertní sestavě (a na deskách jako host) další ukrajinské blackmetalové skupiny Virvel av Morkerhatet, jejíž nové desce „Metamorphopsia“ bych se tu v recenzích také rád v dohledné době věnoval.
Nicméně zpátky k Raventale. Předstírejme na chvilinku, že nám jsou všechny výše propírané okolnosti neznámé a že k „Dark Substance of Dharma“ přistupujeme tabula rasa. Když se někdo takový podívá na přebal alba a na názvy skladeb, kde lítá samá mantra, dharma, karma, tára nebo Kálí, zcela jednoznačně to ukazuje na to, že album bude mířit někam do oblasti Přední Indie. Což se děje textově, ale nedokážu posoudit jak moc vzhledem k tomu, že texty nemám k dispozici – prý by ale mělo jít o koncepční záležitost věnovanou indické a tibetské mytologii. Těšíte-li se ovšem na nějaké orientální rytmy a exotický black metal, nejspíš od poslechu odejdete trochu zklamáni, protože nic takového „Dark Substance of Dharma“ nenabízí. Spíše bych řekl, že je deska taková „geograficky neutrální“, čímž mám na mysli, že z toho není cítit žádná země, ani Indie, ani Ukrajina, z níž to skutečně pochází, ani nic jiného.
Zklamáni byste ovšem od poslechu nemuseli odcházet v případě, že máte v oblibě black metal epičtějšího rázu, avšak bez zbytečného patosu či naduté pompéznosti. V takovém případě totiž, dovolím si tvrdit, „Dark Substance of Dharma“ za pozornost stojí. Především ty prvotní posluchačské seance jsou silné. Atmosférický rozjezd v podobě „Intra-Mantra“ dokáže patřičně navnadit, a když se posléze napoprvé rozjedou mocné riffy a majestátní nálada v „Destroying the Seeds of Karma“, tak to má prostě účinek. Vzpomínám si, jak jsem si při prvním poslechu říkal, že to zní fakt skvěle a že se těším na další prozkoumávání.
Nicméně ono další prozkoumávání bohužel postupně začne odkrývat i slabiny alba. „Dark Substance of Dharma“ totiž nejlépe funguje právě na začátku – tehdy jsem si poslechy užíval a bavilo mě to. I v dalších skladbách se najdou dobré momenty (byť „Destroying the Seeds of Karma“ je dle mého jasným vrcholem nahrávky) a do kontextu celého alba dokonce bezproblémově zapadá i „Red Laugh’s Walking“ což je ve skutečnosti cover od nějaké ruské rockové kapely, o níž jsem jaktěživ neslyšel. Možná je tahle písnička o trochu chytlavější a skočnější než zbytek, ale nejedná se o nic, co by vyloženě mlátilo do uší v tom negativním slova smyslu.
S přibývajícím počtem poslechů však „Dark Substance of Dharma“ pomalu začíná slábnout. A jak jsem se těšil, že budu objevovat další detaily a deska poroste, nakonec k ničemu takovému bohužel nedošlo. Jakkoliv ta nahrávka stále patří do nadprůměru a je obecně vzato kvalitní, nějaké skryté vrstvy jsem na ní zase nenašel a postupné odhalování nových a nových nuancí se jaksi nedostavilo. Což mi připadá jako škoda, protože to v překladu znamená, že se nejedná o zas tak trvanlivou záležitost.
I navzdory tomu jsou ale mé dojmy z „Dark Substance of Dharma“ pořád kladné a budu na to vzpomínat jako na solidní nahrávku. Jak již padlo, první poslechy byly vysoce příjemné, takže už jen díky nim bych se nestyděl počin doporučit. Tohle doporučení je ovšem nutno doprovodit poznámkou, že nějaký žánrový klenot nebo hudební orgasmus z toho s největší pravděpodobností nevymámíte. Je to vlastně „jen“ poctivá žánrová placka lehce nad průměrnou hranicí – ale to taky není tak špatný výsledek.