V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.

---