Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 11.5.1998 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Destroyer
02. Open the Gates
03. The Devil, the Sinner and His Journey
04. Om kristen og jødisk tru
05. På slagmark langt mot nord
06. Blodoffer
07. The Virginborn
08. Slottet i det fjerne (Darkthrone cover)
Na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ jako by Gorgoroth dotáhli svou zálibu v neustálém rotování sestavy k dokonalosti. Tentokrát se totiž norské kultovce nepodařilo udržet stálý line-up ani v rámci jednoho konkrétního alba.
Jediný, kdo se podílel na všech skladbách, je samozřejmě Infernus, ačkoliv tentokrát nejde jen o kytaru nebo baskytaru. Ve dvou písních, jmenovitě „På slagmark langt mot nord“ a „Blodoffer“, dokonce nahrál i bicí a další dvě, „Blodoffer“ a cover „Slottet i det fjerne“ od Darkthrone, nazpíval. Ve všech písničkách vyjma „The Devil, the Sinner and His Journey“ se objevuje ještě Tormentor, převážně jako kytarista, ale třeba ve zmiňované předělávce Darkthrone nahrál všechny nástroje.
Dál už je to nicméně mix různých jmen, která nahrála sem tam song. Baskytarou přispěl Ares (Aeternus), jenž se objevil už na „Under the Sign of Hell“ a EP „The Last Tormentor“. Poprvé pro Gorgoroth nebubnoval ani Frost (Satyricon, 1349), ale víc bicích zde natřískal Vrolok (Sulphur, ex-Aeternus). Zpěváci se tu vystřídají hned tři (plus Infernus jako čtvrtý) – již starý známý Pest ve čtyřech písních a po jedné skladbě T. Reaper (Malignant Eternal) a Gaahl (Trelldom), který se posléze stal frontmanem Gorgoroth na spoustu příštích let. Perličkou je, že jako host se v jedné písničce na klávesách objevuje i Ivar Bjørnson z Enslaved, pro nějž to nakonec také nebyla poslední spolupráce s Gorgoroth.
„Destroyer“, jehož podtitul „Or About How to Philosophize with the Hammer“ je vypůjčen z Nietzscheho knihy „Twilight of the Idols, or, How to Philosophize with a Hammer“ (přičemž i „Twilight of the Idols“ je název jednoho z budoucích alb Gorgoroth), je zpětně možná trochu přehlížená deska. Přinesla hodně změn – nejen těch v sestavě. Jde o první řadovku Gorgoroth vydanou pod Nuclear Blast, což už tehdy nebylo úplně v ouklandu pro ortodoxní fans.
Hlavně ale přišel docela citelný obrat ve zvuku. Přestože „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ nepochybně naplňuje parametry blackmetalového alba, zní znatelně jinak než předešlé tři počiny, které se plus/mínus držely standardní žánrové formule. Čtvrtý počin působí docela neuspořádaně a místy až chaoticky, což je zčásti dáno materiálem, ale možná o trochu víc i mixem. Až mě při nynějším poslechu skoro napadla kacířská myšlenka, jestli „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ mimoděk nepředeslalo pozdější vlnu chaotického black metalu.
Tak či onak, hned úvodní track „Destroyer“ se s tím moc nemaže a ve smyslu určité rozhádanosti a zvukové „rozjetosti“ patří k čelním představitelům alba. O jediný případ se však nejedná, viz třeba určité momenty v „The Devil, the Sinner and His Journey“, „På slagmark langt mot nord“, „Blodoffer“… prakticky ve většině rychlých chvílích.
Deska nicméně dokáže nabídnout i více atmosférické skladby, které jsou pro mě osobně vrcholem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Na mysli mám zejména druhou „Open the Gates“ a předposlední „The Virginborn“. Skvělé pasáže se ale nechají najít i v „Om kristen og jødisk tru“ a vlastně i dalších, které jsem jmenoval již v předešlém odstavci. Vesměs každý song má co nabídnout. Úvodní „Destroyer“ se už sice trochu ohrála, ale jedinou skutečně zbytečnou položkou je pro mě až finální „Slottet i det fjerne“. Když album poslouchám, vždycky končím s „The Virginborn“. Pokud budu chtít „Slottet i det fjerne“, tak si radši rovnou pustím „Transilvanian Hunger“, že jo.
Vzato kolem a kolem je ovšem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ slabším počinem než všichni jeho předchůdci. Skutečně silná atmosféra se nachází jen ve dvou skladbách, skutečně silných pasáží je méně, než bylo na „Under the Sign of Hell“ nebo „Pentagram“, a riffy se mnohdy ztrácejí v chaotickém zvuku.
I z těchto důvodů chápu, proč se jedná o poněkud přehlíženou či dokonce neoblíbenou desku. Což je ale na druhou stranu škoda, protože své přednosti „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ stále má a jsou zde i povedené nápady. Určitě tenhle počin nehraju tak často jako další fláky Gorgoroth, ale po mém soudu se pořád jedná o důstojné album, jehož rozhádanost (ať už tím myslíme sestavu nebo sound) není přímo negativem, spíš poznávacím znamením.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 20.10.1997 Label: Malicious Records
Tracklist:
01. Revelation of Doom
02. Krig
03. Funeral Procession
04. Profetens åpenbaring
05. Postludium
06. Ødeleggelse og undergang
07. Blood Stains the Circle
08. The Rite of Infernal Invocation
09. The Devil Is Calling
Události, které následovaly bezprostředně po vydání druhé dlouhohrající desky „Antichrist“, jsem naznačil již v minulém díle naší malé cesty časem po diskografii norské blackmetalové stálice Gorgoroth. Trochu se protočila sestava a kapela na jaře 1996 v Bergenu natočila koncertní záznam dvou skladeb, jenž vyšel o půlroku později pod názvem „The Last Tormentor“. Objevila se na něm i první ukázka ze třetí desky „Under the Sign of Hell“, „Revelation of Doom“, kterou na živém EP doplnil flák „Ritual“ z debutu „Pentagram“.
Vokálu se po odchodu Hata definitivně ujal Pest, jenž nařval už jeden song na „Antichrist“. Tehdejším baskytaristou byl Ares jinak známý z Aeternus, nicméně pro „Under the Sign of Hell“ nahrál basu pouze pro jedinou píseň, shodou náhodou již jmenovanou „Revelation of Doom“. Jinak se všech strunných nástrojů ujal lídr Infernus. Zajímavá postava nahrála bicí – desku nabouchal Erik „Grim“ Brødreskift, jenž už v té době působil u Borknagar a v jejich začátcích hrával u Immortal. Žánrovým fans jej asi není nutné představovat, protože jde o jednu z kultovních osob norského black metalu, na jehož památku se konával známý festival Hole in the Sky. Produkce „Under the Sign of Hell“ se samozřejmě ujal Pytten, s nímž Gorgoroth nahrávali všechny svoje desky v devadesátých letech. A nejen oni. Trochu mi přijde, že občas je význam tohohle frajera pro black metal poněkud nedoceněný, protože když se podíváte, pod co všechno se podepsal, asi by bez jeho přispění královský metalový žánr nezněl, jak jej dnes známe.
Nicméně zpátky k „Under the Sign of Hell“. Zajeté klišé hlásá, že se třetí deskou se lámou ledy a ukazuje se, nakolik je ta která kapela skutečně životaschopná. Budeme-li předpokládat, že to platí, pak je evidentní, že Gorgoroth svou životaschopnost potvrdili bez sebemenšího zaváhání. Prostřednictvím „Under the Sign of Hell“ totiž nahráli své korunní dílo, jež můžeme zařadit do zlatého fondu black metalu devadesátých let.
Samozřejmě, že i „Pentagram“ a „Antichrist“ byly výborné věci, ale až s „Under the Sign of Hell“ Gorgoroth vystoupali na vrchol. A jak tak v posledních týdnech poslouchám celou tvorbu skupiny tam a zase zpátky, utvrdil jsem se v dojmu, že právě tohle je jejich nejlepší album. Syrový ortodoxní sound, kurevsky dobré riffy, silná atmosféra, přesvědčivý ryk (přestože Pest neječí tak vysoko jako Hat, pořád podává výborný výkon). Navrch excelentní skladatelská forma, kde se potkává zatvrzelý blackmetalový tradicionalismus s několika odbočkami jako třeba působivý čistý vokál v „Profetens åpenbaring“.
Sílu „Under the Sign of Hell“ si nakonec nejspíš uvědomuje i sám Infernus. Právě ze třetí velké nahrávky Gorgoroth dodnes nejvíc hrávají na koncertech. Skladby jako „Revelation of Doom“, „Krig“, „Profetens åpenbaring“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“ nebo „The Rite of Infernal Invocation“ jsou stále pevnou součástí setlistů a nejspíš to tak zůstane, dokud budou Gorgoroth hrát.
Ostatně, když postupně začal klesat respekt vůči jménu Gorgoroth po vleklých soudních tahanicích o jméno, které skončily v roce 2009, jedním z pokusů o návrat k zašlé slávě bylo také přetočení „Under the Sign of Hell“. To vyšlo v roce 2011 pod názvem „Under the Sign of Hell 2011“, a jak už tomu u podobných počinů bývá, jednalo se o zcela zbytečnou práci, o níž se nikdo neprosil a nikdo ji nechtěl. Přetočené verze ani zdaleka neznějí tak atmosféricky a syrově jako originální nahrávka, čímž se vlastně opět potvrdilo, že oživit specifické magické fluidum norského black metalu devadesátých let se nedaří ani těm, kdo tehdy byli na místě činu.
Samotná původní deska nicméně zůstává nadčasovým blackmetalovým monolitem a tím nejlepším, co kdy Gorgoroth stvořili. Což ale neznamená, že všechna následující alba stojí za hovno a nemá smysl je poslouchat. Budoucnost ještě ukrývá několik zajímavých počinů, ale na ně zavzpomínáme až někdy příště.
Po vydání „Pentagram“ ze sestavy Gorgoroth odešel bubeník Goat a nedlouho po něm i zpěvák Hat. Druhý jmenovaný však ještě souhlasil s tím, že se bude podílet na druhé desce. Její původní pracovní název zněl „Død“, ale nakonec počin vyšel pod jménem „Antichrist“.
Přesto Hat nakonec nenazpíval celou nahrávku. Jeho hlas je ke slyšení přesně v polovině skladeb, „Bergtrollets hevn“, „Gorgoroth“ a „Sorg“. Další dvě, „En stram lukt av kristent blod“ a „Heavens Fall“, jsou prakticky instrumentální. V poslední „Possessed (by Satan)“ už se představil nový vokalista kapely – Pest, jehož jméno je s historií Gorgoroth dost spjato. Kytarista Infernus jej našel ve skupině Obtained Enslavement, která patří spíš k polozapomenutým smečkám. Pro zájemce ovšem můžeme zmínit, že formace po sobě zanechala čtyři dlouhohrající alba, přičemž minimálně debut „Centuries of Sorrow“ a druhé „Witchcraft“ za poslech stojí.
Nicméně zpátky ke Gorgoroth. Místo na bubenické sesli u nich na krátkou dobu zaujal Frost ze Satyricon a Zyklon-B (později i 1349) a v téhle sestavě – tedy Infernus, Frost a Hat / Pest – vznikla druhá řadová deska „Antichrist“.
Podobně jako „Pentagram“, i „Antichrist“ sází na údernost nahuštěnou na krátké ploše, dokonce ještě kratší než posledně. Šest skladeb zabírá pouze 25 minut, ale co do kvality je druhá deska opět skvělá. Úvodní „En stram lukt av kristent blod“ nemá moc smysl řešit, protože se jedná jen o dvacetivteřinové intro, ale hned s následující „Bergtrollets hevn“ přichází jeden z notoricky známých songů rané éry Gorgoroth, který se stále zuby nehty drží i v dnešních koncertních setlistech, z „Antichrist“ jako jediný. Není úplně těžké pochopit proč, protože se v něm krásně zrcadlí duch zlaté éry black metalu, navíc nejznatelněji navazuje na sound předešlého počinu. Což ale rozhodně neznamená, že by „Pentagram“ dále neměl co nabídnout.
Skladba pojmenovaná stejně jako sama kapela by teoreticky měla mít jakési výsadní postavení v tvorbě, ale zrovna „Gorgoroth“ mi přijde jako trochu opomíjený kus. Úvodní bezmála dvě minuty s charakteristickým tremolo riffem a baskytarovou melodií se mi sice za ty roky už trochu ohrály, ale zbytek písničky je pořád bez výhrad a může se pochlubit velmi silnou atmosférou. Vysokou náladotvorností se dále vyznačuje ještě finální věc „Sorg“, která z desky vybočuje i svým pomalým tempem a syrovým ústředním riffem.
Trochu zvláštní je jediný Pestův song, tedy „Possessed (by Satan)“. Na poměry Gorgoroth z devadesátých let se jedná o nečekaně chytlavou záležitost se skoro až humpoláckou rytmikou, která vládne větší „polovině“ písně. Až ve dvou třetinách se zvrhne do typického blackmetalového kvapíku, aby se na samém konci opět vrátila ke svému výrazu v první části. „Heavens Fall“ je opět rychlejší věc, která absenci vokálu (s výjimkou jednoho zavýsknutí, jehož autorem by měl být Pest) vyvažuje množstvím dobrých riffů.
Rozdíl mezi „Antichrist“ a „Pentagram“ je zásadní v jedné věci. Zatímco debut byla homogenní černota, na druhé desce má každá skladba svůj vlastní ksicht, díky čemuž album působí víc „písničkově“. Výborné je ale rovněž, i když trochu jiným způsobem. Dlouhodobé hledisko ukázalo, že „Pentagram“ mám asi o trochu raději, ale to nic nemění na skutečnosti, že i na „Antichrist“ se nacházejí výborné songy a že Gorgoroth v devadesátých letech nahrávali fakt dobré věci.
Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že jméno Gorgoroth v éře „Antichrist“ s německým labelem Malicious Records v zádech začalo nabírat na síle. Skupina jezdila turné po Evropě, okolo vydání druhé řadovky například odjela šňůru se Satyricon a Dissection.
V květnu 1996 Gorgoroth odehráli koncert v Bergenu v Norsku po boku Hades Almighty a Gehenna, kde byl pořízen záznam skladeb „Revelation of Doom“ (z tehdy nadcházejícího třetího alba „Under the Sign of Hell“) a „Ritual“ (z „Pentagram“). Ty byly vydány v říjnu 1996 jako EP „The Last Tormentor“. Což byl zároveň první počin, na němž se představila nová sestava, která natočila i „Under the Sign of Hell“. Ale o tom až příště…
Na závěr můžeme dodat, že Infernus svou práci na „Antichrist“ věnoval památce Euronyma z Mayhem, jenž zemřel 10. srpna 1993 rukou Varga Vikernese.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 12.10.1994 Label: Embassy Productions
Tracklist:
01. Begravelsesnatt
02. Crushing the Scepter (Regaining a Lost Dominion)
03. Ritual
04. Drømmer om død
05. Katharinas bortgang
06. Huldrelokk
07. (Under) The Pagan Megalith
08. Måneskyggens slave
Za dávných časů, kdy Sicmaggot začínal, vypadalo jeho obsahové zaměření diametrálně odlišně oproti současné době. Sice to byl stále metal, ale takový, jejž by mnozí ortodoxní za metal ani nepovažovali. Občas sice výjimečně vykouklo i nějaké blackmetalové jméno, ale v drtivé většině případů šlo o záležitosti, které jsou nejvíc na očích. Matně si vzpomínám, že v tehdejších diskuzích byli norští Gorgoroth mnohokrát uváděni jako příklad primitivní hudby s diskografií o dvou akordech. Což je samozřejmě píčovina jak mraky, i kdybychom takové prohlášení brali s nadsázkou. Nechť je právě začínající cesta po diskografii této norské stálice svědectvím o tom, že považovat hudbu Gorgoroth za triviální je zbytečným podceňováním, které si kapela nezaslouží. Byť i ona si samozřejmě vybrala své slabší momenty. Což ovšem neplatí o první desce s všeříkajícím názvem „Pentagram“…
Vznik Gorgoroth se datuje do roku 1992, kdy formaci založil kytarista Infernus, vlastním jménem Roger Tiegs, jenž ji dodnes vede. Přestože to jeden čas vypadalo, že tomu tak nemusí být, ale známá kauza krádeže jména a soudů se udála až o mnoho let později. Inspiraci pro své jméno formace, podobně jako mnohé další blackmetalové kapely této doby, našla ve fantasy knize „The Lord of the Rings“ od J. R. R. Tolkiena. Ta se v dané době zdaleka netěšila takové popularitě v široké veřejnosti, jakou odstartovalo známé filmové zpracování. Dalo by se tedy říct, že toho času kvality i věhlas díla korespondovaly s blackmetalovou anti-komerční filozofií. V knize je Gorgoroth plošina v zemi Mordor, kde sídlí Sauron, hlavní záporná postava.
Gorgoroth si svůj první zápis do diskografie zapsali v roce 1993, kdy vyšel demosnímek „A Sorcery Written in Blood“. Na demu se kromě intra objevila raná verze skladby „(Under) The Pagan Megalith“, již lze nalézt i na „Pentagram“, a také píseň „Sexual bloodgargling“, která se zdánlivě později nikde neopakovala. Ve skutečnosti jde ovšem o ranou verzi songu „Ritual“ z debutu. Již v téhle prvotní éře formace předznamenala svou pozdější kontroverzní pověst, když tato nahrávka vzbudila i ohlas v místních novinách v souvislosti se satanistickými tendencemi v hudbě. Kromě pozornosti médií nicméně „A Sorcery Written in Blood“ posloužilo také jako podnět pro francouzské Embassy Productions, aby s Gorgoroth podepsali smlouvu na první dlouhohrající desku – „Pentagram“.
Debut navřískal první vokalista Hat, jehož krkavčí ryk patří k velkým přednostem alba. Bicí namlátil Goat nebo také Goatpervertor, pro nějž to byla jediná výrazná práce nejen pro Gorgoroth, ale i na poli black metalu obecně (jinak se ještě mihl u Trelldom – a nejedná se o jediného muzika, jejž obě formace sdílely). Zajímavá postava se pak ujala baskytary – na raných nahrávkách včetně „Pentagram“ se totiž objevuje Samoth z Emperor. Debut byl nahrán kde jinde než u Pyttena, jenž měl ostatně na svědomí produkci velké části zásadních norských blackmetalových nahrávek téhle doby.
„Pentagram“ je po hudební stránce krystalicky čistým produktem své doby, svého žánru, své země. Když se řekne true norwegian black metal, vybaví se mi přesně takový sound, jaký předkládá tato deska. Norský black metal byl v tomto čase ve vrcholné formě a dnes už legendární nahrávky vycházely jedna za druhou. Přijde mi, že „Pentagram“ je mnohdy vedle počinů dalších počinů z roku 1994 jako „De mysteriis dom Sathanas“, „In the Nightside Eclipse“, „Dark Medieval Times“ či „Hvis lyset tar oss“ trochu opomíjen, ale osobně si nemyslím, že by se první řadovka Gorgoroth měla krčit ve stínu ostatních jmenovaných. Jen je její přístup jiný. Zatímco tyto čtyři desky jsou vůči svému žánru něčím výlučné, přestože na něj měly nepopiratelný vliv, „Pentagram“ je ortodoxnější a na první poslech možná i obyčejnější.
Na druhou stranu, v tom nakonec tkví i jeho přednost. Jedná se o půlhodinu syrového black metalu nejvyšší jakosti s krákorajícím vokálem, mrazivou atmosférou a především skvělými (!) riffy. Písně nejsou tak výrazně odlišitelné a „hitové“ jako u druhého alba „Antichrist“, ale s odstupem času se mi víc líbí ta semknutost debutu.
Z konkrétních skladeb mám asi nejradši „Drømmer om død“, „Katharinas bortgang“ a skladatelsky pravděpodobně nejpropracovanější „Måneskyggens slave“. V některých momentech se ozvou i nálady, které byly bližší přírodněji / pohanštěji laděným směčkám. Obzvláště jedna pasáž v posledním zmiňovaném songu je ohromně silná, a přitom tak jednoduchá. Nicméně také další kusy jsou mocně v pořádku, za zmínku rozhodně stojí i „(Under) The Pagan Megalith“, zběsilý otvírák „Begravelsesnatt“ anebo bezmála dvouminutová a neprávem přehlížená „Huldrelokk“.
„Pentagram“ svým způsobem ukazuje, o čem black metal ve své původní formě vlastně je. Je syrový a primordiální, má v sobě jakousi živočišnou sílu a pudovost, ale zároveň i určité elitářství a specifické fluidum, které v první polovině devadesátých let z norských nahrávek vyvěralo v obrovských dávkách.
Postupem času se black metal změnil. Rozeběhl do směrů, u nichž lze polemizovat, zdali by ještě měly být nazývány black metalem, v jiných odvětvích dotáhl zvukovou, atmosférickou i formovou nenávist do extrémnějších hodnot. I jeho vnímání se posunulo. Když jsem kdysi +/- začínal a slyšel „Pentagram“ prvně, přišlo mi to jako strašné zvěrstvo. S dnešní zkušeností už takhle silná slova volit nelze, protože Gorgoroth jsou i na svém debutu a dokonce i na svém demu relativně stravitelní v porovnání s tím, kam dokázali vystoupat někteří jejich nepřímí nástupci v žánru. Což ale nic nemění na tom, že „Pentagram“ je stále skvělá deska, která k docenění nepotřebuje růžové brýle nostalgie nebo historického významu, protože si svou existenci i nyní bezpečně obhájí prostřednictvím hudebních kvalit.
Poslední roky to je s fungováním Carpathian Forest všelijaké, to není žádné tajemství. Od posledního alba „Fuck You All!!!! Caput tuum in ano est“ uplynulo už celých dvanáct let, během nichž kapela v některých chvílích prakticky nehrála. Léta vyplněná pouze nárazovými koncerty, které navíc ne vždy dopadaly přesvědčivě (vzpomeňme třeba na Brutal Assault 2013, kde byl Nattefrost totálně na plech), nakonec zapříčinila, že v roce 2014 odešli dlouholetí členové Tchort, Vrangsinn, Blood Pervertor a A. Kobro.
V sestavě Carpathian Forest tedy zůstal osamocen Natteforst, jenž se obklopil novými spoluhráči, kteří se ze tří čtvrtin rekrutují ze Svarttjern, a společně konečně začali pracovat na tom, aby kultovní značku opět oživili. Už nějakou dobu se pracuje na nové desce „Likskue – Dødens arkitekur“ a přednedávnem vyšla první ukázka toho, jak by mohla znít – EPčko „Likeim“.
Nutno upozornit, že pokud se někdo na novou muziku Carpathian Forest opravdu těšil, minialbum jako „Likeim“ jej po dvanácti letech ticha s největší pravděpodobností neuspokojí. EP je totiž ochutnávkou v tom pravém slova smyslu, poněvadž se na sedmipalci nachází jen pět a půl minuty hudby, z nichž jen polovina je původním materiálem Carpathian Forest. Na B straně se totiž nachází předělávka „All My Friends Are Dead“ od Turbonegro.
Pozitivní zpráva asi je, že titulní track na A straně zní jako Carpathian Forest. Což je asi tak vše, co jsem si z „Likeim“ odnesl. Song je v pohodě a slušně odsýpá, ale rozhodně nemohu tvrdit, že bych se z toho posadil na prdel. Nesere mě to, ale upřímně řečeno, kdyby „Likeim“ nikdy nevyšlo, nebyli bychom ochuzeni o nic zásadního. Dvě hodiny po poslechu (ne jednom) už se song absolutně vypaří z hlavy.
Samozřejmě vyvstává otázka, jak bude znít řadovka, když se Carpathian Forest rozhodli jako první skladbu po dvanácti letech vypustit něco, co je jenom v pohodě, ale nijak nenadchne. Cover od Turbonegro vyznívá o něco zábavněji, protože je pestřejší a uvolněnější, což taky o něčem vypovídá.
EP beru spíš jako zprávu od Carpathian Forest, že jsou (opět) naživu. Oukej. Ale že bych po poslechu „Likeim“ nemohl dospat, než vyjde „Likskue – Dødens arkitekur“, to tvrdit skutečně nemohu. Na to zní novinka až moc průměrně.
Pro určitou část blackmetalového hnutí – samozřejmě pro tu, která je věrná kořenům žánru a vyznává staré časy a staré pořádky – bylo vždy důležité být true. Ačkoliv názory na to, co přesně to znamená a jak přesně to vypadá, se mohou lišit a nejspíš i liší od každého jednotlivce. Být true je ovšem mantra neměnná provázejíc konání naše životem naším povšechným.
Za cosi jako mekku black metalu je, dnes už do určité míry spíše z historických důvodů, považováno Norsko. Což je na jednu stranu docela paradoxní, jelikož kapely, jež stály na samotném počátku u zrodu black metalu, tedy Venom, Bathory a Hellhammer, pocházely z Velké Británie, Švédska a Švýcarska. Nicméně asi všichni si tenhle paradox umíme vysvětlit, poněvadž je myslím evidentní, kvůli jaké éře se Norsko pro black metal stalo tolik zásadní destinací.
Technicky vzato by se tedy mohlo zdát, že true black metal z Norska – který má ostatně svou vlastní nálepku true norwegian black metal neboli TNBM – by měl být tím nejčistším projevem žánru, jeho nejjasnější ukázkou a nejnázornějším příkladem. Přesto – anebo snad právě proto? – však není mnoho skupin, jejichž tvorba a estetika pro mě osobně parametry TNBM splňuje. Ani mnohé norské veličiny jako třeba Burzum, Immortal, Emperor, Darkthrone nebo Satyricon tomuhle označení neodpovídají (v některých případech – už neodpovídají). Což ovšem nehovoří nic o samotné kvalitě jejich hudby.
Hoestův projekt Taake bych však do téhle úzké sorty formací (true norwegian a dál to znáte) zařadil. Z jakého důvodu? Jistě v tom hraje roli věrnost žánru, v jehož rámci se ovšem dá vytvořit i specifický sound, typický chlad a atmosféra severského black metalu, vizuální stránka, v jisté míře nepochybně i subjektivní vnímání. A samozřejmě i původ, ale o tom snad není třeba hovořit. Tohle všechno v sobě Taake má a i dnes, po té spoustě let od takzvaně zlaté éry (toť otázka, jestli byla zlatá!) a po tolika změnách, jimiž si black metal jako celek v mezičase ve svém vývoji prošel, to má pořád svoje kouzlo. A „Kong vinter“ do daného kontextu zapadá naprosto přirozeně a dál drží při životě onu jiskru, která v dobách své největší síly a největší radikálnosti zapalovala kostely.
Vím, že spousta příznivců si bude již navždy stěžovat, že Hoest nikdy nepřekoná svůj prvotní triumvirát dnes již kultovních desek. Svým způsobem mají pravdu. Trilogie „Nattestid ser porten vid“, „Over Bjoergvin graater himmerik“ a „Hordalands doedskvad“ je (ne)svatá, z určitého úhlu pohledu skutečně nedotknutelná. Na rozdíl od jiných si ale nemyslím, že odsud dál již existence Taake nemá smysl. Dle mého názoru si všechna následující alba – „Taake“, „Noregs vaapen“, „Stridens hus“ a ano, i „Kong vinter“ – drží svou úroveň, jež není vůbec nízká.
„Kong vinter“ je prostě takové. Hoest si pořád jede to svoje a všechny trendy může mít v prdeli. Drží se kořenů, ale v tom dobrém slova smyslu, a i s respektováním tradic si už dávno dokázal vytvořit svůj specifický sound. Proč bychom mu měli mít za zlé, že se jej stále drží? Zvlášť když skladatelsky byl na tom tenhle charismatický bergenský ďábel vždy dobře, což bezezbytku platí i o „Kong vinter“.
Na novince prakticky není song, který by mě vyloženě nebavil nebo mi byl nepříjemný. Některé riffy ze středu desky se už sice stačily trochu oposlouchat (nenápadně u toho myslím zejména na „Havet i huset“), ale naštěstí nejde o celé písně. Skladby jako „Inntrenger“, „Maanebrent“ nebo „Fra Bjoergegrend mot glemselen“ jsou ale super a i čtvrt roku po vydání mě jejich poslech baví. A to rozhodně není málo. A už vůbec to není samozřejmost.
„Kong vinter“ samozřejmě nijak nepřekvapí. Rozhodně mě ale deska potěšila. Ne „i přesto“, že jsem od ní dostal přesně to, co jsem očekával, ale právě proto. Ono to totiž neplatí jen o soundu a stylu, ale i o kvalitě. A kdyby tomu bylo jinak, byl bych zklamán. Za současného stavu ale mohu být spokojen. Klidně si stěžujte, že „Nattestid… Bjoergvin… doedskvad“ bylo výš, ale než to uděláte, řekněte mi – kolik interpretů dnes drží true norwegian black metal při životě s takovou hrdostí a kvalitou? Jistě, Hoest v tomto rozhodně není sám, ale to význam Taake nesnižuje.
V jednu chvíli začalo být dobrým (?) zvykem tvrdit, že norská blackmetalová scéna ustoupila ze své vrcholné pozice a nejvyšší místo na piedestalu černého kovu přenechala jiným zemím (typicky se hovoří o Francii či Polsku). Asi by o tom šlo diskutovat a polemizovat, jak to je ve skutečnosti, ačkoliv nějakého objektivního konečného výsledku bychom se nejspíš nedobrali. Tak či onak, faktem zůstává, že Norsko úplně do hajzlu neodešlo a takovéhle tvrzení mi přijde poněkud přehnané. I kdyby už země nebyla první (jakkoliv měřeno by to bylo), nelze popřít, že se stále jedná o žánrovou velmoc, jež do světa chrlí nové smečky s dost solidní kadencí. Dnes si o jedné takové nové smečce popovídáme.
Gjendød je duo z Trondheimu, které letos vydalo svůj pilotní demosnímek. Oba muzikanti mají jen tak mimochodem parádní pseudonymy – jeden si říká K a druhý KK. Hádám, že pokud by někdy rozšířili sestavu, donutí dotyčné dát si jméno KKK, KKKK a tak dále. Víc toho stran obecné omáčky není moc co k dodání, jelikož jmenované demo je tím jediným, co stojí za řeč. Přítomní muzikanti zjevně nikde jinde nehráli (anebo je alespoň taková informace držena pod pokličkou) a nic jiného prozatím nevydali.
Vlastně ještě jedna věc by říct šla – a sice že se Gjendød hrdě hlásí k odkazu black metalu 90. let a že se nehodlají pokoušet o jakékoliv posouvání hranic, protože jejich cílem je oživit ducha dob dávno minulých. A co si budeme nalhávat, tímhle by ta recenze vlastně pomalu mohla skončit, neboť takovýmhle vytyčením směru Norové sami sebe uzavřeli do tak úzkých mantinelů, že je v podstatě jasné, jak jejich eponymní demáč zní, aniž by jej člověk slyšel. Omílat tu, jak je jejich produkce pravověrná a seversky mrazivá, jak chlemtá inspiraci z blackmetalových klasik a jak je to v jádru jen cvičení osvědčených žánrových postupů, je tedy zřejmě zbytečným plýtváním prostoru.
Několik málo drobností by se však přeci jen slušelo dodat. Pokud jste si představili zvukovou stoku nahrávanou v opuštěné chatě uprostřed lesa uprostřed noci na starý magnetofon, pak vězte, že zas tak žhavé to nebude. Gjendød neprodukují až na kost promrzlé kytarové bzučení, jehož zvuková kvalita by byla povážlivá i na začátku 90. let. Demosnímek je co do zvukové stránky ošetřený vcelku profesionálně, díky čemuž je bezproblémově stravitelný i tehdy, kdy nepatříte mezi uctívače garážové produkce. Nicméně pozor – i navzdory tomu se stále jedná o počin, jemuž nálepka true norwegian black metalu sedí. Gjendød si totiž pořád uchovávají patřičnou dávku syrovosti a agrese, jaká k čistokrevnému black metalu prostě neodmyslitelně patří a snad i musí patřit. Zvukově se tedy jedná o vybalancovaný kompromis mezi poslouchatelností a podzemím, což lze myslím označit za velmi dobrý výsledek. Doufám, že si Gjendød na případném debutu tento sound zachovají přesně tak, jak je nyní na demu.
Druhou věcí, u níž je rozhodně záhodno se pozastavit, je samozřejmě kvalita vlastního materiálu. A věřte tomu nebo ne, i zde nakonec musím dát palec směrem nahoru. Na první poslech se sice demosnímek netváří nijak zvláštně, vlastně vyznívá dost obyčejně, ale vcelku záhy se nahrávka začne vybarvovat a dojde vám, že Gjendød ten black metal hoblují nadmíru poctivě. Nejedná se o nějaký extrémní zázrak, který by člověka usadil na zadní kapsy kalhot, určitě by Norům slušela hlubší atmosféra a hypnotičnost, což je asi tím, co na demosnímku postrádám ze všeho nejvíc. Přesto se jedná o velmi slušnou práci s patřičně mrazivými kytarami, bicí vichřicí i vším dalším, co k danému žánru prostě patří. Některé pasáže jsou povedené a nelze jim upřít jistou dávku síly, přičemž je pozitivní, že nějaký takový dobrý moment se nachází v každém ze čtyř přítomných songů. Ze všech pak nejvíce vyčnívá (a snad ji lze označit i za vrchol) finální „Likdans“, jež se oproti předchozím třem agresivnějším kusům nese ve středním tempu a – společně s určitými pasážemi „Forknytte tunger“ – se jí daří tvořit nějakou atmosféru nejpřesvědčivějším způsobem.
Gjendød samozřejmě nepředvádějí nic výjimečného a nejedná se o záležitost, jakou byste za žádnou cenu neměli minout. Takové hodnocení by bylo zcela jistě přehnané. Pro příznivce čistokrevné formy black metalu se ovšem jedná o nahrávku, jaká by jim za pozornost stát měla. Gjendød zcela jistě disponují jistou dávkou kvality i potenciálem do budoucna. Možná ne potenciálem otřást scénou a vetřít se mezi nejvyšší žánrovou elitu, ale určitě mají potenciál na tvorbu nadprůměrného black metalu, což samozřejmě vůbec není k zahození. Demosnímek ve mně zanechal pozitivní dojem a případný debut Gjendød si rád poslechnu.
Dauden je dalším z mnoha příspěvků do zjevně nekonečné řady blackmetalových projektů z Norska. Ačkoliv zde působilo a působí vícero lidí, hlavní postavou je jistý Malignant. O tomhle týpkovi jste jistě zaslechli nejpozději tehdy, když v loňském roce vstoupil jako bubeník do sestavy veteránů Ragnarok, s nimiž natočil jejich aktuální album „Psychopathology“ (vyšlo 25. března).
Samotná kapela Dauden nepatří k úplným nováčkům – ve skutečnosti se tohle jméno pohybuje v severském podzemí už pěkných pár let, nicméně až doposud šlo jen o demáčovou tvorbu, jíž se i díky omezeným kazetovým nákladům nedostalo větší pozornosti (přinejmenším já jsem tohle jméno až doposud neregistroval). To se změnilo až na podzim loňského roku, kdy se objevila dlouhohrající deska s názvem „My Soul Will Be Damned Forever“. A asi aby nikdo nemohl Dauden nařknout ze zaprodanectví, vydal si Malignant počin sám a stylově pouze na vinylu.
Album otvírá bezejmenné intro, které se tváří velice slibně. Upřímně říkám, že jsem od „My Soul Will Be Damned Forever“ dopředu nečekal žádné zázraky, ale když se rozjelo intro, tak jsem si ihned pomyslel, že by to nakonec mohlo být až překvapivě dobré. Bohužel, takový tlak na posluchače, jaký se povedlo vytvořit v tomhle dvouapůlminutovém dlouhém kousku, se už v dalším průběhu nahrávky nezopakuje.
Hned s druhým titulním trackem se totiž „My Soul Will Be Damned Forever“ zvrhne v naprosto obyčejnou klasickou blackmetalovou hoblovačku typicky severského střihu a bez větší invence – tohle říká vlastně vše, co jste o fošně potřebovali vědět. Poslouchá se to v pohodě? Inu, to bezesporu ano. Nelze popírat, že songy jako „Akem Manah“ nebo „God Did Not Create Us“ obsahují solidní riffy. Slušný je i osm a půl minuty dlouhý opus „Where Light Touches None“ nabízející trochu méně předvídatelnou strukturu a povedenou atmosférickou pasáž ve své polovině. Poměrně se mi líbí i výrazné melodie na začátku „With No Presence of God“, byť mám u nich pocit, že přesně tohle už jsem slyšel jinde…
…což vlastně platí i o celém „My Soul Will Be Damned Forever“. Ta fošna je bezesporu poctivá, a pokud se mezi vámi nachází nějaký fanatický hltač všeho norského blackmetalového, tak od Dauden dostane přesně to svoje. Z mého pohledu je to ovšem docela zaměnitelná záležitost, kde se sice nacházejí i vcelku povedené momenty, ale jako celek to postrádá vlastní ksicht a jaksi se nemůžu zbavit dojmu, že takřka totožně znějících věcí už jsem ve svém životě slyšel hodně. Poslech „My Soul Will Be Damned Forever“ mě nebolel a bez problémů jsem to párkrát otočil, ale víckrát to už nemíním opakovat, jelikož tu neslyším nic, kvůli čemu by stálo za to se vracet. Tím jsem vlastně nepřímo řekl, že to je – průměr.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 27.11.2015 Label: Freshtea
Tracklist:
01. Sathanas Is Here…
02. Goat Cyclus
03. One Night Before the Other
04. In a Bucket of Blood
05. R.O.D.
06. A Blacksmith for the Souls of Metal
07. Flight of the Battish Cauldron
08. Sacrifice
Woe J. Reaper je taková trošku svérázná postavička norského black metalového undergroundu. Tenhle cápek z Trondheimu je docela pošuk, zhuleným odpovídáním v některých rozhovorech počínaje, vlastní prezentací pokračuje (zfetované fotky k minulému albu „Psych Minus Space Control“, na nichž Reaper s image pedofilního strejčka pózuje v psychedelické mlze, jsou fakt klenot), samotnou muzikou konče. A právě tu muziku Woe J. Reaper pouští do světa skrze svůj osobní projekt Furze.
Abychom novinku „Baphomet Wade“ mohli zasadit do nějakého kontextu, pojďme se nejprve podívat na to, jak se hudba Furze v průběhu let vyvíjela, protože je to vcelku zajímavé a především to hodně pomůže ve vnímání čerstvého zářezu na dlouhohrající pažbě. Zpočátku své kariéry (dá-li se vůbec v případě takto podzemních skupin mluvit o kariéře, ale dejme tomu) se Woe J. Reaper pustil do black metalu, který byl tak extrémně syrový, mrazivý a undergroundový, až to pomalu zavánělo koňskou dávkou nadsázky. Co byste si pod tím měli představit, pokud ty první tři alba neznáte? Inu, prasácký zvuk, kytara bzučící takovým způsobem, až skoro nezní jako kytara, trochu zdrogovaná nálada a navrch lehce imbecilní vokál, jenž však v tom marastu možná překvapivě funguje.
Cca v takovém duchu se, hodně stručně a vágně popsáno, nese debut „Trident Autocrat“ (2000) a také jeho následovník „Necromanzee Cogent“ (2003), akorát s tím rozdílem, že zatímco na prvním albu se Woe J. Reaper pustil do pěti krátkých tracků a jedné třináctiminutovky, na dvojce už se takhle dlouhé písničky nacházely dvě a k nim navíc ještě 23 minut dlouhý kolos „Sathanas’ Megalomania“. Nicméně abyste to nechápali nějakým způsobem, jakým to vyznít nemá… ačkoliv se to podle dosavadního popisu nemuselo tak explicitně zdát, obě ty alba jsou dobrá a mám je rád. Je to prostě ten druh věcí, které jsou natolik ujeté, až jsou vlastně fakt parádní. Ve stejném duchu se nesla i třetí deska „UTD“ z roku 2007, jež je vlastně splitkem, které Furze vydal sám se sebou. Jednu výraznou změnu ovšem „UTD“ přineslo – nějakým způsobem se stalo, že po tomhle norském mrazivém chlívku sáhla relativně velká firma jako Candlelight Records a právě ta vydání třetí fošny zaštítila.
Zato od čtvrté desky „Reaper Subconscious Guide“ (2010) to už začíná být opravdu zajímavé, protože kromě změny labelu na další zavedené jméno Agonia Records (i u nich však Furze vydržel jen po období jedné placky) nastal obrat i po hudební stránce. Jestli byla dosavadní tvorba „jenom“ zvrhlým black metalem, s „Reaper Subconscious Guide“ Furze skočil rovnýma nohama do zdrogovaných vod jakéhosi psychedelického black rocku. Rozhodně to byla věc, jež nesedla každému (vzpomínám si, že jsem to kdysi posílal bývalému kolegovi Ježurovi, jenž prohlásil, že to je absolutně neposlouchatelná sračka), ale mně to ohromně zachutnalo. A jestli byl do téhle doby Furze jen něčím, co jsem si občas s chutí pustil, tak do čtvrté řadovky jsem se zamiloval, stejně jako do jejího následovníka „Psych Minus Space Control“ (2012). Ten sice přinesl lehce metalovější sound oproti „Reaper Subconscious Guide“, ale pořád to byly totálně psychedelické drogy s mocnou atmosférou.
Asi jste si všimli, že se pomalu začínáme blížit do současnosti. Tři roky uběhly jako voda a v listopadu Furze pustil do světa šesté album „Baphomet Wade“, jehož vydání jen tak mimochodem doplnil i prvním koncertním vystoupením kapely vůbec. Nebudu to nijak zastírat – těšil jsem se fakt hodně. „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“ jsou výborné šlehy a od „Baphomet Wade“ jsem chtěl další nálož deviantní psychedelie. Nicméně velice rychle mě to přešlo, jelikož novinka přesně takováhle není, jakkoliv její obal může naznačovat opak.
„Baphomet Wade“ se totiž – a z mého úhlu pohledu bohužel! – otáčí zpátky do minulosti a snaží se oživit to, co již Furze řekl v rámci „Trident Autocrat“, „Necromanzee Cogent“ a „UTD“, přičemž asi nejblíže to má k poslední jmenované nahrávce říznuté trochou debutu. Navíc (a o to je to horší) mi přijde, jako kdyby to podání na „Baphomet Wade“ bylo osekáno i o ty nejnetradičnější momenty, protože i na těch prvotních nahrávkách se tu a tam objevila příjemně úchylná pasáž jdoucí nad black metalový rámec. Takových je na novince jen minimum a patří mezi ně třeba pazvuky v „In a Bucket of Blood“, rozjezd „R.O.D.“, úplný konec „Sathanas Is Here…“ nebo vyjeté melodie ve „Flight of the Battish Cauldron“. Ale ve finále to jsou vlastně jen detaily a nejedná se o nic natolik zásadního, aby to celkový ráz „Baphomet Wade“ posouvalo do jiného světla.
Většina desky se totiž nese v duchu extrémně syrového black metalu s docela punkovým přístupem. Proti tomu v základě nic, ale už mi vadí, že první tři alba s tímhle byla zajímavější a že v porovnání s psychedelií minulých dvou počinů je to obrovský krok zpátky. Taková ta typická zvrácenost a úchylnost Furze v tom sice cítit je (hlavně vokál je furt magořina, to se prostě musí nechat), čas od času se objeví docela cool riff (třeba jeden v „One Night Before the Other“ má docela koule), avšak obecně vzato mi to prostě přijde poměrně málo a nemůžu se ubránit jistému zklamání.
Možná, že čas můj názor zkoriguje nebo snad dokonce změní, stát se může ledacos, ale v současné chvíli mi „Baphomet Wade“ příliš nesedlo (zčásti určitě i proto, že jsem doufal v něco docela jiného, než jsem nakonec dostal – to nijak nepopírám). Sice jsem neměl problém album několikrát poslechnout, ale staré věci mi jednoduše připadají lepší a v porovnání s „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“ je novinka už vůbec spíš jen taková jednohubka na pár poslechů, k níž se mi nebude moc chtít vracet. Už jen z toho důvodu, že to zní trochu jako obšleh prvních tří placek a že když budu chuť na Furzeho syrovost, vždycky radši sáhnu do poličky pro „Trident Autocrat“ nebo „Necromanzee Cogent“…
Přesně týden poté, co Novou Chmelnici ovládlo black metalové komando Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa, se na stejném místě konaly další černěkokové radovánky. Tentokrát byla v hlavní roli trojice norských veteránů, k nimž přibyly i dva supporty, z nichž přinejmenším jeden byl vysoce zajímavý. Nicméně, obeznámen jsem byl i s tvorbou toho druhého, takže tentokrát jsem na koncert nešel s tím, že mě někdo může překvapit, protože jsem u všech pěti účinkujících měl nějaká očekávání a představu, co to bude zač.
Jako první se slova ujímají slovinští Cvinger, což byla jediná formace, bez jejíž účasti bych se už předem obešel. Jejich loňský debut „The Enthronement ov Diabolical Souls“ je totiž šedivý a naprosto nudný průměr. A jak se občas stává, že je slabší studiová tvorba v živém podání zábavnější, tak tady to bylo pomalu naopak, protože i ten minimální náznak potenciálu, jaký byl na albu ke slyšení, Cvinger z pódia naprosto suverénně spláchli do hajzlu.
Především vizuální stránka byla naprosto směšná, na to se fakt nedalo koukat. Když už si ty painty patláte, tak ať to k něčemu vypadá, tohle bylo příšerné. Obzvláště baskytarista byl enormně vtipný, a když navíc přidával vedlejší vokál, tak se tvářil, jako kdyby zrovna tlačit ultimátně obrovské hovno a musel si u toho zařvat, jaký je to macek. Jenže i když pominu trapný vzhled (který samozřejmě ještě násobily tvrdě metalová gesta), tak mi přišlo, že Cvinger působili malinko nesehraně a zejména onen baskytarista se místy zjevně nechytal a koukal po ostatních, co se zrovna hraje. A aby toho nebylo málo, tak jim moc nepřidával ani trochu nečitelný zvuk. Ačkoliv zrovna v tomhle případě mám takový pocit, že ani křišťálový sound by to nevytáhl, protože kde nic není, tam ani čert nebere. Řekněme si to na rovinu – tohle byla fakt regulérní sračka.
Úplně jiná káva po všech směrem ovšem byli druzí Selvans z Itálie, na jejichž čerstvý debut „Lupercalia“ jsem byl hodně zvědavý, dokonce tak moc, že jsem si jej předobjednal po poslechu jediné skladby. Když jsem si jej ale těsně před pražským vystoupením konečně pustil, tak mě to ani zdaleka nesložilo tak moc, jak jsem očekával. Nicméně živě to bylo úplně o něčem jiném a všechno to makalo bez jediné chybičky. Skvělý zvuk, hudba fungovala bravurně, vysoce zajímavá vizuální stránka a především mocná atmosféra, jíž hodně pomohla i mlha.
Už nástup, kdy zpěvák Selvans Haruspex během intra napůl přišel, napůl se připlazil v masce, byl výtečný. Ostatně, právě Haruspex táhl vystoupení neskutečně kupředu a jeho vystupování a gestikulace byly hodně neotřelé, sršelo z něj charisma a naprostá suverenita, že bohatě vyvážil i statičtější přednes kytarové sekce. Jistě, do určité míry to bylo divadlo, ale naštěstí ne tak moc, aby to bylo kontraproduktivní. Jednoduše, Selvans to měli vybalancované a promyšlené po všech stránkách a předvedli předčasný, zato ovšem jednoznačný vrchol večera. Italská naděje vyškolila norské stálice. Jen škoda, že z desky to nemá takovou sílu, jako to mělo tenhle večer na koncertě.
Předskokani mají odehráno svoje a přichází čas na očekávaný norský trojboj. První nastupuje Sanrabb a jeho smečka Gehenna, která je živě taková… prapodivná. Já mám tuhle kapelu z desek strašně rád a jejich staré věci jsou pro mě kulty, ale když jsem Nory viděl na jaře v Modré Vopici, tak to bylo fakt moc špatné. V Nové Chmelnici se Gehenna naštěstí předvedla v o poznání lepší formě, takže tentokrát už jsem u toho neměl takový ten nepříjemný pocit, jaký člověk mívá, když se kouká na to, jak hraje jeho oblíbená kapela a vůbec jí to nejde. K působivosti studiových nahrávek to však stále mělo poměrně daleko.
Přesto jsem ale tentokrát neměl problém kouknout na celý set a místy to mělo relativně kule i trochu atmosféru. Paradoxně tomu možná pomohlo, že tentokrát jsem stál trochu opodál a neviděl kapelu se všemi detaily, protože třeba baskytarista Byting je kulaťoučký medvídek a v paintu vypadá dost směšně, takže by mi zas celou dobu cukaly koutky, kdybych to viděl zblízka. Takhle nebyl problém si úplně v pohodě poslechnout vypalovačky jako „Death to Them All“ nebo „Ad arma ad arma“, přičemž třeba u druhé jmenované se sluší zmínit, že ty starší věci Gehenna aktuálně živě prezentuje v syrovější formě bez kláves (nebo alespoň já jsem žádné samply prostě nezaznamenal – ani teď, ani na jaře). Jenom mi přišlo, že po dohrání „Abattoir“ Norové z pódia vypadli jak z hospody bez placení, člověk ani nemrknul a už byli v čudu.
Následují Kampfar, na něž jsem se z celého večera těšil snad nejvíc. A nutno říct, že smečka okolo Dolka hrála fakt skvěle, bylo znát, že téhle skupině to živě nehorázně šlape a čišela z toho naprostá suverenita. Bylo v tom obrovské nasazení, všichni jeli na plné obrátky, Dolk má charisma jak kráva a s naprostou přesvědčivostí jej lil do publika, Ask Ty za bicími to řezal bezvadně a ani strunné sekci nejde nic vytýkat. Setlist bych si sice čistě subjektivně představoval trochu jiný, ale chápu, že stará éra s Thomasem už je pryč a že Kampfar kladou důraz především na aktuální tvorbu v podobě „Profan“ a „Djevelmakt“, vedle níž nechybělo jen pár vybraných starších věcí jako „Troll, død og trolldom“, povinná hymna „Ravenheart“ a – a to mě fakt překvapilo, protože to jsem nečekal – také předělávka „Call Thy Eternal Winter“ od Mock, tedy nepřímého pravěkého předchůdce Kampfar. Ale jak říkám, chápu tu snahu nežít z vlastní minulosti, takže si nějak extrémně nestěžuju.
Přesto všechno jsem si ale vystoupení Kampfar skoro vůbec neužil. Stopku skvělému koncertu totiž vystavil naprosto příšerný zvuk. Fakt sorry, ale tohle prostě zvučilo absolutní prase (jen pro pořádek – jestli se nepletu, zvučil člověk od kapel), protože abych měl problém poznávat písničky od kapely, jejíž tvorbu mám proposlouchanou skrz naskrz, to je prostě na pěst. Například „Ravenheart“ byla úplně dojebaná a ten její majestát tam chyběl, přestože sama kapela se snažila, seč mohla. Všechno přehlučovaly bicí, zvlášť v sypacích momentech, pod tím byl slyšet Dolk a kytara s baskytarou byly prostě jen bordel, což je u skupiny, jež má naprosto lahůdkové kytarové melodie, naprostý průser. Támhle si zase člověk musel domýšlet samply, jindy nebyl vůbec slyšet Askův vedlejší vokál, jednoduše provar, a to jak z předních řad, tak i ze zadní části sálu. Do poslouchatelné podoby se to dostalo až někdy v druhé půli, spíš ale až těsně před koncem, což už bylo samozřejmě pozdě. Samotní Kampfar výborní, ale fakt brutálně je ztopil zvuk.
Od posledních Gorgoroth jsem toho tentokrát příliš nečekal, protože jejich prapodivně rotující sestava se mi moc nelíbí a letošní nudné album „Instinctus bestialis“ mě taky moc neoslovilo. Na druhou stranu, zvědavost trochu jitřil fakt, že tohle turné s Gorgoroth nejede nikdo menší než démonický Hoest z Taake. Nakonec ale musím uznat, že mě docela překvapilo, že to Norům poměrně šlapalo – dokonce tak moc, že si jejich syrová hoblovačka uzmula druhé místo v pomyslné tabulce večera. Byť nutno dodat, že žádný zázrak to pořád nebyl a že kdyby měli Kampfar poslouchatelný zvuk, asi by to dopadlo jinak.
Infernus (který, zdá se mi, poslední dobou dost ztloustnul), jediná stálice v sestavě, byl samozřejmě klasicky naprosto nehybný, na začátku se postavil na jedno místo, odkud se hnul až v momentě, kdy byl čas odejít do zákulisí, ale kytarista s baskytaristou (popravdě řečeno ani nevím, co to je za párky) hráli docela s nasazením. Hlavní postavou však byl – jakkoliv je to zvláštní, když je to v Gorgoroth vlastně jen host – Hoest, jenž na tom pódiu řádit fakt umí. Nicméně mi přišlo, že ne vždy jel vokálně na plný plyn. Třeba takovou „Katharinas bortgang“ vystřihnul úplně luxusně a surově, ale jindy si ty linky docela zjednodušoval (třeba „Incipit Satan“, kde se mi zdálo, že ve slokách vynechával slova a na refrén už radši půjčoval mikrofon publiku) a třeba s čistým vokálem v „Profetens åpenbaring“ se při vší úctě moc nesral. Paradoxně to ale pořád bylo dost na to, aby koncert utáhnul.
Ono vůbec setlist Gorgoroth byl takový zvláštní, protože jestli mě paměť nešálí (což neříkám, že není možné), tak z aktuálního alba padl jediný song „Kala Brahman“. Hlavně ale – za poslední roky jsem Gorgoroth viděl už několikrát a vždycky se jim tam točí tak dvě, tři písničky, jinak drhnou pořád ty samé věci dokola. Kromě již jmenovaných „Katharinas bortgang“, „Incipit Satan“ a „Profetens åpenbaring“ tak samozřejmě nechyběly ještě „Bergtrollets hevn“, „Possessed (by Satan)“, „Revelation of Doom“, „Krig“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“, „Destroyer“, „Forces of Satan Storms“, plus navrch něco málo z „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“… jednoduše to, co Norové hrajou pořád. Tak nějak si říkám, že už ten jejich setlist fakt začíná zapáchat a nebylo by na škodu jej trochu provětrat.
Jinak ale Gorgoroth hráli docela pohodově, a i když to tentokrát ve druhé půli setu vyznívalo trochu monotónně, poměrně jsem se bavil. Infernus a jeho kumpáni to nakonec drhnuli přibližně hodinku, a ač se je publikum po závěrečné skladbě „Unchain My Heart!!!“ snažilo přivolat zpátky, bylo to zbytečné, jelikož Gorgoroth jaksi nepřidávají.
Bilance celého večera je tedy asi následující: Jedno vystoupení bylo regulérně skvělé (Selvans), dvě byla oukej, ale nic zvláštního (Gehenna, Gorgoroth), jedno zničil zvuk (Kampfar) a jedno bylo regulérně špatné (Cvinger). Návštěvnost nakonec nebyla zlá, a i když jsem se po svém příchodu těsně před půl sedmou, kdy se začínalo hrát, trochu zděsil v podstatě prázdného klubu, nakonec se ty lidi sešli, Chmelnice byla příjemně zaplněná a pocitově byl největší nával během Kampfar. Organizačně všechno klapalo, hrálo se načas a nakonec se dokonce skončilo i o trochu dřív, protože Gorgoroth hráli minimálně o 15 minut kratší dobu oproti rozpisu. Celkově vzato byla akce v pohodě, ale musím říct, že jsem po hudební stránce čekal trochu víc než jen jeden skutečně parádní set, protože papírově ta sestava slabá rozhodně nebyla.
