Země: Norsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 23.2.2018 Label: Nuclear Blast Hrací doba: 07:40 Odkazy: facebook / twitter

Nebudeme si nic nalhávat – Dimmu Borgir jsou co do hudební stránky už nějakou dobu po kolena ve sračkách. Úměrně tomu, jak rostl jejich věhlas a jak se zlepšovaly hrací sloty na velkých festivalech, ztrácela jejich muzika na ostrosti i kvalitě a blížila se zlatému nekonfliktnímu metalovému mainstreamu. Nějakým pentagramem už dneska nikoho nevystrašíte, i kdybyste si jich do svých kožených bombarďáků nasrali třicet naráz, hlavní je prostě hudba a v té Dimmu Borgir dlouhodobě tápou, jakkoliv se snaží tvářit jako fakt hustá kapela.

Po vydání minulého alba „Abrahadabra“ se norské trio Shagrath – Silenoz – Galder odmlčelo na nebývale dlouhou dobu. Rovnou osm letopočtů již uběhlo, než se Dimmu Borgir zmohli na novou desku s názvem „Eonian“, která vyjde 4. května. Jak je zvykem, dlouho před vydáním byla vypuštěna ukázka v podobě singlu „Interdimensional Summit“ – a jestli ten má ukazovat, jak bude novinka znít, tak mohu bez jakýchkoliv vytáček říct, že si ten „návrat“ mohli Dimmu Borgir nechat od cesty a radši se stát minulostí.

Nepochybuji však o tom, že si naznačený směr své fandy najde. Rozhodně to ale nebudou příznivci black metalu. Konečně si totiž přiznejme, že to, co aktuálně Dimmu Borgir dělají, nemá s black metalem mnoho společného (black metal tomu říkáme jen tak ze setrvačnosti). „Interdimensional Summit“ je totiž neškodný střední proud metalu, jenž možná dokonale pasuje do portfolia labelu jako Nuclear Blast, ale rozhodně nebude pasovat do přehrávače někoho, kdo má alespoň základní nároky či vkus.

„Interdimensional Summit“ je prostě hloupá skladba. Kytary tam jsou dvě, ale hrají úplné hovno, žádná ostrost nebo špína. Tempo je nenáročná střední pohodovka, všude pokokot kláves, sborů a orchestrů. Kdyby tam do toho sem tam nekdákal Shagrath (a jakože v refrénu už taky neřve), tak bych si myslel, že jsem omylem zapnul Therion. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Struktura předvídatelná, zvuk vypulírovaný jak psí koule. Tohle poslouchat fakt nehodlám, panč nejsem kretén.

V případě „Interdimensional Summit“ se jednoduše bavíme o skrz naskrz špatné záležitosti, jíž nasazuje korunu podobně trapný klip. Vole, stojím a hraju v nějaké továrně, mrdnu tam trochu mlhy a za záda neonový pentagram… a mám klip jak kurva. Nebýt arci-vtipných Galderových ksichtů do kamery, tak bych to vůbec nedokoukal. Ale hádám, že smích publika asi nebyl záměrem.

Já vím, že ani předtím to nebyl vůbec žádný zázrak, ale jestli tohle Dimmu Borgir vymýšleli osm roků, tak mě poser, protože je to fakt píčovina jak mraky. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale člověku se při poslechu „Interdimensional Summit“ pomalu začne stýskat po časech „Death Cult Armageddon“ nebo „Puritanical Euphoric Misanthropia“. Fuj.

Mimochodem, když zmiňuju „Puritanical Euphoric Misanthropia“… na singlu se ještě nachází koncertní provedení songu „Puritania“. Rozhodně se ale nejedná o nic, co by stálo za pozornost.