Američané The Browning vydají 26. října své čtvrté album „Geist“. Níže najdete tracklist, obal a nový song „Carnage“.
01. Sick Minds 02. Beyond Stone 03. Final Breath 04. Ever Lost 05. Optophobia 06. Awaken the Omega 07. Hellblade 08. Carnage 09. Geist 10. Noctis 11. Amnesia 12. Skybreaker
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 43:09
|
The Browning je kapela, o níž si klidně můžete myslet, že je blbá. To vám nikdo nemůže zakázat a vlastně k tomu ani není důvod, protože na první pohled to tak skutečně vypadá. Tahle zámořská parta totiž spojuje žánry, které jsou ve své podstatě docela prvoplánové – metalcore / deathcore a taneční hudbu. Nejde o žádné velké přemýšlení, The Browning nic moc neřeší a útočí na první signální. Když se na to tedy člověk podívá zdálky, kapela by měla cílit spíš na nenáročné posluchače, kteří se spokojí s tím, že to je chytlavé, a nějaký hlubší prožitek od hudby prostě nevyžadují. Ale i kdyby to tak bylo, v pořádku, však i takové skupiny přece mají právo na existenci.
Ačkoliv formálně vše nasvědčuje tomu, že já bych měl být jeden z těch, kdo nad tímhle bude automaticky ohrnovat nos, The Browning mě nějakým způsobem baví již od svého debutu „Burn This World“, který vyšel v roce 2011. V podání téhle americké party je totiž ona výše zmiňovaná kombinace žánrů učiněný nitroglycerin. Jde o prudce energickou jízdu, jež dokáže člověka strhnout, ať se mu to líbí nebo ne. To je popravdě největší a pomalu u jediná přednost The Browning, ale zase v tom jsou opravdu dobří.
Od letošní novinky „Isolation“ není třeba čekat žádné velké inovace, jelikož The Browning bez větších výkyvů pokračují v tom, co začali na „Burn This World“ a co předváděli i na předchozím „Hypernova“. V tomto ohledu není moc co řešit, protože komu se to líbilo dříve, ten asi bude spokojen i s „Isolation“… víceméně. Snad mi jen přijde, že novinka je na rozdíl od svých předchůdců o trochu víc metalcore než deathcore, ale ono to je nakonec asi fuk, dokud tam nejsou homosexuální refrény. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že nejvyšší koncentrace těch nejvypečenějších hitovek se pořád nachází na debutu.
Jistě, i „Isolation“ obsahuje několik velmi našlapaných tracků, mezi něž lze zařadit třeba titulní věc, „Spineless“, „Pure Evil“ nebo „Disconnect“, v níž si zahostoval i Frankie Palmeri z Emmure. V některých skladbách (a tyto snahy šlo vypozorovat už na „Hypernova“, tudíž nejde o nic zas tak překvapivého) se objevují náznaky atmosféry, v čemž je tentokrát nejvýraznější „Hex“, ale částečně to lze slyšet i v „Pathologic“. Na druhou stranu, ani v takových momentech se The Browning nezbavují své energičnosti a stále si drží ten nastavený ksicht, což lze považovat jedině pozitivum. V důsledku jsou ovšem vlastně všechny songy na „Isolation“ přinejmenším v pohodě až na dvě výjimky v podobě „Dragon“ a „Cryosleep“. V těchto skladbách jsou už totiž elektronické samply na můj vkus až moc jalové a podbízivé. Poslouchat se to stále dá a ty motivy, které mě serou, nehrají celou písničku, ale prostě to není tak úplně ono, a kdyby tam tyhle dva kusy nebyly, tak by to z mého pohledu asi bylo lepší.
The Browning však mají v rukávu ještě jednu zbraň – a musím se přiznat, že právě tohle je dozajista jedním z těch důvodů, proč mě tahle kapela baví. Výše již padlo, že jde o kombinaci corové muziky a elektroniky. Neznamená to však metal/deathcore a do něj pár obyčejných levných samplů. Elektronika je zde kytarové hudbě rovnocenným partnerem, tudíž se jedná o parádní „diskotéku“. Dokud to tedy The Browning nepřepísknou s laciností, jako se tomu děje v „Dragon“ a „Cryosleep“, což se naštěstí nestává příliš často, tak je to všechno v nejlepším pořádku, protože se takříkajíc jedná o parádní rachot.
Vzato kolem a kolem jsou mé dojmy z „Isolation“ mírně pozitivní. Rozhodně však ne nadšené. Album příjemně bouchá, dokáže roztancovat, ale o nějaké větší trvalosti mluvit bohužel nelze. „Burn This World“ jsem svého času točil jak blázen a dodnes si jej tu a tam rád pustím. K „Hypernova“ se vracím o poznání méně a něco mi říká, že k „Isolation“ se budu vracet ještě méně, vlastně spíš vůbec. Právě teď jsem to párkrát sjel docela s chutí, ale nic víc z toho asi vytřískat nejde, prvotřídnímu tahu na bránu navzdory. Ono přece jenom čistě na té energii to asi nejde utáhnout, zvlášť když už je ten čajový sáček louhovaný potřetí. Ve finále je tedy „Isolation“ jen pohodovým a nenáročným albem na pár poslechů, které jsou však docela zábavné. Ale radši u toho nijak zvlášť nepřemýšlejte.
Američané The Browning vydají 24. června svou třetí řadovku „Isolation“. Tento fakt nyní připomínají zveřejněním videoklipu k songu „Disconnent“, v němž si zahostoval Frankie Palmeri z Emmure. Sledujte na YouTube.
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Terra Tenebrosa – The Reverses |
|
H.: Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa…
Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).
H.:
Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.
Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.
No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“…
Kaša:
Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.
Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.
V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!
nK_!:
Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.
Atreides:
Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.
Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.
Skvrn:
Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.
Onotius:
Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.
Metacyclosynchrotron:
Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah, „Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.
O The Browning nebylo poslední dobou příliš slyšet, ale Američané rozhodně nespí. Kapela právě ohlásila, že příští měsíc, konkrétně 24. června, vyjde její třetí studiová deska. Ta ponese název „Isolation“ a jejím prvním singlem je „Pure Evil“ (již najdete na Spotify, videoklip bude následovat brzy). Obal najdete tady, tracklist následuje:
01. Cynica 02. Pure Evil 03. Isolation 04. Dragon 05. Fallout 06. Vortex 07. Spineless 08. Hex 09. Phantom Dancer 10. Cryosleep 11. Disconnect 12. Pathologic
 |
| Země: USA Žánr: electro deathcore Datum vydání: 1.10.2013 Label: Earache Records Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,75/10
|
Američané The Browning mě před dvěma lety opravdu hodně zaujali svým debutem “Burn This World”, který spojil energii moderních metalových žánrů s velmi našlapanou elektronickou složkou, což se mi v době, kdy zrovna rostl můj zájem o jakoukoliv elektronickou muziku, setsakra trefilo do noty. Nešlo ovšem o nějaké chvilkové pobláznění, jelikož mě “Burn This World” velmi bavilo i s odstupem času a v průběhu všech měsíců od vydání až dodnes jsem si to album čas od času s obrovskou chutí pustil. Nabízela se samozřejmě otázka, jak The Browning dokážou na svojí parádní prvotinu navázat další deskou, která nakonec nedávno vyšla pod názvem “Hypernova”…
Po hudební stránce se toho moc nezměnilo, vlastně až na výjimky v podobě dvou písní skoro vůbec nic, přičemž právě tenhle naprosto minimální posun je asi tím největší nedostatkem “Hypernova”. Nutno ovšem dodat, že vzhledem k tomu, že jde teprve o druhé album, to v současné době ještě nijak nevadí, spíše by to mohl být problém do budoucna, jestli se The Browning budou i nadále chtít nevyvíjet.
Hlavní slovo má tedy materiál, který je naštěstí opět super a opět se jedná o vysoce energickou šlehu, jež s člověkem zamete. Mými favority mezi konkrétními skladbami se staly “Gravedigger” (škoda, že tak krátká, kapela ji v tom nejlepším utne), “Breaking Point”, “Type 1A” se skvělou diskotékovou složkou a pak dvě výše zmiňovaná vybočení, která nahrávku hodně dobře ozvláštňují. Tím mám na mysli drtivou “Industry”, u níž se mi zdá, že The Browning uhodí na trochu vážnější notu, a zejména hodně překvapivou “Slaves” s orientálním (!) nádechem. Jinak mi ale přijde, že je novinka semknutější a víc funguje jako deska.
O chlup u mě stále vede “Burn This World”, a jakkoliv se může zdát, že “Hypernova” veškeré postupy z debutu dotáhla na ještě vyšší a lepší úroveň, poprvé je prostě poprvé. Nicméně i tak je “Hypernova” bezesporu velmi povedenou a zábavnou nahrávkou, která minimálně potvrzuje to, že před dvěma lety to nebyla náhoda a že The Browning vážně umí.
Druhý pohled (nK_!):
Ačkoliv k samotné elektronické muzice nemám ani zbla kladný vztah, v kombinaci s rockovou či metalovou hudbou mi vůbec nevadí – kupodivu právě naopak. The Browning jsou toho zářným příkladem a dva roky zpět jsem se s jejich debutem “Burn This World” hodně dlouho poměrně slušně bavil. A jak dopadla novinka z jejich dílny jménem “Hypernova”?
Základem je opět drsný deathcore doprovázený stejnou měrou elektronickými prvky. Ty jsou ve všech písních použity tak umně, že nepůsobí pouze jako kulisa či moderní doplněk jinému stylu, ale stojí samostatně a jsou prakticky nenahraditelné. Každý jeden song je komponován tak, aby poměr mezi elektronikou a metalem byl co možná nejvyrovnanější a postaven způsobem, že tyto dvě složky se vzájemně bez sebe nemohou obejít. Jedno bez druhého by bylo jednoduše nudné, nezáživné a nic moc objevné, ale dohromady tvoří geniální kombinaci, která se navíc ještě výborně poslouchá. Co chtít víc?
Snad nejvíce se mi líbí hned skoro-úvodní “Save the World” a následující “Gravedigger” (kteroužto skladbu je možné najít na konci alba též v remixované verzi). Perfektní je také dýza rubanice “Type 1A”, jejíž elektronická složka by mi samostatně asi brzy začala lézt na nervy, ale společně se zbytkem písně tvoří ucelený celek a jako taková má vážně grády. “Black Hole” a “Planet Hate” taktéž stojí za to.
The Browning neusnuli na vavřínech a nástupce své prvotiny náležitě vyšperkovali. Nejsem si zatím úplně jist, zda mě baví více, ale určitě se jedná o kvalitní materiál hodný více než několika málo poslechů. Kdyby tak takhle hrála každá nově vzniknuvší kapela, bylo by na světě nádherně.
 |
| Země: USA Žánr: electro deathcore Datum vydání: 3.10.2011 Label: Earache Records Tracklist: Hodnocení: 8/10
|
Nijak se netajím tím, že moderněji střižené odvětví metalové muziky není zrovna věc, jíž bych s oblibou holdoval. Ale jak praví jedno mé oblíbené pořekadlo (dokonce jedno z mých nejoblíbenějších!), vždycky tu je pár čertovských výjimek, které jakékoliv rozmilé pravidlo prostě musí potvrdit, aby vůbec mohlo platit. Sám sebe navíc (snad ne naivně) považuji za velice otevřeného člověka (přinejmenším co se hudby týče – doby, kdy jsem uznával jeden jediný styl, jsou už naštěstí dávno pryč), takže opravdu existují i moderní metalové kapely, které oceňuji a kterých si doslova cením; skupiny, jejichž hudba mě doopravdy oslovuje ve velké míře. Dnes se podíváme právě na jednu takovou výjimku…
K podrobnějšímu žánrovému popisu a zařazení se ještě dostaneme níže, tudíž jen pro začátek, abych dostál formě nějaké úvodní informativní omáčky, prozradím, že The Browning produkují explicitně řečeno deathcore s velice citelnou příměsí elektroniky. “Burn This World” je jejich dlouhohrajícím debutem – před ním se objevilo pouze něco málo neřadových počinů, čili se nejedná o jakkoliv zaběhnutou formaci, máme tedy co do činění spíše s novou akvizicí na scéně. A jak jsem se k ní dostal já, člověk, který podobně laděné skupiny (a jakože ty moderní kapely vznikají téměř každý den!) nijak výrazněji nesleduje? Čirou náhodou, jak už tomu tak bývá. Odkaz na jejich videoklip “Time Will Tell” mi kdysi dávno před půl rokem poslal bývalý redaktor Seda. Co vám budu povídat, do poslechu jsem se moc nehrnul, jelikož Seda mě takto zásobuje samými chujovinami (kdo myslíte, že mě jako první vždy upozorňuje na nové klipy Luštěly? – to abyste věděli, v jakém duchu se ty jeho odkazy nesou). Jestli mi to poslal, aby mě naštval další elektronickou peckou, nebo to tentokrát náhodou myslel vážně, netuším, ale to nic nemění na tom, že jeho tip byl v tomto případě až překvapivě dobrý.
Nyní už si však pojďme povídat přímo o tom, co na tato čtveřice z amerického Dallasu na “Burn This World” stvořila. Výše jsem trochu nesměle nakousl něco jako kombinaci moderního metalu a elektroniky, což je – co si budeme povídat – docela široký pojem. Z našeho “metalového” pohledu je základem kytara. Ne, nesmějte se, nějaký fanoušek elektronické scény by třeba mohl The Browning vnímat jako elektronickou formaci, jež do své hudby roubuje kytaru, zatímco my to vnímáme přesně naopak – tak moc je ta elektronická “příměs” výrazná. To už jsem ale trochu odbočil od tématu a zamotal se do zbytečného slovíčkaření, takže rychle zpátky… základem je směsice moderního metalu, řekněme něco na pomezí deathcoru a metalcoru, přičemž o něco blíže to má k prvnímu jmenovanému, vokál je však čistě extrémní, tudíž nečekejte žádné melo-refrény (to já považuji za klad!), onen metalcore promlouvá jen sporadicky spíše v kytarové práci. Ale to už opět slovíčkaříme a řešíme vlastně nedůležité věci. Stručně řečeno je to moderní sekanice plná zasekávaček a breakdownů se silným groovem, tudíž to – jak se lidově říká – prostě a jednoduše šlape přímo od podlahy…
Což o to, kdyby to s tímhle končilo, nebyli by The Browning nic, co by na dnešní přecpané scéně stálo za nějakou větší pozornost, neboť kapel tohoto typu je neuvěřitelné množství, tím spíše ještě v Severní Americe. Avšak The Browning navrch přihazují onu opravdu silnou porci elektroniky. A když říkám silnou, vážně to tak myslím! Žádné nízkokalorické kolovrátkovité vycpávky, ale hutné porce brutálních beatů, disco rytmy, samply, industriál, symfonické klávesy, trance, techno, dubstep – to všechno a ještě mnohem víc dohromady namícháno v jeden napěněný výbušný koktejl připravený vyprsknout do vašich ušních bubínků.
Přesně tohle jsou dvě nejsilnější zbraně v arzenálu The Browning: metal a elektronika jsou na “Burn This World” dvě naprosto rovnocenné a vyrovnané složky, které mezi sebou neustále svádějí boj. Jednou se přirozeně prolínají, podruhé se o sebe nekompromisně třískají, jindy první podporuje druhou, támhle zase naopak. Není to zas tak dlouho, co jsem tu v recenzi kritizoval za nevyváženost a přílišnou šablonovitost jiný industrial metalový počin – sólové album “Pighammer” zkušeného matadora Waynea Statica. Pokud jste tenkrát zvedali obočí a ptali jste se, jak bych si tu kombinaci elektroniky a metalu představoval, odpověď zní: “Burn This World”. Druhou velkou devízou The Browning je pak neuvěřitelně silná energie, která po celou hrací dobu z desky proudí všemi směry. Opět si můžeme rýpnout do “Pighammer” a porovnat – zatímco u Staticova “majstrštyku” jsem usínal, “Burn This World” funguje právě naopak – jako koňská dávka energie, která vás nakopne, jako hektolitr energetického nápoje, jako káva vpravená přímo do žíly. S člověkem to šije samo od sebe.
Výše vyjmenovávané rozpětí (které ještě zdaleka nebylo kompletní) v rámci oné elektronické složky dává The Browning velké pole působnosti a spoustu možností, kterým směrem své skladby stáčet, což také opravdu dělají, aniž by jim z toho vznikal pověstný splácaný dort pejska a kočičky. I to je jeden z nesporných kladů “Burn This World” – na rozdíl od většiny dnešní core produkce nezní jejich muzika kolovrátkovitě a dokonce ani ne předvídatelně. Už to bude nějaký ten pátek, co jsem naposled slyšel moderně metalové songy, u nichž bych po první půl minutě nevěděl, jak dále budou pokračovat a jak skončí. V některých pasážích přímo čekáte, že teď zazní nějaký brutální kytarový nářez, ale místo toho na vás The Browning třeba vybalí prímovou diskotéku. A takových vtípků tam je více, což je – alespoň tedy z mého pohledu – vpravdě příjemné zjištění.
Další devízou desky je bezesporu také vyrovnanost materiálu, který The Browning dali dohromady, tedy alespoň po většinu stopáže. Je pravda, že v samotném závěru už “Burn This World” lehounce dochází dech, osobně bych určitě nebyl proti, kdyby to kapela utnula o song či dva dříve, to však není dáno nějakou výrazně horší kvalitou posledních dvou položek, spíš tím, že už je toho “moc”. Ale to nic nemění na faktu, že minimálně prvních jedenáct kousků je naprosto skvělých. Najdeme zde vyložené hitovky jako “Bloodlust” či “Standing on the Edge” (chytře umístěné hned na začátku, aby to posluchače rychle chytlo), mírně metalovější kousky jako “Burn This World” nebo “Living Dead” (ovšem i v nich hraje ona “přidaná hodnota” ne nevýznamnou roli, samozřejmě), přes poněkud strukturovanější a gradující věci (“Ashamed”) až po “diskotékovou” “Time Will Tell”. Zkráceně řečeno, po většinu hracího času se nebudete nudit ani náhodou.
I když The Browning samozřejmě nejsou první, kdo začal moderní metal kombinovat s klávesami (viz The Devil Wears Prada, Winds of Plague a další), a nechci z nich zas dělat nějaké světoborné inovátory, protože jimi nejsou, přesto debut “Burn This World” působí v rámci konkurence velice svěžím dojmem a jako čerstvý vítr.
Co se týká číselného hodnocení, zde jsem měl trochu potíž. Dávám sice 8, ale věřte, že je to osmička velice silná a jen chloupek jí chybí do 8,5. Kdybychom měli v hodnotícím repertoáru i čtvrtky, byla by to jasná 8,25/10. Ale čert vem čísla – hlavní je fakt, že “Burn This World” je výborná věc, která si zaslouží mé skromné doporučení!
