Země: Kanada Žánr: black metal Datum vydání: 9.7.2013 Label: Sepulchral Productions Hodnocení: H. – 8/10 Skvrn – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web

První pohled (H.):

V relativně nedávné době jsme se tu na Sicmaggot poměrně dost věnovali desce “La mort du soleil” od kanadského black metalového projektu Sombres Forêts, nicméně letos – a shodou okolností v úplně stejný den – vyšla také novinka “À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” spřízněného projektu Gris, jenž také stojí za pozornost. Kapely nesdílejí pouze stejné místo původu a styl, ale i o dost víc – Neptune a Icare, členové Gris, totiž před pár lety s Annatarem, vůdcem Sombres Forêts, realizovali společný projekt Miserere Luminis a také figurují v živé sestavě Sombres Forêts.

“À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” je poměrně ambiciózním dvojalbem, které přináší 80 minut muziky. Poslední dobou si v recenzích často stěžuji na to, že většina skupin točí moc dlouhé desky a že nemají na to, aby takovou stopáž dokázaly smysluplně naplnit, nicméně Gris patří mezi ty, kteří si to dovolit mohou. Přestože 80 minut je hodně velká nálož hudby, Gris si s ní dokázali poradit a jejich nahrávka vůbec nenudí.

Často se říká, že Gris hrají depressive black metal, což je podle mě blbost, protože na jejich muzice nic depresivního nevidím, spíš vlastně naopak. “À l’âmme enflammée, l’äme constellée…” je počin, o němž se dá mluvit jako o rozvážném, uklidňujícím a melancholickém, v některých momentech až vyloženě příjemném. Skladby jsou delšího rázu, ale to vůbec nevadí, právě naopak, alespoň mají Gris dostatek prostoru pěkně budovat a rozvíjet atmosféru, jež je tím hlavním atributem alba. Mezi regulérní dlouhé kompozice jsou nasekány většinou kratší, nemetalové mezihry, jenže zatímco jinde něco takového může desku rozházet a zničit, zde to naopak funguje a celý materiál to ještě více stmeluje.

V přímém souboji s novými Sombres Forêts u mě čistě pocitově o chloupek vede “La mort du soleil”, avšak to nic nemění na tom, že i Gris natočili desku skvělou a velmi poutavou a rozhodně se nemají za co stydět, spíš naopak, jelikož tohle je album, které má smysl a které v konkurenci nezapadne jako jedno z mnoha.

Druhý pohled (Skvrn):

Pozoruhodný to okruh muzikantů v kanadském Quebecu. Hudebníci z Gris společně s přítelem Annatarem ze Sombres Forêts (úzké vazby prosákly na veřejnost díky společnému koncertování a projektu Miserere Luminis, který mimochodem plánuje novou desku) vytvořili zajímavou baštu frankofonního black metalu. Nutno dodat, že novinky “La mort du soleil” a “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” jsou si v lecčems podobné.

Chopme se třeba zvuku, tam jsou si novinky podobné jako vejce vejci. Evidentní je to pak hlavně ve vokální složce a akustických pasážích (mimochodem, bravurně zpracovaných). Možná je to škoda, že desky vyšly ve stejnou dobu. Nicméně několik věcí alba rozhodně odlišuje. Novinka Gris je bez rozpaků složitější na poslech, zní propracovaněji, a co se také sluší poznamenat, je delší. Pokud máte správnou náladu, 80 minut vám uteče jako voda, ve chvílích, kdy jste bez chuti na intelektuální vnímání, “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” ve třetině vypnete.

O faktu, že se jedná o náročné kompozice, vypovídá už jen tracklist, respektive délka jednotlivých stop. Písně jsou si docela podobné, přesto je jejich osobité jádro posluchače nutí prozkoumávat znova a znova. Možná za to může netradiční užívání violoncella, které desce a jejímu soundu přidává na již tak velké zajímavosti. Ačkoli je novinka Gris nesmírně procítěným počinem, zatím jsem se nedostal fáze posluchačského nadšení.

“À l’âme enflammée, l’äme constellée…” je ohromně kvalitní album, na které však potřebujete specifickou náladu. Po celkem slušné dávce poslechů mám v některých pasážích stále problém se chytit nějakého výraznějšího momentu a poctivá dávka minut se tak stává těžkým oříškem. I já se přiznávám, že “La mort du soleil”, umocněné koncertním zážitkem, mě chytlo víc, přesto desku Gris musím hodnotit hodně vysoko.