 |
| Země: Slovinsko Žánr: heavy / speed metal Datum vydání: 14.5.2013 Label: Metal Tank Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,25/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Pojďme si takhle z kraje zahrát hru na “kdyby”, která by celkem jasně měla objasnit, jak to vlastně se slovinskou partou Vigilance je. Kdyby za sebou měli větší stáj, tak by hravě zapadli do heavy metalového průměru evropské scény. Kdyby o nich vědělo víc lidí, tak by se jejich alba mohla i slušně prodávat, protože jistý potenciál v nich je. Kdyby se borci nebáli a nedrželi se až příliš žánrových standardů, se kterými se díra do světa udělá jen velmi těžce, tak by se “Queen of the Midnight Fire” dalo poslouchat s chutí. Když se ale oprostíme od těch kdyby, tak v reálu se bohužel plácáme v průměru až podprůměru, u kterého si nejsem vůbec jistý, že by v plném rozsahu vyloženě zaujal někoho jiného než toho nejortodoxnějšího fanouška heavy/speed metalu let téměř zapomenutých.
Nemám nic proti takovýmhle kapelám. To jen pro pořádek. Věřím tomu, že borce to baví a že tuto hudbu mají rádi, tak proč si nesplnit sen a nevydat se směrem k rockovým výšinám. Celé to ale má jeden dost podstatný háček. Je to prachsprostá nuda. Abych to upřesnil, tak světlé body má deska taky, ale až na několik výjimek jsem jen s obtížemi hledal vyloženě povedené skladby, které by mě přesvědčily o tom, že tahle deska stojí za víc než za rezavý krejcar. A to přiznám, že z ukázek to takhle marně nevypadalo a docela jsem se na poslech těšil s pocitem, že se něčemu přiučím a zjistím, jak se tahle hudba hraje v zemi metalové hudbě nepříliš zaslíbené. Bohužel, veškerá má očekávání opadla někde v půlce debutového alba mladé čtveřice, jejíž věkový průměr – soudě dle promo fotek – sotva překročil dvacet let, z čehož se dalo úspěšně očekávat, že Vigilance budou trpět skladatelskou nevyzrálostí a naivitou.
Osmička regulérních písní, která se na “Queen of the Midnight Fire” nakonec dostala, si na nic nehraje a bez okolků přináší kombinaci heavy a speed metalu z let osmdesátých, takže já osobně jsem si při poslechu dost často vzpomněl na Helloween z období debutu “Walls of Jericho” nebo na Gamma Ray. Zpěvák a kytarista Jakob Rejec má hlas zabarvený do obdobného odstínu jako Kai Hansen, takže i to bude jeden z důvodů, že mi jejich hudba připomínala výše zmíněnou dvojici, ve kterých Kai je nebo byl zainteresován. Dost často se Jakob uchyluje k mluvenému projevu, což nepůsobí zas tak škodlivě, jak by se na první dobu mohlo zdát a třeba v “Behind the Cellar Door” mě prostřední pasáž postavená na zklidnění všech nástrojů a vyprávění textu. Přestože jsem doposud moc pozitivního nevyřkl, tak se nebojte, i to se na albu najde. Začnu obalem, který sice není z říše nezapomenutelných, ale koukat se na něj dá. Krom zmíněné “Behind the Cellar Door”, ve které si druhý kytarista Gilian Adam slušně zasóloval, mě chytly ještě dva, tři zářezy, mezi něž bych přidal primitivní “SpeedWave” s velmi jednoduchou strukturou, která by se před třiceti lety neztratila. Refrén této skladby je příjemný a kytarová linka ve stylu Diamond Head neurazí, takže proč ne. Hodně podobná je i “Night Terrors” a závěrečná rychlovka “Ritual of Death”, takže nebude žádná náhoda, že i ty mě baví. Takový ten přímočarý, hodně jednoduchý styl Vigilance sedí víc než cokoli jiného. Říká se, že hranice mezi láskou a nenávistí je hodně tenká a v souvislosti s tímto albem mám pocit, že to sedí dvojnásob. Ostatní skladby nejsou ve své podstatě nijak stylově odlišné těm, které se mi líbí, a přesto jsem jim nedokázal přijít na chuť. Ať už je to díky pokusům o složitější strukturu jako v případě “Four Crowns of Hell” nebo díky zprasené vokální lince, která tak nevkusně “ozdobila” titulní flák. V těchto momentech se bohužel dostáváme do sfér hodně nezajímavých, takže nemá cenu se v nich nějak pitvat.
Celkově to na spokojenost stačit nemůže. Když budu vycházet z prostých matematických počtů, tak se mi zalíbily tři skladby dost a jedna tak nějak na půl, čímž se dostávám někam k magické polovině, protože intro “Poetry and the Gods (in G minor)” nepočítám, a tomu nakonec odpovídá výsledné hodnocení. Není to tak, že by se “Queen of the Midnight Fire” nedalo vůbec poslouchat, to zase ne, ale že by to na druhou stranu byla nějaká hitparáda, to samozřejmě taky ne. Shrnu to tak, že fanoušci žánru by si mohli nějaké své oblíbené vály najít, ti ostatní radši ruce pryč, protože lepší variace na dané téma tady byla už tolikrát, že bych to na prstech rukou obyvatel menší vesnice nespočítal.
Další názory:
Vigilance moc originality určitě nepobrali, vlastně téměř žádnou, přesto jejich debut “Queen of the Midnight Fire” nevidím zdaleka tak tragicky jako kolega. Osobně tam slyším hlavně Iron Maiden, zejména z období první desky, z čehož je jasně vidět, jak moc se Vigilance vzhlédli v minulosti, když jejich právě vydaná deska zní, jako kdyby ji někdo nahrál před více jak 30 lety. Poslouchat se to ovšem dá úplně v pohodě, nic objevného to sice není ani náhodou, ale jedná se o pohodový oldschool hevík, jehož poslechem nemůže fanoušek žánru zkazit vůbec nic… a samozřejmě ale ani nic extra získat. Přesto může “Queen of the Midnight Fire” v klidu posloužit jako nenáročný oddechový poslech, který možná trvanlivý nebude, ale na těch pár protočení jako příjemná kulisa postačí…
H.