 |
| Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 23.10.2015 Label: Dark Essence Records Tracklist: Hrací doba: 19:48
|
Dnešní povídání bych si dovolil pojmout možná trochu netradičně a rozhodně osobněji, než mívám ve zvyku, a to především díky té kapele, okolo níž se tato recenze bude točit. Za celých devět a půl roku, co Sicmaggot funguje, se tu totiž o Hades Almighty ještě nikdy pořádně nepsalo (s výjimkou několika krátkých novinek, které jsem stvořil já osobně), tudíž jsem ještě neměl pořádnou příležitost tu pohovořit o svém vztahu k téhle kapele. Zároveň si budeme moct i trošku probrat historii a takovéhle ty věci – ono se to ostatně i hodí, jelikož nahrávka „Pyre Era, Black!“, na jejíž počest tento text vznikl, je pouhým ípkem, tudíž se s tím nebudeme muset zas tak obšírně zdržovat, až za nějakou dobu Hades Almighty vydají dlouho slibovanou desku…
Asi je nasnadě, že jen stěží bych takto začínal v případě, že by mi hudba téhle formace byla volná. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, jelikož Hades (Almighty) je pro mě obrovský kult a řadím je do exkluzivní sorty svých největších srdcovek. To není žádné zbytečně velkohubé prohlášení, žádné nadnesené kecy – tuhle kapelu jednoduše miluju jako málokterou jinou; má na kontě (prozatím) čtyři alba, všechna jsou pro mě naprosto dokonalá a „The Dawn of the Dying Sun“ zcela vážně a bez jakékoliv nadsázky považuju za jednu z nejlepších desek, jaké kdo kdy složil a nahrál, protože to je naprostá genialita s elektrizující a nadčasovou atmosférou.
Kořeny kapely sahají do počátku 90. let, tedy přesně do té doby, kdy Norsko zažívalo zlatý věk black metalu v jeho nejčistokrevnější esenci a kdy hořely kostely na protest proti křesťanské víře. To nezmiňuji náhodou, jelikož právě Hades – v této době ještě pod svým původním jednoslovným názvem – byli jedněmi z pachatelů těchto činů. Jmenovitě kytarista Jørn Inge Tunsberg se podílel na nechvalně proslulém vypálení kostela v Åsane společně s Vargem Vikernesem na Vánoce roku 1992, za což si také posléze odseděl dva roky ve vězení (konkrétně v rozmezí let 1995-1997). Přičemž zajímavostí je, že i po mnoha letech a v relativně nedávných rozhovorech z aktuálního tisíciletí Tunsberg prohlásil, že si za tímto činem stále stojí a že jej nelituje. Nicméně, nemám v úmyslu tu teď a tady tenhle akt ani obhajovat, ani odsuzovat – jen jej zmiňuji jakožto nedílnou součást historie skupiny.
Pod původním názvem Hades Norové páchali relativně syrovější black / viking metal, přičemž v této éře vznikl demosnímek „Alone Walkyng“ (1993 – později vydaný znovu jako split se Švédy Katatonia) a dvě desky „…Again Shall Be“ (1994) a již jmenovanou „The Dawn of the Dying Sun“ (1997). Během svého pobytu ve vězení bylo Jørnovi povoleno s kapelou nadále zkoušet a právě v době, kdy byl za mřížemi, bylo složeno „The Dawn of the Dying Sun“. Obě tato alba obsahují jednu fantastickou skladbu vedle druhé a obě jsou dokonalým zástupcem oné charakteristické norské black metalové vlny, jejíž auru už se v žánru nikdy nikomu nepodařilo oživit – a právě Hades patří k typickým představitelům tohoto období. Nikdy sice nedosáhli takového věhlasu jako kolegové z Immortal (u nichž Tunsberg jen tak mimochodem hrával v období demosnímků), Mayhem, Burzum, Emperor a dalších skupin, jejichž jména zná snad každý posluchač metalu, nicméně paradoxně to jsou podle právě Hades, kdo je, společně s Burzum, z této doby po hudební stránce nejpůsobivější – samozřejmě čistě z mého osobního a vysoce subjektivního úhlu pohledu.
V roce 1998 muselo dojít k víceméně nedobrovolné změně názvu, a to díky zámořské skupině téhož jména. Od této doby Norové prodloužili název z Hades na Hades Almighty a zároveň mírně pozměnili své pojetí black metalu – ze syrové vikinské atmosféry se posunuli k progresivnějšímu podání žánru, výsledkem čehož byly další dvě desky „Millenium Nocturne“ (1999) a „The Pulse of Decay“ (2001). Co se však nezměnilo ani trochu, to je dechberoucí kvalita hudby, neboť i tyhle dva počiny jsou naprosto fenomenální kus umění a oba jsou zcela nadčasové – ani s cca 15 lety na křížku se jejich síla nijak nezmírnila. Platí o nich úplně to samé, co o obou nahrávkách z původní éry – přestože jsem je slyšet nastokrát, neustále mě baví jako málokterá jiná alba, a ačkoliv už dávno znám každou jednu vteřinu, pořád to nejde přestat poslouchat a pořád se dostavuje husí kůže.
Avšak po „The Pulse of Decay“ došlo k útlumu činnosti a Hades Almighty se na dlouhé roky odmlčeli – možná právě to je tím hlavním důvodem, proč se ztratili z očí a proč jim ostatní norští kolegové v budování legendárního statusu utekli (ale ono to zas tolik nevadí – v pozici „kultu pro znalce“ to Hades Almighty sluší možná víc, než kdyby jejich jméno znal každý čtrnáctiletý smrad, což teprve včera začal poslouchat Cradle of Filth). K rozpadu sice nikdy nedošlo a formálně Hades Almighty fungovali po celou tu dobu, avšak nová tvorba byla i po mnoha letech slibů v nedohlednu a kapela pouze poměrně sporadicky koncertovala. A aby toho nebylo málo, v loňském roce přišla rána, jež mě hodně zamrzela – od počátků stabilní tříčlenné jádro ve složení Janto Garmanslund (zpěv, baskytara) – Jørn Inge Tunsberg (kytara) – Remi Andersen (bicí) opustil první jmenovaný. A když jednu z vašich nejoblíbenějších skupin opustí frontman, bez něhož jste si ji nedokázali představit, je na místě se ptát, co bude dál…
Hades Almighty do své sestavy nepovolali žádného cucáka, ale ostříleného borce – vokálu se totiž ujal Ask Ty známý především jakožto dlouholetý bubeník dalších norských devadesátkových veteránů Kampfar a v posledních několika rocích i jakožto bubeník stoner metalových Kraków. A právě s ním v sestavě byla konečně dokončena předlouho slibovaná nová hudba, která je nyní prezentována prostřednictvím EP „Pyre Era, Black!“, jež má navnadit na nadcházející pátou dlouhohrající desku. A víte co? Já jsem teda po tomhle kraťasu sakra natěšený!
Nemyslete si, že mám jen radost jen z toho, že jedna z mých nejoblíbenějších kapel po tak dlouhé době – ty vole, po 14 letech! – konečně vydala něco nového, byť jde jen o dvacet minut. Z toho, co všechno jsem až doposud napsal, je snad jasné, že na „Pyre Era, Black!“ jsem měl ty úplně největší a nejvyšší nároky, jaké jen mít lze, a jakýkoliv přešlap jsem neodpouštěl. Vlastně jsem se toho docela bál, protože ta očekávání byla tak vysoko, že jsem si ani nebyl jistý, zdali je vůbec možné, aby je Hades Almighty naplnili, tím spíš bez Janto Garmanslunda. Ale hele, úplně vážně – ono to tam fakt pořád je! Strašně jsem v to doufal, moc jsem tomu však nevěřil… a přesto mě hned první poslech posadil na prdel, protože Hades Almighty ani v roce 2015 a ani po tolika letech studiového mlčení neztratili nic ze své geniality.
V mezičase od „The Pulse of Decay“ se Jørn Inge Tunsberg angažoval v novém, industrial metalovém projektu Dominanz, který se sice dal poslouchat, ale nebylo to nic extra a do úrovně Hades Almighty to mělo hodně, hodně daleko. „Pyre Era, Black!“ však žádné pochyby nepřipouští a na veškeré obavy odpovídá trojicí fenomenálních skladeb, jež se s klidem mohou postavit vedle čehokoliv z předešlé tvorby. Jakmile se rozehrají kytarové melodie v úvodním titulním songu, tak je okamžitě jasné, že tohle nebude o nic menší šleha, než na co jsme byli od Hades Almighty vždy zvyklí.
Chemie funguje na 100 % (Ask Ty zapadl na jedničku, fakt jsem se ani neodvážil doufat, že výměna zpěváka proběhne takhle bezbolestně!), opět působivá atmosféra, hypnotizující uhrančivost, neschopnost se byť i jen na vteřinu odtrhnout od poslechu, dechberoucí nápady… a přitom je to tak zdánlivě jednoduché! Jenže je v tom (opět!) ohromná síla, onen pověstný feeling a to „něco navíc“, co odlišuje elitu od stáda. Hades Almighty tohle všechno stále mají a v rámci dvaceti minut „Pyre Era, Black!“ to rozhazují plnými hrstmi ve všech třech písních. Nedávno jsem v jedné konverzaci na adresu staré tvorby skupiny prohlásil, že je to tak dokonalé, až se to prostě ani nedá říct. A OPRAVDU mi udělalo neskutečnou radost, že to samé platí i o novince. Přátelé, prostě není co řešit – když se rozehrají třeba nádherné melodie ve finální devítiminutovce „Bound“, tak čelist padá hluboko pod stůl.
„Pyre Era, Black!“ má pouze dvě zásadní chyby. Tou první je samozřejmě délka pouhých dvaceti minut, protože bych si s chutí dal mnohem víc. Ale to snad – a doufám, že to nebude trvat příliš dlouho – konečně spraví pátá dlouhohrající deska. Tou druhou a bohužel ještě o něco horší chybou je z mého pohledu fakt, že „Pyre Era, Black!“ vyšlo jenom v digitální formě. Žádné LP, žádné CD, nic, čím by si člověk mohl rozšířit sbírku a zařadit to do police ke starším nahrávkám, což je pěkně na hovno. Nicméně hudebně je to jednoznačně:
