Archiv štítku: horor

Metal Creepers (2011)

Metal Creepers (2011)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2011
Žánr: komedie / horor

Originální název: Metal Creepers

Režie: Adrián Cardona
Hrají: José María Angorrilla, Carles Hortolà, Marc Velasco, Isaías Antolin, Pablo del Barrio, Emili Moya

Hrací doba: 12 min

Odkazy: web

Extra krvavé krátkometrážní filmy mě baví. Po pozitivní zkušenosti s „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ jsem neváhal zkusit i další kousky od jejich autorů, konkrétně od Adriána Cardony, jenž je z trojice stojící za „Brutal Relaxem“ respektive dvojice stojící za „Fist of Jesus“ nejplodnější.

Kraťas „Metal Creepers“ vznikl v mezičase mezi oběma výše jmenovanými kousky. Na první pohled to může vypadat jako počin, který se ponese ve stejném duchu jako jeho známější bratříčci, ale ve finále to tak žhavé není. „Metal Creepers“ se totiž na svého předchůdce ani na svého následovníka zdaleka nechytá a jde s kvalitou výrazně dolů.

Vlastní námět „Metal Creepers“ není vůbec špatný. Točí se okolo glammetalové kapely Megamuerte, která hraje… inu, nepředvádí žádné zázraky. To se samozřejmě nelíbí jejich producentovi, jenž by na tom rád trhnul balík, tak vyrazí pro inspiraci do hudebního krámu, kde omylem vyslechne, jak majitel předává nějakému fousatému kořenovi (později se dozvíme, že to je kněz) nějaký satanistický hymnus, s nímž lze otevřít bránu do jiné dimenze. Producent noty samozřejmě šlohne a donese je své kapele do studia. Asi lze odhadnout, co bude následovat. Megamuerte vyseknou pekelnou metalovou vypalovačku, při jejímž hraní je posedne peklo a z jejich útrob vylezou démoni.

Bohužel je provedení nanejvýš průměrné. Po technické stránce je film v pořádku stejně jako další podobné krátké počiny z produkce Eskoria Films, ale­… Tentokrát to není příliš zábavné, je tu jen minimum gore a jeho úroveň je spíš průměrná, jednoduše to je hluboce pod úrovní, na jakou je divák ošlehaný „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ zvyklý. Nepříliš povedení jsou i démoni, kteří jsou vyobrazeni jakožto vysoce nevěrohodné kartonové (?) loutky se svítícíma očima.

Což o to, absence krve by samozřejmě bylo možné odpustit, protože čistě o splatter jatka nejde. Stěžejní je zábava a hromady vnitřností v neustále zmiňovaných příbuzných filmech byly pouhým prostředkem k ní. Jenže „Metal Creepers“ selhává i v tomto ohledu. „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ byly narvané velkým množstvím povedených detailů, malých vtípků a kvalitních nápadů, byla tu nějaký invence a radost z tvorby – to jsou všechno věci, jaké „Metal Creepers“ bohužel postrádá.

Tím spíš mi přijde zvláštní, že se snímek dočkal určitého nemalého ohlasu, byl promítán na hororových festivalech, kapela Megamuerte má vlastní fanouškovskou stránku na Facebooku a dokonce vystupovala živě jako host v rámci vystoupení skutečných kapel (byť lokální úrovně). Chápal bych, jednalo-li by se o podobnou pecku jako „Fist of Jesus“, ale do takové úrovně má „Metal Creepers“ hodně daleko.

Myslím, že se schopnosti tvůrců, které se projevily v jiných jejich krátkometrážních snímcích, šlo z metalového tématu vytřískat mnohem víc, než co se v „Metal Creepers“ skutečně nachází. Intro filmu vypadá slibně, ale velmi rychle tempo klesne – paradoxně v momentě, kdy by měl snímek gradovat. Asi by bylo mimo mísu tvrdit, že tentokrát chyběla odvaha, tu Španělé zjevně mají. Spíš se mi zdá, jako kdyby s „Metal Creepers“ zkusili podobně ztřeštěnou záležitost, ale trochu jiným způsobem, a nevyšlo jim to. Zklamání, za vidění nestojí.


Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti's Goblin

Datum: 13.4.2019
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti’s Goblin se objevili loni na festivalu Brutal Assault, kam už roky nejezdím, tudíž jsem o ně přišel a jednalo se o jednu z těch kapel, které mě docela mrzely. Potvrzení pražského klubového koncertu mi tedy udělalo radost a neváhal jsem se na něj vypravit. I když jsem tak nějak tušil (oukej, díky YouTube – věděl), že současné živé podání letitých klasik z hororových soundtracků mi nebude šmakovat tolik jako podmanivé originální nahrávky. Na jednu stranu se ale není co divit, že to zní jinak, když z původních Goblin zbyl v této inkarnaci už jen klávesista Claudio Simonetti, jenž se obklopil výrazně mladšími spoluhráči.

Claudio Simonetti’s Goblin měli původně zahrát v MeetFactory, ale koncert byl „pro velký zájem“ přeložen do nedalekého klubu Futurum. Což mi přijde trochu vtipné, protože udávaná kapacita MeetFactory je 1000 lidí, zatímco u Futura 400 hlav. To mi nevychádza. Každopádně, mělo se začít hrát v sedm, přičemž v té době bylo po klubu rozeseto jen několik málo jednotlivců, takže Simonetti a jeho gang nakonec na pódium nastoupili s hodinovým zpožděním oproti ohlášenému jízdnímu řádu. Ale chápu, čekalo se na lidi. Nicméně nechápu, proč někdo chodí na osmou hodinu, když pořadatel avizuje, že jediná kapela večera začíná hrát v sedm. Každopádně, na místo nakonec dorazila hrubým odhadem tak stovka lidí, ale kulisa byla poměrně důstojná a ohlas publika nechyběl.

Ale k věci. Claudio Simonetti’s Goblin dle očekávání čerpali především z bohaté soundtrackové tvorby, ale objevila se i nějaká ta ukázka z ne-soundtrackové desky „Roller“ z roku 1976. Došlo vesměs na všechno, co člověk mohl očekávat, tudíž zazněly ústřední skladby z filmů jako „Suspiria“, „Phenomena“, „Tenebre“, „Opera“ nebo „Dèmoni“. Nejvíce prostoru si zabraly bloky věnované písním z „Dawn of the Dead“ (před nímž Simonetti neopomněl vzpomenout na režiséra George A. Romera, jenž v létě 2017 zemřel) a „Profondo rosso“.

Tuším, že z „Dawn of the Dead“ zazněly tři songy a z „Profondo rosso“ snad čtyři, možná pět. Druhým zmiňovaným blokem končila hlavní část koncertu, přičemž o finále se samozřejmě postarala ikonická titulní kompozice. Italská čtveřice se ovšem nenechala dlouho přemlouvat a nastoupila zpátky, aby přidala ústřední píseň z filmu „La terza madre“ (hostující Dani Filth jel ze záznamu) a podruhé ještě „Dèmoni“, která původně zazněla hned zkraje koncertu (tuším, že hned jako druhá). Celkově Claudio Simonetti’s Goblin hráli přibližně dvě hodiny.

Claudio Simonetti's Goblin

Jak už jsem ale naznačil na začátku, současné podání mnohých skladeb se výrazně liší od původní podoby. Přijde mi, že – a živě to platí obzvlášť – to nyní vyznívá zbytečně metalově. V některých případech to nebylo tak rušivé („Suspiria“, „Profondo rosso“ – myšleno titulní věc), v jiných to naopak relativně sedlo („Dèmoni“, „Phenomena“ – tedy ty rozvernější kousky), jinde to však naopak ústilo ve zklamání. Jedním z takových byl třeba „Mad Puppet“„Profondo rosso“, ale asi nejvíc mě v tomhle ohledu dráždí ústřední píseň z „Dawn of the Dead“, kde ten metalovější sound kytary úplně boří atmosféru, která je v originále ohromně silná. Tady nebyla, což mi přijde jako ohromná škoda.

Většině lidí v sále to nicméně zřejmě nevadilo, protože jak už jsem zmínil, odezva byla dobrá, ačkoliv návštěvníků možná nedorazilo tolik. Dokonce došlo na několikeré vyvolávání jmen všech členů kapely. Claudio Simonetti’s Goblin tomu jdou samozřejmě naproti, protože v současném zvuku dělají z chytrého atmosférického prog rocku normální bigbít. Čemuž ostatně odpovídalo i zařazení takových prvků jako bicí sólo. Sám Simonetti mezi písničkami hrál různé krátké etudy na klávesy, v jedné chvíli rozehrál motiv „Jump“ od Van Halen a skutečnost, že to do uvolněné nálady v sále docela sedlo, mluví sám za sebe. Bezvýchodná klaustrofobická nálada skladeb jako „Dawn of the Dead“ prostě neměla šanci. Nicméně předpokládám, že takový přístup je určitě chtěný, protože sama kapela si hraní docela užívala a různých vtípků se našlo více.

Ve své podstatě to byl poměrně povedený koncert. Zklamaný vlastně také nejsem, protože jsem čekal, že to bude víc rockový koncert než soundtracková náladotvornost. Kdybych se na to vysral, tak bych byl sám na sebe naštvaný, tudíž to takhle beru, že jsem si odškrtnul povinnost, a to i za cenu obětování Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, kteří v Praze hráli ten samý den a dost pravděpodobně byli lepší.


Killer Klowns from Outer Space (1988)

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horror comedy / sci-fi horror

Originální název: Killer Klowns from Outer Space
Český název: Klauni zabijáci, Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Režie: Stephen Chiodo
Hrají: Grant Cramer, Suzanne Snyder, John Allen Nelson

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Říkává se, že v jednoduchosti je síla. Chtělo by se říct, že „Klauni zabijáci [z vnějšího vesmíru]“ jsou toho důkazem. Z jednoho vlastně dost zhovadilého nápadu se totiž podařilo udělat biják, který možná svého času prošuměl bez většího povšimnutí, ale s odstupem se z něj stala nefalšovaná kultovka uctívaná mezi příznivci brakového filmu. Zcela právem.

O čem tahle zhulenost je, dostatečně ilustruje její název – „Killer Klowns from Outer Space“ je naprosto všeříkající, poněvadž celé tohle veledílo je o vraždících klaunech z vesmíru. Stejně tak tenhle titul hodně napoví o tom, jestli jde o snímek dle vašeho vkusu a choutek. Nevím jak vy, ale já když zahlédnu nějaký biják s absolutně šíleným béčkovým názvem, okamžitě z toho mám radost a dostanu obrovskou chuť se na to podívat. Je pravda, že zrovna „Killer Klowns from Outer Space“ v tomto ohledu ještě nejsou ta největší lahůdka, ale přesto – pokud tenhle film neznáte a samotný název vám přijde natolik zábavný a lákavě béčkový, až jste dostali náladu si to pustit, pak vězte, že se vám to s dost velkou pravděpodobností bude líbit.

Příběh je tak přímočarý, jak jen to jde. Za maloměsto dopadne meteorit, což je ve skutečnosti loď s vraždícími klauny. Ve tvaru cirkusového stanu samozřejmě. Klauni vtrhnou na městečko a začnou to tam mydlit jak páni. Jedni z prvních, kdo jejich plán prohlédnou, jsou Mike a Debbie, kteří se pokusí zalarmovat město, ale nikdo jim zcela nečekaně nevěří, když své tvrzení podkládají argumenty o vraždících klaunech z vesmíru, kteří po nich stříleli popcorn. Zanedlouho přesvědčí místního policistu Davea, který dřív s Debbie chodil, a ještě s bratrskou dvojicí výtečníků (pronajali si zmrzlinářský vůz, aby mohli balit holky na zmrzlinu… to hovoří za vše) se vydají vetřelce zastavit.

„Killer Klowns from Outer Space“ je absolutní béčkový škvár, který ždímá úchylnou atmosféru a opulentní estetiku osmdesátých let až do morku kostí. Vymatlaná (ne)zápletka, naivita, epicky blbé hlášky, papundeklové kulisy, brutální přehrávání všech postav a na druhé straně perfektní béčkoví zabijáci, kteří se mohou pochlubit skvělým vzhledem a své oběti vraždí s velkou dávkou vynalézavosti.

Právě nevšední, mimořádně zábavné a originální vraždy patří k největším kladům snímku. Klanu zabijáci mají ve výbavě laserové bambitky, které člověka obalí do cukrové vaty, pušky střílející popcorn, který klidně ožije a pokusí se oběť zakousnout. Zvládnou si vyrobit psa z balónků a ten začne lidi stopovat, chytají lidi do balónků, házejí po nich koláče, které roztaví maso, zvládnou zabíjet i stínem a předvedou i hromadu dalších vtípků a zábavných situací. Navíc se tam těch klaunů najde požehnané množství, takže o srandu bude postaráno. A komu by to přece jenom nestačilo, na konci se objeví i obrovský über-klaun přezdívaný Klownzilla!

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Snad jediné, co jejich dovádění chybí, je více krve. To je asi jediná zásadní výtka, jakou ke „Killer Klowns from Outer Space“ mám. Tady není prakticky žádná, ani kupříkladu v momentě, kdy klaun motorkářovi urazí hlavu (což je jinak jen tak mezi námi mimořádné vtipná scénka), a to je veliká škoda. Uznávám, že film vznikl až ke konci osmdesátých let, kdy už cenzura úřadovala naplno a tvůrci zdaleka neměli tolik volnosti jako třeba v sedmdesátých letech nebo ještě na začátku osmdesátých let, ale stejně zamrzí, že se nějaké pořádné krvavé záběry neobjevily, protože ty by mohly „Killer Klowns from Outer Space“ ještě víc vyšperkovat.

Na druhou stranu, ani absence krve snímku vaz neláme, poněvadž se jedná o vysoce zábavnou jízdu plnou skvělých nápadů. Lákavé, bizarní, v dobrém slova smyslu úchylné. Je na tom vidět, že s „Killer Klowns from Outer Space“ si někdo udělal ohromnou radost a natočil biják, po němž strašně toužil. Na výsledku je to vidět, protože z toho čiší sranda a nadhled do všech směrů. Prohlásil jsem, že jde o škvár a brak, což je nepochybně pravda, ale v tomto případě je ta brakovitost zcela evidentně zamýšlená a záměrná. Takže to berte jako klad.

Killer Klowns from Outer Space (1988)

„Killer Klowns from Outer Space“ rozhodně patří k filmům, na jejichž hru prostě musíte přistoupit. Pokud nemáte buňky na záměrně přepálené hororové komedie, tady si asi moc neškrtnete. V opačném případě ale na vás čeká nefalšovaná kultovka, kterou byste jako příznivci zhovadilé kinematografie rozhodně měli znát.


Headgame (2018)

Headgame (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: torture horror

Originální název: Headgame

Režie: Steven Judd
Hrají: Jamie Hill Fuller, Chris Hayes

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ať si o sérii „Saw“ myslíte cokoliv, nedá se jí upřít, že se v hororových vodách zvládla dost rychle a sebevědomě etablovat a lze ji považovat za takovou moderní klasiku. Stačí si položit jednoduchou otázku, kolik hororových sérií vzniknuvších po roce 2000 se dočkalo takového úspěchu a věhlasu. Je evidentní, že jich moc nenajdete.

Původně zajímavý nápad „Saw“ (nechme teď stranou jeho naředění hromadou pokračování) samozřejmě začal lákat i následovníky, takže se zanedlouho vyrojily mraky podobně laděných snímků. A je jich už kolik, že motiv „unesu pár lidí a nechám je hrát o svůj vlastní život“ můžeme pomalu začít vnímat jako nový hororový subžánr. Tak či onak, k takovým následovníkům se zařadil i letošní kousek „Headgame“. Pojďme si o něm popovídat.

Po nijakých titulcích začínáme v bytě dvou holek, z nichž jedna má radost a druhá trochu závist. Tu první totiž ve fitku pozval na rande velký boháč, což se neodmítá. Frajerka ale ještě netuší, že tenhle pracháč není tak úplně vysněný princ Krasoň, nýbrž parchant, který řídí sadistickou hru. Po romantické večeři vezme mařku na párty, kde je víc lidí jako ona – na prvním rande se solidní partií. Bum, všichni dostanou něco do pití, odpadnou a proberou se na hromadě v hnusném skladišti. Hlas v rozhlasu jim oznámí, že se stali součástí hry, která může mít jen jednoho vítěze. Cílem je najít klíč, zabít všechny ostatní a projít dveřmi, než vyprší časový limit.

Asi nepřekvapí, že účastníci se brzo rozdělí na dvě skupinky, z nichž jedna přijme pravidla a je připravena zabíjet, zatímco druhá chce spolupracovat a společně najít cestu ven. Jistě uhádnete, do jaké se zařadí hlavní hrdinka. Postavy umírají v nepřekvapivém pořadí, dojde i na standardní dávku klišé („Musíš mě zabít, abys vyhrála.“ „Ne, to neudělám!“ Mrd, borec se zabije sám.) a rádoby šokujících zvratů (které vždycky odhadnete dopředu).

„Headgame“ vesměs nabízí jen dva ozvláštňující prvky do zavedeného schématu. Jejich hru sleduje banda zaopatřených mamlasů, kteří si sázejí, kdo ve hře zdechne. A jeden z nich, komu jde sázejí nejméně, prohraje a taky skončí kaput, akorát jsem nějak nestihnul pochopit pravidla, co v tomhle případě znamená prohra. A ještě méně jsem pochopil, proč u toho pořád šlukují z nějaké elektronické cigarety; pak se dva kohouti poštěkají, vsadí se, kdo toho vyšlukuje víc, a jednoho ta cigareta potom zabije. Klidně se přiznám, že tohle jsem moc nepobral. Každopádně, ten motiv sázení mi hodně připomenul „Hostel 3“.

Headgame (2018)

Druhým a zajímavějším prvkem je, že všichni nedobrovolní účastníci hry ve skladišti mají na čele přidělanou kameru, aby mohli být sledováni. V kameře je také přihrádka s kyselinou, která člověka zabije, pokud se pokusí s kamerou manipulovat, a po vypršení daného časového limitu by měla tato rozleptat kameru a také zabít. Kyselina oukej, proč ne, ale z toho umístění kamer na čele se něco vytřískat dalo, přinejmenším se to dalo využít pro záběry z pohledu oběti nebo vraha, což by mohlo „Headgame“ přidat trochu na kreditu. Nicméně se tak bohužel neděje a tenhle potenciál zůstal nevyužit.

„Headgame“ tedy dle očekávání trpí standardními neduhy filmů, které bez jakéhokoliv náznaku vlastní invence pouze opisují a nabízejí trochu levnější variaci na něco, co už divák viděl jinde. Je to dost předvídatelné (prakticky od prvních vteřin vyvražďovací hry je naprosto zřejmé, kdo na konci přežije), gore slabé a samozřejmě nemůže chybět ani krapet blbostí. Jeden příklad za všechny: Parta „budeme si pomáhat“ dojde k pasti. Půlhodiny to tam propočítávají, aby je nesejmuly střílející šipky, pak to s vypětím všech sil přejdou. Voyeuři u monitorů málem zdechnou nadšením (kromě ocase, co past vymyslel), že tohle ještě nikdy nikdo nepřešel. O pár minut k té samé pasti dorazí druhá skladištní parta „budeme vraždit“, která na rozdíl od té první kdovíproč rovnou vidí, že tam něco létá. Suše zahlásí, že na tohle nemají čas a za vteřinu to bez jakýchkoliv potíží proběhnou.

Headgame (2018)

Mlátičkou ve skladišti ale „Headgame“ nekončí. Snad pro natažení stopáže na celovečerní hodnoty je po úniku hlavní postavy ze hry připojen ještě zdlouhavý závěr, který se snaží dovysvětlovat, a to aniž by vlastně řekl cokoliv zajímavého. Pouze odkryje, že ti sázející šulini také sami prošli skladištní hrou a vyhráli a že naše hrdinka se k nim má přidat. Naoko to udělá, všechny je ochčije a několika minutách zbytečně natahované nudy biják konečně skončí.

Doposud to asi zní dost odpudivě. Přese všechna negativa nicméně „Headgame“ není totální žumpa. Je to „pouze“ podprůměrný horor bez větších ambicí, na nějž se jednou podívat dá. Viděl jsem už i mnohem horší. Znamená to však, že byste tohle měli vidět nebo že bych to dokonce doporučoval? Ani náhodou.

Headgame (2018)


DeepStar Six (1989)

DeepStar Six (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: sci-fi / monster horror

Originální název: DeepStar Six
Český název: Deep Star 6

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Nancy Everhard, Greg Evigan, Miguel Ferrer, Nia Peeples, Matt McCoy

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí naivních béček, které jsou možná trochu hloupé, ale úplně stejnou měrou jsou nehorázně zábavné a svým způsobem až roztomilé. Dnes se podíváme na biják ze samého konce téhle dekády, který je vlastně krystalicky čistým ztělesněním toho, co to znamená osmdesátkové béčko. Přivítejte „DeepStar Six“!

Vcelku zajímavé je, že v roce 1989 vyrazily do kin hned tři filmy s relativně podobnou podmořskou tématikou. Vedle „DeepStar Six“ to byl ještě „Leviathan“ a „The Abyss“, přičemž asi nejznámějším z nich je ten poslední jmenovaný, jejž natočil James Cameron („Terminator“, „Aliens“, „Avatar“). „DeepStar Six“ z těchto tří vyšel jako první, již v lednu 1989, ale také je nejvíce zapomenutý a opomíjený. Což ovšem svým způsobem dává smysl. Když si totiž představíte cokoliv, co dělá dobrý film dobrým filmem, tak „DeepStar Six“ toho má s dost velkou pravděpodobností pouze náznak anebo možná ani ten ne. Přinejmenším formálně ne. Nemám však všichni pro tahle upocená béčka trochu slabost, i když víme, že jsou vlastně špatná?

Už jsem prozradil, že se „DeepStar Six“ odehrává pod vodou, a to prakticky celou svou délku s výjimkou úplného závěru. Máme zde podmořskou stanici, jejíž členové mají za úkol na dně postavit základy pro podvodní jadernou elektrárnu. V posádce najdeme i několik povědomých tváří jako třeba Matta McCoye, jehož jste mohli vidět v pátém a šestém díle známé komediální série „Policejní akademie“, anebo Miguela Ferrera, představitele vedlejších rolí v hromadě bijáků počínaje „RoboCopem“, přes „Twin Peaks“ až po „Žhavé výstřely 2“. A nemusíme se nakonec bavit jen o hercích, za zmínku totiž jistě stojí i skutečnost, že režíroval Sean S. Cunningham, jenž natočil první díl legendární slasherové série „Pátek třináctého“.

Nicméně zpátky k „DeepStar Six“. Pod místem, na němž se mají začít stavět základy pro elektrárnu, je objevena jeskyně, kterou se šéf výpravy rozhodne nechat zasypat kvůli napjatým termínům. Pod odpálení nálože se nicméně ukáže, že jeskyně je mnohem větší, než se zpočátku zdálo, a že se ve zdejším izolovaném ekosystému vyvinuly i dost zvláštní formy života. Bohužel pro posádku, jedna z nich je dost nasraná, že jí někdo vlezl do jeskyně, a tak se do nezvaných hostů okamžitě pustí.

Nejprve si kříženec kraba a podmořského dinosaura smlsne na průzkumné lodi, poté pocuchá předsunutou stanici a nakonec se mu podaří vlézt i do hlavní základny, aby zde sežral všechny, kdo mu přijdou pod tlamu. Což znamená skoro všechny s výjimkou dvou hlavních nejsympatičtějších postav, o nichž už od začátku s naprostou jistotou víte, že přežijí až do konce, i když celou dobu doufáte, že to tak nebude a že přijde nějaké překvapení. Nepřijde, klišé se prostě musí dodržovat a přes to vlak nejede.

DeepStar Six (1989)

Vedle šablonovitých postav a předvídatelného děje „DeepStar Six“ nevynechává ani nějaké ty logické kiksy. Jednou je obluda tak obrovská, aby zamávala s dost velkou kovovou krabicí, aby se za několik dalších minut protáhla do základny otvorem velkým tak pro jednoho člověka. Do místnosti doplave dveřmi (jestli vám to nedává smysl, tak si buďte jistí, že základna se samozřejmě začne pomalu zatápět), aby se pak do ní sotva vešla. Ještě větší kravina se ale nachází v závěru, kdy příšera přežije obrovský výbuch celé základny, aby ji pak odrovnal jeden malý ohníček.

Scénárista si s „DeepStar Six“ hlavu moc nelámal, takže situaci musí zachránit jenom osmdesátková nostalgie a kouzelná patina zastaralých bijáků, která tady rozhodně nechybí, a nakonec i samotná obluda, protože je to dost zábavný bastard. A na příjemné průměrné neinvenční béčko to bohatě stačí. Na jedno podívání bez problémů poslouží a příznivcům naivních neškodných sci-fi hororů (vím, že tam jste, tak se neschovávejte!) lze klidně doporučit.

DeepStar Six (1989)


Brutal Relax (2010)

Brutal Relax (2010)

Země: Španělsko
Žánr: splatter zombie horror comedy

Originální název: Brutal Relax

Rok vydání: 2010
Režie: Adrián Cardona, David Muñoz, Rafa Dengrá
Hrají: José María Angorrilla

Hrací doba: 15 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: Brutal Relax @ FB

Před nějakou dobou jsem tu ve filmovém koutku představil krvavý kraťas „Fist of Jesus“, v němž si to akční duo Ježíš a Jidáš rozdalo s armádou zombies. Místo zbraní ryby a vizuální hostina plná létajících vnitřností, končetin a oranžové krve mohla začít. Nejedná se ovšem o první krátkometrážní snímek tohohle druhu, jejž má španělská dvojice Adrián Cardona a David Muñoz na triku. Ještě před „Fist of Jesus“ totiž společně se třetím kámošem s jen těžko skloňovatelným jménem Rafa Dengrá dali dohromady jiný podobný kraťas s názvem „Brutal Relax“.

Stěžejní náplň snímku je téměř stejná jako u „Fist of Jesus“, což znamená – extra výživný krvavý masakr, v němž stojí jeden hlavní hrdina proti armádě nemrtvých šmejdů. Tentokráte je oním hlavním hrdinou kořen jménem Olivares. Na začátku vidíme, jak je propuštěn z nějakého ústavu a na rozloučenou dostane od ošetřujícího doktora radu, aby vyrazil na dovolenou, dal si oddech, relaxoval, opaloval se, fotil a hlavně za každých okolností zůstával v klidu a nerozčiloval se.

Milý Olivares doktorovu radu uposlechne a odjede k moři. Na pláži sebou kecne do bláta, vůbec ho nesere, že se mu kvůli tomu tři pitomé buchty opodál smějí, radši poslouchá muziku a užívá si pohodu. Plážovou idylku ale naruší hromada zombies, která vyleze z moře a začne osazenstvo pláže krutě masakrovat. Choďte s tím ale na Olivarese, jenž má zakázáno se nerozčilovat, takže ho okolní dění nezajímá… až do doby, než mu dojdou baterky ve walkmanu, což ho mocně vyprudí a začne si vylévat vztek na nebohých mořských zombících.

Hlavní devízou „Brutal Relax“ samozřejmě není příběh, nýbrž gore hostina, kterou vykutálení Španělé servírují s humorem sobě vlastním a s velkou dávkou nadhledu. Velmi záhy je tedy divák hozen doprostřed plážových jatek, v nichž létají všechny existující části lidského těla vzduchem. Masakr má dvě části – v té první nemrtví kuchají lidi a v té druhé Olivares nemrtvé. Co do splatter efektů jsou dobré obě a v obou se najdou zábavná usmrcení, ale o trochu lepší je asi ta druhá, kde je zabíjení přece jenom o něco nápaditější. Film nabírá obrátky přímo úměrně tomu, jak se dostává do ráže i sám Olivares, pro nějž se rubání mořských nemrtvých potvor stane nejlepší možnou terapií.

„Brutal Relax“ a pozdější (a také známější) „Fist of Jesus“ jsou si v lecčems podobné a je poznat, že oba počiny pocházejí od stejných tvůrců. Však je také v obou recyklován ten samý přístup, kvůli čemuž by asi bylo vhodné zdůraznit, že první byl právě „Brutal Relax“. Pozorný divák také vystopuje, že u obou snímků jsou si některé krvavé vtípky nápadně podobné. Co do gore stránky je asi lepší (čti: brutálnější) „Fist of Jesus“, ale i „Brutal Relax“ má své klady, na něž není radno zapomínat.

Brutal Relax (2010)

Na „Brutal Relaxu“ si zaslouží ocenění třeba vzhled zombies – masky jsou vážně skvělé a propracované, zábavná je i zelená krev. Kromě toho je starší snímek takový akčnější, a zatímco „Fist of Jesus“ byla jedna velká řež s krví v hlavní roli, zde je i nějaký náznak soubojů. Výborný je představitel hlavní postavy – José María Angorrilla se pro tuhle roli snad narodil a tak nádherně tupé výrazy, jaké zde předvádí, se hned tak nevidí. Excelentní jsou i finální titulky, které „Brutal Relaxu“ nasazují korunu a zasmějete se u nich pomalu víc než u celého předchozího filmu.

Nicméně abyste se smáli, je samozřejmě nutná velká dávka nadhledu a smysl pro zvrácený humor. Pokud jím disponujete, pak je „Brutal Relax“ skoro povinnost. Těžko říct, jestli je lepší právě on, nebo jeho mladší bratříček s Ježíšem v hlavní roli, ale za vidění stojí oba. Je z toho cítit veliké nadšení a úcta ke krvavým vypalovákům typu „Braindead“, který mají Španělé zjevně nakoukaný opravdu zodpovědně. Nebál bych se tvrdit, že „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ mají veškeré atributy k tomu, aby se z nich stala kultovní záležitost. Jasně, jako celovečerní počin by „Brutal Relax“ se svou stávající náplní nemohl obstát, ale jakožto čtvrthodinová chuťovka pro milovníky filmového gore je to obrovská paráda.


Saw (2003)

Saw

Země: Austrálie
Žánr: torture horror

Rok vydání: 2003
Režie: James Wan
Hrají: Leigh Whannell

Hrací doba: 9 min

Ještě než se v našem putování po sérii „Saw“ přesuneme k dalším dílům, rád bych se zastavil u jednoho jiného, docela nenápadného kousku. Když jsem v článku o „Saw: Hra o přežití“ napsal, že u něj to všechno začalo, hned vzápětí jsem se v závorce opravil, že to není stoprocentní pravda. Důvodem je právě devítiminutový krátkometrážní počin, jenž prvnímu celovečernímu snímku předcházel.

Právě v kraťasu „Saw“ z roku 2003 byl poprvé představen svět Jigsawa a jeho zvrácených her. Zde ještě bez jakéhokoliv většího vysvětlování a osvětlování, ostatně ani sám Jigsaw se zde vůbec neobjeví a ani o něm nepadne slovo. Devět minut se točí jen okolo jedné pasti, v níž uvízne jistý David. Toho jen tak mimochodem ztvárňuje Leigh Whannell, jenž si posléze zahrál i jednu z hlavních úloh v „Saw: Hra o přežití“ a navíc se postaral o scénář nejen tohoto kraťasu, ale i prvních třech celovečerních filmů.

Samotná hra je stejná, jaká se později objeví i v prvním filmu prostřednictvím jednoho z prostřihů do minulosti. Jedná se o „obrácenou past na medvědy“ připevněnou k čelisti. Klíč k jejímu otevření se nachází ve vnitřnostech blízkého těla (člověk je živ, jen nadrogován). Úkolem je v časovém limitu najít v lidských útrobách klíč a masku odemknout dřív, než se tato rozevře a zabije. Toť vesměs celou náplní krátkého filmu. Jestli David přežije nebo ne, vám samozřejmě vyzrazovat nebudu, ačkoliv je to jasné hned z prvních vteřin. Očekáva(tel)né rozuzlení však počinu nijak zvlášť neškodí.

„Saw“ z roku 2003 má jednu zásadní nevýhodu, a sice že jej asi každý viděl až po zhlédnutí „Saw: Hra o přežití“, což kraťasu trochu ubírá na síle. Na druhou stranu, pořád je to velmi solidní krátký kousek, jemuž se daří vytvořit nepříjemnou atmosféru, a jsem si vlastně jist, že pokud bych tohle viděl první, určitě by to zapůsobilo. I přesto si však dovolím říct, že tenhle počin navzdory své nízké stopáži docela s přehledem převyšuje většinu standardních filmů od druhého dílu dál.

Když nic jiného, „Saw“ – myšleno tedy ten krátkometrážní snímek – je pro celou sérii velmi důležitý. Právě on totiž vznikl jako první a na jeho základě studio svolilo k natočení „Saw: Hra o přežití“. Už jen díky tomu si zaslouží uznání – a vlastně nejen to, protože si zaslouží i vidět. Možná bych řekl, že spíš než pro fanoušky série to platí pro ty, kteří pozdější díly nemusí. Za těch devět minut času tato prvotina myslím stojí.


Saw (2004)

Saw: Hra o přežití

Země: USA
Žánr: thriller / torture horror

Český název: Saw: Hra o přežití

Rok vydání: 2004
Režie: James Wan
Hrají: Leigh Whannell, Cary Elwes, Danny Glover

Hrací doba: 103 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Jedním z důvodů, proč jsem zakládal samostatnou filmovou sekci, byla mimo jiné chuť postupně něco sepsat o všech dílech určitých hororových sérií. Možná, že by snad bylo vhodnější, kdybych napoprvé vytáhnul nějaký kultovní a uctívaný hixplotation nebo slasher s ikonickým zabijákem (na což postupem času taky dojde, o to se zase nebojte!), ale nakonec jsem se nějak rozhodl to odpálit s trochu novějším počinem. Ale ono nakonec neuškodí napsat i o něčem jiném než jen o vykopávkách. A když nic jiného, Jigsaw se vlastně i navzdory svému nepříliš vysokému stáří (z hlediska roku vydání prvního snímku) ikonickým záporákem už stal…

Klidně bych si dovolil říct, že „Saw“ patří k nejúspěšnějším hororovým sériím v novém tisíciletí, není-li rovnou tou nejúspěšnější. Však uznejte sami, kolika podobným počinům se podařilo to dotáhnout na takový počet dílů a mít takový dopad a publikum. Byť, nebudeme si zbytečně mazat med kolem tlamy, na nastartování značky jistě měla podíl i extrémní návratnost. Vždyť „Saw: Hra o přežití“ je vlastně nízkorozpočtová (i přesto zde hrají dobří a relativně známí herci, především veterán Cary Elwes nebo Danny Glover, jehož si všichni jistě budete pamatovat ze „Smrtonosné zbraně“) a byla natočena strašně rychle – v kinech ale vydělala téměř 50násobek vložených nákladů.

Paradoxem ovšem zůstává, že první díl z roku 2004, u nějž to celé začalo (zasvěcení se jistě ohradí, že tohle tvrzení není stoprocentní pravda, ale k tomu se ještě dostaneme později), vlastně hororem není. „Saw: Hra o přežití“ je spíš hodně temný thriller, dejme tomu trochu ve stylu kultovní Fincherovy depky „Sedm“. Mašinu na mrtvoly ze „Saw“ udělaly až další díly – k těm si ale něco povíme až někdy příště. Dnes zavzpomínáme právě na první část, jež dodnes zůstává suverénně tím nejlepším, co se kdy s nálepkou „Saw“ objevilo.

„Saw: Hra o přežití“ vyniká hned v několika ohledech a jedním z nich je dozajista nápad – sériový vrah, jenž nezabíjí. Namísto toho zavírá lidi do důmyslných pastí a hraje s nimi hru o jejich život. Vyhrát lze, a když se někomu podaří splnit úkol, může jít. Motivací pak je těm lidem svým zvráceným způsobem pomoct, aby si začali vážit života. Ve své podstatě to není zas tak složitý nápad, ale na filmovém plátně funguje skvěle.

Saw: Hra o přežití

Důvodem, proč je „Saw: Hra o přežití“ tak strhujícím filmem, je ovšem to, že se tento dobrý nápad povedlo přivést k životu brilantním způsobem. Snímek je spíše komorní a jeho velká část se odehrává v jedné špinavé místnosti, kde jsou spolu zavřeni a na řetěz uvázáni dva lidé, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného. Pro nudu však není prostor, naopak je člověk celou dobu jako na trní. Postupné odkrývání toho, proč jsou zde Adam a Lawrence zavření, dovysvětlování pomocí flashbacků do minulosti a pozvolné sestavování celé skládačky je opravdu vynikající.

Diváka se daří držet po celou dobu v napětí, čemuž ostatně nahrává i temná atmosféra celého snímku. Právě atmosféra je jednou z dalších velkých předností „Saw: Hra o přežití“ a třeba zejména díky ní je na místě použít výše zmiňované srovnání se „Sedm“. Nálada s postupujícími minutami houstne, jak se pomalu začínají drát na povrch nová odhalení a další střípky zamotané hry, aby nakonec všechno převrátil strhující závěr s pointou, která je na první zhlédnutí skutečně nečekaná (a ještě podtržená odzbrojujícím hudebním doprovodem). Však také kvůli ní se finální „twist“ stal jedním z hlavních poznávacích znamení celé série.

Saw: Hra o přežití

Je sice pravda, že se snímek nevyvaroval několika malých logických nedostatků, u nichž se člověk pozastaví hlavně při opakovaném sledování. Nicméně se naštěstí nejedná o nic natolik zásadního, aby to zabránilo si film užít. Přednosti totiž jednoznačně převažují a třeba právě díky oné dusivé atmosféře se divák nenudí, ani když film nevidí poprvé a už ví, jak to skončí. Nicméně je samozřejmé, že napoprvé má „Saw: Hra o přežití“ účinek největší. A obzvlášť tomu bylo před 13 lety, kdy byl snímek vydán, jeho zápletka ještě nebyla obecně známá a člověk netušil, co od toho čekat… o to víc to pak porazilo. I po těch letech má však tenhle počin stále svou sílu.

„Saw: Hra o přežití“ je do jisté míry znepokojující. Nebojí se naturalismu, brutality ani krve, ale nedělá to samoúčelně, protože na prvním místě stále stojí myšlenka a již vyzdvihovaná úzkostná atmosféra. A díky tomu všemu jde o bravurní kousek, jemuž se žádné další pokračování nepřiblíží ani na dohled. Dokonce bych se nebál říct, že následující díly prvnímu filmu spíš uškodily a jeho kvality až znevážily pádem do béčkových vod.

Saw: Hra o přežití