Nejočekávanější album měsíce: Thy Catafalque – Meta

H.: 1. Thy Catafalque – Meta 2. Predatory Light – Predatory Light 3. Курск – Зеро Kaša: 1. Opeth – Sorceress 2. Devin Townsend Project – Transcendence 3. Asphyx – Incoming Death Atreides: 1. Neurosis – Fires Within Fires 2. Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid 3. Alcest – Kodama Skvrn: 1. Thy Catafalque – Meta 2. Opeth – Sorceress 3. In the Woods… – Pure Onotius: 1. Neurosis – Fires Within Fires 2. Thy Catafalque – Meta 3. Opeth – Sorceress Metacyclosynchrotron: 1. Martröð – Transmutation of Wounds 2. Whoredom Rife – Whoredom Rife 3. Cult of Fire – Life, Sex & Death

Každoroční klišé silného září po suchém létě se opakuje i tentokrát. V podstatě všichni máme tenhle měsíc vícero želízek v ohni, ale vybrat ta, u nichž kvalitní těšing dosahuje nejvyšších hodnot, problém nakonec není. Když se totiž chystá něco nového u Thy Catafalque, je ten výběr hned jednoduší. Ale pozor, zas tak suverénní to není, protože v těsném závěsu se drží i Opeth a Neurosis.

---

H.:

V září to bude docela nátřesk, ale volba do eintopfu zas tak těžká není. První flek je vlastně zcela zřejmý. Tamás Kátai zažívá na své poměry tvůrčí přetlak a v září nabídne již čtvrtou dlouhohrající desku za 11 měsíců. Tentokráte opět pod hlavičkou svého hlavního projektu Thy Catafalque. A jako vždy samozřejmě očekávám tu nejvyšší možnou kvalitu. Však Tamás Kátai ještě nezklamal, tak proč by se tak mělo stát nyní v případě „Meta“? Upřímně věřím tomu, že až to vyjde, tak z toho zas budu úplně v prdeli a půjde o žhavého kandidáta na jeden z vrcholů letošního roku… a všechny doposud vypuštěné ukázky „Mezolit“, „Sirály“ a „10^(-20) Ångström“ mě v tomhle přesvědčení jen utvrzují!

Druhé místo je také nad slunce jasné – konečně totiž vyjde debutová deska Predatory Light. Dvě skladby na loňském splitku s Vorde vraždily neskutečným způsobem, tudíž doufám, že bezejmenná dlouhohrající prvotina načrtnutý potenciál potvrdí a bude se jednat o nesvatý manifest ohavného black metalu. Může vám připadat nadnesené vkládat takové naděje do debutující formace, ale dosavadní neřadová činnost byla natolik uhrančivá, že si dovolím čekat hodně.

Zato o třetí flek už byl boj a kandidátů bylo hned několik. Abych to ovšem zbytečně neprodlužoval, volím finské rusofily Курск. Sice jsem si vědom toho, že fenomenální debut „Черно“ už asi nikdy pokořen nebude, ale i následující nahrávky přinesly vysoce kvalitní skladby, a věřím tomu, že novinka „Зеро“ tuto tradici dodrží. Nehledě na to, že mám pro tuhle kapelu trochu slabost a nejen její muzika, ale i všechna ta další prezentace a atmosféra mě strašně baví, takže už jen proto je rád zmíním.

---

Kaša:

Po období suchého léta je září měsícem tak našlapaným, že si na podobnou nálož mně lákavých počinů vlastně ani nepamatuji. Přestože bych mohl eintopf tentokrát napsat už v předstihu – o alba, z nichž jsem měl možnost vybírat, nebylo nouze – tak právě tento fakt se pro mě stal největším problémem, protože při našem redakčním omezení tří nosičů jsem musel nejedno zajímavé jméno oželet.

Začnu, jako již klasicky, od třetí pozice, již si vybojovali holandští smrtonoši Asphyx se svou další porcí chorobného death / doomu jménem „Incoming Death“. Název natolik příznačný, že se po vypuštění prvního singlu nebojím o to, že by snad novinka neměla navázat na ceněná díla „Deathhammer“ a „Death… The Brutal Way“, s nimiž se parta kolem Martina van Drunena vrátila před pár lety na scénu. To zas bude jednou pořádné maso!

Nad prvním místem jsem váhal do poslední chvíle a nakonec jsem se rozhodl nenominovat Devina Townsenda, k němuž již léta chovám obrovskou úctu a až nekriticky hltám skoro vše, s čím tento hyperaktivní Kanaďan své posluchače zásobuje. „Transcendence“ je dalším výtvorem pod hlavičkou Devin Townsend Project a podle vypuštěných ukázek to vypadá, že se Devin od své nedávné tvorby nijak neodklonil, což mi nevadí ani v nejmenším, takže se těším na další kapitolu jeho vyrovnané hudební kariéry.

No, a na příčku nejvyšší se tentokrát usadili švédští progresivci Opeth se „Sorceress“ v zádech. Ačkoli jsem byl po „Heritage“ k sedmdesátkovému retro výletu v jejich podání mírně skeptický, tak „Pale Communion“ veškeré pochyby rozmetalo a usadilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby této pětice vůbec. Nechme se však překvapit na konci září, jestli Mikael a spol. dostojí velikosti jména Opeth, od něhož člověk už tak automaticky čeká něco víc, než jen „další“ album.

---

Atreides:

Vydavatelství celé dva měsíce šetřila čímkoliv, co by stálo ve větší míře za řeč, takže veškeré přítoky zajímavé muziky takřka vyschly. A aby se podobná situace neopakovala, na celé září si všichni povinně naordinovali projímadlo. Tunu projímadla. Protože v opačném případě nemám tušení, jak se v jednom měsíci vyskytlo deset počinů protínajících mé pole zájmu… takže asi pochopíte, že není zrovna nejlehčí vybrat top tři. A co to melu… vlastně je, alespoň v rámci prvního místa – protože po čtyřech letech vydávají desku Neurosis. A jaké neurózy mi „Ohně v ohních“ způsobí tentokrát, to si netroufám odhadovat, nicméně mé přání je v zásadě prosté: Ať je to mocné, hutné a unášející.

Zbylá dvě místa, která mě zajímají, jsou v obou případech reparáty z minula. Ani Die Antwoord, ani Alcest se svými dva roky starými počiny nějak zvlášť nezaváleli. Proto mě tuze zajímá, jakou laťku nastaví „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ respektive „Kodama“. Ukázky zní v obou případech velice solidně, v případě Alcest po poslední desce skoro až nečekaně solidně, a ačkoliv vážně nevím, nakolik se můžu (a vlastně chci) těšit, zvědavý jsem ovšem velice. Nicméně jak jsem naznačil výše, tři jména jsou v případě září jen špička ledovce; kdybych tu měl vypsat opravdu všechny, byl bych tu ještě zítra. Tři jsou víc než dost.

---

Skvrn:

Tamás Kátai dělá měsíční výběr zase jednou jednodušším. Thy Catafalque a „Meta“, to je jasné číslo jedna. Nedávné projevy Kátaiovy tvůrčí exploze si držely vysokou laťku a nenapadá mě jediná cokoli mluvící proti novince. Artwork opět parádní, posun jinam je znát již na něm. U Kátaie jsme si už na proměny zvykli, ale není od věci si to stále připomínat. První místo tedy jasné a jak dál? Možných cest je několik, dvě nejlákavější pak píšou Opeth a In the Woods… Opeth, protože Åkerfeldt je král, nenechá si do tvorby moc kecat, dělá, co ho baví, a v rámci progresivního rocku se má stále kam posouvat. In the Woods…, protože 16 let od rozpadu je hodně a 17 od poslední desky ještě víc. I zde nečekám pouhou nostalgii a žití z minulosti, v září se to bude pěkně hýbat.

---

Onotius:

Jak o prázdninách panovala tu více, tu méně okurková sezóna, září naopak těch potenciálně zajímavých desek přináší až tolik, že tři položky jsou zoufale málo. V podstatě čtyři srdcovky vydávají novinky a já si mám volit tři. Nu, ale vzhledem k tomu, že jedna z nich už má dostatečně PR ze strany labelu, tak asi budu volit následovně. Na první místo usadím Neurosis, kteří chystají album s názvem „Fires Within Fires“. Po Brutal Assaultu jsem ještě o špetku nedočkavější, jak to nakonec dopadne. Na druhé místo hodím Thy Catafalque s „Meta“. První ukázka působila čitelněji a zase úplně jinak než loňský opus „Sgùrr“, který se nakonec umístil v mé top 5 za loňský rok. Třetí místo pak přenechám novince švédských Opeth. První skladba sice budila trochu rozpaky, ale to u předchozí desky skladba „Cups of Eternity“ taky a nakonec jak se v kontextu celku chytla.

---

Metacyclosynchrotron:

Trpělivost mi nechybí, ale čekání na jisté nahrávky umí celkem nasrat. Příkladem budiž debutové minialbum „all-star“ kapely Martröð, kde ruku k dílu přiložili pánové z Esoterica/Skáphe, Aosoth, Wormlust, Misþyrming, Leviathan a Deathrow. Relativně brzké vydání bylo slibováno někdy před dvěma lety, ale nakonec k němu dojde až teď na Prague Death Mass III skrze Terratur Possessions a Fallen Empire. Vypuštěná ukázka nebyla tak unikátní a hrůzná, jak jsem doufal, ale přesto se mi líbí dost, takže se na „Transmutation of Wounds“ nemohu netěšit. U stánku Terratur na Prague Death Mass bude také poprvé k dispozici úvodní čtyřskladbové miníčko norských Whoredom Rife, kteří svůj black metal drhnou tradičním, ale sakra epickým a  poutavým stylem. Nebudu prozatím více velebit, ale přiznám se, že si zde slibuji hodně. No, a kratším formátům už zůstanu věrný a Prague Death Mass rovněž, protože zde vyjde i nové EP Cult of Fire. O „Life, Sex & Death“ jsem slyšel zajímavé věci, hudební překvapení mám rád, takže doufám, že si spravím chuť, protože „Čtvrtá symfonie ohně“ nebyla podle mého nic extra a na „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ se zub času podepsal nemilosrdně („Triumvirát“ a „20:11“ stále kvlt). Uvidíme…

---