Země: USA Rok vydání: 2018 Žánr: torture horror Originální název: Headgame Režie: Steven Judd Hrají: Jamie Hill Fuller, Chris Hayes Hrací doba: 92 min Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ať si o sérii „Saw“ myslíte cokoliv, nedá se jí upřít, že se v hororových vodách zvládla dost rychle a sebevědomě etablovat a lze ji považovat za takovou moderní klasiku. Stačí si položit jednoduchou otázku, kolik hororových sérií vzniknuvších po roce 2000 se dočkalo takového úspěchu a věhlasu. Je evidentní, že jich moc nenajdete.

Původně zajímavý nápad „Saw“ (nechme teď stranou jeho naředění hromadou pokračování) samozřejmě začal lákat i následovníky, takže se zanedlouho vyrojily mraky podobně laděných snímků. A je jich už kolik, že motiv „unesu pár lidí a nechám je hrát o svůj vlastní život“ můžeme pomalu začít vnímat jako nový hororový subžánr. Tak či onak, k takovým následovníkům se zařadil i letošní kousek „Headgame“. Pojďme si o něm popovídat.

Po nijakých titulcích začínáme v bytě dvou holek, z nichž jedna má radost a druhá trochu závist. Tu první totiž ve fitku pozval na rande velký boháč, což se neodmítá. Frajerka ale ještě netuší, že tenhle pracháč není tak úplně vysněný princ Krasoň, nýbrž parchant, který řídí sadistickou hru. Po romantické večeři vezme mařku na párty, kde je víc lidí jako ona – na prvním rande se solidní partií. Bum, všichni dostanou něco do pití, odpadnou a proberou se na hromadě v hnusném skladišti. Hlas v rozhlasu jim oznámí, že se stali součástí hry, která může mít jen jednoho vítěze. Cílem je najít klíč, zabít všechny ostatní a projít dveřmi, než vyprší časový limit.

Asi nepřekvapí, že účastníci se brzo rozdělí na dvě skupinky, z nichž jedna přijme pravidla a je připravena zabíjet, zatímco druhá chce spolupracovat a společně najít cestu ven. Jistě uhádnete, do jaké se zařadí hlavní hrdinka. Postavy umírají v nepřekvapivém pořadí, dojde i na standardní dávku klišé („Musíš mě zabít, abys vyhrála.“ „Ne, to neudělám!“ Mrd, borec se zabije sám.) a rádoby šokujících zvratů (které vždycky odhadnete dopředu).

„Headgame“ vesměs nabízí jen dva ozvláštňující prvky do zavedeného schématu. Jejich hru sleduje banda zaopatřených mamlasů, kteří si sázejí, kdo ve hře zdechne. A jeden z nich, komu jde sázejí nejméně, prohraje a taky skončí kaput, akorát jsem nějak nestihnul pochopit pravidla, co v tomhle případě znamená prohra. A ještě méně jsem pochopil, proč u toho pořád šlukují z nějaké elektronické cigarety; pak se dva kohouti poštěkají, vsadí se, kdo toho vyšlukuje víc, a jednoho ta cigareta potom zabije. Klidně se přiznám, že tohle jsem moc nepobral. Každopádně, ten motiv sázení mi hodně připomenul „Hostel 3“.

Druhým a zajímavějším prvkem je, že všichni nedobrovolní účastníci hry ve skladišti mají na čele přidělanou kameru, aby mohli být sledováni. V kameře je také přihrádka s kyselinou, která člověka zabije, pokud se pokusí s kamerou manipulovat, a po vypršení daného časového limitu by měla tato rozleptat kameru a také zabít. Kyselina oukej, proč ne, ale z toho umístění kamer na čele se něco vytřískat dalo, přinejmenším se to dalo využít pro záběry z pohledu oběti nebo vraha, což by mohlo „Headgame“ přidat trochu na kreditu. Nicméně se tak bohužel neděje a tenhle potenciál zůstal nevyužit.

„Headgame“ tedy dle očekávání trpí standardními neduhy filmů, které bez jakéhokoliv náznaku vlastní invence pouze opisují a nabízejí trochu levnější variaci na něco, co už divák viděl jinde. Je to dost předvídatelné (prakticky od prvních vteřin vyvražďovací hry je naprosto zřejmé, kdo na konci přežije), gore slabé a samozřejmě nemůže chybět ani krapet blbostí. Jeden příklad za všechny: Parta „budeme si pomáhat“ dojde k pasti. Půlhodiny to tam propočítávají, aby je nesejmuly střílející šipky, pak to s vypětím všech sil přejdou. Voyeuři u monitorů málem zdechnou nadšením (kromě ocase, co past vymyslel), že tohle ještě nikdy nikdo nepřešel. O pár minut k té samé pasti dorazí druhá skladištní parta „budeme vraždit“, která na rozdíl od té první kdovíproč rovnou vidí, že tam něco létá. Suše zahlásí, že na tohle nemají čas a za vteřinu to bez jakýchkoliv potíží proběhnou.

Mlátičkou ve skladišti ale „Headgame“ nekončí. Snad pro natažení stopáže na celovečerní hodnoty je po úniku hlavní postavy ze hry připojen ještě zdlouhavý závěr, který se snaží dovysvětlovat, a to aniž by vlastně řekl cokoliv zajímavého. Pouze odkryje, že ti sázející šulini také sami prošli skladištní hrou a vyhráli a že naše hrdinka se k nim má přidat. Naoko to udělá, všechny je ochčije a několika minutách zbytečně natahované nudy biják konečně skončí.

Doposud to asi zní dost odpudivě. Přese všechna negativa nicméně „Headgame“ není totální žumpa. Je to „pouze“ podprůměrný horor bez větších ambicí, na nějž se jednou podívat dá. Viděl jsem už i mnohem horší. Znamená to však, že byste tohle měli vidět nebo že bych to dokonce doporučoval? Ani náhodou.