 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 37:25 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Příští rok oslaví kapela Unsane třicet let své existence. Vzešli z newyorského podzemí, kde se brzy stali kultovní formací tamních vyznavačů hardcoru, a mezinárodní ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. S vydáváním studiovek to nikdy nějak nepřeháněli, a tak je letošní „Sterilize“ jejich teprve osmým přírůstkem do sbírky. Podíl na tom má také několikaletá pauza na přelomu tisíciletí způsobená mimo jiné brutálním zmlácením zpěváka a kytaristy, Chrise Spencera, s nímž to tehdy vypadalo velice špatně. Když už jsem takhle jemně zabrousil do historie, nemohu opomenout předávkování zakládajícího člena, bubeníka, Charlie Ondrase na začátku 90. let. Chvíli po něm odešel (pouze z kapely) také basák Pete Shore, takže z původní trojičky v kapele figuruje už jenom Spencer.
Přiznám se, že neznám tvorbu Unsane úplně do detailů, vlastně jsem od nich doposud znal jenom první album a pár dalších fláků, ale celkem s jistotou vám mohu ihned prozradit, že „Sterilize“ zní prostě jako Unsane. Nikdy jsem v jejich diskografii nezaznamenal žádné výraznější změny nebo experimenty a ani na nejnovější placce se nic takového nekoná. Za svou existenci si do svého stylu zanesli několik charakteristických rysů, jichž se drží jako klíště.
Přestože jsem o Unsane psal jako o hardcorové kapele, bylo by lepší upřesnit tento termín a přidat k němu předponu post-. Nejedná se totiž o klasický rychlostní nátěr, nýbrž o pomalejší, nijak dlouhé střednětempé zářezy s trýznivou silou. „Sterilize“ je plné agrese, beznaděje a mizantropických nálad. Znát je to jak na hudbě, tak na textech. Těm není úplně rozumět, spíš si z každé písně vezmete sem tam nějaký úryvek, výkřik, ale spolu s vokálním projevem je to víc než jasné. Může za to jeho lo-fi pojetí a vůbec noisové zkreslení celé nahrávky, což je ostatně jedním z rysů Unsane.
Mezi ty další patří rytmika, která je občas chaotická, přesto se pevně drží kostry. Vyčnívá pak především kytara. Ta kromě podkresu někdy poslouží také sólově, avšak čistě formou vyhrávek, kytarová sóla tu nehledejte. Takto navrstvenou ji můžete zpozorovat např. v „Lung“ nebo „Distance“. Jindy zase dostane až metalický ráz, což může vyústit až v monolit, jakým je závěrečná „Avail“. Svůj prostor tu dostane také kytara basová, jež v kouscích jako „No Reprieve“ nebo „The Grind“ svým bubláním přehlušuje okolí a skvěle podtrhuje údernost bicích.
Největším nešvarem je přílišná konzistence skladeb, díky níž sice album drží pospolitě, ale těžko se zde vybírá výrazný okamžik či vyložený vrchol. Myslím, že skutečně povedená deska, by takových momentů měla nabízet hned několik. Zde jsem nakonec vybral tři, a sice ničivou „Aberration“ a již zmiňované „Avail“ a „Distance“. Posledně jmenovaná je nakonec jediným kusem, který se nějak odlišuje od zbytku. Její výrazný refrén v podobě mučednického výkřiku lehce přitáhne pozornost a vyloženě potěší.
I když „Sterilize“ neobsahuje moc výrazných chvilek a písně často nabízejí to samé, nedá se říci, že by album nudilo. Naopak mě spíš s každým poslechem baví víc. Přisuzuji to jednoduše kvalitní skladatelské práci a vydařené atmosféře desky, do které když se ponoříte, tak vás jen tak nepustí. Nenachází se tu žádný škvár, ale desítka poctivých zářezů obalených do útočné zvukové koule. Hodí se také kratší stopáž, pouze něco přes půl hodiny.
Unsane si nijak nekomplikují život a dělají to, co umí. Pokud toužíte po pořádně hlasité rockové placce, zde ji máte. Nedá se mluvit o nějak důležitém či výjimečném dílu, tím „Sterilize“ není, ale spolehlivě uspokojí všechny fanoušky a kapele dá důvod vyjet do světa. Třeba v České republice budou příští rok hned dvakrát a minimálně na Brutal Assaultu bych si je nenechal ujít.
