Archiv štítku: torture horror

Live Animals (2008)

Live Animals (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: torture horror

Originální název: Live Animals
Český název: Život zvířat

Režie: Jeremy Benson
Hrají: John Still, Christian Walker, Stacy Flowers

Hrací doba: 84 min

(Budou spoilery.)

Když nějaký film musí lokální distributor už na obalu propagovat kravskými výkřiky, že jde o ještě brutálnější podívanou než [libovolný mnohem známější horor] (v tom případě „Saw“), je vysoce pravděpodobně, že to brutálnější nebude a že půjde o naprostou píčovinu. Zvlášť když se ještě tahle perla snaží diváka přesvědčit, že vznikla na základě skutečných událostí. „Live Animals“ takové předpoklady naplňuje zcela bezezbytku.

Při pohledu z úplné dálky a bez znalosti jakéhokoliv kontextu se „Live Animals“ může tvářit, že nabídne uspokojivé torture porn. Tématika obchodu s lidmi, nějaké to týraníčko a ponižováníčko plus s trochou tolerance docela slibný plakát teoreticky mohou vzbudit nějaká očekávání. Už první minuty snímku vás ale rychle vyvedou z omylu. Prakticky okamžitě se ukáže, že nejde o nic jiného než lacinou polo- až plně-amatérskou srajdu, která nějaký tvůrčí talent neviděla ani z rychlíku.

Skoro bych řekl bych, že „Live Animals“ vypadá jako něco, co se pokusila natočit parta kámošů během víkendové kalby, ale na to se výsledek snaží tvářit až příliš seriózně a svým tématem snad až ambiciózně (teď mám trochu chuť si vlepit facku, že v souvislosti s takovým kusem neumětelského hovna mluvím o ambicích). Jako nic proti filmovým sračkám, jejich sledování patří k mým oblíbeným kratochvílím, ale aby byly skutečně zábavné, nemohou se brát tak zkurveně vážně, jako se bere právě „Live Animals“.

První pár minut sledujeme partičku mladých lidí na nějaké víkendové kalbě (ha!). Celé je to natočené chaoticky a nepřehledně, tudíž divák nemá sebemenší šanci si tu bandu nesympatických joudů byť i jen zapamatovat. Než si totiž v té tmě stačíte čehokoliv všimnout, dostaví se na místo nějaký nařachaný troglodyt v masce (pod níž mu lze vidět půl ksichtu – ok) a začne joudy střílet uspávacími střelami. V základě se ale nejedná o nic, co by už v mnohem lepší podobě nepředvedl třetí a čtvrtý díl „Friday the 13th“ o čtvrt století dříve.

Tohle všechno naštěstí trvá jen čtvrthodinky. I když výraz „naštěstí“ je dost odvážný, jelikož ani poté se to nijak zásadně nezlepší. Přesuneme se do stájí, kde jsou vězněni pochytaní joudové. Děda sklepmistr se svým poskokem troglodytem se je budou snažit vycepovat a vycvičit jako koně, aby mohli na drezůru je mohli prodat jako otroky. Následuje tři čtvrtě hodina, kde se toho moc neděje a sledujeme lacinou snahu o výcvik proloženou jedním nákupem. Slibovaná brutalita nikde, protože jakmile se k čemukoliv začíná schylovat, kamera samozřejmě srabácky uhne. Navíc se k čemukoliv schyluje jen výjimečně.

Live Animals (2008)

Po hodině filmu nadejde očekávaný útěk obětí a začne finální akčnější dvacetiminutovka, v níž se konečně objeví i nějaká ta krev a také jeden strašně šokující (to byla ironie) zvrat. Závěr je o trochu snesitelnější než předešlé minuty, ale o žádný zázrak se rozhodně nejedná, čili celkově to v žádném případě za vidění nestojí. Dojem z „Live Animals“ už totiž v tomhle momentě nedokáže vyspravit prakticky nic. Navzdory krvavějšímu finále tak zůstane na patře pachuť z amatérské hovadiny a neuváženě promarněných osmdesáti minut.

Viděl jsem sice už i horší věci, ale to není žádný argument. „Live Animals“ je typickým zástupcem hluboce podprůměrného a po všech stránkách zbytečného filmu, který není zábavný, nechtěně směšný, strašidelný, napínavý, ani pořádně krvavý. Místo hororu dostanete jen planý pokus a vakuum.

Live Animals (2008)


Follow Me (2020)

Follow Me (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: torture horror / escape room

Originální název: Follow Me

Režie: Will Wernick
Hrají: Keegan Allen, Holland Roden, Denzel Whitaker

Hrací doba: 91 min

(Budou velké spoilery.)

Technologický pokrok reálného světa nejlépe a nejrychleji reflektují dva kinematografické žánry – horor a porno. Druhé zmiňované odvětví to zvládá pravděpodobně nejlépe a často se stává nenápadným tahounem technologických novinek. Jakmile se něco jeden den představí, druhý den už víme, že na tom půjde sledovat i péčko.

Horor je oproti pornografii přece jenom o něco konvenčnější žánr, ale s výdobytky moderní doby také dokáže pracovat poměrně hbitě. Konkurovat mu mohou snad jen nezávislé artovky. Schválně si zkuste uvědomit, jak málo novodobých hračiček vidíme ve velkofilmech a jak líně se do blockbusterů implementují. Horor jde nicméně s dobou, což s sebou sice nese i jistá úskalí třeba v podobě instantních módních počinů pro mladé publikum, ale obecně vzato lze vnímat pozitivně, že žánr neustrnul na místě a dokáže reflektovat krok doby. A to říkám jako někdo, kdo nedá dopustit na staromilskou ruční práci s nožem, sekerou, mačetou, pilou, harpunou, krumpáčem, klidně i vidlema pro mě za mě.

Důkazů můžeme najít dostatek. V posledních letech se vyrojila hromada horůrků, v nichž nějakou roli hraje internet, chytrá mobilní zařízení, sociální sítě, aplikace atd. Určitě sami vymyslíte víc příkladů než já, protože já k odborníkům nepatřím… jako mobil používám aligátora a nějaké aplikace mám v piči. Ale to sem teď asi nepatří.

Ve „Follow Me“, někdy známému též jako „No Escape“, hrají velkou roli sociální sítě. Film se točí okolo hvězdičky, která pro větší počet followerů, větší sledovanost a víc lajků udělá cokoliv. Jezdí po světě a vyvádí hromadu blbostí. Jednu takovou další má teď se svojí partou v plánu v Moskvě. Kámoš zná místního boháče a ten jim zde domluvil účast ve speciální strašidelné únikové hře. Ta je jen pro pozvané a pokaždé vypadá jinak – vždy ušitá na míru konkrétnímu zákazníkovi. No, jak asi tušíte, speciální a strašidelné to má být jakože hodně.

Úvod „Follow Me“ je dle očekávání strašná rakovina. První třetinu sledujeme blbečka, jak natáčí videa na mobil, přijíždí od Ruska a se svojí partou retardů si užívá místního luxusu. Čistá zoufalost; místy čekání na to, až se film rozjede do hororové části, docela bolí. To se dalo tušit.

Posléze se konečně přesuneme do samotné únikové hry. Nikoho samozřejmě nepřekvapí, že to celé jakože není jen jako a fakt má jít o kejhák. Že u toho ale nikdo nezdechne, to mě fakt nasralo. Na první dobrou jsem si myslel, že docela trapas, ale hned mi došlo, jestli v tom nebude nějaký háček. Rádoby šokující pointu, z níž se „Follow Me“ snaží hodně těžit, lze tedy odtušit už dlouho dopředu.

Follow Me (2020)

Čekal jsem každopádně od „Follow Me“ klasickou únikovku à la „Escape Room“, „Escape Room“ nebo „Escape Room“ (nedělám si prdel, jsou to tři úplně odlišné filmy!), proto mě trochu překvapilo, když se z únikové hry za chvíli vylezlo a film se překlopil do další polohy, která má o něco blíž třeba k sérii „Hostel“. V části s únikovkou také nejde nevidět inspiraci u „Saw“.

Vše každopádně postupně směřuje k finálnímu twistu, jenž měl asi diváka usadit na prdel, ale přinejmenším v mém případě se to kurevsky minulo účinkem, a to ze dvou důvodů. Za prvé, jak už jsem naznačil, nějaký podobný zvrat se dal uhádnout už dlouho dopředu, a za druhé jsem viděl „The Game“ Davida Finchera, odkud „Follow Me“ svůj závěr sprostě vykrádá. Jenže zatímco devadesátková kultovka s Michaelem Douglasem je dodnes napínák jak čuně, skvěle natočený a excelentně vygradovaný, tady se bavíme jen o plytké napodobenině, při jejíž výrobě chyběl talent a vize.

Follow Me (2020)

No, a vzhledem k tomu, že pointu jsem tušil dlouho dopředu, nezůstalo pro mě ve filmu prakticky nic zajímavého. Nahánečka po zavšivených chodbách s ruskými mučiteli mě nijak nevzrušovala, o postavy jsem nebál (beztak to všechno byli nesympatičtí zmetci a přál jsem jim zhebnout), twist mě nepřekvapil a krve se v tom nachází minimum. Obrat do dosavadního průběhu snímku spíš nasází hromadu logických nedostatků a také přinese pocit, že spousta věcí se odehrála příliš náhodně.

Vyložená tragédie „Follow Me“ není. Bohužel jsem zabil hodinu a půl svého života i u mnohem větších výmrdků laděných do podobného stylu. Rozhodně ale nejde o nic víc než plytký spotřební průměrák bez jakékoliv hodnoty. Sežvejkat se to dá, ale pak to člověk vyplivne a za chvíli si ani nevzpomene. Podobných pokusů o cool horory vzniká každý rok hromada a „Follow Me“ mezi nimi nijak nevyčnívá.

Follow Me (2020)


Human Nature (2004)

Human Nature (2004)

Země: Kanada
Rok vydání: 2004
Žánr: torture horror

Originální název: Human Nature
Český název: Trýznění

Režie: Vince D’Amato
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 83 min

(Budou spoilery.)

Chuť na pořádnou kinematografickou žumpu mě nedávno zavála ke kanadskému škváru „Human Nature“. Čekal jsem od něj jen to nejhorší a to nejhorší možné jsem také dostal. Tenhle filmový výtěr z prdele rok nemytého houmlesáka patří na samé dno hororového žánru, a pokud existuje jediný důvod, proč by se měl na tuhle přehlídku demence kdokoliv dobrovolně koukat, pak je to jedině sebemrskačství. Nicméně i masochismus může být regulérním koníčkem, tak třeba se mezi vámi najde někdo, kdo tuhle perlu s chutí sjede. Pojďme na věc!

Tohle zvěrstvo má největším podílem na triku magor slyšící na jméno Vince D’Amato. Nepodařilo se mi dohledat, zdali má něco společného se svým slavnějším jmenovcem z Itálie, jenž proslul jako matador trashové kinematografie, tudíž předpokládám, že nemá. Ale i tak svému známějšímu jmenovci dělá ostudu, a to Joe D’Amato točil bijáky jako „Porno Holocaust“! Sám Vince není zdaleka tak plodný, ale také natočil pár dalších, už jen podle názvu zajímavých hovadin jako třeba „Vampires vs. Zombies“. Ačkoliv… když člověk vidí, co za kokotinu stvořil s „Human Nature“, tak možná jedině dobře, že toho nenatočil o moc víc…

U filmu se běžně hodí nastínit alespoň zhruba jeho děj. V případě „Human Nature“ to dost dobře nejde, protože děj ve smyslu nějakého příběhu tam prostě není. Bez přehánění. Není tam kurva nic. Většinu z osmdesáti minut sledujeme eskapády jednoho echt hnusného černocha s dredy, jehož hobby tkví v mučení holek ve svojí garáži.

Průser ale je, že „Human Nature“ dost dobře nefunguje ani jako voyerské torture porn. O nějaké gore se snímek sice snaží, ale stejně je to celé směšné, nevěrohodné a především – naprosto debilní. Navíc tam toho mučení zas až tolik není. „Human Nature“ dále nabízí pár blbských epizodek jako třeba černochův výlet v sobotu do práce. Zde si u kopírky pokecá s kolegou, který je kretén, načež jej vrahoun chytne za koule. Pak si pokecá s nadrženou kolegyní, která s ním chce zachlastat a zašukat. Protože ale buchta odmítá nalít vodku do skleniček, černoch jí vynadá do buranů, takže ona po něm tu flašku hodí, načež on jí dá pěstí do držky. Jestli mělo jít o pokus o nějakou psychologizaci, nepovedlo se.

Největší porci času zabírá černochova interakce se svojí manželkou, což je echt blbá blondýna. Takhle retardovanou postavu jsem v nějakém bijáku neviděl fakt dlouho. Borec mučí lidi v garáži a ona o tom neví. Když skončí a projde okolo ní s košilí od krve, ona si toho ani nevšimne. Když už je od krve od hlavy až k patě, tak se ho teda milostivě zeptá, co dělal, a on jí řekne, že na zahradě zabil skunka… a ona to ty vole vezme jak nic! Ani jí nenapadne nějak zásadně řešit, když svého chotě vidí běhat komplet od krve po zahradě s kladivem v ruce, protože mu z garáže jedna čuba zdrhla.

Human Nature (2004)

Musím říct, že právě postava manželky mě na tom bavila asi nejvíc, protože to byla fakt echtovní halda, jak moc vymatlaná byla. Nebyla teda sama, protože svoje kouzlo měl i pasák, co zjistil, že mu vraždící černoch unesl kurvu, tak si to s ním přijede vyřídit a nechá se zabít nožíkem, i když má sebou jak pořádný pasácký drsoň hned dvě bouchačky. Stará ale s přehledem vede. A to ještě není všechno!

Film začíná krátkým prologem z osmdesátých let, v němž nějaká psycholožka mluví s obětí domácího násilí (nevidíme s kým). Na konci se ukáže, že to nebyl zabiják, ani jeho manželka, nýbrž ta nadržená kolegyně z práce. Když si pak v současnosti poslechne kvalitní radu od další psycholožky, tak se zvedne, vloupá se do vrahounova baráku a zabije jej, panč jí dal pěstí. Protože není adekvátnější pomsty za ránu pěstí než rána baseballovou pálkou do hlavy a proříznutí hrdla. A víte, co udělá vrahova stará? Vytáhne na holku pušku a donutí jí, ať si ten uklidí svinčík (tělo a krev), co v koupelně nadělala. A víte, co bylo dál? To už neví nikdo, protože v tomhle momentě „Human Nature“ bez vysvětlení skončí.

Human Nature (2004)

Celou touhle odyseou pak provází kamera a celková vizáž ryze amatérského home videa podpořená topornou parodií na cosi jako herectví od všech zúčastněných (dvojnásob s příšerným českým dabingem, jenž tomu nasazuje další korunu). Můžete si myslet, že přeháním, ale fakt už jsem viděl lepší herecké výkony v příběhových částech porna. Zmar pak podtrhuje skutečnost, že se snímek snaží tvářit jako seriózní sonda do duše sériového vraha, k čemuž se ještě nebojí přihodit nálepku „dle skutečných událostí“. „Human Nature“ je skrz naskrz příšerná žumpa, která si zaslouží vaše nejvyšší opovržení a výsměch anebo v ještě lepším případě kompletní ignoraci. Tohle za vás čas nestojí, ani pokud si ulítáváte na špatných filmech.


Headgame (2018)

Headgame (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: torture horror

Originální název: Headgame

Režie: Steven Judd
Hrají: Jamie Hill Fuller, Chris Hayes

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ať si o sérii „Saw“ myslíte cokoliv, nedá se jí upřít, že se v hororových vodách zvládla dost rychle a sebevědomě etablovat a lze ji považovat za takovou moderní klasiku. Stačí si položit jednoduchou otázku, kolik hororových sérií vzniknuvších po roce 2000 se dočkalo takového úspěchu a věhlasu. Je evidentní, že jich moc nenajdete.

Původně zajímavý nápad „Saw“ (nechme teď stranou jeho naředění hromadou pokračování) samozřejmě začal lákat i následovníky, takže se zanedlouho vyrojily mraky podobně laděných snímků. A je jich už kolik, že motiv „unesu pár lidí a nechám je hrát o svůj vlastní život“ můžeme pomalu začít vnímat jako nový hororový subžánr. Tak či onak, k takovým následovníkům se zařadil i letošní kousek „Headgame“. Pojďme si o něm popovídat.

Po nijakých titulcích začínáme v bytě dvou holek, z nichž jedna má radost a druhá trochu závist. Tu první totiž ve fitku pozval na rande velký boháč, což se neodmítá. Frajerka ale ještě netuší, že tenhle pracháč není tak úplně vysněný princ Krasoň, nýbrž parchant, který řídí sadistickou hru. Po romantické večeři vezme mařku na párty, kde je víc lidí jako ona – na prvním rande se solidní partií. Bum, všichni dostanou něco do pití, odpadnou a proberou se na hromadě v hnusném skladišti. Hlas v rozhlasu jim oznámí, že se stali součástí hry, která může mít jen jednoho vítěze. Cílem je najít klíč, zabít všechny ostatní a projít dveřmi, než vyprší časový limit.

Asi nepřekvapí, že účastníci se brzo rozdělí na dvě skupinky, z nichž jedna přijme pravidla a je připravena zabíjet, zatímco druhá chce spolupracovat a společně najít cestu ven. Jistě uhádnete, do jaké se zařadí hlavní hrdinka. Postavy umírají v nepřekvapivém pořadí, dojde i na standardní dávku klišé („Musíš mě zabít, abys vyhrála.“ „Ne, to neudělám!“ Mrd, borec se zabije sám.) a rádoby šokujících zvratů (které vždycky odhadnete dopředu).

„Headgame“ vesměs nabízí jen dva ozvláštňující prvky do zavedeného schématu. Jejich hru sleduje banda zaopatřených mamlasů, kteří si sázejí, kdo ve hře zdechne. A jeden z nich, komu jde sázejí nejméně, prohraje a taky skončí kaput, akorát jsem nějak nestihnul pochopit pravidla, co v tomhle případě znamená prohra. A ještě méně jsem pochopil, proč u toho pořád šlukují z nějaké elektronické cigarety; pak se dva kohouti poštěkají, vsadí se, kdo toho vyšlukuje víc, a jednoho ta cigareta potom zabije. Klidně se přiznám, že tohle jsem moc nepobral. Každopádně, ten motiv sázení mi hodně připomenul „Hostel 3“.

Headgame (2018)

Druhým a zajímavějším prvkem je, že všichni nedobrovolní účastníci hry ve skladišti mají na čele přidělanou kameru, aby mohli být sledováni. V kameře je také přihrádka s kyselinou, která člověka zabije, pokud se pokusí s kamerou manipulovat, a po vypršení daného časového limitu by měla tato rozleptat kameru a také zabít. Kyselina oukej, proč ne, ale z toho umístění kamer na čele se něco vytřískat dalo, přinejmenším se to dalo využít pro záběry z pohledu oběti nebo vraha, což by mohlo „Headgame“ přidat trochu na kreditu. Nicméně se tak bohužel neděje a tenhle potenciál zůstal nevyužit.

„Headgame“ tedy dle očekávání trpí standardními neduhy filmů, které bez jakéhokoliv náznaku vlastní invence pouze opisují a nabízejí trochu levnější variaci na něco, co už divák viděl jinde. Je to dost předvídatelné (prakticky od prvních vteřin vyvražďovací hry je naprosto zřejmé, kdo na konci přežije), gore slabé a samozřejmě nemůže chybět ani krapet blbostí. Jeden příklad za všechny: Parta „budeme si pomáhat“ dojde k pasti. Půlhodiny to tam propočítávají, aby je nesejmuly střílející šipky, pak to s vypětím všech sil přejdou. Voyeuři u monitorů málem zdechnou nadšením (kromě ocase, co past vymyslel), že tohle ještě nikdy nikdo nepřešel. O pár minut k té samé pasti dorazí druhá skladištní parta „budeme vraždit“, která na rozdíl od té první kdovíproč rovnou vidí, že tam něco létá. Suše zahlásí, že na tohle nemají čas a za vteřinu to bez jakýchkoliv potíží proběhnou.

Headgame (2018)

Mlátičkou ve skladišti ale „Headgame“ nekončí. Snad pro natažení stopáže na celovečerní hodnoty je po úniku hlavní postavy ze hry připojen ještě zdlouhavý závěr, který se snaží dovysvětlovat, a to aniž by vlastně řekl cokoliv zajímavého. Pouze odkryje, že ti sázející šulini také sami prošli skladištní hrou a vyhráli a že naše hrdinka se k nim má přidat. Naoko to udělá, všechny je ochčije a několika minutách zbytečně natahované nudy biják konečně skončí.

Doposud to asi zní dost odpudivě. Přese všechna negativa nicméně „Headgame“ není totální žumpa. Je to „pouze“ podprůměrný horor bez větších ambicí, na nějž se jednou podívat dá. Viděl jsem už i mnohem horší. Znamená to však, že byste tohle měli vidět nebo že bych to dokonce doporučoval? Ani náhodou.

Headgame (2018)


Bloodsucking Freaks (1976)

Bloodsucking Freaks (1976)

Země: USA
Rok vydání: 1976
Žánr: torture / splatter horror

Originální název: Bloodsucking Freaks / The Incredible Torture Show
Český název: Divadlo hrůzy

Režie: Joel M. Reed
Hrají: Seamus O’Brien, Luis De Jesus, Viju Krem

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

Legendární – nebo možná bych měl říct: nechvalně proslulé – „Divadlo hrůzy“ patří k filmům, které dalece předchází jejich pověst. Tenhle snímek – původně natáčený pod názvem „Sardu: Master of the Screaming Virgins“, při originálním vydání přejmenovaný na „The Incredible Torture Show“ a později po odkoupení společností Troma Entertainment znovu přejmenovaný na „Bloodsucking Freaks“ – vzešel ve známost jako jeden z nejkontroverznějších a nejzvrácenějších snímků, jaké kdy hororová produkce vyvrhla na nebohou diváckou obec.

Pověst a realita se ovšem mohou rozcházet a v tomto případě tomu tak rozhodně je. Nenechte se zmýlit, „Divadlo hrůzy“ bezesporu patří k hodně úchylným počinům, které se rozhodně nebojí krvavých efektů, zvrhlých nápadů (právě ty mnohdy mají ještě větší dopad než samotná krvavá lázeň) a explicitní nahoty. Na rok svého vzniku – nacházíme se v polovině 70. let, tedy ještě několik let třeba před další legendární brutalitou „Cannibal Holocaust“ – se bezesporu jednalo o tvrdou sodu, která ve své době musela těžce šokovat.

Na druhou stranu, asi nemá význam z toho dělat víc, než čím to je. Pořád existují i brutálnější filmy a ani ve své době nebylo „Divadlo hrůzy“ průkopníkem, před nímž by nic takhle hnusného nebylo. Vzpomenout můžeme třeba na o několik let starší „Dværgen“, kde se mimochodem také objevil zvrhlý lilipután, anebo na další krvavý kult „Blood Feast“ pocházející dokonce z roku 1963, bad taste scéna i žánry jako women in prison nebo nazisploitation už v téhle době také existovaly.

Přesto je evidentní, že i „Divadlo hrůzy“ dokáže navzdory laciným trikům pozlobit a jeho status nespadl jen tak ze vzduchoprázdna. Kanibalismus, mučení elektrickými šoky, další druhy tortury, amputace rámovou pilou i motorovou pilou, poprava gilotinou, orální sex s useknutou hlavou (zde mimo záběr) nebo bageta s penisem. Hrají se tu šipky, kde jako terč slouží obnažená zadnice, i vrhcáby o prsty čerstvě usekané sekáčkem na maso. Opomenout samozřejmě nelze ani nejspíše tu nejzhovadilejší scénu s doktorem, jenž své oběti za plného vědomí vyláme zuby, aby nekousala při orálním sexu, poté jí vyholí hlavu, vrtačkou vyvrtá díru do lebky a vysaje mozek brčkem. Navíc jsou v drtivé většině případů týrány, ponižovány, zohavovány a zabíjeny nahé ženy. Z tohoto výčtu je myslím zřejmé, proč se okolo „Divadla hrůzy“ prostírá aura tak moc kontroverzního díla, byť k ní jistě přispěla i skutečnost, že se tenhle kousek na rozdíl od jiných srovnatelných zvrhlostí dočkal relativně velké publicity.

Právě prvoplánová snaha šokovat a odvaha jít do extrému (byť v některých případech jsou obskurní scény jasně naznačeny, ale neukázány na kameru… nepochybuji však o tom, že to byla spíš záležitost rozpočtu než nedostatku troufalosti) se prolíná celým „Divadlem hrůzy“ a je tím hlavním, oč zde běží. Něco jako děj je zcela podružné a nedůležité, ale abyste neřekli…

Bloodsucking Freaks (1976)

Hlavním „hrdinou“ snímku je mistr Sardu, úchylný majitel divadla, jenž týrá či nechává týrat ženy v zákulisí i jako nedobrovolné herečky přímo na pódiu před publikem, které žije v domnění, že jde jen o hru. K ruce mu je neméně perverzní trpaslík Ralphus, jenž svému pánovi v prováděných oplzlostech zdatně sekunduje. Dvojice unese známého divadelního kritika, jemuž se jejich hra nelíbila, aby jej donutili sepsat pozitivní recenzi, a také slavnou baletku, aby ji donutili tančit v připravovaném představení. Po jejích stopách se ovšem vydá její přítel a zkorumpovaný policista. Ale jak říkám – příběh je to poslední, o co tu jde.

„Divadlo hrůzy“ ovšem není totální a čistokrevný trash jen co do explicitnosti. Film provázejí i ochotnické „herecké“ výkony, nesmyslné přehrávání i pitvoření, extrémní levnost čouhající z každého filmového políčka. Ve všech směrem je to naprostý brak a kinematografická stoka. Naprosto paradoxně to ovšem „Divadlu hrůzy“ pomáhá.

Bloodsucking Freaks (1976)

Zní to divně? Vtip tkví v tom, že na tohle se za žádných okolností nemůžete koukat jako na seriózní horor. V takovém případě skutečně uvidíte nepopsatelnou sračku. Když ale budete „Divadlo hrůzy“ sledovat s nadhledem a – ty vole, proč to neříct – spíš jako komedii, pak se můžete královsky bavit. Snímek je v určitých ohledech dotažený do takových extrémů, až je to ohromně (nechtěně?) směšné, kór v kombinaci se všudypřítomnou laciností a demencí. Pokud se naladíte na tu správnou vlnu, pak začnete vidět i černočerný humor ústřední dvojice Sardu / Ralphus. A teprve v takovém momentě začne „Divadlo hrůzy“­… asi ne přímo fungovat, ale jedině takhle dává smysl se na to v dnešní době koukat.

Samozřejmě ve vzduchu visí otázka, jak vyznění filmu zamýšleli samotní tvůrci, jestli byl ten brutální nadhled, jejž pochopí jen ti největší magoři, záměrný nebo nezáměrný. Ale to je do určité míry vlastně jedno. Na každý pád zůstává jisté, že „Divadlo hrůzy“ se ne náhodou zařadilo k vysoce kontroverzním bijákům a v určitých kruzích se dočkalo nefalšovaně kultovního statusu. A to už mu nikdo nikdy nevezme. Navzdory objektivně nulovým kvalitám rozhodně stojí za vidění. Jedno je jisté – nudit se u toho rozhodně nebudete.

Bloodsucking Freaks (1976)


Hostel: Part III (2011)

Hostel: Part III (2011)

Země: USA
Žánr: torture horror

Originální název: Hostel: Part III
Český název: Hostel III

Rok vydání: 2011
Režie: Scott Spiegel
Hrají: Kip Pardue, Brian Hallisay, John Hensley, Sarah Habel, Chris Coy, Skyler Stone, Zulay Henao

Hrací doba: 88 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

U některých filmů se opravdu divím, že k nim vůbec bylo natočeno pokračování, a dokonce víc než jedno. „Hostel“ k takovým případům rozhodně patří. Jednička možná neměla úplně špatný nápad, ale zazdila jej v extrémně tupém zpracování s nesympatickými postavami a bez výraznějšího gore. Přesto vznikla dvojka, která byla nemlich to stejné, paradoxně však zvedla laťku o kousek nahoru, byť jinak byla furt laciná. A přesto vznikla ještě trojka. Hned od začátku je ovšem jasné, že třetí (a doufejme, že i poslední) přírůstek do série nemá velkých ambicí…

„Hostel III“ totiž ani nešel do kin a namísto toho byl natočen rovnou pro videodistribuci, což je vždycky znamení, že se tomu filmu příliš nevěří (a většinou právem). Tomu ostatně odpovídá, že od série odstoupil její duchovní otec Eli Roth a trojku předal do rukou protřelého béčkaře Scotta Spiegela, jehož asi nejvýraznějšími režijními počiny jsou horor „Narušitel“ a druhý díl „Od soumraku do úsvitu“.

Původní koncept „Hostelu“ – tedy parta amerických buranů jede na výlet na Slovensko, kde je unesou do staré továrny, kde je úchylní pracháči potom vykuchávají – už byl zjevně považován za vyčerpaný, takže trojka výrazně mění podobu mučeníčka i prostředí. Pokud byste se tedy opět těšili na ušmudlané Slovensko (točené v České republice) a gang cikánských spratků schopných někomu rozmlátit palici, když nedostanou žvýkačku, máte smůlu.

Děj se přesouvá do Las Vegas. Teoreticky se dalo uvěřit tomu, že někde ve slovenské divočině (tedy u Bratislavy, haha) existuje místo, kde lze podnikatelský záměr nabídky mučení za úplatu provozovat. Ale že by mělo být takové místo hned za Las Vegas, zvlášť když se jedná o takový obrovský komplex, jak je vidět na konci filmu… no, nevím. Jenže co si budeme povídat, logika u podobných hororů nikdy nepatřila k hlavním přednostem. A navíc, tohle by se ještě dalo strávit, jsou tam i větší kiksy.

Změnil se i způsob tortury – boháči si tentokrát nešpiní ruce, ale pouze sledují a sázejí si, jak dlouho kdo vydrží, jakým nástrojem umře, jestli bude vyhrožovat, slibovat prachy, kecat o rodině atd. Bohužel mi nepřipadalo, že by ten systém sázek nějak dával smysl, když to stejně bylo jen na mučiteli, jak někoho zabije, tudíž ze strany pořadatele dost ovlivnitelná hra. Do jisté míry to asi měla být spíš show pro diváky. No, každopádně mi to připadalo jako sračka. Ukázané popravy taky nejsou nic zásadního a vlastně žádná z nich nemůže jakéhokoliv zkušenějšího hororové diváka překvapit či snad dokonce znechutit. Asi nejzajímavější je z toho udušení pomocí švábů, i když jej provází extrémně nepovedený digitální trik.

Hostel: Part III (2011)

K dobru lze „Hostelu III“ přičíst, že se alespoň snaží o dejme tomu překvapivost. Asi všem je při třetím pokračování hororové série jasné, co nevyhnutelně musí přijít, a tvůrcům je zase jasné, že je to všem jasné (snad jsem to napsal dost jasně, abyste se neztratili), takže se alespoň snaží naznačit, že teď už to přijde, aby ucukli a ještě chvíli počkali. Druhá věc je, že diváka to stejně moc netankuje, protože všechny hlavní postavy jsou docela otravné a jejich osudy vám budou vcelku u prdele. Však ať klidně chcípnou, když jsou ty lidi tak blbý, že při útěku z komplexu nechávají na zemi ležet zbraně.

Každopádně, trojka vlastně nějak zásadně laťku série nesnižuje. Na druhou stranu, předchozí díly nebyly žádná sláva a tu laťku nenastavily příliš vysoko. „Hostel III“ je určitě horší než „Hostel II“, jenž z celé trilogie nakonec dopadl nejslušněji (ačkoliv pořád sotva průměrně). S jedničkou je třetí část tak nastejno – oba filmy jsou podobně hloupé a nebavily mě cca tak nastejno, ale když nad tím přemýšlím s odstupem, tak trojka je skutečně asi nejhorší a nejhloupější. Jako celek je „Hostel“ zbytečná hororová série, která do žánru nepřinesla nic zajímavého, a dostalo se jí mnohem víc pozornosti, než by si vzhledem ke svým (ne)kvalitám zasloužila.

Hostel: Part III (2011)


Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: torture horror

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Hostel (2005)

Hostel

Země: USA / Německo / Česko / Island / Slovensko
Žánr: torture horror

Originální název: Hostel
Český název: Hostel

Rok vydání: 2005
Režie: Eli Roth
Hrají: Jay Hernandez, Derek Richardson, Eythor Gudjonsson, Jan Vlasák, Barbara Nedeljáková, Jana Kaderábková

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Dobře si pamatuju na tu dobu, kdy byl „Hostel“ čerstvá záležitost a měl jít do kin. Bylo kolem toho velké haló, mluvilo se o neskutečně brutálním filmu, že tolik krve a vnitřností se na plátně ještě neobjevilo. Do kina jste si prý měli vzít pytlík na zvracení a měkčí povahy by na to radši neměli chodit vůbec. Ale tím spíš je vtipnější – ne, lépe řečeno: směšnější – jak finální výsledek vypadá a co je snímek zač. Když to řeknu hned na začátku takhle na férovku, tak to možná bude znít trochu vág(inál)ně, ale „Hostel“ je prostě píčovina.

Úplně základní tematická linka „Hostelu“ vlastně není zas tak špatná. Údajně je založena na skutečnosti – dejme tomu, i když skutečnost v tomto případě znamená, že režisér o něčem podobném četl na internetu. Jde o to, že kdesi v nějaké prdeli ve východní Evropě existuje stará prašivá fabrika, nebo co to je, tam se objednáte, zacálujete těžké prachy, pak tam přijedete a můžete si libovolným způsobem umučit a zabít člověka.

Ten motiv placené tortury mi sám o sobě připadá poměrně dobrý a zajímavý. Myslím, že z takové základní osy by opravdu šel vytřískat dobrý horor. Asi ne dobrý v tom smyslu, že byste se u něj vyloženě báli, ale rozhodně by se dala udělat kvalitní jatka, při jejichž sledování by se člověk skutečně necítil zrovna komfortně. Což se nakonec taky počítá. Určitě by se to dalo, kdyby ten film dostal na starost nějaký řezník, který se toho nebojí. Jenže režie a scénáře „Hostelu“ se ujal Eli Roth, což je filmařské dřevo, jehož zatím nejlepším počinem je 12minutový animáč „The Rotten Fruit“. A to prostě nezachrání ani Quentin Tarantino na producentské sesli – docela by mě zajímalo, jestli byl rád, že se pod tohle podepsal, když viděl výsledek.

Jestli se „Hostelu“ něco daří v divákovi vzbudit, tak spíš než pocit znechucení je to pocit sakra velké nudy. První půlku filmu je to v podstatě hodně špatná a nevtipná teenagerská „komedie“ (i když ty vlastně celkově nikdy nejsou moc vtipné). Jen sledujete, jak dva američtí burani a jeden islandský buran lezou po bordelech, cestují ve vlaku, pak přijedou na Slovensku a jdou s místníma pichnama na lokální agro diskošku, kde se hrají staré československé disco vypalovačky. Nic se tam prostě neděje, minuty se táhnou jak sopel z nosu, atmosféra je na bodu mrazu. Kde nic není, tam ani čert nebere. Jedinou zábavou tak pro našince může být pár českých herců a místní reálie, protože děj se odehrává na Slovensku a film byl natáčen v České republice. Jenže bavit se nad tím, jak levný americký pseudo-horor vydává Český Krumlov za Bratislavu, to je docela málo. To už je pomalu zábavnější skutečnost, že se nám „Hostel“ snaží namluvit, že v našich zeměpisných šířkách běhají gangy cikánských dětí, které vám rozštípou kebuli šutrem, když jim nedáte žvýkačku.

Pomalu nejsmutnější ale je, že „Hostel“ – navzdory všemu, co se o něm kde napovídalo a jakou měl svého času propagaci – nedokáže nabídnout ani pořádné gore. Krvavějších scén je minimum a navíc nejde o žádné extrémy. To snad nemůže položit ani „casual“ diváka, natožpak někoho, kdo má v žánru trochu nakoukáno. Jakmile má někdo najeté staré vypalováky od Tromy nebo kanibalské hostiny z Itálie, tak se musí „Hostelu“ a jeho nálepce extra brutálního filmu jenom vysmát.

Hostel

No, a tím pádem tu vlastně není nic, kvůli čemu by dávalo smysl se na „Hostel“ dívat. Vzpomínám si, že už když jsem to viděl poprvé tenkrát před víc jak deseti lety, kdy šlo o čerstvou záležitost, tak jsem na to čuměl, jestli tohle jako fakt má být ono, jestli je tohle fakt ta brutalita, o níž se toho tolik nakecalo. Napodruhé mi to nyní připadalo ještě nudnější a zoufalejší. Naprosto zbytečný film a promrhání slibného hororového námětu.


Jigsaw (2017)

Jigsaw (2017)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2017
Žánr: torture horror

Originální název: Jigsaw
Český název: Jigsaw

Režie: Michael Spierig, Peter Spierig
Hrají: Matt Passmore, Callum Keith Rennie, Hannah Emily Anderson, Laura Vandervoort, Tobin Bell

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(V recenzi budou spoilery!)

Je hodně hororových sérií, které se mohou pyšnit vysokým počtem dílů. Většina z nich ovšem jednotlivé filmy sbírá již od osmdesátých či dokonce sedmdesátých let. Nicméně „Saw“ je relativně nová záležitost a na svých sedm dílů se dostalo strašně rychle. Aspoň trochu srovnatelné zrychlení vykázal snad jen „Pach krve“ se svými šesti díly za deset let, ale „Saw“ s kadencí sedmi bijáků za sedm roků vypadá jako rekordman.

Po „Saw 3D“ z roku 2010 však vodopád nových zvrácených her ustal a série zdánlivě došla ke svému konci. Byť značně otevřenému, což mi přišlo docela zvláštní zrovna u „Saw“, u nějž šíleně zamotané scénáristické kličky, totální převracení již viděného a schopnost vykřesat nové linky ze zdánlivě slepých příběhových uliček patří k hlavním poznávacím znamením. Nicméně bylo jasné, že jednou se „Saw“ vrátí, protože už jde o příliš velkou značku na to, aby ji producenti nechali jen tak ležet ladem.

K očekávanému vzkříšení nakonec došlo letos. Ve hře byl sice i kompletní reboot série, od něhož by se začalo opět nanovo, ale nakonec došlo na klasický osmý díl. I když je to takové navázání stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. „Jigsaw“ je totiž naoko osmý díl série, ale na předchozí události navazuje tak vágně, až vlastně skoro vůbec. Z minulých dílů si nový film z hlediska příběhu bere pouze to, že před x lety řádil skládačkový vrah, jehož důmyslné pasti připravily o život spoustu lidí. Nyní se rozjede nová hra a zdánlivě to vypadá, jako kdyby vstal John Kramer z mrtvých a opět začal konat své (mistrovské?) dílo.

V reálu tedy „Jigsaw“ uvádí do hry úplně nové postavy a staré s výjimkou samotného Kramera / Jigsawa nijak neřeší. Ten se sice nějakým způsobem klasicky vrací, i když zemřel už ve trojce, ale to by nemělo být žádné velké překvapení, když se objevil v každé části, přestože je už nadpoloviční počet dílů po smrti. Horší je, že „Jigsaw“ se nijak nesnaží dovysvětlit události „Saw 3D“, takže se divák vůbec nedozví, jak dopadli detektiv Mark Hoffman a doktor Lawrence Gordon. Ignorace předešlého dílu (dílů) mlátí do očí tím spíš, že ačkoliv byla Hoffmanova totožnost jakožto Jigsawova pomocníka odhalena a policie o něm věděla, v nejnovějším pokračování jej nikdo nepodezřívá a nikoho ani náznakem nenapadne, že by mohl mít nějakou spojitost s aktuálními vraždami. O jeho reálném osudu (smrti?) se totiž podle mě nemohl dozvědět nikdo vyjma přímo zúčastněných.

Jak vidno, s tímhle se scénáristé moc nemazali, spíš se na to tak trochu vysrali, rozjeli pokračování s novými postavami a samozřejmě si nechali dokořán otevřená vrata pro další bijáky, na něž, předpokládám, dřív nebo později dojde (ale spíš dřív, hádal bych). Vlastně je to vychcané řešení, protože s restartem série by museli najít nového Jigsawa, za což by je fandové sežrali, anebo opět obsadit Tobina Bella a riskovat, že za chvíli bude muset odstoupit, protože, co si budeme povídat, herci už je 75 let. Takhle ale můžou v klidu frčet dál (rádoby „odznova“) a původního Jigsawa furt dokola vracet ve flashbacích, dokud toho herec bude schopen.

Jigsaw (2017)

Vtipné na tom je, že z hlediska stylu nebo přístupu se „Jigsaw“ nikam neposunul a opět recykluje již viděné, což se ovšem dalo čekat a snad jen blázen by k tomu přistupoval s očekáváním nějakého svěžího přístupu ze strany tvůrců. Jedeme tedy v zaběhnutých kolejích – parta lidí ve velké promyšlené hlavní pasti, s níž se paralelně odehrává dějová linka / vyšetřování. Na konci přijde velký zvrat, s nímž se to celé převrátí naruby do naprosto „nečekané“ podoby.

Uvozovky jsou tentokrát na místě. Mnohé díly „Saw“ svým pověstným finálním twistem (ostatně jeden z trademarků série) skutečně dokázaly překvapit. Jenže pokud máte všech předchozích sedm kousků nakoukaných (a přišlo by mi na hlavu, kdyby na osmý díl hororové série chodil do kina někdo, kdo ty předešlé vůbec nezná), „Jigsaw“ už vás nepřekvapí. Vesměs jen opakuje zavedené vzorce, a pokud u sledování nevypnete mozek a jen trochu se zamyslíte, určitě vše potřebné dokážete rozklíčovat již v předstihu. Alespoň tedy mně se povedlo všechna šokující odhalení (kdo je vrah, výser s časovými linkami) vytušit dlouhé minuty předtím, než je naservíruje sám snímek.

Jigsaw (2017)

Jednou z důležitých (ne-li tou nejdůležitější) součástí každého „Saw“ filmu jsou samozřejmě i pasti. Ty jsou bezesporu opět bolestivé, ale prudce originální asi ne a s nějakou zásadní, kterou by si člověk v rámci série skutečně zapamatoval, jsem jaksi neviděl. Moc jsem navíc nepochopil, jak přesně měl fungovat obrovský trychtýř s motorkou. Zrní / noha možná měly určité kouzlo, podobně i brokovnice, byť její pointa byla od začátku nanejvýš průhledná, ale v tomhle ohledu mi „Jigsaw“ stále připadá spíš jako průměrnější kousek ze všech osmi. Na druhou stranu, gore efekt s „rozlaserovanou“ hlavou v samém závěru snímku byl parádní a patřil k těm nejzajímavějším v sérii.

Vzato kolem a kolem pokračuje „Jigsaw“ v zajetých mantinelech  a nese se v podobném duchu jako několik předchozích dílů. Což je nakonec přesně to, co jsem od filmu čekal. Fandové série budou nejspíš spokojeni; kdo „Saw“ doteď nedocenil, osmička jej rozhodně nepřesvědčí. V rámci celé série je „Jigsaw“ průměr, podobně jako jsou v rámci série průměrné i samotné pasti. O něco lepší než třeba čtyřka, která stále zůstává nejslabším dílem, ale určitě ne tak dobrý jako třeba šestka, trojka nebo dvojka, o jedničce ani nemluvě. Na druhou stranu, vyloženě sračkový a nekoukatelný není žádný díl „Saw“ (což se u mnohých takto dlouhých a i legendárnějších hororových sérií tvrdit nedá), přičemž „Jigsaw“ tuhle bilanci neporušuje. Pohodový standard.

Jigsaw (2017)


Saw 3D (2010)

Saw 3D

Země: Kanada / USA
Žánr: torture horror

Rok vydání: 2010
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Betsy Russell, Cary Elwes, Sean Patrick Flanery, Chad Donella

Hrací doba: 90 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Po mamutím úspěchu filmu „Avatar“ začalo být v kurzu posílat do kin filmy ve 3D, což možná mělo opodstatnění u velkých vizuálních spektáklů, protože to byl další prostředek, jak nalákat lidi a vydělat (nebuďme naivní – to je hlavním účelem mainstreamových počinů). Na tento trendy vlak se sedmým dílem naskočila i série „Saw“, aby to náhodou někdo nepřehlídl, jmenuje se tento díl pro jistotu „Saw 3D“ namísto „Saw VII“ a onen magický nápis „3D“ čumí na každém plakátu. Upřímně mi to nějak není úplně sympatické a navíc v tom zrovna u tohohle druhu filmu nevidím nijak valný smysl. Ale to jen tak na okraj, klidně bych to odpustil, pokud by se ve finále jednalo o slušný film, jenž by dokázal překvapit podobně jako jeho přímý předchůdce. Což se nejedná.

„Saw 3D“ přesto přináší několik poměrně zajímavých nápadů. Původní „Saw: Hra o přežití“ a jeho krátkometrážní předchůdce vyšel v roce 2004 respektive 2003, kdy ještě žádný Facebook pomalu neexistoval a nahrávání vzkazů na audiokazety dávalo smysl. Sedmý díl pochází z roku 2010, kdy už byly sociální sítě běžnou součástí životů, svět internetu poskočil mílovými kroky kupředu a celá společnost se posunula jinam. Je tedy příjemné, že se tvůrci rozhodli v sedmičce konečně vzít tyto skutečnosti v potaz a trochu daný vývoj reflektovat.

Přímo ve světě „Saw“ už se dávno ví, kdo byl Jigsaw, jeho identita je známá, přeživších obětí se navíc za ty roky naskládalo hned několik a jejich příběhy plní stránky novin. Sedmička se dotýká mediálního obrazu Skládačkového vraha a jeho her, což mi přijde jako dobrý tah, a dokonce bych i řekl, že tomu „Saw 3D“ mohlo věnovat i víc (zřejmě ale nebyla chuť nebo odvaha změnit ráz série nějak razantně). Stejně tak je logické, že se objevuje někdo, kdo se na tom všem snaží vydělat, to vzhledem k vychcané lidské povaze smysl dává.

O něco rozpačitější už bylo rozhodnutí vůbec poprvé jednu past umístit do veřejných prostor a nechat ji sledovat diváky. Už jen jak se podařilo hru připravit, dostat hráče i vše potřebné na místo, které je volně přístupné a zjevně frekventované… je to trochu zvláštní. Ono když už jsme u toho, nabízí se otázka, jak si Jigsawův nástupce pořád hledá čas a možnosti na chytání dalších lidí a přípravu dalších pastí, když nyní už by měl mít trochu jiné starosti. Například aby ho nevykostila policie, která po něm jde jak slepice po flusu.

Nicméně tato ozvláštnění jsou v reálu jen marginálie. Jinak totiž „Saw 3D“ jede v již dávno zajetých kolejích. Film má klasicky dvě linky – jedna se věnuje rozmáchlejší hře (ty menší pasti jsou tam vždycky jen na ozdobu, aby divák dostal očekávanou dávku krve a střívek), druhá řeší obecnou dějovou linku, jež se táhne přes všechny díly. Recept ani ne tak prověřený, jako spíš už provařený, pohodlný a obehraný. Opět se také překrucuje minulost, vytahují se snad už úplně poslední postavy, které se ještě ze starších snímků použít daly, ale to už je klasika. Hlavní je, aby hned několikrát padla obligátní hláška: „Konec hry!“

Saw 3D

No, abychom to dále neprodlužovali, „Saw 3D“ není tak překvapivě slušným snímkem jako šestka. Sedmička se navrací ke standardu série prezentovaném většinou dílů. To znamená neurážející béčko, na nějž se dá koukat, když u něj nebudete příliš přemýšlet. Což samozřejmě není úplně košer, když „Saw“ by formálně měly být jakože chytré horory, ale tak dejme tomu. Fazóna skvělého prvního dílu je stejně v prdeli už dávno a jako nenáročný mainstreamový horůrek na jedno podívání se to ještě pořád dá. A když nic jiného, jestli jste někdy toužili vidět, jak umírá zpěvák Linkin Park, zde se dočkáte.

„Saw 3D“ bylo původně zamýšleno jako úplně poslední díl série (i když dle zakončení mi přišlo, že to si scénárista myslel už u „Saw III“, haha) a na dlouhou dobu i bylo. Každá další část nejprve vycházela po roce, ale po sedmičce nastalo sedm let ticha. A to i navzdory tomu, že rozuzlení „Saw 3D“ ve skutečnosti není až tak uzavřené, aby nešlo pokračovat dál. No, však se také nakonec o poslední díl nejedná, letos na podzim má jít do kin osmička s názvem „Saw: Legacy“. Ale zázraky od ní asi očekávat nelze.

Saw 3D